Žádáme co největší rozšíření školství tohoto druhu. Ale budiž to vždy jen věcí dobré vůle rodičů, chtějí-li podle svých potřeb užít dobrodiní takovéhoto zařízení. Tato dobrovolnost neubere na porozumění a pochopení rodičů, které mají pro mateřské školství. Nemusíme se bát, že bude dětí ve školce málo. Na vesnici by jich bylo nejvíce v čase žní. A i tato sociálně ochranná funkce mateřské školy je velmi důležitá. Je nutno uvážit, že nemáme pro několik nejbližších roků dostatečné množství také odborně školených sil, jichž je nejvýš nutno v zájmu dětí i pro úspěch tohoto školství. Je důležité, aby školství prvního stupně bylo velmi důkladně a cílevědomě budováno a stalo se pevným pilířem pro další vývoj.

Je nutné, aby základní discipliny, staré trivium a vlastivěda, tělesná výchova, nebyly omezovány jinými přidávanými zájmy. Zejména mateřskému jazyku musíme věnovat co nejvíce péče, aby základy byly pevné a trvalé. Neshledáváme vhodné zařazovat do prvního stupně jakýkoliv jiný jazyk. Nejvýše snad do posledního roku, aby tvořil jen malou průpravu pro přechod do druhého stupně.

Je nejvýš potřebné, aby bylo pamatováno také na hudební výchovu od počátku školní povinnosti. Hudební výchova na školách měla by býti obstarávána zvláštními odbornými učitelskými silami, se vzděláním výhradně hudebním a pedagogickým, a to na školách všech stupňů. Je vpravdě ostudně žalostné, jak upadá hudební kulturní úroveň našeho lidu po této stránce. Lidu přece tak mimořádně nadáním vpravdě národním od věků vybaveného. Hudební schopnosti vědecké, instrumentální i vkusové proti minulosti opravdu upadly. Jsme tu již pod úrovní jiných národů, máme-li na mysli celkový průměr lidové vzdělanosti. Ale i lidé z vyšších škol neumí slušně zazpívat, a periferijní odrhovačka nahrazuje místo krásné lidové písně, která i při své jednoduchoti stále zůstává produktem uměleckým. Všimněme si, jak zpívá lid jihoslovanský a jak jsme slyšeli zpívat ruské vojáky. A to si, prosím, říkáme národ Smetanův a Dvořákův! Staré časy muzikantských kantorů se nikdy nevrátí. Ty byly až příliš bolestným dokladem toho, jak nouze naučila Dalibora housti. Žebrácký plat zaměstnance musili doplňovat muzikou, a to nejen církevní, nýbrž hlavně hospodskou, pouťovou a posvícenskou. Že se bída obrátila v krásu v národě tak hudebně nadaném, byla jen zvláštní milost Boží a také přizpůsobivost československého člověka novému prostředí. Staré časy se nevrátí. My se však musíme starat o to, aby kouzlo umělecké tvorby a výše vkusu zůstaly uchráněny pro národ jinou cestou. Ne pro nějakých horních deset tisíc, jichž ostatně povážlivě ubývá, ale pro nejširší vrstvy lidu českého, venkovského i dělnického je nutno učinit něco na prospěch, záchranu a zvýšení hudebnosti.

Můžeme-li míti na látání punčoch, na šití šatů a jiné práce vůbec odborné síly učitelské, které mají více škol v obvodu své působnosti a učí svému předmětu, proč bychom neměli míti pro hudební výchovu řádně školené učitele odborné se vzděláním konservatorním, třeba bez mistrovských škol, ale takové, kteří by se s příslušnou zkouškou pedagogickou věnovali svému povolání. Zvedla by se tím velmi brzo celková úroveň hudební kultury lidové nejen ve škole, ale i v celé společnosti. Znamenalo by to i velkou pomoc našemu hudebnictvu vůbec. Naši muzikanti nemusili by hledat místa v hudebních sborech kaváren, absolvent konservatoře by nemusel být bohemským proletářem. Zavedli jsme do našich měst osvětové inspektory, myslíme, že by ještě více prospěli učitelé, kteří by tuto osvětu prakticky v lidu realisovali. Investice takto učiněné byly by jistě vynaloženy na nejlepší úroky. Nouzi o učitelstvo toho druhu mít nebudeme. Se zvláštní pozorností si všímáme vzdělání lidového a při příležitosti podáme v tom směru návrhy.

Dovolte mi několik poznámek ke škole druhého stupně. Snahy o jednotnou školu jsou jistě poctivé snahy za skutečným pokrokem. Jsou to snahy po sjednocení života z té změti sociální, ideové, kulturní i mravní roztříštěnosti. Je v nich slyšet touhu po sjednocení vzdělání a výchovy hlavně s tendencí sociální. To je hlavní smysl doby. V křesťanském nazírání je jasné, v jakém poměru je jedinec a společnost. Tato nesmí spolknout jedince a tento se nesmí vymykat ze svazků sociálních. Autorita a svoboda se dají sloučit v životě - harmonii lze najít i ve vzdělání a výchově. Je nutná výchovná jednota, ale dříve musí náš národ nalézt jednotu ideovou i mravní, bez těch není možná ani jednotná výchova ani jednotná škola. Prakticky pověděno: řešením typu jednotné školy nesmí klesnout úroveň žactva, zvláště toho, které má přestoupit na školu třetího stupně. Zmenšit vzdělání u schopného inteligentního dorostu bylo by hříchem, páchaným na národu i jednotlivcích. K tomu nesmí nikdo mít právo. Proti nivelisaci školy třetího stupně a tím i vysokých škol je nutno se bránit. Musíme úroveň zvedat, a ne ji snižovat. Nesmíme řešit problém tak, že bychom děti v určitém směru nadané zdržovali ostatními. Z toho by vzešly škody velikého rozsahu.

Jiným problémem je studium a příprava učitelů. Je jisté, že studium i příprava musí býti důkladnější. Potřebujeme dobře theoreticky, technicky i duševně připravené učitelstvo. Nechceme však zbytečně zvýšenými náklady studijními znemožňovat přípravu pro učitelství. Při této příležitosti dovolím si poukázati na hmotné postavení dnešního učitele. Po pětiletém studiu a maturitě nastupuje dnes výpomocný literní učitel s platem a 7 % přídavkem jak následuje: Svobodný učitel má měsíčně 1.385 Kčs, ženatý výpomocný učitel 1.705 Kčs, v Praze má svobodný učitel měsíčně nejvýš 1.573 Kčs a ženatý 1.937 Kčs. Jestliže je jmenován čekatelem, mnohdy po dlouhé době, dostává ženatý 1.810 Kčs a svobodný 1.470 Kčs. Po půl druhém roce dostane ženatý 1.930 Kčs a svobodný 1.566 Kčs. Při převedení do 1. platové stupnice, což se stává někdy po mnoha letech, má základní plat 1.200 Kčs, který se zvětšuje u ženatých o 980 Kčs činovného a u svobodných pouze o 784 Kčs. Na venkově jsou čísla podstatně nižší. Nejvyššího platu dosáhne v 11. stupnici, totiž 3.210 Kčs, zvýšeného o činovné, a to u ženatých o 1.020 Kčs, u svobodných o 816 Kčs. Toho se dočká až kolem 60 let. Na venkově je činovné o polovinu nižší.

Bude záhodno, aby platové stupnice učitelské byly zjednodušeny ve svém počtu a počáteční plat aby byl přiměřeně - a také době přiměřeně - upraven. Je to v zájmu dnes tak důležité otázky populační pro budoucnost národa. Je pravda, že rozpočet je přepjat na nejvyšší míru, ale všichni mají právo na spravedlivé odměňování práce. To je smysl nového řádu, který budujeme, a proto je spravedlivé, aby každý pracovník dostal tolik, kolik mu podle výkonu patří.

Nesmíme zapomínat, že velkým úkolem školy je poslání výchovné. Nová světová válka byla velkolepým důkazem, že mravní výchova, od jejíchž těžkostí utíkali mnozí vychovatelé znovu ke školskému a lehčímu intelektualismu a psychologickému materialismu, musí se stát opět hlavním cílem národního školství. I cízí školství vrací se k mravní výchově, jak o ni usiloval Komenský. To je důkazem, že dnešní nesnáze a problémy přerůstají hranice naší vlasti.

Jsou to problémy světové. Čím dále tím zřetelněji slyšíme hlasy, že příčinou této krise nejsou důvody národohospodářské a technické, ale hlavně sociální a mravní. Lidstvo tíží nebezpečí, že mu hrozí zkáza. Učenci tvrdí, že příští válka znamená konec lidské společnosti. Není šetřeno svobodné vůle jedinců, odpírá se právo a moc rozhodovat o sobě. Vzrůstá pocit vnitřního strachu a ztráta víry ve spravedlnost a dobro, což je příčinou světové rozkolísanosti, nejistoty a nedůvěry. Tuto světovou krisi nedůvěry, která tkví v pýše jedněch a strachu druhých, nelze vyřešiti jinak než na základě principů náboženských. Skutečnost, že morálka dnešní doby je výslednicí nevědomosti a neznalosti, vlažnosti a lhostejnosti náboženské, je příliš naléhavá, než aby se její vyřešení oddalovalo. Má-li být vzdělání všestranné, musí být na školách nábožensko-mravní výchova a výuka na prvním místě, neboť pak vychováváme člověka jednostranného, který snad vzdělává rozum, ale zapomíná na charakter a na srdce, jež má býti plno lásky k bližnímu. Masaryk tvrdil a zdůrazňoval, že náboženství je základním prvkem duchovního života a kultury. Nedovedu si představiti poslední reformu sociální bez nábožensko-mravní základny. President republiky dr Edvard Beneš prohlásil, že považuje náboženství za podstatného činitele ve státním i soukromém životě, a nelze souhlasit s míněním, že náboženství je věcí jen soukromého života jednotlivce. Tento názor o soukromém názoru náboženském je ostatně heslo německého původu. My provádíme úžasné sociální reformy. Sám pan president republiky neopomene při každé příležitosti zdůrazňovat, že k úspěchu našich reforem potřebujeme opravdové morálky jednotlivce. Pokračovali bychom ve starém liberalistickém duchu, kdybychom chtěli odlučovat morálku od víry, poněvadž by tak chyběl první princip - autorita. Náměstek předsedy vlády dr Stránský řekl: Svět zmučila a mučí právě nekázeň, která jde v patách nevěře. Přes tyto důvody náboženská výchova na školách není dostatečně podporována a uznávána, nýbrž se pokračuje v tendencích potlačovat ji tak, jak to zahájili němečtí okupanti, aby oslabili odolnost národa.

Proto žádáme ministerstvo školství, aby upravilo nařízení z 23. června 1945, č. A 59.473/45-III/2, jímž se upravuje přechodný přehled hodin a jímž bylo prohlášeno náboženství za relativně povinné, aby byl přidělen úměrný počet vyučovacích hodin pro náboženství jako povinný předmět nejen do kvarty, ale až do oktávy, a zároveň aby bylo upraveno i jeho zařazení v posloupnosti předmětu. Je jistě zarážející, že v nynější době je umístěno až na konec všech ostatních předmětů za tělesnou výchovu, jako tomu bylo za doby okupace.

V duchu náboženské mravní výchovy a demokratické svobody stavíme požadavek, aby kříž, tento nejvýznamnější a nejslavnější symbol osvobozeného lidstva, byl ve školách umístěn na důstojném a významu odpovídajícím místě. Jeho odstranění znamenalo by nedemokratické favorisování nepatrné části národa, která se s tímto znamením rozchází, a bylo by to v rozporu s naší národní tradicí, která se nikdy - pomineme-li několik místních svévolných incidentů - neodvážila sáhnout nevážně na tento nejposvátnější znak. Dovolte mi, abych tu vzpomněla těch nesčetných křížků uhnětených z chleba vyhublými prsty našich mučedníků v koncentračních táborech, které jako symbol a zhmotnění víry ve vítězství spravedlnosti a pravdy nám často posílali jako svůj poslední pozdrav a posilu. Nedovedeme si představit, že by se dnes právě učitelé báli tohoto znamení a odpírali dětem i proti přání rodičů pohled na kříž, který, i když nic jiného, bude připomínat Masarykovo: Ježíš - ne César.

Je také třeba, aby podle zásady: hoden je dělník mzdy své, byla urychleně již vyřešena otázka platů některých učitelů náboženství. Chudá odměna, kterou učitelé náboženství dostávají, je v zásadě v rozporu s touto devisou. Z následujícího dopisu se seznamujeme s poměry. Pisatelka píše: "Jsem laická katechetka, mám středoškolské vzdělání, nyní učím týdně 34 hodin náboženství. Je to o 12 hodin více než učí učitel jiného oboru. Právě před pololetím byl mi doručen výkaz odměny za vyučování náboženství. Za každou odučenou hodinu na obecné škole dostanu 5,70 Kčs, na měšťanské 6,80 Kčs, což znamená, že za měsíc za 136 odučených hodin dostanu přibližně 820 Kčs. Z těchto 820 Kčs si musím platit cestu tramvají, což činí měsíčně 150 Kčs, zbývá mi tedy 660 Kčs. Nákup na lístky dělá přibližně 500 Kčs a zbude mi 160 Kčs na všechno ostatní: byt, otop, světlo, malé správky. Na nové věci nemohu ani myslit, zvlášť když ještě k tomu všemu je tato žebrácká almužna vyplácena teprve po půlroce vykonané práce."

Dnes se dostalo sociální spravedlnosti všem pracujícím tělesně i duševně. Jejich práce je náležitě hodnocena a oni jsou za ni odměňováni tak, aby mohli slušně žít a nemuseli živořit. Jedině laický katecheta je vyloučen z podílu na této sociální spravedlnosti.

Na školách je také zavedena jako nový vyučovací předmět nová politická výchova. Zdá se, že osnovy zamýšlené a předložené nejsou dostatečně propracované a mají četné závady.

V zájmu historické i demokratické objektivnosti je nutné, aby žactvo bylo seznamováno se všemi směry světových názoru, zvláště s těmi směry, které po tisíciletí budovaly kulturu evropskou a celého lidstva.

Dovedeme ocenit snahy ministerstva školství, které projevuje v mnohých směrech. Dovolujeme si jen upozorniti, že by bylo vhodné upraviti a přepracovati starý školní řád z r. 1922, podle kterého se musí ředitelství škol řídit a postupovat. Jeho § 21 totiž zní: Navštěvovati schůze politických stran, jakož i členství v politických stranách jest zakázáno. Trestá se vyloučením žáka z ústavu. Tím je znemožňováno, aby se žáci starší 18 let, kteří mají podle nového volebního řádu právo volební, účastnili politického života. Ministerstvo školství a osvěty jistě odstraní co nejdříve příslušným nařízením toto nedopatření.

Ministerstvo školství ve svém rozpočtu pamatuje také na ochranu památek, ale domníváme se, že v této věci nebylo daleko učiněno vše, čeho by bylo zapotřebí. Nechceme se podrobně zmiňovat o tom, jak se centrální úřady velmi nedostatečně postaraly, aby památky na našich zámcích byly ochráněny, jak se tu rozkrádalo obrovské jmění, náležející státu, jak se památky ničily přímo před prahem hlavního města - viz Veltrusy, Mníšek, Vinoř a pod. Chceme tu jen poukázati na smutnou okolnost, že jsme snad posledním státem v Evropě, který dosud nemá památkového zákona. Slýchali jsme o tom, snad po všechna léta první republiky, ale všechno volání bylo marné. Tíha a trest za tyto nedostatky padly na nás právě ve dnech minulých a znamenají škody nenahraditelné. Jako nemáme památkového zákona, tak není zákona o archivech a museích, ač by tyto zákony měly býti dávno již uskutečněny. Je-li ministerstvo tolik zaměstnáno, že nemůže pro nedostatek času připravit potřebné předlohy ať vyzve odborníky z Prahy i venkova - nemáme o ně nouze - aby z dodaného materiálu zpracovali potřebné návrhy, které by se pak staly předmětem jednání.

Používáme této příležitosti, abychom poukázali na velmi zlou situaci, do které se dostávají naše památky po celé zemi a která je s to ohroziti je nebezpečně i v budoucnu. Příslušné dekrety o vyvlastnění statků německých majitelů a zrádců pamatovaly však na mnohé praktické stránky pro nástupní majitele, ale nikde není ani slůvka o tom, jak bude postaráno o památky, k nimž na př. bývalí majitelé jako kostelní patronové měli svou povinnost. Stejně jako kdysi v zákonech o parcelaci půdy, tak i nyní vycházejí naše památky, a to právě nejvzácnější, důkazy naší domácí kultury, docela naprázdno. Kdo se má ujmout opuštěné povinnosti patrona kostela a podobně? Dokonce i státní instituce, stanou-li se dědici majetku, na př. správa státních lesů a statků, odmítají velmi kategoricky přijmout i povinnosti patrona. Soukromí parcelační nástupci ovšem tím spíše. Naše velkolepé kostely s památkami malířství, sochařství, řezbářství, uměleckého průmyslu, stavitelské klenoty českého umění budou takto opuštěny, ačkoliv o jejich zachování má zájem nejen věřící toho nebo onoho vyznání, ale celý národ.

Obracíme se proto k vládě, zvláště k panu ministrovi školství, jemuž jako historiku umění jistě na všem tom osobně záleží, aby se v tom směru již učinila nutná opatření, která by udržovací povinnosti k zachování památek nejen přikázala úřednímu dozoru, ale ze zákona dbala toho, aby povinnosti takové byly rozvrženy na nové nabyvatele jmění, na kterých vždycky tato práva spočívala. Věříme, že tuto kulturní starost s námi chápe celá česká veřejnost, neboť tu jde o znamenité statky kulturní, jejichž cena není pouze morální, nýbrž znamená nesmírně veliké hmotné jmění tohoto státu.

Věříme, že mimořádně velikého rozpočtu, který ministerstvem školství byl předložen, bude účelně využito ve prospěch a k rozkvětu naší české kultury. (Potlesk.)

Místopředseda Tymeš: Dalším řečníkem je p. posl. Podborský. Dávám mu slovo.

Posl. Podborský: Paní a pánové, vážena sněmovno!

Dovolte mi, abych připojil několik věcných poznámek k státnímu rozpočtu, a to k položce ministerstva zdravotnictví, a upozornil na některé skutečnosti, se kterými se musíme zabývati s plnou odpovědností. Konec konců jde o důvěru lidu, se kterou dnes jako odpovědní političtí činitelé hospodaříme, protože lid sám nás pověřil, abychom hájili jeho zájmy, prosazovali jeho potřeby a chránili jeho práva.

Hodnotíme-li dnes s plnou odpovědností státní hospodářství, je naší povinností, abychom také odpovědně upozornili na položky v této bilanci, se kterými souhlasíme nebo nesouhlasíme. Jde nám o ministerstvo zdravotnictví, které má před sebou veliký a těžký, úkol. Němečtí okupanti nerozrušili jenom náš život hospodářský, ale rozrušili zdraví lidu do takové míry, že je třeba rychle učinit všechna opatření v zájmu našeho národního zdraví. Mluví se o tom, aby se šetřilo. Prosím, aby tohoto vážného slova, pokud budeme hodnotit rozvažný účet našeho ministerstva zdravotnictví, bylo co nejméně používáno. Pokud jde o věcné výdaje na zdraví našeho národa, žádáme, aby byly položky zvýšeny tak, aby dostály minimálním povinnostem. Nelze jinak. Zájem státu a zdraví národa toho vyžaduje.

Ve státním rozpočtu v položce zdravotnictví se objevují čísla, která jsou velmi malá a nedostatečná, že je třeba na ně upozorniti. Máme-li účinně bojovat proti zhoubným chorobám, jež se za dobu okupace podstatně rozšířily a jejichž počet se zvýšil. Musíme s plnou rozhodností upozornit na nutnost položky zvýšit.