Jen všeobecnou spoluprací a krajně vypjatou
snahou orgánů správy justiční
i správní a policejní a také, prosím,
všeho obyvatelstva našeho státu může
býti zaručeno úspěšné
dokončení a správné naplnění
národní očisty tak, aby odpovídala
představě spravedlnosti a nezpronevěřila
se na ideálech, pro které umírali naši
nejlepší občané. Bylo by však nesprávné
a nebezpečné, kdyby kritika, která se vyskytuje
a která jednou vytýká přísnost
a jindy zase přílišnou mírnost - spojuje
se to s osobami - kdyby tato kritika měla způsobit
v našem soudnictví, že justičně-právnický
aparát, který ve své převážné
většině - a o tom se tu všichni řečníci
vyjádřili - vešel do obnovené republiky
s poctivou vůlí sloužit jejímu právu
a spravedlnosti, ať ve formě žalobce nebo soudce
- kdyby tento justičně-právnický aparát
byl zmaten ve své správné orientaci a kdyby
neprávem bylo otřásáno důvěrou,
kterou lid v něj skládá.
Pan ministr spravedlnosti mi dovolí ještě,
abych upozornila na něco, co patří k legislativním
úkolům, připadajícím pro nejbližší
období ministerstva spravedlnosti. Chtěla bych upozornit
na naléhavou potřebu vyřešit skutečný
stav, který nastal tím, že některá
manželství byla v době okupace rozloučena
na oko z toho důvodu, že manželé, anebo
jen jeden z nich, pracovali v odbojové činnosti
a žili ilegálně nebo byli stíháni
z rasových důvodů a svého spolumanžela
ušetřili před persekucí rozlukou. V
těch případech, kdy se oba manželé
vrátili, přečkavše dobu okupace, je
to snadné, znovu uzavřou sňatek. Ale přežila-li
tuto dobu pouze manželka a zůstává zde
podle zákona bez možnosti nároku na pensi a
ztrácí po případě i své
dědické a jiné nároky, tu je potřebí
zvláštním zákonem tuto situaci rychle
upraviti, aby bylo těmto krutě postiženým
a již za dobu okupace hrdinně se chovajícím
ženám dopomoženo k jejich právu. Jsou
zde i mnohé případy, kdy po rozluce na oko
- ilegálně žijící manžel
se svou manželkou tajně stýkal a vzešlo
z tohoto manželství dítko, které je
prokazatelně jeho, ale považuje se dnes za dítě
nemanželské. Také v tomto případě
je nutno zákonným předpisem dopomoci k uznání
těchto dětí za manželské, aby
jim vzešly jistě především jim
náležející všechny právní
i hmotné nároky po jejich hrdinném otci.
Žádám pana ministra spravedlnosti, aby urychleně
nařídil zahájiti přípravné
práce k zákonnému uspořádání
uvedených poměrů. (Potlesk.)
Místopředsedkyně Hodinová-Spurná
(zvoní): Dalším řečníkem
je pan posl. dr Hřebík. Dávám
mu slovo.
Posl. dr Hřebík: Vážená
sněmovno, paní a panové!
Neměl jsem v úmyslu hovořiti k exposé
p. ministra dr Drtiny, neboť dost řečníků
z naší strany osvětlilo naše stanovisko.
Pokládám však, za nutné, abych promluvil
k této věci po řeči p. kol. Zápotockého,
a to o té části, která jedná
o prokurátorech mimořádných lidových
soudů. Jsem jedním z nich, a to prokurátorem
u mimořádného lidového soudu v Praze.
Mou kvalifikací k tomuto prokurátorství při
jmenování ministerstvem bylo, že jsem prošel
také koncentračním táborem, a to tím
nejhorším, táborem osvětimským.
Chtěl bych zdůrazniti, že v akci, v které
já jsem byl zatčen, bylo zatčeno najednou
830 osob, a to vedoucích činovníků
Československé obce sokolské, a že z
těchto 830 činovníků zůstalo
za osm měsíců na živu 68. Paní
a pánové, nikdo mě nebude podezírat
z toho, že při památce těchto téměř
800 umučených kamarádů a přátel
chtěl bych někdy obhajovati nebo nadržovati
někomu, kdo se provinil na našem národě,
kdo se provinil proti našemu státu. Znám všechny
prokurátory mimořádného lidového
soudu v Praze a mohu zde v plném pocitu odpovědnosti
prohlásiti, že neznám čestnějších
lidí, než jsou tito prokurátoři (Potlesk.),
že také znám jejich nezměrnou práci,
poněvadž nikdo, kdo s touto prací nemá
co dělat, nedovede si představiti, jaká je
to práce. Jsou to tisíce a tisíce spisů,
kterými se tito prokurátoři musí probírat,
nejen ve dne, ve svých pracovních hodinách,
ale i v noci, v sobotu, o nedělích, aby stačili
všechny případy, které jim byly přiděleny,
vyřídit a co nejdříve předložiti
soudu. Je to práce skutečně nadlidská,
když z vlastní zkušenosti vím, že
jen nepatrný, řekl bych, přímo směšně
nepatrný aparát úřednický je
těmto lidovým soudcům a prokurátorům
k disposici.
Chtěl bych zdůrazniti, že je správné,
že tak veliké procento případů,
o kterých se zmínil pan kol. Zápotocký,
bylo vyřízeno, a mohu - říci jak bylo
vyřízeno. Bylo vyřízeno zastavením,
zastavením trestního řízení,
protože státní - zástupce - prokurátor
při své nejlepší vůli, při
prostudování všech spisů, při
doplnění řízení, při
výslechu nesčetných svědků,
nemohl dospěti k přesvědčení,
že tyto spisy zakládají - skutkovou podstatu
podle retribučního dekretu. Není to vinou
prokurátorů, není to také vinou vyšetřujících
komisí. Vždyť nutno uvážiti, že
spisy se sestavovaly v době, kdy retribuční
dekret tu ještě nebyl. Byly to hned prvé případy
z doby prvních dnů porevolučních a
tak nikdo ještě nevěděl, jak tyto retribuční
dekrety budou vypadat, nikdo si také nemohl uvědomiti,
jaká bude skutková podstata těch činů,
které budou stíhati prokurátoři u
lidových soudů. Výsledkem ovšem bylo,
že se dostaly k soudům i takové případy,
které s hlediska retribučního dekretu jsou
někdy přímo směsné. Mohu vám
ze své zkušenosti vykládati o některých
spisech, které neobsahují žádný
průkazní materiál. Chtěl bych tu zdůraznit,
paní a pánové, že vina podle retribučního
dekretu se nedá měřiti velikostí nebo
vahou spisů. Kdybychom my měli rozhodovati podle
toho, že když je spis veliký, je také
vina veliká, pak by byl úkol lidových soudů
velmi jednoduchý. (Potlesk.) Pak by stačilo
takový spis dáti na váhu, stanoviti určité
maximum a říci: Jestliže spis váží
5 kg, tak je to zralé na šibenici, a jestliže
má méně než 5 kg, je pro to trest o
něco menší, 5 nebo 20 let. - Chtěl bych
zdůrazniti, že někdy stačí spis
velmi slaboučký, ale v tom spise musí býti
svědecky prokázáno, že se dotčený
člověk dopustil činu, který stíhá
retribuční dekret. Pak je to velmi jednoduché,
není potřeba velkého spisu. neboť prokurátor
může klidně na základě tohoto
malého a slabého spisu vypracovati obžalobu,
která "sedí" a podle které musí
býti takový člověk odsouzen. Ale,
vážení pánové a paní,
často se stává, že spis skutečně
váží půldruhého kilogramu, ale
v celém tom spise není vůbec nic, co by mohlo
býti oporou pro zjištění skutkové
podstaty. Tak např. v obci Lipanech se pohádali
dva lidé, jeden z nich byl veřejným strážníkem
a zajal druhému husy. Za to, že se ten druhý
potom domáhal násilím otevření
vrat a husy si odvedl, byl odsouzen na dva dny pro útisk.
Tento člověk, odsouzený pro útisk,
pokládal v prvních porevolučních dobách
za vhodné udati toho strážníka podle
retribučního dekretu. Spis vyrostl na ohromnou váhu,
a výsledkem bylo, že kromě toho, o čem
se zmiňuji, tam nebylo naprosto nic. Není přece
možné, aby prokurátor na základě
takového spisu někoho odsoudil. Ale jsou i jiné
spisy. Nebyl jsem prokurátorem v případu
Zloského a také mu nebudu dělat obhájce.
Prokáže-li se však, že tento člověk
má na svědomí několik lidských
životů, patří mu šibenice, a také
ji musí dostat. Ale co je ve spisech? Ve spisech není
prokázáno téměř nic, je tam
prokázána jedině ta skutečnost, že
když byly vyzvány obecní úřady
- ne starosta, v tomto případě onen Zloský
- aby hlásily, kdo za kterou stranu kdy do obecních
voleb kandidoval, tu všechny obecní úřady
musely předložit výsledky ze všech těch
voleb minulých. Musely to udělat všechny obecní
úřady, a kdyby to nebyly udělaly, tak to
na okresních úřadech stejně bylo.
Nic dalšího pak nebylo zjištěno, a je
na těch lidech, kteří něco vědí
a kteří něco tvrdí, aby to prokázali
veřejnému žalobci, který se snažil
spisy doplniti, sháněti svědky, sháněti
důkazy. Ale jak má ty důkazy sehnat, když
po tom všichni, kdo jsou vyslýcháni, nepotvrdí
nic jiného než takovou skutečnost, o které
nelze vůbec tvrdit, že by to bylo nějaké
udavačství. Jistě prokurátor - v tomto
případě prokurátor dr Kotva, jeden
z nejčestnějších prokurátorů
lidového soudu v Praze - tento člověk zcela
určitě nemohl míti na mysli, aby někomu
pomáhal; ale není možno, abychom si představovali,
že spravedlnost se dá dělati tím způsobem,
že místo aby přišli svědci a přihlásili
se prokurátorovi a oznámili: tady jsme a tady toho
člověka usvědčíme, aby místo
toho bez jakéhokoliv usvědčování
chytli člověka na ulici, vlekli ho na Pankrác
a cestou mu vrazili nůž do zad a způsobili
mu osmicentimetrovou ránu, aby musel pak rovnou do nemocnice.
To neznamená, že tímto způsobem se ta
spravedlnost vykoná, naopak, tím se budí
dojem bezpráví a dojem nejistoty. A na čem
nám všem záleží? Na tom, abychom
soudili spravedlivě na základě dokladů
a důkazů. A v tom směru potřebujeme
součinnosti celého národa. Nic není
platno prokurátorům, když dostanou tlusté
spisy, když v nich naprosto nic není. Mohl bych vám
z vlastní zkušenosti vyprávěti o řadě
případů, které byly zastaveny. Některé
byly zastaveny definitivně, jiné jsou zastavovány
s tím, že se postupují okresním národním
výborům, poněvadž je tam skutečně
vina, ale prokurátor nemůže žalovati podle
retribučního dekretu, poněvadž žádný
z těch činů, které jsou v retribučním
dekretu vyjmenovány, není v těch spisech
uváděn. Ale jsou tam uváděny jiné
skutečnosti, členství ve vlajce, mimořádné
konání členských povinností;
takováto skutková podstata však nepatří
podle retribučního dekretu před lidový
soud, nýbrž před okresní národní
výbor, jemu se takové spisy postoupí a teprve
tam se na jejich základě může podle
dekretu o národní cti postupovat a odsuzovat.
Chtěl bych uvésti jen některé maličkosti,
které svědčí o tom, že naši
prokurátoři si počínají opravdu
spravedlivě. Přijde případ, kde se
ukáže, že jistý příslušník
četnictva zběhl od četnictva v dobách
pro republiku opravdu nejtěžších, v měsíci
září 1938. Kdyby takový prokurátor
byl člověkem, který skutečně
má zájem na tom, aby napomáhal lidem, kteří
nedobře smýšleli s českým národem,
pak by se ovšem podroboval tomu, že pro tyto případy
jsou zde zákony, podle kterých všechna tato
zběhnutí z r. 1938 byla amnestována, a onen
zběh by tedy nemohl být znovu souzen. Ale prokurátor,
který cítí, že i když tu ten zákon
"nesedí", že se ten člověk
přece jen provinil proti národu, snaží
se najíti všechny možné způsoby,
aby takového člověka odsoudil a dostal pod
retribuční dekret. Ale není možné,
aby stejně horlivě postupoval u případů,
kde se např. ukáže, že je někdo
nespravedlivě stíhán podle retribučního
dekretu. Když veřejný prokurátor dospěje
k přesvědčení, že není
toho nejmenšího důkazu proti obžalovanému,
a když se naproti tomu ukáže, že usvědčovatelé,
kteří za každou cenu chtěli někoho
dostat pod retribuční dekret, jsou lidé,
kteří se jen schovávají za toto udavačství,
aby sami nebyli stíháni pro něco, co provedli,
pak ovšem má prokurátor povinnost zakročit
proti udavačům. (Potlesk.)
Mohu uvésti případ z nedávné
zkušenosti. Jistý člověk byl od lidového
soudu poslán pryč, protože nebyla shledána
skutková podstata; přišel před okresní
národní výbor a osmičlenná
vyšetřovací komise po 11/2 hodině
výslechu zjistila, že se ničeho nedopustil,
naopak že zastával tak jednoznačně vlastenecké
stanovisko, že mu komise, která se skládala
ze zástupců čtyř politických
stran, řekla: "Musíme tento případ
ukončit, poněvadž bychom vám museli
dát vyznamenání místo toho, abychom
vás odsoudili". Ale druhý den byli lidé,
kteří tomuto člověku dávali
potvrzení spravedlnosti a poctivosti, předvoláni
k vyšetřovací komisi na Žižkov, kde
celé dopoledne čekali a sháněli se,
kdo je předvolal. Nebylo spisů, nikdo se nemohl
s nimi dohodnout, poněvadž nevěděl,
proč byli předvoláni. A nakonec se objevil
jeden z vyšetřovací komise, který si
vzal tyto lidi stranou a řekl jim: Vy darebáci,
vy se zastáváte kolaboranta! On přijde před
lidový soud, a budete-li dávat takováto potvrzení,
půjdete před lidový soud také. Ale
výsledek byl ještě radostnější.
Hlavní udavač, který tvrdil, že ho zaměstnavatel
dostal do pracovního tábora, a který s tím
chodil po světě, se mimořádnou shodou
okolností objevil u nemocenské pojišťovny,
kde byl lékař, příslušník
komunistické strany - o jehož pravdomluvnosti nebude
nikdo z vás pochybovat - a ten se nad tímto člověkem
pozastavil a řekl: "Co tu dělá tento
člověk? Vždyť on mne, komunistu, dostal
do koncentračního tábora!" (Slyšte!)
A jaký byl výsledek? Zjistilo se, že si tento
udavač za války - docela správně,
a také to nikdo neodsuzuje - způsobil popálení
na ruce a šel k českému lékaři,
ten mu však řekl: Milý kamaráde, zde
máš předpis, který jsem dostal. Takové
poranění, na kterém je na první pohled
patrno, že si je někdo způsobil sám
- a na něm to mohl vidět každý laik
- nemohu posoudit sám, s tím bys musel k německému
lékaři, ale já ti radím, abys tam
nechodil a nepokoušel osud. Tento člověk však
neuposlechl, šel k německému lékaři
a řekl mu: On mně říká, abych
nechodil do práce a na doktory se vykašlal. Důsledek
toho byl, že český lékař byl
zatčen a poslán do koncentračního
tábora. A takový člověk měl
býti dostatečným usvědčujícím
materiálem proti člověku, který se
jinak ničeho nedopustil.
Říkám to proto, abych znázornil, že
prokurátoři si počínají poctivě
a spravedlivě. Chci zdůraznit - aby mně nebylo
vyčítáno, že o tom nemluvím -
že je mnoho prokurátorů také z řad
advokátů; ovšem jsou to advokáti, kteří
mají nejvyšší kvalifikaci, protože
prošli věznicemi a koncentračními tábory.
Jsou to advokáti, kteří za tuto prokurátorskou
práci nejsou placeni, nejsou jim hrazeny ani hotové
výlohy, např. cestovné do Prahy, ale dělají
to rádi a ochotně, poněvadž vykonávají
tím spravedlnost vůči těm, kteří
pomáhali jejich kamarády usvědčovat
a popravovat. Ovšem záleží na celém
národě; máme-li s úspěchem
provést národní očistu, nesmíme
povykovat po ulicích a bez usvědčování
chtít, aby byl někdo odsouzen, nýbrž
musíme se snažit předložit dostatečný
materiál jak lidovým soudům, tak okresním
národním výborům, aby měly
skutečný podklad proto, aby mohly provést
očistu v zájmu národa a republiky. (Potlesk.)
Místopředseda Petr: K věcné
poznámce se přihlásil p. posl. Zápotocký.
Dávám mu slovo.
Posl. Zápotocký: Ctěná sněmovno!
Dovolte mi jen krátkou faktickou poznámku k řeči
p. posl. dr Hřebíka. Nechci s ním
polemisovat, poněvadž bychom si nerozuměli,
neboť - jak se lidově říká -
já o voze a pan poslanec o koze. Tak se polemisovat nedá.
Mluvil jsem zde o případu Zloského a řekl
jsem, že tam bylo 53 spisů vážících
několik kilogramů, že státní
prokurátor ve dvou dnech byl s prozkoumáním
těchto spisů hotov a hned vydal propouštěcí
dekret. To hlavní na věci je, že za tu dobu
nemohl materiál ani prozkoumat. A pan posl. dr Hřebík
přijde a říká, že chci, aby prokurátoři
vážili spisy a vinu na kilogramy: podle toho, kolik
spis váží, je ten člověk vinen
čili nic. Tak se polemisovat nedá. Pan poslanec
pronesl obhajovací řeč, aby kolaboranti nebyli
odsuzováni. (Potlesk poslanců komunistických
stran.)
Místopředseda Petr (zvoní):
K věcné poznámce se přihlásil
p. posl. dr Hřebík.
Posl. dr Hřebík: Chtěl bych panu kol.
Zápotockému odpověděti, že
jsem řek zcela jasně, že se vina nedá
měřit počtem listů, vahou jednotlivého
spisu nebo jeho rozsahem. Lze-li v tom spatřovat obhajobu
kolaborantů, prosím, abych byl poučen, byl-li
kolaborantem ten darebák, který se snažil poctivého
a čestného českého člověka
dostat do kriminálu, nebo ten komunistický lékař,
v jehož zájmu jsme zařídili, že
darebák musil být odstraněn a musilo být
proti němu zakročeno. (Potlesk.)
Uznáte, že to není obhajoba kolaborantů.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
Můžete se spolehnout, že mne neukřičíte.
Já se, zaplať pán bůh, ukřičet
nedám. (Potlesk. Výkřiky posl. Zápotockého.)
Pokud se budete domnívat, že každý advokát
už jen proto, že je advokátem, je také
kolaborantem, nemůžeme se s vámi dohodnout.
Chci zde zdůraznit, že jsou také advokáti,
kteří vyšli z dělné třídy.
(Posl. Zápotocký: A jsou poctiví!)
Ano, jako např. já. Přijal jsem funkci veřejného
žalobce a nemohu a nebudu obhajovat, poněvadž
jsem se k tomu čestným slovem zavázal - a
také neobhajuji. (Posl. Zápotocký: Některý
prokurátor obhajuje lépe než advokát!)
To je váš názor, protože nevidíte
spisy. Kdybyste je viděl, nemohl byste tímto způsobem
polemisovat. Každý občan republiky má
možnost přijít se podívat k lidovému
soudu na zastavené spisy, a pak by se přesvědčil,
jak je to někdy směšné, co vyšetřovací
komise lidovým soudům předkládají.
Znemožňují tím provedení dekretu
presidenta republiky, protože když ministr vnitra vydal
směrnice, jak se má postupovat podle dekretu o národní
cti, výsledek byl ten, že se v některých
vyšetřovacích komisích postavili členové
na toto stanovisko: nikoliv, my musíme okresnímu
národnímu výboru předložit bezpodmínečně
spisy všechny a nejen ty, o kterých pan ministr tak
pečlivě napsal; taková a taková skutková
podstata musí být prokázána, než
předložíme spisy okresnímu národnímu
výboru.
A já se ptám slavného Národního
shromáždění, jestliže těmto
ochotným pracovníkům, kteří
v těch komisích u okresních národních
výborů sedí a dělají tu Sisyfovu
práci z ochoty, nacpeme tisíce a tisíce spisů,
které oni nestačí zpracovat, není
to sabotování dekretů o národní
cti? Nebylo by lépe, kdybychom jim podle směrnic
p. ministra vnitra předložili spisy, v nichž
je prokázána skutková podstata, a tím
jim umožnili, aby mohli včas podchytit opravdové
zrádce a kolaboranty? Nemusili by se pak prohrabávat
spoustou nesmyslných spisů a zatím by jim
neutekli ti, na něž byly dekrety skutečně
myšleny. To je naše povinnost, abychom pomohli tuto
práci usměrňovat, aby dekrety vykonaly skutečně
svoje poslání a splnily to, co od nich všichni
bez rozdílu, ať jsme u kterékoliv strany, očekáváme.
(Potlesk.)
Místopředseda Petr (zvoní):
Přerušuji projednávání tohoto
odstavce pořadu, a nebude-li námitek, projednáme
nyní 3. odstavec pořadu. (Námitky nebyly.)
Námitek není. Přistoupíme tedy k projednávání
třetího odstavce pořadu, jímž
je
3. Zpráva výborov soc.-politického a rozpočtového
o vládnom návrhu zákona (tlač 95)
o odstránení krívd a o niektorých
ochranných opatreniach v obore verejnoprávneho sociálneho
poistenia (tlač 190).
Zpravodajem za výbor soc.-politický je pan posl.
Dvorín. Dávám mu slovo.
Zpravodajca posl. Dvorín: Slávne Národné
shromaždenie! Panie a pánovia!
Návrh zákona o odstránení krívd
a o niektorých ochranných opatreniach v odbore verejnoprávneho
sociálneho poistenia dostáva sa pred snem po uplynutí
skoro 8 mesiacov po jeho legislatívnom zrodení sa.
Rezortné ministerstvo, to je Ministerstvo ochrany práce
a sociálnej starostlivosti, skutočne príkladným
úsilím svojho na výške stojaceho legislatívneho
a úradníckeho aparátu v tesnej spolupráci
so záujmovou organizáciou zamestnancov vypracovalo
jeho prvú osnovu krátko po májovej revolúcii,
avšak vláda, preťažená návalom
mimoriadne súrnych prác, ktorých si obnovenie
svrchovanosti štátu vyžadovalo, prerokovala túto
osnovu len po Novom roku. Tento časový odstup odôvodňuje
niektoré zmeny, ktoré vo vládnom návrhu
previedol soc.-politický výbor a čiastočne
aj výbor rozpočtový. Tieto zmeny, ako o nich
budem ešte hovoriť, týkajú sa nielen posunutia
soc.-politickým výborom vo smere sledovať intenciu,
aby zákon aj po stránke materiálnej bol v
súlade s jeho etickým poňatím a bol
nesený duchom národnej revolúcie.

