U postižených je dojem, že celý problém platového i konkursního a pensijního zrovnoprávnění presenční služby je záměrně odsouván, tak aby při zavedení proponované dvouleté služby státu s nástupem v 19 letech, povinné pro všechny chlapce a dívky, se nadobro zapomnělo na křivdu, spáchanou na vojácích. Zcela tak, jako se brzy zapomíná na některé skupiny a členy naší slavné zahraniční armády (Potlesk.), kteří - znechuceni bojem o existenci ve vlasti, kterou pomáhali osvobozovati a kde jejich rodiče a příbuzní byli právě pro jejich zahraniční účast v československém vojsku uzavřeni v koncentračních táborech, - odcházejí zpět za hranice hledat si trpký chléb existence v cizině.

Považuji také za svůj úkol prohlásiti, že by bylo velmi vhodné, zdůrazniti zákonitě, v souhlasu s dobou, přednost vojáků při přijímání do státních i soukromých služeb. Nechť jsou vojenská místa včas informována od příslušných státních resortů o možnostech a stavu přijímání nových sil, aby nedocházelo k trpkým zklamáním. Bylo by také sociálně spravedlivé, aby všechny obory státní i veřejné správy porovnaly a srovnaly všechny žádosti o místa tak, aby přednostní právo bylo uděleno ženatým před mladšími a svobodnými, kteří se mohou uplatniti jinde.

Dosud platné vládní nařízení nemá také ustanovení o započtení presenční služby do doby rozhodně pro nárok a výměru dovolené. Vyloučení nároku na dovolenou v době výkonu presenční služby je dáno účelem dovolené. Ale v roce právě minulém mnoho zaměstnanců z důvodů vyvolaných mimořádnými poměry nevyužilo dovolené nebo nezískalo čekací dobu a proto bylo nutno jejich nároky výslovně určiti. Odstavec projednávané osnovy zákona, pojednávající o dovolené, dokazuje, že byla pochopena doba v plné šíři všech těžkostí a těžkého stavu těch, kteří presenční službu nastoupili a nastupují. Dokazuje to i ustanovení, že zaměstnancům přísluší při nastoupení vojenského výcviku kromě mzdy nebo platu, na který mají nárok podle platných ujednání nebo předpisů, ještě mzda nebo plat po dobu jednoho týdne. Předpokládáme ovšem brzké vydání unifikačního zákona, aby nebyla situace ztěžována.

Slavná sněmovno, armáda představuje národ. Její kvalita je výslednicí mravní a tělesné zdatnosti národa. Čím mravně odolnější a tělesně zdatnější národ, tím silnější a udatnější je jeho armáda. Problém moderní armády úzce souvisí s problémem celého národa a státu, s jeho hospodářským, sociálním, národním a politickým systémem. Záleží tedy na nás, na všem obyvatelstvu republiky, a především na politických stranách, jimž národ svěřil vedení, abychom vybudovali brannou moc silnou, moderní, technicky dokonale vybavenou, armádu demokratickou, ve svých členech sociálně zabezpečenou, která bude zárukou nezávislosti a celistvosti Československé republiky a všech svobod jejího lidu.

Klub poslanců československé strany lidové vidí v předložené osnově skutečný projev nového sociálního nazírání a opravdového zájmu o armádu naší demokracie a proto bude nejen pro přijetí předlohy zákona v navrženém znění hlasovat, ale bude vždy a všude všemi silami podporovati vše, co slouží k rozvoji naší československé branné moci. (Potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je pan posl. dr inž. Kácl.

Posl. dr inž. Kácl: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Dovolte mi jako předsedovi zdravotnického výboru, abych po dohodě s presidiem sněmovny a s předsedy politických klubů podal stručnou zprávu o výsledcích studijního zájezdu, který podnikl na začátku ledna tohoto roku zdravotnický výbor do válkou nejvíce postižených krajů naší republiky, do východního Slovenska. Účelem cesty bylo přesvědčiti se o zdravotním stavu obyvatelstva, zjistiti, co bylo učiněno k nápravě a pomoci účinně při dalších akcích. Byl jsem vedoucím této výpravy, kterou jsme uspořádali za pomoci ministerstva zdravotnictví a povereníctva pre zdravotníctvo v Bratislavě.

Cesta započala dne 1. ledna 1946 o 23. hod. odjezdem účastníků rychlíkem z Wilsonova nádraží do Bratislavy. Účastnili se jí z poslanců: Čestmír Adam, Jaromír Jodas, inž. dr Karel Kácl, Josef Litera, dr Jan Moravec, Marie Skuhrovcová a Karel Václavů. V Brně se připojil posl. Cyril Charvát, v Bratislavě první místopředseda zdravotnického výboru dr Vladimír Haviar a dále posl. Elena Hroboňová a v Žilině posl. Mária Poloncová.

Byly tedy zastoupeny všechny politické strany, a to národní socialisté třemi poslanci, lidovci třemi poslanci, sociální demokraté jedním poslancem a komunisté také jedním poslancem. Ze slovenských stran demokraté byli zastoupeni dvěma poslanci a strana komunistická jedním poslancem, resp. poslankyní.

Z ministerstva zdravotnictví výpravu doprovázel dr Josef Švejcar, dr Ungar, dr Žofka a dr Hladík. Pan ministr zdravotnictví dr Procházka, který o akci projevil veliký zájem a sám se hodlal účastniti, nemohl tak učiniti pro onemocnění. (Předsednictví převzal místopředseda Tymeš.)

V Bratislavě, kam delegace přijela 2. ledna o 8. hod. ranní, přivítal výpravu presidiální šéf povereníctva pre zdravotníctvo dr Gamaren a presidiální šéf povereníctva pre sociálnú starostlivosť dr Čičmanec. Péče o výpravu v Bratislavě se ujal za povereníctvo pre zdravotníctvo hlavný rádca dr Eugen Špaňár, který se potom o celý zájezd staral nejen pečlivě a účelně, ale také mile, přátelsky. Výpravu z Bratislavy doprovázeli zástupce povereníctva pre zdravotníctvo dr Špaňár a zástupcové povereníctva pre sociálnu starostlivosť dr Čičmanec a dr Prihazký.

Celého zájezdu účastnila se řada žurnalistů, kteří jeli jednak z Prahy, jednak z Bratislavy, a to především redaktor ČTK Vorel, dále redaktoři Lidové Demokracie, Rudého Práva, Svobodného Slova, Besedy, Nové cesty, Času, bratislavské Pravdy, košické Pravdy, dále Jasu a z košického rozhlasu prof. Brandobur a dva filmoví kinooperatéři, kteří všechny poznatky též dokumentárně zachytili.

Po krátkém zdržení na bratislavském nádraží pokračovala výprava ještě v dopoledních hodinách dne 2. ledna zvláštním vlakem, který dala k disposici železniční správa, a to tatranským expresem dále na východ, a to do Košic, kam přibyla dne 2. ledna večer a odkud se následujícího dne odebrala do vlastního území, které bylo předmětem jejího zájmu, do východních okresů republiky, vyznačených asi těmito místy: Michalovce, Sobrance, Humenné, Giraltovce, Stropkov, Medzilaborce, Svidník, Dukla, Bardějov, Prešov. Zde se výprava zdržela od 2. ledna do 5. ledna a odtud jela do Vysokých Tater k prohlídce protituberkulosních sanatorií. 7. ledna večer přibyla do Bratislavy, načež následující den strávila v Bratislavě, kde se konala především za účasti bratislavských úřadů konference, jež zhodnotila výsledky celé výpravy a tyto výsledky vyjádřila resolucí, kterou si později dovolím přečísti.

Při této příležitosti vykonal jsem také oficiální návštěvu u povereníka pre zdravotníctvo dr Jána Ševčíka a celý zájezd byl ukončen mou přednáškou ve Spolku slovenských lekárov na bratislavské fakultě, na kterou jsem byl pozván a která byla od r. 1938 zase první přednáškou českého vysokoškolského učitele na této půdě.

Máme-li po stránce zdravotní a po stránce sociální zhodnotiti to, co jsme viděli, tedy je třeba uvésti toto: Válka na území východního Slovenska zanechala podle mého mínění největší stopy z celé republiky. Jen jedno území naší republiky, avšak poměrně menší, bylo stejně těžce postiženo jako východní Slovensko, a to jsou některé kraje Slezska, zejména Slezska opavského. Viděli jsme vesnice, které byly doslova smeteny s povrchu zemského. Tak na př. v pohraniční malé vesničce Palotě zbyl ze 75 popisných čísel pouze jeden dům. Obyvatelstvo je úplně ožebračeno. Žije v troskách svých někdejších obydlí, které si různým způsobem poopravilo. Za pomocné akce byl zbudován jeden dřevěný nouzový barák, ve kterém bydlí několik rodin. V této těžce postižené obci není hovězího dobytka ani tažného dobytka a zbylo tam jenom několik kusů drůbeže. Není však ani krmiva pro dobytek ani osiva. Do polí a lesů se nemůže, vše je zaminováno, i prostory mezi jednotlivými domky jsou zamořeny minami a je nebezpečno pohybovati se kdekoli jinde mimo vyšlapané cesty. Mnoho a mnoho osob padlo za obět těmto minám, jsou mrtví a jsou zmrzačení. Snaha obdělávat svá políčka vede obyvatelstvo této vísky znovu a znovu do nebezpečného terénu, a tak mrtvých a zmrzačených stále přibývá. Obyvatelstvo je také velmi špatně opatřeno šatstvem a obuví. Ve zmíněné Palotě běhá mnoho dětí za největších mrazů boso. Musí tak chodit, protože bot nemají. To je zjev, který snad po stránce fysiologické není tak strašný, ale který je naprosto neúnosný po stránce sociální. V chýších s četnými dětmi jsou vyhublé děti zabaleny jen v hadrech.

Abychom si udělali názorný obraz o tom, jak poměry vypadají, uvedeme některá data, týkající se celého medzilaboreckého okresu, v němž je obec Palota. V tomto medzilaboreckém okresu bylo ke dni 31. října 1943 asi 24.000 obyvatelů, ke dni 31. října 1945 23.100 osob, jeví se tedy úbytek asi 1000 osob. Avšak podíváme-li se na čísla, jež nám vyjadřují úbytek budov a úbytek domácích a hovězích zvířat, vidíme toto: Obytných budov bylo v tomto medzilaboreckém okresu 4.099, nyní 2.744, čili 1.355 budov bylo úplně zničeno. Hovězího dobytka 11.378 kusů, nyní 3.743 kusů, úbytek 7.635. Koní 3.800 kusů, nyní 1.742, úbytek 2.058. Koz a ovcí 930, nyní 430 kusů, úbytek 500. Vepřového dobytka 7.133, nyní 350 kusů čili úbytek 6.783, t. j. prakticky téměř všecko. Drůbeže 10.600 kusů, nyní 2.500 kusů, čili úbytek 8.100, t. j. prakticky téměř také všecko. Asi 70 % obyvatelstva je neošaceno a neobuto. U dětí je tomu ještě hůře, celých 95 % dětí je bez obuvi, a pokud se týká prádla, je na tom obyvatelstvo ještě hůře, pouze 5 % obyvatelstva má prádlo. Podobné nebo snad ještě horší poměry jsou v okrese svidnickém, kde z 50 obcí 49 obcí bylo tisovskou vládou násilně evakuováno. Tato evakuace trvala po 3 až 6 měsíců. Tento okres byl pravděpodobně postižen nejvíce. Od r. 1942 shromažďovali se v něm příslušníci rudé armády, kteří uprchli z německého zajetí, zde se organisovali za pomoci místního obyvatelstva partyzáni, zde je proslulá Dukla, zde je úplně zničená obec Kapišová a zde je také Dolina smrti, ve které se skončil po mnoha měsících vítězně zápas ruské armády o průlom na Slovensko.

Celý kraj je poset zničenými tanky sovětskými i německými. Lesy jsou úplně zničené, zbývají z nich jenom pahýly. Pole jsou plná min i mrtvol. I v cestě, po které jsme jeli a která byla pokryta zmrzlým bahnem několik decimetrů silným, se nalézají ještě sta mrtvol i nevybuchlých min, o čemž svědčí nejlépe to, že když před krátkou dobou před naším příchodem snažili se odtáhnout pancéřový vůz traktorem, vyletělo při zabrání traktoru vše do povětří. Situace je taková, že Němci zaminovali i své vlastní mrtvé. Až dosud bylo odstraněno 71.199 min, avšak počítá se s tím, že celý okres je ještě ze 60 % zaminován. Vybírání min stálo až dosud 162 lidských životů. Počet nepohřbených lidí se odhaduje v tomto okrese na 6.000 osob a počet nepohřbených koní téměř na 4.000.

Nejlepším dokladem, jak tento svidnický okres byl válkou postižen, je statistika úbytku hospodářských zvířat, která ukazuje tato čísla: z 2.930 jalovic zbylo 329, čili úbytek 2.601. Ze 7.789 krav zbylo 3.286, čili úbytek 4.503. Ze 470 volů zbylo 65, úbytek 405 kusů. Ze 71 plemenných býků zbylo 7, čili úbytek 64. Z 5.641 kusů vepřového dobytka zbylo pouhých 70 kusů, čili úbytek 5.571, což jest prakticky vlastně všechno. Z 53.656 slepic zbylo pouhých 1.634, čili úbytek 52.022, to je prakticky zase všecko. Z 22.455 ovcí zbylo pouhých 287 kusů, čili ubylo 22.168, což je prakticky zase všecko. Ze 623 hříbat zbylo 201 kusů, čili úbytek 422. Z 2.356 koní zbylo 1.492, úbytek 864.

Z tohoto přehledu je viděti, že vepřový dobytek, drůbež a ovce vyhynuly prakticky všechny. Poněkud lepší je to se stavem hovězího dobytka a také koní. Pole jsou však neoseta, a to jednak pro zaminování, jednak pro nedostatek hnojiv a tažného dobytka a konečně z toho prostého důvodu, že není osiva. Osivo do některých obcí sice přišlo, avšak pozdě, když už půda byla zmrzlá, a to ještě v naprosto nepostačujícím množství 2 kg na jedno hospodářství. Uvážíme-li, že na jaře v roce 1945 bylo ze 40.193 katastrálních jiter oseto pouze 1.500 katastrálních jiter a že ani to vše nebylo sklizeno, pochopíme úbytek domácích zvířat i zoufalou vyživovací situaci obyvatelstva, zvláště uvážíme-li, že není téměř žádných komunikací a že na příklad do nejbližší železniční stanice je ze Svidníku 65 km.

Pokud běží na př. o počet domů, bylo na okrese před válkou 2.835 obytných budov, z nichž 894 bylo ničeno úplně, 1.389 částečně; hmotná škoda na tomto okrese, pokud se týká domovního majetku, činí 88,365.000 Kčs. Počet domácností před válkou byl 3.560, válkou bylo zničeno 3.450 domácností, t. j. zařízení, hmotná škoda činí 51,750.000 Kčs. 14 obcí z počtu 50 je úplně vypáleno, 1.973 lidí žije úplně bez přístřeší a 13.780 lidí bydlí v poškozených domech ve společných domácnostech po 40 až 50 osobách.

Stejně neutěšené poměry jsou také v okresu sobraneckém. Tento okres je z poloviny úplně zničen. Obyvatelstvo trpí nedostatkem obuvi, šatstva, a poměry jsou tím horší, že tento okres byl po 6 let pod maďarskou vládou. Je to dnes nejvýchodnější okres našeho státu a zaslouží si tedy i z těchto důvodů co největší pozornosti.

Ještě bych chtěl několik slov říci o dvou obcích, které byly válkou zvláště postiženy. Je to obec Habura nedaleko polské hranice u Medzilaborců, obec, která byla po několik měsíců v ohni, její obyvatelé se zúčastnili aktivně bojů a zasluhují si tudíž vydatné pomoci. V obci není skutečně nic, ani přístřeší ani oděvů ani nábytku ani potravin ani dobytka a hospodářského nářadí, ani osiva. Těžce je také postižena kdysi krásná, bohatá a výstavná obec Vinná v přímém sousedství Michalovců. Obývá ji pokročilý a uvědomělý lid, který již 28. října 1944 vyhlásil obnovení Československé republiky. Za to byla tato obec vypálena Němci, obyvatelstvo vražděno, takže kdysi výstavná obec je dnes v troskách. Poměry zde jsou však přece jenom o trochu lepší než jinde, protože zůstal uchován určitý počet dobytka a je proň alespoň krmivo.

Máme-li, paní a pánové, vcelku shrnouti to, co jsme poznali, řekli bychom asi toto: celé Slovensko bylo postiženo válkou. Zatím však co ve většině částí byly nejvíce postiženy pouze komunikace, dráhy, silnice - a musíme s potěšením konstatovati, že dnes už jsou z větší části opravené a provozu schopné - oblast východní, od Košic na východ, byla válkou postižena totálně.

Leccos bylo již napraveno. Nemluvili bychom pravdu, kdybychom chtěli říci, že jsme toto území zastihli v takovém stavu, v jakém bylo před ukončením války. Ale ještě více zbývá učiniti. O pomoc se stará zejména výbor pro pomoc východnímu Slovensku se sídlem v Košicích, dále Ukrajinská národní rada v Prešově; starají se také bratislavské úřady, avšak to nestačí, všichni musíme přiložit ruku k dílu, a to, aby bylo nejen pomoženo, ale aby bylo také pomoženo rychle.

Kdybychom měli zhodnotit své zkušenosti po stránce ryze zdravotní - a to byl hlavní účel naší cesty - tedy bychom mohli říci, že po stránce služby zravotní jsou poměry lepší než jsme očekávali. V Košicích je státní veřejná nemocnice z doby první republiky téměř nedotčená. Má 1100 lůžek a všechna oddělení v dobrém stavu. Také nemocnice v Michalovcích je v dobrém stavu, další dobrá nemocnice je v Humenném. Naprosto však nevyhovující je t. zv. Státní nouzová epidemická nemocnice v Medzilaborcích, jež byla zřízena po revoluci. Bude zrušena. Zato však bude zřízena veřejná nemocnice ve Stropkově. V Košicích také dobře funguje t. zv. poliklinika, dále epidemiologická stanice jakožto centrála protiepidemického boje pro východní Slovensko, a můžeme říci, že právě tato epidemiologická stanice má velkou zásluhu o to, že infekční nemoci na východním Slovensku se nevyskytují v nikterak hrozivém množství.

Dále máme v Košicích Štátny zdravotný sklad pre východnú oblast, který zásobuje 130 lékáren a 20 nemocnic a je velmi dobře zásoben léčivy.

Poblíž města na výletním místě Bankov je několikapatrová budova téměř dokončená, kde chybí jenom vnitřní zařízení, které se dá s výhodou použit na sanatorium, na př. pro tuberkulosní.

Také tatranská sanatoria jsou ve velmi dobrém stavu a dokonce nejsou ani plně obsazena, takže mohou přijmout další pacienty.

Horší je to, pokud se týče léků a zdravotnického personálu. Vyhovující poměry jsou ještě v Košicích, kde jsou 4 městští lékaři a kde funguje z 11 dřívějších lékáren 9, což je počet, který naprosto postačuje. Také porodní asistentky jsou zde v dostačujícím počtu.

Čím dále však k východu, tím je to horší. V nemocnici v Michalovcích jsou sice obsazena místa primářů, avšak nejsou obsazena místa subalterních lékařů. Z původních tří lékáren v Michalovcích funguje jen jedna a v Medzilaborcích je také pouze jedna lékárna, a to ještě špatně zařízená, která musí stačit pro celý okres asi s 23.000 obyvatelů.

Ještě hůře je ve Svidníku, kde je lékárna primitivně zařízená v pobořeném domě, v místnosti, jež je zároveň soukromým bytem. Tato lékárna zásobuje celý okres o 17.000 obyvatelů. A stejně je tomu i s lékaři. V Medzilaborcích je pouze jeden okresní lékař, který má k sobě jediného obvodního lékaře pro celý okres. Není porodních asistentek, není sociálních sester. Přes všechny tyto nepříznivé okolnosti není však zdravotní stav obyvatelstva nejhorší. Nakažlivé nemoci nevyskytují se v nějak mimořádně velké míře. Úmrtnost není nijak zvlášť veliká. Tuberkulosní onemocnění, pokud jsme mohli zjistiti, není nijak zvlášť rozšířeno. Co je ovšem nepříznivé, to je výživa obyvatelstva, zejména pokud běží o výživu matek, nastávajících matek, kojících matek a malých dětí. Dále také z nedostatečného bydlení a ošacení vyskytují se kloubová rheumatická onemocnění obyvatelstva se všemi následky, které z toho potom mohou přijíti. Jsou zde tudíž velmi vážné obavy do budoucnosti, i když přítomný stav není nijak příliš znepokojující. Je proto třeba rychlých zásahů, aby byla zvednuta celková zásobovací situace obyvatelstva, a to jak v potravinách, tak i v ostatních předmětech, jako v šatstvu, obuvi, hospodářském nářadí a pod. Obyvatelstvu je třeba také hospodářského zvířectva. Na př. medzilaborecký okres se dožaduje přídělu asi 600 krav a 100 koní. Dále je třeba osiva a především je zapotřebí vydatné akce na odminování celého území, ke kterému - podle mého soudu - by mělo býti použito těch, kteří toto území zaminovali, t. j. německých zajatců. (Hlučný potlesk.) Já vznáším - a jak vidím, za souhlasu celé slavné sněmovny - při této příležitosti apel na pana ministra národní obrany, aby se skutečně věci v tomto směru ujal.