Řízení před soudy prvé stolice.

V řízení před sborovými soudy prvé stolice bylo třeba zaujmouti nejprve stanovisko k otázce, má-li býti ponechán či odstraněn prvý rok. Byly v té příčině činěny zejména ze soudcovských kruhů velmi vážné návrhy na odstranění prvého roku, protože se jeví prý v četných případech pouhou formalitou, zkracující soudy o čas a zdražující řízení, a činěny návrhy, aby žaloba byla doručena žalovanému ihned s vybídnutím, aby podal do jisté lhůty písemnou odpověď na žalobu. V podobném smyslu vyslovuje se zejména také nejvyšší soud ve svém posudku v anketě, vyvolané ministerstvem pro sjednocení zákonův a organisace správy. V literatuře obírá se touto otázkou podrobně Hora ve svém spisu "Civilní řád soudní na Slovensku" (str. 28-32).

Osnova nepřikloňuje se k návrhům na tak radikální změnu dosavadního práva a zachovává prvý rok v téže podobě, jako byl v rak. civ. řádu soudním. Rozhodující pro to byla úvaha, že prvý rok má jednu nepodcenitelnou výhodu, totiž že zjednává soudu naráz a zcela nepochybně vědomost o tom, ve kterých věcech netřeba počítati s jednáním sporným a ve kterých ano. Tím se celá agenda procesních soudů velmi zjednodušuje a staví na pevný, nepošinutelný základ. Soud se zde ve velmi krátké době po podání žaloby zbavuje celé řady věcí, s nimiž už pro budoucnost počítati nemusí, a uvolňuje se pro věci ostatní, o nichž určitě ví, že budou vyžadovati jednání sporného. Těchto výhod prvého roku nebylo by lze dosíci, když by se žaloba žalovanému dodávala hned k odpovědi. Nebylo by tu zjednáno jasno v otázce shora zmíněné (zda dojde ke sporu či nikoliv) ani naráz ani zcela nepochybně. Neboť nebude lze vždy ani u žalob podaných téhož dne určiti stejnou lhůtu k odpovědi na žalobu, nehledě k tomu, že i kdyby tomu tak bylo, může táž lhůta k podání odpovědi na žalobu počínati u každého žalovaného, vzhledem k různosti jeho bydliště a tím způsobené nejednotnosti dne doručení onoho vybídnutí k odpovědi, zcela jinak. Nelze dále přehlížeti, že i když by několika žalovaným uběhla táž lhůta v týž den, má každý žalovaný pro včasné podání odpovědi celý poslední den, ba za okolností i dny dopravy poštovní.

Uvádí-li se proti prvému roku, že řízení zdržuje a také zdražuje, nelze přehlížeti, že toto zdržení jest celkově velmi nepatrné, počítá-li se s tím, že za pravidelných poměrů není prvý rok položen na delší dobu než 15 dnů. S druhé strany ale byla by i nově navrhovaná úprava spojena s jistou ztrátou času, kterou by vyžadovalo zejména vyřizování návrhů na vydání rozsudků pro zmeškání pro nepodání odpovědi včas. A právě nutnost, aby žalobce tento svůj návrh ve všech případech, kdy dnes jej činí při prvém roku ústně, činil po nové úpravě písemně, činí i otázku, byla-li by tato úprava levnější a rychlejší, více než pochybnou. Úvahy tyto vedou tedy k poznání, že odstraněním prvého roku byly by také odstraněny určité výhody jeho, jež jsou zcela nepochybné, na druhé straně však jest velmi pochybno, jestli by novou úpravou byly opravdu získány jakési výhody vůbec, a i když snad ano, jestli by tyto očekávané výhody vyvážily ony ztracené výhody prvého roku a jestli by volbou zcela nové a neznámé cesty nebyly vyvolány nevýhody další. Za těchto okolností nemohla se osnova odhodlati k tomu, aby vyměnila procesní útvar již vyzkoušený a v praksi vžitý za úpravu novou, o níž nelze po svědomitém uvažování napřed a bez pochybností prohlásiti, že by byla lepší.

V souvislosti s prvým rokem dlužno se zmíniti hned o jistých novotách, které zavádí osnova v otázce vyřízení obran nepříslušnosti, nepřípustnosti pořadu práva, překážky rozepře zahájené a pravomocně rozsouzené, jež budou nadále k vůli stručnosti označovány jen jako obrany procesní. Připomenouti dlužno, že v § 240, odst. 3. řešena výslovně otázka dosud pochybná, o tom, jaký procesní význam sluší přikládati tomu, že strany sjednaly rozhodčí smlouvu. Osnova řeší tuto otázku v ten smysl, že takovou obranu sluší na roveň klásti obraně nepříslušnosti úmluvou stran zhojitelné.

Dále zjednodušeno řízení o procesních obranách v osnově tím, že tato neuznává již možnost toho, aby o obranách při prvém roku ohlášených bylo lze naříditi oddělené jednání ještě před uplynutím lhůty k odpovědi na žalobu aneb před ústním přelíčením (srv. §§ 243, odst. 2., 252, odst. 2., 260, odst. 1., 398, odst. 2. rak. c. ř. z.) Ustanovení tato se v praksi neujala a činí celou věc, vztahující se na vyřízení procesních obran, zbytečně složitou. Podle osnovy bude lze tedy o procesních obranách rozhodovati vždycky až při ústním přelíčení a zde opět buď odděleně aneb v souvislosti s věcí hlavní.

K jednotlivým ustanovením osnovy budiž připomenuto ještě toto:

K §§ 226 až 231.

Osnova stojí, pokud jde o podstatu žaloby, na stanovisku, že už tento prvý krok, jímž se uvádí v pohyb celý procesní aparát, musí býti co nejdůkladněji osobou, jež chce žalovati, uvážen, promyšlen a i v otázce, lze-li od něho očekávati úspěchu, prozkoumán. Prostředkem k tomu není povinnost k náhradě nákladů soudních, k níž může dojíti teprve po skončení celého jednání a jež nechrání ani soud ani žalovaného před nutností, pustiti se do tohoto jednání, nehledě k tomu, že tato povinnost bude velmi mnohými nesena poměrně lehce. Ale ovšem je takovým prostředkem jednak nutnost uvésti již v žalobě podrobně a úplně - třeba i stručně - skutečnosti, z nichž žalobce svůj nárok vyvozuje a o něž jej opírá, jakož i průvodní prostředky, jimiž chce a může jejich pravdivost dokázati, jednak vázanost žalobcova na vlastní žalobu. Žaloba nemůže býti v naší době úkonem více méně jen formálním, věcně snad ani nepropracovaným, v mlhy zahaleným, pouhým pokusem, od něhož žalobce může snadno a bez valné újmy upustiti (srov. Hora, Civ. řád soudní na Slovensku, str. 4, násl.).

Stanovisku tomuto vyhovuje plně rak. c. ř. s., ale zcela je zanedbává c. ř. s. uherský, jemuž je žaloba vlastně jen prostředkem, jak dostati žalovaného před soud. Proto osnova přidržuje se rak. c. ř. s. ve svém § 226; změny jsou jen zevní a mají zejména za účel, aby právníkům na Slovensku a Podkarpatské Rusi byl požadavek osnovy na obsah žaloby patrněji na mysl uveden. Nový druhý odstavec vyjadřuje přesněji a úplněji požadavky na obsah žaloby, pokud jde o příslušnost soudu a okolnosti, k nimž má býti hleděno z úřední povinnosti, přibližuje se v tomto směru k § 129, odst. 3. uh. c. ř. s.

Také v otázce hromadění žalob (§ 227 osnovy) bylo nutno učiniti jisté změny. Ustanovení dosavadního zákona (§ 227 rak.) jsou totiž v rozporu s předpisy § 55 jur. normy. Totéž lze říci i o §§ 7, II a 132 uh. c. ř. s. Kdežto totiž podle § 55 jur. normy (§ 7 uh. c. ř. s.) rozhoduje při hromadění žalob - ať podmětném či předmětném - součet všech jednotlivých nároků, žádá § 227 rak. c. ř. s. (i § 132 uh. c. ř. s.), aby soud, u něhož se společná (kumulovaná) žaloba podává, byl příslušným i pro každý jednotlivý nárok zvláště i pro všechny dohromady. Theorie i prakse snažila se tento rozpor překlenouti výkladem, podle něhož zásada § 55 jur. normy vztahuje se na nároky skutkově nebo právně souvislé, kdežto zásada § 227 rak. c. ř. s. na nároky, jež nejsou ve skutkové neb právní souvislosti. Osnova toto stanovisko přijímá, ale novou úpravou § 227 je chce zcela jasně vyznačiti. Při tom vyslovuje v prvé větě, že při každém hromadění žalob je nutno, aby byl o všech nárocích přípustným týž způsob řízení, poněvadž jinak by takové hromadění žalob nemělo procesního účelu; výhody, jichž by se snad růzností řízení, o jednotlivých nárocích předepsaného, mínilo dosíci, jsou více než vyváženy nevýhodami a složitostí, jež takové hromadění právě v otázce řízení vyvolává. Dokladem toho jsou zejména ustanovení §§ 687 až 695 uh. c. ř. s., daná pro kumulaci majetkoprávních žalob se spory manželskými, jež nikterak nevybízejí k napodobení.

Se snahou zajistiti přípustnost kumulace souvisí i nové ustanovení § 227, jež připouští hromadění nároků, jež patří vesměs k věcné příslušnosti okresních soudů, i když součet těchto nároků převyšuje hranici stanovenou pro věcnou příslušnost okresních soudů, ovšem jen pokud jde o nároky, které nejsou ve skutkové nebo právní souvislosti.

Ustanovení o určovacích žalobách doznala v osnově (§ 228) změny potud, že vypuštěna byla věta o určovacích žalobách, pokud se vztahují na pravost nebo nepravost listin. Tato ustanovení nemají totiž pražádného praktického významu. Po celou dobu účinnosti rak. c. ř. s. nedošlo -pokud lze zjistiti - vůbec k takovýmto sporům, ale ani v Německu, kde je podobné ustanovení v platnosti už od roku 1878, neprokázalo se praktickým, jak prohlašuje Stein (Zivilprocessreform). Stejné zkušenosti byly potvrzeny slovenskou komisí.

Poněvadž tudíž lze míti za to, že v životě neukazuje se vůbec potřeba takovýchto žalob určovacích, je na místě ustanovení o nich do osnovy vůbec nepřijímati.

Ustanovení §§ 229 až 231 souhlasí v podstatě s dosavadními zásadami rak. c. ř. s.

K §§ 232 až 235.

§ 232 osnovy přizpůsoben stavu dnešnímu, zavedenému zákonem z 19. ledna 1928, č. 23 Sb. z. a n., při čemž bylo provedeno jen správnější seskupení. Pro výklad odstavce 2. osnovy dlužno připomenouti, že nezáleží tu na tom, byla-li žaloba pro nepříslušnost odmítnuta a limine či až po ústním jednání; slovy "u příslušného soudu" má býti naznačeno, že výhody tohoto odstavce nebude se moci dovolávati žalobce, jenž po odmítnutí své žaloby pro nepříslušnost prvého soudu podá ji u soudu druhého, jenž mu ji však opětně pro nepříslušnost odmítne. Stalo se tak zejména po slyšení komise slovenské, jež může poukázati už na zkušenosti několikaleté a jež se vyslovila v tom smyslu, že výhodou poskytnutou v tomto rozsahu žalobci je potřebě života plně vyhověno, ježto případy opětného odmítnutí žaloby se nevyskytují a kdyby se vyskytly, musí jíti na vrub žalobce ne dosti prozíravého. Ustanovení samo o sobě již povahy výjimečné nemá býti rozšiřováno nad skutečnou potřebu. Osnova přijímá toto stanovisko přes opačné usnesení komise pražské.

Další novotou je druhá věta v třetím odstavci, jíž se řeší sporná dosud otázka, jestli totiž se vztahují účinky sporu zahájeného i na ty případy, kdy žalovaný při ústním přelíčení uplatňuje svou vzájemnou pohledávku za účelem jejího započtení (kompensace). Osnova k této otázce přisvědčuje, vycházejíc z toho, že v těchto případech se i o vzájemné pohledávce jedná a rozhoduje; tudíž se i o ní spor vede, že rozhodnutí o ní pojme se do rozsudku a je tudíž účastno i účinků právní moci. To právě nutí však k tomu, aby nebylo lze žalovanému současně snad v jednom sporu namítati svou vzájemnou pohledávku za účelem jejího započtení a ve druhém sporu touž pohledávku samostatně zažalovati. Nastaly by tu tytéž nepříznivé důsledky, jež byly důvodem pro stanovení účinku zahájeného sporu (nutnost, aby se touž věcí zabývaly dva soudy, vydaly za okolností rozhodnutí si odporující a aby se táž osoba musila dvakráte brániti proti témuž nároku). [Srv. bližší Hora, Českoslov. civ. právo proc. II. 168, 169, Klein, Vorlesungen, 217 násl., Tureček, Právník, 1928 (plen. rozh. nejv. soudu z 23. března 1928, Pres. 760/27, č. 7905 sb. n. s. civ.)] Poslední větou v odst. 3 je pamatováno na případy kdy k rozhodnutí o vzájemné pohledávce vůbec nedojde, na př. poněvadž žaloba byla zamítnuta.

Původní návrh § 234 osnovy obsahoval ještě druhý odstavec, jímž měla býti kladně řešena otázka, jestli rozsudek, vydaný mezi původními stranami je právně účinný i naproti tomu, kdo věci neb práva ve spor uvedeného (res litigiosa) po zahájení sporu nabyl. K otázce této bylo už za platnosti rak. práva v literatuře přisvědčeno. (Srv. Sperl, Festschrift zur Hundertjahrfeier des allgem. bürgerl. Gesetzbuches, II, 461 násl., Petschek, Zwangsvollstreckung in Forderungen I, 236 násl., Hora, Čsl. civ. právo proces. II, 176, Skedl, Das öst. C. P. R., 131 násl., 368, Ullmann, Grundriss des öst. Z. P. R., 25 a j.).

Pro to, aby bylo k této otázce přisvědčeno, uváděno to, že zásada vyslovená v § 234, odst. 1. osnovy (shodně s § 234 rak. c. ř. s.) chce chrániti odpůrce zcizitelova, chce tomuto odpůrci umožniti, aby se mohl ve sporu nadále držeti zcizitele tak, jako by tento dosud měl právo nebo věc ve spor uvedenou. Kdyby však rozsudek v tomto sporu vydaný neměl právních účinků přímo naproti nabyvateli, byl by zákon nedůsledný a způsobil by pravý opak toho, co zamýšlel; nutil by odpůrce zcizitelova, aby se držel původní strany, ačkoli mu z toho nijaký procesní úspěch nekyne. To, co mělo tedy odpůrci zcizitelovu býti na prospěch (zásada odst. 1.), zvrátilo by se v jeho škodu. S druhé strany uváděna pro kladnou odpověď na zmíněnou otázku i úvaha, že nabyvatel nabyl věci neb práva, o něž ve sporu jde, teprve po zahájení sporu. Nabyl jich tudíž v tom stavu, v jakém byly v době zcizení, a s těmi vlastnostmi, jaké v tomto okamžiku měly. K těmto vlastnostem patří však právě také ta, že je o nich rozepře zahájena, že jsou tedy sporny mezi auktorem nabyvatelovým a jinou osobou. Dovoluje-li tedy nicméně hmotné právo, aby i takovéto věci mohly býti zcizovány, nemůže se tak státi na úkor procesní účinnosti onoho už zahájeného sporu. Tomu by tak bylo, kdyby postavení nabyvatelovo nemělo býti vzhledem k výsledkům tohoto sporu zcela totožné s postavením jeho auktora (srv. Hora, Čsl. civ. právo pros. II., 176). V komisích bylo však usneseno takového ustanovení do osnovy nepojímati, ježto se jím zasahuje do hmotného práva a zásada, vyslovená jím ve své všeobecnosti, by působila vzhledem k určitým ustanovením práva hmotného (§ 367 obč. z., 306 obch. z.) nesnáze.

V § 235 odst. 4 snaží se osnova novou formulací toho, co dosavadní právo nazývá "žalobním důvodem", přizpůsobiti se novým bádáním o vlastní podstatě tohoto pojmu s tím vyhnouti se i nedorozuměním, která vznikají z nejasnosti tohoto pojmu a z toho, že "žalobní důvod" bývá ztotožňován s důvodem nároku, což je ovšem nesprávné. Novým je v § 235 jednak odstavec pátý, jenž má vzor v § 188, č. 6 uh. c. ř. s., jednak poslední věta v odstavci třetím převzatá z § 188 posl. odst. uh. c. ř. s. Naproti tomu nepřejímá osnova ustanovení § 188, č. 2 uh. c. ř. s., podle něhož ani rozšíření žalobní prosby není změnou žaloby; neboť žalovaný nemá býti stavěn náhle před zcela novou a proň velmi důležitou změnu procesní situace. Tam pak, kde se rozšířením žaloby postavení jeho valně neztíží, vyhovuje osnova svým odstavcem třetím.

K §§ 236 až 248.

Jinak předpisy §§ 236 až 238 převzaty z rak. c. ř. s., rovněž i předpisy o prvém roku a odpovědi na žalobu - zde ovšem s úchylkami, o nichž už byla řeč - a o na řízení ústního přelíčení.

K § 236 sluší podotknouti, že může-li žalobce učiniti mezitímní návrh určovací teprve za rozepře, není tím ovšem vyloučeno, že by nesměl pojati to, co je předmětem takového návrhu, již hned do žaloby.

V § 237 odst. 1 dochází jasného výrazu myšlenka, že ku zpětvzetí žaloby může dojíti vždy ve stolici prvé.

V § 243 pojato bylo ustanovení o obsahu odpovědi na žalobu, aby se předešlo odpovědím jen formálním, nic věcného neuvádějícím, na něž si prakse stěžuje. Podobná ustanovení má i rakouská 5. novela o úlevách soudních z 4. června 1925, č. 183 B. G. Bl. Ustanovení týž cíl sledující a v podstatě téhož obsahu je už obsaženo v § 86, odst. 2, osnovy, ale doporučuje se nicméně, aby bylo zde opětováno a tím důrazně na paměť uvedeno. Připomenouti dlužno, že tato ustanovení byla již v podstatě pojata do zákona č. 161/1936 (čl. IV, č. 8).

Nově byla upravena ustanovení o přípravě ústního přelíčení (§§ 246 až 248 osnovy). V zájmu rychlého skončení ústního přelíčení není, aby byly připuštěny jen ústní projevy stran při tomto přelíčení a aby byla vyloučena naprosto i jiná přípravná podání než žaloba a odpověď na ni. Tomuto stanovisku hověl již § 258 rak. c. ř. s. Ale ustanovení tohoto paragrafu budilo pochybnosti jednak v otázce, do kdy lze těchto přípravných podání použíti, jednak za jakých podmínek a kolikrát lze tak učiniti, takže musil býti vydán judikát č. 248, jenž však vzbudil, zejména v kruzích advokátních, značný odpor a i theorií byl prohlášen za nesprávný (srv. Hora, Civ. řád soudní na Slovensku, str. 40 násl.).

Aby tato velmi důležitá otázka přípravy ústního přelíčení byla v příštím zákoně upravena jasně, vyslovuje osnova tyto zásady:

a) Připouští zásadně i dodatečná přípravná podání, ale jen tehdy, jsou-li v nich uvedeny návrhy, skutečnosti a průvody, o nichž by se odpůrce, kdyby byly předneseny až při ústním přelíčení, nemohl asi vyjádřiti ihned, takže by bylo nutno k vůli tomu ústní přelíčení odročiti (§ 246).

b) Předpisuje, že i taková přípravná podání musí býti podána včas, tak, aby si mohl do ústního přelíčení odpůrce potřebné informace zjednati (§ 247, odst. 1. osnovy).

c) Připouští výslovně - naproti jud. č. 248 - taková přípravná podání i ve případech, kdy dojde k odročení ústního přelíčení, jsou-li zde jinak podmínky pro ně (§ 247, odst. 3.).

Bude-li soudy těchto předpisů přesně dbáno a bude-li také přísně používáno předpisů §§ 48 a 172 osnovy, netřeba se obávati ani zneužívání těchto předpisů advokáty ani ohrožení zásady ústnosti. S druhé strany jsou právě tyto předpisy způsobilé, aby předešly odročování ústního přelíčení a přispěly k rychlejšímu spádu jeho.

Původní osnova předpisovala, že podání nevyhovující ani obsahově ani časově předpisům §§ 246 a 247, mají býti soudem vrácena podateli. Toto ustanovení bylo škrtnuto jen proto, aby byla ušetřena soudům práce s vrácením podání spojená. Tím však nemělo býti nijak naznačeno, že by mohl soud i k takovému podání přihlížeti. Situace zůstává pro soud i pro strany stejná, t. j. taková, jakoby podání vůbec nebylo učiněno.

K §§ 249 až 254.

V oddíle vztahujícím se na řízení o obranách nepříslušnosti, nepřípustnosti pořadu práva, rozpře zahájené nebo pravomocně rozsouzené přimyká se osnova k rak. c. ř. s., jehož ustanovení jsou vhodnější i pružnější než ustanovení uh. c. ř. s. (Srovnáním obou těchto zákonů v této otázce zabývá se podrobně Hora, Civ. řád soudní na Slovensku, str. 24 až 28). Ostatně částečnou unifikaci v tomto smyslu vykonal již zákon ze dne 2. července 1924, č. 164 Sb. z. a n., a zákon ze dne 19. ledna 1928, č. 23 Sb. z. a n. Svou vlastní cestou jde osnova potud, že nepřipouští, aby byl k jednání o těchto procesních obranách nařízen ještě před ústním přelíčením zvláštní rok; o tom stala se už nahoře zmínka. Jinaké změny sledují snahu zdůrazniti, že při rozhodnutí o zmíněných obranách jde vždycky o usnesení, a to i tehdy, bylo-li pojato do rozsudku o věci hlavní, a že na této vlastnosti tohoto rozhodnutí nemění ničeho ani to, že bylo vzato v odpor zároveň s věcí hlavní opravným prostředkem, jenž je dán proti rozhodnutí hlavní věci. V té příčině vyslovuje osnova to, co bylo v oblasti rak. c. ř. s. všeobecně uznáváno (srv. rep. nál. č. 193 ) a co v oblasti uh. c. ř. s. zavedl již zákon č. 164/1924 Sb. z. a n.

Jisté změny zavádí osnova v §§ 252 a 253. Ustanovení § 252 odst. 1, jež chce čeliti zneužívání obrany nepříslušnosti žalovaným, má svůj vzor ve vládním návrhu tisk 47 (1935); podle vzoru VI rakouské novely k úlevám soudním připouští se dále, aby o návrhu žalobcově na postoupení věci jinému soudu bylo lze rozhodnouti také již při prvém roku. Bude-li tomuto návrhu vyhověno, nebude ovšem při tomto prvém roku dán žalovanému příkaz k odpovědi na žalobu. Ale bylo by ztrátou času, kdyby jen k vůli tomu měl býti konán před novým soudem snad nový prvý rok. To vylučuje § 253, odst. 2; nový soud obmezí se v tomto případě samozřejmě na to, že dá žalovanému po dojití spisů příkaz k podání odpovědi na žalobu písemně. Odst. 3 v § 253 je jen důsledným provedením zásady přímosti.

Ustanovení § 265 rak. c. ř. s. osnova přejímá jen potud, že připouští, aby soud nařídil stranám sepsání jich návrhů a prohlášení. Ustanovení toto vztahovati lze ovšem jen na strany zastoupené advokáty a na osoby uvedené v § 26.

K §§ 255 až 264.

Pokud jde o přípravné řízení, stála osnova před trojí možností: buď podržeti přípravné řízení v rozsahu dosavadním nebo je obmeziti či konečně vůbec odstraniti. První cesta se nedoporučuje jednak pro výjimečnost této instituce, jednak proto, že prakse vyvinula se tak, že případy přípravného řízení, na něž pamatuje § 245, č. 2 a 3 rak. c. ř. s., se nevyskytují. Zbyla tudíž volba mezi obmezením nebo odstraněním přípravného řízení. Osnova nemohla se odhodlati k úplnému odstranění přípravného řízení a připouští je alespoň tam, kde jde o značný počet sporných nároků. S obmezením na tento případ byla jinak převzata ustanovení o přípravném řízení z rak. c. ř s.

K §§ 265 až 292.

Ve všeobecných ustanoveních o důkazu přidržuje se osnova v podstatě rakouského civ. řádu soudního, ale přejímá některá důležitá ustanovení také z uherského civ. řádu soudního, z části pak obsahuje osnova ustanovení nová. Uh. c. ř. s. byl vzorem především k § 268 osnovy, kde podle vzoru uh. c. ř. s. (§ 267) při pojmu notorických skutečností byly výslovně vytčeny i skutečnosti, které jsou soudu známy z jeho vlastní úřední činnosti, a bylo kromě toho vysloveno, že k notorickým skutečnostem musí soud přihlížeti, i když stranami nebyly předneseny, ovšem má soud strany na tyto skutečnosti upozorniti, aby strany nebyly překvapeny a mohly i k takovým skutečnostem zaujmouti svoje stanovisko. Ustanovení tato se doporučují v zájmu zjištění pravdy a větší nezávislosti soudu na stranách při tomto zjišťování.

Na stejné myšlence spočívá i ustanovení § 277 osnovy, které má svůj vzor v §§ 288 a 326 uh. c. ř. s. Osnova myšlenku obsaženou v § 288 uh. c. ř. s. o svědcích a v § 326 uh. c. ř. s. o listinách vyslovuje všeobecně a umísťuje tudíž příslušný předpis do části obsahující všeobecné zásady o důkazu. Tímto ustanovením má býti soud rovněž přiblížen ku pravdě materielní a má býti znemožněno, aby soud nesměl přihlížeti k některé sebe snad důležitější a za sporu najevo vyšlé skutečnosti jen proto, že strany neučinily tuto skutečnost obsahem svého přednesu. Soud nemůže ovšem sám z vlastního podnětu přímo snad pátrati po jiných skutečnostech a sám si je vyhledávati, to bylo by jistě nepřiměřeno k soukromoprávní povaze předmětu civilního procesu. Ale soud nemá býti, když už jistá skutečnost, kterou má za důležitou, za sporu najevo vyšla, nucen k tomu, aby ji ignoroval a byl nucen rozhodnouti, aniž ji náležitě osvětlil a zjistil, jen proto, že strany tuto skutečnost nevzaly za svou a samy ji nepřednesly. Trvati na tomto důsledku zásady projednávací a klásti takto soudci pouta při výkonu spravedlnosti, nebylo by jistě žádným pokrokem. Proto také osnova - rovněž po vzoru uh. c. ř. s. nečiní přípustnost důkazu při žádném průvodním prostředku závislou na návrhu stran. Rakouský civ. řád soudní zůstal v tomto směru jaksi na půl cesty: dovoluje sice soudci připustiti i z úřední moci důkaz znalci, ohledáním a slyšením stran, ale nedovoluje mu toho při důkazu listinami a svědky. Osnovou mají si býti postaveny v tomto směru všechny průvodní prostředky na roveň.

Konečně přejímá osnova z uh. c. ř. s. i předpis o průvodním břemeni (§ 271). Přes to, že zásada o průvodním břemeni nemá dnes toho významu jako dříve, poněvadž novější právo procesní propůjčuje jednak soudu značnou moc působiti přímo k tomu, aby skutkový podklad sporu byl úplně a pravdivě najisto postaven, jednak ukládá i stranám povinnost k témuž cíli směřující, nelze přece tvrditi, že výslovné ustanovení o průvodním břemenu je zbytečným. Mohou zajisté i dnes nastati případy, kdy soudce stojí úplně bezradně před otázkou, má-li považovati tu neb onu skutečnost za dokázanou neb ne. Zásada o průvodním břemeni vyvede jej z těchto nesnází a ušetří jej toho, aby se nutil prohlásiti něco ve sporu za dokázané, ačkoliv má o pravdivosti toho vážné pochybnosti. Tím předejde se tudíž také tomu, aby se otázka o průvodním břemeni přímo směšovala se zásadou uvažování důkazů. Zákonná úprava průvodního břemene má však i výhodu další: předejde také tomu, aby soudce chtěl přímo i otázku, která strana je povinna jistou skutečnost dokázati, řešiti podle svého volného uvážení. Usnadňuje tudíž úprava průvodního břemene jak postavení soudu tak i postavení stran. Že by úprava břemene průvodního byla povahy hmotněprávní, nelze důvodně tvrditi. Neboť v procesu jde často o důkaz skutečností, jež se z úzkého rámce, poskytnutého v tom kterém případě právem hmotným, vymykají, i o důkaz skutečností, jež nejsou mnohdy vůbec ani povahy soukromoprávní. Také účel i účinek průvodního břemene je, jak uvedeno, povahy čistě procesní.

Otázku, jak má zásada o průvodním břemeni zníti, řeší osnova stejně, jak je rozřešena v uh. c. ř. s. (§ 269). Poněvadž jde v civilním sporu o rozhodnutí, je-li správné stanovisko žalobcovo či žalovaného, jakožto podmětů zcela rovnoprávných, lze opříti rozsudek vždy jen o ty skutečnosti, které jsou soudu dokázány; skutečnosti nedokázané zůstávají při rozhodnutí mimo zřetel. Ta strana tudíž, jež by měla z této skutečnosti ve sporu prospěch, přichází o tuto výhodu a rozhodnutí dopadne v její neprospěch (o těchto otázkách srv. Hora, Civ. řád soudní na Slovensku 1924, str. 60 násl., téhož Československé civ. právo procesní 1923, II., 306, 307, Plózs, Zwei Vorträge aus dem ung. Z. P. R., 1917, str. 37 násl.). Osnova, vyslovujíc zásadu o průvodním břemeni podle vzoru uh. c. ř. s., neměla za potřebné pojmouti do zákona i rozvedení důsledků této zásady, jak činí § 269 uh. c. ř. s. ve své větě druhé. Rozumí se, že předpisem § 271 osnovy nejsou nijak dotčeny ony předpisy hmotného práva, které přímo samy určují průvodní břemeno o té neb oné skutečnosti. Také znění § 274 je upraveno tak, aby předpis ten odpovídal tomu, jak se na Slovensku a Podkarpatské Rusi vykládá ustanovení § 453 o. s. p.; toto znění je také v souladu s tím, jak nazírá na osvědčování judikatura v historických zemích.

Kromě těchto ustanovení, jimž byl vzorem uh. c. ř. s., přidržuje se - jak řečeno - osnova vzoru rakouského. Úchylky, jež v některých dalších směrech zvolilo právo uherské, nejsou takové, aby nabádaly ku převzetí do nového zákona. Proto podržuje osnova pro pojem soudního doznání (§ 265, odst. 1. osnovy) ustanovení, podle něhož i výslovné doznání obsažené v přípravném podání platí jako doznání soudní, a to, jak třeba dodati, i tehdy, když tento obsah přípravného podání nebyl při ústním přelíčení ústně přednesen. Uh. c. ř. s. (§ 203 II) naproti tomu ponechává volnému uvážení soudu, chce-li považovati doznání takové za doznání mimosoudní a jakou průvodnost mu chce přiznati. Osnova, stojíc co do přípravných podání na stanovisku, že jimi má býti ústní jednání opravdu připraveno, soud i odpůrce o předmětu tohoto jednání zpraven, a chtějíc zaručiti odpůrci, aby se mohl spolehnouti i na doznání učiněné v přípravném podání a nemusil teprve při ústním jednání sháněti důkazy o tom, co podle obsahu přípravného podání dosud považoval za doznané, nemohla se rozhodnouti pro úzké vymezení pojmu "soudní doznání", jaké má § 263 uh. c. ř. s.

Také pokud jde o doznání mlčky učiněné, byla dána přednost stručnému a jasnému ustanovení rak. c. ř. s. (§ 267 = § 266 osnovy) naproti složitému ustanovení § 266 uh. c. ř. s., jež je plno oklik a kasuistiky, ač věcně dochází k témuž výsledku jako rak. c. ř. s. Totéž lze říci o t. zv. kvalifikovaném doznání (§§ 266 II. rak., 264 uh., 265, odst. 2. osnovy).

Pokud jde o odvolání učiněného doznání, nepřejímá osnova ustanovení § 265 II. uh. c. ř. s., podle něhož doznání pozbývá veškerého účinku, svolí-li odpůrce k tomu, aby bylo odvoláno. Toto ustanovení jeví se povážlivým tehdy, jestliže by soud podle všech okolností a při nejbedlivějším jich ocenění došel k tomu, že odvolání doznání nemůže míti významu, ačkoli s ním odpůrce souhlasí (na př. snad. z pouhé kolegiality a p.). Stranám dává se tu právo, aby postavily soud před hotovou událost, aby jej přinutily k tomu, nepřihlížeti k okolnostem dříve se před ním přihodivším, což vede k tomu, že strany nabývají neodůvodněné vyvýšenosti nad soudem. Ustanovení uherského práva není v souhlase ani s postavením soudu v civilním sporu podle novějšího nazírání, ani se zásadou, že doznání činí se soudu a nikoli odpůrci a že proto není třeba k jeho účinnosti, aby bylo odpůrcem přijato. Může-li doznání býti účinným, i když mu snad odpůrce nechtěl, ba přímo mu odporoval, nelze vysvětliti, proč souhlas odpůrcův s odvoláním tohoto doznání má je zbaviti všeho významu (k tomu srv. Hora, Civ. řád soudní na Slovensku, str. 56 až 59).

Nový je odstavec druhý v § 269; míněny jsou tu případy, kdy důkaz opaku zákonné domněnky může se díti jen zvlášť předepsaným řízením, na př. při prohlášení za mrtva, je-li nezvěstný ještě na živu nebo zemřel-li jiného dne, než byl v usnesení udán za dne smrti [srv. § 10 a) a b) zákona z 31. března 1918, č. 129 ř. z., §§ 745 a 746 uh. c. ř. s. ve znění čl. III. k), l) zákona z 30. června 1921, č. 252 Sb. z. a n.].