Konečně je dán rekurs i proti rozhodnutí o tom, že straně má býti zřízen advokát, ale rekurs tento smí se opírati jen o to, že není tu zákonného důvodu, aby advokát byl ustanoven. Je-li takto přípustnost rekursu zúžena, je zase oprávnění k rekursu rozšířeno i na odpůrce chudé strany a na výbor té advokátní komory, která má advokáta jmenovati. Také zde osnova přejímá ustanovení toto ze zákona č. 161/1936 (čl. IV., č. 5).
Na prospěch advokátského stavu je konečně to, že osnova nepřevzala čl. IV., č. 2, zákona z 1. dubna 1921, č. 161 Sb. z. a n., podle něhož mohou chudé strany žádati za advokáta i ve sporech v hodnotě vyšší než 2.000 Kč, jsou-li v místě alespoň dva advokáti. Ustanovení toto bylo v souvislosti s čl. IV., č. 1, citovaného zákona č. 161/1921; poněvadž pak osnova nepřevzala tohoto ustanovení (§ 27 osnovy), bylo vypuštěno i shora zmíněné ustanovení v oddíle jednajícím o právu chudých.
Vzhledem ke všeobecnému ustanovení § 40, odst. 4, stačí nyní v § 70 prostě odkázati na tento předpis, poněvadž tím pozbylo dosavadní ustanovení o zvláštním postavení advokáta chudé strany v otázce vymáhání nákladů soudních na odpůrci chudé strany své výjimečnosti.
Aby konečně i chudé straně bylo usnadněno domáhání se práva chudých, bylo (po vzoru § 115, odst. 2, uh. c. ř. s.) do osnovy pojato ustanovení, že žádost za právo chudých může býti podána protokolárně u soudu bydliště neb pobytu chudé strany už tehdy, má-li tato strana svoje bydliště neb pobyt mimo obvod onoho okresního soudu, jenž se nalézá v sídle soudu procesního (§ 64 osnovy).
Jinak sluší poznamenati, že v § 63, č. 4 osnovy bylo vynecháno ustanovení, podle něhož mohl zastupováním chudé strany býti pověřen i úředník státního zastupitelství; neboť tato ustanovení ukázalo se býti nepraktickým.
K § 63, č. 5, dlužno upozorniti také na to, co bylo uvedeno o nákladech opatrovníkových při § 9 osnovy.
Zvlášť důležité je ustanovení § 73, odst. 2, osnovy, převzaté na podnět vyšlý z kruhů advokátních. Tímto ustanovením má býti advokátu chudé strany zaručena plná lhůta zejména k vypracování odpovědi na žalobu nebo odvolacího spisu, i když žádost za zřízení advokáta byla vyřízena opozděně. Toto ustanovení má tu další výhodu, že činí nepotřebným, aby k vůli zachování odvolací lhůty bylo ukládáno sepsání odvolacích spisů neadvokátům (srv. § 90 zák. o organisaci soudů), čímž je pak advokátům, kteří mají věc u odvolacího soudu zastupovati, odňat jakýkoli vliv na obsah odvolacího spisu, jímž jsou vázáni. Klade-li § 73, odst. 2, požadavek, aby za propůjčení práva chudých aneb za ustanovení advokáta jako zástupce chudých bylo žádáno bez průtahu "po doručení rozsudku", rozumí se tím, že tam, kde nabývá rozsudek účinnosti proti stranám již prohlášením, bude nutno podati zmíněnou žádost bez průtahu po tomto prohlášení rozsudku.
K §§ 74 až 87.
Ustanovení vztahující se na podání spočívají v podstatě v obojím právu na těchže zásadách. Doplňky, které zde byly učiněny, týkají se toho:
a) že opravný prostředek proti usnesením vztahujícím se na formální vady je vůbec vyloučen (§§ 84, I, 85 IV osnovy); to odpovídá také ustanovení § 140 IV uh. c. ř. s. a snaze, opravné prostředky obmezovati tam, kde zájem strany nemůže býti nějak citelně dotčen.
Proti zneužití těchto ustanovení soudem chrání stranu jednak dozorčí stížnost podle předpisů zákona o organisaci soudní, jednak i to, že soud ve vlastním zájmu a pro úsporu času i práce bude těchto opatření užívati jen tam, kde jsou odůvodněna. Upozorniti dlužno, že toto vyloučení opravného prostředku nevztahuje se na usnesení učiněná podle § 85, odst. 3., jak z odstavce 4. jde jasně na jevo;
b) že pojato do § 85, odst. 3. osnovy ustanovení o tom, jaké to má následky, podá-li strana podání jí vrácené k opravě sice ve lhůtě jí k tomu určené, ale je-li toto podání opět formálně vadné aneb obsahuje-li změny a odchylky od prvého podání, které jsou podle odst. 2 nepřípustné. Osnova ustanovuje, aby soud toto podání z úřední moci odmítl, po vzoru § 141, odst. 1. uh. c. ř. s. Strana, která se takové nedbalosti dopustí, nezasluhuje už nijakých ohledů;
c) že bylo do osnovy pojato nové ustanovení v § 86. Toto ustanovení chce čeliti ledabylosti a povrchnosti, se kterou bývají sepisována a soudům činěna přípravná podání. Přípravná podání mají ve sporu důležité poslání, ale jen tehdy, jestliže jsou s to, aby sloužila jak soudu tak i odpůrci opravdu ku přípravě ústního jednání. Toho však, jak si soudy stěžují, ve velmi četných případech není; jsou to zejména odpovědi na žalobu, které se namnoze spokojují s tím, že se v nich prostě údaje žalobní popírají, aniž žalovaný se své strany už v přípravném podání přispěje k vylíčení skutkového děje, jak se podle jeho tvrzení udál. Teprve při ústním přelíčení uvádí skutečnosti a průvody, které měl vlastně uvésti už v přípravném podání. Tím stává se výměna přípravných podání pouhou formalitou, řízení jen protahující. Poněvadž, jak zkušenost ukazuje, nelze vystačiti v takových případech s úpravou útrat (srv. § 43 osnovy), je nutno zlořádu, jenž se tu a tam ujal, čeliti jinak. Osnova dává proto soudu právo, aby postupoval obdobně jako při formálních vadách, uzná-li, že přípravné podání tak, jak bylo učiněno, není s to sloužiti ku přípravě ústního jednání. Vytýká-li odstavec 2. zvlášť přípravná podání, která se obmezují na pouhé popírání, je to odůvodněno tím, že tyto případy se v praxi nejčastěji vyskytují.
Ustanovení § 79, odst. 2. osnovy bylo převzato do civilního řádu soudního ze zákona o organisaci soudní (§ 89) a zákona ze 27. dubna 1923, č. 100 Sb. z. a n. (vydaného pro Slovensko a Podkarpatskou Rus).
Jinak dlužno ještě k jednotlivým ustanovením podotknouti toto:
V § 82 navrhována byla slovenskou komisí lhůta osmidenní na místo třídenní. Ale vzhledem k tomu, že zde jde o úkony tak jednoduché, že lhůta 3 dnů naprosto stačí a přijetím lhůty osmidenní by bylo lze prodloužiti běh řízení o celých 10 dnů, dále vzhledem k tomu, že se v historických zemích lhůta třídenní zcela osvědčuje, přijímá osnova tuto kratší lhůtu. Ostatně, jsou-li splněny všeobecné podmínky pro prodloužení lhůt, je i prodloužení této lhůty přípustno.
V § 85 přijata zásada vyslovená v jud. č. 217 a v § 4 vládního nařízení z 3. února 1926, č. 17 Sb. z. a n. (jazykovém).
V § 87 vypuštěna slova o přípustnosti trestního řízení jakožto samozřejmá.
K §§ 88 až 115.
V oddíle jednajícím o doručování činí osnova jednu důležitou změnu dosavadního práva, totiž, pokud jde o způsob doručování veřejnou vyhláškou (§ 110 osnovy). Dosavadní právo klade váhu na to, aby edikt, jímž je ustanoven opatrovník, byl alespoň jednou uveřejněn v úředních novinách, po případě, aby byl uveřejněn i několikráte aneb i v novinách neúředních.
Ustanovení toto se neosvědčilo, poněvadž podle nabytých zkušeností není způsobilé dosíci svého účelu, totiž aby osoba, jíž byl opatrovník zřízen, se o tom dozvěděla a v řízení sama vstoupila. Právě úřední noviny jsou, jak známo, obecenstvem nejméně čteny. O zájmy osob neznámého pobytu je plně postaráno zřízením opatrovníka a připevněním ediktu na soudní desku. Dosavadní předpisy byly pouhou formalitou, jíž se množily náklady a stěžovala práce soudů. Proto osnova těchto ustanovení nepřevzala. Jinak nebylo třeba v tomto oddíle činiti podstatných změn, poněvadž ustanovení obojího práva se v podstatě shodují a celkem se osvědčila. Změny, které byly učiněny, jsou jednak povahy jen stylistické, jednak jsou důsledkem změněných poměrů (např. §§ 92, 113, 114). Předpisy o povinnosti zříditi zmocněnce pro doručování, obsažené v §§ 95 až 99 rak c. ř. s., jakož i předpisy o doručování mezi advokáty (§§ 112 a 113 rak. c. ř. s.) - uh. civilnímu řádu soudnímu neznámé - se v praxi neujaly a byly proto v osnově vůbec vynechány. Podle osnovy může býti doručováno veřejnou vyhláškou a po případě opatrovníkovi jen tehdy, jestli je osvědčeno, že pobyt osoby, které má býti doručeno, není znám. Znala-li strana pobyt svého odpůrce a jej zamlčela, má to v zápětí zmatečnost (§ 484, č. 3).
Zvláštní zmínky zasluhuje ustanovení poslední věty § 101, odst. 1., přijaté v pražské komisi. Důvody pro toto ustanovení tkví jednak v ohledu na žalobce, jenž by musil pátrati u soudů, není-li tam pro žalovaného zmocnění podle § 30, jednak v ohledu na žalovaného, jenž může míti velmi důležitý zájem na tom, aby právě ta která žaloba nepřišla do rukou jeho zmocněnce. Z ustanovení toho byla v zájmu žalobce připuštěna výjimka ve případech § 108, odst. 4.
K §§ 121 až 141.
Ustanovení osnovy o lhůtách a rocích vykazují některé změny jak naproti rakouskému, tak naproti uh. civilnímu řádu soudnímu.
Tak především pojem lhůt konečných stanoví osnova v ten smysl, že každá lhůta, nejenom zákonná, nýbrž i soudcovská, jejíž prodloužení zákon výslovně zapovídá, je lhůtou konečnou. Rak. civilní řád soudní přiznává toto označení jen zákonným lhůtám, ačkoli není příčiny, proč by nemohla ustanovení o lhůtách konečných platiti i o lhůtách soudcovských, pokud jejich neprodlužitelnost je zákonem vyslovena (srv. §§ 37, 85 osnovy). Uh. c. ř. s. zase uznává za konečné lhůty jenom takové, které jsou jako konečné v zákoně označeny (§ 451, odst. 2.), a přikládá jim význam nikoli v otázce prodlužitelnosti nebo neprodlužitelnosti, nýbrž v otázce, je-li proti zmeškání jich přípustno navrácení v předešlý stav (§ 451, odst. 1.). Toto hledisko osnova nepřijímá, přidržujíc se pro charakteristiku lhůt konečných toho, jsou-li podle zákona neprodlužitelny, ale rozšiřuje, jak naznačeno, tento znak i na lhůty soudcovské, čímž dociluje jednotnosti pojmu lhůt konečných. Stanovení pojmu konečných lhůt bylo umístěno do § 116 jako další věta, aby v jediném paragrafu byly shrnuty veškery druhy lhůt v procesu významných.
Dále bylo do osnovy (§ 119, odst. 3.) převzato ustanovení o vlivu dnů poštovní dopravy, které bylo dosud v § 89 zákona o organisaci soudní, ačkoli patří do civilního řádu soudního, a pokud jde o Slovensko a Podkarpatskou Rus, v zákoně č. 100/1923 Sb. z. a n. v tomže paragrafu jsou v odstavci 4. upraveny případy, kdy projev lhůtou vázaný (na př. opravný prostředek) smí býti podán u jiného soudu (na př. okresní soud bydliště) než je soud, jenž by ku přijetí tohoto projevu byl jinak příslušný. Ustanovení toto nevztahuje se však na případy, kdy byl projev vázaný lhůtou učiněn u soudu, který podle zákona k němu příslušným nebyl (na př. opravný prostředek by byl podán přímo u opravného soudu místo u soudu prvé stolice). Zde bude rozhodovati den, kdy dojde projev k soudu pro jeho přijetí zákonem povolanému.
Nově byl do osnovy pojat v § 120, odst. 2., kterým dochází uznání to, co už nyní bylo praxí stejně vykládáno, totiž, že ustanovení o lhůtách, které vypršely v rozličném čase společníkům v rozepři, neplatí o lhůtě k podání námitek v řízení rozkazním a směnečném. Neboť společenství v rozepři může jeviti svoje účinky teprve tehdy, když už spor vznikl a pokud se tak stalo; v řízení rozkazním a směnečném je tomu tak teprve, byly-li už námitky podány (a nikoli před tím) a jen mezi těmi spolužalovanými, kteří námitky podali (srv. Neumann, Komentář k § 127 rak. c. ř. s.).
V § 125 osnovy pod slovem "zákon" není míněn jen c. ř. s., nýbrž i jiný zákon, na př. zákon o organisaci soudní, aby byla zde zahrnuta i ustanovení o t. zv. úředních dnech, která nelze sice umístiti do osnovy civ. ř. s., poněvadž jsou povahy všeobecné a zasahují i do řízení nesporného, ale zasluhují, aby i v civilním řádu soudním bylo na ně odkázáno, poněvadž mají význam i pro řízení sporné.
Slovenskou komisí bylo navrhováno, aby do § 127 osnovy bylo pojato ustanovení dnešního § 99 uh. c. ř. s. Ale toto ustanovení má svůj význam jenom tam, kde po prvém roku následuje ihned meritorní ústní jednání, jak je tomu právě podle uh. c. ř. s. Ale osnova tuto úpravu nepřijímá, nýbrž klade mezi prvý rok a ústní přelíčení obligatorní odpověď na žalobu. Poněvadž pro tuto odpověď je již předepsáno zastoupení advokátem, nemůže případ, jejž má na mysli § 99 uh. c. ř. s., vůbec nastati.
Nový odstavec 3. pojatý do § 127 osnovy má za účel, aby bylo už zde upozorněno na zvláštní ustanovení § 139, odst. 2. a aby takto byla obě ustanovení uvedena v soulad.
Pokud jde o prodloužení lhůt a odročení roků, přidržuje se osnova v podstatě předpisů rak. c. ř. s., jež se osvědčily a mají velký význam jak pro náležité hospodaření časem, tak i pro výchovu stran i soudů. Uvolniti podmínky prodloužení lhůt a odročování roků je spojeno vždy s nebezpečím, že by jak strany, tak po případě i soudy ve snaze, ulehčiti takové odklady, pokročily ještě dál než zákon zamýšlel a že by pak celé řízení pozbylo pevného základu a energicky ke konečnému cíli spějící tendence. Osnova ovšem nepřejímá jako důvod odročení doslovně ustanovení rak. c. ř. s. (§ 134, č. 1), jež mluví o překážce pro strany "nepřekonatelné nebo přece velmi značné", nýbrž mluví o překážce, "jejíž účinky strana nemohla odčiniti ani při náležité bdělosti a přičinlivosti, již lze slušně na ní požadovati". Podobné znění zvoleno i pro prodloužení lhůt (§ 121, odst. 2.). Tím chce osnova naznačiti jednak povahu překážky, jednak vliv této překážky na stranu a vysloviti zároveň i požadavky, jaké osnova klade na strany, jímž se nějaká překážka naskytne. Tím pozbývá ustanovení toto ostrosti, jakáž byla namnoze vytýkána rak. c. ř. s., a poskytuje stranám, které si odročení opravdu zaslouží, dostatečné ochrany. Zároveň má býti umožněno novým zněním, aby praxe na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde bude toto ustanovení zcela novým, byla uvedena do správných kolejí.
Z ostatních změn zasluhují zmínky §§ 117, 118, 123, 131 osnovy, jež byly zkráceny, poněvadž části, které byly zde z rak. c. ř. s. vynechány, jsou buď zbytečné a rozumí se samy sebou (§§ 122, 123, 126, odst. 4. věta 2., 133, odst. 2., 135, odst. 2. rak. c. ř. s.) aneb výhrady, na něž rak. zákon myslel, v praxi se neujaly (tak v § 130 rak. c. ř. s. výhrada, jež má na mysli ustanovení § 439 rak. c. ř. s. v praxi se nevyskytující).
K §§ 138 až 148.
Co do následků zmeškání vyslovuje § 138 osnovy touž zásadu, která je vyslovena jednak v § 145 rak., jednak v § 437 uh. c. ř. s.
Nový je odstavec druhý, pojatý do § 138; míněny jsou na př. případy nepředložení listiny ve lhůtě soudem určené nebo neoznámení adres nebo jmen svědků ve lhůtě soudem dané, byl-li úkon proveden sice až dodatečně, třeba i po uplynutí lhůty, ale přece včas tak, že řízení újmy netrpí, poněvadž odpůrce mohl ještě včas do listiny nahlédnouti nebo soud ji upotřebiti nebo svědky ještě včas obeslati. Zde zajisté nevyžaduje praktická potřeba, aby se náprava mohla státi jen za podmínek navrácení v předešlý stav.
Při úpravě otázky, jak odčiniti následky zmeškání, bylo nutno vypořádati se nejprve s otázkou, má-li býti převzat do osnovy odpor ve smyslu § 460 uh. c. ř. s., či lze-li vystačiti s navrácením v předešlý stav.
Vzhledem k tomu, že slovenskou komisí bylo velmi důtklivě žádáno, aby odpor byl i v sjednoceném civ. ř. s. zachován, jakož i v úvaze, že odporem lze čeliti příkrostem, k nimž může zmeškání vésti, přijímá osnova i tento prostředek, ale upravuje jej samostatně a poněkud rozdílně od uh. c. ř. s. Úprava tato obsažena je při rozsudcích o zmeškání (§§ 400-402 osnovy).
Pokud jde o navrácení v předešlý stav, přidržuje se osnova v otázce jeho důvodu uh. c. ř. s. (§ 451) stanovíc jako důvod, že strana "bez vlastního zavinění" včas se nedostavila k roku nebo nevykonala včas procesní úkon lhůtou vázaný; při tom citace §§ 121, odst. 2. a 128, č. 1 naznačují, jaké požadavky dlužno na strany klásti, aby mohly dovolávati se toho, že zmeškání nastalo "bez jejich zavinění". Tím snaží se osnova dosíci i toho, aby podmínky prodloužení lhůt a odročení roku byly v souladu s podmínkami navrácení k předešlému stavu. Při tom dlužno ovšem dbáti i toho, aby strany byly vyloučeny s návrhem na navrácení k předešlému stavu tehdy, když mohly z téhož důvodu žádati včas o prodloužení lhůty nebo odročení roku; tomuto požadavku vyhovuje § 141, odst. 3., převzatý beze změny z rak. c. ř. s.
Řízení o návrhu na navrácení k předešlému stavu je v osnově upraveno v podstatě v souhlase s rak. c. ř. s., avšak s jistými odchylkami, jež mají svůj původ v uh. c. ř. s. Jsou to jednak stanovení lhůty 15-denní (na místo 14-denní) pro podání návrhu na navrácení k stavu předešlému; tato lhůta jako delší vyhovuje více zájmům stran i usnadňuje vžití nového zákona na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde by zkrácení lhůty mohlo vésti, zejména v počátcích, k neuspokojivým následkům. Jednak je to přijetí zásady, že návrh na navrácení k stavu předešlému je vyloučen po uplynutí 6 měsíců ode dne promeškání; tato ustanovení má § 452, odst. 3. uh. c. ř. s. a osnova je převzala, poněvadž povaha navrácení k stavu předešlému jakožto mimořádného procesního prostředku vyžaduje jistého časového omezení, tak, aby po uplynutí určité doby nebylo lze tohoto mimořádného prostředku užíti. Lhůta šestiměsíční, počínající dnem nastalého zmeškání, k ochraně strany zmeškalé zajisté úplně stačí a přispívá s druhé strany k posílení jistoty právní. Myšlenka tato je ostatně přijata i při jiných mimořádných pomůckách právních, zejména při žalobě o zmatečnost a obnovu.
Přijetí tohoto časového omezení činí ovšem nutným, aby byl připuštěn opravný prostředek i proti povolení navrácení k stavu předešlému tehdy, bylo-li toto povolení vysloveno, ačkoli byl návrh na navrácení učiněn až po uplynutí oné šestiměsíční lhůty. Zde musí si zjednati zájem celku, totiž právní jistota, zřetele naproti zájmu strany. Proto přijala osnova do §147 výhradu, odpovídající § 457, odst. 2. uh. c. ř. s.
Konečně obsahuje osnova jisté dodatky, pokud jde o přerušení řízení a o opravné prostředky. Je to jednak dodatek k § 146, odst. 3., obsahující zásadu, že soud může přerušení sporu zrušiti k návrhu nebo z úřední moci dříve ještě, než dojde k vyřízení návrhu na navrácení, odpadnou-li už dříve podmínky, za nichž bylo přerušení vysloveno. To odpovídá také povaze usnesení, jímž se přerušení nařizuje; neboť jde o usnesení vztahující se na řízení sporu, jímž soud vázán není. Nehoví-li pokračování v jednání, soudem z úřední moci nařízené, zájmům stran, mohou způsobiti klid řízení. Dále je to druhý odstavec § 147, jímž se vylučují opravné prostředky proti zamítnutí návrhu na přerušení a proti usnesení, jímž bylo nařízené už přerušení opět zrušeno. Zde sleduje osnova účel, aby otázka opravných prostředků byla upravena jednotně všude, kde usnesení o přerušení dává zákon soudu, zejména aby zde byla shoda s ustanovením § 189 osnovy. Výslovná citace § 189, odst. 2. má naznačiti, že proti usnesení, kterým se přerušení nařizuje nebo pokračování v přerušeném řízení odpírá, je opravný prostředek přípustný. Zájmu strany je ostatně i při zásadě přijaté v § 147, odst. 2. vyhověno dostatečně, je-li jí poskytnuta možnost domáhati se nápravy opravným prostředkem daným proti nepříznivému vyřízení návrhu na navrácení, zejména, když k vyřízení tohoto návrhu dojde, jak je dáno povahou věci, co nejdříve. Bude-li však návrhu na navrácení vyhověno, odpadá tím také sám sebou zájem strany na odstranění oněch usnesení.
Podobnou úpravu obsahuje také § 459, odst. 2. uh. c. ř. s., jenž ovšem upravuje otázku odkladu exekuce. Tato otázka v osnově řešena není, poněvadž bude upravena v osnově jednotného exekučního řádu. Ovšem bylo by záhodno, aby tam byla také přípustnost opravných prostředků řešena souhlasně se zásadami, jež obsahuje § 147, odst. 2. této osnovy.
Dodatek učiněný v § 148 slovy "ačli zmeškání nezavinil odpůrce", míří na případy, kdy na př. strany se dohodly, že spor ponechají v klidu a že se k roku nedostaví, jedna z nich však přes to se dostavila a vymůže si proti odpůrci rozsudek pro zmeškání. Bez navrhovaného dodatku byla by vlastně tato nepoctivá strana ještě odměněna za to, že smlouvu porušila.
K §§ 149 až 165.
Účinky úmrtí strany na spor upravují zákony obou částí státního území v podstatě stejně. Byla proto do osnovy převzata ustanovení rak. c. ř. s.
Poněvadž však znění § 155, odst. 3. rak. c. ř. s., pokud mluví všeobecně o tom, že mají býti nástupci obesláni k tomu, aby "hlavní věc projednávali nebo v ní pokračovali", jest úzké a nehodí se zejména na případy takové, kdy jde jen o doručení rozsudku právním nástupcům anebo kdy ku přerušení došlo až během lhůty k opravným prostředkům, přijímá osnova do § 149, odst. 3. slova "je-li toho podle stavu sporu zapotřebí" [srv. Horten, Öst. Z. P. O., č. 1360, Petschek, Ger. Ztg. 1924 (Festnummer aus Anlaß des 70. Geburtstages vom Franz Klein), str. XIV].
V této souvislosti byla nadhozena otázka, nebylo-li by na místě upraviti zde také otázku následků, jaké má zánik veřejné obchodní společnosti na spor. Bylo však od této úpravy upuštěno, poněvadž jde o otázku, již dlužno posuzovati podle obchodního práva a jejíž výslovnou úpravu, bude-li shledána potřebnou, nutno ponechati úpravě příštího obchodního zákona.
Shoda mezi oběma zákony je i v otázce účinků, jaké má na spor ztráta procesní způsobilosti neb změna v osobě zákonného zástupce. Zde byla však v osnově (§ 152, odst. 3.) dodána věta, která má za účel objasniti blíže účel obeslání zákonného zástupce a právní následky toho, když se nedostaví; při tom bylo ovšem nutno upozorniti v zákoně samém na to, že nestačí pouhé osvědčení, že jest zákonným zástupcem, nýbrž že je třeba listinného důkazu o tom.
Přerušení sporu nenastává ve případech §§ 149 a 152 osnovy tenkráte, je-li strana, již stihla událost, sloužící jinak za důvod přerušení, zastoupena osobou opatřenou plnou mocí procesní. Podle uh. c. ř. s. (§ 470) může však i v takovém případě soud vysloviti přerušení sporu k návrhu zmocněncovu a v případě úmrtí i k návrhu odpůrcovu. Ustanovení toto se zamlouvá, poněvadž v častých případech nebude procesnímu zmocněnci snad možno pokračovati ve sporu bez bližších informací nebo pokynů právních nástupců zemřelé strany resp. zákonného neb nového zákonného zástupce. Osnova přijímá proto toto ustanovení, ale umísťuje je až v oddíle jednajícím o přerušení sporu z usnesení soudu; kam se lépe hodí (srov. § 187 osnovy).
Pokud jde o důvod přerušení pro změnu v osobě advokátově, přidržovala se původní osnova rakouského vzoru, uznávajíc tento důvod přerušení jen ve sporech advokátských, nikoli - jako činí uh. c. ř. s. (§ 468) - i v ostatních sporech, pokud je v nich strana zastoupena advokátem. Ovšem ale citací § 26 má býti naznačeno, že v advokátských sporech nastává přerušení i tehdy, když zemře některá z osob v § 26, odst. 1. jmenovaných. Důvodu přerušovati spor, zemře-li advokát nebo jiný procesní zmocněnec i ve sporech neadvokátských původní osnova neuznávala. Ale toto stanovisko bylo na podnět ze Slovenska vyšlý změněno a do § 154 pojat nový odstavec (3), odpovídající svým obsahem §u 468 uh. c. ř. s. Poukazováno zejména na to, že na Slovensku a Podkarpatské Rusi strany bývají i v neadvokátských sporech zastupovány pravidelně advokáty, na mnoze z místa dosti vzdáleného, a svěřivše svou věc advokátovi, zpravidla se o ni dále nestarají, takže by o případném úmrtí svého advokáta se dozvěděly teprve po delší době; kromě toho vyskytují se tam četné případy, kdy strany jsou dočasně v cizině (zejména po dobu sezonních prací), takže by jim byla způsobena škoda, kdyby přerušení sporu vůbec nenastalo. Tyto úvahy ovšem neplatí ani pro Slovensko a Podkarpatskou Rus tam, kde by strana byla zastoupena v neadvokátském sporu jiným zmocněncem než advokátem, poněvadž těmito zmocněnci jsou na Slovensku a Podkarpatské Rusi pravidelně osoby se stranou blízce příbuzné, takže je strana o jich osudech stále informována.
Také důvody přerušení uvedené v §§ 155 a 156 osnovy souhlasí s právem dosavadním v obojím území statním. "Brannou povinností státu" se tu rozumí stav vymezený § 57 zákona o obraně státu a "jinými osobními úkony" pak jednak zvláštní úkony podle § 3 branného zákona, jednak "osobní úkony" podle § 66 a násl. zákona o obraně státu. Poněvadž v případě § 156 osnovy jde o přerušení, které nenastává už podle samého zákona, nýbrž z usnesení soudu, je proti tomuto usnesení přípustný rekurs podle všeobecných ustanovení (§ 519), zejména i tehdy, když byl návrh na přerušení zamítnut (na rozdíl od § 147, odst. 2.).
Nově je v osnově upravena otázka účinků přerušení. Otázka tato je v dosavadním právu řešena velmi nejasně; následkem toho je také výklad zákona v této věci v literatuře velmi pestrý.
Osnova vyslovuje proto v § 157, odst. 1, nejprve všeobecně, že pokud přerušení trvá, jsou vyloučeny procesní úkony jak soudní, tak stran i osob třetích. Jaké to má následky, když přes to by takové procesní úkony byly za přerušení předsevzaty, o tom se vyslovuje osnova jednak v § 157, odst. 2., jednak v § 161. Přikloňujíc se k výkladu, jejž o této otázce podává Petschek v čísle časopisu Gerichts-Zeitung vydaném na počest 70. narozenin Frant. Kleina (1924), zaujímá osnova toto stanovisko: Byly-li přes to, že je řízení přerušeno, učiněny procesní úkony, má soud povinnost tyto úkony z úřední moci odmítnouti a jejich nepřípustnost i dodatečně vyřknouti. Tomu tak bude zejména tehdy, jestliže nepřípustný procesní úkon strany vyvolal jiný procesní úkon soudu, poněvadž tento přehlédl, že řízení je přerušeno. Tato zásada je vyslovena v § 157, odst. 2., čímž je zejména odklizen rozdíl mezi dosavadním § 163 a § 169 rak. c. ř. s., z něhož neprávem byly v literatuře vyvozovány závažné důsledky (Horten, č. 1415, Neumann, Komentář 3. vyd., str. 805; proti tomu Petschek, Festnummer für Franz Klein, Ger.-Ztg., 1924, str. XIV, pozn. 40).
Jestliže však nedošlo k takovému výroku soudnímu, dokud přerušení trvalo, a procesní úkony byly tedy neprávem za přerušení předsevzaty, lze tyto úkony odčiniti teprve v řízení, které má za účel způsobiti pokračování v přerušeném řízení.
Pravomocné rozhodnutí o pokračování v přerušeném řízení zasahuje totiž i procesní úkony za přerušení předsevzaté, a to veškery procesní úkony, tedy i stran, soudu i osob třetích, pokud mají vztah ke sporné věci, o niž běží. Zásada tato, vyslovená v novém § 161 osnovy, povede ovšem k důležitým důsledkům.
Je-li třeba k tomu, aby se pokračovalo v jednání, návrhu osoby k tomu oprávněné (tedy tam, kde nelze soudu v přerušeném řízení pokračovati z úřední moci), mohou zachovati strany v platnosti i procesní úkony za přerušení vykonané tím, že neučiní po odpadnutí překážky návrh na pokračování, aneb že nečiníce výtek po odpadnutí překážky v řízení pokračují.
S druhé strany zase, dojde-li k rozhodnutí soudu o tom, že se má v přerušeném řízení po odpadnutí překážky pokračovati - ať k tomuto rozhodnutí dojde k návrhu či z úřední moci, pokud je to přípustno - není třeba k tomu, aby byly odstraněny procesní úkony za přerušení vykonané, nijakého opravného prostředku nebo dokonce snad žaloby o zmatečnost (jak má za to na př. Horten, Öset. Z. P. O. č. 1417), nýbrž tyto procesní úkony pozbývají samy sebou všeho právního významu tím okamžikem, jakmile toto rozhodnutí nabylo právní moci. Účinek tento nastává už podle zákona, aniž je třeba, aby byl soudem zvláště vysloven. Až do této chvíle však nemůže býti popírána účinnost rozhodnutí vydaného proti zákonnému zákazu za přerušení; ovšem byla-li by na základě takového rozhodnutí povolena exekuce, může býti tato exekuce odložena, jakmile dojde k návrhu na pokračování v přerušeném řízení.
Poněvadž tyto důsledky jsou pro právní život uspokojivé a jsou ve shodě, jak uvedeno, i s theorií, doporučuje se řešení osnovou přijaté.
Doplňky, jež byly v osnově učiněny jednak v § 157, odst. 3. v prvé větě, jednak v § 158, odst. 1., vyhovují výtkám neúplnosti, jež byly v literatuře rakouskému zákonu činěny. Nová věta dodaná k § 157, odst. 3. osnovy chce předejíti pochybnostem, jež by snad ze znění prvé věty odstavce 1. mohly vzniknouti, připouštějíc výslovně jak zajišťovací důkaz, tak zajišťovací opatření, zejména tedy i zajišťovací exekuci za přerušení. Přípustnost těchto úkonů byla už nyní theorií uznávána (Hora, Čsl. civ. pr. proc. II, 296, Horten č. 1407) a je vyslovena také pro případy lichvy výslovně v § 9 cín. nař. z 12. října 1914, č. 275 ř. Těmito úkony nepokračuje se v řízení přerušeném, ale zajišťuje se buď původní látka, což je v zájmu obou stran i v zájmu konání soudnictví vůbec, buď příští uspokojení nároku, jenž byl už soudem uznán, ale nemůže býti vykonán, poněvadž na př. během lhůty k opravným prostředkům došlo ku přerušení.
Dodatek v § 157, odst. 2, "pokud je nelze zachovati bez újmy stran", má na mysli takové procesní úkony, které nemohou odpůrci přinésti o sobě žádné újmy, na př. podá-li strana, nevědouc o přerušení, přípravný spis neb opravný prostředek, jenž může zůstati nevyřízen. Takové úkony mohou zůstati v platnosti pro případ, že bude přerušení zrušeno. Také nebude příčiny, aby žalobce nevzal za přerušeného řízení svou žalobu zpět, vzdávaje se nároku; žalovanému zůstane vyhrazen nárok na náhradu útrat.