(3) Protokoly a jiné spisy sepsané podle odstavců 1 a 2 a osvědčení podepíše kandidát s dodatkem poukazujícím na jeho zmocnění.
(4) Veřejný notář jest v těchto případech povinen úkon provedený kandidátem pokud možno přezkoumati a protokol a jiné spisy jím sepsané, pokud zůstanou v úřední úschově veřejného notáře, spolupodepsati. Veřejný notář odpovídá vždy za škodu vzešlou jednáním kandidáta (odstavce 1, 2).
Čl. VII.
Jiná doplnění notářských řádů.
§ 26.
(1) Sbory veřejných notářů (valné hromady) jsou oprávněny usnášeti se o zaopatření veřejných notářů a kandidátů v invaliditě a stáří, jakož i vdov a sirotků po veřejných notářích a kandidátech a založiti za tím účelem za souhlasu ministerstva spravedlnosti invalidní a starobní zaopatření způsobem donucovacím, a to zřízením ústavu vlastního jedné nebo několika komorám anebo hromadným přistoupením. ke zřízenému již ústavu pojišťovacímu, čímž však nebudou dotčeny povinnosti, vyplývající ze zákona ze dne 10. června 1925, č. 148 Sb. z. a n., o pojištění osob samostatně hospodařících pro případ invalidity a stáří, a ze zákona ze dne 21. února 1929, č. 26 Sb. z. a n., o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, ve znění novel.
(2) Notář, který byl jmenován správcem konkursní podstaty nebo vyrovnacím správcem, jest povinen zaplatiti dávku ve výši 5 % částky, která mu bude zaplacena jako přiznaná úhrnná odměna, ve prospěch té notářské komory, jejímž je členem. Tato dávka budiž skládána u soudu. Notářské komory jsou povinny použíti částek těch ve prospěch příslušného zaopatřovacího ústavu notářů a kandidátů notářství (odstavec 1). Ustanovení čl. XIII zákona ze dne 27. března 1931, č. 64 Sb, z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí, není dotčeno.
(3) Výkazy nedoplatků na pojistných příspěvcích a o dávce podle odstavce 2, vystavené předsedou komory a opatřené jím doložkou vykonatelnosti, jsou vykonatelné soudní exekucí.
Čl. VIII.
Ustanovení společná a závěrečná.
§ 27.
(1) Ustanovení zákona ze dne 25. července 1871, č. 75 ř. z., kterým se zavádí nový notářský řád, a zák. čl. XXXV/1874, a veřejných notářích, ve znění zák. čl. VII/1886, pokud odporují ustanovením tohoto zákona, pozbývají platnosti. Zejména pozbývají platnosti ustanovení hlavy III notářského řádu č. 75/1871 ř. z. a dále §§ 8, 9 až 11, 173 a 174 zák. čl. XXXV/1874 ve znění zák. čl. VII/1886 a vládního nařízení ze dne 14. září 1928, č. 160 Sb. z. a n., o úschově peněz a jiných cenných hodnot veřejnými notáři.
(2) Ustanovení § 5 zák. čl. VII/1886 zůstává nedotčeno.
§ 28.
Není-li v tomto zákoně ustanoveno jinak, platí o řízení podle tohoto zákona, pokud nejde o řízení soudní, přiměřeně předpisy platné pro řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů.
§ 29.
(1) Úřední pečeť a zevní označení kanceláře veřejných notářů a komor buďtež upraveny do tří měsíců od účinnosti tohoto zákona podle jeho ustanovení.
(2) Záruky dané veřejnými notáři (§ 2, odst. 2) podle dosavadních zákonů buďtež jimi doplněny do šesti měsíců od účinnosti tohoto zákona tak, aby vybavovaly jeho ustanovením. Z.důležitých důvodů může president vrchního soudu (§ 2, odst. 3) lhůtu na žádost prodloužiti nejdéle na jeden rok. Jestliže veřejný notář v určené lhůtě záruku nedoplní, má se za to, že se zříká úřadu.
(3) Veřejní notáři jsou povinni s deposity dříve převzatými od účinnosti tohoto zákona nakládati podle jeho ustanovení.
(4) Ustanovení § 18 se nevztahuje na škody, o nichž poškozený nabyl vědomosti nebo vědomosti nabýti musil před 1. lednem 1935, na škody, o nichž nabyl vědomosti později, ale do účinnosti zákona, se vztahují jenom potud, pokud nebyly jinak vyrovnány.
§ 30.
Až do sjednocení notářských řádů příslušejí veřejní notáři v zemi Podkarpatoruské k veřejnonotářské komoře sloučené podle § 1 zákona ze dne 16. března 1920, č. 167 Sb. z. a n., a prozatímní úpravě činnosti advokátních a notářských komor na Slovensku.
§ 31.
(1) Tento zákon nabývá účinnosti prvým dnem třetího měsíce následujícího po měsíci, ve kterém byl vyhlášen. Počátek účinnosti čl. V pro země Slovenskou a Podkarpatoruskou bude ustanoven vládním nařízením.
(2) Tento zákon provede ministr spravedlnosti v dohodě se zúčastněnými ministry.
Důvodová zpráva.
Osnova notářského řádu je po několikaleté práci připravena tak, že bude v nejbližší době předložena zákonodárným sborům k projednání. Je však nutné některé otázky vyřešiti ještě dříve zákonem zvláštním, protože nesnesou ani takového odkladu, jaký pravděpodobně bude spojen s projednáním obsáhlé osnovy notářského řádu ve sborech zákonodárných.
Doba poválečná přinesla ? nejen u nás, ale i v cizině ? některé povážlivé známky uvolnění charakterových vlastností. Je to zvláště touha po obohacení se i způsoby nezákonnými a trestnými. Veřejný notář je od staletí pokládán za osobu, která má "veřejnou důvěru". Stát přenesl na veřejné notáře některé úkony osvědčovaní, oprávnění vydávati veřejné listiny. Tato pak veřejná víra se přenáší v myslích občanstva i na veškerou ostatní činnost veřejného notáře. Strany používající služeb veřejného notáře k sepsání listin o právních jednáních svěřují mu často cenné hodnoty, zvláště částky peněžité, jako svému důvěrníkovi, aby s nimi naložil podle jejich vůle. Zvláště slouží takové ukládání peněz u právního zástupce tomu, aby byly zabezpečeny zájmy jedné nebo více stran, že peněz bude řádně užito, na př. splaceny dluhy, zaplaceny dávky a pod.
Této důvěry někteří veřejní notáři v posledních letech hrubě zneužili a tak došlo k poškození stran. Dokud šlo o menší částky, byl náhrada oprávněným zjednávána z kauce nebo z výnosu notářství po dobu substituce, někdy i příspěvky členů komory. Avšak opatření ta nestačí, jakmile případů takových se vyskytne více a jde o částky vyšší. Proto je nezbytné uvažovati o kolektivním ručení veřejných notářů za tyto závazky k náhradě škody. Podobná úprava se stala nebo aspoň byla navržena v některých státech cizích (Francie, Italie, Belgie). Myšlenka povinnosti kolektivní náhrady není ovšem vybudována na nějaké vině, ale pro povinnost tu osvědčí jiné důvody: má-li zůstati veřejnonotářskému stavu zachována důvěra, je nezbytné zaručiti úplnou náhradu škod vzniklých z trestného jednání veřejného notáře se svěřenými jemu hodnotami. Veřejní notáři také spíše unesou škody plynoucí z trestného jednání svého druha v povolání než osoby postižené, jichž celá životní existence je mnohdy závislá na náhradě škody. Chtíti, aby veškeré občanstvo hradila tyto škody, bylo by stejně málo spravedlivé.
Vedle toho je třeba upraviti některá ustanovení notářských řádů tak, aby lépe vyhovovala změněným hospodářským poměrům. To se týče zvláště záruk (kaucí) veřejnonotářských. Proto se předkládá tato osnova.
V jednotlivostech se poznamenává toto:
K § 1
Zákon ze dne 19. června 1931, č. 100 Sb. z. a n., o základních ustanoveních soudního řízení nesporného, mluví o veřejných notářích (§ 8), ač název ten dosud zvláště uzákoněn nebyl. Protože na Slovensku a Podkarpatské Rusi název "veřejní notáři" souvisí s jich dřívějším, označením "královští veřejní notáři" a je nutný, aby se veřejní notáři rozlišili od notářů obecních a obvodních, pokládá osnova za vhodné, aby názvu toho bylo užíváno i úředně všeobecně.
K § 2.
Dosavadní ustanovení o zárukách veřejných notářů jsou naprosto nedostatečná. Bylo sice častěji uvažována o tom, zda-li ustanovení o notářských zárukách je v zásadě účelné. Bývala poukazováno na to, že není vůbec možné žádati od notáře takovou záruku, která by byla přiměřená výši hodnot tvořících předmět notářské agendy, a že snad proto notářské záruky nemají vůbec ceny a neměly aby býti požadovány. Přes to bylo ustanovení to zachováno. I když nemůže býti záruka dosti vysoká, má cenu mravní. U veřejného notáře sesiluje pocit odpovědnosti, vedle toho pak zvětšuje důvěru občanstva vědomí, že je zde jisté jmění, z něhož by bylo možno domáhati se i event. náhrady za škody.
Proto se také žádá, aby záruka, pokud jde o vkladní knížky, byla dána v takových vkladních knížkách (listech), jež podle zákona požívají, resp. požívati budou pupilární jistoty.
Zdálo se však vhodným, zvláště když bylo nutno částku záruky přiměřeně zvýšiti tak, aby odpovídala dnešním cennovým poměrům, způsob záruky kombinovati s pojištěním. Nezatěžuje to příliš veřejné notáře a je tak možno právem žádati event. vyšší záruky, než by jinak bylo možno.
Rozlišování výše záruky podle počtu obyvatel v úředním sídle veřejného notáře (jaké je podle § 22 not. ř. a § 9 not. ř. uh. ) , nezdá se vhodné. Není podstatného rozdílu v tom, jak vysoké nároky mohou povstati proti městským nebo venkovským veřejným notářům.
Také se nezdálo vhodným rozlišovati, v jakém pořadu mají býti ze záruky uspokojeny nároky. Zvláště nebylo by vhodné snad stanoviti pořad sten tak, že by předem sloužila záruka pro uspokojení nároků proti veřejnému notáři jako orgánu osvědčovacímu a komisaři soudnímu a teprve v druhé řadě pro nároky z ostatní jeho činnosti, případně pro zadrželé příspěvky komorní a náklady řízení pro doplnění spisů. Lid nečiní tohoto rozdílu, zda i veřejný notář sepsal listinu jako veřejný orgán usvědčovaní nebo zda ji sepsal jako zmocněnec stran, na př. při sepisování soukromých listin, pro něj je veřejný notář osobou zvláště státem pověřenou sepisováním listin, a má proto k němu stejnou důvěru, ať jde o úkon veřejnonotářský či o úkon jiný.
K § 2.
Veřejný notář vykonává působnost jednak jako orgán osvědčovaní (notářské listiny, osvědčovaní úkony), jednak jako zmocněnec k sepisování podání a listin soukromých (§ 4 not. ř. a § 55 mat. ř. uh. ve znění zákona ze dne 11. prosince 1923, č. 267 Sb. z. a n.), jako právní zástupce stran jednající před úřady a ev. i před soudy. V každé této funkci může strany svým jednáním poškoditi. Ručení syndikátní se vztahuje jen na činnost veřejného notáře jako soudního komisaře. Na ručení tom se osnovou ničeho neznění. Výše 50.000 Kč se zdá přiměřená onomu hledisku, které bylo na odůvodnění uvedeno shora.
Náměstek veřejného notáře je podle notářského řádu povinen dáti záruku, nejde-li o náměstka veřejného notáře zvoleného (§ 121 not. ř., § 8 zák. čl. VII/1886).
Podle dosavadních ustanovení přijímá záruky do úschovy krajský soud, jehož president koná nad veřejnými notáři dozor. Spolupůsobí i státní zástupce. V tom ohledu má dojíti k změně: vhodnější je spojiti správu záruk v rukou presidenta vrchního soudu, protože tím se usnadní i dozor na správné složení a udržování záruky.
K § 3.
Těm, kdož by podle svých poměrů nemohli dáti záruku požadovanou podle § 2, je umožněno dáti se pojistiti na stejnou částku u pojišťovacího ústavu pro veškeré nároky, jichž zabezpečení jinak slouží záruka.
K § 4.
Jako dosud (§§ 28 až 30 not. ř.) je povolána k jednání o uvolnění kauce po ediktálním řízení komora. Ovšem je z funkce její vyloučeno rozhodování o nárocích. O těchto, nedojde-1i k dohodě, rozhodne soud pořadem práva.
K § 5.
Rozsah depositní činnosti veřejnonotářské odpovídá dosavadním předpisům a praxi. Ani advokáti nejsou v přijímání deposit omezeni.
K § 6.
Podle předpisů platných pro soudy nemohou ani soudy zpravidla nechati u sebe cenné hodnoty a musí je dáti do úschovy zákonných míst uschovacích (Poštovní spořitelna, Zemská banka, spořitelny). Proto se ukládá tato povinnost i veřejnému notáři, a to s výjimkou jen věcí ceny malé, která se určuje částkou 500 Kč.
K § 7.
Ustanovení § 7 je nové a pramení ze snahy zabezpečiti, že nebudou moci veřejní notáři nakládati s depositem bez vůle strany. Při menších úložkách by ovšem vázanost na souhlas strany oprávněné k disposici s depositem byla pociťována jako značné natížení. Proto je potřebí stanoviti pro povinnost tu určitou nejnižší mez. Částka 25.000 Kč zdá se pro mez tu přiměřená. Záruka sama dělá jen 50.000. Kč a případně nebude ani hned úplná (viz § 2). Je to tedy i ochrana před velkými nároky na záruční fond.
K § 8.
Podobná ustanovení jdou již ve vládním nařízení ze dne 14. září 1928, č. 160 Sb, z. a n. Není vhodné podrobnými ustanoveními zatěžovati zákon. Pružnější je forma výnosu ministerstva spravedlnosti.
K § 10.
Toto ustanovení má ulehčiti rozhodnutí o tom, co se má státi s depositem, je-li notář přeložen na místo v jiném městě nebo vzdá-li se úřadu. (Jeli přeložen na jiné místo v témž městě ? na př. v Praze ? net?eba o tom uvažovati, protože stranám musí býti lhostejné, na kterém místě veřejný notář v témže městě úřaduje).
Snad někdy ti, kdož depositum uložili u veřejného notáře; tak učinili jen proto, že měli k osobě veřejného notáře zvláštní důvěru, nepřáli si, aby bylo bez souhlasu převedeno na notáře jiného; a proto budou žádati vrácení. Někdy ovšem, jako při účelových depositech, nemají strany volnosti k takovému žádání, protože depositum slouží pro zabezpečení nároků jiných osob. Proto ve všech případech, kdy takový souhlas všech oprávněných o tom, co se má státi s depositem, není zabezpečen, bude třeba depositum složiti k soudu.
K § 11.
Ustanovení o suspensi a kárném řízení pro porušení povinností tímto zákonem uložených co do nakládání s deposity budou doháněti veřejného notáře tomu, aby dbal předpisů, a tím se umožní také úspěšná revise. Poznamenává se, že je zamýšleno administrativní cestou postarati se o to, aby revise byly účelně a odborně konány.
K § 13.
Ručení zde uvedené navrhli sami zástupcové veřejného notářstva. Má čeliti některým obtížím důkazů o tom, že osoby blízké se obohatily ze jmění, kterého bylo nabyto způsobem nepoctivým.
Ustanovení druhého odstavce obmezuje toto ručení vylučujíc z něho případy, kdy spravedlnost toho nekáže, aby domněle poškozený došel náhrady ze jmění právě těchto osob.
K § 14.
Protože záruční fond je fondem úhradovým, na nějž přispívají všichni veřejní notáři, je vhodné nerozšiřovati nároky na úhradu z něho přes míru potřeby. Jde-li o škody vzniklé z nějakého poškození stran při právnických pracích, jsou veřejní notáři zpravidla pojištěni proti povinnému ručení. Fondy organisované podle zemí splní dobře svůj úkol, jen pro země Slovenskou a Podkarpatoruskou zřídí se jeden společný fond, jednak proto, že pro obě země je notářská komora společná, jednak, aby byl fond ten dostatečně veliký. Jest možno použíti i § 2 osnovy.
K § 15.
Ustanovení § 15 umožňuje autonomní správu notáři samými. Není proti tomu podstatné námitky, když podle § 23 dohled na spravování záručních fondů náleží ministerstvu spravedlnosti a podle § 24 bude vydáno vládní nařízení, které umožní dohled i nejvyšším účetním kontrolním úřadem.
K § 16.
Počítá-li se okrouhle 265 notářů v zemi České a činily-li by příspěvky jednotlivého veřejného notáře ročně 2.000 Kč, vynesla by to ročně 530.000 Kč, tedy za 5 let 2,650.000 Kč. Pětina záruk (10.000 Kč) by činila 2,650.000 Kč. V zemi Moravskoslezské se 124 notáři příspěvky za 5 let by činily 1,240.000 Kč a právě tolik by činila pětina záruk. Částka ta se zdá prozatím dostatečnou ke krytí možných ztrát. Ovšem mohlo by se státi, že by záruční fond jednoho obvodu (§ 14) nestačil pro vyčerpání jeho, ale na to pamatuje § 22.
Nebylo by vhodné stanoviti pevně zákonem klíč pro rozvrh příspěvků na jednotlivé veřejné notáře. Vhodněji se to stane výnosem ministerstva spravedlnosti, který může býci podle zkušeností měněn. Klíč ten má ovšem jen za úkol umožniti rychlejší napojeni fondu. Notáři s větším příjmem svůj příspěvek totiž zaplatí dříve než v 5 letech. Že tomu tak je, je patrné z § 21, odst. 1, podle něhož žádný notář není povinen platiti další příspěvky, jakmile na nich zaplatil tolik, kolik činí jedna pětina notářské záruky.
Nelze pochybovati o tom, že oběti žádané od veřejných notářů slouží veřejnému prospěchu, a je proto spravedlivé, aby příspěvky na záruční fond činily srážkovou položku u daně důchodové a všeobecné daně výdělkové. Zvláštního ustanovení o tom není třeba. Stačí tu ustanovení § 15, č. 1, lit. c) zákona o přímých daních.
Ministerstvo financí upozorní své úřady na to výnosem.
K § 17.
Ustanovení tohoto paragrafu jsou již zčásti, pokud jde o odvádění čistého výtěžku notářství náměstkem, praktikována. Takovýmto způsobem podařilo se, byť za delší dobu, mnoho škod napraviti. Srovnání s úpravou suspense u státních zaměstnanců vede k tomu, že se jeví slušným ponechati veřej němu notáři a jeho rodině podobu suspense to, co se dosud v občanském zákoně rozumí slušnou výživou, totiž peněžité prostředky na stravu, šaty, byt a ostatní potřeby životní, pokud toho potřebují.
Ustanovení odstavce 3 není obligatorní, protože ubude rozhodovati, jaký důchod skýtá notářství. Jsou mezi nimi rozdíly podle krajů a míst.
Ustanoveni odstavce 4 je nutné, aby bylo zamezeno to, co se dosud děje, že veřejný notář i přes své zpronevěry veškeré své pohledávky si vybere a na náhradu škody ničeho nezbude.
K § 18.
Není zamýšleno nutiti oprávněné, aby předem sami dobývali náhradu na osobách uvedených v § 13. To by bylo pro ně břemenem nezaslouženým. Proto se v § 19 zmocňuje záruční fond, aby se regresem hojil na těchto osobách, jestliže za veřejného notáře k úhradě škody jim způsobené něco vynaložil.
Protože záruční fond je samostatnou právnickou osobou a protože otázky náhrady škody jsou rázu soukromoprávního, je vhodné v případě neuznání nároku povolati k rozhodnutí soud v řízení sporném. Veřejný notář bude moci v tom případě přistoupiti jako vedlejší intervenient. Stejně je mu však zabezpečena ochrana výrokem soudu, jestliže správní výbor nárok zcela nebo zčásti uznal. Nárok sám je sice povahy veřejnoprávní, ale opírá se o skutečnosti (náhrada škody) povahy soukromoprávní. Proto je kompetence soudu vhodnější v obou případech.
K § 19.
V případě odstavce 2 půjde o obyčejnou žalobu na plnění.
K § 20.
Není vyloučena, že se podaří docíliti pojištění veškerého notářstva smlouvami s pojišťovnami o převzetí risika plynoucího pro veřejné notáře z ustanovení tohoto zákona a záručním fondu. Stane-li se tak, budou moci býti povinnosti veřejných notářů plynoucích z ustanovení §§ 14 až 16 nahrazeny tímto pojištěním. Protože ministerstvu spravedlnosti je vyhrazeno takovou hromadnou smlouvu.schváliti, bude umožněno dbáti i toho, aby případná výpověď stala se na několik let předem, aby v době té mohlo znovu dojíti k nashromáždění potřebného záručního fondu.
K § 21.
Ustanovení tohoto paragrafu účelně směřuje k tomu, aby břemena veřejných notářů byla snížena, je-li záruční fond dostatečně vybaven prostředky.
O §§ 22 až 24 bylo mluveno již u příležitosti dříve.
K § 25
Potřeba takovýchto ustanovení o zastupování veřejného notáře se dávno pociťuje. Není vhodné potřebu tu přezírati a trpěti praksi, která nemá v zákoně opory.
Okruh funkcí je vybrán tak, aby se rozšiřoval postupem pralese na úkoly samostatnější i odpovědnější. Ověřování podpisů, vidimace a protestace jsou proto postaveny až na druhé místo přes to, že jde o úkony jednoduché; jde o úkony, jichž správnost notář zpravidla nemůže revidovati. Nikdy však nemá sloužiti možnost takového zastoupení k tomu, aby veřejný notář se vzdaloval činnosti notářské a proto je vázáno zastoupení na podmínku, že veřejný notář je zaneprázdněn. Kandidáti veřejného notářství nejsou pak již ovšem pouhými pomocníky veřejného notáře, ale mají co do své funkce v mnohém podobné postavení jako soudní auskultanti. Veřejný notář je odpověden za škodu způsobenou jeho kandidátem v této jeho působnosti a nejde jen o odpovědnost zavinu in eligendo; jeho závazek jest závazkem přímým a nikoli pouhým ručením.
K § 26.
Ustanovení odstavce 2 jest obdobou ustanovení čl. IV, odst. 1 zákona ze dne 26. května 1936, č. 144 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňují některá ustanovení o advokátech.
K § 28.
Je vhodné, aby tam, kde nerozhoduje soud v řízení soudním, bylo užíváno předpisů řízení správního (vládní nařízení ze dne 13. ledna 1928, č. 8 Sb. z. a n. ). Takovým případem bude i případ, že správní výbor rozhoduje o nároku na náhradu ze záručního fondu, a případ, že rozhoduje president vrchního soudu o přijetí záruky nebo ministerstvo spravedlnosti o odvolání z jeho rozhodnutí.
K § 29.
Doplnění z nepoměrně malých částek, jen 2000 nebo 4000 Kč, na 50.000 Kč může býti snad pro některé veřejné notáře dost tíživé. Avšak v těchto případech bude možno užíti ustanovení § 3 o pojištění na místo záruky.
Případy zpronevěr deposit, které se sběhly v posledních letech, jsou z větší části likvidovány a to hlavně z výnosů uprázdněných notářství. Lze doufati, že budou škody ty uhrazeny takto úplně, aniž by bylo třeba i je hraditi ze záručních fandů, které mají teprve pozvolna býti utvořeny. Neomezené ručení záručních fondů za všechny podobné škody z doby minulé není vůbec proveditelné. Dostačí, když ustanovení § 18 se bude vztahovati na všechny škody, o nichž poškození nabyli nebo nabýti museli vědomosti po 1. lednu 1935. Ježto podle zkušenosti zjištěny bývají pravidelně všechny případy nejdéle do 1 roku od počátku páchání zpronevěry, dostačí zvolené datum k ochraně veřejnosti.
K § 30.
Veřejní notáři působící v zemi Podkarpatoruské nejsou dosud přičleněni žádné notářské komoře. Je to vada, která čekala na nápravu při nejbližší příležitosti. Ta je dána nyní.
K § 31.
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi padle podaných zpráv nedochází k tak častému přijímání deposit veřejnými notáři jako v zemích České a Moravskoslezské. Dosud se tam také případ zpronevěry deposita veřejným notářem nevyskytnul. Působnost veřejných notářů je tam omezena. Zvláště nemají veřejní notáři zastupování ve věcech sporných a sepisování soukromých listin před lety tam zavedené dosud se dostatečně neujalo. Proto bude vhodnější počátek účinnosti čl. V pro země Slovenskou a Podkarpatoruskou ustanoviti vládním nařízením.
Jinak je lhůta počátku účinnosti zákona v § 31 uvedená navržena proto, aby bylo možno ve lhůtě té vykonati přípravy potřebné k provedení zákona.
Provedení zákona nevyžaduje zvláštních nákladů.
V Praze dne 22. ledna 1937.
Předseda vlády:
Dr M. Hodža v. r.
Ministr spravedlnosti:
Dr Dérer v. r.