nemá zřejmě té váhy jako při podnikateli
závodu obchodního, živnostenského a hor-
ního. O smlouvách se státem a s jinými ve-
řejnými korporacemi, jež subkomitét uvedl
v § 23, odst. 2, č. 2, se superrevisní komise
nezmiňuje, nepokládajíc ustanovení na-
vržené subkomitétem za účelné. Českoslo-
venský podnikatel nebo dodavatel bude
lépe chráněn, nebude - li při smlouvách s ci-
zozemskou právnickou osobou veřejného
práva příslušný cizí právní řád. Půjde - li
pak o smlouvy československých právnic-
kých osob veřejného práva, lze vždy ve
smlouvě pamatovati na to, aby byl prohlá-
šen příslušným právní řád československý.

§ 52 byl připojen vzhledem k tomu, že
zákoník zná významná jednostranná
právní jednání.

§ 53 odpovídá § 26 osnovy subkomitétu
a byla jen zvolena výstižnější formule
k označení skutkových podstat připodob-
něných činům nedovoleným.

§ 54 odpovídá § 21 osnovy subkomitétu.
Jeho nynější zařadění (dříve byl v souvis-
losti s předpisy o věcných právech) plyne
ze zásady výše dotčené, že systém této
hlavy byl přizpůsoben systému zákoníka.

§ 58, odst. 1 osnovy subkomitétu byl
v § 55 přizpůsoben ústavní listině česko-
slovenské (§ 4), § 59 téže osnovy byl
v § 57 doplněn ustanovením o osobách, při
kterých nelze zjistiti, kterého příslušenství
státního nabyly později. Zásady první věty
tohoto paragrafu neplatí ovšem mimo obor
práva občanského a nelze se jich dovolá-
vati v právu t. zv. veřejném.

§ 60 osnovy subkomitétu, obsahující
ustanovení o tak řečeném zpětném odkazu,
byl vypuštěn, ježto jde o ustanovení, které
zřejmě se příčí názorům panujícím v nauce
mezinárodního práva soukromého a prak-
tických výhod nepřináší.

§ 58 odpovídá § 61 osnovy subkomitétu,
ale vykazuje důležité změny. Struktura
předpisu je stejná potud, že se odmítá roz-
hodovati podle cizích předpisů, které se
příčí domácímu ordre public, nikoli vůbec,
nýbrž jen tehdy, když by se toto rozhodo-
vání příčilo tomuto ordre public. Ordre
public jest však vystižen slovy ,,tuzemská
zásada právní, která je povahy tak donu-
cující, že její užití i v případě, o který jde,
je nezbytné". Superrevisní komise je si vě-
doma, že vhodná formule pro ordre public
náleží k nejobtížnějším úkolům, a nedo-
mnívá se, že její formule zbaví všech obtíží

a pochybností, ale má přece za to, že tato
formule je snad správnější než jiné, mezi
kterými mohla voliti.

§ 59 odpovídá § 62 osnovy subkomitétu,
ale je formulován podle osvědčené již
prakse tak, aby jasně vyjadřoval, že mezi-
národní smlouva nastoupí přímo na místo
předchozích předpisů a že se tedy nabytím
mezinárodní účinnosti a vyhlášením ve
Sbírce zákonů a nařízení včleňuje - bez ně-
jaké další transformační normy - do na-
šeho vnitřního právního řádu. Stejný před-
pis musil býti zařaděn také do předpisů uvo-
zovacích a prováděcích jako čl. XXIII.

§ 63 osnovy subkomitétu, stanovící, že
soudce může nezjistitelný obsah příslušného
právního řádu cizího považovati za shodný
s právním řádem československým, byl vy-
puštěn jako ustanovení nevhodné.

§ 60 je ustanovení nové, připojené teprve
v závěrečné redakci. Kolise mezi právním
řádem zemí České a Moravskoslezské na
jedné a zemí Slovenské a Podkarpatoruské
na druhé straně budou sice unifikací občan-
ského práva, jak ji provádí předkládaný ná-
vrh, podstatně sníženy, ale v oborech dosud
jednotně neupravených mohou se vyskyto-
vati dále. Podrobná úprava poměru česko-
slovenského právního řádu k právním řá-
dům cizích států, obsažená v §§ 8 až 54, je
vhodnou příležitostí, aby se zasáhlo také do
oblasti t. zv. práva interlokálního (mezi-
místního). Problém ten častěji zaměstnával
judikaturu a byla mu věnována pozornost
v četných literárních pracích i na III. sjezdu
československých právníků v Bratislavě
1930 (odb. I. ot. 1). Kolísání názorů uka-
zuje, že bez výslovného předpisu sotva se
lze nadíti ustálení prakse. Kriterium domov-
ské příslušnosti zvolila komise pro jeho jed-
noduchost a snadnou upotřebitelnost.

K hlavě 3 (§§ 61 až 79).

Hlava tato spočívá na první kapitole prv-
ního dílu občanského zákoníka, jak byla
upravena ustanoveními novelovými, a
změny, které byly provedeny, jsou spíše po-
vahy stylistické tak, že terminologie byla
přizpůsobena přítomné době. Také systema-
tika této hlavy je poněkud odchylná, a to
hlavně v tom, že se napřed jedná o osobách
fysických (§§ 61 až 76) a pak o osobách
právnických (§§ 77 až 79). Od ustanovení,
jak je redigoval subkomitét, se znění usne-
sené superrevisní komisí neodchyluje pod-

- 254 -

statně, ale přimyká se těsněji k soudobému
názvosloví. Ani při konečné redakci nebylo
větších změn.

§§ 61 a 62, podle názoru superrevisní ko-
mise reprodukující formou době přiměřenou
obsah §§ 16 a 17 dosavadního zákoníka, vy-
týkají, že každý člověk je právním subjek-
tem (osobou ve smyslu právním). Nelze při-
pustiti ani, že lby § 61 obsahoval nominální
rovnici, ani že by ony oba paragrafy -
zvláště po doplnění usneseném při konečné
redakci - méně chránily právní subjekti-
vitu než paragrafy dosavadní. Ostatně sluší
míti na zřeteli ústavní listinu Českosloven-
ské republiky. Poznamenati jest, že obě
ustanovení dosáhnou také na smlouvy, které
by někoho zavazovaly tak, že by pozbyl
právní osobnosti nebo volnosti jednání.

§§ 63 a 64 odpovídají §§ 22 a 23 dosavad-
ního zákoníka, jen samozřejmá druhá věta
§ 23 obě. zák. byla vypuštěna jako všechny
čisté průvodní předpisy.

§ 65 je reprodukcí § 19 obč. zák., ale byl
pokládán za vhodné místo, aby do občan-
ského zákoníka byl uveden pojem nároku
v tom smyslu, jak se ho nyní, jak se zdá,
převahou užívá; srv. k tomu na př.
Krčmář, část všeobecná, 1929, str. 79.
Mluví se o ,,mezích" obrany, aby byl sou-
hlas s terminologií § 1134, jakož vůbec
třeba v tomto § 1134 hledati ustanovení
o tom, jak se za škodu vzniklou překročením
mezí obrany odpovídá.

§ 66 není než reprodukcí § 21 obč. zák.,
jenže arci přizpůsobenou právnímu vývoji,
zvl. řádu o zbavení svéprávnosti. Ponechán
byl výraz ,,děti" pro označení osob, které
nedokonaly sedmého roku, neboť nebylo za
něj vhodné náhrady. Z toho, že osnova téhož
výrazu užívá na př. v § 75 v jiném smyslu
a že má k němu v § 492 zvláštní vykládací
pravidlo, dále že také v jiném smyslu se na
příslušných místech mluví o ,,dětech" man-
želských nebo nemanželských, nemohou
jistě vzniknouti pochybnosti ani interpre-
tační obtíže.

§§ 67 a 68 znamenají takřka úplný ná-
vrat k tekstu první částečné novely, kdežto
subkomitét se byl v některých bodech na
neprospěch věci od tohoto tekstu odchýlil.
z novot zavedených subkomitétem zůstávají
v první větě § 68 slova "na soudu", aby byl
sjednán vhodný přechod k větě následující,
pak tato druhá věta, poněvadž do občan-
ského zákoníka zřejmě náleží rozhodnouti
otázku, kdo je legitimován dožadovati se

prohlášení za mrtvého, ježto legitimace ta
je korrelátem oprávnění. Naproti návrhu
suibkomitétu obsahuje návrh tři změny, t
j. že byl vzat zřetel k soudobému technic-
kému pokroku (ale původně navrhovaná
tříměsíční lhůta u letadel byla v konečné re-
dakci z opatrnosti přece jen prodloužena na
šest měsíců), že za orgán zájmu veřejného
se prohlašuje finanční prokuratura a že ko-
nečně druhá věta odstavce 3 návrhu subko-
mitétu byla vypuštěna; dosavadní předpisy
o prohlášení manželství nezvěstné osoby za
rozloučené zůstanou nedotčeny.

K § 69 jest poznamenati, že rovněž náleží
do občanského zákoníka rozhodnouti, který
den je pokládati za den smrti. Proto byl
ze zákona ze dne 16. února 1883, č. 20 ř. z.,
recipován § 8; srv. i čl. III, č. 2, písm. a)
zák. č. 252/1921 Sb. z. a n. Druhá věta je
snad samozřejmá (srv. Tilsch, č. 141,
sub 2), byla však připojena se zřetelem
k zákonu č. 252/1921 Sb. z. a n., čl. III,
č. 4, písm. k), odst. 3.

K § 70: Počátek první věty je převzat
ze starého § 278 obč. zák., konec z citova-
ného zákona z roku 1921, čl. III, č. 4, písm.
k), odst. 1. Druhá věta vyslovuje v souhlase
s §§ 68, 69 jednak, kdo je legitimován
žádati za zrušení nebo za změnu výroku
o prohlášení za mrtvého, jednak jak takové
výroky působí.

K § 71: Je převzat z druhé věty § 278
obč. zák., při čemž se vytýká, že jest onoho,
komu připadne majetek na základě výroku
soudu o prohlášení za mrtvého, posuzovati
podle obecných ustanovení o poctivém a ne-
poctivém držiteli.

K § 72: Ustanovení by snad nebylo
nutné, stačila by v případnostech tu uve-
dených obdoba §§ 68 až 71, ale bylo přijato
se zřetelem k zákonu č. 252/1921 Sb. z. a n.,
čl. III, č. 4, písm. m). Omylným důkazem
smrti se rozumí jak důkaz provedený vý-
jimečně podle § 10 zákona č. 20/1883 ř. z.
[čl. III, č. 4, písm. i) zák. č. 252/1921 Sb.
z. a n.], tak důkaz provedený, jak zpra-
vidla bývá, veřejnou listinou, t. j. úmrtním
listem.

K § 73: Převzat byl materiální obsah
§ 25 obč. zák. a ustanovení opatřeno samo-
statnou rubrikou, protože se pod nadpis
před §§ 67 a násl. zřejmě nehodí.

K § 74: Slovo ,,Stamm" v § 41 obč. zák.
se reprodukuje konkrétním slovem ,,pře-
dek", ale věcné změny tu není. Slovo
,,zplození" se nahrazuje slovem "zrození".

- 255 -

K § 75: Je reprodukci § 42 obč. zák. a
byl ponechán, ač byly vážné pochybnosti,
zdali odpovídá jazykovému usu. Rozhod-
nutí to uložilo arci povinnost v dalším kon-
tekstu této terminologie se podle možnosti
přidržeti. Slova "bez rozdílu stupně" byla
vynechána, poněvadž totéž říká slovo
"všichni". Také slovo "zpravidla" bylo vy-
necháno, protože ani v jiných ustanoveních
se vždy neklade, ačkoliv i z nich se dopou-
štějí výjimky.

§ 40 obč. zák. recipován nebyl, ač se
v právnické veřejnosti vyskytly hlasy,
které tento postup vytýkaly. Než super-
revísní komise nedovedla v něm nalézti ob-
sah právně relevantní.

§ 43 obč. zák. má nyní místo mezi usta-
noveními o obsahu povinnosti k náhradě
škody (§ 1171).

K § 76: Hledí - li se k tradicionálnímu ro-
zeznávání práva občanského a správního,
nenáleží §§ 28 až 32 obč. zák., až na první
větu § 28, o níž níže, do občanského záko-
níka. Je však na ně pamatováno, pokud
ještě platí, v předpisech uvozovacích. Ci-
vilistický obsah § 28 obč. zák., t. j. jeho
první větu, nepokládalo se za nutné při-
jmouti do nového tekstu. § 76 je repro-
dukcí § 33 obč. zák., jejž sluší pokládati
za lepší, než všechny návrhy v té příčině
učiněné. Změna je jen v tom, že byla opuš-
těna formule předpisu průvodního. Do-
plňkem § 76 je čl. XXIV uvoz. a prov. před-
pisů, jehož odstavec 2 vyplňuje mezeru
dnes těžce pociťovanou.

§§ 34 až 37 obč. zák. byly vypuštěny,
ježto zásady jim odpovídající našly vhod-
nější umístění v druhé kapitole.

§ 39 obč. zák. recipován nebyl, ježto je
zbytečno vytýkati něco, co jde najevo
z ústavní listiny.

K §§ 77 až 79: Co se týká právnických
osob, naskytla se otázka, zdali by nebylo
místno dáti o nich ustanovení zevrubnější,
jaká dal na př. občanský zákoník pro Ně-
meckou říši v §§ 21 a násl. Převládlo mí-
nění, že tak učiniti nesluší, a to proto, že
náš právní řád řeší otázky, řešené v oněch
paragrafech, jednak ve speciálních záko-
nech, které jest počítati k právu soukro-
mému (na př. v zákoně obchodním), jed-
nak v zákonech, které lze nazvati zákony
správními. Se zřetelem ke vžité tradici
nebylo by vhodno přesunouti hraníce mezi
právem správním a právem občanským,

nehledíc ani k tomu, že velká část ustano-
vení, o která běží, pro svou speciální po-
vahu se nehodí do občanského zákoníka.
§§ 77 až 79 nejsou tedy než úpravou §§ 26
a 27 obč. zák. Co do jednotlivostí je po-
znamenati :

1. § 77, zvláště v úpravě konečné red-
akce, která se, aby vyhověla všem předne-
seným námitkám, poněkud odchyluje od
osnovy z r. 1931, je právě tak jako § 61
návrhu výrazem myšlenky, že personalitu
propůjčuje právní řád.

2. § 77 nemluví v kontekstu o společ-
nostech, nýbrž o právnických osobách,
maje na zřeteli nejen, že původní termino-
logie je mýlivá, nýbrž i že se organisace
právnické osoby neskládá vždycky ze sdru-
žených osob. V úvodu se vedle kategorie
korporací uvádí kategorie nadací.

3. § 77 nevytýká pojmových znaků práv-
nických osob a rozdílů naproti společ-
nostem, leč všeobecným rčením, že práv-
nická osoba je nositel práv a povinností.
Lze míti za to, že správná delimitace stěží
by se podařila, jak svědčí novější pokusy,
jako na př. definice návrhu polského.

4. Nový tekst vytýká (a v tom je jeho
tězisko), že poučení o tom, zdali je tu práv-
nická osoba, kdo jest jejím orgánem, jak
zaniká, atd., sluší hledati v ustanoveních,
která té či oné organisace (toho či onoho
druhu organisací) se týkají, a pak v oné
zpravidla subordinované normě, podle
které jest sledovati vytčený účel. Ta je
nyní nazvána zřizovacím pravidlem, resp.
organisačním statutem (slovo "smlouva"
bylo příliš úzké).

5. Co do způsobilosti právní se vytýká
v § 79 jako v § 26 obč. zák., že právnické
osoby jsou zpravidla postaveny na roven
osobám fysickým. Uvažovalo se, zdali by
se neměl recipovati tekst § 19 osnovy uher-
ské, jenž mluví o právech a povinnostech,
které nejsou takové povahy, že mohou ná-
ležeti jen osobám fysickým, ale sluší míti
za to, že totéž praví stručnější tekst dosa-
vadní.

6. Zmínka o nedovolených právnických
osobách se vypustila jako zbytečná.

7. Za ustanovení o tuzemcích a cizincích
bylo ustanovení o právnických osobách za-
řaděno zejména proto, aby se neprejudiko-
valo otázce o státním občanství osob práv-
nických.

- 256 -

K dílu II.

K hlavě 4 (§§ 80 až 98).

Občanský zákoník z roku 1811 rozezná-
vá věcná práva k věcem a osobní práva
k věcem, středověká jura in re a Jura ad
rem, k prvním počítá i právo dědické.
S druhé strany, ačkoliv ustanovení o věc-
ných právech k věcem jsou redigována
tak, že se mluví o věcných právech a ze-
jména o vlastnictví k věcem hmotným, vy-
skytne se tu neb onde zmínka o vlastnictví
k věcem nehmotným, zejména k pohledáv-
kám (srv. na př. §§ 353, 427, 1424 obč.
zák.) Superrevisní komise právě tak jako
subkomitét zachovala v druhém díle sys-
tém občanského zákoníku s pozměněnou
terminologií přizpůsobenou soudobému vy-
jadřování, nechtíc prejudikovati obtížným
otázkám naukovým.

Subkomitét vypustil § 285 obč. zák. s de-
finicí pojmu věci. Měl za to, že třeba určení
tohoto pojmu přenechati nauce. Vycházel
zejména odtud, že mnohotvárnost hospo-
dářského života vytváří i mnohé předmě-
ty, které právnicky lze považovati za věci
(na př. advokátní kancelář, adresy odbě-
ratelstva, obchodní tajemství atd.) a že
tedy pojem věci v právním smyslu je širší
než pojem fysický. Superrevisní komise
restituovala § 285 obč. zák. a zařadila jej
s jednou změnou, o níž níže, jako první
paragraf nově utvořené hlavy 4, t. j. jako
§ 80. Pokládala jej za vhodné upozornění,
že pojem věci v právním smyslu je vůbec
jiný, než pojem věci ve smyslu fysickém,
a tedy jednak širší, jednak užší. Neboť ne
vše, co je fysik ochoten prohlásiti za "tě-
leso", jest věcí (jednotlivou) v právním
smyslu. Výrazem toho je pak i § 82 ná-
vrhu, jenž i soubory kusů přírody prohla-
šuje za věci (jednotlivé). Při tom ovšem
mělo býti na paměti, že z právnického po-
jmu věci třeba vyloučiti takové "věci",
při nichž z etických a jiných důvodů je
právní obchod vyloučen. Jsou to zejména
práva rodinná, že práva osobní (rodinná
a osobnostní) nejsou věcmi v právním
smyslu, plyne ovšem nejen z toho, že
se o věcech v právním smyslu mluví
až v druhém díle, nýbrž i z první
věty přidané do § 80. Jinak zůstalo
se při staré definici § 285 obč. zák.
Slova paragrafu toho, že "věcí je, co je
rozdílné od člověka", měla svůj velký vý-

znam při vydání občanského zákoníka.
Proti dřívějšímu obchodu s nevolníky stál
tu po francouzské revoluci člověk se svý-
mi nezcizitelnými právy. Ale i dnes je člo-
věk z právního obchodu vyloučen a jen
části jeho těla (transplantace, transfuse
krve) pro případ svého oddělení mohou
býti předmětem právního obchodu. Také
lidská mrtvola. Slova definice "co slouží
k potřebě lidí" nejsou sice bezvadná, po-
něvadž mnohé věci slouží k potřebě lidí a
nelze je právnímu obchodu podrobiti (slu-
neční světlo), ale Superrevisní komise po-
važovaja výraz tento přece za vhodný, po-
něvadž potřebná korektura je v § 82 ("ku-
sy přírody podrobitelné lidské moci").

Superrevisní komise, jednajíc o různých
druzích věcí, doplnila tekst § 291 obč. zák.
podle návrhu subkomitétu, připojivši do
něho slova o věcech hlavních a o příslu-
šenství. Superrevisní komise nepřijala
zvláštní kategorii věcí dělitelných a nedě-
litelných. Vystačí se tu s jednotlivými zá-
konnými předpisy, které tu neb onu věc
prohlašují za nedělitelnou, zejména v tom
případě, nelze-li ji děliti bez porušení její
hospodářské formy nebo hodnoty. V §§ 82
až 97 určila pak Superrevisní komise
druhy věcí v § 81 vyjmenované, šla tu buď
svou vlastní metodou nebo metodou ob-
čanského zákoníka. Metoda tato záležela
v tom, že se určil pouze jeden pojem a jeho
protiklad zůstal bez určení. Na př. se vy-
tklo, co je věcí hmotnou, a ostatní věci se
prohlásily za nehmotné. V § 82 (§ 292 obč.
zák.) označily se jako hmotné věci samo-
statné kusy přírody nebo soubory tako-
vých kusů, které lidské moci jsou podro-
bitelné a mají povahu samostatných pro-
středků úkojných. Pojem věcí nehmotných
se pak neurčil. Jen příkladem se naznačilo,
že jsou jimi zejména práva. Přírodní síly
jako elektřina, které by pod pojem hmotné
věci takto určený nespadaly, jsou věcem
hmotným připodobněny výrokem, že před-
pisů o věcech hmotných jest užíti také při
silách přírodních, s kterými se obchoduje.

Při § 83 se definice občanského zákoníka
obrátila. Vyšlo se z daleko důležitějších
věcí nemovitých a ostatní věci se ozna-
čily jako movité. To je také postup jiných
evropských zákoníků, i teorie. K nemovi-
tým věcem se však přiřadila i práva s ne-
movitostí spojená, jakož i práva, která
zákon za nemovitá prohlašuje, jak již to
bylo v občanském zákoníku. Výslovně pro-

- 257 -

hlášeny byly za věci nemovité i dočasné
stavby, dotčené v § 192.

Superrevisní komise, odvažujíc pravou
podstatu stavby a díla, které na pozemku
byly vybudovány, jakož i rostlinstva, které
na něm vzešlo, označila je v § 84 jako části
tohoto pozemku. Stavby podle § 192 ovšem
částmi pozemku nejsou. Za část pozemku
se pokládá i prostor nad povrchem a pod
povrchem. Návrh subkomitétu měl před-
pis o prostoru nad pozemkem a pod po-
zemkem při obsahu práva vlastnického.
Superrevisní komise měla z důvodů syste-
matických za nutné, aby se zařadily před-
pisy o nich při věcech. Užívání prostoru
nad pozemkem a pod pozemkem je při po-
krocích technických důležité jak pro vlast-
níka, tak v zájmu veřejném i pro osoby
jiné, pokud při vlastníkovi není žádného
rozumného důvodu, aby cizímu užívání tu
bránil. O tom je pak ustanovení v § 141.

Občanský zákoník zahrnul v §§ 294 a 295
do příslušenství také přírůstek a rostlinstvo
na pozemku. Formulací § 84 je tento přírů-
stek a rostlinstvo částí věci. Z pojmu přišlu-
šenství vyloučil tyto věci již subkomitét.
Zúžil pojem příslušenství podle vzoru no-
vějších zákoníků (čl. 642, 643 civ. zák.
švýc.). Příslušenstvím měly býti vedlejší
věci vlastníkovy u věci hlavní, je - li jejich
účelem, aby se jich při této hlavní věci uží-
valo, švýcarský civilní zákoník (čl. 645) vy-
loučil z příslušenství věci pouhého přechod-
ného užívání. V tekstu navrženém subkomi-
tétem chtělo se dosáhnouti téhož výsledku
předpisem, že v pochybnosti rozhoduje
o tom místní názor, která věc je příslušen-
stvím (§ 97 něm. obč. zák.). Do tohoto pří-
slušenství podle názoru subkomitétu zahr-
nuty i věci, o nichž jedná § 296 obč. zák.
Subkomitét jej proto vypustil. Superrevisní
komise na mnohé námitky vyjádřila povahu
příslušenství výrazně, žádajíc trvalost spo-
jení tohoto příslušenství s věcí hlavní. Po-
jmem příslušenství jako vedlejších věcí
vlastníkových vyloučeny byly z příslušen-
ství vedlejší věci osob jiných (nájemníka,
pachtýře). Superrevisní komise považovala
pak za vhodné, aby se příkladem některé
věci, tvořící příslušenství hospodářství, vý-
slovně uvedly. Těmito příklady je také na-
značeno, že jde o užívání, které je v rámci
hospodářského účelu věci hlavní. Vzhledem
k hospodářskému rozvoji odkázala super-
revisní komise i na příslušenství podniků
jiných. Pojem příslušenství zúžen byl však

jen na vedlejší věci vlastníkovy, kterých je
potřebí k řádnému hospodaření. Nejsou jím
proto zásoby určené pro obchod, ani dobytek
na žír. Při tom ovšem i tu musil zůstati
směrodatným místní názor, zda která věc se
do příslušenství pojímá nebo z příslušenství
vylučuje. V teksitu navrženém se pak chtělo
vyjádřiti slovy, že se má příslušenství uží-
vati "s věcí hlavní", že příslušenstvím ne-
jsou osobní věci vlastníkovy, třebas tedy
jeho nábytek nebo jeho pracovní šaty. Trva-
lost spojení s věcí hlavní neporuší se pře-
chodným odloučením.

Třetí novela k občanskému zákoníku vsu-
nula do něho nový předpis [§ 297 a) ] o stro-
jích, které se neměly státi příslušenstvím
nemovitosti, poněvadž si prodávající k nim
pro nezaplacení kupní ceny vyhradil své
vlastnictví. Tato výhrada měla trvati jen
pět let, do kteréž doby se pravděpodobně
kupní cena za stroje zaplatila. K předpisům
o strojích podány byly subkomitétu mnohé
opravné návrhy. Subkomitét uvážil i pří-
pady jiné, kde poměry stran cizího vlast-
nictví strojů mohou býti trvalé. Dopustil
tedy výhradu strojového vlastnictví beze
všeho časového obmezení. Při tom se uvažo-
valo také o tom, aby i vlastník mohl takové
stroje ze spojitosti s nemovitou věcí vylou-
čiti, tak aby se staly způsobilým předmětem
pro zástavu. Ale subkomitét nešel tak da-
leko. Při tom již subkomitét se snažil věc
ulehčiti tím, že pojal do tekstu pouze před-
pisy materiálně právní, a předpisy formální,
týkající se zápisů knihovních, navrhl pro
knihovní řízení. Superrevisní komise přijala
však některé z těchto formálních předpisů
pro jich důležitost již do tekstu osnovy a
část umístila v uvozovacích a prováděcích
předpisech jako čl. XXV. Superrevisní ko-
mise nepovažovala za nutné vztáhnouti vý-
hradu cizího vlastnictví ke strojům, pokud
tyto stroje tvoří příslušenství nemovitosti.
Nepokládala totiž výhradu tuto, jde - li o pří-
slušenství, za nutnou, poněvadž příslušen-
stvím podle formulace § 85 jsou pouze věci
vlastníkovy. Věci cizí se tedy příslušenstvím
nestanou. Výhrady cizího vlastnictví je tedy
potřebí pouze při těch strojích, které se
stanou spojením s pozemkem (stavbou)
jeho částmi. Superrevisní komise se roz-
hodla proti dřívějšímu tekstu pro vkladl vý-
hrady, nikoliv jen pro pouhou její poznám-
ku, poněvadž jde o vyloučení části pozemku,
jako o nějaký její odpis. Superrevisní ko-
mise se dále rozhodla pro to, aby tato vý-

- 258 -

hrada byla anonymní. Nechtěla zaváděti
platnost knihovních principů stran movi-
tostí, která by byla nutným důsledkem,
kdyby se pak zapisoval převod vlastnictví
strojů v knihách pozemkových. Kdo je
vlastníkem strojů, je zřejmé z listin, podle
kterých výhrada bude (povolena. Pro stroje,
které se nově s nemovitostí spojí, stačí
pouhá žádost vlastníka, žádost tato musí
býti doložena vkladnou listinou, ať již obec-
ního nebo živnostenského úřadu. Vymění-li
se staré stroje, které tvořily příslušenství
nemovitosti nebo 'byly jejími částmi, mohou
osoby, jejichž práva na nemovitosti dříve
byla zapsána, podati proti vkladu výhrady
odpor. Odpor se odklidí při zástavním věři-
teli zaplacením jeho pohledávky, třebas by
dosavad nebyla splatná, při jiných osobách
knihovně oprávněných výrokem, že zápisem
výhrady právo zkráceno nebude. Vzhledem
k přáním projeveným v meziministerském
řízení obnovena je v konečném znění § 90
myšlenka § 297 a) obč. zák. i. f., že výhrada
vlastnictví platí jen po dobu časově omeze-
nou; doba ta však byla prodloužena z pěti
na deset let. Předtím může jak vlastník, tak
i každý a knihovně oprávněných, ať dříve
nebo později zapsaných, žádati za výmaz
výhrady, když se vlastník nemovitosti stal
vlastníkem strojů. Neprovede-li ise zápis
výhrady, nedotýká se to poměru mezi vlast-
níkem strojů a vlastníkem pozemku (Sb. n.
s. č. 2850). Mezi vlastníkem pozemku a
strojů může býti ujednáno, že si vlastník
strojů může stroje odejmouti, nebude-li ně-
která splátka zaplacena. Může také na vy-
dání těchto strojů žalovati, nebyla-li mu sice
tato svépomoc povolena, ale přece zpětvzetí
strojů vyhrazeno.

Beze změny byl převzat v § 91 předpis
o věcech hromadných a v § 92 o věcech zuži-
vatelných a nazuživatelných.

Při věcech zastupitelných kladla super-
revisní komise důraz na zvyklost obchodu,
který rozhoduje o tom, u kterých věcí je za-
stupitelnost možná, ač i sama určila jejich
pojmové znaky, že jsou to věci, které mo-
hou býti nahrazeny věcmi stejného druhu.

Subkomitét výpustu §§ 303 a 304 obč.
zák., poněvadž patří spíše do národohospo-
dářské teorie. Superrevisní komise poklá-
dala však za nutné, aby se vytkl zvláště roz-
díl věcí cenitelných a necenitelných. V § 94
se stanovilo, že hodnota věcí cenitelných se
určuje odhadem. Jejich protiklad jsou věci
necenitelné. Řádná a mimořádná cena se

přijala v § 95 podle původního tekstu
(§ 305 obč. zák.). Stejně přijat také v § 96
předpis § 306 obč. zák. o tom, jak se mají
věci odhadnouti. Superrevisní komise poklá-
dala pak ještě za nezbytné vytknouti, že
soudy a úřady odhadují věci v měně česko-
slovenské.

Subkomitét vyhradil superrevisi roz-
hodnutí o tom, zda se má do občanského
zákoníka zařaditi i předpis o veřejném
statku. Superrevisní komise se pro to roz-
hodla v § 98. Podstatné znaky vlastnického
práva vyskytují se i při statku veřejném.
Jen jeho veřejné užívání se spravuje před-
pisy práva veřejného. To však nečiní
z práva vlastnického nějakou samostatnou
kategorii. Superrevisní komise si byla vě-
doma toho, že nemusí býti vlastníkem ve-
řejného statku jen stát. Mohou to býti
zejména země, okresy a obce, a výjimečně
i jednotlivci. Přijala proto v § 98 široké
znění, že veřejným statkem jsou věci,
které jsou určeny k obecnému užívání.
Superrevisní komise stanovila o tomto ve-
řejném statku, že se spravuje navrhova-
ným zákoníkem, pokud v jiných (zvláště
v správních) předpisech není ustanoveno
něco jiného. Poněvadž veřejný statek není
v pozemkových knihách zapsán a není
v patrnosti vedeno, komu vlastně patří,
ač se děje vzhledem k němu častá dispo-
sice, navrhl již subkomitét, aby minister-
stvo spravedlnosti připravilo osnovu, která
by těmto nedostatkům čelila. Této úpravy
je potřebí i pro služebnosti k takovému
statku. Nauka vypěstovala pro ně i zvláštní
právo hraničníků.

Stanoviskem, které zaujala tak super-
revisní komise k vlastnictví státu a jiných
veřejných korporací, pozbývají významu
všechny rozdíly, které občanský zákoník
činil v §§ 286 až 290.

První oddělení (práva věcná).

Domácí právní historie, všechny běžné
teorie, všechny nové zákoníky a odlišná
povaha věci velely, aby se rozdělilo věcné
právo na dvě skupiny, právní řád o věcech
nemovitých a právní řád o věcech movi-
tých. Přes to, že tento rozdíl i v občanském
zákoníku probleskuje, nedošel zde soustav-
ného výrazu. Nauka římského práva tou
měrou znivelisovala předpisy o právech
věcných k nemovitostem a k movitostem,
že jim i občanský zákoník podlehl. Ani

- 259 -