na mysli toto ustanovení, stanoví odstavec
5, že nepodá-li držitel průkaz o tom, že
osoba z takového práva oprávněná souhlasí
s tím, aby náhrada poskytnutá v penězích
byla vyplacena jemu přímo, složí se náhrada
soudu, který ji rozvrhne v nesporném ří-
zení podle zásad exekučního řádu, To
platí však jen v tom případě, je-li úřadu
známo, že na převzatém prostředku taková
práva váznou. Z povahy věci plyne, že tento
předpoklad bude splněn u věcí movitých jen
velmi zřídka, kdežto u věcí nemovitých bude
této podmínce vyhověno, je-li z knihovních
zápisů zřejmo, že na nemovitosti, o niž běží,
váznou práva třetích osob (viz § 5, odst. 2
zákona č. 63/1935 Sb. z. a n. ). Ovšem ne-
movitosti lze podle osnovy požadovati jen
k užívání podle § 94, nebo jako ubytovacích
a skladních prostorů podle § 95, nikoli též
do vlastnictví (to by byl případ vyvlastnění,
o němž jedná zákon č. 63/1935 Sb. z. a n. ),
takže práva z knihovních zápisů plynoucí
zpravidla nebudou v žádném právním
vztahu k náhradě za užívání nemovitosti
poskytované.

Oddíl 2.

Náhrada za osobní úkony.

K § 148.

Ustanovení o náhradách za osobní úkony
jsou upravena celkem podle dosavadních
zákonů o válečných úkonech. Tyto náhrady
se poskytují buď podle ustanovení o platech
vojenských osob, anebo podle mzdy obvyklé
v místě nebo v nejbližším okolí pro podobné
pracovní výkony v občanském životě.

Podle ustanovení platných pro vojenské
osoby budou náhrady poskytovány jednak
osobám, které budou vykonávati osobní
úkony rovnocenné těm, jaké ve vojenské
službě obstarávají zpravidla vojenští gá-
žisté (důstojníci a rotmistři), jednak i těm
osobám, které sice budou vykonávati osobní
úkony jiné, avšak buď u armády v poli, nebo
budou stravovány a ubytovány jako vojen-
ské osoby. V prvním případě dostanou ony
osoby náhradu ve výši platu, jaký přísluší
vojenským gážistům, a v druhém případě
ve výši platu mužstva. Pokud jde o ná-
hrady podle ustanovení o platech vojen-
ských gážistů, stanoví osnova dále, že těm,
jimž se dostane náhrady podle ustanovení
platných pro vojenské důstojníky (osnova

užívá tohoto termínu vzhledem k platovému
zákonu, který vedle vojenských důstojníků
jedná ještě o četnických důstojnících), lze
přiznati náhradu jen ve výši tří nejnižších
platových stupnic, upravených platovým zá-
konem, při čemž se se zřetelem na úkony,
o něž jde, provede zařadění do těchto stup-
nic podle zásad stanovených vládním naří-
zením; jen výjimečně, když by šlo o zvlášť
kvalifikované výkony, bylo by lze přiznati
vyšší náhrady (např. vynikajícím odborní-
kům-lékařům, technikům a pod. ), t. j. podle
vyšších stupnic platových. I zařadění podle
jednotlivých stupnic platů rotmistrovských
bude provedeno podle zásad stanovených
vládním nařízením.

Bude-li vyplácena podle odstavce 3
jako náhrada mzda v místě obvyklá, bude
zpravidla příslušným úřadem, určeným
vládním nařízením, tato mzda vyšetřena a
podle sazeb příslušných pro jednotlivé pra-
covní výkony vyhlášena.

Odstavec 4 stanoví, že náhrady za
osobní úkony příslušejí i po dobu onemoc-
nění, ale s tou výhradou, že se jejich vý-
měra event. sníží, budou-li tyto osoby oše-
třovány na účet státu nebo obce; toto usta-
novení je obdobné, jaké platí o platech vo-
jenských osob, které jsou v nemocničním
ošetřování. Jakmile ovšem takové osoby
budou z osobních úkonů propuštěny, za-
nikne jejich nárok na poskytování náhrady,
dostane se jim však léčebné péče podle
§ 76, odst. 3, je-li onemocnění v příčinné
souvislosti s vykonaným osobním úkonem;
utrpěly-li pak při osobním úkonu poruchu
zdraví, která je činí nejméně 20% nezpůso-
bilými k přiměřenému občanskému povolání
(výdělku), dostane se jim zaopatření podle
§ 76, odst. 1 a 2 (viz k tomu i důvodovou
zprávu k §76).

Vládním nařízením bude stanoveno, jaký
vliv má na nárok na náhradu a na její výši
odpykávání trestu na svobodě.

K § 149.

Tento paragraf obsahuje bližší předpisy
o tom, kdo určuje náhradu za osobní úkony
v jednotlivých případech a jaké jsou oprav-
né prostředky proti tomuto určení.

Opravné prostředky jmenované zde jsou
vcelku podobné, jaké jsou v § 151 platového
zákona, ovšem jen pokud jde o náhrady po-
skytované podle ustanovení platných pro

- 212 -

---

vojenské osoby nebo o náhrady podle mezd
v místě obvyklých, pro něž byly úředně sta-
noveny sazby; v těchto případech (v nichž
může jíti jen o to, byly-li správně apliko-
vány vojenské předpisy o náležitostech
anebo příslušné sazby) není potřeby, aby
bylo zachováno námitkové řízení za součin-
nosti komisí podle § 155. To přiznává osno-
va jen pro ty případy osobních úkonů,
v nichž byla jako náhrada poskytnuta mzda,
pro jejíž výši nebyly úředně stanoveny
sazby.

K § 150.

Ustanovení o výplatě náhrady za osobní
úkony jsou přizpůsobena dosavadním před-
pisům, podle nichž se vyplácely náhrady
za osobní válečné úkony.

Oddíl 3.

Náhrada za věcné prostředky převzaté do
užívání a do vlastnictví.

K § 151.

Osnova stanoví v odstavci 1 jako
všeobecnou zásadu, jež platí pro všechny
druhy věcných prostředků převzatých do
užívání, že se náhrada za užívání - nesta-
noví-li zákon jinak - stanoví předem do-
hodou, a nedojde-li k dohodě, že se určí po-
dle obecného užitku, jaký věcné prostředky
dávaly v době převzetí do užívání k účelům
obrany státu; hradí se tedy jen ušlý obecný
užitek, nikoli též eventuální další užitek,
kterého by se snad bylo dosáhlo, kdyby byl
oprávněný mohl s věcným prostředkem
volně nakládati. Byly-li však sazby náhrad
stanoveny úředně podle ustanovení od-
stavce 2, nesmí náhrada dohodou sjednaná
přesahovati tyto úřední sazby.

Ustanovení odstavce 2 o tom, že
podle ustanovení vydaných vládním naříze-
ním je možno stanoviti sazby náhrad za uží-
vání movitých věcných prostředků, je odů-
vodněno zájmem o jednotnost takových ná-
hrad v případech, kde náhrady za užívání
lze předem stanoviti bez provádění zvlášt-
ního šetření v každém jednotlivém případě.
Ovšem i při stanovení těchto všeobecně
platných sazeb sluší přihlížeti k zásadě
vytčené odstavcem 1; sazby takto stano-
vené jsou pak náhradou stanovenou podle
obecného užitku ve smyslu odstavce 1.

Pokud jde o náhradu za užívání nemovi-
tostí, je podle odstavce 3 její stano-
vení upraveno obdobně jako v prováděcích
předpisech k zákonům o válečných úkonech,
t. j. přihlíží se tu k průměrnému výtěžku
nemovitostí za několik posledních let (podle
osnovy tří let). Zdůrazniti sluší, že podle
§ 94, odst. 5 za užívání nemovitostí náhrada
nepřísluší, jde-li o nemovitost, která trvale
nepřinášela žádného užitku.

Zásady, platné pro stanovení náhrady za
užívání věcných prostředků nemovitých,
platí podle odstavce 4 obdobně i o ná-
hradě za odevzdání podniku státní správě
do správy na její účet, t. j. přihlíží se k prů-
měrnému výnosu takového podniku za po-
slední tři léta před jeho převzetím do sprá-
vy. Je zřejmé, že při nákladných adapta-
cích, nově provedených pro účely válečné
výroby v takovém podniku jejich vlastní-
kem, musí býti přihlíženo také k této
okolnosti.

Není-li náhrada za užívání věcných pro-
středků stanovena dohodou neb úředními
sazbami, bude podle odstavce 5 určena
příslušným velitelstvím (úřadem) podle
§ 154 na základě komisionálního šetření;
toto šetření bude prováděti zpravidla ihned
komise, jež věcný prostředek přejímá, a jen
kdyby takové komisionální šetření nebylo
možno provésti ihned při přejímání věcného
prostředku nebo v jiných případech stano-
vených vládním nařízením, učiní příslušný
úřad opatření, aby výše náhrady byla vy-
šetřena komisí zvláštní. Bližší podrobnosti
o tom budou pojaty do prováděcího nařízení.

K § 152.

Obdobně, jako je stanoveno již v platném
právním řádu, zejména v zákonech o váleč-
ných úkonech, resp. v prováděcích naříze-
ních k těmto zákonům nebo v zákoně č.
117/1924 Sb. z. a n., stanoví i osnova
v odstavci 1, že za movité věcné pro-
středky, převzaté do vlastnictví, bude po-
skytnuta náhrada podle dohody, a nedojde-li
k ní, podle obecné ceny věcného prostředku
v době převzetí. Byly-li však na jednotlivé
věcné prostředky ceny stanoveny úředně
(odstavec 2), nesmí náhrada dohodou sjed-
naná býti vyšší; to platí i v tom případě,
když se náhrada určuje se zřetelem k směr-
ným cenám podle odstavce 3.

Aby bylo zabráněno jakýmkoli pochybno-
stem, zdůrazňuje se v odstavci 1, že při

- 218 -

---

určení náhrady nelze přihlížeti k ceně
zvláštní obliby, ani k tomu, jak se odrazily
v ceně věcného prostředku uměle způsobený
nedostatek zboží na trhu nebo řetězový
obchod, lichva a podobná činnost, kořistící
z mimořádných poměrů za stavu branné
pohotovosti státu.

Obecná cena bude podle odstavce
2 z velké části určena úředními cenami,
které se stanoví podle ustanovení § 100,
§ 105, odst. 1 a § 106, odst. 2. Byly-li ceny
věcných prostředků takto úředně stano-
veny, poskytne se náhrada podle nich a ně-
jaké další zjišťování obecné ceny se nekoná.

Tam, kde nebyly náhrady určeny doho-
dou nebo podle úředních cen, bude náhrada
podle odstavce 3 určena příslušným
velitelstvím (úřadem) podle § 154 na zá-
kladě komisionálního vyšetření obecné ceny.
Takové komisionální šetření bude třeba pro-
vésti také v tom případě, kde byly stano-
veny jen směrné ceny; při tom předpisuje
osnova, že náhrada určená na základě tako-
vého komisinálního šetření smí převyšovati
směrné ceny nejvýše o tolik, o kolik to do-
volí předpisy, jež směrné ceny stanovily.
Podobné ustanovení má již zákon o požado-
vání dopravních prostředků č. 117/1924 Sb.
z. a n. (§19).

Odstavec 4 se připíná na ustanovení
§ 147, odst. 3 a lze tu odkázati na poznámky,
které byly připojeny k právě uvedenému
§ 147, odst. 3.

Odstavec 5 pamatuje na náhradu za
věcné prostředky, převzaté z věcí evakuo-
vaných podle §§ 116 a 141. O náhradě za
takové věcné prostředky platí zásadně totéž,
co o náhradě za jiné věcné prostředky; roz-
hodující je tu však obecná cena těchto věc-
ných prostředků z doby, kdy byly převzaty
k odsunutí. Jen v případech, kdy nebude
možno zjistiti cenu věcného prostředku
v době, kdy věcný prostředek byl převzat
k odsunutí, nebo když půjde o věcné pro-
středky, které odsunul držitel sám a kde
tedy jejich cena nebyla dříve úředně zjiš-
těna, bude náhrada určována podle obecné
ceny v době převzetí jich státem do vlast-
nictví.

Pokud jde o ustanovení odstavce 6,
poukazuje se na poznámky k § 87, odst.
5 a 6.

Zdůrazniti sluší, že se tento paragraf -
a právě tak i paragraf následující - týká

jen věcných prostředků movitých, nikoli
nemovitostí; vlastnické právo k nemovitos-
tem nebude se podle osnovy opatřovati vý-
konem požadovacího práva, resp. uložením
příslušného věcného plnění, nýbrž - ne-
dojde-li k dohodě s vlastníkem - vyvlast-
něním podle zákona č. 63/1935 Sb. z. a n.

o vyvlastnění k účelům obrany státu.

K § 153.

Ustanovení o náhradě za movité věcné
prostředky, převzaté původně do užívání a
teprve později do vlastnictví (viz zejména
§ 82, odst. 2 a § 88, odst. 3) je podobné, jak
je má § 6, odst. 3 zákona č. 117/1924 Sb. z.
a n. nebo cís. nařízení č. 7/1915 ř. z., resp.
zák. čl. I./1914 (§ 16).

Poskytne se tu tedy obecná cena věcných
prostředků, jakou měly při převzetí do uží-
vání k účelům obrany státu, stejně jako
kdyby byly bývaly převzaty již tehdy hned
do vlastnictví, a proto je třeba částky, vy-
placené jako náhrada za užívání, započítati
do celkové náhrady. To platí s příslušnou
modifikací, o níž byla učiněna zmínka
v § 152, i o věcných prostředcích převzatých
z věcí odsunutých.

Ustanovení odstavce 4 se připíná na usta-
novení § 141, odst. 3 a lze tu odkázati na
poznámky připojené k tomuto zákonnému
ustanovení. Možnosti podle odstavce 4 lze
užíti jen na žádost oprávněné osoby a za
podmínky, že tato osoba vrátí částky, jež jí
byly vyplaceny za užívání. Výjimka se tu
však činí ve prospěch státu, který může
oprávněné osobě dáti náhradu in nátura

i bez její žádosti; v takovém případě není
tato osoba povinna vrátiti to, co přijala za
užívání věcného prostředku.

K § 154.

Tento paragraf obsahuje bližší předpisy
o tom, kdo určuje náhrady za poskytnutí
věcných prostředků v jednotlivých přípa-
dech a jaké jsou opravné prostředky proti
tomuto určení. Tyto předpisy jsou podobné
těm, které má § 149 o určení náhrady za
osobní úkony, a lze po té stránce pouká-
zati na to, co bylo uvedeno k odůvodnění
onoho paragrafu.

Ustanovení odstavce 4 se týká pří-
padů, kdy se náhrada hotově vyplatí bez
jakéhokoli písemného uvědomení; v tomto
případě má oprávněná osoba možnost po-

- 214 -

---

dati opravný prostředek proti určení ná-
hrady v stanovených lhůtách, počítajíc ode
dne výplaty náhrady. Nebyla-li ani náhrada
hotově vyplacena, ani nebylo vydáno písem-
né uvědomení (omylem úřadu a pod. ), platí
ustanovení § 156.

Oddíl 4.

Další řízení o náhradách za osobní úkony
a za věcné prostředky, převzaté do uží-
vání a do vlastnictví.

K § 155.

Jednání a rozhodování o opravných pro-
středcích proti určení náhrady, upravené
v tomto paragrafu, odpovídá povšechně zá-
sadám § 33 zákonů o válečných úkonech,
jakož i zásadám § 7, odst. 7 zákona č. 1171
1924 Sb. z. a n., t. j. o námitkách, podaných
proti určení náhrady - vyjímajíc případy,
kdy náhrada byla vyměřena podle úředně
stanovených sazeb a cen - rozhodují
zvláštní komise za účasti zájmových vrstev.
Přihlížejíc k zásadě platné pro správní ří-
zení před úřady politickými, je rozhodování

o námitkách omezeno na dvě instance.

Komisím první a druhé stolice bude dáno
v případech vládním nařízením stanove-
ných oprávnění rozhodovati o námitkách
samostatně, kdežto podle dosud platných
ustanovení konaly tyto komise jen šetření,
a jen pokud šlo o stanovení náhrady doho-
dou do určité výše, mohly náhradu tako-
vou určiti samy.

Zásada, obsažená v § 33 zákonů o váleč-
ných úkonech, podle níž rozhodovala
vlastně v první a též i poslední stolici ko-
mise meziministerská, se mnohdy neosvěd-
čila, jednak proto, že bylo nutno prováděti
velmi často dodatečně různá šetření pro-
střednictvím podřízených úřadů, jednak
proto, že tato komise musila rozhodovati

i v případech nepatrných, nedošlo-li u nižší
stolice k dohodě, takže tato komise byla
příliš zatížena. Proto svěřuje osnova roz-
hodování o námitkách třem komisím, které
budou podle zásad blíže určených vládním
nařízením vybaveny mocí rozhodovací.

Složení komisí jest v celku jako v dosa-
vadním právním řádu; zastoupením odbor-
ných za jemnických vrstev má se umožniti
širší hájení soukromých zájmů oprávně-
ných stran. Pokud jde o odborné zájem-

nické vrstvy, budou bližší ustanovení o je-
jich zastoupení vydána vládním nařízením.
K odstavci 4 třeba poznamenati,
že pro jednotnost rozhodování je minister-
ská komise zřízena jenom jedna, avšak za-
stoupení v ní je vyhrazeno všem resortům
státní správy, jichž se rozhodování komise
blíže může dotýkati, takže i ministerstvo
sociální péče bude míti možnost jednání
komise se účastniti, zvláště bude-li minis-
terská komise jednati o náhradách za
osobní úkony. O uvědomení zúčastněných
ministerstev bude třeba učiniti opatření
podle konkrétních případů.

K odstavci 5 se uvádí, že osnova
tu přejímá obdobnou úpravu, jakou má
§ 12 jurisdikční normy platné pro řádné
soudy.

K odstavci 6 lze poznamenati, že
komise u jednotlivých úřadů zřízené jsou
vlastně jejich zvláštními složkami a že tedy
veškerá šetření pro ně bude prováděti pří-
slušný úřad, který se bude moci dožadovati
pomoci i jiných orgánů veřejné správy.
Ovšem rozhodnutí těchto komisí budou se
v svých právních důsledcích týkati dotče-
ných odvětví státní správy, takže náhrady
přiznané rozhodnutími těchto komisí ne-
půjdou snad na vrub rozpočtu úřadů,
u nichž jsou zřízeny, nýbrž na vrub roz-
počtu toho odvětví státní správy, pro které
byl osobní, věcný neb jiný závazek, jenž
byl předmětem rozhodování, plněn.

K § 156.

Ustanovení tohoto paragrafu odpovídá
povšechně ustanovení § 33, odst. 1 zákonů
o vaječných úkonech. V případech zde uve-
dených bude příslušná komise rozhodovati
o nároku na náhradu přímo, takže nebude
třeba, aby o nároku tom rozhodl napřed
úřad (velitelství), pro jehož obor byly
věcné prostředky požadovány nebo jiný zá-
vazek podle tohoto zákona plněn.

Oddíl 5.

Náhrada škody způsobené na věcných
prostředcích převzatých do užívaní.

K § 157.

Tento paragraf obsahuje podrobná usta-
novení o náhradách, které se poskytují za
škody, způsobené na věcných prostředcích

- 215 -

---

převzatých do užíváni v době od převzetí
jich do jich vrácení. Hradí se veškerá
škoda vyjma škodu zaviněnou tím, kdo
věcný prostředek poskytl, nebo jeho lidmi
nebo jinými osobami, za které ten, kdo věc-
ného prostředku užíval, neodpovídá.

Další ustanovení zde obsažená nepotře-
bují bližšího odůvodnění, poněvadž jde
o zásady, které se vyskytují všeobecně
v platném právním řádu (např. v zákoně
o ubytování vojska, v zákoně o požadování
dopravních prostředků, v zákonech o vá-
lečných úkonech, v prováděcích předpisech
k těmto zákonům a pod. ).

K § 158.

Osnova obsahuje zde bližší předpisy
o tom, jak se uplatňuje nárok na náhradu
škody, způsobené na věcných prostředcích
převzatých do užívání. Tento nárok má
oprávněná osoba nebo její zástupce uplat-
niti hned při vrácení věcného prostředku a
ve výjimečných případech též po jeho vrá-
cení, nebylo-li možno tak učiniti dříve.

Po vrácení věcného prostředku lze však
nárok na náhradu uplatniti jen ve lhůtě
čtyř neděl ode dne vrácení. V tomto pří-
padě ke poskytnouti náhradu jen tehdy,
bude-li prokázáno, že vada povstala sku-
tečně v době před jeho vrácením.

K § 159.

O nárocích na náhradu škody způsobené
na věcných prostředcích má rozhodovati
především komise, za jejíž součinnosti se
věcné prostředky vracejí a o níž bližší
ustanovení obsahuje § 88; tato komise roz-
hoduje však jen tehdy, když nárok byl u ní
uplatněn, a nebude-li rozhodnutí vzhledem
k výši uplatňovaného nároku vyhrazeno
zemské nebo ministerské komisi.

O nárocích, o kterých tato komise ne-
mohla rozhodnouti sama, na př. pro nedo-
statečné vyšetření věcí, dále o nárocích
uplatnění podle § 158, odst. 2 a 3 u okres-
ního úřadu, má rozhodovati okresní ko-
mise, podle okolností zemská nebo minis-
terská komise, uvedená v § 155; pro tyto
komise platí vše to, co je uvedeno v § 155.

K § 160.

Z důvodů národohospodářských má stát
zájem o to, aby poškození nemovitostí, způ-

sobené za války, bylo podle možnosti od-
straněno. Proto se vyhrazuje podle ustano-
vení tohoto paragrafu možnost, předepsati
při poskytnutí náhrady za poškození nemo-
vitostí určité podmínky co do použití částky
přiznané jako náhrady za poškození nemo-
vitostí, aby peněz těch nebylo použito k ji-
ným účelům. Při tom ovšem je třeba posta-
rati se o zajištění, aby podmínky byly
splněny; podrobnosti budou stanoveny
vládním nařízením. Podobné ustanovení
obsahovalo též cís. nařízení č. 296/1915
ř. z.

Oddíl 6.

Náhrada škody vzniklé z jiného naklá-
dáni s věcnými prostředky a z plnění
jiných závazků.

K § 161.

Poněvadž podle navržené osnovy lze po-
žadovati ještě jiné nakládání s věcnými
prostředky, než je vlastní poskytnutí věc-
ných prostředků do užívání nebo do vlast-
nictví, stanoví tento paragraf, že přísluší
tu náhrada hmotné škody, vzniklé přímo
z plnění takových závazků. Konkrétní pří-
pady sem patřící by byly na př. vypuštění
vodních nádrží.

Ke škodě vzniklé při plnění takového zá-
vazku jen nepřímo, na př. tím, že ušel zisk
jinak očekávaný, nebo že hmotná škoda
měla v zápětí i škodu nehmotnou, nelze tu
ovšem přihlížeti.

K § 162.

Jinými závazky ve smyslu tohoto para-
grafu se rozumějí některé závazky podle
§ 24, odst. 2, § 29, § 30, odst. 4, § 98, odst.
2 a vůbec každý osobní, věcný neb jiný zá-
vazek, pod §§ 148 až 161 nesubsumova-
telný, který vyplývá přímo z tohoto zá-
kona, vládních nařízení neb jiných předpisů
vydaných k jeho provedení, nebo který byl
na základě nich zvláště uložen.

Také v tomto případě přiznává stát jen
náhradu za škodu, vzniklou z plnění tako-
vého závazku přímo, nikoli snad jinou
škodu; předpokladem takového nároku na
náhradu však je, aby v příslušném práv-
ním ustanovení, o takovém závazku jedna-
jícím, bylo výslovně řečeno, že za
jeho splnění náhrada přísluší.

Pokud jde specielně o nárok na náhradu
škody podle § 30, odst. 4, jež vznikne re-
gistrovaným podnikům z plnění závazků

- 216 -

---

uložených jim podle § 24, odst. 2, § 29,
odst. 1, písm. a) a § 29, odst. 2, písm. a);
při zjišťování škody třeba tu podle § 30,
odst. 5 přihlédnouti k výhodám, jichž se
registrovaným podnikům dostalo podle
§ 30, odst. 1 až 3.

K § 163.

Obsahuje předpisy o tom, kde a kdy
třeba uplatniti nárok na náhradu škody
podle §§ 161 a 162. Tento nárok lze uplat-
niti jen v preklusivní lhůtě zde uvedené.

K § 164.

Tento paragraf obsahuje bližší ustano-
ven o rozhodování o nárocích na náhradu
škody podle §§ 161 a 162. Ježto podle
osnovy mají o těchto nárocích rozhodovati
komise uvedené v § 155, platí o věci to, co
bylo uvedeno v odůvodnění k onomu para-
grafu.

Část 2.
Ustanovení o válečných škodách.

K § 165.

Podle ustanovení tohoto paragrafu má
býti vyloučeno použití předpisů tohoto zá-
kona o náhradách za t. zv. škody válečné.
O náhradách za tyto škody třeba vydati
zvláštní ustanovení, jako se stalo částečně
za světové války, na př. zákonem č. 316 a
317/1918 ř. z.

HLAVA VIII.

Trestní ustanovení.

Splnění povinností a závazků osnovou zá-
kona o obraně státu stanovených musí býti
přiměřenou měrou zajištěno. Ač nejspoleh-
livějším zajištěním tohoto splnění je nade
vši pochybnost hlavně vnitřní přesvědčení
a vědomí každého, že věc obrany státu je
spravedlivá a po každé stránce nutná, přece
nelze jediné v těchto vnitřních momentech
pro splnění povinnosti spatřovati generální
záruku, že budou splněny povinnosti sta-
novené na obranu státu. Proto se osnova
přidržuje i jiného dosud obvyklého pro-
středku k zajištění zákonných povinností,
trestních sankcí.

Proti námitce, že snad v platném práv-
ním řádu je po té stránce dostatečně posta-
ráno o zájmy republiky, zejména snad v zá-
koně na ochranu republiky, třeba konsta-
tovati, že tomu tak není, poněvadž platné
předpisy trestní čelí hlavně proti zřejmě
nepřátelským činům proti státu, nezajiš-
ťují však trestním stíháním splnění posi-
tivních povinností k obraně státu.

V osnově zákona o obraně státu jsou
předpisy o plnění speciálních povinností na
obranu státu, proto je třeba též zvláštních
trestních předpisů. Tím bude dán přísluš-
ným trestním instancím (politickým úřa-
dům a soudům) přesný podklad pro posou-
zení trestnosti v konkrétních případech, a
nebude možno, jak se namnoze za světové
války dělo, aby trestné činy proti zájmům
obrany státu byly nevhodně subsumovány
pod jiné trestní předpisy, mající jiný účel.

Osnova rozlišuje trestné činy proti po-
vinnostem k obraně státu jednak na
správní přestupky, jednak na soudní
trestné činy. Kriteriem soudních činů je
subjektivní vina pachatelova, podle okol-
ností i větší škoda činem způsobená. Každý
soudní trestný čin má subsidiární správní
přestupek, aby mohly býti účinně postiženy
takové činy, u nichž nebude sice možno do-
kázati subjektivní vinu v té formě, jak ji
zákon k tomu neb onomu soudně trestnému
činu vyžaduje, které se však objektivním
porušením povinností dotýkají neméně
vážně zájmů obrany státu.

Co se týče výše trestů, nesluší pouštěti
se zřetele, že tu jde z největší části o trestné
činy spáchané v dobách mimořádných,
v nichž musí býti zájmy státu hájeny
rázně a účinně.

Část 1.
Správní přestupky.

K § 166.

V tomto paragrafu je podrobně vyme-
zena skutková podstata správního přestup-
ku neplnění osobních závazků k obraně
státu.

Případ pod čís. 1 jest obdobný § 40 bran-
ného zákona ve spojení s § 32, čís. 6 téhož
zákona, pokud jde o přestupek proti ohla-
šovací povinnosti, jehož se dopustí osoby
povolané k zvláštním úkonům podle § 3
branného zákona.

- 217 -