Místopředseda dr Markovič (zvoní): Slovo vyžiadal si pán minister zahraničných vecí dr Beneš. Dávam mu ho.

Ministr dr Beneš: Slavná sněmovno!

Podávám dnešní výklad oběma našim sněmovnám za okolností jistě velmi vážných. Po několika letech práce odzbrojovací konference musíme konstatovat, že se zatím nepodařilo dojednat dohodu o zbrojení a že jednotlivé státy znovu jsou nuceny vynakládat své veliké úsilí i mnoho nákladů finančních především na organisaci svého vojska. Po obtížných jednáních o získání nových záruk bezpečnosti a míru na základě uzavřených bezpečnostních paktů v Evropě můžeme zaznamenati jen částečný úspěch v této práci, zato však se nacházíme zcela neočekávaně uprostřed válečného konfliktu, který sice zuří dnes na pevnině africké, který však vrhá své těžké stíny i na evropský kontinent. Konflikt ten vyvolal ve svých důsledcích také těžký rozpor mezi evropskými velmocemi a měl za následek - po prvé po šestnácti letech existence Společnosti národů - kolektivní vystoupení téměř všech členů ženevské instituce proti Italii, označené Radou Společnosti národů za útočníka ve válce a tudíž sankcím podle čl. 16 Paktu o Společnosti národů podléhající.

Všichni se dnes tážeme, jaké budou důsledky těchto událostí. Všichni si přejeme, aby vojenské operace byly rychle skončeny a mír znovu upevněn. Všichni cítíme, že se evropský kontinent nachází znovu ve víru událostí, které budou znamenati pro vývoj Evropy nové důležité období.

Rok 1935 bude zaznamenán v historii poválečné politiky jako rok politicko-diplomatickými událostmi nad jiné pohnutý a významný. Vstoupili jsme do roku toho s dvěma nevyřešenými otázkami, jež ke konci r. 1934 hrozily vyvolati v Evropě těžké konflikty, snad i konflikty válečné. Myslím tu na problém saarský a na důsledky tragedie marseilleské z 9. října 1934, projevivší se v konfliktu jihoslovansko-maďarském. Obě tyto těžké otázky byly však v Ženevě vyřešeny dík rozvaze a rozhodnosti hlavních činitelů - bez větších otřesů.

Nedokončená konference odzbrojovací z let 1932 až 1934 předala nám do r. 1935 jednání o evropskou bezpečnost jako podklad eventuálního dalšího jednání o odzbrojení s Německem. Ministr Barthou začal jednání ta v dohodě s Anglií, připravil je v dalších jednáních a v rozhovorech se zástupcem sovětské vlády Litvinovem, pokračoval v nich na svých cestách do Varšavy a do Prahy, Bukurešti a Bělehradu a tak byl postupnými jednáními připraven známý návrh Východního paktu.

Jak známo, vláda německá a vláda polská nedaly svůj souhlas k těmto projektům, a tak se z nich uskutečnila zatím jen jedna část: dohoda o vzájemné pomoci mezi Sovětským svazem a Francií a dohoda mezi Sovětským svazem a Československem. Otázka vztahů se Sovětským svazem byla do podrobností projednávána dále na konferenci Malé dohody na Bledu dne 29. a 30. srpna 1935 a při tom bylo stanoveno, že budou učiněny přípravy k postupnému upravení této otázky v rámci celé Malé dohody.

Přesto hlavní jednání o Východní pakt opuštěno nebylo. Dne 1. února 1935 sešli se zástupci Francie a Anglie v Londýně a dojednali 3. února společný program a postup: měl býti dojednán Východní pakt s Německem, Sovětským svazem, Polskem, Československem a baltickými státy, dále letecký pakt mezi Anglií, Německem a Francií, s pravděpodobnou účastí Belgie a snad i Holandska, a na základě toho měla býti připravena dohoda s Německem o omezení zbrojení, či lépe řečeno o vzájemném poměru vyzbrojení Německa a ostatních států mírovými smlouvami v této věci vázaných - vzhledem k Francii, Anglii a k nám ostatním.

Aby plány tyto mohly býti provedeny, došlo k známým cestám anglických ministrů, Sira Johna Simona a ministra Anthony Edena, do Berlína, Varšavy, Moskvy a Prahy, kteří si chtěli zjistit skutečný stav věcí na příslušných místech samých. Výsledek těchto cest jakož i další jednání diplomatická ukázala, že Německo a Polsko odmítají uzavření Paktu o vzájemné pomoci. Přes to jednání pokračovala s úmyslem uskutečniti z plánů těch aspoň to, co se uskutečniti dá.

Před tím už došlo k jiným významným událostem. Dne 7. ledna 1935 podepsán byl v Římě mezi ministerskými předsedy Lavalem a Mussolinim Protokol o dalekosáhlé dohodě francouzsko-italské. Francie a Italie skončily své dřívější spory, vyřídily starou spornou otázku územní mezi sebou o hranici v Libyi a dohodly se - majíce při tom mlčelivý souhlas států Malé dohody, Rakouska a Maďarska - o politice středoevropské. Protokol sám obsahoval závazek vzájemné pomoci mezi Francií a Italií k ochraně politické neodvislosti států středoevropských, - myslilo se tu na Rakousko - k němuž měly býti přibrány státy ostatní ve formě t. zv. Dunajského paktu, který by byl obsahoval všeobecnou smlouvu politickou jednak o neútočení, jednak o nevměšování se do vnitřních věcí druhých států a territoriální integritě jednoho každého z účastníků paktu. Tak vzniklo paralelní jednání o paktu Dunajském, vedle paktu Východního.

Zatím však dne 16. března 1935 přikročilo Německo k dalekosáhlému opatření vnitřnímu: k zavedení všeobecné povinné služby vojenské a vytvoření nové organisace svého vojska, zrušivši tak jednostranně ustanovení míru versailleského a odůvodnivši to zejména faktem, že konference odzbrojovací nevyplnila své úkoly. Tím jednání o oba pakty, Východní i Dunajský, bylo postaveno do nového světla, neboť věc zbrojení Německa měla býti řešena podle mínění západních mocností, v souvislosti s podepsáním obou zmíněných paktů.

Události tyto vedly k svolání nové konference Anglie, Francie a Italie ve Strese ve dnech 11. až 14. dubna 1935. Konference ta nejdříve se ohradila proti jednostrannému opatření Německa a připravila resoluci proti postupu německému, která pak, jak známo, byla ihned na to v Ženevě dne 17. dubna 1935 jednomyslně od Rady Společnosti národů přijata. Pak se zabývala plány odzbrojovacími a plány o uzavření paktu Východního a Dunajského, davši zásadní souhlas k pokračování v této politice. Britský ministr věcí zahraničních Sir John Simon sdělil při tom konferenci, že obdržel od německého ministra věcí zahraničních barona Neuratha podnět na změnu Východního paktu v tom smyslu, že by se mohl uzavříti pakt, obsahující klausule jen o neútočení, o nepodporování útočníka a o předběžné konsultaci v případě nějakého konfliktu, nikoli však o vzájemné pomoci. V průběhu pozdějšího jednání vláda francouzská i vláda československá sdělila příslušným vládám, i vládě německé, že i k takovému paktu svůj souhlas i spolupráci dává. Dále však jednání o Východní pakt nepostoupilo. Konference ve Strese vzala konečně na vědomí postup v jednání o pakt vzájemné pomoci mezi Francií, Sovětským svazem a Československem.

Také v jednání o pakt Dunajský byl ve Strese učiněn pokrok. Byla zkoumána situace, speciálně Rakouska; bylo dále jednáno o tom, za jakých okolností by mohl býti řešen problém zbrojení středoevropských států, smlouvami vázaných. V této věci státy Malé dohody daly své ohražení, konstatujíce, že bez nich nic v otázce té nemůže býti definitivně řešeno.

I ve Strese, i v dalším jednání diplomatickém po této konferenci pokračovalo se v diskusi o konkretních bodech paktu Dunajského. Státy Malé dohody byly ochotny jednání se účastnit, daly k principu paktu plný svůj souhlas a zejména zdůraznily svůj požadavek, aby pakt politický byl doplněn smlouvami o vzájemné pomoci. Až do posledního zasedání shromáždění Společnosti národů v září t. r. jednání ta normálně pokračovala, událostmi nynějšími ve sporu italsko-habešském byla však zaražena.

Vláda československá, stejně tak jako vlády států Malé dohody vůbec, zůstávají zastánci tohoto paktu, domnívajíce se, že není překážek tak velikých, aby se dále o věci nejednalo a aby jednání to se zdarem nemohlo skončit. Vláda československá je ochotna v tom smyslu dalšího jednání se účastnit.

Konflikt italsko-habešský je pro Evropu jednou z největších událostí od r. 1918. Pro evropskou a světovou veřejnost byl překvapením, a i pro zasvěcené kruhy politické objevil se ve své hrozivé formě a ve svých důsledcích také teprve ke konci minulého a průběhem letošního roku. Zdá se, že události evropské r. 1933 a 1934, konsolidace Balkánu a Střední Evropy, vytvořená novou spoluprací Malé dohody a Balkánské dohody, vnitřní události v Německu a rozmach jeho moci vojenské, vstup Sovětského svazu do evropské politiky, dohoda německo-polská a tím vzrůst obav o Rakousko přivedly politiku italskou k názoru, že je v jejím zájmu dohodnouti se s Francií, zajistit zatím daný stav ve Střední Evropě a hledat uspokojení pro své politické zájmy ve sféře jiné, kterou si dosud reservovala, ve sféře koloniální. Odtud spolupráce s Francií a Anglií na zabezpečení míru v Evropě na začátku tohoto roku, odtud dohoda s Francií o evropské spolupráci francouzsko-italské a jistě upřímná snaha o uskutečnění dunajského paktu, aspoň ve formě za daných okolností pro Italii přijatelné.

Tak se náhle vynořil problém habešský. Nemám v úmyslu zabývati se touto otázkou v její celé podstatě a v podrobnostech. Československo je a zůstalo v této otázce neutrální, do vlastního sporu mezi Italií a Habeší se nevměšuje a ani dále se v něj vměšovati nebude. Pokud je nuceno přímo nebo nepřímo v čemkoli se jím zabývati, děje se to jedině a výlučně na základě jednání Společnosti národů v Ženevě, platných pro všechny členy Společnosti.

Válečný konflikt mezi Italií a Habeší bude jednou přímo klasickým dokladem, jak z malých otázek zahraniční politiky vznikají často události veliké a jak je nutno vidět včas všecky důsledky a eventuality sporu. Dnešní fáze sporu italsko-habešského vznikla u příležitosti incidentů na hranici italského Somalska a Habeše. I v Erythrei, na severu Habeše, i v Somalsku na hranici jižní, není hranice obou států všude dosud pevně stanovena, což nechávalo pro Italii možnost další expanse na území, jež pokládá Habeš za své. Mimo to, jak průběhem jednání v Ženevě se ukázalo, požadavky italské nejsou jen hraniční. Italie položila požadavky, jimiž chtěla dosíci v Habeši podobného postavení jako Francie v Maroku, a minimálně dosíci úpravy hranic svých kolonií tak, aby obdržela definitivně celý pás východního a jižního území habešského, aby tak vlastní Habeš byla redukována na bývalé vnitřní habešské území a italská kolonie erythrejská byla novým velikým územím spojena territoriálně s italskou kolonií jižní, se Somalskem.

Tyto požadavky byly projeveny postupně v Ženevě při vývoji sporu. Jak známo, habešská vláda předvídala patrně vážnost událostí a obrátila se po prvé už dne 14. prosince 1934 na Společnost národů. Vláda italská odmítala dlouho příslušnost Společnosti národů, chtějíc spor projednávati jen cestou diplomatickou a jen v rámci smluv, které uzavřela ve věcech habešských s Anglií a Francií, stran vzájemného vlivu v Habeši těchto velmocí, s Habeší svými koloniemi sousedících. Zároveň zdůrazňovala vláda italská, že bezpečnost jejích kolonií je sporem s Habeší čím dále tím více ohrožována a začala tudíž od začátku t. r. dopravovat do Afriky čím dále tím značnější síly vojenské. Mimo to ukazovala vláda italská na neplnění smluv se strany Habeše a na poměry kulturní a sociální v Habeši, jež prý vyžadují intervence mezinárodní.

Bylo jasno, že vzniká situace, z níž by se mohl vyvinouti těžký konflikt válečný. V Ženevě se doufalo, že dohodou mezi Anglií, Francií a Italií jakož i s Habeší se zabrání konfliktu vojenskému. Proto už od ledna t. r. vedeno bylo jednání diplomatické mezi Římem a Londýnem, proto v květnu r. 1935 Rada Společnosti národů odložila ještě jednání o otázce té přes námahu delegáta habešského a přistoupila na návrh, aby byla svolána do Paříže na 12. června 1935 konference italsko-francouzsko-anglická, jež by vypracovala přesné návrhy dohody a předložila je pak Habeši. Proto ještě v červnu t. r. ministr Eden odebral se do Říma, aby hledal cestu k dorozumění. Nedojde-li ani tak k dohodě, bylo rozhodnuto, že nelze už zabránit, aby celý spor nebyl předložen Společnosti národů a projednáván přesně podle předpisů Paktu.

Všecka tato jednání nebyla však s to přivésti dohodu obou stran. Návrhy obou velmocí, jejichž podstata dávala sice Italii v Habeši některé výhody ekonomické a připouštěla nanejvýše vzájemnou výměnu území o čemž se však Habeš sama definitivně nevyjádřila - neuspokojila požadavky italské. Zdá se, že vláda italská byla už od některé doby rozhodnuta vyřídit celý spor přímo jen s Habeší, eventuálně i vojensky, nedostane-li uspokojení v těchto jednáních v rámci svých požadavků. Tak jsme dospěli k záříjovému zasedání Rady a ke svolání řádného Shromáždění Společnosti národů dne 9. září 1935, jež se pak automaticky musilo celým konfliktem zabývat.

Mezitím vojenské přípravy italské postoupily do té míry, že bylo jasno, že zahájení válečných operací je otázkou několika krátkých týdnů nebo dní. Rada Společnosti začala spor podle předpisů Paktu projednávat, pověřila zvláštní"komité pěti", aby vypracovalo poslední zprostředkovací návrh na smír, který však vláda italská usnesením své ministerské rady ze dne 21. září odmítla, zatím co Habeš s některými výhradami jej přijala. Byla tudíž Rada Společnosti národů nucena připravovati podle předpisů Paktu návrh zprávy podle čl. 15. Podle znění Paktu stát, který nepřijme tuto zprávu Rady, usnesenou na základě 15. článku Paktu, a začne přes to válečné operace, porušuje Pakt. Pak ovšem nastává uplatnění sankcí proti němu podle čl. 16 Paktu o Společnosti národů.

Dříve nežli práce Rady pro zprávu podle čl. 15 byly skončeny, začalo italské vojsko v Erythreji a v Somalsku dne 2. října 1935 válečné operace proti Habeši. Rada musila se událostmi těmi hned zabývat, a pokračujíc v dosavadním svém postupu přijala dne 7. října 1935 zprávu zvláštního komitétu svých třinácti členů, jejíž závěr vyvrcholil v konstatování, že vláda italská, počavší vojenské operace proti Habeši jako členu Společnosti národů, porušila čl. 12 Paktu Společnosti národů, podle něhož se nesmí žádný člen Společnosti národů pustiti do války proti členu druhému, pokud jejich sporné jednání, před

Radou začaté, není skončeno. Od této chvíle mají tudíž všichni členové Společnosti národů právo a povinnost uplatniti sankce podle čl. 16 proti Italii, neboť Pakt stanoví, že jednomyslné konstatování států členů Rady, že některý stát porušil Pakt, ipso facto znamená uvedení v platnost sankcí bez jakýchkoli dalších usnesení.

V plenárním Shromáždění Společnosti národů, jež letos vyřizovalo své zodpovědné práce pod předsednictvím Československa a které nebylo vzhledem k vážné situaci mezinárodní jednomyslným usnesením všech členů uzavřeno a funguje tudíž dále, byla otázka porušení Paktu z iniciativy Rady projednávána ve dnech 9., 10. a 11. října. Z 54 členů Shromáždění čtyři (Italie, Rakousko, Maďarsko a Albanie) se vyslovily proti, ostatních padesát států zaujalo totéž stanovisko jako členové Rady. Nato Shromáždění přijalo doporučení, aby členové Shromáždění ustavili koordinační komité pro uplatnění sankcí podle čl. 16 Paktu, jež pak hned začalo fungovat a učinilo první opatření na provedení sankcí. Je to orgán všech států, jenž se dále kolektivně dohoduje o uplatnění sankcí a jenž bude pracovat trvale, dokud toho události budou vyžadovat.

Podle dosavadních výsledků tohoto jednání lze říci, že hospodářské a finanční sankce v celku byly přijaty a že všichni rozhodující činitelé, t. j. všechny význačné a rozhodující státy se pro ně vyslovily a uplatňování jich začaly prakticky provádět. V kruzích Společnosti národů se tudíž tento první pokus o uplatnění sankcí hospodářských pokládá právem za úspěšný. O praktické provádění sankcí těch jedná se ovšem dále a o skutečném jejich výsledku bude možno se vyjádřiti teprve později.

Zároveň se však usilovně jedná mezi třemi západními velmocemi o získání nové základny pro obnovení míru a vyřešení celého sporu dohodou. Tu zejména francouzský min. předseda Laval hledá neúnavně cesty k smíru, a není pochyby, že bychom i my to pozdravili s největší radostí, kdyby se mu to podařilo. Řekl jsem již v Ženevě, konče poslední schůzi Shromáždění Společnosti národů jako předseda, že v duchu Paktu je a zůstane hledati, i když už válka vypukla, pořád cesty k jejímu zastavení a k smírnému vyrovnání. Jsme si ovšem vědomi, že to je obtížné, neboť jak správně v londýnském parlamentě bylo řečeno, smírná transakce, která může míti úspěch, má přinésti uspokojení současně Italii, Habeši a Společnosti národů. Najíti takovou transakci nebude ovšem snadné. To bylo také znovu řečeno minulou sobotu dne 2. listopadu v Ženevě a dohodnuto společně mezi Hoarem a Lavalem jako nový doklad anglo-francouzské solidarity. Souhlasíme s tím.

To je, vážené dámy a pánové, historie událostí letošního roku ve sporu italsko-habešském. Jsou to události dalekosáhlé - soudím, že je nemožno dnes jejich důsledky ani dosti ocenit, ani dohlédnouti. Stavějí i nás všechny před velikou odpovědnost. Proto vláda naše sleduje je s největší vážností, s největším pocitem odpovědnosti, s největší zdrželivostí vzhledem k svému dobrému poměru k Italii, ale také s plným vědomím svých povinností k rozhodnutí Společnosti národů. (Výborně!) Přál bych si, aby v zájmu státu k událostem těm zaujaly svorně a společně totéž stanovisko naše veřejné mínění, zejména náš tisk, naše politické kruhy a především náš parlament.

Než přejdu k politickým úvahám a závěrům o těchto událostech, ještě krátkou poznámku k historii celého konfliktu.

Zdá se za prvé, že vláda italská ve chvíli, kdy se rozhodla řešiti za všech okolností a se všemi důsledky svůj spor s Habeší, neočekávala, že vláda britská a celé britské imperium se postaví tak rozhodně a do důsledků nikoli za Habeš nebo proti Italii, nýbrž pro provedení všech závazků, plynoucích z Paktu Společnosti národů do všech důsledků. Kdo však pozorně sledoval vývoj anglického veřejného mínění v poměru ke Společnosti národů v době poslední, mohl si všimnouti vedle jiných znaků některých skutečností, jež byly v té příčině velmi symptomatické. Oposiční Labour Party vyslovila se loni i letos vzhledem k blížícím se volbám pro rozhodnou a důslednou politiku Společnosti národů a pro organisaci kolektivní bezpečnosti na evropském kontinentě. V létě t. r. byl proveden v Anglii tak zvaný Peace Ballot, jistý druh neoficielního lidového referenda, jež se vyslovilo velmi rozhodně pro politiku Společnosti národů a pro důslednou účast Velké Britanie na organisaci kolektivní bezpečnosti. Tato akce byla provedena za vynikající účasti viscounta Cecila of Chelwood, jenž svou zemi často v Ženevě zastupoval.

Rovněž jmenování vynikajícího mladého anglického politika, dřívějšího lorda strážce pečeti, Kpt. Anthony Edena, ministrem pro věci Společnosti národů ukazovalo, jakou zvýšenou váhu přikládá Anglie svému poměru k Ženevě.

Zdá se za druhé, že po řadě t. zv. neúspěchů instituce ženevské, po případu s Mandžúskem v Asii a s územím Chaco v jižní Americe, v Italii se soudilo, že Společnost národů nebude moci vyvinouti nějakou větší akci, jež by mohla vážně státi italskému postupu v cestě a provésti to, co jí předpisují články Paktu o Společnosti národů.

Po této stránce bude 16. zasedání shromáždění Společnosti národů s hlediska historického velmi důležitým. Smysl a podklad celému jednání letošního zasedání shromáždění dala řeč britského ministra věcí zahraničních, pronesená v Ženevě dne 11. září 1935. Zabývala se sice konfliktem italsko-habešským, historický její význam však spočívá v tom, že nechávajíc problém ten jako dočasný incident mezinárodní politiky stranou a berouc jej jaksi jako příklad, po prvé s jasností, rozhodností a důsledností, s jakou toho neučinil dosud žádný britský ministr, nastínila pro budoucnost zásadní linie britské zahraniční politiky, založené na důsledném provádění Paktu o Společnosti národů a tím na zásadě kolektivní bezpečnosti všeobecné, a ovšem především evropské. Opakuji, že se to stalo formou a s rozhodností, s jakou dosud vláda britská nemluvila, a že celá britská veřejnost, strany vládní i oposiční se plně za projev ten postavily.

Je zásluhou Sira Samuela Hoara - jenž mimochodem řečeno je dávný přítel Československa a prokázal za války našemu státu služby prvořadé, a jenž je po léta v přátelských stycích s naším presidentem - zásluhou o mír i o Společnost národů, že na tomto foru, v této kritické chvíli evropského vývoje, nechávaje vlastně stranou spor o Habeš, zvlášť výrazně vystihl celkový vývoj a potřeby mezinárodní situace v nejbližší budoucnosti - položiv veškeren důraz na tři podstatné idee příští britské politiky - Společnost národů, mezinárodní spolupráce na ochranu menších států a všeobecný mír pro všechny ve spolupráci kolektivní (Výborně!) - a jasně tak ukázal, co je dnes jedině s to zabrániti dalším těžkým konfliktům na evropském kontinentě a ve světě vůbec. Ve stejném smyslu, ne-li důrazněji, vyslovil se pak několik dní později na kongresu konservativní strany v Bornemouthu min. předseda Baldwin, jehož důrazná a jasná slova i v jiných směrech vyvolala ve světě velikou pozornost.

Hoarův projev, vážené dámy a pánové, znamená dost značnou změnu britské politiky dosavadní. Od dosavadního uznávání Společnosti národů jako silného činitele mravního, od dosavadního teoretického uznávání politiky ženevské jako správné a nutné, přechází nyní Anglie k pokusu vytvořit ze Společnosti národů effektivního politického činitele, hájícího mír v Evropě a ve světě organisováním opravdové a účinné kolektivní bezpečnosti tak, jak to celá dlouhá léta žádala politika francouzská, politika naše a politika řady evropských států jiných. (Potlesk.) Anglie dochází k správnému závěru, že je tolik interesována na evropském kontinentě, že se od něho nemůže odloučit, a soudí, že její spolupráce s kontinentem pro mír evropský dá se provádět jen přes Společnost národů. Nebude-li to možno, mohla by býti zatlačena k politice isolační, omezující se na obranu britského imperia a spolupráci s Amerikou. Je ochotna provádět tuto politiku důsledně, jak zdůrazňuje projev Hoarův - a já sám nepochybuji o rozhodnosti a upřímnosti této vůle, i když je omezena výhradou zkoumat každý budoucí konflikt individuálně podle daných okolností. Nepochybuji, že dojde-li v této věci k dohodě mezi Francií a Anglií, jež po řeči Hoarově vstoupily do vážného jednání o precisování tohoto stanoviska, mohlo by. to znamenati zachránění míru v Evropě nejméně na celou generaci. (Výborně!)