K §§ 25-28.
Ustanovení §§ 25 až 28 týkají se cizozemských motorových vozidel, jež byla uznána způsobilými-k jízdě v některém ze. států, jež jsou smluvními stranami Mezinárodní úmluvy o jízdě motorovými vozidly. z r. 1926, a která vyhovují předpisům této úmluvy. Ustanovení ta znamenají splnění mezinárodního závazku převzatého právě zmíněnou úmluvou, s níž jsou v plném souhlasu.
K § § 29-31.
Jelikož nelze vyloučiti případy jízd cizozemských motorových vozidel, jež nebudou opatřeny mezinárodními výkazy podle Mezinárodní úmluvy o jízdě motorovými vozidly z r. 1926 (ku př. vozidla ze států, jež nepřistoupily k této úmluvě), bylo nutno stanoviti podmínky pro připuštění i těchto vozidel k jízdě v tuzemsku. Jako zásada stanoví se povinnost podrobiti tato vozidla zkoušce podle zdejších předpisů; aby této povinnosti mohlo býti vyhověno, bylo nutno připustiti jízdu těchto vozidel do místa, kde má býti zkouška provedena. Poněvadž v případech, kde jsou dány jiné dostatečné záruky, než mezinárodní. průkaz podle úmluvy z r. 1926, že vozidlo vyhovuje požadavkům zdejších předpisů, bylo by konání takové, zkoušky v tuzemsku zbytečným, pojato bylo do zákona ustanovení § 30, umožňující v takových případech připuštění vozidla k jízdě bez této zkoušky.
Cizozemská vozidla, jež budou zde podle těchto předpisů připuštěna k jízdě, jest ovšem třeba vésti v evidenci, což má. se díti jednak tím, že vozidla ta musí míti zvláštní značky cizozemských vozidel, odlišné od značek vozidel domácích, a pak tím, že bude veden seznam vydaných těchto značek.
K § 32.
Pro případ, že by se ukázala z jakéhokoliv důvodu potřeba celkové evidence cizozemských motorových vozidel, vstoupivších na území Československé republiky, bylo třeba zjednati zákonný podklad pro podobné opatření.
K § 33.
Jak již uvedeno k §§ 20-24, jest nutno počítati s tím, že mezinárodními smlouvami mohou býti ujednány odchylky od předpisů uvedených v §§ 29-31, ať již všeobecně, nebo jen pro určitá motorová vozidla (ku př. motorová vozidla hasičská při jízdě k ohni v pohraničním území druho státu). Toto ustanovení má pak za účel umožniti rychlé přizpůsobení platných předpisů převzatých v tom směru mezinárodním závazkům.
K § 34.
Navrhovaný zákon upravuje tolika podmínky připuštění motorových vozidel k jízdě, jež jsou nutny z důvodů veřejné bezpečnosti.
Stanoviti další podmínky z důvodů jiných, než právě uvedeného (ku př. z důvodu vybírání dávky z motorových vozidel atd.), zůstavuje se předpisům upravujícím příslušnou právní materii, a aby nemohly vzniknouti spory o přípustnosti takových podmínek, bylo do zákona pojato toto ustanovení.
K § 35.
Ustanovení týkající se řidičů, opatřených mezinárodními průkazy pro řidiče, jsou v souhlasu s Mezinárodní úmluvou o jízdě motorovými vozidly z r. 1926 (čl. 6 a 7). Jest pak samozřejmo, že českoslovenští řidiči motorových vozidel mohou v tuzemsku říditi i vozidla cizozemská.
K § 36.
V případech, kde nelze uplatňovati Mezinárodní úmluvu o jízdě motorovými vozidly z r. 1926, jest trvati na tom, že řidič cizozemského motorového vozidla musí míti zdejší průkaz řidičský. Odchylku od této zásady jest pak povoliti jen v nejnutnější míře, potřebné k tomu, aby jízda cizozemských motorových vozidel v těchto případech byla u nás vůbec umožněna. Povoluje se tu proto říditi cizozemské motorové vozidlo osobě, mající toliko cizozemský řidičský průkaz, jen při jízdě ke zkoušce vozidla podle § 29, odst. 1, jež se koná u příslušného zemského úřadu, kde má tedy cizinec možnost opatřiti si i československý řidičský průkaz.
K § 37.
Ustanovení toto bylo pojato do zákona z týchž důvodů, jež byly již uvedeny v § 33.
K §§ 38-41.
Zvýšená nebezpečnost jízdy motorovými vozidly, vyplývající z technické povahy těchto vozidel, vyžaduje, aby řidičům těchto vozidel byly uloženy zvláštní povinnosti, jež ostatním poživatelům veřejných silnic a cest uloženy nejsou. Jelikož tedy Jde o specielní předpisy automobilové, jest pojetí do tohoto zákona odůvodněno, tím spíše, že povinnosti ty se vztahují na jízdu motorovými vozidly vůbec, a nikoliv jen na veřejných silnicích a cestách, tak že se vymykají z rámce řádů silniční policie. Jde zde celkem o povinnosti, které jsou již nyní uloženy řidičům motorových vozidel (srovnej § 45, věta prvá, 48, 49, 51 a 52 nařízení č. 81/1910 ř. z., §§ 41, 42, 43, odst. 1, 45, 46, 48, věta prvá, 50 a 51 nařízení č. 57.000/1910 B. M. (uh. min. vnitra) a § § 12 až 18 vládního nařízení č. 107/1932 Sb. z. a n.).
K § 38.
Ustanovení prvého odstavce odpovídá dosavadnímu předpisu § 13, odst. 1 vládního nařízení č. 107/1932 Sb. z. a n.
Pokud jde o přípustnou rychlost jízdy motorových vozidel, upuštěno bylo od stanovení maximální přípustné rychlosti přímo v zákoně. Stanovení maximální přípustné rychlosti totiž samo o sobě ještě nestačí k ochraně veřejné bezpečnosti, neboť jízda motorového vozidla má býti v každém okamžiku přizpůsobena jednak místu, jednak nejrozmanitějším okolnostem případu, jež při stanovení maximální rychlosti nelze všechny předvídati. Proto bylo pojato do zákona jako hlavní zásada ustanovení, že řidič motorového vozidla musí při jízdě splniti vše, čeho je s jeho strany třeba, aby vozidla stále ovládal a aby bezpečnost osob a majetku nebyla ohrožena, což platí samozřejmě i o rychlosti jízdy. Při této stylisaci vycházelo se z názoru, že nelze řidiče činiti zodpovědným za okolnosti, na něž nemá žádného vlivu. Obsahově shoduje se povinnost, uložená zde řidiči, s povinností uloženou mu jinými slovy v § 45 nařízení č. 81/1910 ř. z., resp. v § 43, odst. 1. nařízení č. 57.000/1910 B. M. (uh. min. vnitra).
Jelikož však nelze přes to upříti, že stanovení maximální přípustné rychlosti má jistý význam, zejména v tom směru, že přiměje v řadě případů řidiče k jízdě s menší rychlostí a tím již omezí značnou měrou ohrožení veřejné bezpečnosti, připouští zákon, aby taková maximální rychlost mohla býti stanovena vládním nařízením tam, kde by to z jakýchkoli důvodů bylo shledáno účelným, (ku př. pro určitá vozidla jako v § 12 vlád. nař. č. 107/1932 Sb. z. a n.). Toto řešení pokládati jest za účelné též vzhledem k tomu, že názory na omezení přípustné rychlostí vůbec a zejména i na její výši mohou se velmi brzy měniti, takže stanovení přípustné rychlosti v zákoně samém nelze pokládati za vhodné. Jest ovšem samozřejmo, že, i když maximální přípustná rychlost jest stanovena, musí řidič v mezích této rychlosti říditi se zásadním ustanovením druhého odstavce tohoto paragrafu.
Mimo případy, které má na mysli třetí odstavec tohoto paragrafu, a kdy půjde o všeobecně platný předpis, mohou zvláštní okolnosti (povaha místa, frekvence atd.) vyžadovati, aby byla stanovém maximální přípustná rychlost jen pro určitá místa (kupř. v obci). Učiniti takové Opatření ponechává se úřadům místní policie, jimž podobná pravomoc až dosud příslušel, aby však bylo zabráněno nepřístojnostem, jež se dosud vyskytovaly a spočívaly v tom, že některé obce stanovily jako nejvyšší přípustné rychlosti pro průjezd opcemi rychlosti neodůvodněně nepatrné, podrobuje se zde takové opatření obcí schválení nadřízeného politického úřadu, jehož péčí bude, aby stanovené takto rychlosti, vyhovovaly nejen zájmům místním, nýbrž i zájmům automobilismu.
Poněvadž není vyloučeno, že se časem ukáže potřeba vydati v zájmu veřejné bezpečnosti ještě nějaké další předpisy o opatrnostech, jichž jest dbáti při jízdě motorovými vozidly (oddělené místo pro řidiče autobusů užívaných k veřejné dopravě, zákaz kouření řidiče, zákaz kouření v autobusech, atd.), bylo třeba vytvořiti dostatečný podklad pro vydání těchto předpisů cestou nařizovací, což jest účelem posledního odstavce tohoto paragrafu.
K § 39.
Povinnosti v tomto ustanovení ukládané jsou obsaženy jíž v dosavadních předpisech o jízdě motorovými vozidly. Povinnosti ty jsou zde stanovený částečně toliko generelně (světla motorových vozidel a osvětlení značek) a podrobná úprava ponechává se cestě nařizovati, poněvadž jde o technické detaily, jež mohou vývojem techniky doznati značných změn, takže podrobná úprava v zákoně nebyla by účelná.
K § 40.
Ustanovení toto je shodné s dosud platným § 15 vládního nařízení č. 107/1932 Sb. z. a n. Pokud jde o druhou větu druhého odstávce, bude povinností úřadů dbáti toho, aby zmocnění k povolování výjimek ze zákazu dopravy osob nákladními automobily nebylo zneužíváno. Povolení nemusí se však omeziti jen na jednotlivou jízdu, nýbrž mohou býti udělena podle okolností případu i pro více jízd.
K § 41.
Řidiči motorových vozidel musí míti u sebe při jízdě všechny doklady, jichž jest třeba k tomu, aby byla zjištěna identita vozidel a řidičů, jakož i okolnost, jsou-li připuštěni k řízení nebo k jízdě. Upouští se zde ad požadavku, aby řidič měl u sebe též vysvědčení o zkoušce vozidla nebo potvrzení o shodnosti se schváleným typem, kteréžto doklady nahrazuje tu osvědčení o zápisu vozidla do rejstříku. Povinnost míti u sebe za jízdy osvědčení o zápisu vozidla do rejstříku nevztahuje se tu samozřejmě na řidiče vojenských vozidel, jelikož §§ 6 až 9 pro tato vozidla neplatí. Povinnost míti u sebe povolení, říditi vozidlo nevztahuje se pak na, osoby zmíněné v § 89, odst. 1, jelikož pro tyto neplatí §§ 12 až 19.
K § 42.
Povinnosti zde zmíněné jsou y zásadě již uloženy řidiči v § 52 nařízení č. 81/1910 ř. z. a částečně i v § 55 nařízení č. 57.000/1910 B. M. (uh. min. vnitra). Novou jest toliko povinnost oznámiti úraz osoby nejbližšímu obecnímu nebo policejnímu úřadu nebo četnické stanici, což má za účel usnadniti budoucí úřední, případně soudní projednávání případu. Jest samozřejmo, že pro nesplnění povinnosti zastaviti, byla-li jízdou motorového vozidla způsobená škoda, bude moci býti řidič stíhán jen tehdy, věděl-li o tom, že škoda vznikla.
K § 43.
Ustanovení toto souhlasí věcně s ustanovením § 53 nařízení č. 81/1910 ř. z.
K§44.
Úpravy zmíněné v odstavcích 1 a 3 tohoto ustanovení jsou podrobné technické předpisy, jež bude nutno přizpůsobovati vývoji techniky, pročež nebylo by vhodno pojímati je přímo do zákona. Odstavec druhý má za účel umožniti úpravu zkušebních jízd motorových vozidel cestou nařizovací, pokud by se snad v budoucnu ukázalo, že zkušební jízdy továren ohrožují veřejnou bezpečnost na veřejných silnicích a že jest třeba je zvláště upraviti.
K §§ 45-55.
Ustanovení tato mají nahraditi dosavadní zákon ze dne 9. srpna 19.08, č. 162 ř. z., o ručení za škody z provozování jízdních silostrojů (automobilů), jehož předpisy z největší části se přejímají, a byla do zákona pojata z důvodů praktických vzhledem k úzké souvislosti materie, již upravují, s obsahem tohoto zákona.
K § 45.
V odstavci 1 bylo užito výrazu "na těle nebo na zdraví poškozen" odchylné od dosavadního znění § 1 zákona, z 9. srpna 1908, č. 162 ř. z., aby bylo docíleno shody se zněním § 1144 osnovy obč. zákona (§ 1325 obč. zák,).
§ 1 zák. č. 12/1908 ř. z. užívá rčení "na veřejných silnicích a cestách". Již dosavadní výklad tohoto zákonného ustanovení byl velmi extensivní a nebylo činěno rozdílu, jde-li o cestu veřejnou nebo soukromou ve smyslu práva správního a soukromého, nýbrž bylo rozhodno, je-li přístupna veřejnému užívání. Bylo ovšem uváleno, že nejde jen o silnice a cesty, nýbrž i o jiná místa veřejná a o místa, jež jsou přístupna, užívání neohraničeného okruhu osob, tedy místa třetím osobám přístupná, na př. bylo-li všeobecně dovoleno užívati soukromé cesty. Nemusí tedy jíti vždy o cesty, má platiti totéž i o jiných místech, jež jsou třetím osobám přístupna, jako nábřeží, stanoviště, hřiště a pod. Pojmu "přístupné místo" je zde užito jako pojmu právního, nerozhoduje tudíž přístupnost faktická. Jde-li na př. o cestu soukromou, byť byla fakticky přístupna, leč takovou, jejíž obecné užívání není vlastníkem (resp. oprávněným) dovoleno, nejde o místo třetím osobám přístupné. Tu je třeba ještě další podmínky, aby totiž bylo k jízdě motorovým vozidlem užito pozemku neoprávněně.
V zákoně č. 162/1908 ř. z. se uvádějí jako osoby odpovědné řidič a vlastník (nebo každý spoluvlastník). Vzhlede k tomu, že osnova zavádí výraz, držitel (§ 8), bylo by tu užíti téhož výrazu. Došlo by však k rozporu se soukromoprávním pojmem držitele a držby. Zde jde ovšem o technický termín držitele ve smyslu tohoto zákona a nikoliv o pojem soukromoprávní. Aby se předešlo nedorozumění, bylo užito pojmu "provozovatel motorového vozidla", jímž bude ovšem nejen vlastník, nýbrž i ten, jemuž ve smyslu dosavadního znění § 1, odst. 2. zákona č. 162/3.908 ř. z. bylo vozidlo odevzdáno k provozu na vlastní účet a nebezpečí, avšak zajisté i ten, jemuž bylo užívání vozidla smluvně poskytnuto, aniž by bylo co smluveno o nebezpečí a aniž by bylo rozhodno, zdali uživatel bude provozovati jízdu na vlastní účet, či zdali vůbec nejde o výdělečnou jízdu. Provozovatelem bude zajisté i pachtýř živnosti, k jejímuž provozu náleží jízda nebo doprava motorovými vozidly. Kdo je provozovatelem, bude ve většině případů věcí úvahy podle konkrétních okolností. Původně bylo zamýšleno pojmouti do zákona definici pojmu provozovatele v tam smyslu, že jest jím každý, jemuž po právu náleží užívání vozidla. Poněvadž by však definicí takovou nebyly kryty všecky případy, jež jsou na mysli, bylo od pojetí této definice upuštěno. Od provozovatele třeba lišiti osoby, jež tento k provozu připouští (viz § 52 osnovy); budou to především osoby, jež má na mysli dosavadní znění § 8, odst. 1, zákona č. 162/1908 ř. z., totiž osoby, kterých provozovatel užívá při provezu, pokud jde o jejich služební úkony při provozu motorového vozidla; mohou to býti však i osoby jiné, jímž provozovatel, aniž by jím přestával býti, dovoluje užíti vozidla, na př. v případech, kdy tu není vyhraněného soukromoprávního vztahu; týkajícího se jízdy vozidlem, mezi provozovatelem motorového vozidla a osobou, které provozovatel. užití vozidla dovolí nebo kterou a užití vozidla požádá. Snad by to byly některé případy prekaria, případy, kdy nelze souditi, že užívání vozidla má býti poskytnuto se všemi následky právními, a kdy by též přechod právních následků neodpovídal slušnosti (na př. provozovatel dovolí své dceři určitou jízdu vozidlem, nebo požádá přítele, aby obstaral určitou naléhavou věc a užil jeho motorového vozidla, a pod.). Přijetím pojmu "provozovatele" stal se ovšem zbytečným dosavadní předpis § 1; odst. 3. cit. zákona. Poslední věta odstavce 1. byla zařazena, aby byla ujasněna otázka v novější době velmi praktická, kdo je odpověden, jestliže vlastník odevzdal vozidlo k opravě odbornému závodu. Zde totiž jednak nebylo dosud zcela nepochybno, zdali lze užíti ustanovení § 1, odst. 3. zák. č. 162/1908 ř. z., jednak není opět slušného důvodu, aby "vlastník" v této době byl odpověden.
Ustanovení dosavadního § 1, odst. 4. cit. zákona (nyní odstavce 2 tohoto paragrafu) bylo změněno tak, že rozhodnou skutečností pro přechod odpovědnosti nemá již býti toliko odnětí volného nakládání vozidlem, jež se stalo bezprávnými postupem. Napříště má k tomuto důsledku již dostačiti, užívá-li kdo vozidla bez vědomí anebo proti vůli provozovatele; není třeba, aby vůle ta byla výslovně projevena, nýbrž dostačí, je-li zřejma na př. z uspořádání nebo povahy smluvního poměru mezi ním a provozovatelem.
Ustanovení odstavce 2 bylo ještě doplněno předpisem, že provozovatel, který svou nedbalostí umožnil užívání vozidla, odpovídá za škodu vedle osoby, jež užívá vozidla bez jeho vědomí nebo proti jeho vůli. Na mysli byly zvláště případy, kdy provozovatel nedbá náležité péče při úschově a opatrování vozidla.
V odst. 3 jsou zproštěny povinné odpovědnosti podle tohoto zákona osoby řídící motorové vozidlo ve výkonu své veřejnoprávní povinnosti, nebo ve výkonu veřejné služby. Zproštění to se tu navrhuje z důvodu, že není spravedlivo, aby osobám těm byla uložena jakákoliv objektivní odpovědnost, ježto tyto osoby obstarávají řízením vozidla plnění úkolů veřejných, nikoliv svých vlastních a nelze je pokládati za neodvislé ve faktických disposicích při této činnosti. Ustanovení §§ 23 a 28 zákona ze dne 12. května 1932, č. 68 Sb. z. a n., o požadování dopravních prostředků pro vojenské účely v míru nejsou, jakožto lex specialis, tímto předpisem dotčena.
K § 46.
Ježto v § 45 byly vypuštěny citace dosud uvedené v § 1 zák. č. 162/1908 ř. z., bylo potřeba zařaditi sem všeobecné ustanovení, jež odkazuje povšechnou formou na předpisy platné v obou právních oblastech Československé republiky. Zněním tohoto ustanovení má býti zejména vyloučena zvláštní náhrada škody způsobená zohyzděním (§ 1326 obč. zák.).
K § 48.
Vzhledem k tomu; že v § 45, odst. 3 byly některé osoby zproštěny objektivní odpovědnosti, bylo potřeba vložiti do § 48 jako odst. 3 ustanovení, že při užití předpisů § 48, odst. 1 a 2 se tyto osoby pokládají za odpovědné. Jest totiž sice slušno, aby byly samy zproštěny odpovědnosti povinné, avšak nebylo by spravedlivo, aby pro své vlastní nároky ještě nad to získaly privilegovaného postavení v tom směru, že by nároky ty mohly uplatňovati podle předpisů o povinné odpovědnosti.
V odst. 4 bylo zařazeno pro případ škody nastalé střetnutím povinně odpovědných provozů podle odst. 1 a 2 ustanovení, jež dává žalované osobě odpovědné právo domáhán se, aby, její závazek byl obmezen na poměrnou část, jež odpovídá poměru účasti jejího provozu k účasti ostatních provozů povinně odpovědných na způsobení škody účelem tohoto ustanovení jest zabrániti, aby v praxi nedocházelo k tomu, jak se dálo dosud, že totiž škodu nesl fakticky jediný žalovaný ze zúčastněných provozů. Ježto totiž zavinění jiného odpovědného provozu nebylo tu možno zpravidla prokazovati, neměl žalovaný provoz možnosti osvoboditi se takovým důkazem a byl v praxi odsuzován k náhradě celé škody. Ježto pak regres proti ostatním odpovědným provozům se řídil podle občanského práva a ježto bylo také zde třeba prokázati zavinění, což bylo velmi obtížné, vyšel žalující provoz zpravidla na prázdno. K tomu přistupovala ještě ta skutečnost, že uplatnění náhradního nároku regresem proti druhému odpovědnému provozu bylo mnohdy bezvýsledným pro nedobytnost nároku. Proto připouští osnova, aby se žalovaný provoz ihned domáhal obmezení závazku na poměrnou část škody.
Jako kriterium pro obmezení závazku k náhradě škody nebylo možno stanoviti výhradně zavinění, nekroť ve všech případech by se nevystačilo se zaviněním, jež jest obtížno prokázati. Jako kriterium se zde proto stanoví "účast provozu na způsobení škody vzhledem k účasti povinně odpovědných provozů ostatních". Pod toto kriterium třeba zahrnovati proto jak momenty subjektivní (zavinění), tak i objektivní (příčinná spojitost). Tento široký pojem poskytuje tudíž soudci možnost přihlížeti ke všem okolnostem škodné události a rozhodnouti podle volného uvážení o poměru účasti všech zúčastněných provozů.
Obmezení závazku žalovaného provozu na náhradu poměrné části škody se vztahuje na závazek k náhradě škody "podle předpisů platných o jeho odpovědnosti". Jestliže tedy na př. žalovaným provozem bude provoz železnice, bude tato moci uplatňovati vedle exkulpačních důvodů stanovených zvláštními předpisy o její odpovědnosti také další okolnosti, které mají za následek obmezení jejího závazku v důsledku předpisu § 48, odst. 4, druhá věta tohoto zákona.
V druhé větě odstavce 4 bylo ještě připojeno výslovné ustanovení, že toto obmezení nemá vlivu na otázku přisouzení útrat sporu, aby byla zachována i možnost uložiti náhradu celých útrat sporu odpovědné osobě (§ 43, odst. 2 býv. rak. civilního řádu soudního, § 426, třetí věta býv. uh. c. ř. s.).
K odst. 5: Podle zásad odstavců 1 a 2 posuzují se vzájemné nároky odpovědných osob podle ustanovení občanského práva. Při nárocích na náhradu škody vzniklé usmrcením řidiče nebo provozovatele motorového vozidla (provozem vozidla nebo při střetu) však nejde o nároky vzájemné, nýbrž o nároky osob jiných, na př. osob pozůstalých, jež samy nejsou osobami odpovědnými. Proto by nároky takové mohly býti uplatňovány proti odpovědným osobám ostatním podle všeobecných zásad 0 objektivní odpovědnosti. To však by nebylo zcela spravedlivo. Jestliže totiž nemůže osoba odpovědná sama své nároky proti jiné osobě odpovědné uplatňovati podle ustanovení o objektivní odpovědnosti, jest důsledno, aby to nebylo připuštěno ani pro nároky osob poškozených usmrcením osoby odpovědné, tedy pro nároky osob, jež samy nepostihuje nijaká objektivní odpovědnost. Jest ovšem samozřejmo, že ustanovení § 49, odst. 3 platí i v tomto případě, a ustanovení § 48, odst. 5 nelze proto použíti, jde-li o osoby vyjmenované v § 49, odst. 3.
K § 49.
Účelem ustanovení odst. 2 je postaviti zaměstnance, kteří podle čl. III. zákona z 10. dubna 1919, č. 207 Sb. z. a n., byli zproštěni pojistné povinnosti, na roveň zaměstnancům pojistné povinnosti podléhajícím. Jde zejména o to, aby pro zaměstnance zproštěné pojistně povinnosti platila zde ustanovení §§ 46-47 úrazového zákona z 28. prosince 1887, č. 1 ř. z. z r. 1888, případně ustanovení § § 82 a 83 zák. čl. XIX/1907. Z dnešního právního stavu bylo totiž při nejmenším pochybno, zda zmíněná ustanovení uvedených zákonů platí pro takové zaměstnance, když právě pojistné povinnosti podle těchto zákonů byli zproštěni.
Ustanovením odstavce 3 neřeší se ovšem otázka odpovědnosti státu vůči třetím osobám z provozu zde zmíněného a nejsou jím tedy dotčeny předpisy jinak o tom platné.
K § 55.
Povinnou odpovědností z provozu motorového vozidla se míní v tomto ustanovení, jakož i na jiných místech tohoto oddílu, objektivní odpovědnost podle tohoto zákona a nikoli též odpovědnost podle občanského práva.
K § § 56-56.
Právní nároky osob, poškozených provozem motorových vozidel, na náhradu utrpěné škody mohly by snadno při rozšíření tohoto moderního dopravního prostředku i ve vrstvách méně majetných a nemajetných zůstati neuspokojeny, zvláště když často kupuje se motorové vozidlo i na splátky s výhradou vlastnictví prodávající firmy, takže ani z ceny vozidla samého nebylo by lze nároky poškozeného uspokojiti. Podobný případ může ostatně nastati na při zničení vozidla při havárii a pod. Právní řád, který připouští používání tohoto dopravního prostředku, jehož provoz není prost jak statistika i denní zkušenosti ukazují určitého risika, na veřejných cestách, musí vedle opatření preventivních k zamezení úrazů a škod postarati se též o to, aby (bylo zajištěno uspokojení právních nároků osob provozem tohoto dopravního prostředku poškozených, pokud tyto nároky se opírají o předpisy o náhradě škody. Toho lze dosíci bud' nuceným pojištěním držitelů motorových vozidel proti následkům odpovědnosti z provozu těchto vozidel, nebo složením kauce u úřadu; nebo jiným vhodným zajištěním. K podobnému opatření bylo již v řadě jiných států sáhnuto, nebo se podobné legislativní opatření chystá a otázka ta byla přetřásána již i na foru mezinárodním, totiž na mezinárodní konferenci o silniční dopravě v Ženevě v roce 1931.
Ohledy sociální vyžadují však ještě jiného opatření. Ani odpovědnostním pojištěním nelze zabezpečiti za všech okolností plnou úhradu škody. Pojistnou částku je třeba limitovati podle pravděpodobného rozsahu škod a normální pojistná smlouva musí obsahovati - má-li býti zabráněno jejímu zneužívání ke škodě pojišťovny - určité výhrady. Tak na př. neručí pojišťovna, přivodil-li pojistník škodu úmyslně, způsobil-li škodu v opilosti, bylo-li vozidlo řízeno osobou, jež nemá předepsaného povolení k řízení, a pod. Zejména ovšem přichází prakticky v úvahu neplacení příslušné pojistné prémie. Zabezpečiti řádné placení prémií po případě zameziti při prodlení v placení ihned jízdu vozidlem, vyžadovalo by ovšem dalekosáhlých opatření administrativních. Vládní návrh spokojuje se tudíž po zkušenostech v této věci v Rakousku a jiných státech jen s namátkovou kontrolou a přísnými trestními i jinými sankcemi. Zmíněné případy, kdy způsobené škody nejsou kryty pojištěním, nebo kdy jinak nelze poškozenému dosíci náhrady škody - k nimž dlužno přičísti i případy poškození vozidlem, jehož držitele nebylo lze zjistiti -, vedou k tomu, aby bylo učiněno vhodné další opatření ke zmírnění nejhorší bídy osob utrpěvších úraz motorovým vozidlem nebo pozůstalých po osobách motorovým vozidlem usmrcených. Zavésti nějaké všeobecné pojištění úrazové není z právních, technických i hospodářských důvodů možno. Ponechati toto břemeno chudinské péči není rovněž uspokojivým východiskem při stále vzrůstajícím počtu úrazů motorovými vozidly. Otázku tu lze řešiti tedy nejvhodněji utvořením zvláštního podpůrného fondu, který by byl patřičně dotován zájmovými kruhy a byl též v jejich vlastní správě pod kontrolou státních orgánů.
K jednotlivým paragrafům tohoto oddílu podotýká se pak ještě toto:
K § 56.
Subjektem pojistné povinnosti jest držitel motorového vozidla, t. j. osoba zapsaná podle § 1, odst. 2, písm. a.) v rejstříku motorových vozidel jako držitel vozidla. Volba této osoby stala se z důvodu administrativního zjednodušení. Pojem držitele motorového vozidla nekryje se ovšem vždy s pojmem provozovatele motorového vozidla podle oddílu VIII. Bylo tudíž třeba uložiti držiteli motorového vozidla, aby uzavřel pojistnou smlouvu má širším podkladě tak, aby pojištění krylo i případy provozování vozidla jinou osobou na její vlastní účet a nebezpečí s vědomím držitele tohoto vozidla. Výjimku z této zásady obsahuje poslední věta odstavce 1. Provozovatelem motorového vozidla je v tomto případě vojenská správa, subjektem k náhradě případné škody povinným je tudíž stát, pro nějž pojištění nebo kauce byla by zbytečnou.
Odpovědností z provozu motorových vozidel rozumí se odpovědnost podle tohoto zákona, jak je upravena v oddílu VIII, a nikoliv již odpovědnost podle občanského zákona. Zajištění musí pak krýti všechny případy, kdy odpovědnost podle tohoto zákona tu jest.
Částky uvedené v odstavci 2 představují jen maximální limity, v jichž mezích má příslušné pojistné částky určiti vládní nařízení. Tento postup byl zvolen v zájmu pružnosti tohoto předpisu. Vládní nařízení bude se patrně již k vůli konformitě obdobných předpisů přidržovati ustanovení vládního nařízení ze 16. února 1933, č. 36 Sb. z. a n., kterým se provádí zákon o dopravě motorovými vozidly, kteréžto vládní nařízení stanovilo nejmenší výši pojistných částek pro motorová vozidla, podléhající zákonu z 23. prosince 1932, č. 198 Sb. z. a n., o dopravě motorovými vozidly, takto