Toľko po osobnej stránke, ku ktorej som bol pánom posl. Markovičom aksi vyprovokovaný.

Čo sa týka vecnej kritiky návrhov pána ministra Dérera, dovoľujem si tuná len zopakovať niektoré naše dôvody, ktoré som mal česť už vyložiť v rozpočtovom výbore.

Pán posl. Markovič tvrdí, že keby bola daná možnosť učiteľstvu na církevných školách prejaviť svoju mienku trebárs hlasovaním, že by všetko toto učiteľstvo stavalo sa za poštátnenie učiteľov, za návrhy pána ministra Dérera. Voči tomuto môžem konštatovať toto: Učitelská organizácia - Zemský učiteľský spolok na Slovensku, ktorá počíta značnú časť organizovaného učiteľstva, sa stavá proti osnovám pána ministra Dérera krajne odmietavo, nakrátko z týchto príčin:

Osnovy sú nedemokratické. Na jednej strane zabezpečujú 30 deťom verejnú školu, na druhej strane nepovolia 199 deťom školu konfesijnú, vydržiavanú tak z verejných prostriedkov ako ostatné školy verejné. Pánovia, aká je to demokracia, na jednej strane menšine, 30 deťom zabezpečovať práva na školu z verejných prostriedkov a na druhej strane rušiť a za zbytočné vyhlašovať 4triedné školy na Slovensku. To je krásna rovnosť a demokracia!

Sú nedemokratické tieto návrhy preto, lebo nezabezpečujú cirkvám na Slovensku zastúpenie v školských radách. I keby sme pripustili tieto osnovy k disposkusii, aby sa z nich stal zákon, tedy by musely byť na nich porobené značné zmeny a síce v tom smysle, že vydržovatelia 2/3 škôl by museli mať rozhodne v školských radách zastúpenie. (Tak je!)

Sú tieto návrhy nedemokratické aj preto, lebo nezachovávajú hlavnú zásadu ústavnej listiny, že všetka moc pochádza z ľudu. Dosiaľ vykonával túto moc, správu školstva, priamo ľud na Slovensku pri svojich cirkevných školách zvolenými školskými stolicami; teraz celá pravomoc týchto demokratických ustanovizní má prejsť na štátné, ministrom menované a od ministerstva závislé úrady, t. zv. správné senáty. Tá moc pochádza síce z ľudu, ale nezostala by u ľudu a prechádza s neho kdesi inam.

Tieto návrhy sú nedemokratické aj preto, lebo nerešpektujú vôľu nadpolovičnej väčšiny voličov slovenských, ktorí sa v r. 1924 písomne osvedčili, že si žiadajú zachovať cirkevné školstvo na Slovensku a usporiadať školstvo vôbec dľa systému holandského, diferencované podľa náboženstva. 775.000 podpisov leží v ministerstve školstva už 10 rokov. Ministerstvo školstva, zdá sa mi, myslí, že sa na tieto podpisy zabudne, a že aj podpisatelia na ne zabudnú.

Ďaľším dôkazom nedemokratičnosti týchto návrhov je, že zdánlivo ponechávajú právo voliť učiteľa v rukách školskej stolice, poťažne miestnej školskej rady; dávajú jej síce možnosť podávať terno, ale týmto ternom už krajinská školská rada nie je viazaná, dokonca jestli ide o súrne prípady, môže školská rada zaplniť miesto aj bez terna a bez návrhu školskej stolice.

Osnovy tieto, akokoľvek to popiera pán minister, namierené sú proti cirkevnému školstvu na Slovensku, rozoznávajú školy t. zv. zbytné a nezbytné. O zbytných školách hovoriť na Slovensku vtedy, keď potrebujeme 8 až 10.000 tried, páni moji, to nie je, myslím správné.

Tieto návrhy hlboko sahajú na staré historické právo vydržiavať církevné školy na Slovensku. My svoje školy pokladáme za časť nášho tela, nášho národného svojrázu. (Tak je!) Náš národný svojráz nepozostáva len v tom, že hovoríme "klobúk" a Česi "klobouk", v tom by ešte náš národný svojráz nenašiel dostatočného výrazu. Náš národný svojráz je hlavne v tom, že Slováci sú národom zbožne založeným a chcú zostať i naďalej, i v demokratickej republike.

Návrhy tieto siahajú na súkromný majetok cirkví. (Tak je!) Cirkvi majú odovzdať svoje majetky, pozemky, budovy k bezplatnému užívaniu pre školské ciele. To je bolševizmus na sucho.

Tieto osnovy ďalej zbavujú učiteľstvo pevného právneho postavenia vo službe, miestnej definitívy. Márne dokazuje p. posl. dr Markovič, že učiteľ na štátnej škole má pevnejšie postavenie než učiteľ na církevnej škole. V služobnej pragmatike štátnych učiteľov existujú "Služobné dôvody", ale neexistujú vo služobných predpisoch církevných učiteľov. Církevný učiteľ, ak má svoje veci v poriadku, stojí pevne na svojej škole a nemôže ním nikto hnúť, ani inšpektor, ani farár, ani minister. To je definitiva! To je záruka učiteľskej nezávislosti na všetky strany, ale na štátnej škole môže byť učiteľ kedykoľvek zo služobných dôvodov preložený. Na Slovensku nenajdete takého učiteľa, ktorý by chcel zameniť svoju pevnú postať s takýmto labilným postavením. (Souhlas.)

Dovoľte, abych sa ešte vrátil ku slovám p. posl. Markoviča, ktorý mi upiera legitimáciu ako štátnemu učiteľovi, abych bránil církevné školy. Túto legitimáciu mi posl. Markovič uprieť nemôže, lebo som bol tiež na škole církevnej, odišiel som zo školy štátnej na církevnú, a to v časoch najhorších, keď ešte církevní učitelia nemali platy sriadené. Mal som vtedy na církevnej škole 180 Kč mesačne; vidíte tedy, že som vedel za svoje presvedčenie priniesť i nejaké obeti. P. posl. Markovič ma prinútil svojou apostrofou, abych bol osobný, keď on bol osobný, ale musím ten útok odraziť. Je zaujímavé, ako dovedie p. posl. Markovič hovoriť za školy štátné a proti školám církevným. Uvádza príklad zo svojho života a spomína, že navštevoval ako panské dieťa židovskú školu. Kedysi panské deti vyhľadávaly lepšie školy a preto neišly do štátnych škôl, kam chodila sedliač, ale naštevovaly židovskú, tedy církevnú školu. Tu si p. posl. Markovič protirečí, keď dokazuje akúsi menejcennosť církevných škôl. On práve preto, že cirkevná škola bola lepšia proti štátnej, navštevoval školu židovskú. Myslím, že tu je aj trochu príčina toho, že bývalému pánu ministrovi školstva nezáleží na církevných školách, menovite školách katolíckych, lebo výchova nezostala v ňom bezo stopy. Pán posl. Markovič dokazuje, akú úlohu vykonávaly cirkevné školy za Uhorska a akú vykonávajú teraz a že teraz majú docela iný cieľ ako vtedy. Vtedy boly cirkevné školy národnými baštami, hoci bolo ich málo, ale čo sa slovenskosti na Slovensku zachovalo, to udržala cirkevná škola. A ako sa týmto cirkevným školám odsluhujú vlády republiky počínajúc od prvej až do poslednej, na to máme mnoho dokladov. Páni moji, to heslo, ktoré nám tak veľmi vyhadzujete na oči, "že ani za cenu republiky", to sme nerazili na Slovensku my, to bolo razené v ministerstve školstva a nár. osvety ministrom Bechyňom, keď tam chodila deputácia učiteľov a žiadala penzie pre tých učiteľov, ktorým bolo možno ďakovať za to, že na Slovensku bolo preca čosi slovenského. Vtedy nás posielali do Maďarska, že je nemožno upraviť penzie týmto učiteľom, lebo sa hovorilo: Váš pensijný fond je v Maďarsku. Pán minister Bechyně povedal: "Skôr zahynie republika, než by mala byť pripustená církevná škola na Slovensku." A keď my hovoríme, že sa pridržiavame svojej bytnosti i za cenu republiky, páni moji, nič nového tým nehovorime, len to, čo sme sa naučili od vás sociálnych demokratov, od medzinárodných soc. demokratov.

Predostiera sa návrh unifikácie s odôvodnením, že je treba, aby bolo v republike jednotné školstvo. Jednotné školstvo je najväčší pedagogický omyl, aby som sa veľmi mierne vyslovil, mohol bych povedať, že je to i pedagogický humbuk. Nemáte dvoch ľudí rovnakých. Každé dieťa je treba individuálne vychovávať. To je dnes hlavnou zásadou pedagogickou, preto dnes rozmnožujeme veľmi navštevované školy, preto sa usilujeme o sníženie počtu žiactva na triedu, aby sa to individuálné vyučovanie mohlo uskutočniť a aby sa tak mohlo vychovávať.

Páni moji, uvedem jeden príklad na to, ako si Slováci prajú tej unifikácie: Na Slovensku sa začalo fedrovať heslo, kde je viac menejtriednych škôl, aby sa slučovaly pod jednu pedagogickú správu. Stalo sa tak v Senici, kde evangelíci slúčili svoju školu s katolickou. Tak vznikla škola viactriedna. Po roku si povedali evangelíci: "Viete čo, bratia katolíci, my už tej unifikácie a pedagogickej spolupráce máme dosť, my si otvoríme znova svoju evangelickú školu a vy katolíci si zasa otvorte svoju. Katolíci povedajú podobne: "Máme už té spolupráce dosť. My si zasa budeme vydržiavať svoju školu." Tak hľa vypadá "jednotná škola" v praxi. V politike je možná kooperácia. Ale škola je kus rodiny, škola prejíma úlohu rodiny, a keď žiadame, aby dieťa bolo vyučované vo svojej materskej reči, tým prirodzenejšia je požiadavka, aby dieťa bolo vychovávané podľa materských citov tak, ako si toho praje matka. Reč je nielen na jazyku, reč prebýva i v srdci a tá je často rozhodnejšia než oná. (Posl. Benda: Veď na štátnych školách sa vyučuje náboženstvu lepšie, než na školách cirkevných!)

Prosím, ja netvrdím, že sa na štátnych školách nevyučuje náboženstvu. Nepovedal som, že sa tam náboženstvo zanedbáva. Ale páni moji, ak sa stanú tieto návrhy zákonmi, vtedy naša cirkevná škola nemá inštitucionálneho zabezpečenia, a o to ide! To je len náhoda dnes, že sa ešte na štátnych školách vyučuje náboženstvu. Vyučovalo sa aj v Čechách pred 50 rokmi, ale dnes už každý desiaty učiteľ sa nehlási k žiadnej cirkvi a pomalu to bude tak i s obyvateľmi.

Páni moji, vytýkate, že na Slovensku máme mnoho obcí - je ich vraj asi na 400 - v ktorých je viac menejtriednych škôl. Po prvé ten počet je prehnaný, ktorých máme len asi 150. Ale kým na Slovensku bolo 150 obcí s viac jednotriednymi škôlami, zatiaľ v historických zemiach sa pre menšiny vystavalo 2.322 škôl jednotriednych a menejtriednych v takých obciach, kde už škola bola. Páni moji, aká je v tom rovnosť? Či v tom tiež neni dvojaký loket, ako sa to po česky hovorí?

Ešte musím zvrátiť písačky "Práva lidu", kde sa poukazuje na veľké zálohy poskytnuté na platy neštátnych učiteľov. Po prvé musím korigovať sumu. Neni to žiadna polmiliarda Kč, ale 248 mil. Kč podľa záverečných účtov z r. 1931. Lenže zálohy sa dávaly nielen na Slovensku, ale i v historických zemiach neštátnym školám. (Posl. dr Tiso: Koľko?) V Čechách to je 4.100,000.000 Kč, v zemi Moravskosliezskej 2.900,000.000 Kč, činí to spolu i so Slovenskom 6.777 milionov Kč, a keď k tomu pribereme 925 milionov Kč, na rok 1932 925 mil. Kč a na bežný rok 925 mil. Kč, bude to dobrých 9 miliard Kč koncom roku 1933. "Právo lidu" poukazuje na to, že cirkvi majú na Slovensku majetky, a že by cirkvi poskytnuté zálohy mohly byť hypotekárne zabezpečené na týchto majetkoch. Ja upozorňujem na to, že cirkevné majetky z veľkej časti drží v rukách štátna správa a už i niečo na nich hypotekárne zaistila, ovšem nie pre cirkev. Zaťažila ich hodne, hovorí sa o 20 až 40 mil. Kč. Páni moji, ak máte chuť za tieto učiteľské zálohy na cirkevné statky, musíme práve tak sinkasovať požiadavky štátu aj od zeme Českej a Moravskoslezskej. (Posl. dr Tiso: A od bánk!) Áno, a aj miliardy od všetkých bánk. (Výkřiky ľudových poslanců.)

Ešte chcem niekoľko slovy reagovať na vývody pána posl. Markoviča. Zamietame-li vraj zemskú školnú radu, tedy vraj zamietame kus autonomie. My si autonomiu nepredstavujeme tak, aby ňou boly druhé práva zrušené. Autonomia neni u nás len heslo, ale to je život, to je decentralizácia celej verejnej správy. Čím viac funkcií strhnúť na nižšie inštancie, to je demokracia. Ale vy, pánovia, demokraciu nechápete, vy ani neviete, čo je demokracia.

Pre koho vraj tá zemská školná rada bude, keď ponecháme správu cirkevných škôl v rukách cirkví? Štát si povie: dobre, já si tiež ponechám správu škôl štátnych - a zemskú školnú radu zriaďuje tedy minister asi pre 140 obecných škôl. Pánovia, jestli nám je tá zemská školná rada len pre tieto školy potrebná, tak skutočne je nám nepotrebná. (Výkřiky posl. Bendy a Polívky.) Ale keď zriadíme zemskú školnú radu na demokratickom základe tak, aby si mohly i pri budúcej zemskej školnej rade spravovať cirkvi svoje školy, tak ju uvítame. Nech sú tam odborné sekcie nielen podľa národností, ale i podľa konfesií, vtedy prijímame krajinskú školnú radu trebárs s radosťou. Ale len zástupcov cirkví na Slovensku nepripustiť a tých, ktorí dosiaľ v školských radách v zemiach historických sedeli, jednoducho odtiaľ vyhádzať, to nie je demokracia.

Nám síce do vašej koaličnej súdržnosti není nič, ale poneváč sa vytýka jednomu ministrovi, že bol neloyálny voči ostatným členom vlády a voči koalícii, keď tieto návrhy odmietal, ja zas vám musím vytýkať soc. demokratom, že takýto postup nie je loyálny voči ostatným složkám koalície.

Hovorí sa, že pre církev reklamujem akési virilné právo. Keď chce byť vraj cirkev vo školských úradoch zastúpená, nech občianstvo si týchto zástupcov zvolí. Páni moji, žiadné virilné právo! Cirkvi sice patrí aj virilné právo vo školstvie, lebo keď patrí okresnému inženierovi, aby sedel v úrade okresnej školnej rade podľa svojich pedagogických vedomostí, keď patrí okresnému účtovníkovi právo, aby rozhodoval v okresnej školnej rade o hmotných otázkach školského okresu, keď patrí okresnému lekárovi podľa jeho vedomostí, tak pánovia, vylučovať najmocnejšieho činiteľa výchovného zo správy škôl, to tiež nie je žiadna demokracia. Akým právom má sedet vo školskej správe zástupca úradu? Nie právom virilným? Právom svojho intelektu a vzdelania? A kňaza, prosím, často jediného intelektuála v obci, chcete vyhadzovať zo školskej správy, lebo vraj jeho účasť v nej že je virilizm? (Hlasy: Zemský zastupitelský sbor může vyslat 24 farářů!) Môže, ale nemusí. My pre cirkev reklamujeme toto virilné právo na základe demokracie a historie. Právo určovať smer výchovy je právo prirodzené, rodičovské a závisí v daných pomeroch, hic et nunc, komu chcú nositelia tohoto práva svoju moc odovzdať. Slovensko sa osvedčilo, že chce mať zástupcov cirkví vo školských radách, chce aby sa zúčastnili na správe školstva. Je tam tých 775 podpisov. A jako sa to rešpektuje? I keď odhliadneme od virilného práva, ktoré patrí cirkvi, a keď sa postavíme na stanovisko demokratické, tedy na Slovensku za daných pomerov cirkvi zo správy školstva vylučovať nemožno. (Hlasy: Vždyť tam nemají co dělat!) Keď tie tam nemajú čo robiť, tak, pánovia, vy, ktorí im to popierate, tiež tam nemáte čo robiť.

Pán posl. Markovič spomínal, že na cirkevné školy sa dostáva mnoho nekvalifikovaných učiteľov. Prosím, toto je vina všetkých dosavádnych ministrov školstva, že nám zaviedli na učiteľské ústavy numerus clausus a nevideli ďalej od nosa. Vtedy, keď bol dočasný úbytok žiactva v dôsledku poválečnej slabej natality, vtedy začali prevádzať reštrikciu, začali prevádzať numerus clausus na učiteľských ústavoch. Keď sa začali Slováci rodiť, teraz nemajú učiteľov a posielajú nám ich z Čiech, ako v poslednom čase došla nejaká expedicia 600 či až 800 ľudí.

Vždycky sa nám uvádza v pamäť, abysme nezabúdali, ako nám bolo v Maďarsku a ako nám je teraz. Páni mojí, i keď si povieme uprímne prísnu a ostrú kritiku, my pri tom všetkom vďačne uznávame, že v kultúrnom ohľade sa na Slovensku stalo mnoho. Ale ja nerozumiem vôbec tomu: na jednej strane stále nás upodezrievať, že sme Maďaroni, že sympatizujeme s Pešťou, a na druhej strane stále nás aksi vykazovať do Maďarska, ja neviem či je toto opravdu štátnická múdrosť. (Posl. dr Ivanka: Neni radno hovoriť o provaze v dome obesenca!) My si môžeme otvorene pohovoriť o všetkom, páne kolego. (Posl. dr Ivanka: Radšie o tom mlčme!) My nemáme príčiny, abysme mlčali. Keď máte čo, povedzte a my vám odpovieme, ale žiadné narážky. (Posl. dr Ivanka: Cirkevné školy sme si nedali pomaďarčiť po prevrate!) A vy ste chodili do židovských škôl, ktoré maďarčily, ale pán kol. Markovič sa k tomu priznal. (Posl. dr Tiso: Do akej školy chodil?) Do židovskej.

Akej odmeny sa dostalo tým pár cirkevným školám, ktoré sa zachovaly slovenskými do prevratu? Ako som spomenul, posielali ste nás pre penzijný fond do Maďarska, takže sa učiteľstvo muselo ironicky a sarkasticky domáhať rezolúciou, aby bolo pozvané do mierovej konferencie, do akejsi likvidačnej komisie, ktorá by zlikvidovala ten penzijný fond s Maďarskom.

Lebo prosím, učiteľ-legionár, poslanec, keď mu tieto veci boly spomenuté, povedal: "Pre smrť jedného, dvoch učiteľov penzistov nemožno meniť politickú liniu vlády". Toto je štátotvornosť, pánovia moji? Veľmi ľutujem, že tieto dávno zabudnuté veci musím tu prihrievať, ale keď vy nás stále ešte posielate pred 15 rokov nazad, ako nám vraj bolo, tak vám musím uviesť v pamäť udalosti nedávnej minulosti. A akej odmeny sa dostáva teraz tým učiteľom staropenzistom? Mali dostať penziu na Nový rok a teraz je to odložené na 2 roky vašou zásluhou, páni vlastenci.

My žiadnej legitimácie o našom vlastenectve od nikoho neprijímame. A keby nám voľakto takúto legitimáciu chcel láskave dávať, my ju jednoducho odmietame. (Hlasy: Nemôže nikto kvalifikovať Slovákov!) Bola najväčšia chyba po prevrate, že začali Slovákov triediť na t. zv. predprevratových a poprevratových a nie, že by sa boli uprimne tešili každému človekovi, ktorý sa uprímne pridal k slovenskej, a k československej veci, k republike, a nie ešte dnes triediť Slovákov na jakýchsi prvotriednych a druhotriednych to nie je na mieste. (Hlas: Sami se tak třídí!) Nie, to nás vy triedíte, pane kolega!

Najťažším následkom týchto návrhov, o ktorých som mluvil, bude to, že udržovatelia škôl sa octnú v najväčšej neistote ohľadom svojich súkromných majetkov. Dosiaľ to viselo vo vzduchu, že snáď tie majetky budú prebrané pre školské ciele a preto sa niektorí udržovatelia nenamáhali rozširovať svoje školy. Starali síce sa hodne, ale bolo by toho bývalo viac, keby nebolo bývalo týchto obáv. Teraz, keď vyjde z úradu taký návrh, páni moji, mám obavu, že za 4 až 5 rokov ani jeden udržovateľ nebude sa usilovať svoju školu rozšíriť. Ovšem to zasa bude príčina k tomu, aby lietaly vládné napomenutia a aby boly týmto spôsobom školy ničené a zatvárané.

Tieto návrhy sú nanajvýš vhodné k vyvolaniu kulturného boja; akokoľvek pán minister sa bráni tejto myšlienke, kulturný boj a jeho predzvesti a príznaky sa zjavujú. V týchto ťažkých hospodárskych časoch vyvolávať pre republiku takú zaťažkaciu skúšku není srovnateľné so štátnictvom. Vieme, že republika by tejto skúšky nesniesla, a preto pokladám to za zlú službu republike. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku p. posl. Brodeckému.

Posl. Brodecký: Slavná sněmovno, rozpočet náš, jako rozpočty všech států evropských, sděláván byl za zcela zvláštních okolností. Snad mohu říci, že za úplného duševního rozvratu těch, kdož byli až dosud zvyklí hospodářství státu vésti. To, co bylo až dosud pravdou, vyplývající ze zkušeností, bortí se, lidé, kteří byli zvyklí podle svých zkušeností, určitou nauku a určitou zásadu o vedení hospodářství zastávati, stojí zde bezradní. Pravda není pravdou, zkušenosti nevedou nikam a utopie, kterými včera ještě bylo pohrdáno, nastupují, aby se vtělily ve formu, v zásadu příštího hospodaření. Úplný zmatek a chaos ovládá situaci. Pryč jsou plány, pryč jsou zásady, pryč je škola nabytá za desítiletí, všechno klame, všechno se bortí - úplná bezradnost. A v této situaci, kde se blížíme podle našeho názoru k přeměně hospodářských a sociálních řádů v celém kulturním světě, kde na místo starých zásad vnucují se samy sebou zásady nové do poslední chvíle odmítané a opovrhované, v této chvíli jest nám dáno, abychom v mladém našem státě vynasnažili se překonat všechny ty zmatky a všechen chaos, vznikající z nejistoty, která dnes ovládá hlavy všech i hlavy těch, kdo do poslední chvíle neztráceli nervy a byli přesvědčeni, že se ze situace dostanou ven. A není divu, že v tomto zmatku tak jako na všech jiných úsecích našeho národního hospodářství a světového hospodářství vůbec ztrácí se rozvaha i v úseku, který představuje hospodářství železnic. Ještě předcházející řečník podal důkaz k tomuto tvrzení, když prohlásil, že se na hospodářství železnic nevidí na konec nic, kdy mu všechno to, co o železnicích je světu namlouváno, je málo, ale za to hospodářství státních statků je prý předmětem neustálé nespravedlivé kritiky. Tak žaluje, tak si stěžuje. Já vám, pánové, bez ohledu na svoji funkci, která do jisté míry je více viděna, když mluvím, než je slyšeno to, co mluvím, mohu říci: To lehkomyslné zahrávání si s podnikem železničním, jak se to činí u nás do poslední chvíle, může v našem státě jenom katastrofu uspíšiti, může způsobiti škody, které ve chvílích, kdy snad jiné státy už půjdou z tohoto chaosu ven, budou nám jako olověné boty viset na nohou a budou nás zdržovat, abychom při vycházení z katastrofy mohli držet stejný krok s ostatními státy.

Nemám ovšem čas, abych mohl zevrubně mluvit o věcech. Chci prostě připomenouti jenom letmo, jak se na naše železnice pohlíží, a chci připomenouti tomu, kdo to myslí vážně s naším hospodářstvím státním, jak falešnými cestami se jde v dnešním stanovisku většiny rozhodujících činitelů proti železnici. Situaci železničního podniku možno dnes charakterisovati takto: všichni od železnice něco chtějí, všichni něco žádají a to podle možnosti zadarmo, žádný se však neozve, že by chtěl železnici něco dáti. (Tak jest!) Kritisuje se, hubuje se, nemůže-li se železniční podnik za těchto okolností dostati kupředu. Abych se vyjádřil hodně drasticky, chtěl bych konstatovati, že, chceme-li od koně, aby tahal, musíme ho krmiti, poskytnouti mu potřebnou obsluhu a rozumné vedení, jinak ovšem kůň pojde. Kdybychom ho nutně nepotřebovali, mohli bychom nad ním s pánem bohem udělati kříž. Ale je-li tento kůň až dosud jediným a hlavním potahem naší káry, musíme se starati o to, aby nepošel. V tom vlastně tkví dnešní problémy našich drah. Svou úlohu dělali jsme si vždy velmi pohodlně. Chtěli jsme míti ze státních drah obchodní podnik a řekli jsme si tedy: "Státní dráhy budou obchodním podnikem". To však bylo až dosud skoro všechno, co jsme s naší strany učinili. Jinde, kde přikročili ke zobchodnění železnic, pamatovali především na to, aby tento podnik mohl obchodně existovati. Proto na př. stát převzal vyplácení pensí zaměstnancům, kteří před tím byli pensionováni. U nás však vidíme, že provoz ČSD je zatížen platbami i za pensisty převzaté od býv. železnic. Tak za pensisty z Rakouska platí ČSD přes 120 milionů Kč, za pensisty maďarské a košicko-bohumínské dráhy přes 40 mil. Kč. A při tom se lomí rukama, jak vysoké je pensijní břemeno stát. drah.

Slavná sněmovno! My nemáme na železnicích stále jen dobu krise, máme za sebou již také dobu konjunktury. Pensijní výplaty na železnicích byly do posledního zvýšení dotovány příspěvkem pojištěnců ve výši 96 mil. Kč, výplata pensijních platů činí však 750 mil. Kč ročně. Proberte si veškeré hospodářství a veškeré schodky železniční a uvidíte, kdyby byl na železnice připadl jenom pojistně technicky povinný podíl dvojnásobku pensijního příspěvku a kdyby byly odpadly pense, které podle versaillské smlouvy platiti má rakouským a maďarským pensistům státní pokladna částkou 200 mil. Kč, neměli bychom do dnešního dne ani krejcaru schodku v podniku ČSD.

Jak k tomu přijde vedení čsl. stát. drah, aby neslo tyto povinnosti státní pokladny z vlastních bědných prostředků? Chtěl bych jen připomenouti, že v Rakousku byla věc vyřešena tak, že výplata 90 mil. šilinků na pense rozdělena jest ve smyslu zmíněné smlouvy tak, že na jmenované pense 90 mil. šilinků vyplácejí svazové dráhy 30 mil. a státní pokladna doplácí zbývajících 60 mil. Kdyby jenom v tomto případě bylo u nás vyplácení staropensí zavedeno jako je to v Rakousku, nebyli bychom až do dnešního dne - nemluvím o běžném roce - ani haléřem pasivní.

Jinde je také respektována veřejná funkce železnic po stránce daňové, zatím co státní železniční provoz československý jest jak v přepravě osobní, tak i v přepravě nákladní zatížen daní, téměř ze všech evropských států nejvyšší. Ptám se při této příležitosti, platí-li podnikatel 30% z hrubého přijmu, jako platí státní dráhy daně z osobní dopravy, je to ještě podnik na solidním základě? Může to býti ještě jmenováno daní? Nejde zde už o plat, který vede rovnou cestou ke zničení podniků? Jmenujte jediný podnik, který platí 30% z hrubých příjmů. U nákladní dopravy platí ČSD 15% daně. U nás se všeobecně naříká na daně. Srovnejte tyto naříkané daně s tím, co platí železnice. Z této daně měl až do nedávna stát velmi krásný příjem, o němž se však dnes, kdy se i železnicím daří zle, nemluví. Kdyby se býval z této daně jako přebytků udělal řádný fond pro pensijní opatření, mohli jsme býti dnes bez deficitu a bez starostí o to, co bude s vašimi pensisty.

Výdaje za přepravu pošty činí ročně přes 100 mil. Kč. Byly však dlouho uhrazovány pouze částkou 60 mil. Kč, až konečně tato úhrada zmizela vůbec. Říká se, že státním železnicím odpisují se daně, dokonce až 50% se odpisuje. Nač se daň odpisuje? Na těch 200 mil., které platíme za státní pokladnu na pense rakouských a maďarských pensistů? Platí se místo těch 100 mil. Kč za pošty, kterým vozíme zásilky, a nedostaneme ani haléře, nebo se platí na to, co bude ještě následovati? Na jedné straně se stanoví daň nesmyslná, nemožná a na druhé straně se z ní benevolentně propouštějí takové a takové částky, když ovšem na jiné straně byla železnicím naložena dvojnásobná břemena.

Uvědomme si, že na př. pouze slevy v přepravě nákladové, které jsou poskytovány nikoliv snad z důvodů podnikových - těch je ve sníženém tarifu více než 500 mil. -, nýbrž z důvodů národohospodářských, odhadují se částkou přes 80 mil. Kč. Železnice jsou povinny dělati nejen politiku dopravní a podnikovou, nýbrž musí velmi silně sloužiti politice obchodní, zejména ve věcech tarifních. Tak všechny tarify zahraniční a svazové jsou služby konané převážnou měrou ve prospěch našeho obchodu a průmyslu. Již samy výdaje administrativní, s těmito službami spojené, jsou velmi značné. Bohužel však v některých pracně sjednaných tarifních svazech počet transportů z nich resultující neuhradí často ani administrativní náklady na ně vynaložené. A ačkoliv na jedné straně množství různých odvětví výrobních jak ve výrobě průmyslové, tak zemědělské, vymáhá od železnic dalekosáhlé ústupky, a tam jejich příjmy značně zmenšuje, přece na druhé straně naprosto se neohlíží na tyto výhody, které jim železniční podnik poskytuje a nesnaží se tomuto podniku nijak vyjíti vstříc. Doufejme, že dnes automobilový zákon učiní aspoň z části přítrž onomu nemožnému stavu, kdy byly žádány od železnic nejrozmanitější slevy pod pohrůžkou dopravy automobilem. Pokusy, vynutiti od železnic slevy ve jménu automobilové konkurence, byly podnikány přímo na výzvy v novinách a takřka lavinovitě. Při tom byli si žadatelé namnoze vědomi úplné věcné neodůvodněnosti svých požadavků a zatěžovali svými žádostmi zcela zbytečně železniční administrativu, která, chtěj, nechtěj, musela se jejich žádostmi zevrubně zabývati a je vyřizovati. Prospěch železnice není podmíněn zničením automobilové dopravy, ale co znemožňovalo železnici v konkurenci, byla nekalá soutěž, ničení státního podniku pomocí státních peněz. (Tak jest!) Bylo by také záhodno učiniti přítrž ještě jinému nešvaru. Je zajisté známo, jak značným způsobem železnice podporují uhelnou těžbu nejenom tím, že odbírají uhlí v stamilionových hodnotách, nýbrž i tím, že poskytují nejrozmanitější tarifní slevy, zejména pro vývoz uhlí. Soukromý podnikatel koupí surovinu, kde ji dostane levněji a dobrou. Nechci tuto otázku přinášeti na přetřes, jen konstatuji, že, kdyby nám národohospodářské a sociální důvody dovolovaly, abychom používali kamenného ostravského uhlí podle své potřeby, uspořili bychom ročně 50 mil. Kč. Poněvadž je však neuspoříme, musíme se tázati na důvody tohoto prohospodaření 50 mil. Kč. Jsou to jednak důvody národohospodářské, jednak sociální: my nemůžeme hnědouhelné revíry nechati bez práce, musíme od nich kupovati, i když nám to uhlí nevyhovuje a přes to, že bychom jinak uspořili 50 mil. ročně. Přes to přese všechno páni těžaři béřou jen velmi malý, ne-li žádný zřetel na potřeby železnic, z nichž takřka z jedné pětiny žijí. Vidíme na příklad, že vyhrabávají své staré pohledávky, které proti soukromé železnici, buštěhradské dráze, uplatňovati se ani neopovážili a dnes z titulu náhrady za ochranné pilíře žádají od státních drah stamilionovou náhradu. Je mně velmi líto, že nemám možnost to zevrubně vysvětliti, ale řeknu jen docela stručně toto: Buštěhradská železnice, jako soukromá společnost koupila a spravovala doly a poněvadž měla v železniční koncesi určité předpisy, které umožňovaly vyplácení velkých zisků připomínám, že buštěhradská železnice byla dvakráte amortisována - přenášely se obnosy za udržování pilířů na doly. Proto také doly tenkráte nežádaly nic za pilířování. Doly tyto jsou povoleny právě tak, jako každý jiný důl na vlastní nebezpečí a za podmínky, že bude svěřený komplex půdy atd. udržován v pořádku. Tyto doly musí tu a tam, kde železnice jde pod železnicí, nechati pilíře. Za tyto pilíře žádá dnes buštěhradská železnice, ovšem uhelná společnost, 120 mil. Kč a vyhrožuje žalobou a soudy a již dnes jaksi naznačuje, že to není docela jisté, zda jim to přisouzeno nebude. Nikde jim to sice neplatí, ovšem železnice musí z této zásady vytvořiti výjimku a svou povrchovou bezpečnost si má vykoupiti nikoliv levným způsobem; tedy jen přihlášené a vyčíslené nároky buštěhradské dráhy dosahují 120 mil. Kč. Jejich úhrn v revíru falknovském hrozí dosáhnouti částky přes 200 mil. Kč i více. Tímto způsobem dochází k velmi roztodivné situaci, že stát propůjčuje své výhradné právo k těžení určitých nerostů za nepatrné poplatky, které jinou formou v mnohonásobném měřítku jsou opět od téhož státu, resp. státních železnic vymáhány.