6. Zpráva výborů branného a rozpočtového o vládním návrhu (tisk 1719) zákona o úpravě náležitostí vojenských osob z počtu mužstva v činné službě a některých jiných osob s nimi co do náležitosti na roveň postavených, jakož i o zaopatření délesloužících (tisk 1748) (podle §u 35 jedn. řádu).

Zpravodaji jsou: za výbor branný p. posl. Špaček, za výbor rozpočtový p. posl. Bergmann.

Dávám slovo prvému zpravodaji - za výbor branný - p. posl. Špačkovi.

Zpravodaj posl. Špaček: Vážení pánové! Vládní návrh tisk 1719 skládá se hlavně ze dvou částí. V části první sjednocuje tento návrh dosavadní náležitost mužstva, po případě poddůstojníků činné služby a upravuje jednotně nejen žold, nýbrž i vedlejší naturální a jiné požitky tohoto činně sloužícího vojenského mužstva a poddůstojníků, jakož i určuje způsoby, za kterých se tyto nároky mění ve zvláštních případech, které jsou určovány předpisy práva kázeňského, po případě příslušnými předpisy za nemoci.

Ve věci samé se těmito návrhy vojenské správy, po případě zákonnou osnovou nedějí žádné podstatné změny a zůstává při poměrech dnešních, jenže nebude ode dneška žold dělen na žold ve vlastním slova smyslu a drahotní přídavek, nýbrž sjednocuje se drahotní přídavek se žoldem v jednu náležitost, všeobecně nazvanou žoldem, čímž se vlastně jen stručně vyjadřuje zákonný stav již dávno trvající.

Druhá a třetí část této zákonné osnovy je však věnována věci, která má daleko větší důležitost právě vzhledem k zákonné osnově, kterou jsme přijali v této posl. sněmovně předešlého týdne, t. j. k osnově, pojednávající o zkrácení presenční služby vojenské od r. 1933 z 18 měsíců na 14 měsíců.

K této části osnovy, o které kladu si za čest jménem branného výboru podávati zprávu, chtěl bych říci toto:

Zkrácení presenční služby stalo se akutní otázkou dneška ve všech státech, hlavně ovšem z důvodů finančních. Také u nás nebyl bezprostředním podnětem k podání této zákonné osnovy, jak je všeobecně známo, mimořádný zřetel na možnost zkrácení služby vojenské, hlavně z důvodů kulturních nebo hospodářských v tom smyslu, aby se umožnilo zkrácením této služby vojenské mladým lidem rychlejší absolvování této služby proto, aby se mohly věnovati přípravě na své civilní povolání anebo vykonávání tohoto povolán í vůbec, nýbrž také u nás sledovala vláda podáním tohoto návrhu úsporné důvody, ovšem úsporné důvody ve smyslu dnešních požadavků na šetrnost ve státním rozpočtu. Ve skutečnosti nedostaví se zamýšlený efekt bezprostředně, ba bylo prokázáno jednak v obsahu vládní osnovy samé, jednak ve vysvětlivkách, jakých se dostalo tenkráte členům branného výboru na zvláštní dotazy, že přechod z 18 měsíční služby vojenské na 14 měsíční bude vyžadovati vlastně ne-li zvýšení, tož aspoň úplné zachování dosavadních nákladů na armádu, případně na její výcvik v době presenční služby vojenské.

Jestliže se však přes to vláda rozhodla tuto osnovu podati, učinila to právě vzhledem k okolnosti vnitřní povahy, totiž umožnění řádného výcviku za 14 měsíců jenom s výhradou, že budou splněny také tyto předpoklady, pokud běží o umožnění tohoto výcviku větším počtem lépe připravených, dalšími zkušenostmi vybavených poddůstojníků t. zv. činné služby, neboli délesloužících poddůstojníků. Těžkosti, které musila při tom vojenská správa překonati, když tento návrh zkonstruovala a když se odhodlala jej podati, byly jistě nemalé a málokdo ví o jejich podstatě. Správné nebo nesprávné vyřešení otázky úpravy hmotných i mravních a služebních poměrů délesloužících poddůstojníků ve spojení se zkrácením presenční služby vojenské z 18 na 14 měsíců znamená buďto udržeti armádu na žádoucí výši, anebo v případě, že by se nepodařilo správně obě tyto otázky řešiti, podlomiti ji v jejím existenčním smyslu a v účelu, pro který je postavena.

Jedním ze základních problémů při řešení délky presenční služby je, jak jsem již řekl, otázka zabezpečení nutného počtu cvičitelů. Tento problém stal se po válce akutním ve všech armádách. Před válkou bylo tomu jinak. Na př. v býv. rakouské armádě při 2 až 3leté presenční službě byl vždy k disposici dostatečný počet dobře vycvičených poddůstojníků jako instruktorů pro výcvik nováčků. K tomu účelu byly vždy dva plné ročníky staršího mužstva s jednoročním a dvouročním výcvikem, z nichž se dal bez obtíží sestaviti kádr spolehlivých instruktorů.

Mimo to nutno poukázati na další zásadní rozdíl mezi způsobem výcviku na př. v býv. rakouské armádě a v armádách nynějších. Nehledě k ohromnému rozvoji válečné techniky, který přinesl velmi četné a radikální změny ve vojenské organisaci, je zde mnoho činitelů, kteří staví výcvik vojáka do zcela jiných poměrů, než tomu bylo dříve. Vezměme v úvahu na př. dnešní pěchotu a srovnejme ji stručně s pěchotou bývalou. V dobách před světovou válkou i na počátku této se požadovalo od pěšáka poměrně velmi málo; byl zde "drill" pro výcvik řadový a výcvik ve střelbě - čili pro pěšáka znalosti speciální se vyžadovaly jen pro znalost pušky resp. kulometu. Víc toho, zhruba řečeno, nebylo, na to však byly 2 až 3 roky výcvikové k disposici. A podívejme se na požadavky kladené na dnešního pěšáka:

Bylo sice téměř upuštěno od všech "parádních" a řadových cviků - jimiž byla vyplněna většina času v bývalých dobách - za to však včleněna byla do výcvikového programu řada nezbytných novot. Náš pěšák není odkázán dnes jen na pušku; musí vedle ní znáti nejméně dva druhy kulometů, lehký a těžký, a dovésti zacházeti s nimi, musí býti obeznámen se způsobem boje ručními granáty, minomety, s technickou výzbrojí, spojovacími prostředky atd. Moderní válečnictví vede sice a přivede jistě k určité specialisaci, ale pěšák sám zůstane přes to na dlouho všestranným činitelem na válečném poli. K tomuto ryze technickému výcviku nutno ještě připočísti výcvik taktický, při němž první roli hraje individualita vojákova. Dnes není již taktiky "mas", dnes každý jedinec se musí uplatniti, jsa více méně odkázán na své schopnosti, charakter atd. a na to, jak dalece si osvojil nutné a při tom velmi různorodé složky výcviku.

Z tohoto velmi stručného rozboru požadavků, kladených dnes na vojáka, je patrno, co nutno žádati od toho, kdo má býti vojáku instruktorem.

I při zkrácené presenční službě musí si nováček osvojiti nejen základní voj. průpravu, nýbrž též rozmanité a každé zbrani zvláštní vědomosti a schopnosti, aby se stal pro obranu vlasti skutečně cenným a upotřebitelným článkem armády. Toho však lze dosáhnouti jen při použití dostatečného počtu spolehlivých instruktorů, kteří ovládají úplně všechny metody a mají zkušenosti, zaručující rychlé pochopení a správné použití látky, neboť nezbývá mnoho času na opakování. Tento základní požadavek, který klademe na instruktory, mohou splniti za daných poměrů především délesloužící poddůstojníci, to jest ti, kdož setrvají v další činné službě jistou dobu přes zákonitou presenční službu jako orgány pro praktickou instruktivní činnost úplně spolehlivé, náležitě vycvičené a zkušené.

Je samozřejmé, že počet instruktorů je v nepřímém poměru s délkou presenční služby. Čím kratší doba výcviku, tím většího počtu instruktorů je zapotřebí, poněvadž výcvik musí býti - má-li ho býti dosaženo v krátké době - přizpůsoben individualitě jednotlivce. To znamená v praksi, že počet nováčků v jednotlivých výcvičných skupinách, sestavených podle individuálních vlastností a schopností, musí býti úměrný nejen době vyměřené pro výcvik, nýbrž i fysické námaze instruktora, která má své určité meze, má-li býti výcvik dokonalý.

Prakse ukázala, že délesloužícími je nutno obsaditi při dnešním rozdělení armády tyto funkce: zástupce velitelů čet, velitelů družstev, velitelů rojů, dělovodů, miřičů, pozorovatelů, poddůstojníků střelby, pilotů, ošetřovatelů letounů, radiotelegrafistů, velitelů motorových člunů, automontérů, pomocníků zbrojířů, podkovářů atd., t. j. vesměs funkce, vyžadující určité předcházející prakse.

Jako minimální poměr pro výcvik vzhledem k individuálním vlastnostem cvičenců byl zkušeností shledán počet 6 cvičenců na jednoho instruktora, neboť jen menší počet cvičenců umožňuje cvičiteli, aby je důkladně a všestranně poznal. Při tomto poměru docházíme pak k výsledku, že pro zákonný roční kontingent 70.000 branců, nehledíc na výcvik branců, zařaděných do náhradní zálohy, který činí dalších 6.000 až 8.000 mužů, a mají-li býti řádně obsazeny veškeré funkce uvedené výše, činí nezbytná potřeba délesloužících 13.500. Aby však byl umožněn již v nejbližších letech přechod na zkrácenou presenční službu, spokojuje se voj. správa s počátečním počtem 8.000 délesloužících.

V branném zákoně bylo pamatováno na získání potřebných cvičitelů a byl v něm dán zákonný podklad, aby bylo umožněno získati nutný počet instruktorů podržením jich v další činné službě kvalifikovaného mužstva.

První fáse v náboru délesloužících nastala, když zákonem č. 224/1922 Sb. z. a n. byly přiznány délesloužícím měsíční premie v částce 30 a 40 Kč. Tato první fase měla za výsledek přihlášky vojínů k další činné službě jen v nepatrném počtu a ve většině případů dělo se tak jen z důvodů nedostatku jiného zaměstnání.

Druhá fase nastala, když vládním nařízením č. 247/1923 Sb. z. a n. byly zavedeny pro délesloužící ještě pololetní premie, odstupňované od 600 do 1.000 Kč podle délky dobrovolné další činné služby a přiznáno vyplácení výpomoci při odchodu v poloviční částce celkem vyplacených pololetních premií. Očekávaný příliv délesloužících se však přes to nedostavil a jejich počet činil r. 1923 až 1924 místo očekávaných 2.000 jen 1.000 délesloužících, r. 1925 pak 2.000, který koncem roku klesl na 1.600 délesloužících.

Jelikož přiznané výhody v tomto malém rozsahu se ukázaly nedostatečnými, dala vojenská správa r. 1925 popud k vypracování návrhu zákona, který by délesloužícím zaručoval po určité době, ztrávené v poměru délesloužícího, umístění v civilní státní nebo jiné veřejné službě.

Projednání osnovy zákona mezi jednotlivými státními resorty si vyžádalo - přes veškerou snahu voj. správy jednání urychliti - doby 2 roků, takže k uzákonění došlo teprve r. 1927 pod č. 54/1927 Sb. z. a n.

K praktikování výhod, plynoucích pro délesloužící z ustanovení tohoto zákona, však daleko ještě nedošlo, jelikož v něm byla předepsána pro nárok délesloužících na umístění ve vyhrazených službách doba 8 letá resp. 5 letá, ztrávená v poměru délesloužícího, a takových délesloužících v armádě ještě nebylo, z kterého důvodu bylo též odsunuto vydání prováděcího nařízení k tomuto zákonu na dobu pozdější.

Fluktuace počtu délesloužících se pak pohybovala v letech 1927 a 1928 mezi 2.276 až 3.372, stoupla r. 1929 na 3.245, klesla však začátkem roku 1930 na 2.658 a teprve začátkem r. 1932, vlivem hospodářské krise a malé poptávky na pracovním trhu, stoupla na 5.878 délesloužících.

Jelikož zákon č. 54/1927 se ukázal pro umisťování délesloužících a tím též pro zvýšení jich náboru prakticky neúčinným, bylo umisťování délesloužících praktikováno prozatím jen na základě administrativních dohod mezi ministerstvem nár. obrany a druhými státními resorty. Od roku 1928 až do konce 1931 bylo umístěno celkem 1.441 délesloužících v různých službách, ačkoli na to ještě formálně neměli nároku, poněvadž od r. 1928 osm, případně pět let neodsloužili. Vojenská správa přistoupila k tomuto předčasnému umisťování proto, aby v něm do jisté míry získala jaksi přesvědčení těch, kteří by se dále nebo dodatečně chtěli této službě věnovati, o tom, že výhody zákonem z r. 1927 slíbené budou skutečně v praksi dodržovány a praktikovány.

Pro rok 1932 jsou umisťovací poměry velmi ztíženy vzhledem k úsporným opatřením vlády z 10. července 1931, v jichž důsledku v oboru personální politiky státní resorty, přicházející hlavně v úvahu pro délesloužící, vyhlásily zákaz přijímání nových sil. Určitou remeduru zamýšlelo ministerstvo nár. obrany přivoditi svým návrhem, aby na umisťování délesloužících na místa volná a systemisovaná, jichž obsazení je i hospodářsky a služebně odůvodněno, bylo hleděno jako na převod z jednoho oboru státní správy do druhého a z jedné kategorie do druhé, avšak tento návrh nebyl zvlášť sympaticky přijímán ve všech státních oborech státní správy civilní.

Při neplodnosti a neúčinnosti zákona čís. 54/1927 Sb. z. a n. a při trvajících odkladech v uzákonění osnovy zákona o náležitostech délesloužících byl zřejmě řádný nábor délesloužících jen ztěžován. Je proto nutné, aby při příležitosti vyvrcholení prací, směřujících ke zkrácení presenční služby, byly zároveň vyřešeny požadavky vojenské správy, pokud jde o umisťování délesloužících a hodnocení jejich další činné služby ve vyhražených službách po umístění, a to normativně na podkladě takových záruk, aby representovaly určitý nárok alespoň vojenské správy, když ne jednotlivých kvalifikovaných uchazečů na obsazovaná místa. Bez splnění těchto požadavků ministerstva nár. obrany zákonnou cestou nelze připraviti takový systém náboru a odchodu délesloužících, aby potřeby armády byly kryty.

Jelikož nelze spoléhati na novelisaci zákona o umisťování délesloužících č. 54/1927 Sb. z. a n., a poněvadž tento zákon praktickým potřebám dnes nevyhovuje, bylo by třeba zatím závazného usnesení vládního v žádaném směru, podepřené resolucí parlamentu, t. j. posílení autority t. zv. administrativních dohod o umisťování délesloužících, pozdvižených na úpravu statutární.

Dosavadní nábor délesloužících dál se více ve snaze domoci se určitého počtu délesloužících stůj co stůj. Stane-li se na základě žádaných zákonných opatření vojenská služba délesloužících přitažlivější, bude si vojenská správa při náležitém počtu uchazečů vybírati, čímž se též dosáhne vyšší celkové úrovně délesloužících jak po stránce mravní, všeobecné vzdělání v to počítajíc, tak i zvláště vojensky odborné. Zlepšené podmínky hmotné, slušné vybavení sboru délesloužících a bezpečné záruky slušné budoucí existence automaticky přivodí i to, že o další dobrovolnou službu budou se ucházeti živly po každé stránce kvalifikovanější, než je tomu dosud.

Bude-li však i nadále nazíráno na osnovu zákona o náležitostech a zaopatření délesloužících jen s úzkého hlediska fiskálního anebo vlastních prospěchů jednotlivých resortů, nemůže pak věc dospěti k tak zdařilému vyřešení jako v jiných státech, kde otázce zkrácení presenční služby resp. předcházejícímu vyřešení uspokojivého náboru délesloužících byla věnována všestranná péče všech státních činitelů i veřejnoprávních korporací a institucí, jakož i státem koncesovaných monopolisovaných nebo podporovaných podniků bez ohledu jak k finančnímu nákladu, tak i rozsahu výhod, které bylo nutno délesloužícím poskytnouti.

Buď se dostane délesloužícím, co s hlediska vojenské správy na naše poměry a podle zkušeností v jiných státech je skutečně nutné, nebo se celý problém zkrácení presenční služby vyvine v nesmírnou škodu pro obranu státu. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.)

Za příklad nám může sloužiti zákonné opatření ve Francii, jímž je pro délesloužící vyhrazeno téměř 1000 druhů různých služebních míst téměř ve všech oborech státní správy a samosprávných korporací. Jen ve sboru "Agents militaires" je délesloužícím vyhrazeno 3/4 počtu všech míst, t. j. 11.250 míst. Je přirozené, že při tomto rozsahu umisťování délesloužících je též tato služba tak vyhledávána, že nábor délesloužících nečiní francouzské vojenské správě žádných obtíží ani po stránce kvantitativní ani kvalitativní.

Ve Francii věnovala vláda nejdříve 42 miliony fr. na opatření bytů pro délesloužící a jejich rodiny. Doplňování skupiny vojenských podúředníků v mobilisačních střediscích - asi 10.000 míst - bylo vyhrazeno jen délesloužícím a byl pro ně rovněž zajištěn skorem celý počet míst ve státní službě civilní.

Nepoužijí-li této výhody, je délesloužícím zajištěno odbytné podle délky služby, které činí při 12leté službě 12.500 fr. Při závazku ke 3leté službě dostane délesloužící vstupní přídavek 1.950 fr., při 4leté službě 2.500 fr., při 5leté službě 4.500 fr., které při výplatě tohoto přídavku až při odchodu z činné služby zvýší se o 5% úroků a 20% základny přídavků. Těm, kteří po odchodu z činné služby chtějí se věnovati samostatnému hospodářství, poskytne se úvěr na 25 roků při 1 1/2% zúročení. Tento úrok se zmenšuje, má-li žadatel děti mladší 16 let, za každé dítko o 1/4%. Délesloužící v koloniích mají požitky ještě vyšší a kromě toho zahraniční přídavek a při odjezdu z Francie pak ještě jednorázový přídavek ve výši 1.3 měsíčního platu. Všechna tato opatření si vyžádala kromě zmíněných 42 mil. fr. na ubytování vzrůst státního rozpočtu o 158 mil. franků.

Mimo to byla zřízena zvláštní komise pod předsednictvím generála, člena nejvyšší válečné rady, za účelem vypracování návrhů na definitivní úpravu hmotného zajištění sboru délesloužících. - Tak jsou poměry upraveny ve Francii.

V Rumunsku v poslední době též byl odhlasován velmi výhodný zákon o zajištění délesloužících poddůstojníků.

V Jugoslavii je zákonem stanoveno, že každé ministerstvo musí zajistiti ve svém rozpočtu pro délesloužící tolik míst, kolik požaduje ministerstvo vojenství.

Nejlépe jsou upraveny poměry délesloužících poddůstojníků v Německu. Je to jistě zajímavé, poněvadž německá armáda pozůstává podle mírových smluv vlastně jenom z profesionálů a má býti více méně jenom ochranným sborem charakteru policejního.

V Německu jest mravní a odborně vojenský význam poddůstojníka pochopen nejlépe. Nejen že je tam poddůstojník velmi dobře placen a má pravidelně naturální byt, přídavek na ženu a na děti, nýbrž zajišťuje se mu v každém případě po několika málo letech buď místo ve veřejných službách, anebo se mu poskytuje výpomoc při samostatném podnikání. Tak na př. německý poddůstojník má po čtyřleté službě 12.000 Kč ročně, po 12leté službě 13.824 Kč, kromě toho má nárok na roční příplatek na ženu 1.152 Kč a přídavek na děti od 1.726 až do 2.112 Kč.

U státních zemských a obecních úřadů a u jiných veřejných korporací je reservováno 50% míst poddůstojníkům, kteří na tato místa reflektují. Poddůstojníci, kteří odcházejí do soukromých služeb, dostanou odbytné, sestávající z vlastního odbytného, t. j. při efektivní službě 4 roků a méně než 8 roků dostane poddůstojník veškeré jednoroční aktivní požitky, t. j. asi 12.480 Kč, při 8 letech a méně než 12 letech dostane dvouroční požitky, t. j. asi 26.880 Kč, při 12leté službě tříroční aktivní požitky, t. j. 39.472 Kč. Dále přídavek k odbytnému, který činí při 12leté službě 12.000 Kč, a kromě toho přídavek rodinný na ženu a na děti, který je různý.

Poddůstojníci nereflektující na zajištěnou státní nebo soukromou službu dostanou kromě požitků shora uvedených za každý rok služby 1.000 Mk, t. j. 8.000 Kč, tedy při 12letech služby 12.000 Mk, t. j. 96.000 Kč. Případně též bezúročnou zálohu ve výši odbytného a přídavků, neb půjčku na zakoupení polního hospodářství, jejíž výše se rovná až 90% ceny statku, nebo 15letých posledních požitků.

Na př. poddůstojník, který po 12leté službě si hodlá zakoupiti statek, dostane tyto požitky: odbytné s přídavkem 135.472 Kč, drahotní a rodinné přídavky podle toho, ve které garnisoně slouží a kolik má dětí, půjčku ve výši 15letého posledního platu 156.960 Kč, úhrnem dostane tedy v tomto případě asi 292.432 Kč na ruku. Je to jistě velmi zajímavá illustrace jak k politicko-vojenským, tak hospodářsko-finančním poměrům Německa.

Jsou tudíž aktivní požitky německého poddůstojníka proti našemu délesloužícímu třikrát až pětkrát vyšší a pokud jde o další zaopatření při odchodu z vojenské služby tak veliké, že je nelze ani porovnávati.

Ze všech těchto důvodů a ukázek, které jsem si dovolil vám přednésti, je jistě zjevno, že osnovou navrhované zlepšení, případně upravení hmotných i mravních životních poměrů délesloužících poddůstojníků je jen nezbytným a minimálním splněním předpokladů pro opravdové zkrácení presenční služby vojenské, které jsme již odhlasovali, a když jsme řekli ano při zkrácení presenční služební doby z 18ti měsíců na 14, jsme také v tomto případě povinni říci ano. Proto prosím vás jménem výboru branného, abyste vládní osnovu zákona ve znění branným výborem přijatém schválili. (Výborně!)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dávám slovo druhému zpravodaji - za výbor rozpočtový - p. posl. Bergmannovi.

Posl. Bergmann: Slavná sněmovno! Předložená vládní osnova má vlastně 3 části.

Část 1 týká se náležitostí vojenských osob z počtu mužstva v činné službě, žáků a frekventantů vojenských škol (učilišť, kolejí) a elévů, při čemž se ponechává vládnímu nařízení stanoviti denní žold frekventantů vojenských učilišť (škol, kolejí) pro výchovu důstojníků z povolání a též zda a do jaké míry náleží těmto osobám jejich denní žold po dobu prázdnin, dovolené, nemoci, trestního vyšetřování, kázeňského nebo soudního trestu, při nenáležitém chování a nedostačujícím prospěchu, což platí také o frekventantech, kteří nejsou příslušníky mužstva; rovněž se ponechává vládnímu nařízení určiti, na která vojenská učiliště (školy, koleje) se vztahují tato ustanovení.

Ministru nár. obrany se ponechává vydání zvláštního předpisu o stravě, chlebu, ústrojí a ubytování vojenských osob v §u 2 vládní osnovy uvedených a vládnímu nařízení stanoviti vedlejší náležitosti těchto osob na př. při služebních cestách, dočasném přidělení, přesídlení, komisích, pochodech, cvičeních, asistencích, pracovní, polní a zápolní přídavky, nárok na léčení a j.

Zmocnění tato jsou na újmu jasnému zákonnému stanovení požitků těchto osob a přesnému zkoumání vyššího nákladu, který z tohoto titulu vznikne.

Jinak část 1 znamená značné zjednodušení vojenské administrativy a agendy hospodářsko-správní, slučujíc dosavadní žold a drahotní přídavek v duchu zákonů č. 394/1922 a č. 103/1926 Sb. z. a n. v jednotnou sazbu denního žoldu.

Část 2 týká se náležitostí délesloužících, zaopatřovacích jejich platů, hodnocení vojenské služby, přestupu do jiného zaměstnání atd., při čemž se vládě ponechává stanoviti po návrhu ministra nár. obrany počet délesloužících.

Vládě se pak ponechává dále poskytnutí vánočního příspěvku, stanovení vedlejších příjmů a požitků, započítání činné služby ztrávené v poměru délesloužících pro zvýšení služného (denního platu) ve vyhrazené civilní státní službě.

Ponechává se tudíž opět vyřešení nejchoulostivější a nejcennější výhody, která by byla pro zájemce značně přitažlivou, aby mohl býti doplněn a dosažen potřebný kontingent délesloužících, vládnímu nařízení, čili se odkládá opět na neurčito. Jestliže důvodová zpráva vládní osnovy uvádí za jedinou příčinu dosavadního neúspěchu v získání potřebného počtu délesloužících nedostatečnou úpravu jejich hmotných poměrů, nutno k tomu podotknouti, že stejnou příčinou jest také ta okolnost, že dosud nebylo vydáno vl. nařízení k §u 142 plat. zákona č. 103/1926 Sb. z. a n. o započtení určité služby v jiném služebním poměru nebo jiném zaměstnání pro zvýšení služného (denního platu), dále že dosud nebyla vyřešena otázka zápočtu presenční služby vojenské a vojenské služby vůbec do postupu a pořadí civilním státním a veřejným zaměstnancům a učitelům a že dosud nebylo vydáno vládní nařízení k §u 25 zák. č. 103/1926 vztažmo k §u 205 téhož zákona o zřízeneckých čekatelích a konečně vládní nařízení k §u 7 zák. čís. 54/1927 o umisťování délesloužících ve věci hodnocení jejich služby při přestupu do civilní služby státní. Právní nejistota v těchto otázkách znechucuje nejen konání branné povinnosti, nýbrž odradí i zájemce, aby se přihlásili k delší službě vojenské a, pokud tak učinili, svádí je, aby službu vojenskou co nejdříve opustili, poněvadž kratší dobou služební zmenšuje se i risiko nehodnocení této služby v povolání civilního, státního neb veřejného zaměstnance.

To by tedy znamenalo, že by se snad dosáhlo pro okamžik žádoucího kontingentu délesloužících, který by však opět značně poklesl brzkým odchodem, a nastala by nezdravá fluktuace ve sboru délesloužících.

Upozorňuji, že zde vláda má oporu v projevené vůli většiny posl. sněmovny, která přijala několik resolucí týkajících se zejména započtení presenční vojenské služby a vojenské služby vůbec i započítání jiných předslužeb. Jsou to resoluce, které byly přijaty při projednávání státního rozpočtu na r. 1932, dále resoluce přijatá při projednávání platového zákona a konečně resoluce přijatá při projednávání vládní osnovy o zkrácení presenční služby vojenské.

Snad ani není slavné sněmovně znám chaos, který je právě v této otázce započítání presenční a vojenské doby ve státních a veřejných službách. Narukovaní zaměstnanci neztrácejí jen svůj služební plat, nýbrž zůstávají po návratu z vojny daleko za svými kolegy a kolegyněmi nevojáky pozadu pro celou služební a životní dráhu. Ztráta tato nedá se ani ciferně odhadnouti.

Další chaos byl způsoben novým branným zákonem zavedením 12týdenní náhradní zálohy. Podle ustanovení §u 30 služební pragmatiky z r. 1914 přináležel zaměstnanci, netrvala-li vojenská služba déle 10 týdnů, služební plat, on neztrácel pořadí, a tato doba se mu počítala pro zvýšení služného. To vše zrušil nový branný zákon 12týdenní náhradní zálohou.

Pomocné síly kancelářské, pomocní zřízenci, řemeslní zaměstnanci, poštovní expedienti, poštovní pomocníci a poštovní poslové pozbývají nástupem presenční doby svého služebního místa i nároku na opětovné ustanovení ve státní službě. Při jejich eventuálním znovupřijetí nemají nároku na započtení nejen služby vojenské, nýbrž ani dřívější státní služby pro zvýšení služného, ztrácejí tedy nastoupením vojenské služby všechno. Vláda se sice usnesla 5. března 1927, č. 3406 pres. min. rady, že vojenská služba presenční konaná před 1. lednem 1926 má býti započtena s účinností od 1. ledna 1926 k účelům platového postupu, pokud byla konána po vstupu do státní služby, ale nikoliv pro určení služebního pořadí. Nejvyšší správní soud vsak nálezem ze dne 20. června 1930, čís. 8697, rozhodl, že toto usnesení nezakládá nárok zaměstnance na započtení této doby a nelze tedy nárok tento naříkati u nejvyššího správního soudu. To znamená otevřené dveře libovůli. Komu se to započte, započte, komu se to nezapočte, nemůže se domáhat rozhodnutí nejvyššího správního soudu.

Ministerstvo nár. obrany vedl tento nezdravý zjev, znechucující brannou povinnost, v zájmu vojenské moci samé k vypracovaní návrhu zákona, který má odstraniti tento trapný právní stav. Návrh tento uvázl od r. 1930 v ministerském jednání.

Zákon 222/1930 a vládní nařízení č. 66 z téhož roku přiznalo započítání presenční a válečné doby všem zaměstnancům, kteří 1. září 1919 byli ustanoveni ve službě civilní. Vládní nařízení č. 165 z r. 1922 započítalo tuto službu, pokud nastoupili před 8. červencem 1922 plně, ostatním do nejvyšší výměry 4 let. Nejvyšší správní soud dne 11. září 1923 nálezem čís. 15.110 rozhodl, že nárok mají pouze zaměstnanci, ustanovení do 1. září 1919. Úřady odepřely pak nastoupilým po 1. září 1912 započítání vojenské doby, a pouze těm, kteří nastoupili po 8. červnu 1922, povolovali započtení až do nejvyšší výměry 4 let. Tento nesrovnalý stav byl petrifikován výnosem presidia ministerstva vnitra ze 4. března 1925, č. 362, při této praksi zůstalo až do nálezu nejvyššího správního soudu z 18. prosince 1926, č. 21.473, který rozhodl, že ani vládní nařízení č. 165 z r. 1922 nemá opory v zákoně č. 222 z r. 1920. Platový zákon č. 103 z r. 1926 v § 207 pak stanovil, že, není-li právního nároku, může býti podle dosavadních předpisů tato služba započtena jen tehdy, žádal-li o to zaměstnanec písemně ještě před účinností tohoto zákona. Zákon byl však vydán 24. června 1926 s účinností od 1. ledna 1926, nemohli tudíž mnozí zaměstnanci žádost podati před 1. lednem 1926. Později podané žádosti byly zamítnuty přes to, že sněmovna schválila známou resoluci k platovému zákonu, která je citována ve zprávě rozpočtového výboru.