Místopředseda Zierhut (zvoní):
Slovo má dále pan posl. Neumeister.
Posl. Neumeister: Slavná sněmovno! Státní rozpočet na rok 1932 v kapitole 17. Ministerstvo soc. péče, nám nejlépe prokazuje, v jak vážné a těžké krisi hospodářské jsme. Mezitím, co v celku je státní rozpočet snížen o 519 milionů Kč, rozpočet ministerstva soc. péče je vykázán částkou 872,753.200 Kč a je tedy oproti roku 1931 vyšší o 7 1/2 milionů Kč. Jest jediným, který oproti předcházejícímu roku je zvýšen. Přesto však dlužno upozorniti, že nebude postačujícím a že ministerstvo soc. péče nebude s to zdolati všechny úkoly, které jsou na ně vloženy.
Článkem XIV finančního zákona pověřuje se ministr financí, aby opatřil dalších 300 milionů Kč úvěrovou operací k čelení nezaměstnanosti. Spějeme ještě do horších poměrů, než jsou dnešní.
Jestliže koncem měsíce října bylo ohlášených nezaměstnaných na 260 tisíc u zprostředkovatelen práce, dá se říci, že poměry budou horší a předpokládá se, že v měsíci lednu a únoru příštího roku budeme vykazovati více než 600.000 nezaměstnaných. A tu musí býti opravdu vydatně pomáháno. Nutno konstatovat, že péče o nezaměstnané není naprosto dostačující. Jeví se nezbytná potřeba opatřování práce všem těm, kdož by vlastní viny jsou z této práce vyřazeni.
Proto jest potřebí především programově podporovat hlavně produktivní péči o nezaměstnané a poskytováním příspěvků okresům a obcím umožňovat těmto práci. Ve svém exposé v rozpočtovém výboru upozornil p. ministr soc. péče, že z úvěru na tuto péči 80,302.170 Kč v r. 1931 bylo vyhověno 5.199 žádostem o přiznání příplatků ke mzdě samosprávným korporacím a že tím na dobu 4 1/2 měsíce okrouhle na 100 tisíc nezaměstnaných našlo částečnou obživu.
V této činnosti je třeba pokračovat. Obce a okresy stále a stále se dožadují příspěvků, snaží se tak zmírniti bídu nezaměstnaných. Je mně známo, že nemohou mnohé a mnohé žádosti samosprávných svazků býti vyřízeny proto, že prostě nejsou finanční prostředky, ačkoli ministerstvo soc. péče věnuje tomuto problému velikou pozornost.
Na péči o mládež je ve státním rozpočtu preliminován výdaj 30,146.100 Kč. Jeví se nezbytná potřeba, aby péči o mládež byla věnována co největší pozornost; ke zdolání všech vážných úkolů stanovená položka naprosto nestačí.
Musím zvlášť upozorniti na snížení položek v rozpočtu na péči o mládež v pol. 8 a 9. V pol. 8 rozpočtu péče o mládež je snížení proti skutečné potřebě o 2,300.000 Kč, v pol. 9 o 200.000 Kč. Z těchto částek má se dostati podpory všem našim ústavům, sirotčincům, ústavům pro mrzáčky, pro slepé atd. Snížením této položky bude činnost značně omezena a v mnoha případech nebude možno vykonávat prostě jejich poslání. Mnohé instituce konají tu poslání za obce, okresy a stát. Obce a okresy jsou bez prostředků, naprosto nemohou přispívati na péči o mládež; péče o naše děti a hlavně mrzáčky je tedy nespornou povinností státu.
Veřejná dobročinnost naprosto nestačí na podobné problémy. Máme několik tisíc dětí mrzáčků a slepých, které nemáme kam umístiti. Takovým postupem, snižuje-li se na tak důležité péči rozpočet, dosahuje se jen prostě toho, že pak naprosto nelze umístit žádné dítě do ústavu, a nutno se potom připraviti na všechny důsledky, které z toho poplynou. Musím varovat před podobným postupem. Na sociální péči o naše děti a mrzáčky se prostě šetřit nemá, ale také nesmí.
Není pochyby o tom, že při tak velikém počtu nezaměstnaných naprosto nestačí preliminovaná částka v rozpočtu 75,700.000 Kč a že nesporně vyžádá si tato péče dalších nákladů, na které je pamatováno ve finančním zákonu článkem XIV. Jsem toho názoru, že v nejbližší době je třeba, abychom opravdu opatřili tyto finanční prostředky na tuto péči o nezaměstnané.
Na státní podpory starobní je pamatováno v rozpočtu částkou 63 mil. Kč. Položka tato je proti r. 1931 větší o 13 mil. Kč, a to proto, že se podstatně zvýšil počet žadatelů o tyto starobní podpory. V r. 1930 bylo podporovaných 147.114, ke dni 30. června 1931 bylo již podporováno 167.297, tedy o 20.183 více.
Není pochyby o tom, že úkoly našeho ministerstva soc. péče jsou opravdu veliké a nutno plně souhlasit s názorem, že sociální politika není naprosto přepychem. Žijeme ve velmi těžkých poměrech a razí-li se na všech stranách heslo "šetřit" nesmíme se státi skrblíky všude tam, kde toho vyžaduje prospěch mnoha statisíců nezaměstnaných, lidí sociálně slabých a našich dětí.
Jedním z vážných úkolů našeho ministerstva soc. péče je také péče o válečné poškozence.
Ve vydání je preliminována částka na tuto péči pro r. 1932 371,727.000 Kč oproti částce 388,458.500 Kč pro r. 1931, jeví se tedy menší částkou 16,731.500 Kč. Projevuji vážné obavy, že částka tato nebude dostačující ke zdolání všech vážných úkolů, které ministerstvo soc. péče očekávají v provádění péče o válečné poškozence. Všeobecné neblahé hospodářské poměry dolehly pochopitelně v prvé řadě na oběti světové války. Menší způsobilost ku práci u válečných poškozenců je příčinou, že tito v prvé řadě jsou propouštěni ze zaměstnání, a proto musí se hlásiti o důchod. Ale nejde pouze o zaměstnance, válečné poškozence, postiženi jsou i ti, kdož mají menší živnosti, po případě drobní zemědělci a trafikanti. Proto právem poukazuji, že rozpočet nebude postačující, stejně jako třeba připomenouti, že se nevystačilo a nestačí s preliminovaným rozpočtem na rok 1931.
Snížení rozpočtu o 16 mil. Kč na r. 1932 odůvodňuje se tím, že dorůstají děti, a to hlavně sirotci, a pak také má ubývati důchodců, válečných poškozenců, úmrtím. Počet důchodců, válečných poškozenců, koncem roku 1930 byl 355.193. Původně přiznaných důchodů válečným poškozencům bylo 742.339, nevyplácí se dnes tedy ani jedna polovina všech původně přiznaných důchodů. Celkem se přihlásilo válečných poškozenců 993.015, tedy téměř 1 milion. Z toho je zřejmo, jak opravdu velmi rušivě zasáhla světová válka a co si vyžádala obětí.
Zajímavé je porovnání poklesu důchodců, válečných poškozenců, v letech 1929 až 1930. V r. 1929 bylo důchodců 392.292, v r. 1930 355.529, jeví se tedy pokles důchodců o 36.663. Je třeba poukázati, kde se projevuje nejvyšší úbytek. Invalidů-důchodců r. 1929 jsme měli 103.779, r. 1930 101.230, jeví se úbytek za rok o 2549. Statistika dokazuje, že se projevuje úbytek úmrtím 3%; z uvedených číslic je patrno, že krise opravdu doléhá na naše invalidy a že bylo potřebí řadě invalidů přiznati znovu důchody, kteří je vzhledem k nespravedlivé hranici příjmové nepobírali. Vdov-důchodkyň měli jsme koncem r. 1929 87.872, r. 1930 85.718, jeví se tedy pokles o 2.154; provdáním zabezpečeno vdov 1.059, jeví se tudíž skutečný úbytek 1.095. Pozůstalí po padlých synech v r. 1929 pobírali důchod v počtu 63.451, r. 1930 60.019, jeví se úbytek o 3.432. Jde o staré rodiče, a tu určitě lze předpokládati, že se jeví úbytek úmrtím. Důchodců-sirotků bylo r. 1929 137.190, r. 1930 108.6622, jeví se úbytek o 28.528. U sirotků je úbytek dovršením hranice věkové, která je zákonem stanovena 18 lety. Dovršením tohoto věku ztrácí sirotek nárok na důchod. Tento poměr bude tentýž i v příštích letech.
Z uvedeného je patrno, že nám sice počet důchodců-válečných poškozenců ubývá, ale v žádném směru není a nebude se úbytek projevovati v tom rozsahu, jak mnozí činitelé předpokládali.
Na péči o válečné poškozence z titulů našich zákonů, jimiž se řeší péče o váleč. poškozence, bylo vyplaceno do konce r. 1930 5.538,706.589 Kč. Dá se říci, že jde o sumu úctyhodnou, ale přesto nutno upřímně konstatovati, že naše státní péče sociální o válečné poškozence je nedostatečná, má vážné vady a potřebuje nezbytně zlepšení.
Určité zlepšení se projevilo za této vlády zákonem č. 133/30 ze dne 17. září, kterýmžto zákonem se upravily důchody našim nejtěžším invalidům, klasifikovaným přes 85%. Důchody těmto invalidům upraveny v tom směru, že zvýšeny o 100 % z dřívějších 300 Kč měsíčně na 600 Kč měsíčně, slepcům pak zvýšeny o dalších 150 Kč měsíčně, stejně tak invalidům 100 % bezmocným je dána zákonem možnost zvýšiti důchod až o 150 Kč měsíčně podle sociálních, rodinných poměrů.
Zmiňuji-li se o tomto úseku naší státní peče sociální o válečné poškozence, kvituji toto zlepšení jako splátku na velký dluh našim válečným poškozencům.
Je však překvapujícím, že k tomuto zákonu dosud nebylo vydáno prováděcí nařízení. Je mně známo, že ministerstvo soc. péče počátkem října 1930 vypracovalo návrh na nařízení vládní k tomuto zákonu, dalo jej do připomínkového řízení, avšak pro odpor ministerstva financí nebylo dosud vydáno. Ministerstvo financí staví se tu zřejmě proti našim nejtěžším invalidům. Naši nejtěžší invalidé jsou nesporně váleční slepci, kteří musí býti považováni za bezmocné. Ministerstvo financí však se brání tomu a nechce připustiti, aby do prováděcího nařízení se dostalo ustanovení, podle něhož se považuje slepec za bezmocného a že by mu tudíž příslušel také příspěvek pro bezmocného i zákonem stanovený příplatek slepecký. Ministerstvo financí staví se zásadně na stanovisko, že válečnému slepci přísluší pouze a výhradně slepecký příplatek 1800 Kč ročně, ačkoli tendence zákona je naprosto jiná.
V důsledku toho nebylo dosud vydáno vládní nařízení k zákonu, který opravdu přináší těm, na něž se vztahuje, kus positivního zlepšení. Ministerstvo financí staví se však na své stanovisko jistě neoprávněně. Je potřebí říci, že sleduje také druhou zásadu, aby spolurozhodovalo o žádostech našich bezmocných invalidů. Jsem toho názoru, že sleduje snahu, aby se toto řízení stalo co nejnákladnější, aby se prodlužovalo a ztěžovalo.
Zákonem čís. 133/30 byly také prodlouženy lhůty k přihláškám pro sirotky, za něž opožděně byly podány přihlášky o důchod. Měli jsme jich v našem státě asi 4.000. Tímto zákonem byla sice tato záležitost vyřešena, avšak musíme si stěžovati, že opětně je tu otázka kompetence ministerstva financí, kterou podle mého názoru zbytečně se prodlužuje vyřízení celé záležitosti. A tak musíme konstatovati, že za 5 čtvrtí roku je vyřízeno asi 300 přihlášek, kdežto všichni ostatní sirotci čekají na splnění svého zákonného práva. To, řekl bych, zaviňují ony kompetence a spolurozhodování ministerstva financí. Jsem názoru, že provádění sociální péče přísluší ministerstvu soc. péče, kdežto úkoly ministerstva financí jsou naprosto jiné.
V důsledcích této prakse ministerstva financí ztrácí na významu zákon čís. 133/30 a proto také dosud není rozhodnuto o mnoha žádostech našich bezmocných invalidů, kteří potřebují pomoci druhé osoby. V mnoha případech jsou to vlastně lidské trosky.
Mluví se mnohdy o úsporách ve státní správě i o tom, že je nutno ji reorganisovati. Nutno však připomenouti, že naše státní správa se stále více byrokratisuje, komplikuje a zdražuje. Požadavky jednotlivých centrálních úřadů jdou do nekonečna, a to ke škodě věci.
Musím připomenouti, že zákonem č. 133/30 dostalo se pomoci a vyšších důchodů, které skýtají základ k výživě, pouze těm válečným invalidům, kteří jsou klasifikováni přes 85%, nebylo však pamatováno na druhé kategorie těžkých invalidů, klasifikovaných méně. To jsou naši invalidé beznozí, těžce tuberkulosní, mnohdy bezrucí, kteří nemají 85% výdělečné neschopnosti a v důsledku toho nepožívají také oněch nároků, které jim skýtá zákon č. 133. Jejich důchody jsou podstatně nižší, pouhých 240 nebo 180 Kč měsíčně podle procenta výdělečné neschopnosti. Jeví se nezbytná potřeba pomoci a upraviti důchody také těmto těžkým invalidům.
Zmíněným zákonem upravují se nepatrně též důchody našim válečným vdovám. Zvyšují se jim na 142.50 Kč měsíčně, ovšem pouze těm, které jsou starší 55 let nebo jsou neschopny práce. Jinak vdovský důchod činí pouze 75 Kč; jsou-li klasifikovány 50% jako neschopné práce, činí důchod 112.50 Kč. Částky tyto jsou naprosto nepostačující k výživě a je potřebí, aby tomuto úseku naší péče o válečné vdovy byla věnována větší péče a pozornost.
Válečný sirotek má 50 Kč měsíčního důchodu do 18 roků věku. Tak nepatrný důchod nemůže naprosto stačiti k výživě a výchově sirotků a na všechny potřeby. Zaopatření našich sirotků je tedy jistě nedostatečné a potřebuje nezbytně náležité úpravy. Musím zejména upozorniti, že děti nám dorůstají a že je více než známa zásada, čím více děti dorůstají, tím více že potřebují.
Poukázal jsem v úvodu na to, že nám roku 1929 ubylo válečných sirotků-důchodců dovršením 18 let 28.000. A tu musím říci, že se má pamatovati také na úpravu důchodů sirotčích tím, oč se snižuje v našem rozpočtu položka na úpravu a zvýšení důchodů sirotčích. Nevyžadovalo by to nových nákladů, jest jen potřebí použíti oněch částek, o něž se snižuje v jednotlivých letech rozpočet, na zdokonalení a zlepšení naší státní péče o oběti světové války.
V naší veřejnosti je mnohdy mylný názor, že důchod mohou u nás dostávati také lidé majetkově silní nebo bohatí váleční poškozenci. To ovšem mohou tvrditi jen ti, kteří nevědí, že naše zákonodárství má celou řadu ustanovení dosti tvrdých, na která musím upozorniti. Je to v prvé radě všeobecná hranice příjmová, vylučující z nároku na důchod. Hranice je rozdělena na 4 kategorie. Do první kategorie příslušejí váleční poškozenci, kteří se označují jako hospodářsky nesamostatní, to jsou dělníci a úředníci. Má-li takový válečný poškozenec příjem 10.000 Kč plus důchod, který by mu příslušel, ztrácí nárok. Dále se rozeznávají váleční poškozenci hospodářsky samostatní, to jsou zemědělci, malí živnostníci, obchodníci. Tam je stanovena hranice příjmová 5.000 Kč. Vykáže-li jim berní správa příjem ve výši 5.000 Kč, který stanoví v mnoha případech velmi libovolně, ztrácí tato kategorie nárok na důchod. Má-li trafikant válečný poškozenec příjmu ze své trafiky dvakrát tolik, o 100% více než činí jeho hubený důchod, ztrácí také nárok na důchod. Prakticky řečeno, má-li válečný invalida 50%ní s dvěma dětmi 3.050 Kč ročně příjmu, ztrácí nárok na důchod. Válečný poškozenec, který je zaměstnán u státu a má příjmu 6.000 Kč ročně, ztrácí také nárok na důchod; je-li přes 50% klasifikován, má nárok na polovinu, jestliže ovšem jeho příjem není vyšší než všeobecná hranice příjmová.
Z uvedeného je patrno, že jsou opravdu na omylu všichni, kteří se domnívají, že u nás může dostávati důchod válečný poškozenec, který je snad majetný. Požadavek Družiny válečných poškozenců, aby hranice příjmová byla sjednocena a podstatně zvýšena, je naprosto oprávněný.
Je opravdu překvapující, jaké stanovisko bylo zaujato ve vládním nařízení č. 175/27 k §§ 2, 3 a 4 daňového zákona. Příspěvky za zranění gážistů a pense jsou od zdanění osvobozeny, důchody válečných poškozenců však dani důchodové podléhají. Je to vyloženě nespravedlivé a nařízení toto potřebuje nezbytné korektury.
V dobách popřevratových byly hledány způsoby a možnosti, jak zabezpečiti onu velkou armádu obětí války. Jednou z těchto možností mělo být také získání prodejen tabáku a skladů do rukou válečných poškozenců. Prodejny tabáku a sklady měly býti podle nařízení ministerstva financí ze dne 1. srpna 1919 odebrány všem, kdož nejsou na nich existenčně odvislí a měly býti odevzdány do rukou válečných poškozenců. Od té doby uplynulo více než 12 let. Za tu dobu dostalo se do rukou válečných poškozenců asi 25.000 trafik a skladů - konstatuji, že v mnoha případech po značné námaze. Dosud je v rukou starých držitelů přes 20.000 prodejen tabáku. Je nejen v zájmu válečných poškozenců, ale také v zájmu státního rozpočtu, aby tyto prodejny dostaly se do rukou obětí války. Docílíme tím většího zabezpečení válečných poškozenců a velmi značných úspor ve státním rozpočtu. Prodejny tabáku mají v rukou v mnoha a mnoha případech lidé velmi majetní, kteří je často udržují protekčním způsobem.
Uvádím příklad: V Dobrušce je spolumajitelem trafiky a skladu tabáku člověk, který vlastní hotel na náměstí, obchod koloniálním zbožím, má vilu a 15 měřic polí a je prý na trafice existenčně odvislý. V Roudnici je spolumajitelem skladu tabáku velkoobchodník, který rozváží zboží nákladními auty po celém okrese. Takových případů je celá spousta a proto právem se dožadují váleční poškozenci, aby byla učiněna přítrž této protekci a tak aby se trafiky dostaly do rukou obětí války. Je to nejen v zájmu těchto lidí, nýbrž i v zájmu státního rozpočtu. Nové prodejny tabáku nám den ze dne rostou. Velmi často se povolují nové prodejny v místech, kde jich není zapotřebí. Žijeme v době mimořádně vážné a tísnivé a pochopitelně příjem v prodejnách tabáku stále podstatně klesá, zřizováním nových prodejen příjem se více snižuje a tím se mnohdy ohrožuje existence trafikantů. Proto jeví se potřeba odejmouti trafiky bohatým držitelům a v této době nepovolovat nové prodejny tabáku a zřizovati je jenom v těch místech, kde se toho jeví nezbytná potřeba:
Také otázka společenství v trafikách je stále předmětem diskuse. Zdá se, že původně dobře myšlený návrh, aby do výnosných prodejen starým držitelům jejich, když jim nelze prodejnu odebrati, byli dáváni váleční poškozenci za společníky, se u nás úplně zvrhl. V mnoha případech se přidělil společník válečnému poškozenci, aby se chránil bohatý držitel prodejny, ačkoli tento je hospodářsky daleko lépe postaven než válečný invalida. Nutno také vytknouti, že přidělování společníků děje se protekčně. Nikdo nemá možnosti také sledovati, jak se praxe provádí. Přidělování společníků do tabákových prodejen nejsou vypisována, finanční úřady provádějí je samy, tedy prostě není zde naprosto žádné kontroly a proto v mnoha případech jsme byli svědky, že společenství v prodejnách se přidělují protekčně. Otázka tato je velmi vážná a vyžaduje, aby byla prodiskutována a vyžaduje dále náležitých korektur.
Doby, kdy trafika byla zlatým dolem, již dávno minuly. Tak tomu bylo před válkou, dnes trafika má býti válečnému poškozenci existencí. Tehdy bylo to ovšem přilepšení, dnes trafika má skýtati válečnému poškozenci existenci. To jsou ty veliké rozdíly. Připomínám, že je potřebí otázce zabezpečení válečných poškozenců trafikami věnovati náležitou pozornost, poněvadž v nynější době je to i v zájmu státního rozpočtu. Počítám, že by od r. 1924, kdyby nebyl tento problém řešen, musila státní správa na důchodech válečných poškozenců vypláceti ročně o 50 mil. Kč více.
Je potřebí, abych poukázal na jednotlivé okolnosti další, pokud se týká trafik. Je překvapujícím, že dnes ještě rozhoduje se o prodejnách a skladech tabáku podle předpisů z r. 1911, které byly vydány pro poměry předválečné a ovšem naprosto nevyhovují dnešním poměrům poválečným. Váleční poškozenci trafikanti marně se domáhají, aby předpisy byly změněny a přizpůsobeny dnešním poměrům. Od 28. října 1918 neprovedlo ministerstvo financí onen zásadní požadavek, onu potřebu, která tu je. Zdá se, že do tak mnohých našich úřadů dosud ohlas 28. října 1918 ještě nepronikl.
Trafikantům se z ministerstva financí slibuje, že nové předpisy budou vydány koncem tohoto roku. Je žádoucí, aby konečně po 13 letech ministerstvo financí splnilo tyto oprávněné požadavky. Naši trafikanti - váleční poškozenci - jsou z největších poplatníků ve státě. Platí daně jako každý jiný poplatník a mimo to jsou zatíženi poplatky, dávkami a kolkovným, které neplatí nikdo jiný. Trafikantu je určeno 10% provise za prodané kuřivo, ale nikdy je nedostane. Dosáhl-li příjmu Kč 5.400 za rok, sráží se mu 1%, dosáhl-li hrubého příjmu 18.000 Kč, sráží se mu druhé procento atd. Platí tedy dávku ze své prodejny kromě všech ostatních daní. Poplatky a kolkovné platí se při přijímání prodejny tabáku mnohdy vysoké. Také žádny z jiných poplatníků tyto poplatky neplatí. Jdou mnohdy do tisíců a vybírají se i při sepisování společenských smluv.
Trafikanti právem se dožadují, aby konečně vydány byly nové trafikantské předpisy, demokratické a spravedlivé. S dnešními souhlasit nelze, poněvadž jsou tvrdé a nespravedlivé a dělají v mnoha případech z našich trafikantů bezprávného robota, který má pouze a výhradně povinnosti, ale naprosto žádných práv. Že trafikanti jsou z největších poplatníků ve státě, dokazuje odhad státního rozpočtu, že státní tabákový monopol má odvésti v r. 1932 státní pokladně 1.464,000.000 Kč, tedy více o 127 mil. Kč než r. 1931. Na tomto ohromném státním příjmu mají nejen lví podíl váleční poškozenci, nýbrž i skladníci tabáku. Při tom dlužno konstatovati, že všechny ostatní státní podniky jsou pasivní, počítaje v to i státní statky a lesy.
Poukazuje se na to, že na provisi vyplatí se trafikantům a skladníkům tabáku 281,000.000 Kč. Částka zdá se vysokou, uvážíme-li však, že máme v republice 46.000 trafik a skladů, znamená to, že průměrně na 1 trafikanta a skladníka z této vypočtené provise dostane se ročně 6.111 Kč. Z toho je patrno, že trafikantům a skladníkům, jak jsem již řekl, nedaří se dobře a zvláště v dnešní době všeobecné hospodářské krise, když jejich příjmy o třetinu až polovinu klesají.
Stav trafikantský potřebuje pomoci a ochrany.
Váleční poškozenci domáhají se po řadu let práce. Marně žádají, co jest splněno ve všech ostatních státech, aby i zde byl vydán zákon, jímž se umožňuje práce našim obětem světové války. U nás podobného zákona nemáme. Všechny státy, které byly účastny na světové válce, podobný zákon mají. My nemáme u nás podobného zákona. Dalo by se předpokládati že tu bude snad u státních úřadů a ministerstev trochu smyslu a pochopení a že snad státním poškozencům dostane se nějakého zaměstnání. Ovšem to jsou jenom domněnky. V poslední době, a to v letních měsících, přijímalo ministerstvo nár. obrany asi 300 kancelářských pomocníků. Žádali o ně váleční invalidé, mnohdy opravdu těžcí, lidé s praksí. Věděli, že dostanou jen 600 Kč měsíčního platu ale byli by šťastni, kdyby místo získali. Žádal o ně dcery a synové našich válečných invalidů a legionářů. Místa však nedostali. Mám nad veškeru pochybnost prokázáno, že přijata byla řada dětí protekčních, dcery štábních kapitánů, podplukovníků atd. A tu opravdu je třeba se zeptati, zdali tito vysocí důstojníci jsou tak uboze placeni, že musejí býti jejich dcerky přijímány protekčním způsobem do zaměstnání u MNO? Domnívám se, že tomu tak není, ale že prostě příjmy z tohoto zaměstnání jsou určovány k něčemu jinému, jak se ve veřejnosti říká, prostě pro parádu. Rozhodujícím činitelům v MNO je pochopitelně milejší slečinka než válečný invalida nebo legionář.
V těchto dnech v důsledcích těchto přijatých sil má býti dokonce posláno několik invalidů státních zaměstnanců na venek do jednotlivých posádek proto, aby přijaté slečinky do MNO mohly se umístiti přímo v ústředním úřadě. Místo slibovaného přemístění našich invalidů - státních zaměstnanců - ze Slovenska a Podkarpatské Rusi sem jsme svědky těchto zjevů, které nepřidávají úcty našim vojenským úřadům.
O těchto zjevech ovšem nebylo tu mluveno v sobotu, když bylo mluveno o rozpočtu ministerstva nár. obrany a když p. kol. Machník tak výstižným způsobem promlouval tu o červených kalhotách našich dragounů. Na tyto tvrdé skutečnosti je třeba poukázati a právem dovolávat se více pochopení v MNO, které by mělo býti svým pochopením pro tyto věci ostatním úřadům příkladem.
Ministerstvo nár. obrany má v rukou správu Strozziho nadace, která je věnována invalidům. Ale za dobu 13 roků nedostali z této nadace invalidé ani haléře, přesto, že k této nadaci patří také rozsáhlý velkostatek a lesy, vyjma invalidovnu zde v Praze. Stále a stále jsou tu obavy, že této nadace bude použito k jinému účelu než k jakému jest určena. V poslední době množí se zprávy, že nadace má býti použito k jinému účelu, než určil její dárce. Nadace má cenu několika desítek milionů a je třeba, aby správa této nadace v MNO také konečně přikročila k realisování nadace; v dnešní vážné době hospodářské krise jeví se to více než nutné.
Naši legionáři-invalidé měli neštěstí, že se dostali do péče ministerstva nár. obrany. Po návratu do vlasti uplatňovalo nárok na vojenské zaopatřovací požitky celkem 10.300 legionářů-invalidů - jenom malé části byly však tyto požitky přiznány trvale, ostatním pak pouze na kratší dobu, nejvýše na 3 léta. Po této době rozhodovala znovu superkomise a ministerstvo nár. obrany o další výplatě požitků a dnešního dne je v péči MNO pouze 1300 legionářů-invalidů, 600 jich zemřelo, ostatní prostě byli vyřazeni klasifikováním pod 20% a dáni do péče ministerstva soc. péče. Tam i přes to, že snad prohlídková prakse je příliš tvrdá, jsou klasifikováni daleko výše. Naši legionáři vážně si stěžují, jakým způsobem se postupuje při ustanovování nároků. Mám tu několik případů. Legionář-invalida Jos. Vítek byl léčen po dobu 5 let na tuberkulosu v sanatoriích, dostával po 9 let vojenské zaopatřovací požitky, nyní mu však byly vzaty proto, že prý jeho choroba podle názoru zdravotního odboru ministerstva nár. obrany je dědičná, zdědil prý ji po svém nevlastním otci, se kterým vůbec nežil ve společné domácnosti, nýbrž bydlel na venkově u babičky. Legionáři-invalidovi Kovaříkovi nebyla přiznána rovněž další výplata zaopatřovacích požitků proto, že prý tuberkulosu zdědil po své matce, která zemřela ve věku 73 let, měla 4 syny, všichni byli aktivními vojáky, z nich byli 3 legionáři.
Legionář invalida Vaněk zdědil prý chorobu po otci, který jí vůbec neměl, jak je neklamně dokázáno, a zemřel ve věku 61 let.
Legionář invalida Šmejkal Boh. za 27 měsíců služby v legiích, za takovou krátkou dobu prý si nemohl zhoršiti zdravotní stav, aby zasluhoval vojenské zaopatřovací požitky, obzvláště když prý za Rakouska byl odveden teprve za války a v odvodních spisech je výslovně udáno, že je sláb.
Legionářům invalidům Čeřenskému a Limpovi byly vojenské zaopatřovací požitky přiznány naposledy opět pouze na 2 roky, protože jejich tuberkulosa se ještě může zlepšit, ovšem oni se nedočkali ani tohoto rozhodnutí a zemřeli.
Naši invalidé legionáři nemají odvolací instance při stanovení procenta výdělečné neschopnosti, stejně jako jí nemají invalidé důstojníci. Proto tak tvrdě se postupuje proti našim invalidům-legionářům, takže jich ministerstvo nár. obrany uzdravilo téměř plných 9000 a zbavilo se jich, předalo je ministerstvu sociální péče.
Zákonem č. 142/20 stanoveno v §u 29, že válečný invalida, zhorší-li se jeho zdravotní stav, má právo žádati o prohlídku na zhoršení stavu. Lhůta tato stanovena na dobu 10 roků. Poněvadž je prokázáno, že i po době 10 roků zhorší se invalidita, a to nejen defekty vnitřní, nýbrž i chirurgické, navrhlo ministerstvo sociální péče prodloužení tohoto ustanovení zákona o dalších 10 roků. Všude by se považovalo za samozřejmost, že musí býti dána invalidovi, zhorší-li se jeho invalidita, možnost požádati o přezkoumání. Ovšem to se nezdá býti samozřejmým jako pravidelně ministerstvu financí, které nechce připustiti prodloužení tohoto zákona ani přes to, že obě kliniky, česká i německá, se vyjádřily úplně jasně v tom smyslu, že invalidita i defekty chirurgické mohou se po 10ti letech zhoršiti. V tom smyslu vyjádřilo se také několik lékařů, kteří mají bohatou praksi z léčení a prohlídek nejen válečných invalidů, nýbrž i invalidů práce. Stanovisko ministerstva financí jest opravdu více než překvapujícím, a to již hlavně proto, že jde nejen o spravedlnost, nýbrž o samozřejmost. Opětně se tu setkáváme se zjevem, že ministerstvo financí chce o přihláškách invalidů na zhoršení choroby rozhodovati nebo spolurozhodovati.
Není pochyby, že tento postup ministerstva financí je naprosto neudržitelný a nemožný. Pan ministr financí bude míti povinnost, aby si bedlivě všímal těchto poměrů, pojednal o nich s odborníky a znemožnil prostě tento neuvěřitelný postup.