Předseda (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci, zahájíme proto rozpravu.

Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta řečnická stanovena byla 45 minutami. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Navržená lhůta jest schválena.
Ke slovu jsou přihlášeni řečníci: na straně "proti" pp. posl. Horpynka, dr Stern, Schubert, Hruška a Štětka; na straně "pro" pp. posl. Zajiček, Petrovický, Kremser, dr Kalaš, Jelinek a inž. Záhorský.

Dávám slovo prvému řečníku na straně "proti", p. posl. Horpynkovi.

Posl. Horpynka (německy): Dámy a pánové! Vládní návrh tisk 290 o stavebním ruchu jest návrh zákona, o němž lze aspoň říci, že zákonodárce má dobrý úmysl zahájiti zákonem jakýsi stavební ruch. Nejsilnější důvod, který byl dosud vždy uváděn proti soustavnému rušení ochrany nájemníků, byl nedostatek levných malých bytů, jejichž nájemné mohly by platiti také hospodářsky nejslabší vrstvy, zaměstnanci s pevným platem a dělníci, aniž by jejich hospodářská existence byla tím ohrožena. Jest správné, že za platnosti dosavadních zákonů o stavebním ruchu nebylo lze vystavěti dostatečné množství těchto levných malých bytů. Nedostatek takovýchto bytů skutečně jest a není pochyby, že příčinou poklesu rodinného života a poklesu počtu porodů konec konců jest tento nedostatek. Jestliže předložený návrh zákona hledí nedostatek malých bytů napraviti, musíme to jen vítati. Mohu jménem parlamentního klubu německé strany národní prohlásiti, že bude hlasovati pro zákon.

Přes to nechci si dáti ujíti příležitost, abych nepronesl několik slov kritiky tohoto návrhu zákona. Musíme zajisté vítati, že na podporu stavby malých bytů má stát vedle státní záruky platiti po 10 let příspěvek na zúročení ve výši 2 1/2% stavebního nákladu, načež poskytuje ročně 20 milionů Kč. Tento státní příspěvek může býti snížen jen tehdy, nesplní-li majetník domu úplně zákonných podmínek jemu uložených. Paragraf o regresu z dřívějších zákonů o stavebním ruchu jest vypuštěn a tím stoupá jistota uchazečů o státní příspěvek. Podle důvodové zprávy vláda doufá, že s touto podporou bude postaveno 22.000 malých bytů za roční nájemné po 2200 Kč. Již zde musím vysloviti prvou pochybnost. Uvážíme-li, že se tato podpora poskytne jen takovým malým bytům, které se skládají nejvýše z pokoje a kuchyně, s podlahovou plochou 40 m², připustíte, řeknu-li, že jde o stavbu nouzových bytů. Nájemné 2200 Kč za takovéto skromné byty budou pociťovati dělníci a drobnější zaměstnanci jako ulehčení jen ve velkých městech s příznivějšími možnostmi výdělku a s velmi vysokým nájemným. V největším počtu měst a osad i toto nájemné budou hospodářsky slabí velmi těžce snášeti, snad zůstane pro ně nedostupné. Dělníku a zaměstnanci, který jest odkázán jen na velmi skrovný příjem, odejme se tímto ustanovením poslední popud, aby si pro sebe a pro svou rodinu vystavěl vlastní domek, neboť, když již přes státní záruku a státní příspěvek vezme na sebe těžké břemeno vlastní stavby, nemůže přece předem svou rodinu omeziti pro věčné časy na byt 40 m², chce přece zastavěti aspoň plochu 80 m². Jak se zdá, sám zákonodárce měl již tyto pochybnosti, neboť státní záruka a státní příspěvek není myšlen jen pro soukromé stavebníky, nýbrž přislibuje se také pro stavbu malých bytů městům, okresům, zemím, veřejným svazkům a ústavům, obecně prospěšným stavebním družstvům, dále majetníkům zemědělských a lesních hospodářství a průmyslu pro stavbu dělnických obytných domů. Přes to se však musíme obávati, že této nové podpory stavebního ruchu, vyjma velká města, nebude lze plně využíti. Stát již dříve, když ještě samosprávné svazky byly v příznivější finanční situaci, chtěl je přiměti ke stavbě bytů výhodným podporováním staveb. Tenkráte však nešlo státu o to, aby se čelilo bytové nouzi v oněch místech, nýbrž chtěl spíše jen vystavěti byty pro vojenské osoby a státní zaměstnance přeložené do těchto míst a proto se města této věci nezúčastnila. Dnes, kdy tak zvaný zákon o obecních financích tak velice udusil volnost samosprávných svazků, že nemají potřebných peněz ani pro běžné výdaje obce, dnes nemůže již ovsem býti chuti ke stavbě. Slibům pana ministra financí, že daní z piva vypomůže samosprávným svazkům, nikdo nevěří, novely zákona o obecních financích při dnešním složení koalice nelze očekávati a tak ovšem nový zákon o stavebním ruchu musí zůstati pro samosprávné svazky bez účinku. Velkostatek jest proslulou pozemkovou reformou ochuzen, průmysl podle výroku ministra financí dr Engliše prožívá depresi, jejíhož konce nelze ještě dohlédnouti, a zemědělství podniká zoufalé pokusy, aby zákonitými prostředky vybředlo z tísně. I když se tedy státní záruka a státní příspěvek přislibuje všem stavbám, které budou zahájeny do konce roku 1931, musíme se obávati, že ani průmysl, ani zemědělství nepřekonají do této doby krisi tak, aby projevily již znatelnou chuť stavěti. Nemohu si představiti, že za takovýchto okolností skutečně bude vystavěno 22.000 malých bytů, jak v to důvěřuje důvodová zpráva, při nejmenším rozdělení těchto malých bytů na všechny kraje republiky potřebující bytů nebude spravedlivé. Jestliže moje strana hlasuje pro podaný návrh zákona, činí tak jen proto, že tento zákon nepřekáží stavebnímu ruchu jako zákony dřívější.

Bohužel, vláda převzala beze změny do nového zákona kapitolu o rozhodčích soudech mzdových z dřívějšího zákona o stavebním ruchu, přes to, že zkušenost učí, že se rozhodčí soudy mzdové vůbec neosvědčily. Rozhodčí soudy mzdové ani v jediném případě nemohly zabrániti propuknutí mzdového boje nebo propuklý mzdový boj skončiti. Zůstanou i nadále tak nedostatečně organisovány jako dosud, a přes to mají rozhodovati v poslední instanci, z níž není odvolání. Soudce z povolání, který agendu rozhodčího soudu mzdového vede jen vedle svého úřadu a hospodářské poměry jednotlivých krajů nemůže vůbec z vlastního názoru seznati, rozhoduje mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, při čemž výrok jest sice pro zaměstnavatele závazný, kdežto zaměstnanci i potom stále ještě mají v rukou možnost odborového boje. Zkušenost nás poučila, že rozhodčí soudy mzdové v mnoha případech způsobily dokonce zdražení stavby. Vláda to vše ví, přes to se však nemohla rozhodnouti, aby zrušila toto zbytečné zařízení rozhodčích soudů mzdových, které jsou chybou tohoto zákona, která se snad ještě krutě vymstí. Moje strana žádá ještě v poslední chvíli, aby druhá kapitola, a to §§ 12 až 27, byly ze zákona vypuštěny.

Na konec a nikoliv v souvislosti s tímto návrhem zákona dovoluji si naléhavě žádati pana ministra nár. obrany, aby konečně jednou udělal pořádek v liberecké posádce a aby znemožnil zbytečné ničení mladých vojenských životů. Dne 12. února 1930 zemřel v Liberci mladý německý voják, kterého bylo by bývalo lze určitě zachrániti. Narodil se a bydlil ve Velkém Březnu. V neděli dne 2. února hlásil se nemocen a byl ošetřován nejprve v síni nemocných, která nemocnému spíše uškodí než prospěje. Ve středu dne 5. února dostal 42° horečky. Přes to však vojenský lékař stále ještě nechtěl věřiti, že nemocnému hrozí nebezpečí života, teprve když ošetřovatel v síni nemocných, poddůstojník, prohlásil, že nemůže převzíti další odpovědnost, byl onen vojín dopraven do liberecké nemocnice. Zde lékař ihned prohlásil, že jest již příliš pozdě, že voják mohl býti zachráněn, kdyby byl býval odevzdán do nemocničního ošetření o dva dny dříve. Voják byl sice smrtí vykoupen ze své nemoci, ale jeho smrtí jest vinna vojenská správa.

Výstraha, která v tomto případě byla dána vojenskému úřadu v Liberci, byla marná. Dne 15. března, necelé 3 týdny poté, hlásily časopisy již opět podobný případ z Liberce. Jeden vojín, v občanském povolání bydlící v Hetově u Biliny, od dělostřeleckého pluku č. 253 v Liberci, přišel k lékařské prohlídce s omrzlýma nohama, nebyl však uznán. Když bylo příliš pozdě, byly mu odňaty dva prsty, přidala se k tomu však snět a onen kvetoucí mladý muž, opora svých nemocných rodičů, zemřel a byl dne 10. března pohřben.

Výsledek: Dvoje úmrtí jako oběť militarismu ve třech týdnech v téže posádce. To jest strašlivá obžaloba. Vojenští lékaři, kteří to zavinili, jsou buď nezpůsobilí ignoranti nebo zločinci. V obou případech musí však býti ihned zbaveni svých služebních míst. Žádáme plným právem, aby ministr nár. obrany dal případy v liberecké posádce ihned vyšetřiti, aby brannému výboru o obou těchto případech podal zprávu a postaral se, aby se takovéto případy již neopakovaly. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Zajiček.

Posl. Zajiček (německy): Slavná sněmovno! Z důvodů parlamentní techniky zabývá se sněmovna dnes jen zákonem o podpoře stavebního ruchu. Nelze ovšem uvažovati o tomto zákoně odděleně od zákona o ochraně nájemníků. Oba zákony se podmiňují, doplňují a kdo by chtěl popírati souvislost obou zákonů, rovnal by se tesaři, který by chtěl provésti pokrývačské práce, ale nedohodl se napřed se stavitelem. Proto musíme na tomto místě posuzovati oba zákony společně. Litujeme, že zákon na ochranu nájemníků platí jen do 30. listopadu a že i zákon o podpoře stavebního ruchu byl znovu vydán jako prozatímní. Litujeme toho, poněvadž těmito věčnými provisorii vnáší se znovu neklid mezi nájemníky, kteří nevědí, jak vysoká bude činže za půl roku, za rok, za 2 nebo 3 léta, ale litujeme, že to jsou provisoria, i v zájmu průmyslu a dělnictva. Neboť jedno jest jasné, totiž že prozatímní zákon o podpoře stavebního ruchu podporuje překotné stavění, prozatímní zákon o podpoře stavebního ruchu znamená nejen špatné stavění, nýbrž zároveň také stoupání cen pozemků a cen stavebních hmot. Domníváme se, že koalice měla čas předložiti aspoň definitivní zákon o podpoře stavebního ruchu, tím spíše, že stará koalice již před půl rokem měla úplně vypracovaný zákon o podpoře stavebního ruchu. A říká-li se nám, že nová koalice nemůže samozřejmě bez prozkoumání převzíti zákon staré koalice, odpovídáme na to: Jest příznačné, že zákon o ochraně nájemníků a zákon o podpoře stavebního ruchu v 90 % převzaly usnesení staré koalice. Jsme přesvědčeni, že kdyby se koalice skutečně chtěla usnésti na definitivním zákoně o podpoře stavebního ruchu a o ochraně nájemníků, nezbylo by dnešní vládě nic než převzíti co nejvíce bodů ze starých usnesení staré vlády. A, pánové, dnešní koalici musíme vytknouti, že opominula zapnouti silný motor. Jest jasné, že nic tak dalece neoživuje veškerého hospodářství, jako právě četné stavby, a poběží-li tento motor částečně na prázdno, nebude-li tohoto motoru tak využito, jak by tomu mohlo býti, samozřejmě dnešní vláda musí za to převzíti plnou politickou odpovědnost.

Musíme se obrátiti i proti tomu, aby zákon na ochranu nájemníků byl v sociálně politickém a rozpočtovém výboru doslova promrskán. Slyšíme-li, že při generální rozpravě byla řečnická lhůta stanovena na 30 minut a uvážíme-li, co by se bylo stalo, kdyby to bylo bývalo možné za staré vlády, musíme se co nejrozhodněji ohraditi proti takovému promrskávání tak důležitého návrhu.

Několik slov k zákonu o podpoře stavebního ruchu samému. Každý nestranný člověk musí přiznati, že se v Československu velmi mnoho stavělo. Především proto, že u nás byla úroková míra pro hypoteční půjčky jistě podstatně nižší než v četných jiných státech, jako na př. v Německé říši nebo v Rakousku. Stavělo se na základě někdejších stavebních subvencí, pak byly stavby jistě podporovány státní zárukou, která se velice dobře osvědčila a konečně přispěly k tomu také četné daňové úlevy, poskytnuté stavebníkům. Tento zákon obsahuje vlastně jen jednu novinku proti starému zákonu, že se totiž zase mohou poskytovati subvence, a to v úhrnné částce 20 milionů Kč ročně. Toto ustanovení jest proti starému zákonu nové. Ale jest vyňato z usnesení staré osmičky. A lituji jen, že nynější vláda převzala pouze část těchto usnesení. Řekli jsme kdysi, že chceme podporovati stavbu nejmenších bytů tak, jak to praví dnešní zákon. Chtěli jsme jíti ještě dále. Chtěli jsme stavebníkům poskytovati půjčky na 3 až nejvýše 5%ní úrok a chtěli jsme dokonce v určitých případech hned při zahájení stavby nahraditi část stavebních výdajů. Srovnáme-li to, na čem jsme se usnesli, s tím, co obsahuje nynější zákon o podpoře stavebního ruchu, musíme říci, že jistě v nynějším zákoně jest mnohem méně, než na čem se usnesla stará koalice a co by byla také provedla, kdyby Národní shromáždění nebylo bývalo předčasně rozpuštěno.

V soc. politickém výboru podal jsem k zákonu o podpoře stavebního ruchu několik návrhů, jež byly přijaty; tak, že státní záruka má platiti i pro ozdravovny, pak návrh, aby se rozšířilo osvobození od poplatků a konečně resoluční návrh, aby se při udílení subvencí přihlíželo především k invalidům a rodinám s četnými dětmi. Pánové, jak v sociálně politickém, tak i v rozpočtovém výboru jsme podávali jen takové návrhy, které jsou úplně objektivní a dovoluji si plenu této sněmovny předložiti ještě jeden návrh, jenž jest jistě velice naléhavý. V §u 32 předloženého návrhu zákona mluví se o tom, kdy se má začíti se stavbou domu, aby měl stavebník nárok na subvenci. V předloženém zákoně se však nemluví o tom, může-li býti taková podpora poskytnuta na domy, které se již staví nebo na domy, které již byly vystavěny. Proto jsem v plenu podal návrh, aby se státní příspěvek mohl poskytovati i na takové stavby, které byly dokončeny v době od 1. ledna 1928 až do vyhlášení tohoto zákona. Připomínám, že v dřívějších zákonech o podpoře stavebního ruchu vždy bylo ustanoveno, že se státní záruka může poskytnouti nejen na domy, které mají teprve býti vystavěny, nýbrž i na domy, které jsou již na příklad rok nebo 2 roky hotovy. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.) V tisku a na schůzích pyšní se někteří pánové tím, že se pánům socialistům podařilo sehnati nyní na podporu stavebního ruchu 20 milionů ročně. Ale přece musíme jednou říci veřejnosti, že těchto 20 milionů dává ministr financí nikoliv snad z daní, nýbrž na účet oněch peněz, které pan ministr financí očekává, bude-li užito regresního práva. A jest veřejným tajemstvím, že se počítá s tím, že se takto bude moci snad sehnati dokonce miliarda. Jsme přesvědčeni, že tato číslice jest příliš vysoká, ale vždy jest jisté jedno, že totiž pan ministr financí neposkytuje tyto peníze ze státních příjmů, a pak pravíme: Co jest 20 milionů v době, kdy pan ministr financí půjčuje třem bankám, jimž se zdánlivě velmi špatně vede, 300 milionů Kč, a to na nepatrný úrok, a každý jednotlivec z nás ví a vědí to i pánové z vládních stran velmi podrobně, že jest ještě velice pochybné, uvidí-li stát vůbec jednou těchto 300 milionů, jichž se má užíti ke konsolidaci financí těchto bank. Nikdo neručí státu za to, že tyto peníze zase dostane zpět. Proto pravíme, že když těchto 20 milionů srovnáme s oněmi 300 miliony, jest to pramálo.

Pokud jde o příští zákon o podpoře stavebního ruchu, řeklo se, že o ochraně nájemníků a o podpoře stavebního ruchu lze něco definitivního říci teprve tehdy, až se bude věděti, kolik bytů nám vlastně chybí. Prof. dr Schönbaum dávno již prohlásil, že nám v Československu chybí 208.000 bytů, z toho jen v Praze 13.000 bytů. Pánové, od založení státu bylo v Československu vystavěno asi 500.000 bytů a bude-li stavba bytů pokračovati dále jako dosud, mohli bychom počítati s tím, že v r. 1936 všeobecně nebude již bytové nouze. S rozhodujícím dnem v prosinci byl městům v republice, majícím více než 10.000 obyvatelů, zaslán dotazník, kolik bytů je ve městech zapotřebí naléhavě a kolik bytů jest zapotřebí méně naléhavě. A tu bylo zjištěno, že se v Čechách potřebuje velmi naléhavě 28.536 bytů a méně naléhavě 15.405 bytů, tedy úhrnem asi 44.000 bytů, jichž jest právě v Čechách zapotřebí a to ve městech s větším počtem obyvatelstva než 10.000. Podle tohoto dotazníku jest na Moravě a ve Slezsku zapotřebí něco přes 10.000 bytů, na Slovensku přes 9.000, na Podkarpatské Rusi přes 1.000. To by tedy činilo úhrnem ve městech s více než 10.000 obyvateli asi 64.000 bytů a z toho, což jest zajímavé, 50.000 nejmenších bytů, to jest tedy 80% bytové potřeby. Nevím, zdali tato statistika je úplné správná, ale myslím, že když nesouhlasí, nelze nic vyčítati těm, kdož na tyto otázky odpověděli. Číslice budou snad poněkud příliš vysoké, poněvadž každá obec má na tom zájem, aby, když se jí ministerstvo na to dotáže, raději řekla poněkud více než méně. Zajímavé jest, že na př. město Falknov s 10.000 obyvateli uvádí 38 bytů jako velmi naléhavě potřebných, zatím co Chomutov s 20.000 obyvateli potřebuje jen 9 bytů, Cheb s asi 30.000 obyvateli pak žádá 197 bytů jako ihned potřebných. Kladno s 20.000 obyvateli žádá 284 bytů, Plzeň 1950 bytů a Praha asi 20.000 bytů ihned. Mimo to Praha praví, že potřebuje ještě 10.000 bytů nikoliv velice naléhavě, ale přece naléhavě. Z těchto číslic vidíme jistě jedno, (Posl. dr Luschka [německy]: Kam peníze poplynou?), kam peníze nejen plynuly, nýbrž i poplynou. Ale myslím, že podle tohoto výkřiku měli bychom i my zástupci německého lidu připomínati svým voličům, aby přiměřeně využili dobrodiní zákona o podpoře stavebního ruchu. (Posl. Krumpe [německy]: Peněžní ústavy, ústřední peněžní ústavy zůstávají pro nás zavřeny!) A to jest smutné. Když se mají prováděti větší stavby, kde jest skutečně zapotřebí milionů na financování takové stavby, a když se někdo obrátí na leckterý větší peněžní ústav, řekne se mu tam: Dáme peníze raději tam, kde více vynášejí, ale ne na sociální účely. To jest výčitka, jež jest odůvodněna a kterou dlužno učiniti, bohužel, četným peněžním ústavům.

Pánové, jsou vrstvy obyvatelstva, které se domnívají, že podporování staveb musí ustati, neboť bydliti a stavěti jsou prý čistě soukromé věci, do kterých se stát nemá míchati. Jest samozřejmé, že nemůžeme schvalovati takové mínění. Říkáme, že když jiné státy podporují stavby, pak jest samozřejmé, že se nemůžeme vylučovati. V Anglii se při převratu konstatovalo, že chybí milion bytů a že další milion jsou byty zanedbané. Anglická vláda pak sestavila velký plán, jak se mají stavby podporovati a doufá, že do r. 1940 postaví 200.000 bytů. Jiným příkladem jest Francie, kde byl rovněž sestaven velký plán a kde se doufá, že do r. 1937 bude bytová nouze odstraněna. Zajímavé jest, že francouzské zákonodárství poskytuje zvláštní podpory rodinám s mnoha dětmi a invalidům.

I z četných jiných důvodů musíme velmi mnoho stavěti. Máme před sebou velký problém. Tisíce a desetitisíce mladých lidí žije z nepatrného důchodu a bydlí v nových bytech, jež často vyžadují třetiny, ba dokonce polovice jejich příjmů. Tu jednou schůze nájemníků podala návrh, aby vláda určovala činže v nových bytech. Třebas byl tento návrh sebe lépe míněn, v praxi se nedá provésti. Neboť kdyby vláda jednou začala určovati činže, pak by žádný soukromník nechtěl již stavěti. Ale vidíme, že se se státními podporami velmi mnoho staví a budou-li činže v těchto nových domech levnější než v nájemnických kasárnách soukromníků, způsobí to, že činže v domech vystavených soukromníky rozhodně musí klesnouti. A to také musí býti jednou z příčin, proč dlužno podporovati stavební ruch. Nový zákon o podpoře stavebního ruchu musí rozhodně býti definitivní a myslím, že předběžné práce byly provedeny již tak daleko, že vláda skutečně již nemůže přijíti s nějakou výmluvou. Státní záruka musí býti podržena, v některých případech by mohla býti dokonce rozšířena. I subvence musejí býti podrženy a pak jest nutno, aby nemajetní stavebníci dostali levný úvěr ze státních peněz nebo z peněz státního bytového fondu, jenž by se měl utvořiti.

Několik slov o vykonávání regresního práva. Jisté jest, že v prvních letech trvání republiky mohly býti podle zákona poskytovány subvence každému, kdo stavěl. Nerozlišovalo se při tom, jde-li o vilu nebo činžovní kasárny nebo o rodinný domek. Byla to jistě chyba takto z veřejných daňových peněz podporovati i boháče. Rozumí se, že nemůžeme proti tomu nic namítati, když stát požaduje vrácení peněz od majetníka vily, jehož stavební pozemek dnes má snad větší hodnotu než kdysi stála celá vila. Totéž platí i pro držitele činžovních domů. Zvláště zde v Praze se velmi často stalo, že někdo dostal od státu ohromné subvence a že činže v těchto subvencovaných domech nejsou ani o korunu lacinější než v domech, které byly vystavěny bez státní subvence. Pak se samo sebou rozumí, že stát žádá vrácení peněz i od takových majetníků. Ale stejně se samo sebou rozumí, že se od pensisty, od dělníka nebo zemědělce, jenž stavěl se státní podporou, nebudou žádati peníze zpět. Žádáme, aby se peněz, které poplynou do státní pokladny z titulu regresního práva, užilo jen k podpoře stavebního ruchu, a nikoliv snad k jiným účelům. Bude také zapotřebí, aby nový zákon o podpoře stavebního ruchu učinil přítrž lichvě se stavebními pozemky. V Praze se na př. stalo, že družstva dostala z pozemkové reformy velké parcely za babku, ale že tyto parcely za lichvářské ceny prodala dále. Domnívám se, že činiti přítrž takovým nesociálním akcím a překážeti takovým věcem jest samozřejmou povinností státu.

Rozumí se také samo sebou, že stát rozhodně musí podporovati všechna úsilí směřující k tomu, aby se stavba zlevnila, ať to jsou úsilí o typisaci a normalisaci jednotlivých bytových součástek, nebo úsilí o úlevy po stránce stavebně technické. Včera viděl jsem plán domu, jenž byl v Litoměřicích vystavěn s pomocí obce. V tomto domě budou se strany jistě míti dobře, činže není příliš vysoká a to proto, poněvadž si stavitel právě po stránce stavebně technické dovolil jistou volnost, ale jest zvláštní, že tento dům nejen nedostal státní záruky, nýbrž že mu nebylo přiznáno ani osvobození od poplatků. Domnívám se, že v dobách tísně, kdy jde o stavbu pokud možno levných bytů, nesmí se žádati to vše, co se při novostavbách žádalo na př. v míru.

Nyní několik slov k zákonu o ochraně nájemníků. V důvodové zprávě k zákonu o podpoře stavebního ruchu z r. 1920 jest jako účel státní bytové politiky vytčeno toto: "Činže ve starých domech mají se srovnati s činžemi v nových domech, vystavěných bez státní podpory.... tak se má odstraniti poslední zbytek vázaného hospodářství z války." Pánové, přeložíme-li si to do praxe, zní to: Dejme tomu, že činže v novém domě jsou asi desetkrát vyšší než v míru, a kdyby se zrušila ochrana nájemníků, činže ve starých bytech byly by pravděpodobně sedmkrát vyšší než v míru, neboť, jak známo, jest za normálních poměrů mezi činžemi v nových a starých domech rozdíl asi 30%. To bylo v r. 1920 vytčeno jako cíl naši bytové politiky. Zajímavé jest, kdo tento zákon podal, kdo tyto zásady vytýčil. Nebyl to nikdy jiný, než soc. demokratický ministr sociální péče Habrman. Když jiná strana postavila podobný požadavek, vedlo se jí zle, zvláště na schůzích nájemníků. Ale zde můžeme konstatovati, že soc. demokratický ministr vylíčil takové dalekosáhlé požadavky.

Říkáme si: Ochrana nájemníků musí potrvati tak dlouho, dokud nebudeme míti dosti bytů a pro jednotlivce jest ochrana nájemníků nutná, když nevydělává vůbec nic nebo velmi málo. Nemůžeme žádati od dělníka, aby 50% své mzdy vydal na byt. To jest nemožná věc. S druhé strany pravíme, že ochrana nájemníků musí býti zrušena, odstraněna, ale pro boháče. Jest to svrchovaně protismyslné, když stát chrání boháče. Ochrana nájemníků může platiti jen pro sociálně slabé lidi. Nový zákon praví, že osoby s příjmem vyšším než 60.000 Kč nebo se základnou pro výdělečnou daň vyšší než 250.000 Kč mají platiti vyšší činže. S tím souhlasíme. Dále obsahuje nový zákon paragraf, o němž se ve veřejnosti mnoho mluvilo, paragraf, podle něhož domácí pán může vypověděti byt ve svém domě, chce-li své děti v tomto domě umístiti. Jsme pro tento paragraf, jen jedno nás překvapuje: Bude-li tento zákon prováděn, stane se častěji než jednou, ze domácí pán dá výpověď na př. dělníkovi nebo pensistovi. Ale my pravíme: Lze-li dáti výpověď dělníkovi, pak nerozumíme, proč nelze dáti výpověď bance nebo akciové společnosti. Ve výboru jsem podal návrh: "Zákon se nevztahuje na zábavní podniky." Návrh nebyl přijat. Tedy prosím: Majetníci barů, ti budou dále míti své zábavní podniky pod ochranou nájemníků, ale dělníkům bude lze dávati výpověď.

Dále jsem navrhl: "S účinností od 1. ledna 1931 nemá tento zákon platiti pro živnostenské provozovny a jiné místnosti mimo byty, v nichž se koná výdělečná činnost, je-li nájemníkem akciová společnost nebo komanditní společnost na akcie". Velká akc. spol. Meinlova a také akc. spol. Chmelova má množství filiálek a většina z nich spadá pod ochranu nájemníků. Byl bych očekával, že socialistické strany budou souhlasiti s tím, aby z ochrany nájemníků byly vyňaty především takové akciové společnosti. Dále jsem navrhl, aby se zákon nevztahoval na provozovny, u nichž základní nájemné přesahuje 3000 mírových korun. To jsou ohromné provozovny. Ani tento návrh nebyl přijat.

Po převratu se stávalo, že v pohraničních místech byli v malém domě ubytováni finančníci. Majetník dostává nepatrnou činži a sám do domu nemůže. Tu jsem navrhl aspoň toto: "Je-li nájemníkem stát nebo země, lze od 1. dubna 1930 nájemné zvýšiti na částku, která nepřesahuje základní nájemné o 300%." Konstatuji, že ani tento návrh koalice nepřijala. Při projednávání tohoto návrhu mluvilo se mnoho o tom, co dlužno rozuměti náhradním bytem. Podal jsem návrh: "Náhradní byt lze považovati za dostatečný, může-li jim býti uspokojena nezbytná bytová potřeba nájemníka a členů jeho rodiny, kteří v den doručení výpovědi bydlili v bytě, a je-li nájemné, které se za tento byt má platiti, pro nájemníka hospodářsky snesitelné". To jest velmi důležité ustanovení. Neboť představte si, že domácí pán dá nájemníku výpověď, nájemníku soud podle starého zákona přidělí náhradní byt a soudce se jen táže: "Kolik pokojů má starý byt?" Na př. dva. Jsou-li v novém bytě také dva pokoje, pak náhradní byt stačí. Platí-li za náhradní byt stejně mnoho či nikoliv, může-li vůbec platiti nové nájemné, do toho soudci nic nebylo. Proto jsem zde navrhl, že k pojmu "náhradního bytu" musí patřiti i to, aby nájemné v náhradním bytě bylo pro nájemníka hospodářsky snesitelné. Konstatuji, že socialistické strany i tento návrh zamítly.

Pánové! Při novém zákoně na ochranu nájemníků jest zapotřebí, aby z důvodů, o nichž jsem se zmínil v úvodu, byla otázka nájemnická rozhodně vyřešena definitivně a nebylo snad vytvořeno jen provisorium. Domníváme se, že by tato otázka mohla býti vyřešena, kdyby byla odpolitisována. Jako zásady u nového zákona na ochranu nájemníků nám tane na mysli, že pro boháče nesmí již vůbec platiti ochrana nájemníků, u chudých lidí musí se nájemné zvyšovati pomalu, u lidí lépe situovaných může se to díti rychleji. Že tato věc jest skutečně velkou finanční otázkou, vidíme z těchto číslic: R. 1914 činilo nájemné v historických zemích 277 milionů mírových korun, r. 1927 činí nájemné 838 milionů Kč, t. j. číselně třikrát tolik a můžeme říci, že asi před rokem byla v celém Československu zaplacena na nájemném asi miliarda Kč. Rychlost, se kterou lze provésti zvýšení nájemného, závisí na tom, zdali stát a soukromí podnikatelé budou moci svým zaměstnancům poskytnouti mzdy, platy a pense, které odpovídají indexu. Právě před rokem podal jsem na příkaz své strany při poradách v bytové osmičce toto prohlášení: Naše strana žádá, aby vláda autorit aktivně vysvětlila, budou-li platy a pense státních zaměstnanců zvýšeny a v jaké míře. Strana, pravil jsem, musí žádati zvýšení platů a nemůže souhlasiti s pouhým zvýšením činovného. Teprve, bude-li splněn tento předpoklad, může strana vyjednávati, oč a s jakou rychlostí mohou býti zvýšeny činže. To znamená, že budou-li zvýšeny mzdy, platy a pense, bude možno činže zvyšovati rychleji. Nestane-li se to, pak se valorisace bude moci ovšem prováděti jen pomalu. Ve skutečnosti platy československých státních úředníků činí asi 42 až 86% mírových platů, výslužné státních pensistů a výslužné četných soukromých pensistů jsou ovšem procentně ještě nižší a říká-li se nám, že přece dělníci mají valorisované mzdy, odpovídáme na to, že mnoho dělníků není plně zaměstnáno nebo není zaměstnáno vůbec, od nich nelze žádati, aby ode dneška na zítřek platili valorisované nájemné. Tedy dlužno bráti zřetel k těmto potřebným vrstvám, ale opakuji ještě jednou, že u zámožných osob musí se valorisace prováděti rychle a méně rychle u takových vrstev, které by takového zvýšení jistě nemohly unésti.