Návrh zákona odstraňuje z pojištění pracující členy rodin zaměstnavatelů. Členové těchto rodin jistě k nemocenskému pojištění přihlášeni budou. Návrh zákona odstraňuje z pojištění invalidního a starobního osoby, které nepřekročily 16. roku svého věku. Ubozí učňové! Malý zaměstnavatel úplně by se finančně zhroutil, kdyby i nadále za svého učně měl platiti průměrně 62 hal. denně. K vůli těmto 62 haléřům bylo nutno pozměniti zákon, aby tak malý živnostník nemusil zavříti svoji živnost. Jestliže tento peníz ohrožuje existenci drobného živnostníka, což potom nová berní reforma tento zdařilý výplod středostavovské strany neohrožuje přímo ve skutečnosti živnostenský stav vůbec? Zde měla zasáhnouti strana, která o sobě tvrdí, že má za sebou živnostníky. Ubíjeti však učně k vůli několika haléřům, to jistě za změnu zákona nestálo.

Korunou bezhlavosti dnešní vládní většiny je zápas o XI. mzdovou třídu. Nikoli svobodné rozhodnutí zákonodárců, nikoli pevně již učiněná dohoda mezi většinou a menšinou, ale vůle bohatých průmyslníků rozhodla, že XI. mzdová třída zavedena býti nesmí. Zavedení XI. mzdové třídy vyžadovalo by nákladu asi 4 mil. Kč se strany zaměstnavatelů a 4 mil. Kč se strany pojištěnců. Možno žádati tyto 4 mil. Kč od firem, které vydělávají čistých 20 až 70% ze vloženého kapitálu do podniků? Nemožno toho prý žádati, pakliže nemá býti ohrožen náš průmysl. Tak dokazují zástupci velkoprůmyslu, neboť o malé živnosti v tomto případě nemůže se jednati. Jednání o zavedení aneb o nezavedení XI. mzdové třídy je jenom dokladem, kam až jsme dospěli v jubilejním roce trvání republiky. Chtěli jsme míti stát, v němž sociální protivy dnešního zchátralého společenského nepořádku vyrovnali bychom úctou k práci i toho kapitálu, který dovede tvořiti zdravé hospodářské hodnoty, aby tak život mezi pracovníkem a podnikatelem se stal vyrovnaným. Místo toho dospěli jsme však tak daleko, že ve státě rozhodujícím činitelem stal se neúprosný, rvavý, a promiňte mi to drsné slovo, žravý velkokapitál, který se vztýčenou hlavou kráčí přes bídu pracujícího lidu a přes mrtvoly těch, kteří v denním zápase o kus chleba padají na poli práce. Po bok tohoto panstva staví se i ti, kteří hlásají malému, chudému lidu: "Moje království není z tohoto světa!" Ano, věříme, že ty zoufalé poměry pracujícího lidu nemohou býti žádným královstvím na tomto světě. A čekati na nové království až na onom světě, k tomu my, lidé nové doby, jasného a pevného světového názoru, raditi nemůžeme, jsouce při tom vzdáleni toho, abychom chtěli znehodnocovati to, nebo ono náboženství.

Bylo by nemístným, kdybych chtěl kritisovati v tomto slavném sboru celý ten chvat dnešní vládní většiny, aby učiněný návrh, pokud zejména pak se týče XI. mzdové třídy, stal se již platným zákonem. To za nás učiní doba, která přivodí, že zákon bude se novelisovati znovu. Dělnictvo pak samotné musí si uvědomiti, když si nepomůže samo, že nikdo jiný na světě mu nepomůže, nejméně pak ti, kdož znají jenom cenu žoku peněz, a nic jiného.

Vládní návrh rozbíjí dnešní organisační strukturu nemocenského pojištění. Navrhovatelé neustále dokazují, že je potřebí šetřiti, že je potřebí bráti ohled na placené příspěvky, abychom tak se stali schopnými k velikému zápolení na světovém tržišti. Hned však přichází s návrhy, které jsou jenom dalším dokladem, jak nevážně si to panstvo představuje. Mají se znovu zakládati nové nemocenské pojišťovny. Znovu se mají tvořiti bezvýznamné zlomky na poli sociálního pojištění. Znovu se má tvořiti zmetek, který za dnešních poměrů nemůže docíliti nic kloudného. Panstvo se ještě při této práci chlubí, že bylo daleko toho dělati něco politického. Jak daleko je vlastně k lehkomyslnosti tam, kde jedná se o ochranu zdraví dělníka a o to, aby jmění národní nebylo zbytečně rozhazováno. Mám dojem, že k tomu daleko není.

Udržeti se má nemocenská pojišťovna pro pomocnice v domácnosti, a to pro celou Velkou Prahu. V tomto návrhu leží celá politická váha strany národně-demokratické, jediná vítězná trofej válečného tažení národní demokracie proti nám, kteří náležíme k československému socialistickému světu. Vykazuje-li některá nemocenská pojišťovna 20% správních nákladů, tedy najdou se již zbraně na zlehčení těch, kteří pojišťovnu spravují. Pro ústav, který vykazuje 53% správních nákladů, jako je národně-demokratická nemocenská pojišťovna pomocnic v domácnosti v Praze, to ovšem národní demokracii nijak nevadí. Dostanou-li pojištěnci jiných nemocenských pojišťoven 80-90% všech příjmů opět zpět, tedy bude národní demokracie dokazovat, že špatně platíme lékaře a že nemocné léčíme jen aspirinem. Dostanou-li pomocnice v domácnosti v národně-demokratické pojišťovně zpět jenom 43%, tedy tam se platí lékařům královsky a nemocní léčí se nejdražšími léky. Nebudu se dotýkati všech těch paragrafů, které praví, jak se mají prováděti volby delegátů, případně jak má býti provedena volba představenstva a dozorčího výboru. Řeknu-li, že celá řada těch paragrafů jsou jenom holé nesmysly, tedy jsem užil jenom toho nejmírnějšího slova. Jsme zvědavi, jak se provede ku př. § 59 zák. č. 21, který určuje, že u okresních nemocenských pojišťoven musí se dostati zaměstnavatelům z oboru živností netovárních aspoň jednoho členství v představenstvu. Co když jej žádná strana nezvolí, kdo to bude nařizovat, že zvolen býti musí, může tyto nesmysly schváliti ku př. legislativní odbor nejvyšší hlavy ve státě? Věříme, že nikoliv. Stejný nesmysl je v §u 64 zák. č. 221. Jak zástupce strany živnostenské, tak i zástupce čsl. strany agrární doznali ve výboru soc. pojišťovacím, že zákon byl pracován tak, aby okresní nemocenské pojišťovny byly vyrvány z rukou socialistických stran. Okresní zemědělské nemocenské pojišťovny v rukou agrární strany zůstati mohou, neboť tato strana v nich patrně žádnou politiku neprovádí. Stávající poměry ovšem dokazují opak, neboť zemědělské nemocenské pojišťovny staly se doménou strany agrární jak české, tak i německé, což dokázáno zástupcem lidové strany posl. Čuříkem v předsednictvu Ústřední sociální pojišťovny. V obavě, aby snad vedoucí činitelé v Ústřední sociální pojišťovně nedopustili se nějakého špatného hospodaření, snaží se navrhovatelé zákona jedním a týmž paragrafem na několika místech o to, aby hospodaření v Ústřední soc. pojišťovně bylo vedeno v duchu dnešní vládní koalice. Máme tam sice vládního komisaře p. ministerského radu z ministerstva sociální péče Menzla. Velké finanční zástoje činíme po úřadě se zástupci Národní banky, ale to všechno je pánům z ministerstva sociální péče a financí málo. Vše musí býti podrobeno řádnému dozoru přesto, že ústřední sociální pojišťovna do této chvíle prokázala, jak stojí na výši doby, když se jedná o potřeby celého státu.

Já jsem již ve výboru sociálně-pojišťovacím a rozpočtovém poukázal na to, jak se se jměním Ústřední sociální pojišťovny hospodaří. Zákon ukládá, že ve státních papírech má býti uloženo 20% složených peněz, v zemských papírech 10%. My jsme do 30. září složili 543 mil. Kč. Uvážíte-li, že do 30. září letošního roku byla uložena 1.290,000.000, tedy vidíte, jak vedení Ústřední soc. pojišťovny si správně počíná vůči státu a vůči zemím i vůči ministerstvu vnitra, když nám bylo přímo nakomandováno, že musíme půjčiti jednu miliardu, aby se spravily u nás silnice, tedy pravda, snad jsme si zabručeli, snad jsme si řekli, že by se to takovou formou dělat nemělo, ale řekli jsme si dobře: je potřebí silnice spravit, ty peníze dejme k disposici, a slavný senáte, uvážíme-li, že kdyby stát si šel tu miliardu vypůjčit do ciziny, co by to stálo provisí a peněz, jaké by to byly úroky, uvážíme-li, že stát dostal ten obnos tak levně, že by to nedostal nikde, tedy místo, aby se to ocenilo, tvoří se u nás zákon, který může ukázati jen jedno, že páni ztratili důvěru ke svým vlastním lidem. Za 30 let má býti v té Ústřední sociální pojišťovně 16 miliard. Jeden z předešlých pánů řečníků řekl, že prý je potřebí opatrnosti, aby s jejich jměním se nic nestalo, že je potřebí přísného dohledu. Naprosto s ním souhlasíme. Mám jen obavu, aby ti, kteří by tam chtěli dělati dozor, si nemyslili, že peníze pracujícího lidu patří jen jim. Ústřední sociální pojišťovna půjčila již všude, kde co se chtělo, ale do této chvíle ve prospěch zdraví pracujícího lidu věnovalo se tolik, že se to, promiňte, dámy a pánové, stydím říci. Na př. šlo o to, aby Ústřední sociální pojišťovna věnovala ze svých přebytků, kterých docílila, 35 mil. Kč, na vybudování nemocnic, zdravotních ústavů, kterých náš stát nemá, ústavu pro léčení lupusu, ústavu pro umístění těch, kteří propadli mozkové chřipce. Chcete-li viděti oběti té těžké nemoci, jděte se na ně podívati do ústavu choromyslných v Bohnicích, jak jsou mezi choromyslnými lidmi uloženi ti, které mozková chřipka uspala snad na celá léta nebo celý život! Jak k tomu ty děti přijdou, aby byly uloženy tam, kde jsou místnosti určené pro lidi duševně choré? Chtěli jsme vybudovati nemocnice pro těžké choroby. Chtěli jsme vybudovati ústavy, jimiž bychom se mohli v desátém jubilejním roce před celým světem pochlubiti. Kdyby se mělo hovořiti o tom, jaké cesty musily býti nastoupeny, aby konečně toto usnesení bylo podepsáno, byla by to jedna z nejtrapnějších kapitol života, které dnes u nás prožíváme.

Ještě bych chtěl dodati toto: Většina socialistická v představenstvu Ústřední sociální pojišťovny není. V představenstvu, ve kterém se rozhoduje, je nás menšina, ačkoli by nás tam měla býti správně polovina. Je nás tam méně. Zde by se měli páni přičiniti, aby tam, kde pracující člověk polovinu musí zaplatiti, měl také polovinu svých zástupců. (Sen. Miller: V okresní pojišťovně ano a jinde ne?) Pane kolego Millere, račte prominouti. Říkáte o sobě, že jste spravedlivý člověk. (Sen. Miller: To já neříkám!) Já to slýchávám. Proč nemá dělník tam, kde si polovinu platí, míti také polovinu svých zástupců. (Sen. Pichl: Vždyť to platí celé!) O tom bychom se marně přeli s kolegou Millerem. V mládí tomu velmi dobře rozuměl, teď ovšem se dívá na život trochu jinak.

Místo nynějších svazů nemocenských pojišťoven nastoupí t. zv. zemské úřadovny, a to opětně z důvodů úsporných. Svazy stály ročně 5 mil. Kč podle statistiky, která byla zpracována v ministerstvu sociální péče. Zemské úřadovny patrně nebudou státi docela nic. Vysvítá to nejlépe z toho, jak již řekl kol. Jaroš, že v návrhu zákona marně hledáme paragraf, který by naznačil, kdo bude zemské úřadovny financovati. Snad tam budou choditi národní demokraté v zemích historických a ludovci na Slovensku úřadovati úplně zadarmo. Nestane-li se tak budou státi zemské úřadovny nejméně 25 mil. Kč ročně. Nový to důkaz, jak vážně vládní koalice pojímá heslo šetřiti.

Při §u 93 zákona čís. 221 jsou učiněny dodatky, pokud jde o svazy nemocenských pojišťoven. Hlavně je pamatováno na jmění těchto svazů. Na tomto jmění navrhovatelům projednávaného zákona nejvíce záleží. Chtěl bych dodati, že toto jmění některé pány strašlivě pálí. Pánové chtějí majetek svazů konfiskovati a rozděliti mezi nemocenské pojišťovny. Dopracovali jsme to již tak daleko, že má býti nastoupena cesta Maďarů na Slovensku, která svého času znamenala, že Maďaři zkonfiskovali jmění Slovenské Matice v Turč. Sv. Martině. Zkonfiskovali majetek, na který nedali jediného haléře a na který přispěl sám zemřelý císař František Josef I. Třebas jsme neslyšeli, co jste z toho jmění udělali, ale obráceně víme velmi dobře, že z majetku ukradeného Slovenské Matici v Turč. Sv. Martině byly vychovávány slovenské děti na Janičáry, na společnost, jíž bylo potom uloženo házeti blátem a kalem po vlastním národě, po vlastní krvi.

Majetek našich svazů nemocenských pojišťoven vykazuje četné dary dělníků i značné dary ušlechtilých jedinců, a dodávám, i značné dary velikého presidenta našeho státu. A tu se táži: jakým právem chcete, pánové, konfiskovati jmění, na němž lpí krvavý pot dělníků? Pánové, kteří k tomu pracujete, musíte si uvědomiti, že to je jenom obranou dělnického majetku a všech těch ušlechtilých dárců, když řeknu: ruce pryč od toho, co jste netvořili! Tak daleko ještě jsme to nedopracovali přes veškerou roztříštěnost dělnického světa u nás, abychom klidně snesli tuto politiku. Ruce dělníků vám ukáží, bude-li toho potřebí, že jsou ještě schopny obrany dělnického majetku, určeného pro upevnění zdraví pracujícího lidu. Známe velmi dobře důvody, které vás, pánové, vedou k této politice. Jenom pozor na závěr této politiky!

Chlubíte se, pánové z vládních stran, jak jste všechno zlepšili po stránce příjmů pro pojištěnce! Již jsem o tomto almužnictví hovořil. Mluviti o těch haléřích, kterými domněle bývalý zákon zlepšujete, znamenalo by urážeti pracující lid. Přidali jste dělníkovi několik haléřů a vzali jste mu právo v dělnické instituci svobodně rozhodovati. Pánové, až tento zákon provedete, proveďte volby a netrpte nadále ostudu, která pomalu bude ostudou světovou.

Nešťastné rozhodnutí politických činitelů r. 1924, kdy výše příspěvků pro nemocenské pojišťovny snížena byla ze 6 na 5%, přivodilo naprostý hospodářský i finanční rozvrat nemocenského pojišťování. Taktéž k tomu přispělo rozhodnutí nejvyššího správního soudu předpisovati příspěvky pouze za 6 dnů a nikoliv za 7 dnů. Změna § 159 zákona čís. 221, jak jej navrhuje dnešní vládní koalice, sotva uzdraví finance nemocenského pojištění, ledaže bude vydáno vlád. nařízení, o nemocenské dělníky vůbec se nestarati. Nestane-li se tak, nestačí za několik roků l miliarda, ale bude potřebí těchto miliard několik, jak to vidíme u pojištění bratrského.

Konečně, máme-li dosti milionů pro ubohé cukrovarny jimž nutno nahraditi ztráty přivoděné hazardní hrou na burse, proč by také jednou nedala dnešní vláda něco na dělnické ústavy? Vládní orgány připravují naši veřejnost na to, že dnešní vládní systém potrvá ještě hodně dlouho, tedy když se dá jedněm, proč by se také nedalo druhým, zejména když v nemocenských pojišťovnách podle projednávaného zákona budou rozhodovati napříště páni zaměstnavatelé. Očekávali jsme, že § 121 zák., č. 221 z r. 1924, bude dobře opraven, zejména tam, kde se jedná o odbytné po zemřelých. Do konce měsíce září 1928 bylo projednáno ode dne účinnosti zákona, totiž od 1. července 1926, celkem 12.441 případů, dotýkajících se odbytného. Nárok byl přiznán dávkovou komisí v 10.515 případech. Bezpředmětných bylo 29, zamítnutých pak 962. Jen se, pánové a dámy, zadívejte na tento počet, abyste poznali, co rodin vyšlo naprázdno v důsledcích zákona. Zde mělo se rozpoznati, co je chybným a co nikoliv. Zde učiněná ztráta dosti často zuboženým rodinám daleko více předčí výši těch, vámi tolik vychvalovaných zlepšení!

Vládním návrhem dáváte slovenské nemocenské pojišťovny do rukou profesora Vojtěcha Tuky a jeho spojenců na Slovensku. Kdo je profesor Vojtěch Tuka, naznačil již svého času vůdce koalované strany národně-demokratické na Slovensku, pan dr Ivanka. (Výkřiky.) Zbytečno tudíž, abychom hovořili i my. Těmto Tukům vydá národní demokracie slovenské nemocenské pojišťovny. Co však pánům na tom záleží? Zhola nic! Jen když se vymstili socialistickému světu v republice Československé.

Při této příležitosti pokládám přímo za svoji povinnost, abych se podíval do orgánu Andreje Hlinky, (Sen. Tomík: Sláva mu!) do kterého píší katoličtí kněži na Slovensku. Já se pamatuji, že ve věrouce Kristově se říká: Mluvit pravdu - hájit pravdu! - Ale jedno je jisté, že není druhého denního listu v republice Československé, který by psal tak nízko, jako píše ústřední orgán ludové strany na Slovensku, časopis "Slovák". Je to orgán, který vzal kde komu čest, pokud se těmto pánům někdo do rukou dostal, anebo si páni na něj vzpomněli. Pánové, já jsem 32 roků žurnalisticky činným, ale přiznám se vám, kdyby mně někdo řekl: Budeš psát tak, aby to odpovídalo programu takového denního listu, jako je "Slovák" - promiňte, že na to odpovím: to bych šel raději tlouci kámen na silnici, šel bych raději hrabat sníh nebo popel, ale nepropůjčil bych se nikdy k věcem, jež čteme ve "Slováku" - Bohužel, že tyto útoky jsou psány katolickými kněžími na Slovensku, které jsou psány lidmi rázu Vojtěcha Tuky, (Sen. Kroiher: To není katolický kněz!) - Já vím, že není katolický kněz.

Pánové, můžete o nás psáti, co chcete, ale račte prominouti, já bych si raději urazil ruce, než abych psal takové pamflety, jako píše ta vaše bratislavská společnost. (Sen. Tomík: Prečítajte čo je tam nepravdivého!) Kolik lží - tolik nepravd! (Sen. Tomík: Von s nima!) Prosím, tak si je jděte přečísti, (obrácen k senátorům strany ludové) máte je tady. Tolik lží a tolik nepravd se může zroditi jenom v duších těch, kteří Slovensko od několika českých vládních stran dostali v plen, dostali v državu.

Chtěli jsme, aby opraven byl § 111 odst. 3. zákona č. 221, neboť tak, jak jej navrhuje v osnově vládní koalice, nedá se prováděti. Marně jsme se snažili přesto, že Ústřední sociální pojišťovna varuje, aby navržená změna stala se skutkem, a to z těchto důvodů. Ustanovení §u 11 zákona, podle něhož zvyšovací částky se mají vyměřovati z pojistného zaplaceného, přivedlo by v administrativě jak nemocenských pojišťoven, tak u Ústřední sociální pojišťovny takové obtíže, že považujeme za nebezpečné, aby bylo trváno na tomto znění zákona. Nemocenské pojišťovny i Ústřední soc. pojišťovna provádějí evidenci pojištěnců pouze na podkladě délky trvání pojištění, a nikoliv podle zaplaceného pojistného. Kdyby měla býti prováděna existence nároku podle zaplaceného pojistného, předpokládalo by to vzhledem k tomu, že se pojistné předpisuje současně s pojištěním nemocenským, tolik zápisů u každého pojištěnce, kolik by bylo předpisů pojistného. Nemocenské pojišťovny předpisují pojistné z t. zv. katastrů zaměstnavatelských, obsahujících jména, mzdovou třídu a pojištěnou dobu. U každého z pojištěnců musily by tedy při každé platbě zaměstnavatelů rozepisovati úhrnnou platbu podle jmen jednotlivých pojištěnců a na štítcích a výkazových lístcích uváděti u každého pojištěnce, bylo-li pojistné za uplynulou dobu skutečně zaplaceno. Tato práce vyžádala by si takových nákladů, že není vůbec úměrno finančnímu efektu a ochraně nositele pojištění, jehož se zmíněným ustanovením chce dosáhnouti. My jsme prosili, aby týž paragraf byl upraven jinak, že ústavy nebudou schopny to svésti. Při tom psaní toho paragrafu snad pisatel nedovedl doceniti, co může následovati, když ten napsaný paragraf se stane zákonem. Ale všechno je marné, poněvadž o každém našem návrhu, který byl podán ne z politického justamentu, ale z přesvědčení, že není možno přece vyhazovati zbytečně statisíce a miliony, že není možno dělati věci, které nesvedeme, pánové řekli: "No dobře, máte pravdu, ale my nic opraviti nesmíme." A tu se táži: Pánové, proč tedy ten senát zde existuje, proč to stojí náš stát 13 milionů Kč ročně, když nemáme odvahu opraviti to, co bude státi, stane-li se to skutkem, ohromné peníze, a co bude znamenati, že se budou musiti přijmouti sta a sta nových zaměstnanců? Aspoň se dostane zaměstnání naší inteligenci, naší studované mládeži, pro niž místa nemáme. Konečně snad uděláme dobrý skutek. Ale, slavný senáte, kde se na to vezmou peníze, když již dnes je vyloučeno, abychom to s nynějším příjmem mohli vydržeti? Vzhledem k tomu považujeme nejen za neúčelné, nýbrž i protismyslné, aby z obav, že určitá část pojistného nebude zaplacena, byly zvyšovány správní náklady komplikováním administrativy a také neúčelně plýtváno penězi zaměstnanců a zaměstnavatelů ve prospěch pojištěnců.

Boj za novelisaci platného zákona č. 221 vyvolal ostré útoky proti zaměstnancům nemocenských pojišťoven, zejména pak proti t. zv. ředitelské kastě. Nevím, která z koalovaných stran byla po této stránce mírnější a která ostřejší. Mohu jenom poznamenati, že přednost po této stránce surovosti náleží večernímu orgánu československé strany lidové t. zv. "Pražskému Večerníku"; zde se píše o zaměstnancích nemocenských pojišťoven způsobem, který se vymyká každé kritice vůbec. Ostatně kritiku tohoto listu měl za nás předminulý týden orgán pražského arcibiskupa deník "Čech", který napsal, že "Pražský Večerník" není ničím jiným, nežli ostudou, která spadá potom na účet československé lidové strany. Za zaměstnance nemocenských pojišťoven stačí přednésti kritiku, kterou učinil v nedávné době vynikající pracovník na poli sociální politiky profesor vysokého učení pražského dr Schönbaum. Ten mimo jiné prohlásil: "Především po organisační stránce lze říci, že osvědčilo se znamenitě spojení invalidního a starobního pojištění s nemocenským pojištěním v jediném zákoně a využití již existencí organisace nemocenského pojištění pro účely invalidního a starobního pojištění. Přetěžký úkol, provésti pojištění obrovské masy 2¹/₂ milionů pojištěnců, zjištění pojistné povinnosti, přihlášení, zařadění do mzdových tříd, předpis příspěvků nemocenských i nového invalidního a starobního pojištění, to vše stalo se buď zbytečným, nebo bylo zmoženo úředníky nemocenských pojišťoven, jakožto orgány Ústřední soc. pojišťovny, v době krátké a uspokojivým způsobem, zvláště uvážíme-li obtíže, které agitace proti pojištěni působí pojišťovacím orgánům je provádějícím. Jen ten, kdo zažil nesmírný zmatek, jejž vyvolalo řešení podobného správního úkolu v počátcích pensijního pojištění soukromých zaměstnanců, dovede posouditi, jaké úspory na správních nákladech a na lidské energii tímto sloučením bylo zde docíleno. Je potřebí říci, že využití nemocenských pojišťoven a jejich zaměstnanců, jakožto orgánů Ústřední soc. pojišťovny, bylo po prvé tímto způsobem řešeno v našem zákoně a jest jedním z jeho vynikajících principů."

A pro tyto zaměstnance, kteří od. 1. července 1924 až po dnešní den pracují do pozdních hodin večerních, po většině bez náhrady po 8hodinnové době pracovní, přináší vládní koalice jubilejní dar ve formě návrhu, který znamená zhoršení jejich existenčního postavení. Má se sice na ně vzíti slušný zřetel, existence má však býti zhoršena. Jen to, pánové, proveďte, aspoň soudy dostanou trochu více práce, než jí mají dnes, kdy pod tíhou práce soudcové přímo klesají.

Při této příležitosti považuji za svou povinnost říci několik slov ke slovům svého předešlého řečníka pana sen. Koukala. Pan senátor mimo jiné řekl, že není správné, když na voličských schůzích nebo na veřejných projevech se také setkáme se zaměstnancem nemocenské pojišťovny, ten že má seděti v pojišťovně a nemá býti na schůzích. Pánové, dovolte, což pak můžeme zakázati zaměstnanci nemocenské pojišťovny, aby on večer nebo v neděli nešel na schůzi voličskou? Copak, pánové a dámy, nesejdeme se na těch schůzích ku př. s úředníky min. zemědělství nebo zemědělské rady? A promiňte, pánové, že půjdu trochu dále, copak se nesejdeme na voličských schůzích ve tři hodiny odpoledne v neděli také s některým příslušníkem, který náleží do řad našeho kněžstva? Nebo nesejdeme se na politických schůzích se zaměstnanci, kteří jsou ve službách obchodních a živnostenských komor? A nikdo nemá práva a moci, aby to tomu úředníkovi zakazoval.

Jak pohlíží vládní poslanec na projednávaný zákon, vysvítá z prohlášení, které učinil v posl. sněmovně při projednávání novelisace zákona o soc. pojištění pan posl. Dubický, vynikající pracovník agrární strany a pracovník na poli soc. pojištění. Mimo jiné řekl: "Požadavky zjednodušení nevyhoví ustanovení osnovy, kterým se zřizují zemské úřadovny v Praze, Brně a Bratislavě. Připomínám, že v r. 1924 bylo upuštěno od myšlenky je zřizovati. Vedle Ústřední sociální pojišťovny, úrazových pojišťoven a pensijních ústavů budou tyto úřadovny pleonasmem, který není ani účelný, ani věcně opodstatněný. S hlediska organisačního je jejich zřízení pochybené s hlediska správních nákladů znamenají nové zdražení, odhadnuté na 20 až 30 mil. Kč. S těmito novými výdaji není ve finanční části zákona počítáno a bylo by nutno, aby jednou o této otázce v odborných kruzích bylo uvažováno, než dojde k rozhodnutí poslednímu." Tedy zde je řečeno něco jiného, než co řekl dnes kol. Roháček. Přes naše varovné hlasy "nevyhazujte zbytečně miliony do povětří" přechází vládní koalice v senátě mlčky k dalšímu dennímu pořádku.

Světlým bodem navrženého zákona možno nazvati § 107 zák. č. 221, v němž zmenšuje se čekací lhůta ze 150 týdnů na 100 týdnů. Nutno ovšem upozorniti pány navrhovatele, aby si dobře pročetli učiněný návrh a ku pomoci pozvali si odborníky. Stane-li se tak, dojdou navrhovatelé k přesvědčení, že i tento paragraf nutno upraviti, nemá-li zůstati trvale nejasným a nemá-li býti novým nesmyslem navrhovaného zákona.

Navrhovatelé chlubí se, že v zákoně ponechali státní příspěvek 100 mil. Kč na vybudování léčeben pro vážně choré. Kdy však tento obnos bude vyplacen, nikdo neví. Od provádění zákona uplynula již více než dvě léta, dodnes však nebyl vyplacen jediný haléř. Je nejvýše na čase, aby zdravotnictví v republice věnováno bylo trochu více pozorností a snad také i vážnosti, než je do této chvíle.

Ještě bych dodal k těm 100 mil. Kč, že když Ústřední sociální pojišťovna žádala alespoň o menší splátku na obnos již dávno Národním shromážděním povolený a v rozpočtu se nalézající, dostalo se nám odpovědi, že těch peněz nepotřebujeme, že tam máme peněz dosti. Já bych prosil, aby se páni nechlubili jen něčím, co je pěkné v zákoně, nýbrž abychom také viděli nějaký skutek.

Stojíme pod dojmem hrozné katastrofy, která se včera udála na staveništi firmy inž. Pražák a Moravec na Poříčí a při níž podle předběžného odhadu dlužno počítati se 40 až 50 mrtvými obětmi této katastrofy a asi s 30 těžce raněnými. Mimoděk se tu vynořuje otázka, kdo se postará o všechny pozůstalé vdovy a sirotky, případně rodiče, jichž usmrcení byli převážnými živiteli, a kdo zabezpečí ostatní oběti této katastrofy, kdo vyvázli s těžkými zraněními, budou-li ovšem na živu zachováni. Je to v prvé řadě Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy v Praze, u níž všichni tito na stavbě zaměstnaní dělníci jsou pojištěni, a ona jim jistě s urychlením všechny podle úrazového zákona jim příslušející dávky vyměří a vyplatí. U zraněných přijdou v úvahu v prvé řadě příslušné nemoc. pojišťovny až do vyléčení obětí katastrofu tu přeživších a ponesou náklady léčení a nemocenského do prvých 4 týdnů po úraze ze svého. Náklad na odškodnění všech odvětví této katastrofy dlužno zhruba při nedostatku podrobných rodinných dat usmrcených osob odhadnouti na 5 až 6 mil. Kč. Je to suma obrovská, která velmi citelně zatíží Úrazovou pojišťovnu dělnickou, která jí však z úhradních listin a běžného hospodaření může krýti a tím tuto velikou řadu obětí zmíněné katastrofy může trvale zabezpečiti.

Mimoděk dlužno při tom vzpomenouti těch neustálých útočníků na existenci úrazového pojištění, k nimž v poslední době se přiřadil v debatě poslanecké sněmovny k novele zákona o sociálním pojištění pan posl. Krejčí ze strany lidové, který spíláním této instituci podceňoval její význam a domáhal se dokonce jejího zrušení, tvrdě, že teprve zrušením úrazového pojištění bude novela k sociálnímu pojištění, právě projednávaná, dokonalou. Nic jiného nescházelo, než kdyby úrazové pojištění bylo připojeno k invalidnímu a bylo upraveno tak, jak pánové potřebují. Až byste potom viděli, že se vdovám a sirotkům dostalo několika korun, které jim zákon č. 221 dává, co byste tomu potom říkali? Nebýti úrazového pojištění, všechny oběti této katastrofy by vyšly úplně na prázdno bez jakékoliv podpory ze sociálního pojištění, vyjma léčebnou péči u zraněných a to z toho důvodu, že dosud nemá žádný z nich čekací dobu, na invalidní, resp. vdovský neb sirotčí důchod, zákonem č. 221/24 předepsanou.