| II. volební období. | 8. zasedání. |
K úmluve medzi republikou Československou a kráľovstvom
SHS, týkajúcej sa predmetu horeuvedeného,
ktorá predkladá sa poslaneckej snemovne na schválenie,
treba je zvláštneho zákona, ktorým sa
majú uviesť zásady v úmluve stanovené
do života. Zákon tento, ktorého návrh
prijatý bol senátom (tisk 890 a 930), slúžiť
má k zamedzeniu odchylností právnych názorov,
definuje pojem peňažných ústavov spomínaných
v Úmluve, opatruje Československému súčtovaciemu
ústavu právnu basis k zisteniu a osvetleniu dlžníckeho
pomeru peňažných ústavov, pokiaľ
sa týkajú starých korún u jugoslávskych
veriteľov v zákonných termínoch. Nesprávne,
neúplné a nejasné informácie peňažných
ústavov Čs. súčtovaciemu ústavu
podliehajú trestu peňažnému.
Zákon určuje, že Čs. súčtovaci
ústav má právo vyzvať peňažné
ústavy, ktorých sa to týka k zaplateniu pod
následkom exekúcie, ustanovuje však i opravné
prostriedky peňažných ústavov. Konečne
prikazuje rozdelenie vybraných čiastok ústavov
uvedeným v článku 2, odst. 2. Úmluvy.
Zahraničný výbor uznávajúc
vysoký význam spoľahlivosti dlhopisov československými
bankami vydaných a v dôvere, že úmluvou
nevzniknú mimoriadne škody peňažným
ústavom založeným vyššou platebnou
povinnosťou v prospech bankových dlhopisov dvoch bánk
navrhuje poslaneckej snemovne, aby prijala usnesenie senátu
i rezolúciu.
Úmluva obsahuje některé právní
normy, jež jsou odchylné od všeobecných
norem právních. Tyto umluvené normy mají
míti ráz výlučně zavazující;
aby nenastala kolise mezi právem domácím
a úmluvou, jest třeba normám úmluvou
stanoveným dáti moc zákona československého.
K tomu směřuje zákon prováděcí,
jehož návrh jest předložen. Úmluva
obsahuje dále ustanovení, že dlužníci
českoslovenští, pokud dlužníky
jsou peněžní ústavy, za jednu korunu
starorakouskou zaplatí věřiteli svému
v S. H. S. 50 h a druhých 50 h že zaplatí účtovacímu
ústavu v Praze, kteréžto místo peněz
použije ke krytí pohledávek ústřední
banky československých spořitelen a živnostenské
banky v Praze, jež tyto mají za určitě
naznačenými dlužníky v Krajině
a Dalmacii.
Provedení této části úmluvy
vyžaduje opatření dalších: Přesného
zjištění, jaké ty dluhy našich
peněžních ústavu ještě jsou;
dalším opatřením jest vydobytí
těchto pohledávek a konečně rozdělení
peníze, který touto operací bude opatřen.
Výbor ústavně-právní projednal
usnesení senátu N. S. R. Č. o vládním
návrhu shora naznačeném ve schůzi
dne 25. června 1929 a usnesl se navrhnouti poslanecké
sněmovně přijetí zákona beze
změny. Současně doporučuje ku přijetí
svoji i senátní resoluci.
Právní pravidla obsažená v úmluvě
mezi republikou Československou a královstvím
Srbů, Chorvatů a Slovinců ze dne 7. listopadu
1928 o úpravě vzájemných pohledávek
a dluhů, vzniklých před 26. únorem
1919 ve starých korunách rakousko-uherských
mezi věřiteli nebo dlužníky československými
a srbochorvatskými (nadále zvané "úmluva"),
pokud upravují látku vyhrazenou zákonodárství
Československé republiky, mají moc zákona.
Peněžními ústavy československými
podle článku 2., odst. 1., úmluvy (§
1) rozumějí se veškeré tuzemské
ústavy uvedené v § 2 zákona ze dne 10.
října 1924, č. 239 Sb. z. a n., o vkladních
knížkách (listech); akciových bankách
a o revisi bankovních ústavů, a tuzemské
filiálky stejných ústavů cizozemských.
(1) Peněžní ústavy československé
(§ 2) jsou povinny, a to i tehdy, když snad již
dříve podaly jakékoliv oznámení
či přihlášku, oznámiti Československému
zúčtovacímu ústavu v Praze do 15 dnů
od účinnosti tohoto zákona své dluhy
uvedené ve článku 1., odst. 1., úmluvy,
pokud trvaly ve starých korunách rakousko-uherských
ještě dne 3. října 1928, a to podle
stavu ze dne 26. února 1919 a z 3. října
1928 a připojiti zároveň příslušné
výpisy z účtů. V oznámení
uvésti jest též veškeré skutečnosti
potřebné k objasnění případu
jakož i případné pochybnosti o povinnosti
peněžního ústavu dluh oznámiti.
Oznámení podati jest na tiskopisu, jejž dodá
na požádání zdarma Československý
zúčtovací ústav v Praze.
(2) Peněžní ústav, který oznámení
v odstavci 1. uvedené včas nepodal, nebo dopustil
se vědomě nebo z neomluvitelné nedbalosti
jakékoliv nesprávnosti, neúplnosti nebo nejasnosti
v oznámení, bude potrestán berní správou
svého sídla (na Slovensku a v Podkarpatské
Rusi finančním ředitelstvím) pokutou
do 50.000 Kč; kromě toho zaplatí Československému
zúčtovacímu ústavu povinnou částku
svého dluhu (čl. 2., odst. 1., úmluvy) dvojnásobně.
(3) Peněžité pokuty ukládané
podle tohoto zákona připadají státu.
(1) Československý zúčtovací
ústav provede o závazcích peněžních
ústavů (§§ 2 a 3) potřebná
šetření.
(2) Uzná-li Československý zúčtovací
ústav, že jde o závazek peněžního
ústavu (§ 2), který náleží
do úpravy podle úmluvy (§ 1), vyzve peněžní
ústav, aby povinnou částku podle čl.
2., odst. 1., úmluvy do 15 dnů Československému
zúčtovacímu ústavu zaplatil. V opačném
případě vrátí Československý
zúčtovací ústav oznámení
peněžnímu ústavu jako bezpředmětné.
(3) Proti těmto rozhodnutím (odst. 2.) není
přípustna stížnost podle § 4 zákona
ze dne 30. června 1922, č. 207 Sb. z. a n., o způsobu
vyrovnání pohledávek a závazků
vzniklých v korunách rakousko-uherských mezi
věřiteli nebo dlužníky československými
a cizími, ani podle § 9 vládního nařízení
ze dne 7. srpna 1922, č. 264 Sb. z. a n., o československém
zúčtovacím ústavu pro pohledávky
a závazky v korunách rakousko-uherských;
peněžní ústav může námitky
proti nim uplatňovati toliko žalobou u řádného
soudu příslušného podle sídla
Československého zúčtovacího
ústavu v Praze. Žalobu nutno podati nejdéle
do 30 dnů po doručení rozhodnutí československého
zúčtovacího ústavu. Československý
zúčtovací ústav má ve sporech
postavení soukromého věřitele; zastoupen
bude českou finanční prokuraturou v Praze.
(4) Platební vyzvání Československého
zúčtovacího ústavu (odst. 2.), proti
němuž nebyla v předepsané lhůtě
podána žaloba (odst. 3.), jest vykonatelno soudní
exekucí.
Rozdělení vybraných částek
bankám uvedeným ve článku 2., odst.
2., úmluvy (§ 1) provede Československý
zúčtovací ústav podle výkazů,
jež mu tyto banky na vyzvaní předloží.
O případných stížnostech proti
rozdělení, jež podati jest u Československého
zúčtovacího ústavu do 30 dnů
po doručení příslušného
rozhodnutí, rozhoduje ministerstvo financí.
Zákon nabývá účinnosti dnem
vyhlášení; provede jej ministr financí
v dohodě s ministry spravedlnosti a vnitra.
Vláda se vybízí, aby těm lidovým
peněžním ústavům, které
na základě úmluvy Československé
republiky s královstvím SHS odvésti mají
Československému zúčtovacímu
ústavu 50% částky svého dluhu, pokud
možno poskytla odškodnění.
Vláda se vyzývá, aby placení částky
dle § 4 tohoto zákona lidovým peněžním
ústavům bylo poshověno do té doby,
až budou s to, aby bez otřesení své
existence tyto obnosy mohly splatiti aneb aby byly jiným
způsobem odškodněny.
V právní vědě je spor o to, zda je
třeba, aby právní normy, jež byly přijaty
v mezinárodních úmluvách, které
byly řádně ratifikovány byly znovu
formou zákona vyhlašovány, anebo zda stačí
sama smlouva mezi státy uzavřená a parlamenty
ratifikovaná. Také v tomto případě
mohl by býti spor o to, zda nestačí schválení
smlouvy mezi republikou Československou a královstvím
Srbů, Chorvatů a Slovinců k tomu, aby právní
normy ve smlouvě obsažené nabyly moci zákona.
Právě proto však, že je tu spor o tuto
věc, přikloňuje se rozpočtový
výbor k tomu, že je bezpečnější
vydati o tom zvláštní zákon, zvlášť
vzhledem k tomu, že dotyčná úmluva obsahuje
normy povahy obligatorní a k tomu takové, které
se odchylují od našich všeobecných norem
právních. Proto rozpočtový výbor
pustil se do meritorního jednání, které
záleželo v tomto případě v tom,
aby srovnán byl předložený zákon
senátem již přijatý se zásadami
přijatými v uvedené mezinárodní
smlouvě. Rozpočtový výbor jednal o
tomto návrhu, provedl tuto práci srovnávací
a poněvadž uznal, že normy v předloženém
zákoně uvedené souhlasí, jmenovitě
pokud finančního efektu se týče, se
zásadami v mezinárodní smlouvě uvedenými,
doporučuje poslanecké sněmovně přijetí
zákona beze změny. Zároveň doporučuje
ku přijetí přijatou resoluci v senátě,
doplněnou v ústavně-právním
výboru sněmovny. K těmto resolucím
podotýká rozpočtový výbor,
že je samozřejmé, že náhrada se
může poskytovat jenom tenkrát, když ústav
prokáže efektivní a bilanční
ztrátu a poshovění že může
býti povoleno jenom tenkrát, když dotyčný
ústav prokáže skutečné potíže
a osvědčí, že by okamžitým
placením mohlo nastat otřesení dotyčného
ústavu.

