Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Mnoho se poukazuje na to, že školství, místo aby dobu vedlo, často jen za ní pokulhává. Politické dějiny předstihly stav našeho školství, neboť ještě po desetiletí existence demokratické republiky stále jen se uvažuje o školských reformách, aniž se vážně soustava školství reorganisuje podle ducha doby. Některé zjevy naopak dosvědčují, že se školství ani administrativně ani pedagogicky nesoustřeďuje a nedemokratisuje, nýbrž spíš podle určitých politicko-mocenských poměrů parceluje a přizpůsobuje stranickým tendencím. Nelze než litovati nedostatku smyslu a odvahy k reformě školství v národě, kterému jeden z jeho největších synů již před třemi stoletími napsal Didaktiku, aby novou úpravou všeho vyučování a tedy povznesením výchovy mládeže připravil dokonalou obnovu vlasti.

V dějinách školství se konstatuje, že myšlenka demokracie má svůj vliv také na rozvoj školství a to tak, že škola do okruhu svojí působnosti zabírá nejen stále širší vrstvy lidu, ale že také stále víc přihlíží k odborné jeho přípravě k životu praktickému. Všeobecnost vzdělání se doplňuje se zřetelem k sociální dělbě práce a demokracie z problému pouze politického se stává také otázkou hospodářskou a kulturní. Vytýká-li se anglosaskému školství převaha praktičnosti oproti převaze intelektualismu v soustavách školství kontinentálního a zvlášť starorakouského, skutečná hodnota národohospodářského života různých národů ukazuje, který světový názor školou vštípený má větší význam pro život kulturní, politický a sociální. Máme-li nyní před sebou sociálně psychologický, pedagogický a praktický úkol vychovat typicky československého občana, který by v sobě spojoval tvořivě a positivně nejlepší vlastností svého národa se znaky novodobé světovosti, nemůžeme svého školství nechat v programové a metodické zaostalostí, v jaké nám je odevzdal starý monarchický režim. Státní školská správa už jednou definitivně se musí odhodlat k reformnímu dílu a to bez všech postranních zřetelů, které porušují tradici národní kultury a poškozují československou státní ideu před zraky světové moderní demokracie.

K nejaktuálnějším otázkám školství patří reforma pokračovacího školství, Praví se, čím byla pro život národní, kulturní a hospodářský v druhé polovině XIX. století škola národní, tím že je pro národ a stát století XX. škola pokračovací. Školství odborné a pokračovací z nahodilých nepovinných kursů nedělních a večerních mění se v školství soustavně organisované s povinnou školní návštěvou; a je-li stále ještě dost neporozumění pro řádné vybudování tohoto školství a jeho závaznost, lze vzpomenouti, jak také školství národní těžce zápasilo ve svém vývoji s neochotou orgánů správních a s nepochopením těch, jejichž dobru a pokroku sloužilo.

Rozšíření hospodářství národního do rámce světového, ona světová centralisace, na kterou myslil Palacký, dělba a specialisace v hospodářském životě, posléze pak heslo racionalisace výrobního procesu vystavuje nejen podnikatele a zaměstnavatele, ale také zaměstnance a dělníka těžké zkoušce duševní zralosti a technické dovednosti. Kdo chce obstát v mezinárodní a světové soutěži, nemůže se uzavřít do zdí primitivní výroby a hospodářské soběstačnosti. Industrialisace a komercialisace ať řemeslné ať zemědělské výroby charakterisuje dnešní hospodářský život v jeho vnitřní a pevné souvislosti.

V Československu vybudováno bylo dosti ústavů, škol a kursů vysokých, středních a lidových pro vzdělání dorostu zemědělského. Hůře je tomu s odborným školstvím jiných oborů a zvláště se školstvím pokračovacím a učňovským, které má zdokonalovat vzdělání dorostu řemeslnického, živnostenského, obchodnického. Už po léta se připravuje v ministerstvu školství a národní osvěty zákon o učňovských školách, který je potřebný tak, jako naléhavá je reforma živnostenského řádu. Dosavadní soustava pokračovacích škol živnostenských nevyhovuje potřebám doby, která na živnostnictvu vyžaduje nejen řemeslné rutiny, ale také teoretického vzdělání a národohospodářského rozhledu. Jisto je, že živnostenský dorost nemá dosti účelných škol; dobrá třetina všech učňů a učednic nemá příležitostí připravovat se také školsky do praktického života na budoucí hospodářskou soutěž.

Nejhůře však na tom je tovární dorost dělnický, na který se ustanovení o pokračovacím školství vůbec nevztahují, neboť mladiství zaměstnanci tovární nejsou učni ve smyslu živnostenského řádu. Náš dělník od svých 14 let pracuje výdělečně v továrně, poněvadž mu pro existenční boj nezbývá nic jiného než továrna. Nikdo se nestará o to, aby se mohl bez ztráty živobytí a soustavně také teoreticky dále vzdělávat ve svém pracovním oboru. Tovární dělník a dělnice jsou odstrčeni veřejnou péčí školskou, která teprv tehdy má skutečný význam, zaváže-li je k povinné školní docházce, tak jako zavazuje učně živnostenské k návštěvě odborných škol pokračovacích. V seznamu normálních osnov pro odborné školy pokračovací je pamatováno na učně 53 živností, ale nikde ve svodu nejdůležitějších norem pokračovacího školství není zmínky o učních nebo mladistvých dělnících továrních.

Jako je pro zabezpečení pravidelného chodu ekonomického života a pro regulaci stálé zaměstnanosti dělnictva nezbytné vědecké studium průmyslové konjunktury světové a jejího vztahu k situaci a zaměstnanosti domácí, tak pro vnitřní zajištění dobrých podmínek kvalitní výroby, která zejména pro náš stát, převážně exportní, je stále důležitější, je třeba organisovat technickou, národohospodářskou a ovšem i všeobecnou a občanskou výchovu mladého dělnictva, které má nejen mnoho vyrábět, ale především dobře, kvalitně pracovat, aniž touto racionalisací výroby se vyčerpává a poškozuje na zdraví. Doba bezmyšlenkovité výroby en masse, stejně jako doba sociálního bezpráví dělnictva mizí tak jako v politických dějinách absolutní monarchism ustupuje před postupnou demokratisací všech institucí politických a před šířící se osvíceností lidu. Inteligence dělnická je psychologicky i sociologicky stále podstatnějším prvkem výrobního procesu a stále aktivnějším součinitelem ve vývoji společnosti k hospodářské demokracii. Zaměstnavatel, který nedovede oceniti práci inteligentní, neobstojí v hospodářské soutěží. Tovární výroba na rozdíl od individuálnější výroby řemeslné a živnostenské změnila také a takřka vyloučila starý pojem učňovství. Dělba a zmechanisování práce, vědecké metody řízení práce (taylorism) postavily továrního dělníka před úkoly zcela specialisované, takže tovární dělník - na rozdíl od řemeslníka a živnostníka - není s to obsáhnouti celého oboru svojí práce, která je tak složitě diferencována. "Učňovství zkomírá - praví Geores Scelle" [Le Droit ouvrier (1922, str. 155).]; rozšíření strojní výroby vede k předsudku, že není třeba učit se řemeslu; rostoucí potřeby nutí otce rodiny, aby ze 14letého dítěte udělal "hned vydělávajícího" dělníka; posléze ani zaměstnavatel ani syndikát nepochopili zde svojí povinnosti a svého zájmu: jeden se chce vyhnouti nesnázím s učni, druhý jen omezuje jich počet, poněvadž se obává nadbytku dělnictva. Je to nepochybně otázka mravní, stejně jako otázka natality: není už jen vážná, začíná býti trapná."

Fakt je, že stará forma učňovství ustupuje dnes technickému vyučování. Smlouva o učení se svojí pseudorodinnou povahou, učení smluvní nebo individuální ustupuje vyučování povinnému, organisovanému státem, a jenom toto technické školství může dnes míti význam. [Georges Scelle: Précis élémentaire de Législation industrielle (1927, str. 163, 165).]

Tu je patrna ohromná mezera ve školském zákonodárství. Československé zákonodárství dělnické a sociální sice se může vykázati zákonem z 12. srpna 1921 o závodních výborech, které nejen poskytuje dělnictvu možnost sebeobrany proti bezpráví, na ochranu zdraví a života, ale vedle těchto opatření ochranných a obranných ukazuje mu i cestu k řešení sociálně ekonomické otázky samosprávy práce a podílu na správě a zisku kapitálového podnikání průmyslového. Leč tento zákon, který znamená etapu sociálně hospodářského vývoje v Československu, musí být doplněn zákonem, který dělnictvu umožní splnit ony positivní podmínky tvůrčí spoluúčastí ve výrobním procesu. I pro sociální osvobození platí dějinné heslo: "osvětou k svobodě", Nejsou to ovšem jenom dělníci, kteří nejsou v celku sdostatek připraveni k funkcí závodních výborů, jejichž úkolem jest "hájiti a povzbuzovati hospodářské, sociální a kulturní zájmy zaměstnanců v závodě" (§ 3); zprávy o úřední činnosti živnostenských inspektorů konstatují, že nedostatečný zájem o zákon, který vešel v život 1. ledna 1922, přičísti jest také "nevalné přízni mnohých zaměstnavatelů k novodobé sociální vymoženosti dělnické". Zákon však, o němž důvodová zpráva sociálně politického a socialisačního výboru pravila, že je "prvním krokem na cestě demokratisace výroby" a sociálně hospodářským důsledkem a doplňkem "svobody a rovnoprávnosti politické, dosažené v tomto státě jeho zřízením a ústavou", musí být respektován, a státní správa je povinna opatřiti náležité podmínky k tomu, aby mu zaměstnanci i zaměstnavatelé mohli vyhověti. Je-li dělnictvo podle zákona oprávněno prostřednictvím závodních výborů "podávati návrhy na zlepšení provozu, zejména návrhy na zdokonalení technického zařízení provozu a ochrany dělnictva, pracovních metod a pod." (§ 3, ch), je-li správa závodu povinna "aspoň jednou za 3 měsíce podati ve schůzi závodního výboru zprávu o obchodním a správním stavu závodu, o jeho výkonnosti a o záměrech pro další dobu" (§ 4, c) atd., pak je nutno připraviti dělnictvo na tato zákonem stanovená práva, která jsou ostatně přirozenou součástí hospodářsko-sociální soustavy založené na principu demokracie.

V Československu bylo podle statistiky z roku 1921 v průmyslu a živnostech činno 1,519.630 dělníků, 255,066 učedníků a 37.248 nádeníků. Všimněme si blíže jen průmyslu textilního, v němž podle téže statistiky bylo zaměstnáno 247.758 dělníků, 3.094 učedníků a 1.635 nádeníků. Malý počet učňů v průmyslu textilním je vysvětlitelný tím, že na rozdíl od učňů živnostenských doba učňovství v průmyslu textilním je vlastně zcela krátká, neboť učeň textilní je placen jako pomocný dělník již od vstupu do továrny (na př. podle pracovní smlouvy, uzavřené r. 1925 mezi Sdružením zaměstnavatelů textilního průmyslu v Praze s dělnickými organisacemi, "učňům odborným placena bude do 4 týdnů mzda 1 Kč za hodinu bez drahotního přídavku, - v dalších týdnech hodinová mzda 1, Kč s povoleným drahotním přídavkem"; tu postupně svěřován je mu 1, 2 až 3 stroje, takže učňovská doba v tkalcovně je sotva delší 2 - 4 týdnů.). Denní mzdy pomocného dělnictva stupňují se podle věku a rozlišují se mzdy pro muže a ženy od 14 do 16 let, od 16 do 18 let, od 18 do 20 let a pro muže a ženy přes 21 let. V kolektivní smlouvě jest jen tato zmínka, týkající se odborného vzdělání: "Dělnictvu, navštěvujícímu odborné večerní kursy školské, nahradí se ušlý výdělek ve výši hodinové mzdy."

Nelze tedy ani vymeziti pojem učně v textilním průmyslu ani stanoviti dost přesně počet pomocných dělníků a dělnic ve věku od 14 do 18 let. Je možno jen přibližně odhadnouti počet těch, kdo by obdobně s učni živnostenskými měli býti zahrnuti do povinnosti navštěvovati odbornou školu pokračovací, která by je teoreticky i prakticky vzdělávala "pro budoucí úspěšnou činnost v jejich povolání a pro život občanský." Není-li o tento dělnický dorost školsky náležitě postaráno, není divu, že dělnická mládež, vyčerpaná denní prací v továrně, ohlíží se víc po odpočinku, zábavě nebo sportu nežli po sebevzdělání, vyžadujícím silné vůle a osobní kázně; a není také divu, že sociální a dělnické zákonodárství jenom ztěžka se uplatňuje, poněvaž vedle pasivní resistence mnohých zaměstnavatelů projevuje se tu nezaviněná neznalost zákona a nedostatek národohospodářského rozhledu se strany zaměstnanců.

Český severovýchod je kraj značně textilní. V Králové Dvoře nad Labem je v textilu zaměstnáno 5000 dělníků, v Náchodě 4000, v Úpici 3000, v České Skalici 1800, na Policku a v Hronově 5000, v Hořicích 1900 dělníků. V textilních továrnách královédvorských je zaměstnáno asi 500 mladistvých dělníků a dělnic ve věku od 14 do 18 let. Podle toho by se mohlo souditi, že ze 250.000 textilních dělníků v Československu je asi 10 procent, t. j. 25.000 pomocných dělníků a dělnic ve věku mezi 14 a 18 lety, kteří by mohli a měli navštěvovati odborné pokračovací školy textilní. V Králové Dvoře bylo by těchto pomocných dělníků a dělnic na 500, v Náchodě 400, v Úpici 300, v České Skalici 180, na Policku a v Hronově 500, v Hořících 190. A toto mladé dělnictvo je si vědomo, že se mu děje křivda, jestliže se na jeho vzdělání a na jeho těžké poměry zapomíná. [Hořická dělnice Božena Petrovická píše v Mladých Proudech (1929, č. 6): "Kde je spravedlnost? Mnoho se mluví a aspoň píše o dorostu řemeslném, o bídných jeho poměrech atd. Právem! Ale velmi málo se ví o dorostu továrním a najmě o dorostu továren textilních. Tam v oblasti východočeské, na Hořicku, Královédvorsku, Náchodsku atd. veliké procento mladých lidí jde do továren, aby pomohlo živiti sebe, sourozence a často i staré, fabrikou sedřené rodiče. A co se udělalo pro tento dorost? Nic. Ani řádné pokračovací školství nebylo zákonem stanoveno, kde by se tento dorost mohl odborně vzdělávat a prakticky pro život vybavit! Poměry v textilním průmyslu nejsou záviděníhodné. Strašná nemoc, tuberkulosa, usazená ve zdech továrny, řádí nejvíce na mladých tělech. 70 procent textiláků umírá tuberkulosou! Pomoc pro tento proletariát je nezbytná. Může-li stát sanovat zkrachované banky a velká agrární družstva, proč by nemohl dáti nějaký milion na ozdravovny a sanatoria pro choré textiláky? Může-li stát dávati subvence pro chov dobytka, proč by nemohl dáti subvence na vzdělání textilního proletariátu? Jsme občané všichni jednoho státu, tož žádáme, aby měřeno bylo jedním loktem! Či musíme v Československé republice, ve svém státě, hledati spravedlnost se svíčkou?"]

Pravda je, že v městech, kde jsou odborné textilní školy, jsou dělnictvu k disposici pokračovací a odborné kursy, které však navštěvují spíše dospělí dělníci nežli dorost k docházce nezavázaný. Tak na př. na státní odborné škole textilní ve Dvoře Králové nad Labem ohlášen byl ve školním roce 1927-28 dvouroční večerní běh tkalcovský se sedmiměsíčním vyučováním po 4 hodinách týdně, poskytující teoretické a praktické vzdělání v nejdůležitějších naukách textilních, přizpůsobených místnímu průmyslu; do tohoto běhu přijati byli příslušníci textilního průmyslu, kteří byli nejméně jeden rok výdělečně činní a jsouce ve dne zaměstnáni nemohli navštěvovati oddělení denní; stejně ohlášeny byly dvouroční nedělní běh tkalcovský, jednoroční večerní běh pro běličství, barvířství a tiskařství, jednoroční večerní běh zdokonalovací pro absolventy denní školy, jednoroční nedělní běh kreslířský a specielní odborné kursy pro vzdělání příslušníků textilního průmyslu v určitém oboru (na př. kurs pro zpracování juty). V těchto pokračovacích a odborných kursech večerních a nedělních platí se za školní rok jenom 10 Kč zápisného a 10 Kč příspěvku na učební pomůcky, ve specielních kursech platí se kromě toho za vyučovací hodinu 1 Kč. Kursy tkalcovský a přadlácký pro jutu navštěvovalo 74 dělníků. - Na státní odborné škole tkalcovské v Náchodě zavedeny byly vzdělávací nedělní a večerní kursy pro teorii tkalcovskou (dvouroční, 4 hodiny týdně) a pro strojové tkalcovství (jednoroční, 2 hodiny týdně), kočovné kursy v Červeném Kostelci a Úpici, nedělní a kočovný kurs pro strojní tkalcovství; žáků bylo celkem 170, z nich ve věku 15 až 16 let bylo 11, (kursy nedělní a večerní navštěvovati mohou jenom textilní zaměstnanci, kteří mají nejméně 1 rok odborné praxe tkalcovské), ve věku 17 až 18 let 37, ve věku 19 - 20 let 27, ve věku 21 - 30 let 63, ve věku 31 - 40 let 32 žáků. Dělnictva mladšího hlásí se méně, staršího pak více nežli počet učitelských sil pro pobočky stačí, takže bývá z třetiny odmítáno. V Náchodě a okolí je značný počet dělnictva přádnického, které by potřebovalo samostatného kursu, aby nemuselo dojíždět na odborné kursy až do přádnické školy v Ústí nad Orlicí.

Kde tyto tkalcovské a textilní školy jsou (jako v Králové Dvoře n. L., v Náchodě, v Stárkově, v Ústí nad Orlicí, ve Vrchlabí), nebylo by nesnadno zavésti povinnou návštěvu textilní školy pokračovací pro mladistvé dělnictvo textilních továren, tak jako tomu je na živnostenských školách pokračovacích. Povinnost navštěvovati odbornou pokračovací školu textilní bude třeba výslovně stanoviti a sankcemi zajistiti, jinak by škola nebyla školou. Tomu bude nutno přizpůsobiti podmínky tovární práce pomocného dělnictva, které tak jako dorost živnostenský bude povinno svoji školu navštěvovati. Zkušenosti, které byly získány při odborných pokračovacích školách hornických, jež jen dobrovolně navštěvují mladiství pomocní dělníci důlních podniků, naznačují, že bude nutno, aby péči o řádnou docházku do školy vzal na sebe také zaměstnavatel, který bude povinen pomocným dělníkům pokračovací školy navštěvujícím nejen poskytovati z hodin pracovních potřebný čas (před 18. hodinou, do které se smí nedéle ve škole vyučovati), ale také platiti mzdu za hodiny ve škole ztrávené jako za hodiny pracovní. Za to by škola opatřovala nejen lepší teoretickou a praktickou kvalifikaci jeho dělnictvu, ale přihlížeti by mohla při úpravě učebné osnovy k zvláštnostem místních podniků, jejich výroby atp. Racionalisace tovární výroby je ostatně nemyslitelna bez odborného vzdělání těch, jejichž hlavou a rukama tato racionalisace má být prováděna. Není pochyby, že povinná škola pokračovací narazí také na nepochopení a neochotu některých dělníků, kteří v ní budou spatřovati omezování osobní svobody, ztrátu času a vůbec křivdu a zlo. Může se opakovat historie obecného školství, které ještě dnes bývá někde nevítanou povinností. Také proti sociálním chorobám je třeba zavčas zakročiti; nezaměstnanost, výluky a stávky jsou symptomy nemoci, kterou je radno předstihnouti a zažehnat, než je pozdě. Ostatně ti, kdo by s dobrým prospěchem pokračovací školu textilní vychodili, snáz by se dopracovali lepší mzdy, přístupu do denních škol tkalcovských, přádnických a j.

V městech, kde jsou textilní továrny, kde však není textilní škola, bylo by možno pokračovací školu textilní přičleniti k živnostenské škole pokračovací. Vyučovati by mohli kvalifikovaní mistři nebo zřízenci tovární, absolventi denní školy odborné, pro které by bylo zapotřebí zříditi občasné kursy odborné, aby tu jako učitelové pokračovacích škol textilních nabyli potřebných vědomostí pedagogických a didaktických a doplnili svoje vědomosti odborné se zřetelem k vyučovací osnově.

Povinná návštěva odborné pokračovací školy textilní trvala by tři léta. První ročník byl by přípravkou, v níž by učňové nebo pomocní dělníci průmyslu textilního prohlubovali svoje všeobecné vzdělání v počtech, písemnostech, kreslení a v jiných disciplínách se zřetelem k další odborné výchově v ročníku druhém a třetím. V těchto vyšších dvou ročnících probírala by se stejná látka, jaká se nyní vykládá v kursech nedělních a večerních; zde by se také vyučovalo rozděleně podle odvětví textilního průmyslu (oddělení pro tkalce, oddělení pro přádníky atp.). Při tom všem by se muselo pamatovati také na vzdělání všeobecné i národohospodářské, kterého dělnictvo potřebuje i ve smyslu zákona o závodních výborech.

Zvláštní péči bylo by věnovati kursům pro dělnice, kterých bývá někdy v textilních továrnách více než dělníků; tu by nemohlo jít jenom o vzdělání odborné, textilní, nýbrž také o jiné učebné předměty, které mohou zajímati dělnici, ženu a matku, hospodyni i občanku státu.

Ovšem že by vedle těchto pokračovacích škol pro mladistvé dělnictvo podrženy a ještě rozšířeny byly pokračovací kursy pro dělnictvo dospělé.

Připravovaná reforma živnostenského školství pokračovacího snadno by se mohla rozšířiti i na pokračovací školství textilní. Je toho zapotřebí v zájmu pokroku a rozkvětu průmyslu textilního, který se udrží a povznese jen rostoucí svojí kvalitností, stejně tak jako v zájmu kulturního, sociálního a hmotného posílení a povznesení dělnictva.

Proto navrhujeme:

Vládě se ukládá, aby do osnovy připravovaného zákona o učňovských školách vložila také ustanovení o povinném pokračovacím školství pro učně a pomocné dělnictvo tovární v tomto asi znění:

Pro učně, pomocné dělníky a mladistvé zaměstnance (obojího pohlaví) do dokonaného 18. roku, kteří jsou zaměstnáni v podnicích a do tohoto zaměstnání nevstoupili na základě smlouvy o učení, ale jejichž způsob zaměstnání směřuje k tomu, aby nabyli praktických znalostí, potřebných pro jejich budoucí povolání, zřizovány budou odborné pokračovací školy, organisované obdobně jako odborné školy učňovské.

Pokud jde o odborné školy pro učně a pomocné dělníky textilní, zřizovány mají býti tam, kde je aspoň 20 příslušníků téhož pracovního odvětví, a zřizovány budou v celku za stejných podmínek jako školy učňovské.

Podrobnosti zřízení a organisace těchto odborných pokračovacích škol textilních přísluší stanoviti ministerstvu školství a národní osvěty v dohodě se zúčastněnými ministerstvy.

Návrh tento budiž přikázán výboru kulturnímu.