| II. volební období. | 8. zasedání. |
Výbor pro veřejné zdravotnictví provedl
o tomto návrhu zároveň ve spojení
s návrhem o lékařských komorách
(č. 2135) generální debatu, zvolil subkomisi,
v níž vyslechl organisace lékařské
a lékařskou fakultu, načež ve specielní
debatě přijal shora uvedený vládní
návrh s některými změnami a to z těchto
důvodů:
Lékařská prakse podlehla v posledních
desetiletích různým změnám,
tím že bylo zavedeno nemocenské pojištění,
v poslední době i sociální pojištění,
že byly učiněny různé vědecké
objevy, jejichž důsledky byly patrny v nových
lékařských methodách, rozmohlo se
ošetřování nemocných v léčebných
ústavech a ambulantní léčení
na klinikách, dále i preventivní medicina,
konsiliární prakse, specialisace a další
výsledky z tohoto rozvoje lékařského
povolání. Tomuto vývoji v lékařské
praksi neodpovídá stav našeho zákonodárství.
Zákonné předpisy o lékařské
praksi jsou - nehledě k zákonu z r. 1919 č.
419 Sb. z. a n. - zastaralé a roztroušené po
různých zákonech, nařízeních,
dekretech a patentech. Proto výbor pro veřejné
zdravotnictví seznávaje tuto nesrovnalost mezi pokročilou
lékařskou praksí a nedostatečným
zákonodárstvím přiznal, že je
třeba upravit celou látku s jednotného hlediska
zákonem vyhovujícím potřebám
přítomné doby. V podstatě přiklonil
se výbor k vládní osnově a pokud ji
nezměněnou přijal poukazuje se zde na důvody
vládního návrhu.
Ve dvou podstatných věcech uchýlil se však
výbor od vládního návrhu a to v základě
jednání v subkomisi a v základě dobrozdání
podaných odbornými organisacemi lékařskými
a lékařskou fakultou:
Vládní osnova navrhovala, aby vládním
nařízením upraveno bylo po slyšení
fakult a lékařských komor udělování
a užívání titulu "odborného
lékaře" (očního, ženského
a pod.); odborné organisace lékařské
žádaly proti tomu, aby právo jmenování
odborného lékaře bylo ponecháno lékařským
komorám. Dosavadní stav byl ten, že skutečně
lékařské komory udělovaly tento titul.
V poslední době však v jednom konkrétním
případě následkem stížnosti
zabýval se touto věcí nejvyšší
správní soud a rozhodl, že není žádného
právního podkladu pro to, aby lékařské
komory tento titul udílely.
Výbor rozhodl po delších úvahách
spor tento v tom smyslu, že titul odborného lékaře
má udíleti zemský úřad po dobrém
zdání lékařské fakulty a příslušné
lékařské komory. Podrobné předpisy
vydají se vládním nařízením
po dobrozdání lékařských fakult
a lékařských komor. V nařízení
tom bude stanoveno, že při souhlasném dobrozdání
fakult a komor je při jmenování odborným
lékařem zemský úřad dotyčným
dobrozdáním vázán. V dotyčném
nařízení bude také uvedeno, že
při jmenovaní odborných lékařů
bude dbáno toho, aby dotyčný lékař
byl také obeznámen se zákony o sociálním
pojištění a aby měl dostatečnou
lékařskou praksi.
Výbor tímto svým rozhodnutím chtěl
toto jmenování podložit náležitě
vědeckou autoritou, ale při tom konečné
jmenování ponechat - ovšem s určitým
omezením - státní správě. Výbor
byl toho přesvědčení, že to vyhoví
i přáním praktických lékařů,
jichž zájem je, aby spravedlivě, na základě
skutečné kvalifikace dálo se toto jmenování
a na druhé straně, aby bylo dáno do rukou
takového orgánu, který by navenek dával
dostatečnou záruku potřebné nestrannosti
a také potřebné autority.
Druhá věc, při které se výbor
odchýlil od vládního návrhu, obsažena
byla v §§ 16 a 17 vládního návrhu.
Šlo zde o t. zv. mobilisační povinnost lékařů
v době mimořádných epidemií,
živelních katastrof atd. Výbor nestál
meritorně proti této povinnosti lékařů,
uznával však, že toto ustanovení pro mimořádné
doby nehodí se do zákona, který upravuje
lékařskou praksi pro dobu normální.
Ostatně výbor uznal, že státní
správa má pro případy epidemií
a nakažlivých nemocí dostatečných
prostředků k mobilisaci lékařů
v dosavadních zákonech: v zák. z 14./4. 1913
č. 67 ř. z. resp. oddíl 12 zák. čl.
XIV/1876 a v zák. z 15./4. 1920 č. 332 Sb. z. a
n., zák. z 13./7. 1922 č. 236 Sb. z. a n.
Z těch důvodů rozhodl se výbor škrtnout
§§ 16 a 17, čímž nastalo potřebné
přečíslování dalších
paragrafů.
Vedle těchto hlavních změn učinil
výbor ještě tyto drobnější
změny event. vysvětlení vládní
osnovy:
V §u 7 připojil vedle výroku trestního
soudu ještě nález čestné rady
lékařské komory.
V §u 8 odst. 2 neučinil žádných
doplnění, ale bylo jednomyslně ve výboru
konstatováno, že dotyčné povolení
ordinace na několika místech může se
státi podle §u 11 odst. 2 zák. o lékařských
komorách jen po dobrozdání komor.
K §u 10 (první pomoc) bylo konstatováno, že
k této první pomoci je lékař povinen
i v noci.
K §u 13 připojen dodatek stanovící,
že povinnost mlčelivosti přechází
i na osoby, jimž lékař je povinen sdělení
učinit.
Při §u 14 odst. 2 bylo jednomyslně konstatováno,
že tyto statistické práce budou uloženy
v první řadě lékařům
státním, městským, obecním
a teprve, kdyby šlo o okolnosti, jež by tito úřední
lékaři nemohli znát, lze přistoupit
k tomu, aby tyto zprávy podávali též
soukromí lékaři.
V derogační klausuli § 19 doplněn byl
odst. 2 tím, že se stanoví, že zůstává
v platnosti též zákon ze 14. dubna 1920 č.
303 Sb. z. a n. o zubním lékařství
a zubní technice. Doplňku toho bylo třeba
vzhledem k tomu, jak v §u 9 upraveno bylo jmenování
odborných lékařů.
Všude tam, kde žádá se slyšení
komor nebo fakult změněno "slyšení"
na "dobré zdání" podle přání
lékařských organisací. Ku konci se
podotýká, že přijmutím této
vládní osnovy pokládá výbor
za meritorně vyřízené petice č.
1450, 1452, 1455, 1456, 1457, 1460 a 1469.
To jsou důvody, pro které výbor přijal
předloženou vládní osnovu v tomto znění:
Národní shromáždění republiky
Československé usneslo se na tomto zákoně:
(1) Vykonávati lékařskou praksi na území
republiky Československé jsou oprávněni,
kdož jsou svéprávní a prokáží:
a) že jsou státními občany československými
a
b) že mají diplom doktora veškerého lékařství
některé university československého
státu.
(2) Osoby, které pro marnotratnost byly částečně
zbaveny svéprávnosti, neztrácejí,
vyhovují-li jinak podmínkám předchozího
odstavce, svého oprávnění k výkonu
lékařské prakse.
(1) Lékařské diplomy, jichž bylo nabyto
na universitách cizozemských, nahrazují průkaz
uvedený v § 1 pod písm. b) jen, nostrifikovalo-li
je ministerstvo školství a národní osvěty
v dohodě s ministerstvem veřejného zdravotnictví
a tělesné výchovy, vyslechnuvši prve
profesorský sbor příslušné lékařské
fakulty. Nostrifikace lékařských diplomů
u cizích státních příslušníků
je přípustná pouze v případech
reciprocity.
(2) Předpisy o nostrifikaci cizozemských lékařských
diplomů, o nejvyšším přípustném
počtu těchto nostrifikací, jakož i o
reversech, jimiž se zříkají práva
vykonávati lékařskou praksi cizí státní
příslušníci studující
na zdejších universitách, budou vydány
vládním nařízením po dobrozdání
profesorských sborů lékařských
fakult a po dobrozdání lékařských
komor.
(3) Bez nostrifikace nahrazen je průkaz uvedený
v § 1 pod písm. b) též diplomem doktora
veškerého lékařství (diplomem
ranlékařským, pokud diplom ten dosud je v
platnosti), získaným do 31. července 1919
na některé universitě býv. monarchie
rakousko-uherské osobou, která nabyla státního
občanství československého podle některého
z těchto předpisů: podle §§ 1,
2, 4, 9, 10 a 11 ústavního zákona ze dne
9. dubna 1920, č. 236 Sb. z. a n., kterým se doplňují
a mění dosavadní ustanovení o nabývání
a pozbývání státního občanství
a práva domovského v republice Československé,
podle rozhodnutí konference velvyslanců ze dne 28.
července 1920 o Těšínsku, Oravě
a Spiši, uveřejněného vládní
vyhláškou ze dne 18. prosince 1924, č. 20 Sb.
z. a n. z r. 1925, podle smlouvy mezi republikou Československou
a Rakouskou o státním občanství a
ochraně menšin, podepsané v Brně dne
7,.června 1920 a uveřejněné pod č.
107/1921 Sb. z. a n., podle smlouvy mezi republikou Československou
a republikou Polskou o otázkách právních
a finančních, podepsané ve Varšavě
dne 23. dubna 1925 a uveřejněné pod č.
56/1926 Sb. z. a n., konečně podle ústavního
zákona ze dne 1. července 1926, č. 152 Sb.
z. a n., o udělení státního občanství
československého některým osobám.
(1) Osobám, které na území inkorporovaném
podle zákona ze dne 30. ledna 1920, č. 76 Sb. z.
a n. (Hlučínsko), vykonávaly do 1. května
1920 lékařskou praksi, nabyvše k tomu oprávnění
podle předpisů říšskoněmeckých,
je dovoleno konati praksi lékařskou na celém
území republiky Československé, jsou-li
státními občany československými.
(2) Totéž platí o osobách, které
na území inkorporovaném podle opatření
Stálého výboru Národního shromáždění
republiky Československé po rozumu § 54 ústavní
listiny ze dne 23. července 1920, č. 450 Sb. z.
a n. (Vitorazsko a Valčicko), vykonávaly do 31.
července 1920 lékařskou praksi, nabyvše
k tomu oprávnění podle předpisů
rakouských, jsou-li státními občany
československými.
Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné
výchovy může v případech zvláštního
zřetele hodných, dotážíc se lékařské
komory, v jejímž obvodu žadatel hodlá
se usídliti, svoliti k tomu, aby cizí státní
příslušník, který jinak vyhovuje
podmínkám uvedeným v § 1, pokud se týče
v § 2, odst. 1., byl připuštěn k vykonávání
prakse lékařské na celém území
státu československého anebo v některé
jeho části na určitou dobu nebo do odvolání.
(1) Cizí lékaři, kteří byli
povoláni ku profesuře na některé lékařské
fakultě státu československého, mohou,
pokud na ní úřad profesorský zastávají,
vykonávati lékařskou praksi, aniž podali
průkazů předepsaných v § 1.
(2) Toto právo podrží i po normálním
odchodu do pense, jestliže mezitím nabyli státního
občanství československého.
Pokud smlouvami s jinými státy jsou či budou
stanoveny podmínky, za nichž smějí lékaři,
kteří jsou příslušníky
těchto jiných států, vykonávati
lékařskou praksi v oblasti československého
státu, jsou směrodatny tyto smlouvy.
Osoby, které podle §§ 1 až 6 jsou oprávněny
k výkonu lékařské prakse, ztrácejí
toto oprávnění na dobu, po kterou jim výrokem
trestního soudu nebo podle § 18 nebo nálezem
čestné rady lékařské komory
nebo podle jiných předpisů bylo zakázáno
vykonávati jejich povolání.
(1) Lékař oprávněný vykonávati
praksi může, pokud zákon jinak neustanovuje
(§§ 4 a 6), usídliti se kdekoliv, je však
povinen před zahájením prakse prokázati
politickému úřadu I. stolice svého
působiště (místa pravidelné ordinace),
že vyhověl příslušným podmínkám
tohoto zákona.
(2) Za jakých podmínek může se povoliti
lékaři pravidelná ordinace na několika
místech, určí se vládním nařízením.
(3) Změnu působiště, jakož i vzdání
se výkonu prakse je povinen lékař ve lhůtě
15denní oznámiti, úřadu příslušnému
podle ustanovení odst. 1. pro jeho dosavadní působiště,
a jde-li o změnu působiště, též
úřadu příslušnému pro
nové působiště.
(4) Úřad přijímající
oznámení podle odst. 1. a 3. vydá oznamujícímu
o tom osvědčení.
(5) Shledá-li tento úřad, že osoba činící
oznámení podle odst. 1. nevyhovuje příslušným
podmínkám tohoto zákona (§§ 1 až
7), odepře vydati osvědčení a vysloví,
že tato osoba není oprávněna vykonávati
lékařskou praksi.
(6) Přestane-li osoba, která podle tohoto zákona
oprávněně vykonávala lékařskou
praksi, vyhovovati některé z podmínek v §§
1 až 7 stanovených, vysloví politický
úřad I. stolice, že a z jakých důvodů
tato osoba není oprávněna dále vykonávati
lékařskou praksi.
(7) O opatřeních podle odst. 4. až 6: uvědomí
úřad současně příslušnou
lékařskou komoru.
(1) Titulu "lékař", ať již samostatně
či ve spojení s nějakým přídavkem,
jako "praktický lékař", "pokladenský
lékař", "tovární lékař"
a pod., smí užívati toliko osoba, která
podle předcházejících ustanovení
tohoto zákona jest oprávněna vykonávati
lékařskou praksi.
(2) Titul odborného lékaře (očního,
ženského a pod.) uděluje příslušný
zemský úřad po dobrém zdání
lékařské fakulty a příslušné
lékařské komory. Podrobné předpisy
vydají se vládním nařízením
po dobrém zdání lékařských
fakult a lékařských komor.
(3) Profesoři a docenti lékařských
fakult československých jsou oprávněni
vykonávati odbornou praksi lékařskou a užívati
titulu odborného lékaře pro obor, z něhož
se habilitovali.
(4) Lékařům není dovoleno při
výkonu jejich povolání užívati
titulů v cizině nebo z ciziny získaných
a podle zdejších předpisů neuznávaných.
Každý lékař, který se výslovně
nevzdal výkonu lékařské prakse, je
povinen, není-li nepřekonatelné překážky,
poskytnouti první pomoc lékařskou při
náhlých buď životu nebezpečných
nebo jinak vážných onemocněních
a nehodách.
(1) Za poskytnutou první pomoc náleží
lékaři, pokud není k výkonu zavázán
svým služebním postavením, přiměřená
náhrada, jejíž výši stanoví,
nedojde-li k dohodě, politický úřad
I. stolice místa poskytnuté pomoci, přihlížeje
ku platné sazbě. Tím není dotčeno
ustanovení §§ 141 a 142 zákona ze dne
9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., ve znění
zákona ze dne 8. listopadu 1928, č. 184 Sb. z. a
n., o pojištění zaměstnanců pro
případ nemoci, invalidity a stáří.
(2) Obec, v níž bydlí nemajetný ošetřovanec,
je povinna, nejde-li o platební povinnost nositele sociálního
pojištění, s výhradou regresního
práva proti tomu, kdo platiti je povinen, vyplatiti lékaři
k jeho žádosti náhradu za první pomoc
ve výši honoráře úředně
stanoveného.
(3) O případu sepsané protokoly a podání
jsou kolku prosty.
(1) Nejde-li o případy, kdy lékař
je k výkonu zavázán svým služebním
postavením (obecní [městský]
či obvodní, pokladniční, tovární
lékař a pod.), anebo nejde-li o první pomoc
podle § 10, nemůže býti lékař
nucen k tomu, aby přijal nemocného do ošetřování,
pokud tím není ohrožen život nebo nebezpečím
z prodlení zdraví nemocného.
(2) Nepřijme-li žádný lékař
v místě neb v nejbližším okolí
usedlý dobrovolně do svého ošetřování
nemocného, jenž je způsobilý platiti,
předseda (náměstek) příslušné
lékařské komory určí lékaře,
jenž jest povinen nemocného přijmouti do svého
ošetřování, zajistí-li mu strana
honorář. Až do tohoto určení
ustanoví, je-li nebezpečí v prodlení,
k žádosti strany politický úřad
I. stolice ošetřujícího lékaře
za stejných podmínek prozatímně.
(3) Lékař je oprávněn, ačli
nejde o výkon, k němuž je zavázán
svým služebním postavením, upustiti
od dalšího ošetřování nemocného,
pokud tím není ohrožen život nebo nebezpečím
z prodlení zdraví nemocného, musí
to však straně výslovně a včas
oznámiti.
(1) Lékař je zavázán zachovávati
tajemství jemu jako lékaři svěřené
nebo známé. Tím se nemění ničeho
na zákonných předpisech stanovících
povinnost svědecké výpovědi před
úřady nebo soudy a povinnost činiti oznámení
úřadům nebo soudům.
(2) Pokud lékař podle smlouvy uzavřené
s pojišťovnou zřízenou podle zák.
č.221/1924 Sb. z. a n. ve znění zák.
č. 184/1928 Sb. z. a n. nebo s jinými ústavy
podle zákona zřízenými, jakož
i podle smlouvy uzavřené s nemocenskými pojišťovnami
soukromými sděluje zprávy o osobách
jím vyšetřovaných, přechází
předpis o zachování tohoto tajemství
na všechny osoby, které z povinnosti služební
nabudou vědomosti o lékařově sdělení.
(1) Každý lékař vykonávající
lékařskou praksi podle tohoto zákona má
upozorňovati na zdravotní závady, které
při výkonu prakse zjistí, pokud podle platných
předpisů není orgánů určených
k tomu, aby na takové závady upozorňovaly.
Jak a komu se mají tato upozornění činiti,
určí se vládním nařízením.
(2) Podle potřeby a rozhodnutí úřadů
mají lékaři vykonávající
lékařskou praksi podle tohoto zákona spolupůsobiti
při sbírání materiálu v oboru
zdravotní statistiky. Podrobné předpisy vydají
se vládním nařízením.
(1) Lékař smí vydati vysvědčení
lékařské pouze po svědomitém
nestranném vyšetření a přesném
zjištění všech okolností, jež
účel jeho vyžaduje, podle svého nejlepšího
vědomí a svědomí.
(2) Ve vysvědčení budiž vedle těchto
okolností (odst. 1.) uveden vždy účel,
za jakým se vysvědčení vydává.
Označení nemoci možno vypustiti, je-li podle
účelu vysvědčení postradatelné
nebo z důvodných příčin povážlivé.
(1) Přestupky tohoto zákona a nařízení
vydaných k jeho provedení trestají, pokud
čin není stíhán podle zákonů
trestních nebo zákona přestupkového
(zák. čl. XL/1879), politické úřady
I. stolice trestem na penězích (pokutou) od 100
do 10.000 Kč nebo trestem na svobodě od 24 hodin
do 3 měsíců.
(2) Úřad provádějící
trestní řízení ve smyslu odstavce
předchozího je povinen, je-li osoba, proti níž
se trestní řízení provádí,
členem lékařské komory, vyrozuměti
tuto komoru, že řízení bylo zahájeno,
a může ji před vydáním nálezu
ve věci slyšeti a přiznati jí za tím
účelem lhůtu aspoň 15denní.
Nedojde-li vyjádření lékařské
komory ve stanovené lhůtě, není úřad
v dalším řízení zdržován.
Výsledek trestního řízení budiž
sdělen politickému úřadu II. stolice
a příslušné komoře.
(3) Přestupky, jichž se dopustili vojenští
lékaři v činné službě,
oznámí příslušný politický
úřad I. stolice příslušnému
vojenskému představenému, který učiní,
nepřísluší-li stíhati přestupek
soudům, další opatření ve smyslu
zákona ze dne 4. července 1923, č. 154 Sb.
z. a n., o vojenském kázeňském a kárném
právu, jakož i o odnětí vojenské
hodnosti a přeložení do výslužby
řízením správním.
(4) Politický úřad II. stolice může
po dobrozdání příslušné
komory lékařské a po případném
dobrozdání lékařské fakulty,
vysloviti zákaz výkonu lékařské
prakse na dobu nepřevyšující jeden rok.
(5) Zákaz výkonu lékařské prakse,
po prvé na dobu ne delší 6 měsíců,
je možný proti lékaři, který
byl dvakráte pravoplatně potrestán pro některý
přestupek §§ 10, 12 až 15 nebo pro obdobný
čin trestný podle zákonů trestních
nebo zákona přestupkového (zák. čl.
XL/1879), a to jen do 4 měsíců ode dne, kdy
druhé potrestání nabylo právní
moci.
(6) Do rozhodnutí podle odst. 4. a 5. může
postižený ve lhůtě 15denní podati
u úřadu rozhodnuvšího stížnost
k ministerstvu veřejného zdravotnictví a
tělesné výchovy.
(7) U lékařů vojenských a lékařů
v civilní službě veřejné může
zákaz podle odst. 4. a 5. vztahovati se toliko na výkon
lékařské prakse mimoslužební.
(8) Pokuty uložené podle tohoto zákona plynou
do státní pokladny.
Řízení podle tohoto zákona přísluší,
pokud není jinak ustanoveno, politickým úřadům,
pokud nutno rozhodnouti v nejvyšší instanci,
ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné
výchovy.
Stížnosti do rozhodnutí a opatření,
která se stala na podkladě odst. 5. a 6. §
8, dále §§ 9, 12 a 14 tohoto zákona, nemají
účinku odkladného. Ustanovení to nevztahuje
se na stížnosti do nálezů trestních
ani na stížnosti podle § 16. odst. 6.
(1) Všechny zákony a předpisy o věcech
tímto zákonem upravených pozbývají
platnosti, pokud tomuto zákonu odporují. Zejména
pozbývají platnosti:
a) nejv. patent ze dne 2. ledna 1770 (hlavní zdravotní
normativ), pokud jím vydány byly instrukce pro lékaře
a ranlékaře;
b) nejv. patent ze dne 10. dubna 1773 (doplněk ke hlavnímu
zdravotnímu normativu), pokud jím vydány
byly instrukce pro lékaře a ranlékaře;
c) dekret dvor. kanceláře ze dne 3. listopadu 1808,
č. 16135, instrukce pro lékaře a ranlékaře;
d) dekret dvor. kanceláře ze dne 24. dubna 1827,
č. 11840, o povoleních pro lékaře,
ranlékaře a porodní báby, aby se mohli
na určitých místech usazovati, pokud dekret
se vztahuje na lékaře a ranlékaře;
e) dekret dvor. kanceláře ze dne 24. ledna 1832,
č. 5981, o povinnosti poskytnouti lékařskou
pomoc;
f) §§ 43 až 48 zák. čl. XIV/186,
o úpravě zdravotnictví;
g) nařízení č. 4593/1901 V. K. M.
(uh. kultu a vyuč.), o nabytí práva ku provozování
všeobecné lékařské prakse;
h) nařízení č. 11843/1902 V. K. M.
(uh. kultu a vyuč.), o jednoroční povinné
nemocniční praksi;
i) zákon ze dne 15. července 1919, č. 419
Sb. z. a n., o oprávnění vykonávat
lékařskou praksi na území státu
československého.
(2) Ustanovení zákona ze dne 14. dubna 1920, č.
303 Sb. z. a n., o zubním lékařství
a zubní technice, zákona ze dne 14. dubna 1913,
č. 67 ř. z., o zabránění a
tlumení přenosných nemocí a 12. oddílu
zák. čl. IV/1876 zůstávají
tímto zákonem nedotčena.
Provedením tohoto zákona pověřuje
se ministr veřejného zdravotnictví a tělesné
výchovy a ministr školství a národní
osvěty v dohodě se zúčastněnými
ministry.
Výbor sociálně-politický zabýval
se vládním návrhem zákona o výkonu
lékařské praxe a usneseními výboru
pro veřejné zdravotnictví k této osnově.
Výbor sociálně-politický, jemuž
postoupena byla osnova prozkoumaná výborem pro veřejné
zdravotnictví jako výborem odborným pro otázky
zdravotní, pokládal se za povolánu posuzovati
osnovu v prvé řadě s hlediska jejich vztahů
vůči potřebám sociálním.
S tohoto hlediska výbor sociálně-politický
má za to, že úprava lékařské
praxe jest i v zájmu sociální politiky žádoucí
a to jak co do předepsané způsobilosti pro
provozování praxe lékařské
tak i co do provozu jejího samého.
Pokud běží o podmínky připuštění
ku provozování lékařské praxe,
uvažoval výbor o tom, zdali mezi podmínky tyto
neměla by pojata býti též podmínka
jisté doby předchozí nemocniční
praxe, což v §u 1. osnovy není požadováno.
Jakkoliv podmínka tato jest podle názoru výboru
velmi důležitá a žádoucí,
vyslovil přece výbor souhlas se zněním
osnovy od podmínky té upouštějící
a vzal na vědomí prohlášení zástupců
vlády, že upuštění od takové
praxe, kterou výbor pokládá za nejvýše
žádoucí, děje se vzhledem k dočasným
poměrům, které zatím nedovolují
všeobecně tuto podmínku stanoviti, že
však vláda dle svého prohlášení
bude potřebu tuto míti na zřeteli a že
ve vhodné době při reformě lékařského
studia podá své návrhy, aby požadavku
tomu mohlo býti vyhověno.
Pokud běží o podmínku státního
občanství pro způsobilost lékařské
praxe, poukázáno bylo v debatě na některé
mimořádné případy, které
odůvodnily udělení dispense od této
podmínky po rozumu §u 4 osnovy. Bylo zejména
zdůrazněno, že k případům
toho druhu náleží zejména ty, kdy běží
o lékařky, které splnily všechny předepsané
podmínky pro provádění lékařské
praxe, avšak dodatečně státního
občanství pozbyly provdáním se a cizozemce.
Takové případy jest pokládati po rozumu
§u 4 za zvláštního zřetele hodné.
Jinak dlužno zdůrazniti, že mimo tyto případy
jest při provádění §u 4 bráti
zřetel v prvé řadě jen na příslušníky
takových států, které s příslušníky
našeho státu zacházejí v této
otázce stejným způsobem.
Se sociálního hlediska jest schvalovati upravení
otázky první pomoci lékařské
a to jak co do otázky povinnosti lékaře k
této pomoci, tak i co do úpravy otázky náhrady
za první pomoc. Zejména dlužno schvalovati
jak široký dosah povinnosti ku první pomoci,
tak i to, že v příčině náhrady
za první pomoc bylo šetřeno náležité
kontinuity s předpisy o nemocenském a jiném
sociálním pojišťování.
Rovněž souhlasí výbor s řešením
otázky povinnosti ku léčení -
mimo t. zv. první pomoc - tak jak věc jest upravena
v osnově, kteráž vyhýbá se stanovení
povinnosti k léčbě, pokud povinnost tato
nevyplývá ze závazků služebních
neb smluvních (u obecních, pokladních lékařů
a pod.), avšak činí opatření
pro případ, že by nemocný nenalezl lékaře,
který by ošetřování jeho chtěl
převzíti.
V příčině závazku zachovávati
tajemství lékařské souhlasiti
jest i s hlediska sociálního s návrhem výboru
pro veřejné zdravotnictví, by povinnost zachování
tajemství nebyla omezena jen na lékaře, nýbrž
i na jiné osoby, které zvědí zprávy
o nemocném od lékaře z důvodů
služebních a pod., což týká se
zejména i sociálních institucí (nemoc.
a jiné pojišťovny).
Výbor sociálně-politický souhlasí
s názorem výboru pro veřejné zdravotnictví
v otázce t. zv. mobilisace zdravotní potud,
že soudí rovněž, že tato materie
neměla by býti pojímána do předpisů
o praxi lékařské, nýbrž by měla
býti řešena zvláště v rámci
předpisů o veřejné péči
zdravotní, zejména o zabraňování
epidemií atd. Leč dlužno poukázati k
tomu, že i mimo případy větších
epidemií, může nastati potřeba mobilisace
zdravotnických sil na př. při pohromách
živelních a jiných katastrofách majících
za následek ohrožení většího
počtu lidských životů a lidského
zdraví ve větším rozsahu a že bude
i na tyto poměry - jak to vládní osnova ostatně
činí - třeba pomýšleti. S touto
výhradou souhlasí sociálně-politický
výbor s návrhy výboru pro veřejné
zdravotnictví, aby tato partie byla z osnovy vyňata
a řešena zvláště.
Výbor navrhuje, aby sněmovna schválila osnovu
v připojeném znění.

