Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Interpelací ze dne 15: března 1927, tisk číslo 930/VIII, upozornili podepsaní na protizákonné nakládání asi s 500 četnickými strážmistry, kteří v důsledku výnosu ministerstva vnitra ze dne 19. prosince č: 85966125113 podle odst. 3 § 8 zákona čís. 286/1924 přestoupili do sboru uniformované stráže bezpečnostní.

Na tuto interpelaci odpověděl pan ministr vnitra 27. července 1927, tisk čís. 1197/XIII, že vzhledem k ustanovení § 7 zákona č. 28611924 a § 142 mezitím vydaného zákona č. 10311926 nemohla jim býti předchozí doba započtena, poněvadž byli převzati po 1. lednu 1926 a brali u stráže bezpečnostní z počátku nižší požitky, nežli měli u četnictva.

I když byli převzati po 1, lednu 1926, byli však k přestupu podle odst. 3 § 8 zák. 286/1924 vyzváni před 1. lednem 1926 a převzetí jejich se stalo před vyhlášením zákona č. 10311926, mělo proto býti ihned rozhodnuto o úpravě jejích požitků podle odst. 3 § 8 zák. č. 28611924, ode dne jejich nástupu u stráže bezpečnostní, t. j. 15. května 1926, nejdéle 1. června 1926, podle toho času platné normy, poněvadž zákon č. 103 byl teprve vyhlášen 7. července 1926 a zpětná platnost jeho nastala sice od 1. ledna 1926, ale v době přestupu zmíněných četnických gážistů ke stráži bezpečnosti platily normy staré, zejména odstavce 3, § 8 zák. č. 286/1924. I když byly zdánlivě změněny plat. zákonem č. 103/1926, pamatoval zákonodárce v tomto zákoně na podobné případy ustanovením odst. 1, § 215, že personální opatření, učiněná v době od 1. ledna 1926 do dne vydání zákona č. 10311926, nutno uvésti ode dne jejich účinnosti v soulad s ustanovením tohoto zákona.

Z vylíčeného jde jasně najevo, že nebylo zapotřebí v těchto případech čekati na vydání vládního nařízení k § 142 zák. č. 10311926, nýbrž, že poměry těchto gážistů měly býti ihned upraveny podle platných ustanoveni odst. 3, 8 zákona 28611924, zvlášť, když tuto nesrovnalost nezavinili oni gážisté, nýbrž státní administrativa svou liknavostí nebo tím, že prejudikovala ustanovením zákona, který dosud nebyl ani usnesen ani vyhlášen.

Jak z 1. odstavce § 207 zák. č. 103/1926 vyplývá, nebylo úmyslem zákonodárce, aby toho, kdo již jednou ve státní službě byl a získal nárok na započtení určité doby pro postup do vyšších požitků, bez příčiny na požitcích nebo postupu do vyšších požitků zkracoval, nebo dokonce mu töto právo odpíral.

Odstavec 3 § 8 zák. 286/1924 měl právě zaměstnance, který by přestoupil do jiné státní služby, i nižší, chrániti před takovýmto poškozením, což potvrzuje odpověď pana ministra vnitra ze dne 27. července 1927, uvádějíc, že byly požitky zmíněných gážistů po dohodě s ministerstvem financí prozatímně upraveny na míru, jako měli u četnictva. Nutno jen uvésti, že i tato odpověď neodpovídá skutečnosti, nýbrž, že gážisté tito byli na svých požitcích zkráceni, jak dokazují tyto dva skutečné případy:

1. Plat bývalého četnického strážmistra u četnictva činil podle ust. části IV. zákona čís. 103/1926 v 6. platovém stupni III. platové stupnici, v místě činovného C, úhrnem ročních Kč 16.128. Podle této ťúpravyŤ byl mu jako nadstrážníku, zařaděnému do stupnice podúřednické, vyměřen plat v 5. plat. stupni II. plat. stupnice podle zákona čís. 10311926 v místě činovného A úhrnem ročních Kč 15.900.-. Jeví se tudíž rozdíl Kč 228.

2. Plat bývalého četnického strážmistra u četnictva činil v 5. plat. stupni III. plat. stupnice (IV. část zákona 10311926) v místě činovného C, úhrnem ročních Kč 16.680.-. Podle této ťúpravyŤ bylo mu jako nadstrážníku vyměřeno ve 4. stupni II. plat. stupnice (podle zákona č. 10311926 o stát. podúřednících) v místě činovného A úhrnem ročních Kč 16.200.-. Jeví se tudíž zde rozdíl Kč 480.-.

Nelze se proto s touto odpovědí spokojiti, zejména, když se tato záležitost táhne již 23 měsíce a není dosud vyřešena. Při dobré vůli mohla již býti vyřešena s použitím odst. 3, § 142 zák. č. 103/1926!

Z těchto důvodů táží se podepsaní pana ministra vnitra:

1. Jest pan ministr ochoten uznati v předu uvedené právní i morální důvody a vyřešiti konečně otázku požitků četnických gážistů, přestouplých do stavu stráže bezpečnosti, použitím odst. 3, § 142 zákona č. 103/1926 v době co nejkratší, nemá-li u těchto 500 lidí býti ubita úplně víra ve spravedlnost, právo a právní stav státu?

2. Jest pan ministr ochoten sděliti podepsaným, co v této záležitosti zařídil, neb zaříditi hodlá?

Ve Dvorcích na sev. Moravě působí u okresního soudu jediný okresní soudce dr. František Mildner, který se dal plně do protičeských služeb a svůj úřad vykonává stranicky. Žaloby českých stran nechává po několik let nevyřízeny.

Dokladem mého tvrzení jsou tyto případy:

V roce 1926 podal Čech.Lad. Pechánek z Moravského Berouna žalobu proti Emilu Hykelovi pro urážku na cti. Na den 23. července bylo stanoveno 1. stání, jež bylo odročeno a do dnes, ač od té doby uplynuly plné dva roky, další stání nařízeno nebylo: To stalo se proto, že Emil Hykel, ač již osmkrát dle trestního rejstříku trestaný, je pravou rukou okresního soudce dra Mildnera v protičeské agitaci.

V roce 1927 bylo zavedeno proti Augustu Lichtblauovi v Moravském Berouně trestní řízení, pro § 71 trestního řádu. Dne 31. srpna 1927 bylo poslední soudní. přelíčení a od té doby celá záležitost leží v klidu u okresního soudu ve Dvorcích a to z toho důvodu, že na výsledku sporu je interesována poškozená česká strana a že žalovaný jest Němcem.

Okresnímu soudci dru Mildnerovi jest trnem v oku česká menšina v Moravském Berouně. Z toho důvodu nechává celé roky ležeti nevyřízené české žaloby a oproti tomu ihned vyřizuje žaloby Němců proti echům. Že tento soudce je nemožný na tomto místě pro svou protičeskou zášť, svědčí; že okresní soudce dr. Mildner takto se vyjádřil: ťBringen sie mir recht viel Material gegen Pechánekich werde schon dem Tschechen einheitzen.Ť

Podotýkám, že Lad. Pechánek je předsedou odboru Národní jednoty v Moravském Berouně a že proti němu veškerá německá zášť je soustředěna.

Táži se pana ministra, zdali je ochoten tyto případy, jež mohu doklady potvrditi, co nejpřísněji vyšetřiti a soudce dra F. Mildnera přeložiti, protože není možno, aby na dosavadním místě, jako krajně zaujatý dále působil?

Zákon ze dne 8. dubna 1927 o ročním kontingentu branců, o náhradní záloze a některých změnách branného zákona, veřejnost přijala dosti sympaticky, protože se zdá spravedlivější nežli zrušený zákon o výhodách v plnění branné povinnosti.

Zákon nový vyžaduje, aby žádosti o zařazen-í do náhradní zálohy byly předloženy odvodní komisi ihned, jakmile bylo branci oznámeno, že byl odveden. Přijímání žádostí po odvodu zákon nepřipouští.

Při provedených letošních jarních odvodech však překvapilo, ba přímo zarazilo, že průměrem asi 7% odvedených podalo žádosti o zařazení do náhradní zálohy, což jest počet nízký, neboť se dalo očekávati, že žádosti bude podáno mnohem více, jelikož v roce 1927 bylo podáno na 20.000 žádostí za poskytnutí branné výhody.

Malé však procento podaných žádostí o zařazení do náhradní zálohy vysvětluje se dodatečně neznalostí příslušného zákona a ustanovení, že nutno žádost předložiti ihned u odvodní komise, jakmile je branci sděleno, že jest odveden.

Teprve po odvodu si mnozí uvědomili, že měli podati žádost odůvodněnou do zařazení do náhradní zálohy, ale jest již pozdě. Docházejí četné dotazy a žádosti o intervence, aby žádosti byly dodatečně přijímány a projednány. Ve velmi četných případech se jedná opravdu o rodinné hospodářské poměry neutěšené.

Nemíníme se ujímati netečných a nedbalých žadatelů. Odporovalo by však duchu zákona, kdyby sociální výhody, plynoucí ze zákona, byly v této přechodné době se vší tvrdostí zákona odpírány sociálně slabým jedině pro nedodržení určité formality.

Bude-li ministerstvo národní obrany na výkladu zákona v tomto případě neochvějně trvati, může se státi, že při nedostatečném počtu žádostí o zařazení do náhradní zálohy bude měřítko při rozhodování menší, což by mělo za následek, že výhody kratší služby (12 neděl výcviku) vojenské zúčastní se i branci s příznivými hospodářskými a rodinnými poměry, zatím co branci v daleko obtížnějších poměrech, kteří z neznalosti ustanovení zákona žádosti o zařazení do náhradní zálohy včas u odvodu nepředložili, budou nuceni sloužiti 18 měsíců, a tak došlo by k nesrovnalostem daleko větším, než jak tomu bylo za platnosti zákona o výhodách v plnění branné povinnosti.

Bude proto prospěšno, aby ministerstvo národní obrany letos výjimečně povolilo přijímati žádosti o zařazení do náhradní zálohy do určitého termínu po odvodu.

Bude-li letošního roku tato výjimka nařízena, zásada zákona nijak neutrpí, jelikož zákon sám byl sdělán proto, aby sociálně slabým byl podporou a poskytl pomoc těm nejpotřebnějším.

Podepsaní se táží:

Zná pan ministr národní obrany tyto poměry po uzákonění a při praktickém provádění zákona ze dne 8. dubna 1927, čís. 53 Sb. z. a n.?

Jest pan ministr ochoten naříditi připuštění dodatečných žádostí o zařazení do náhradní zálohy?

Na trati čsl. státních drah, směrem Olomouc-Hlucholazy, náležející pod ředitelství čsl. státních drah v Olomouci, v okrese šumperském v obci Bohutíně a Komňátce byly osobní zastávky již po mnoho roků v předválečné době.

U těchto osobních zastávek, které jsou silně používány z okruhu mnoha obcí (jak bude dále uvedeno), není čekárny, ani praobyčejné boudy, kde mohlo by se obecenstvo ukrýti před nepohodou a jest vystaveno v každém počasí při mrazu, bouři, dešti a větru úplně nechráněno venku na pospas veškerým živlům přírodním.

Jednání zájmových obcí, korporací a Starostenského sboru okresu šumperského se ředitelstvím čsl. státních drah v Olomouci o zřízení obyčejné nenákladné čekárny, kde mohlo by se občanstvo včas nepohody alespoň skrýti, nevedlo dodnes k žádnému cíli, neb ředitelství čsl. státních drah v Olomouci svým přípisem okresnímu Starostenskému sboru ze dne 3. ledna 1928, číslo 166816-III-1927, trvá na předpisech, že náklad stavební a udržovací musí nésti zájmové obce, což není v tomto případě možno, poněvadž obce tyto jsou chudé, že nejsou s to uvedené náklady nésti.

Že žádost o postavení čekáren jest odůvodněna vidno z toho, že zastávky v Bohutíně používají občané obcí: Bohutín, Bartoňov, Radomilov, Olšany, Klášterec, Zborov, HIorní Studýnky, Bušín, Hartíkov, Jakubovice a Písařov. Zastávky v Komňátce používají obce: Komňátka, Lhota Stědrákova a Český Bohdíkov skorem celý, neb nádraží jest hojně vzdáleno. Poněvadž v kraji jest zavedena výroba domácího zboží (kartáčů), používají zastávky též četní tito živnostníci, by svoje výrobky rozvezli po celé Čsl. republice a tím se živili.

Ze mnoha obcí mají k zastávce 1 až 2 hodiny cesty, že jim není možno vždy dojíti ve správný čas, a i když včas přijdou, jest mnohdy vlak zpožděn a teď si představte, pane ministře, že takový občan, zpocen a schvácen, musí státi v největším mrazu, bouři a větru, nemaje kam s by se skryl a tělo uchránil, tak že lehce může přijíti o zdraví. Není to hazardování zdravím a životem občanů a poplatníků venkovských? Co by tomu řeklo občanstvo ve městě, kdyby se mu tak vedlo; jistě by byla zjednána brzy náprava, ale zde není možno nápravy se dovolati, ačkoliv v našem státě mají míti všichni občané stejná práva, poněvadž mají i stejné povinnosti.

Že zastávek se silně používá, jest důkazem prodej lístků. V Bohutíně, ačkoliv zde nejsou všechny lístky na dálku, spíše jen na kratší vzdálenosti, činí měsíční příjem za lístky 20.000 až 22.000 Kč, což jest pro zastávku na venkově peníz jistě slušný, možná že ani některé venkovské stanice takovou tržbou za jízdní lístky nemohou se vykázati. V Komňátce jest sice příjem o něco menší, avšak potřeba čekárny i tam jest řádně odůvodněna, jak už dříve uvedeno. Nelze se proto diviti občanstvu, které v té nejhorší nepohodě čeká venku, že dost ostře kritisuje tyto poměry: a poukazuje na to, že soukromý podnikatel vyhověl by svým zákazníkům více, nežli státní správa železnic.

Táži se proto pana ministra železnic, je-li ochoten pro mimořádnou důležitost těchto zastávek dáti zříditi zcela jednoduché čekárny, aby tak oprávněnému požadavku občanstva výše uvedených obcí bylo vyhověno?