Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Die Gefertigten stellen folgenden Antrag:

Das Abgeordnetenhaus wolle beschliessen:

Die Nationalversammlung der Čechoslovakischen Republik hat folgendes Gesetz beschlossen:

Allen ehemaligen Kriegsteilnehmern, die infolge zu spät erfolgter Meldung keine Invalidenrente beziehen, ist im Jahre 1928 eine sogenannte einmalige Jubiläumsgabe zu gewähren, die am 28. Oktober 1928 auszuzahlen ist. Die Höhe dieser Gabe wird mit 200.- bis 2000.- Kč festgesetzt, je nach der Art der Invalidität und nach der Kopfzahl der Familie des Invaliden. Die Bewerbung für solche Gaben ist bei dem zuständigen Kriegsbeschädigtenamte durchzuführen, die sozialärztliche Untersuchung durch die diesbezügliche Kommission bezw. durch den Staatsbezirksarzt des Bezirkes, in dem der Gesuchsteller seinen dauernden Wohnsitz hat. I)er Nachweis über die Teilnahme am Weltkriege, bezw. die Kriegsgefangenschaft ist amtlich zu bestätigen.

Ebenso ist eine einmalige Jubiläumsgabe in der gleichen Höhe unter den gleichen Umständen auch an ehemalige Zivilinternierte zu geben, die invalid sind, und bei denen nachweisbar die Leiden aus der Internierung herrühren.

Mit denselben Gnadegaben sollen auch die Witwen und Waisen nach ehemaligen Kriegsteilnehmern, Kriegsgefangenen und Zivilinternierten beteilt werden, deren Gatten sich erst nach der festgesetzten Frist meldeten, daher als Kriegsbeschädigte nicht anerkannt wurden, mittlerweile aber gestorben sind.

Der für obige Zwecke auszuwerfende Gesamtbetrag ist mit 5,000.000 Kč zu begrenzen und aus den über das Budget hinaus gehenden Mehreinnahmen an Steuern und Steuerrückständen zu bedecken.

Mit der Durchführung dieses Gesetzes wird der Minister für soziale Fürsorge und der Finanzminister betraut.

Das Gesetz tritt mit dem Tage der Verlautbarung in Kraft.

Zu Punkt 1. Das Landesamt für Kriegsbeschädigtenfürsorge in Prag, jenes in Brünn und das Ministerium für soziale Fürsorge lehnen alle Gesuche um Zuerkennung einer Invalidenrente, bezw. einer Witwenrente ab, die von Kriegsbeschädigten und Witwen nach solchen nach dem 31. Dezember 1923 eingebracht wurden. Die Begründung für diese Ablehnung erscheint in den Gesetzen vom 20. Feber 1920, Nr. 142 Slg. d. G. u. V. und der Novelle vom 25. Jänner 1922, Nr. 39 Slg. d. G. u. V. desgleichen im Gesetze vom 4. Juli 1924, Nr. 124 Slg. d. G. u. V. gegeben. Die Anmeldungen werden daher als verspätet abgewiesen.

Davon werden sehr viele Kriegsbeschädigte und besonders sehr viele ehemalige Kriegsgefangene betroffen, da gerade bei letzteren sich die Folgen der Kriegsgefangenschaft oft erst einige Jahre nach erfolgter Rückkehr in die Heimat zeigen. Die Praxis, die sich die Invalidenfürsorge in Österreich und Deutschland zurecht gelegt hat, zeigt aber, dass man dort selbst von einem ganz anderen Grundsatze ausgeht, und einem einen Anspruch stellenden ehemaligen Kriegsteilnehmer, bezw. Kriegsgefangenen auch heute noch die Möglichkeit zur Erlangung einer Rente gibt. Nun sollte notgedrungen auch in der Čechoslovakei eine Novellierung der ganzen Gesetzgebung betreffend die Kriegsbeschädigtenfürsorge durchgeführt werden. Immerhin aber werden bis zu dieser Zeit viele derer, die einen Rentenanspruch erheben dürften, wenn die gesetzlichen Bestimmungen anders lauten würden, in Not und Elend bereits gestorben sein.

Im heurigen Jahre feiert nun die Čechoslovakische Republik ihren 10 jährigen Bestand und werden aus diesem Anlasse grosse offizielle Feierlichkeiten veranstaltet werden. Man denkt an besondere militärische Veranstaltungen und auch sonst an äusserst repräsentative Kundgebungen.

Es wäre wohl im Sinne der Gründungsgedanken des Staates, der Worte des Herrn Präsidenten und der Tendenzen, die die Republik als ihre Richtschnur erklärt hat, gelegen, wenn der Staat anlässlich des Jubiläums auch jener Kriegsopfer gedenken würde, die überhaupt keine Renten beziehen.

Unsere Kriegsbeschädigtenfürsorgegesetzgebung ist veraltet, und schliesst besonders durch die eng gezogene Abgrenzung der Anmeldefrist diejenigen von den Renten aus, die sich deswegen später meldeten, weil sie zum angegebenen Stichtag entweder noch in Kriegsgefangenschaft waren oder aber zur Zeit der letzten Anmeldefrist ein Leiden noch nicht verspürten, oder diesem noch keine besondere Bedeutung beimassen. Es ist eine erwiesene Tatsache, dass besonders unter den ehemaligen Kriegsgefangenen die Leiden, die sie später arbeitsunfähig oder vermindert arbeitsfähig machten, in der Gefangenschaft entstanden sind. Der überwiegend grösste Teil dieser Leute aber gehört dem Arbeiterstande an und leidet unter der Not am schwersten.

Punkt 2. Im Sinne der gesetzlichen Bestimmungen des Gesetzes vom 8. April 1919 und der Durchführungsverordnung vom 30. April 1919, Nr. 234 Slg. d. G. u. V., werden Gesuche von ehemaligen Zivilinternierten in den dem alten Österreich feindlich gegenübergestandenen Auslande, wenn sie auch čechoslovakische Staatsbürger sind, abgelehnt, da diese Gesuchsteller nicht Kriegsinvalide im Sinne dieser Bestimmungen sind, andererseits aber spricht die Verordnung vom 4. Mai 1920, Zahl 346 als Durchführungsverordnung zum Gesetze vom 20. Feber 1920 im § 1, Absatz 3 davon, dass auch Zivilgefangene Anspruch auf Renten haben. Das Landesamt für Kriegsbeschädigtenfürsorge hat aber unter Zahl 206.584127 einen diesbezüglichen Fall wiederum abgewiesen. Wir halten dafür, dass auch ein Zivilinternierter einem Kriegsteilnehmer, resp. Kriegsgefangenen gleichzuhalten ist. Er wurde gegen seinen Willen interniert und musste in der Internierung Strapazen, Entbehrungen und Leiden erdulden, die der Kriegsgefangenschaft oft vollständig gleichzuhalten sind.

In formeller Hinsicht wolle dieser Antrag dem sozial - politischen und Budgetausschuss zur Behandlung zugewiesen werden.

Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Všem bývalým účastníkům války, kteří nedostávají invalidního důchodu, poněvadž se příliš pozdě přihlásili, budiž roku 1928 poskytnut tak zvaný jednorázový jubilejní dar, který jest vyplatiti dne 28. října 1928. Tento dar budiž stanoven částkou od 200 Kč do 2000 Kč podle druhu invalidity a podle počtu hlav rodiny invalidovy. O tyto dary dlužno se ucházeti u příslušného úřadu pro péči o válečné poškozence, sociálně-lékařskou prohlídku provede příslušná komise nebo okresní státní lékař okresu, v němž žadatel má své trvalé bydliště. Průkaz o účasti ve světové válce nebo válečném zajetí budiž úředně potvrzen.

Jednorázový jubilejní dar budiž ve stejné výši poskytnut za stejných okolností rovněž i civilním invalidním osobám, které byly kdysi internovány a jejichž choroba, jak lze prokázati, má svůj původ v internování.

Týmiž dary z milosti buďtež poděleni také vdovy a sirotci po bývalých účastnících války, válečných zajatcích a civilních osobách internovaných, jejichž manželé se přihlásili teprve po stanovené lhůtě, nebyli tedy uznáni za válečné poškozence, zatím však zemřeli.

Celková částka, již dlužno vynaložiti na svrchu uvedené účely, budiž omezena na 5 milionů Kč a hrazena z příjmů na daních a daňových nedoplatcích, přesahujících částky rozpočtené v rozpočtu.

Provedením tohoto zákona pověřuje se ministr sociální péče a ministr financí.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Bod 1. Zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Praze a v Brně, i ministerstvo sociální péče, zamítají všechny žádosti o přiznání invalidního důchodu nebo vdovského důchodu, podávané válečnými poškozenci a jejich vdovami po 31. prosinci 1923: Toto odmítnutí jest odůvodněno zákony ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n. a novelou ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n. a zákonem ze dne 4. července 1924, č. 124 Sb. z. a n. Přihlášky jsou tedy zamítány jako opožděné.

Tím jest postiženo velmi mnoho válečných poškozenců, zvláště však velmi mnoho bývalých válečných zajatců, poněvadž právě u těchto se následky válečného zajetí ukazují často teprve za několik let po návratu do vlasti. Prakse, jak ji zavedlo v péči o válečné poškozence Rakousko a Německo, dokazuje však, že se tam vychází ze zcela jiné zásady a že bývalý účastník války nebo válečný zajatec, uplatní-li nárok, ještě dnes může dosíci důchodu. Bylo by nutno, aby také v Československu celé zákonodárství o péči o válečné poškozence bylo novelováno. Ale i tak do této chvíle mnoho lidí, kteří by byli mohli uplatniti nárok na důchod, kdyby zákonná ustanovení byla zněla jinak, již zemřelo v bídě a nouzi.

Letošního roku slaví Československá republika své desítileté trvání a proto budou uspořádány velké úřední slavnosti. Pomýšlí se zvláště na vojenské slavnosti a také jinak na velice representativní projevy.

Bylo by jistě v duchu myšlenek, jež vedly k založení státu, ve smyslu slov pana presidenta a jeho snah, jež republika prohlásila za své směrnice, kdyby stát při svém jubileu vzpomněl také oněch válečných obětí, které nedostávají vůbec důchodu.

Naše zákony o péči o válečné poškozence jsou zastaralé a zvláště příliš úzce vymezenou lhůtou k přihlášce vylučují z důchodu ty, kdo se přihlásili později, proto, že v uvedený rozhodný den buď ještě byli v zajetí nebo v době poslední lhůty k přihlášce ještě chorobu necítili nebo jí zvláštního významu nepřikládali. Jest prokázanou věcí, že choroby, zvláště bývalých válečných zajatců, pro něž se stali později nezpůsobilými k práci nebo méně způsobilými k práci, vznikly v zajetí. Převážná většina těchto lidí patří ke stavu dělnickému a trpí bídou nejvíce. Bod 2. Podle zákonných ustanovení zákona ze dne 8. dubna 1919 a prováděcího nařízení ze dne 30. dubna 1919, č. 234 Sb. z. a n., jsou zamítány žádosti bývalých civilních osob internovaných v cizině, která byla se starým Rakouskem ve stavu nepřátelském, i když jsou československými státními občany, poněvadž tito žadatelé nejsou válečnými invalidy podle těchto ustanovení, ale na druhé straně nařízení ze dne 4. května 1920, č. 346 jako prováděcí nařízení k zákonu ze dne 20. února 1920 mluví v § 1, odst. 3 o tom, že také civilní zajatci mají nárok na důchod. Ale Zemský úřad pro péči o válečné poškozence takový případ opět zamítl pod číslem 206.584127. Domníváme se, že také civilní osobu internovanou dlužno stavěti na roveň účastníku války nebo válečnému zajatci. Byl internován proti své vůli a v internaci musil trpěti útrapy, strádání a nemoci, které se často plně rovnají válečnému zajetí.

Po stránce formální budiž tento návrh přikázán výboru sociálně-politickému a rozpočtovému.