Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. posl. dra Schollicha a druhů min. školství a nár. osvěty, že na německé obecné škole v Kateřinkách byl ustanoven český učitel,

II. posl. dra Schollicha a druhů min. financí o tak zvaném sanačním fondu,

III. posl. Schmerdy a soudr. min. národní obrany o zaviněné smrti vojína Hanuše Grescho, false Gřepa, z Rapotína o hanebných poměrech u pěšího pluku č. 31 v Jihlavě,

IV. posl. Koudelky, Bečko, inž. Nečase a soudr. vládě o cukrovarském kartelu,

V. posl. Pohla, Dietla a soudr. vládě o hospodářském stavu,

VI. posl. Koudelky a soudr. min. předsedovi o rušení přídělu půdy Státním pozemkovým úřadem,

VII. posl. Hakena, Bolena a soudr. min. spravedlnosti o porušení zákona Nejvyšším soudem v rozsudku nad Josefem Kozákem, redaktorem Rudého Práva,

VIII. posl. dra Scholicha a druhů min. vnitra a min. spravedlnosti oneslýchané bojkotové štvanici v Moravské Ostravě,

IX. posl. dra Schollicha a druhů min. financí, že prý bylo slíbeno, ale nikoliv dodrženo, že se poměry staropensistů co nejdříve zlepší,

X. posl. Matznera a druhů min. vnitra, že se hrozí tresty pro nezachovávání státního svátku,

XI. posl. Krebse a druhů min. soc. péče o vypracování návrhu zákona o práci žen před porodem a po něm,

XII. posl. Schafera, Roschera a druhů min. vnitra o několikeré konfiskaci časopisu "Der Bund",

XIII. posl. Johanise a soudr. min. spravedlnosti ve věci soudce p. dr. Vážného v Dobříši a snižování soudcovského stavu a jeho důstojnosti,

XIV. posl. Tučného, Buřívala a druhů min. vnitra o násilném potlačování shromažďovací svobody továrníkem Hernychem v Nekoři u Kyšperka.

Od 4. října 1927 jest ustanoven na německé obecné škole v Kateřinkách u Opavy učitel Holubec, známý jako Čech. Důkazem jeho české národnosti jest zajisté to, že oba své syny posílá jako žáky do české občanské školy v Jaktaři.

Jest zajisté více než pozoruhodné, že se na německou obecnou školu dává učitel české národnosti, když máme veliké množství německých učitelů bez místa, a když by přece měli býti nejprve umístěni tito. Platí-li zásada, že německé děti patří do německé školy, platí to ovšem především také pro učitele samotné.

Podepsaní táží se pana ministra, podle jakého nařízení byl český učitel Holubec přeložen na německou obecnou školu v Kateřinkách a jak toto opatření odůvodňuje, dále, je-li ochoten obsaditi toto místo učitelem německým?

Zákonem ze dne 10. října 1924, číslo 238 Sb. z. a n. byl zřízen všeobecný fond peněžních ústavů v Československé republice, do něhož musí všechny peněžní

ústavy do 90 dnů po kalendářním půlletí pravidelně platiti 1 1/2% ze všech vyplacených a připsaných úroků.

Zákonem ze dne 9. října 1924, číslo 237 ukládá se peněžním ústavům, aby každoročně přispívaly do zvláštního fondu pro zmírnění ztrát povstalých z poválečných poměrů, u spořitelen ve výši 10% čistého zisku. Podle § 2 tohoto zákona musily peněžní ústavy pro prvé utvoření tohoto fondu převzíti 1/2% všech vkladů přijatých na běžném účtě na vkladní knížky nebo na pokladniční poukázky podle stavu z 31. prosince 1925 ve 4%ních fondových dluhopisech ve jmenovité hodnotě, což tenkráte činilo 50%ních ztrátu zaplacených částek.

Tímto zákonem sešlo se mnoho set milionů korun, jichž bylo lze použiti k sanaci potřebných peněžních ústavů. Dosud musilo býti nápadné, že německé spořitelny, těžce zatížené válečnými půjčkami, nedostaly z toho fondu dosud nijakých podpor, které by stály za zmínku, za to však, že bylo sanováno několik bank a dostaly miliony korun, bank, které udělaly úpadek jen vlastní vinou, nekalou manipulací a trestuhodným poskytováním úvěru.

Veřejnost má živý zájem na tom, aby zvěděla něco podrobnějšího o výši tohoto fondu a jak se používá a proto se táží podepsaní pana ministra financí, j-li ochoten vydati přesnou bilanci tohoto fondu, kolik bylo dosud do něho zplaceno, kolik a komu bylo z něho vyplaceno, konečně, kdo tento fond spravuje a z jakých hledisek nebo podle jakého klíče se rozděluje?

Vojín Hanuš Grescho false Gřep z Rapotína, jenž po několik let byl československou třídní justicí nepřetržitě pronásledován pro svou politickou činnost, štván z vězení do vězení, jenž odpykal dlouhé měsíce v žalářích podle zákona na ochranu republiky, byl v roce 1926 v poslední věkové třídě přes svou tělesnou slabost odveden a musil nastoupiti službu u pěšího pluku čís. 31 v Jihlavě. K tomuto pluku byly s ním zaslány příslušné záznamy a podle nich byl tam pak v osobních spisech veden jako politicky podezřelý.

Greschovi nastalo pravé mučednictví, které vedlo až k úplnému jeho zhroucení. Trýznění a nepřetržitá těžká služba doháněly ho skorem k zoufalství. Marné byly všechny pokusy dosáhnouti spravedlnosti. Agentem provokatérem, jak bylo soudně zjištěno, byl Grescho zapleten do známého jihlavského vojenského vyzvědačství, byl uvězněn tři měsíce, ve vražedném vojenském žaláři na brněnském Špilberku, a pak byl potrestán 6 týdny pro nepatrný přestupek, nemající souvislosti s vyžvědačstvím.

Když byl propuštěn z vězení na Špilberku, nastalo nové trýznění, které Grescho úplně vyčerpalo, takže se musil několikráte hlásiti u prohlídky nemocných. Bez důkladné prohlídky vždy byl prohlášen za zdravého, ačkoliv trpěl těžkou a vleklou nemocí. Jeho tělo scházelo tak rychle, že se mohl jen s největší námahou vléci. Byl živoucí mrtvolou, neboť i s šaty vážil 42 kg, tedy skoro právě tolik,kolik činí zatížení vojína. A přes tento zbědovaný stav byl vždy od prohlídky nemocných surově odmítnut s poznámkou: "Jen jděte, my již víme, co chcete" a nebyl nikdy podrobněji prohlédnut. Poněvadž se jistě obávali, že by Grescho při cvičení mohl padnouti, byl přidělen do skladeště, aby se tato ostuda ukryla. Odpovědné osoby obávaly se, jak se zdá, těžce nemocného důkladně prohlédnouti a odeslati ho do nemocnice, aby se snad neprotivily případným pokynům.

Po velké námaze podařilo se Greschovi dostati pětidenní dovolenou. Bez lékařského vyšetření odejel domů, kdejeho strašný stav způsobil pravé vzbouření mezi obyvatelstvem. Dostavila se ke mně deputace dělníků a prohlásila, že se zde páchá na Greschovi úmyslná vražda a žádala o zakročení v této ostudné věci.

Lékařským vyšetřením, ihned zavedeným, se prokázalo, že Grescho trpí těžkou močovou úplavicí a musí býti ihned odeslán do nemocnice, poněvadž hrozí nebezpečí jeho životu. Rozbor moče vykázal 5,8 % cukru. Vyšetřující lékař prohlásil celou tuto věc za neslýchanou ostudu a za něco, co zde ještě nebylo. Následujícího dne musil býti Grescho odeslán do Šumperka do nemocnice, poněvadž byl tělesně úplně zničen a šumperské posádkové velitelství obávalo se odeslati ho do vojenské nemocnice v Olomouci. Po svém odeslání do nemocnice Grescho ve dvou dnech zemřel.

Podepsaný táže se pana ministra národní obrany:

1. Jest pan ministr ochoten dáti ihned přísně vyšetřiti tento ostudný a pobuřující případ, zjistiti vinníky, kteří zavinili smrt vojína Grescho, a přísně je potrestati?

2. Co zamýšlí pan ministr učiniti, aby se příště učinila přítrž takovým zjevům, které mnoho vojínů dohání k sebevraždě?

3. Jak jest možné, že vojáci po měsíce stižení nemocí, jak tomu bylo v tomto případě, jsou při prohlídkách nemocných uznáváni za zdravé?

4. Co zamýšlí pan ministr učiniti, aby napravil stále četnější ostudné případy u pěšího pluku čís. 31 v Jihlavě?

5. Chce pan ministr naříditi, aby se rodičům vojína Grescha, zemřelého tak tragicky cizí vinou, vyplácel důchod, poněvadž zemřelý by byl býval jejich jedinou oporou v stáří?

Cukrovarský průmysl ohlásil veřejnosti, že obnovil kartel, jaký měů před váklou, a to již nikoli na krátkou dobu jednoho roku, nýbrž na celých deset let. V kartel tento vstoupily všechny podniky, cukr vyrábějící, bez ohledu na národnost, nábožensktví nebo politickou příslušnost jejich správ, rafinerie i surovárny, tak zvané průmyslové, i tak zvané rolnické.

Kartelní smlouva nebyla uveřejněna. Hledíce ke zkušenostem s kapitalisatickými kartel, jmenovitě s kartelem cukrovarnickým, proti němuž již jednou řepaři musili se brániti stávkou v osevu řepy a uvažujíce hospodářské směrnice vlády, nemůžeme potlačiti obav, že kartel ukrovarnický plnou svou silou hodlá dolehnouti na řepaře, dělníky a kosumenty, aby na jejich účet prováděl sanaci svých některých podniků a zajistil si tučné zisky. Kartely tvoří se vůbec jen na zisk, jmenovitě pak kartel tento.

Okolnost, že i tak zvané rolnické cukrovary vstoupily do tohoto dlouhodobého kartelu, nezmenšuje našich obav, že cukrovarský průmysl chce profitovati z práce pracujících řepařů. Tato obava je i v kruzích agrárních řepařů, jak o tom svědčí projev dr. E. Sovy (Venkov 8. XI. 1927), v němž praví: "Řepaři dnes nevědí, jak jsou jejich zájmy do budoucna ochráněny v rámci kartelu cukrovarnického. Kartel sám o sobě řepaře zbavuje svobody a připoutává je v područí velkokapitálu po většině cizáckého, proti němuž jsou i rolnické cukrovary slabé." Ovšem tím spíše, když samy do kartelu vstoupily a když samy o jeho utvoření usilovaly.

Není pochyby o tom, že vliv kartelu cukrovarnického projeví se nepříznivě i v úpravě pracovních podmínek a mezd dělnictva cukrovarnického, které bude hleděti stlačit, aby snížil režii a více vydělal.

Největší nebezpečí z kartelu cukrovarnického hrozí však konsumentům cukru, v městech jako na venkově. Neskrývaným cílem tohoto kartelu je libovolné diktování ceny cukru v tuzemsku a to cen tím vyšších, čím levnější bude cukr na světovém trhu.

Vláda republiky složena je ze stran, které odporují socialistickým snahám po odstranění kapitalistické anarchie ve výrobě tvrzením, že konkurence ve výrobě sama je nejlepším regulátorem výroby. Avšak cukrovarský kartel vyloučil jakoukoliv konkurenci. Všechny cukrovarské podniky jsou v kartelu, takže kokurence domácí není a proti konkurenci cizozemské chráněn je kartel vysokým clem na dovoz cukru. Tak je kartel cukrovarský neomezeným diktátorem ve výrobě, i v obchodu cukru, tak si podrobil všechno obyvatelstvo republiky.

Vláda dbalá zájmů republiky a obyvatelstva nemůže trpěti diktaturu kapitalistických kartelů. Je proto třeba litovati, že vláda zůstala zde zcela pasivní. Kartelní smlouva byla sjednána v úzkém kruhu cukrovarských kapitalistů, bez účasti dělnictva, řepařů nebo konsumentů. Její obsah není dosud přesně znám.

Avšak podle toho, co je známo, třeba pokládati za jisté, že v kartelu cukrovarnickém jsou také cukrovary státní, spravované ministerstvem zemědělství, takže republika za této vlády přímo a otevřeně spolupracuje na těchto kapitalistických kartelech a na jejich diktatuře nad obyvatelstvem.

Jak za těchto okolností vypadá všechno mluvení vládních stran o zákonu proti kartelům, když vláda sama kartely dělá?

Podepsaní se proto táží:

1. Je vláda ochotna učiniti veřejnosti prohlášení o své politice hospodářské se zřetelem na kapitalistické kartely?

2. Jaký je obsah kartelní smlouvy cukrovarského kartelu? Je vláda ochotna předložiti smlouvu tuto parlamentu? Vládě musí býti smlouva tato známa již proto, že sama do cukrovarského kartelu vstoupila za státní cukrovary.

3. Je vláda ochotna vystoupiti z kartelu cukrovarnického?

4. Je ochotna zakročiti proti cukrovarnickému kartelu umožněním konkurence na trhu cukerním na ochranu pracujících řepařů, dělníků a konsumentů cukru?

Kapitalistické vrtstvy již několik měsíců s uspokokojením konstatují, že těžká hospodářská krise, která se dostavila plnou silou v roce1926, ustoupila zcela patrnému rozmachu konjunktury. Jisto jest,že obchodní bilance tohoto roku ukazuje stále stoupající aktivum, že proti vzrůstajícímu dovozu surovin máme silně vzrůstající vývoz hotových výrobků, a že se zaměstnanost některých průmyslových odvětví, jmenovitě vprůmyslu textilním, proti loňskému roku zlepšila. Avšak rovněž tak nelze popříti, že tato konjunktura přichází výhradně k dobru majetných tříd, kdežto široké vrstvy obyvatelstva trpí neztenčeným tlakem drahoty, že nezaměstnanost přes lepší zaměstnanost průmyslu klesá jen málo nebo vůbec ne a že především mzdy pracujících lidí zůstávají jako dříve na nízkém stupni, který ztěží umožňuje uhájení holého života, přičemž na kulturní potřeby nezbývá vůbec nic. Musíme tedy konstatovati, že příznivá konjunktura širokým vrstvám obyvatelstva nepřináší vůbec nic, musíme však dále také konstatovati, že tato konjunktura není naprosto známkou trvalého ozdravění našeho hospodářského života, jehož předpokladem by muselo býti právě rozhodné zvýšení kupní síly širších vrstev, nýbrž, že Československo bylo prostě kousek neseno vlnou konjunktury na světovém trhu, při čemž zvláště rozhodovala hospodářská obnova Německa. Tento názor potvrzuje generální tajemník Svazu průmyslníků, pan profesor Hodáč, který nejen musil konstatovati, že vývoj konjunktury v Československu zůstává daleko za současným vývojem v Německu, nýbrž poukázal také na to, že pokles německé textilní konjunktury počíná již stlačovati konjunkturu textilního průmyslu v Československu.

Proti oficiésnímu názoru, který se snaží zlepšení konjunktury vychváliti jako velký úspěch hospodářské politiky dnešní vlády, musíme tedy právě naopak konstatovati, že dnešní vládní systém po stránce hospodářské, finanční a sociálněpolitické působí přímo proti hospodářskému ozdravění. Naprosto neuznáváme, že československý průmysl jest vysokou měrou, ba v nejdůležitějších odvětvích převážně odkázán na vývoz. Avšak dnešní hospodářská politika, která se snaží povznésti vývoz jednostranným poskytováním úlev podnikatelům, místo péče o domácí trh, přímo drancuje kupní sílu širokých vrstev, podkopává domácí základ národního hospodářství, aniž tím dosahuje zahraničně obchodního politického cíle. Předseda vlády a ministr pro věci zahraniční slavnostně prohlásili, že Československo vezme zásady, vyslovené Ženevskou konferencí pro světové hospodářství, za své, avšak celní politika československá postupuje ve skutečnosti právě opačně. tak na příklad obchodní smlouva smlouva s Maďarskem byla vytrubována jako veliký úspěch, ale dne 27. října musil ministr ochbodu ve svém výkladu konstatovati, že účinků smlouvy nelze ještě vůbec posouditi, že celní přehrady byly jí jen z části zbourány a že československé textilní firmy stěhují se do Maďarska jako dříve. Obchodní smlouvu s Rakouskem, jak kpřipouští sama důvodová zpráva vlády, bylo lze uzavříti jen na zvýšené celní úrovni. Zvláštním dojmem při tom působí, že si vláda stěžuje na celně ochranářské snahy v Rakousku, avšak úplně přehlíží, že Československo dávalo v těchto snahách zlý příklad, a že k nim dalo nový podnět ještě v posledním roce zavedením vysokých agrárních cel.

Ale ještě daleko zhoubněji působí daňová politika státu. Vláda se vychloubá velkým dílem reformy přímých daní, avšak již 17. května 1927 pronesl ministr financí dr. Engliš v rozpočtovém výboru senátu řeč, která správně pochopena, tuto reformu co nejostřeji odsuzuje. V této řeči dr. Engliš nezakrytě přiznal, že těžisko finančně-hospodářského problému nezáleží v daních přímých, nýbrž v nepřímých a připustil dále, že vliv přímých daní na soutěživost jest jen nepřímý.

Přiznává-li se tím, že daňová reforma nepodporuje soutěživosti průmyslu, chybila se tedy svého udávaného účelu, pak všechny žaloby na nesociální obsah daňové reformy potvrzuje sám ministr financí. Ministr financí dr. Engliš má nejostřejšího svého kritika v dru Englišovi, theoretikovi. Ve státním rozpočtu pro rok 1928 pokračuje ministr financí ještě silněji ve své praksi, která jest úplně v rozporu s jeho theorií. Daně, které tak ostře potírá, stouply ze 37,08 % na 38,59 %, spotřební daně z 29,41 % na 31,08 % veřených dávek, do nichž není ani započítáno 874,245.000 Kč daně obratové, které se vydávají jednak zálohou na platy učitelské, jednak se přidělují zemím a zemským fondům. A kdyby se započtly, i kdyby se proti nim postavily částky převedené z daně pozemkové a domovní, přesunul by se poměr ještě velice v neprospěch daní obchodových. Reformu nepřímých daní odročuje ministr financí odkazem na nevyřešenou otázku učitelských platů ad calendas graecas. Tento přesun v daňovém zatížení nelze však svalovati jen na snížení přímých daní, nýbrž důvod toho dlužno hledati také v novém stoupnutí výtěžku daně obratové, cel, daně z masa a daně nápojové.

Těžký tlak na spotřebitele trvá tedy dále, ba jest ještě větší. Při tom se neděje pro povznesení spotřeby vůbec nic, organisace spotřebitelů odbývají se v miliardovém rozpočtu republiky celým 1 1/2 milionem, dlouho ohlašované zřízení komory spotřebitelů nepostoupilo ani o krok. Na druhé straně však přihlíží vláda k pokračujícímu tvoření kartelů, které spěje k svému vyvrcholení ve stále hustší síti mezinárodních kartelů, naprosto nečinně a každý zásah a každý státní dozor odmítá, poukazujíc na volný obchod. Není však možno, aby stát prostě posuzoval za jakýsi zvej soukromého hospodářství, do něhož mu nic není, organisaci, jako je cukerní kartel, která až na jednu jedinou výjimku sjednocuje všechny cukrovary v naší zemi, která zavádí mnohem tužší organisaci, ustanovuje mnohem přísnější sankce na porušení kartelové smlouvy a mnohem přísnější opatření proti neorganisovaným, než to bylo dosud zvykem ajejímž přímo doznaným účelem jest udržeti vysoké ceny cukru. Jaký účinek má cukerní kartel na spotřebitele, ukazuje to, že dukrovarníci prodávají obyčejný křišťálový cukr jen společně s tak zvaným jemným křišťálem a tím zakrytě zvyšují cenu cukru. Takovýmto a podobným zvejvům nevěnjje vláda žádné pozornosti. Ačkoviv letošní sklizeň bramborů byla velmi dobrá, takže ceny bramborů ve velkoobchodě klesly na polovici průměrných loňských cen, v drobném toto zlevnění sotva pozorujeme. Rozpětí mezi cenou ve velkém a v malém činí 54 až 62 Kč za 100 Kg. Snížení indexu cen ve velkém, jež nastalo v posledních měsících, spotřebitelé pak rovněž vůbec necítí. Avšak i výše cen ve velkém je stále ještě velmi vysoká. Index velkoobchodu činil v květnu 1926, tedy před zavedením obilních cen, 926, v červenci 1927 stoupl na 992 a v říjnu činí stále ještě 966.

Zde poukážeme jen zcela krátce na to, že sociální politika vlády, o níž musíme ovšem v jiné souvislosti ještě velmi obšírně promluviti, může ještě dále zhoršiti živobytí širokých vrstev. Rozvrácení sociálního pojištění, podrytí jeho finančího základu které musí působiti proti veškerému úsilí o snížení úrokové míry, povrchní a úplně nedostatečné řešení otázky nezaměstnaých a již dosti nezakrytě ohlášený útok na ochranu nájemníků, musí ještě hlouběji stlačiti životní úroveň pracujícího obyvatelstva. Především neděje se prostě vůbec nic v oboru produktivní péče o nezaměstnané, zvláště jest zanedbána státní podpora stavebního ruchu.

Jak bídné je živobytí širokých vrstev, o tom lze si učiniti pojem z několika málo statistických dat. Za zařazení dělníků do mzdových tříd nemocneského pojištění vysvítá, že 9,47 % všech pojištěnců nemá denně ani 6 Kč, a že jen 12,99 % pojištěnců má denně přes 31,50 Kč, že tedy téměř 9/10 všech dělníků nevydělává ani daně prostého minima, které podle přiznání důvodové zprávy k daňové reformě neznamená ještě naprosto minimum existenční. S těmito mzdami stojí Československo mezi vyvinutými průmyslovými státy téměř na posledním místě. Podle pečlivé statistiky, kterou stále vede orgán organisace "Union der Bergarbeiter" časopis "Glück auf", nečinily reálné mzdy horníků v prvé polovici 1927 ani 83 % předválečného stavu a u jiných dělnických kategorií není tomu jinak. Pkud jest tedy Československo ještě schopno soutěže na světovém trhu, zakládá se tato soutěživost na zvýšeném vykořisťování dělnické třídy, dělníci musí tučné zisky podnikatelů platiti hladem a bídou.

Podnikatelé nemusili čekati teprve na zlepšení konjunktury, aby shrábli vysoké zisky. Velké kapitálové společnosti nejen že mohou vypláceti za rok krise 1926 vysoké dividendy, nýbrž ony zakládají také nové obrovské reservy. Důlní a hutní společnost skončila obchodní rok 1926 čistým ziskem 31,8 milionů a založila daněprostou reservu 84,124.438 Kč 17 h. Poněvadž nelze za to míti, že tento obrovský výtěžek byl vydělán v jediném roce, dlužno ze zřízení tohoto fondu usuzovati, že velké kapitálové společnosti i za platnosti dosavadního, prý tak nesnesitelného daňového zákona, mohly v tak obrovském rozsahu hromaditi kapitál, který nyní, po daňové amnestii a osvobození reserv z roku 1926 od daní, mohou aspoň z části ukázati. Uvedený příklad jest snad nejkřiklavější, avšak nikoliv ojedinělý. Tak ústecký chemický spolek zakládá novou reservu 30 milionů a vykazuje 15,5 milionů Kč čistého zisku, akciová společnost "Solo" rozděluje při čistém zisku 11 milionů (plus 2 miliony) 25 %ní dividendu (proti 20 %ní roku loňského) a zakládá rovněž nový reservní fond 30 milionů Kč. Také Ringhoferovy závody zřizují nový reservní fond stejně vysoký a vydělávají 6,6 milionů čistého zisku. Osm velkobank v Československu vykazuje celkem 189,7 milionů čistého zisku, v čemž ovšem Živnostenská banka má lví podíl 41,3 miliony. Přirozeně také banky podstatně zesílily své reservy. Vedle toho platí svým vedoucím ředitelům obrovské platy, ve skutečnosti podíl na zisku, zatím co zaměstnanci jsou propouštěni a olupováni o svá odborová práva. Také k těmto zjevům přihlíží vláda se založenýma rukama.

Hospodářská a finanční politika vlády zostřuje tedy třídní rozpory na celé čáře, podporuje hromadění zisku a snižuje živobytí pracujícího obyvatelstva. V tomto směru jest naléhavě třeba rozhodného obratu.

Tážeme se tedy vlády:

1. Jest vláda ochotna předložiti sněmovně hospodářský program?

2. Jest zvláště ochotna ke zmírnění nesnesitelných životních poměrů širokých vrstev co nejdříve započíti s těmito opatřeními:

a) podstatně snížiti, a kde je to možno, úplně zrušiti daně obchodové a hromadné daně spotřební, njaproti tomu přiměřeně zdaniti kapitálový majetek a pozemkový důchod a při tom osvoboditi od daní příjem z práce,

b) podstatně snížiti nákladní sazby, zvláště na potraviny,

c) zrušiti cla,

d) nahraditi gentskou soustavu pojištěním pro případ nezaměstnanosti a věnovati mu vydatné státní příspěvky,

e) učiniti účinná opatření v oboru produktivní péče o nezaměstnané, zvláště pokud jde o stavební ruch,

f) zachovati bez obmezení ochranu nájemníků,

g) vydati zákon o kartelích, jímž se kartely podrobují přísné veřejné kontrole za spoluúčasti odborových sdružení a organisovaných spotřebitelů,

h) zříditi komory spotřebitelů a podporovati spotřební družstva,

i) zmírniti vojenská břemena?

Dotazem dle §u 67 jedn. ř. ze dne 13. května 1927, čís. D 794/II posl. sněm., řízeným ministerskému předsedovi u rušení přídělů půdy Státním pozemkovým úřadem, vytkl jsem, že v poslední době stále častěji Státní pozemkový úřad svémocně ruší příděl nemovitostí, poskytnutý jednotlivým nabyvatelům, drobným zemědělcům, a žádal jsem nápravu v této věci, vycházeje z přesvědčení, že státní pozemkový úřad není oprávněn příděl půdy jednostranně rušiti a vnášeti tak nejistotu v právní poměr přídělců půdy k jejich majetku.

Odpověď vlády na tento dotaz, datovanou dne 30. srpna 1927 však praví: "Rušení, resp. odnětí přídělů tak, jak jest v dotazu uvedeno, Státní pozemkový úřad neprovádí".

Toto smělé tvrzení v odpovědi vlády je v rozporu se skutečností. Uvádím o tom jen dva případy:

Přídělový komisař Státního pozemkového úřadu v Benešově v přípise svém z 10. srpna 1926 navrhl Státnímu pozemkovému úřadu odnětí přídělu Antonínu Neprašovi, č. 8. v Drhletíně, okres Uhlířské Janovice. Na to Státní pozemkový úřad skutečně nařídil, aby jmenovaný odevzdal příděl jinému uchazeči, přes to, že Nepraš na pozemku přiděleném řádně hospodařil. (Č. j. 14194/27 IIA Státního pozemkového úřadu).

Tentýž přídělový komisař navrhl odnětí přídělu Františku Kubínovi v Losinách, okres Uhlířské Janovice, a Státní pozemkový úřad také v tomto případě nařídil odnětí přídělu jmenovanému. Stížnost proti tomu vyřídil Státní pozemkový úřad výnosem ze dne 23. května 1927, č. 53683/27-IV/1, v němž zamítl stížnost jeko bezdůvodnou s poukazem na správné důvody naříkaného rozhodnutí benešovského komisariátu.

V obou těchto případech Státní pozemkový úřad určil nové nabyvaele těchto přídělů a řádným držitelům nařídil odevzdati půdu do rukou jiných.

Mám proto důvody tvrditi, že odpověď vlády na můj dotaz ze den 13. května 1927 obsahuje tvrzení nesprávná a táži se proto:

Z jakých příčin byla mně dána nesprávná odpověď na můj dotaz a hodlá vláda případ vyšetřiti a potrestati vinníky?