Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Při rušení míst strážníků na zmíněných vlečkách postupuje státní správa železniční nejen s vědomím a v dohodě, nýbrž i na přímou žádost správy uhelných závodů, nikoli tedy proti jejím námitkám. Bezpečnost provozu jest vždy a v prvé řadě uvážena v příslušném řízení úředním. Zrušována jsou místa jen zcela postradatelná, jejichž udržování bylo by s hlediska služby a tudíž i hospodářsky zcela neodůvodněné. Proti rozumné úspoře sil a finančních nákladů nemůže býti zajisté se žádných stran vážných námitek, poněvadž jest jen ve všeobecném zájmu národohospodářském. Nemám pak práva a to ani na úkor osob třetích, zejména proti jejich vůli, udržovati nákladná a při tom snad zcela zbytečná zařízení. Z těchto okolností je zřejmo, jak obtížným by bylo, vyhověti vyslovenému přání.

V Praze dne 31. července 1927.

Okresní správa politická v Kolíně, provádějíc tiskovou prohlídku časopisu "Středočeské Hlasy", vycházejícího v Kolíně, zabavila čís. 12. tohoto časopisu ze dne 25. března 1927, shledavši ve článku "Útok na demokrecii" a to ve větě v interpelaci doslovně uvedené skutkovou podstatu trestného činu dle §u 300 tr. z.

Zabavení toto bylo krajským jako tiskovým soudem v Kutné Hoře dle §§ 491, příp. 488 tr. z. a čl. V. zákona ze dne 17. prosince 1862, č. 8 ř. z. z roku 1863 potvrzeno. Jde tu tedy o rozhodnutí soudní, jež možno měniti jedině řádným pořadem instancí soudních.

Odpověď na interpelaci převzal jsem sám proto, ježto v daném případě tiskovou prohlídku vykonal a časopis zabavil úřad politický.

V Praze dne 5. září 1927.

Dovoluji si odkázati k odpovědi na interpelaci posl. Svobody a soudr., v této záležitosti podanou (č. t. 989/II), kterou doplňuji takto:

Zmínka o odstranění terčí na nástupištích týká se zrušení starých stálých návěstí "stůj" při některých nástupištních kolejích n akonci starých peronů.

U několika průběžných nástupištních kolejí brněnského horního nádraží a to na obou zhlavích nástupišť byla totiž dříve postavena stálá návěstí "stůj" k označení místa, kde mají stroje přijíždějících vlaků zadržeti. Tyto návěsti, jež se i za nosi osvětlovaly, zůstávaly ve své nezměnitelné poloze i při odjezdech vlaků s dotčených kolejí, takže vlaky při každém výjezdu odtud přejížděly soustavně návěsti, které pro ně znamenaly podle předpisu čís. XXII. vlastně zákaz jízdy, nechávajíce je takto prostě bez povšimnutí.

Tento postup byl nejenom v zásadním rozporu s ustanovením předpisů XXII, nýbrž vychovával a nabádal přímo vlakový personál k prostému pomíjení nejdůležitějších a nejvýznačnějších návěstí, což jistě nebylo službě ku prospěchu. Proto byly tyto stálé návěstí zrušeny, čímž však nebyla ustanovení předpisu č. XIX., čl. 128 nikterak dotčena.

Tvrzení interpelace pak, že generální inspekce spočívá patrně na nesprávném pochopení stavu věcí, poněvadž intervenující orgán ministerstva železnic na místě samotném zdůraznil pouze zákaz, který všeobecně platil a platí, totiž povolovati současně vjezdy vlaků do stanice, směřující proti ustanovení předpisu č. XIX. čl. 122.

V Praze dne 20. srpna 1927.

K politováníhodnému neštěstí v Brně dne 12. dubna 1927 došlo takto:

Osobní vlak čís. 731 přejel na horním nádraží na nástupištní koleji čís. IV námezník své vjezdné koleje na jižním zhlaví nástupišť a vjel s boku na křižovatce kolejí čís. IV a V u výměny čís. 67 do přední části osobního vlaku čís. 1532, který právě přijížděl s opačné strany přes zmíněnou výměnu na svoji jízdním řádem stanovenou kolej V.

Oba nehodou postižené vlaky byly průběžně brzděny a stroje ve správném postavení. Skutečně brzděné zatížení vlaků převyšovalo značně stanovenou výměru. Brzdy účinkovaly dobře a spolehlivě. Kolejnice byly sice v čas nehody od předchozího nočního deště mokré, smyk zabrzděného vlaku nebyl však zjištěn.

Vlak 731 má podle jízdního řádu příjezd v 6 hod. 38 min., vlak čís. 1532 v 6 hod. 40 min.

Námezník kolejí, který byl přejet strojem vlaku čís. 731 jest vzdálen od styku výměny čís. 67 - 42.50 m. Kolej čís. IV, na kterou vlak čís. 731 vjížděl, tvoří v nástupišti čís. III. dva mírné protioblouky v podobě táhlého obráceného S. Spádové poměry jsou příznivé, kolej III leží v nástupišti úplně vodorovně. Počasí bylo v čas nehody naprosto příznivé, rozhled nerušený.

Oba vlaky byly hlášeny včas. Krátce po příchodu zvonkových návěstí uvolnil disposiční výpravčí vlaků na horním nádraží na hradlovém staničním přístroji vjezdy pro oba vlaky na nástupištní kolej čís. IV. a V., když mu byli před tím dozorčí úředníci na obou zhlavích nástupišť hlásili, že dotčené koleje jsou pro očekávané vjezdy volné. Hradláři na stavědlech čís. II. a IV. uvolnili vjezdy, jakmile zjistili, že pro jízdy vlaků není žádných překážek.

Příslušní dozorčí úředníci, jakož i dozorce posunu a posunovači byli na svých místech a očekávali vlaky.

Dopravní předpisy nezapovídají zásadně současné vjezdy vlaků z protilehlých stran do stanic, nýbrž zakazují toliko ony současné vjezdy vlaků, při kterých jest možnost střetnutí. Také staniční hradlový přístroj v Brně nevylučuje současné stavění jízdních cest obou směrů na koleje čís. IV. a V. a tato možnost byla v zařízení ponechána již se souhlasem býv. ministerstva železnic ve Vídni s ohledem na stísněné místní poměry n horním nádraží k rychlejšímu odbavování vlaků, ovšem za předpokladu, že článkem 122 předpisů čísl. XIX. předepsaná bezpečnostní opatření budou vždy dodržována.

O zákazu současných nebo souběžných jízd, které by mohly přivoditi střetnutí, byly všechny stanice se zabezpečovacím zařízením a výtopny důrazně zpraveny a poučeny služebním rozkazem čís. 1008 z 2. listopadu 1920. tímto rozkazem, který výslovně upozorňoval na striktní dodržování ustanovení čl. 122 předpisu čís. XIX, který měl býti podle výslovného poukazu uložen do sbírky speciálních výnosů stanice a jenž je dosud v platnosti, byl podělen také dopravní úřad v Brně .Ve shodě s uspořádáním zabezpečovacího zařízení bylo upraveno také znění bodu 72. staničního řádu, kde není současnost protijízd na koleje čís. IV. a V. ani výslovně zakázána ani výslovně povolena, takže zůstalo i zde směrodatným ustanovení čl. 122 předpisu XIX.

Pokud se úpravy jízdníchřádů vlaků čís. 731 a 1532 týče, vyhovovala tato plně ustanovení předpisu čís. XIX, čl 72 (6), neboť je mezi příjezdy obou vlaků rozdíl 2 minut.

O brněnském neštěstí přinesly různé zprávy denní listy a mezi nimi též "Stráž Socialismu" s odborným posudkem o příčinách neštěstí. Tento posudek byl částečně zabaven. Zabavení nařídilo státní zastupitelství v Brně, ježto v obsahu míst v interpelaci výslovně uvedených shledalo skutkovou podstatu přečinů podle čl. VIII. zák. čís. 8/1863 ř. z. a §u 300 tr. z. a mělo za to, že veřejný zájem nutně vyžaduje, aby zabavením bylo zabráněno dalšímu rozšiřování závadných míst.

Soud zabavení potvrdil z těch důvodů, pro něž bylo nařízeno. Tím uznal, že státní zastupitelstvo postupovalo podle zákona. Bylo-li přes rozhodnutí soudu pokládáno zabavení za křivdu, bylo věcí těch, kdož zabavením cítili se dotčeni, aby podáním opravných prostředků domáhali se přezkoumání rozhodnutí soudu. Nestalo-li se tak, sami si muší přičísti, že zůstalo při rozhodnutí, před nímž se svými námitkami nebyli slyšeni.

Důležitý zájem veřejný, aby soud chráněn byl při rozhodování před vlivy z venčí plně ospravedlňuje zakročení státního zastupitelství. Zabavení zpráv, jež se příčí ustanovení čl. VII. a VIII. zák. čís. 8/1863 ř. z. nelze s hlediska veřejného zájmu vytýkati. za daného stavu věci nebylo by podkladu pro nějaké opatření v tomto směru interpelací požadovaného.

Pokud jde o věcná tvrzení tohoto článku bylo by poznamenati:

Rozkaz týkající se propuštění přebytečných smluvních dělníků, není nijak ve spojitosti a souvislosti s nehodou.

Tvrzení o zrušení místa jednoho výhybkáře spočívá snad na nedorozumění. Před rekonstrukcí zabezpečovacího zařízení v Brně v roce 1923 měly totiž obě bývalé soukromé dráhy zvláštní zabezpečovací zařízení, odvislé od sebe jen při vjezdech na společnou nástupištní kolej čís. I. Sloučením služby dopravní po převratě nastaly změněné dopravní poměry, které vyžadovaly možnost převodu vlaků na všechny a se všech staničních kolejí. K tomu účelu provedená rekonstrukce kolejiště vyžadovala i rekonstrukci dosavadního zabezpečovacího zařízení, jež bylo nutno přizpůsobiti změněným poměrům. Proto bylo zrušeno stavědlo čís. I. Steg, úkol jeho přenesen na stavědlo čís. II. (věž II. býv. severní dráhy) a částečné též na dozorce výměn II., jehož stanoviště se nalézá těsně u jižního zhlaví nástupiště. Personál zrušeného stavědla přešel v plném počtu na stavědlo II., takže nenastaly naprosto žádné personální úspory. při tom bylo telefonické spojení jižní strany se stranou severní vybudováno a doplněno, stanoviště dozorce výměn II. bylo přesunuto s dosavadního místa o 150 m blíže k nástupištím, aby byl získán lepší přehled.

Také případ vyšinutí dne 10. dubna 1927 nebyl důsledkem úsporného systému, nýbrž příčinou vykolejení bylo klesnutí vnitřního pásu kolejnicového a v důsledku toho pak vyvrácení kolejnic. Klesnutí pražců na jedné straně a tím i klesnutí vnitřního kolejnicového pásu bylo přivoděno tím, že vrstva nasypané škváry byla během doby zatlačena do spodní rozmělněné vrstvy slínu, kdežto slín vystoupil na povrch Pražce pozbyly pevného podkladu, váha vozidel soustředila se na propadlou kolejnici a vyvrátila ji.

Rovněž rozkaz k zajíždění strojů přijíždějících vlaků na kolej IV. až přes výhybku čís. 67, o němž se interpelace zmiňuje, nikdy neexistoval a byl by již se zřetelem na vjezdy vlaků z protilehlých stran na sousední koleji čís. V. a VI. úplně nemožný.

Nepříznivé místní poměry panovaly na brněnském horním nádraží už za přestavby v r. 1905 a potíže ty rostly neustále ve stejném poměru, ve kterém stoupala osobní doprava.

Nedostatek místa byl vždy nejtíže pociťován při ranních a večerních vlakových skupinách, sloužících převážně k hromadné přepravě dělnictva a zaměstnanectva jedoucího za prací do měst a zpět.

Těmto nedostatkům byla hned od převratu státního a jest zejména i nyní věnována stálá a vydatná pozornost, jak vidno z následujícího:

Generální projekt na přestavbu nádraží a potřebných železničních spojů v Brně byl vypracován a schválen min. železnic výnosem z 2. března 1921, čís. 34.446/20-IV/5. V intencích tohoto výnosu a výnosu z 26. září 1924, čís. 31.425-IV/2, jako prvá stavební etapa vypracován byl návrh na výstavbu ústředních výtopen v Brně. Stavba výtopen odlehčila by dolnímu nádraží, kde by z něho výtopna byla odstraněna a bylo by možno přikročiti k přestavbě dolního nádrží na nákladové nádraží pro město Brno.

Město Brno při předběžném jednání o projektu ústředních výtopen činilo námitky proti situování výtopen v trojúhelníku, daném třemi tratěmi mezi Brnem a H. Heršpicemi, z důvodů komunikačních a též hygienických a žádalo, aby definitivní vyřešení bylo odsunuto do doby, kdy bud znám výsledek právě vypsané ideové soutěže na regulační plán V. Brna.

Aby se odlehčilo svízelným poměrům na osobním nádraží v Brně, projektovány jsou odstavné koleje v Brně filiálce, pro deponování osobních souprav a v Brně h. n. projektováno je nové osobní nástupiště pro směr přerovský a břeclavský v místech nynějšího skladiště rychlozboží.

Odstavné koleje v Brně filiálce budou v nejbližší době úplně dokončeny a odevzdány dopravě; pro osobní nástupiště požádali jsme zemskou správu politickou o zavedení pochozí komise a stavebního řízení.

K odlehčení stísněných poměrů v zastávce Zábrdovicích je schválen projekt na vybudování nákladiště celovozových zásilek v Brně na Radlase.

Také aktivováním nově zřízené komárovské spojky se dopravní poměry značně zlepšily.

Výše vylíčené stísněné místní a dopravní poměry přinesly s sebou, že byla na hradlovém staničním přístroji k rychlejšímu odbavování vlaků i po rekonstrukce zařízení v roce 1923 ponechána možnost současných vjezdů z opačných stran na staniční koleje čís. IV. a V., což však bylo výslovně dovolováno jen v případech, kde dopravními předpisy čís. XIX. čl. 122 předepsaná bezpečnostní opatření byla přesně zachována, na což byl personál, jak již bylo výše řečeno, výslovně a důtklivě upozorněn služebním rozkazem čís. 1008/1920.

Při tom byl brán též zřetel k výslovnému nařízení doplňku k jízdním řádům, tabulky 18, podle kterého měly všechny vlaky do Brna hor. nádraží vjížděti se zmenšenou rychlostí a zvýšenou opatrností, tak aby mohly v případě potřeby kdykoliv a kdekoliv zastaviti.

Ve vztahu k tomu bylo také nařízení staničního řádu I. díl, bod 71, upravující bezpečnostní opatření pro příjezdy, odjezdy a křižování vlaků vzhledem k poloze nádražních budov, nástupišť a vzhledem k tomu, vystačuje-li délka kolejí vjezdových.

Vtěsnání značného počtu přijíždějících vlaků v krátkém údobí od 6 hod. 30 min. do 7 hod. vynutilo si přímo cestující obecenstvo, najmě zástupci dělnictva nesčetnými intervencemi a nátlaky, dožadujícími se toho, aby dotčené vlaky odjížděly co nejpozději z výchozích stanic a dojížděly do Brna těsně před započetím práce v továrnách.

Tyto zákroky a nátlaky opakovaly se i pravidelně po každém sebe menším opozdění vlaků, jž bylo ve většině případů vyvoláno neodvratnými dopravními poměry, ba došlo i v prvných letech popřevratových k tomu, že v jednotlivých případech ohrožovalo cestující obecenstvo dopravní personál dokonce násilím.

Snažil se tudíž veškeren dopravní personál všemožně, aby i ve svízelných poměrech pokud možno namáhavou a odpovědnou službu zdolal a obecenstvu vyhověl. Bohužel¨, ani nejlepší vůle a snaha i při těch nejdokonalejších zařízeních nevylučuje možnost nehody, jejíž příčiny lze hledati i najíti snad stejným právem v nešťastné náhodě či risiku každého lidského podnikání, jako v chybách neb poklescích odpovědných činitelů. Do jaké míry lze brněnské neštěstí přičítati trestuhodné vině ať toho či onoho, to rozhodnouti přísluší soudu a nebudiž ode mne jakožto ministra železnic žádáno, abych tomuto rozhodnutí předbíhal svým úsudkem. Proto nebudiž snad nesprávně rozuměno tomu, že si uložím určitou zdrženlivost i vůči výtkám činěným dozorčím úřadům, poněvadž bych nerad obranou proti těmto výtkám třebas jen nepřímo zabočil do hodnocení případu se subjektivního stanoviska zúčastněných osob.

Při tom nelze přezírati, že výtky, které byly činěny státní správě, vyplynuly z prvé doby pochopitelně rozčilení nad politováníhodným neštěstím a jsou proto snad i poněkud upřílišněné, zejména pokud kategoricky žádají okamžitou změnu a nápravu různých věcí, které lze jen v delší době a s obrovskými náklady přiblížiti k cíli a jež tedy nelze provésti z dneška na zítřek.

Že pak ani v době minulé, kdy jsem ještě nenesl odpovědnost za resort železniční, nescházelo státní správě železniční dobré vůle a snahy nápravu nedostatků zjednati, vylíčil jsem již výše. V této snaze chci s urychlením nadále pokračovati a nespustím nezbytné potřeby bezpečnosti železničního provozu, pokud jen obmezené prostředky po ruce jsoucí dostačí, se zřetele.

Nároky nehodou stižených osob jsou zabezpečeny zákonem a státní správa železniční snažila se a snaží pokud možno co nejlépe je uspokojiti. Vyřízeno bylo dosud 71 případů a státní správa železniční poskytuje v případech úrazů, které vyvolaly pracovní nezpůsobilost živitelů rodin, až do konečného vyrovnání zálohy úměrné výdělkům postižených.

V Praze dne 20. srpna 1927.

V roce 1926 povolilo ministerstvo financí zřízení nové tabákové prodejny v Přerově, v Nové čtvrti mezi náměstím Svobod, ulicí Smetanovou a Wurmovou. Jelikož se ucházeli o tuto prodejnu dva váleční poškozenci byla vypsána veřejnou soutěží.

Nabídku podali 4 uchazeči, z nichž jeden později nabídku odvolal. Ze zbylých tří přišli v úvahu válečný invalida Josev Sedlařík z Přerova a Amálie Brožková tamtéž. po vyšetření majetkových, výdělečných a rodinných poměrů byla prodejna zadána Amálii Brožkové jako nejpotřebnější z uchazečů, poněvadž se stará o 4 nezaopatřené děti ve stáří 8-15 roků, je úplně nemajetná, jsouc odkázána jen na rentu 3600 Kč ročně. Provozovala sice po nějaký čas po smrti svého manžela živnost obuvnickou a prodej obuvi, ale tyto živnosti podle vyšetření od 1. března 1924 vůbec neprovozuje.

Příjem ze živnosti nepřesahoval však nikdy daně prostého minima, takže jí podle zákona příslušen nárok na důchod.

Názor interpelantů, jakoby Amálii Brožkové a jejím dětem byl přiznán důchod válečných poškozenců neoprávněně, neodpovídá podle oznámení presidia ministerstva soc. péče skutečnosti.

Manžel jmenované, Antonín Brožek, narozený r. 1886, zemřel podle výpisu z úmrtní matriky dne 13. září 1922 chronickým zánětem ledvin. Obvodní lékař Dr. Orsava, který jmenovaného léčil od 20. září 1915, t. j. již 14 dnů po propuštění Brožkově z vojenské služby, na tuberkulosu plic až do dne úmrtí, uvádí ve svém dobrozdání ze dne 23. listopadu 1922 a pak v novém vyjádření ze dne 25. května 1927, že Antonína Brožka léčil na kožní tuberkulosu dolních končetin a na částečnou infiltraci plicních hrotů. Tuberkulosa kožní se po dvouletém léčení vyhojila, proces plicní však postupoval, až provodil 13. září 1922 smrt. Zápis v úmrtní matrice, že Brožek zemřel zánětem ledvin, vysvětluje lékař tím, že k původní nemoci (tuberkulose plic) přidružily se v posledním období zánět ledvin, že však hlavní příčinou smrti byla tuberkulosa plic, jež byla vojenskou službou za války světové určité alespoň zhoršena.

Tímto vyjádřením, jež neodporuje obsahu správních spisů a jehož správnost nebyla vyvrácena, je nárok pozůstalých po zemřelém Antonínu Brožkovi zákonitě odůvodněn.

Sedlařík byl uznán za méně potřebného Brožkové, ježto jest svobodný a byl zaměstnán u pojišťovny "Alianz" jako výběrčí s měs příjmem 150 až 200 Kč. Mimo to dostává rentu 1350 Kč ročně.

Prodejna tabáku ve Velkém Týnci, která se uprázdnila okamžitým rozvázáním smluvního poměru s bývalým obstaravatelem Janem Kellnarem, byla předána dne 7. března t. r. Anně Mačákové ve Velké Týnci, avšak jen k prozatímnímu obstarávání, aby zásobování kuřivem netrpělo. Veřejná soutěž byla na tuto prodejnu vypsána vyhláškou okresního fina. ředitelství v Olomouci ze 17. března t. r., č. Ta-725/4.

Nesouhlasí tudíž se skutečností tvrzení, že tato prodejna byla zadána bez soutěže a že zadání nebylo vyhlášeno.

Nabídku podali 3 uchazeči, mezi nimi i legionář Poučenský v Velkého Týnce.

Předběžné šetření nebylo však dosud skončeno a nebylo proto o definitivním zadání prodejny ještě rozhodnuto.

Jest tudíž námitka o protizákonném zadání této prodejny bezpodstatná.

V Praze dne 13. června 1927.

Místní dráha Kuřím-Veverská Bítýška jest drahou soukromou a má tudíž právo stanoviti si samostatně tarifní sazby. Finanční poměry této dráhy nejsou utěšené a platné zákonné předpisy neposkytují mi možnosti naříditi, aby osobní tarify na této dráze byly sníženy na úroveň tarifů státních drah, zejména neměl bych pak práva naříditi, aby tato dráha poskytla nějaké slevy z normálních sazeb nebo slevy již poskytnuté ještě podstatně snížila.

V Praze dne 27. srpna 1927.

V roce 1924 Státní pozemkový úřad vykonal pozemkovou reformu na velkostatku Bludov-Chromeč, jehož vlastníkem jest Karel Žerotín.

Z celkové výměry zemědělské půdy as 500 ha bylo převzato k účelům pozemkové reformy 256 ha, zbytek pak ponechán vlastníku dle §u 11 záb. zákona se zámkem a budovami dvora Bludova. Lesní půda ve výměře as 500 ha zůstala zatím pozemkovou reformou nedotčena.

Ze všech zaměstnanců počtem 61 byli odškodněni tři přídělem půdy, 22 vyplacením peněžitého odškodnění úhrným penízem Kč 115.430,- (mezi nimi 17 zemědělských dělníků), pět zaměstnanců přikázáno k dalšímu zaměstnání na přiděleném zbytkovém statku, utvořeném z převzatého dvora Chromeč a 31 zaměstnanců ponecháno k dalšímu zaměstnání na půdě vlastníka ze záboru propuštěné. Byli tedy zaopatřeni a odškodněni zaměstnanci úměrně k výměře převzaté půdy. zaměstnanecká otázka byla tudíž na velkostatku vyřešena k spokojenosti zaměstnanců velkostatku vyřešena k spokojenosti zaměstnanců velkostatku a nebylo stížností proti tomuto řešení během celého roku 1925 ani začátkem roku 1926.

K zaměstnancům, ponechaným na zbytku velkostatku propuštěném ze záboru, náleželi v interpelaci jmenovaní vyjma Josefa Heděnce, který nebyl zaměstnancem velkostatku Bludova. zaměstnání těchto nebylo tudíž prováděním pozemkové reformy dotčeno, tito se také o zaopatření v stanovené lhůtě nehlásili a nebyli ani správou velkostatku označeni Státnímu pozemkovému úřadu jako přebyteční v důsledku úbytku půdy. Běží tedy o zaměstnance, pro něž podle zákona náhradového (§ 75 zákona ze dne 8. dubna 1920, č. 329 ve znění zákona ze dne 13. července 1922, č. 220 Sb. z. a n.) neplatí předpisy o zaopatření zaměstnanců, kteří z důvodu provedené pozemkové reformy pozbyli zaměstnání.

Tvrzení interpelace, že spisy, jednající o zaopatření zaměstnanců se ztratily, není správné, neboť spisy tyto jsou po ruce v oddělení VI/2 Státního pozemkového úřadu.

Není správné tvrzení interpelace, že se nikdo netázal zaměstnanců, jaký způsob zaopatření dle §u 75 náhr. zákona požadují a že s nimi žádný z úředníků Státního pozemkového úřadu nejednal. Vyhláškami, vyvěšenými dne 21. března 1924 u obecního úřadu a ve dvoře Bludově dne 22. března 1924 a sejmutými dne 3. dubna 1924 byli veškeří zaměstnanci dvora Bludova vyzváni, aby v den ve vyhlášce stanovený sdělili s přídělovým komisařem, který ze způsobů zaopatření požadují.

Podle vylíčeného stavu věci nemá vláda důvodu k nějakému opatření.

V Praze, dne 5. září 1927.