| II. volební období. | 3. zasedání. |
Podepsaní navrhují:
Národní shromáždění, račiž
se usnésti na tomto zákoně:
ze dne............
Národní shromáždění republiky
Československé usneslo se na tomto zákoně:
Na půdě zabrané zákonem ze dne 16.
dubna 1919, č. 215 Sb. z. a n. určí Pozemkovy
úřad podle potřeby vhodné objekty,
na nichž zřídí se nákladem státním
pracovní kolonie; v těchto přidrženy
budou k trvalému pobytu a nuceným pracem osoby odsouzené:
1. podle ustanovení §§ 1 až 4 zákona
ze dne 24 května 1885, č. 89 ř. z.,
2. pro činy kvalifikované trestním zákonem
za zločiny, když vinník byl ve lhůtě
5 let pro zločin již 2kráte odsouzen a jest
znovu trestán trestem na svobodě v trvání
aspoň 1 roku.
Soud, nalezne-li někoho vinným pro trestní
činy v § 1 vyznačené, může
v rozsudku vyřknouti, že vinník smí
býti držen v pracovní kolonii.
Ohledně výroku, že někdo držený
býti smí v pracovní kolonii, může
podáno býti odvolání ve prospěch
obžalovaného, když nalezeno bylo, že smí
držen býti v pracovní kolonii a v neprospěch
obžalovaného, když na to uznáno nebylo.
Pro delikty politické a trestní činy s nimi
souvislé není odsouzení do pracovní
kolonie přípustno.
Výrok trestního soudu, že někdo smí
býti držen v pracovní kolonii, přísluší
provésti zemské správě politické,
na Slovensku úřadu ministra s plnou mocí
pro správu Slovenska a v Podkarpatské Rusi civilní
správy; komise, jež budou při těchto
úřadech zřízeny, rozhodnou, má-li
odsouzeny býti dán do pracovní kolonie.
Soud může osobu, o níž vyřkl, že
smí býti držána v pracovní kolonii,
ponechati v soudní vazbě až do 4 neděl
po odpykání trestu, nenařídí-li
zemská správa politická, pokud se týče
na Slovensku úřad ministra s plnou mocí pro
správu Slovenska a v Podkarpatské Rusi civilní
správy, aby byla z vazby propuštěna.
Rozhodnutí komisí v § 3 zmíněných
staniž se bez prodlení, určitě však
před uplynutím 4 neděl.
V pracovní kolonii nemá býti nikdo držen
nepřetržitě déle než 10 let; po
5ti letém pobytu v téže smí býti
propuštěn ten, kdo poskytuje chováním
svým jisto ty, že se polepší.
O tom, kdy má býti kdo propuštěn, rozhodují
komise v § 4 zmíněné.
Byl-li kdo propuštěn z pracovní kolonie a chová-li
se tak, že je zjevno, že se nepolepšil může
komise v § 4 zmíněná vyřknouti
že má býti znovu vzat do pracovní kolonie.
Z nálezu komise, zřízené u zemské
správy politické, pokud se týče u
úřadu ministra s plnou mocí pro správu
Slovenska a civilní správy Podkarpatské Rusi
(§ 4), nelze se odvolati.
Pro osoby, které ještě nepřekročily
18 roků, pokud jsou u nich zákonné podmínky,
aby byly dány do pracovní kolonie, zřízeny
buďte zvláštní oddíly, tak aby
pečováno bylo o jich výchovu a cvičeny
byly v zaměstnání přiměřeném
jich schopnostem.
Rovněž buďtež pod zvláštním
dozorem vychováváni nedospělci, kteří
musí sdíleti pobyt v pracovní kolonii s rodiči
neb osobami o ně pečujícími.
Odsouzení započítává se podle
tohoto zákona i když odsouzenci udělena byla
milost neb trest snížen neb změněn.
Kdo před vydáním tohoto zákona byl
již několikráte odsouzen pro zločin
podle trestního zákona, smí mu býti
započteno podle ustanovení § 2 tohoto zákona
toliko poslední odsouzení pro zločin.
Nařízením budou vydány podrobnější
předpisy o složení a právech komisí
v § 4 zmíněných, jakož i upravena
bude správa a kázeň pracovních kolonií,
zvláště pokud se týče zaměstnání
odsouzených prací, možnost vzdálení
se z místa vykázaného a pod.
Zákon tento nabývá účinnosti
dnem vyhlášení; provésti jej ukládá
se veškerým ministrům.
Již v I. volebním období podán byl podepsanými
pod č. tisku 282 návrh stejného znění
na zřízení pracovních kolonií
za účelem omezení zločinnosti. Důvody,
které svého času vedly ku podání
návrhu toho, platí plně i nadále,
ba bezpečnostní poměry na našem venkově,
zvláště pak na českém jihu vyžadují
toho, co nejvíce, aby návrh tento byl realisován.
Přepadávání nejen jednotlivců,
nýbrž i samot a celých obcí na našem
venkově organisovanými lupičskými
bandami, jak se již tolikráte přihodilo v poslední
době, vyžaduje naléhavě řešení
otázky bezpečnosti obyvatelstvu před nenapravitelnými
zločinci.
Třebaže státní správa snaží
se všemožně bezpečnost občanstva
zajistiti, přes to vidíme, že zvláště
venkov jest stále sužován, okrádán
a ohrožován tuláky, zloději a lupiči
od narození; zvláště v krajinách
jihočeských, skýtajících tulákům
hojně skrýší, jest s takovýmito
individui pravé peklo; ohromná většina
jich náleží k plemeni cikánů,
národu to, který toulavému, nepoctivému
a lenivému žití jsa zvyklý, cítí
se u nás i nyní právě tak domovem
jako za dob Rakouska, který žije jen z mozolů
řádných občanů, svými
krádežemi zároveň živí celé
hejno nakupovačů a prodavačů kradených
a uloupených věcí, čímž
umožňuje jim tak stejně líný
život. Otázka cikánská odbývá
se již po desitiletí tím, že četníci
houfně cikány zatýkají, soudcové
pak popsavše spousty papíru, tytéž cikány
pro nedostatek důkazů propouštějí
z vazby a od žaloby.
Jádro chyby leží v tom, že cikáni
jsou ostatnímu občanstvu v trestním zákoně
a hlavně v trestním řádě postavení
na roveň. Proti kočovníku, jehož totožnost,
příslušnost a zachovalost jest téměř
nemožno zjistiti, měly by býti daleko slabší
průvody k odsouzení postačitelné,
nežli pro proti usedlému občanu, jehož
dřívější život leží
obratem ruky před soudcem, jako otevřená
kniha.
Soudce sám však tyto rozdíly mezi cikánem
a necikánem činiti nesmí. Je dostatek známo,
že cikáni nejen mají většinou stejná
jména, nýbrž i přisvojují si
jména cizí, že jsou většinou původu
nemanželského, takže mají jména
svých matek, nikde úředně nezjištěná,
a poněvadž vysvědčení o zachovalosti
vydává obec domovská a záznamy o trestech
vede státní zastupitelství, v jehož
obvodu leží domovská obec, jest zřejmo,
že cikán může býti do smrti zachovalý,
byť by jeho život byl řetězem zločinů
a přestupků; stačí k tomu, aby cikán
popřel své tresty, nevěděl svou domovskou
obec a aby si soudce snad náhodou nepamatoval jeho tvář.
Je zřejmo, že proti cikánskému zlu lze
se společnosti lidské brániti buď preventivně
nebo tresty. Jak působí trestající
spravedlnost na nápravu cikánů a jich společníků,
toho svědky jsme každodenně v soudní
síni. Účinek není značný,
neboť tací lidé nemají pojmu zachovalosti
a cti občanské, ba neúčinkuje dostatečně
ani theorie odstrašovací. Rovněž dobře
známy jsou účinky vyvádění
cikánů na hranice okresu.
Lze tedy problém cikánský a tulácký
rozluštiti jenom cestou zákonodárnou navrhovaným
opatřením, neboť jenom tím, že
se cikánu a tuláku možnost zločinnosti
co nejvíce ztíží, dá se očekávati,
že týž se ujme poctivého zaměstnání;
rovněž o dorost cikánský má býti
navrhovaným zákonem postaráno, aby nenastoupil
zločinnou dráhu svých rodičů.
Není pochyby, že na půdě zabrané
je dosti objektů, kde stát může zříditi
jakési osady, v nichž by byla za přísného
dozoru ku práci přidržena zločinná
individua práce se štítící. Náklad
za tím účelem vynaložený obnášeti
může as 500.000,- Kč ročně, bude
však dostatečně hrazen jednak prací,
kterou by osoby takové byly nuceny konati, jednak úlevou
ve službě bezpečnostní a soudní,
jež by jistě nastala provedením tohoto zákona.
Po stránce formální budiž návrh
přikázán ku projednání výboru
iniciativnímu a pak ústavně-právnímu.

