Jelikož však nutno především chrániti manželství (§ 126 ústav. listiny), stanoveno, že manželství uzavřené mezi osvojitelem a osvojencem zrušuje osvojení a jeho účinky.

V odst. 2. (nyní 3.) přestylisováno ustanovení, >že osvojenec, který není svéprávným, po zániku osvojení přechází opět pod otcovu neb poručenskou moc<, a připojeno, >že zánikem osvojení obdrží osvojenec opět své dřívější jméno.<

Dále přijat nový odstavec (4.), dle něhož zánik osvojení nutno oznámiti ve všech případech soudu (úřadu), který zařídí zápis o změně jména v matrice. Tím vysloveno zcela určitě, že nutný právní účinek osvojení, totiž přijetí jména osvojitelova (§ 3), pomíjí zánikem osvojení a že návrat k dřívějšímu jménu ve všech případech, o nichž jedná § 7, a to nejen u nesvéprávných, nýbrž i u svéprávných osob nutno oznámiti soudu (úřadu), aby provedena byla změna jména v matrice.

Kdyby tudíž někdo z důvodů nekalých zneužil adopce, aby obejitím správních úřadů změnil své jméno, čemuž při zásadě smluvní svobody stran nelze zabrániti (ježto také nelze přezkoumati všechny motivy adopční), tu aspoň při zániku adopce nastává povinnost stran oznámiti zánik osvojení, aby provedena byla změna jména v matrice.

V § 8, odst. 1. vsunuto slovo >soudem< vzhledem na příslušnost dle § 9 a násl.

Ohledně svolení účastníků připojeno třetí souvětí, v němž citovány též § 4, odstavec 1. a § 7, odst. 1., kde se též jedná o souhlas resp. svolení účastníků.

V odst. 2. vynechána citace § 5 (viz odůvodnění u § 6 osnovy).

Připojeno ke smlouvě, že jest >osvojovací< (jako v odst. 3.).

V odstavci 3. připojeno ustanovení, že schválení lze odepříti jen tehdy, není-li tu zákonné náležitosti osvojení, nebo není-li smlouva ku prospěchu nesvéprávného osvojence.

Dle toho může příslušný soud (úřad) schválení odepříti při všech osvojovacích smlouvách tehdy, není-li tu zákonné náležitosti osvojení a při adopčních smlouvách nesvéprávných osvojenců, též z toho důvodu, když není smlouva ku prospěchu nesvéprávného osvojence.

Ustanovením tím má býti ponechána volnost vůli stran a soudy (úřady) mají býti zproštěny zasahování do poměrů stran mimo případy shora uvedené.

Osvojuje-li nesvéprávný osvojitel (marnotratník atd.), podléhá smlouva osvojovací ohledně něho schválení soudu podle pravidel všeobecných platných pro soudní ochranu osob nesvéprávných.

Třetí (dříve druhé) souvětí odst. 3. přestylisováno a místo slov >pozbude smlouva platnosti< vřaděna slova >Schválení nemá účinku<, aby tím vyznačeno bylo, že dokonce ani již udělené schválení smlouvy nemá účinku, když před schválením smlouvy nastala některá z uvedených okolností, a že tím osvojovací smlouva nestane se vůbec právně účinnou, kdežto jinak dle stylisace osnovy bylo by nutno prohlašovati, že smlouva pozbývá platnosti, ačkoliv platnosti nenabyla.

V nadpisu čl. IV. a v § 10 vsunuto poznačení >soud< vzhledem na danou příslušnost soudu resp. poručenského úřadu.

V odst. 2., § 10 především stanoveno, že rozklad nebo stížnost (odvolání) proti vyřízení, t. j. proti konečnému usnesení uvedenému v odstavci 1. podati jest do čtrnácti dnů, tedy v jednotné lhůtě platné pro všechny tyto opravné prostředky, a to u první stolice, čímž také odstraněna nejasnost spočívající ve stylisaci osnovy co do instance, u níž má se podati rozklad.

Jinak odstavec ten přestylisován se zřetelem ke shora uvedenému, pak za účelem přesnějšího vyjádření cesty pro opravné právní prostředky.

V § 11 přestylisována slova ohledně předložení smlouvy.

V § 12 vsunuto na začátek druhého souvětí slovo >Otázku<, aby přesně vyznačeno bylo, že podle právního řádu cizího státu nutno rozhodnouti otázku, čí přivolení k osvojení je zapotřebí, jedná-li se o cizozemského osvojence.

V § 13, odst. 1. škrtnuta citace §§ 109 a 113 jurisdikční normy ze dne 1. srpna 1895 č. 111 ř. z., protože obsahem osnovy nestala se změna resp. doplnění ustanovení §§ 109 a 113 jur. normy, pokud jednají o adopci (předložení usnesení se spisy a příslušnost místní a věcná).

Jelikož jinak pozbudou platnosti účinností nového zákona další ustanovení zákonná citovaná v odst. 1., § 13, k nimž nutno ještě připojiti poslední větu § 756 ob. obč. z., jednající o tom, že osvojitelé nemají žádného zákonného práva dědického k pozůstalosti osvojencově (viz § 5 osnovy), vřaděna do tohoto odstavce místo slov >mění a doplňují se<, pak >a pozbudou platnosti< nová slova >pozbývají platnosti<.

V odst. 2. a 3. škrtnuta slova >aneb alespoň sirotčí vrchnosti< resp. >sirotčí vrchnosti<, an záhodno obmeziti platnost osvojovacích smluv do dne účinnosti nového zákona v době přechodní podaných ku schválení, na smlouvy již schválené okresním soudem nebo poručenským (opatrovnickým) úřadem první stolice.

K odst. 2. připojena nová věta, že ustanovení § 7 platí i při zrušení osvojovacích smluv schválených před účinností tohoto zákona, aby takto ustanovení ohledně zrušení osvojovací smlouvy a zániku osvojení, obsažená v § 7, vztahovala se i na smlouvy uzavřené před účinností tohoto zákona.

Následkem toho jakož i vzhledem na ustanovení odst. 2. a 3. škrtnut odst. 4. osnovy jako zbytečný, an jinak ustanovení jeho jsou samozřejmá.

Provedení zákona uloženo též ministru vnitra (§ 14).

Výbor ústavně-právní doporučuje senátu, aby schválil takto změněnou a doplněnou osnovu vládní.

V Praze, dne 19. března 1924.

Dr Ot. Krouský v. r.,
místopředseda.

Dr. Adolf Procházka v. r.,
zpravodaj.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(1) Kdo nemá vlastních dětí manželských anebo jim na roveň postavených (legitimovaných, osvojených, jakož i v poměru k matce dětí nemanželských), může jiného smlouvou přijmouti za vlastního (osvojiti). Muž, který má takové děti, může své nemanželské dítě jen tehdy osvojiti, nebylo-li zplozeno za platného manželství jednoho z rodičů dítěte.

(2) Osvojitel (osvojitelka) musí býti starší čtyřiceti let, osvojenec alespoň o osmnáct let mladší, než osvojitel. Tohoto věku a rozdílu věku se nevyžaduje, osvojuje-li muž své nemanželské dítě.

(3) Manžel může toliko se svolením druhého manžela někoho osvojiti neb osvojen býti. Svolení není však třeba, byl-li manžel dán pro choromyslnost anebo slabomyslnost úplně pod opatrovnictví, není-li jeho pobyt znám anebo bylo-li manželství rozvedeno.

(4) Osvojenec nemůže již býti osvojen, pokud trvá poměr založený osvojením, jinou osobou, než osvojitelovým manželem. Jako společné dítě mohou osvojiti někoho jen manželé. Osvojiti sebe nemohou manželé, sourozenci a příbuzní v přímém pokolení. Ale smlouva může býti také ujednána s několika osobami, které mají býti osvojeny, avšak jen tehdy, není-li mezi nimi poměr, jenž se nesrovnává s přirozeným poměrem sourozenců.

(1) K osvojení jest třeba svolení rodičů osvojencových. Není-li osvojenec svéprávným, jest kromě svolení zákonného zástupce a pokud se týče rodičů, třeba též schválení poručenského (opatrovnického) soudu (úřadu).

(2) Svolení nemůže býti dáno plnomocníkem ani je nelze odvolati. Svolení není třeba, je-li ten, jehož svolení se jinak vyžaduje, dán pro choromyslnost neb slabomyslnost úplně pod opatrovnictví, anebo není-li jeho pobyt znám.

(3) Zdráhají-li se rodiče nebo jeden z nich svoliti, nemajíce důležité příčiny, může dáti souhlas místo nich vyšetřiv věc příslušný soud nebo poručenský (opatrovnický) úřad označený v §§ 9 a 10.

Nutným právním účinkem osvojení jest, že osvojenec obdrží jméno osvojitelovo nebo rodové (dívčí) jméno osvojitelčino, anebo je-li osvojitelka provdána, za souhlasu manželova jeho jméno. Manželka osvojená musí, jiný osvojenec může připojiti k tomuto jménu své dosavadní rodové jméno.

(1) Mezi osvojitelem a osvojencem a později narozenými potomky osvojencovými nastává po právu týž poměr jako mezi rodiči a manželskými dětmi, pokud zákon jinak neustanovuje. Poměr ten nevztahuje se však na potomky osvojencovy, kteří tu byli při ujednání smlouvy, nedali-li svůj souhlas. Není-li osvojenec svéprávným, přijde pod otcovskou moc osvojujícího muže.

(2) Ale poměr založený osvojením mezi osvojitelem a osvojencem nedotýká se ostatních členů rodiny osvojitelovy. Ve své vlastní rodině nepozbývá osvojenec práv.

Osvojenec má totéž zákonné dědické, právo a nárok na povinný díl po svém osvojiteli a nárok na výživu od něho jako manželské děti; osvojitel nemá však těchto práv oproti osvojenci. Osvojenec nedědí rovněž po manželu a po příbuzných svého osvojitele. Podrží dědické právo ke jmění svých přirozených rodičů a příbuzných, rovněž i nárok na výživu, kdyby osvojitel nebyl s to, aby mu poskytoval výživu.

Práva mezi osvojitelem a osvojencem mohou býti smlouvou i jinak upravena, pokud se tím nemění podstatný zákonný účinek v § 3 vytčený ani se neubližuje někomu jinému v jeho právech.

(1) Právní poměr mezí osvojitelem a osvojencem, po případě jeho potomky, může býti opět smlouvou mezi nim zrušen; není-li osvojenec svéprávný, jest k tomu třeba svolení zákonného zástupce, který se ustanoví, a poručenského (opatrovnického) soudu neb úřadu. Ze závažných důvodů, zejména z důvodů, pro něž stává se někdo nehodným děditi nebo může býti vyděděn, může tento poměr i o žalobě té neb oné strany býti zrušen.

(2) Manželství mezi osvojitelem a osvojencem uzavřené proti zápovědi zrušuje osvojení a jeho účinky.

(3) Zánikem osvojení obdrží osvojenec opět své dřívější jméno a není-li svéprávným vrací se pod moc otcovu neb poručenskou.

(4) Zánik osvojení nutno ve všech případech oznámiti soudu (úřadu, §§ 9 a 10), který zařídí zápis o změně jména v matrice (§ 11).

(1) K účinnosti smlouvy (§§ 1 a 7) vyžaduje se veřejné listiny nebo takové soukromé listiny, na níž jsou podpisy stran soudně nebo notářem (veřejným notářem) ověřeny. Je-li třeba schválení poručenským (opatrovnickým) soudem neb úřadem, může býti sepsána osvojovací smlouva také zápisem u tohoto soudu (úřadu). Totéž platí o svolení účastníků, jehož jest třeba podle § 1 odst. 3, § 2 odst. 1, § 4 odst. 1 a § 7 odst. 1.

(2) Smlouva osvojovací musí míti ustanovení o podstatném účinku osvojení vytčeném v § 3, může míti dále ustanovení odchylná od zákona, pokud jsou přípustna, ale nesmí býti podmíněná ani časem omezená.

(3) Osvojovací smlouva stává se právně účinnou teprve, byla-li schválena poručenským (opatrovnickým) úřadem anebo soudem (§§ 9 a 10). Schválení lze odepříti jen tehdy, není-li tu zákonné náležitosti osvojení, anebo, není-li smlouva k prospěchu nesvéprávného osvojence. Schválení nemá účinku, jestli před schválením smlouvy obě strany od ní odstoupí, jedna z nich zemře neb osvojitel pozbude zcela neb částečně svéprávnosti.

Je-li osvojenec svéprávným, jest příslušným osvojovací smlouvu schváliti okresní soud, u něhož má osvojitel své obecné sudiště ve sporných věcech.

(1) Není-li osvojenec svéprávným, přísluší schváliti smlouvu poručenskému (opatrovnickému) soudu (úřadu) první stolice, u něhož jest poručenstvo (opatrovnictví) zahájeno nebo který jest jinak podle zákona pro nesvéprávného příslušný. Tento soud (úřad) vyšetří poměry pro schválení rozhodné z úřední povinnosti a rozhodne o žádosti. Usnesení, kterým o žádosti za osvojení konečně rozhodne, předloží dříve, než je vydá, i se spisy v obvodu, pro nějž platí jurisdikční norma z 1. srpna 1895, č. 111 ř. z. svému nadřízenému sborovému soudu, na Slovensku a Podkarpatské Rusi poručenskému úřadu druhé stolice ke konečnému potvrzení.

(2) Rozklad nebo stížnost (odvolání) proti tomuto vyřízení podati jest do čtrnácti dnů u první stolice. Rozklad jest pak předložiti sborovému soudu první stolice, pokud se týče poručenskému úřadu druhé stolice. Stížnost (odvolání) jde pak ke sborovému soudu druhé stolice případně k poručenskému úřadu třetí stolice, nevyhoví-li jí již jako rozkladu sborový soud první stolice nebo poručenský úřad druhé stolice.

Smlouvu jest podati trojmo s příslušnými doklady (křestními nebo rodnými listy, domovskými listy a pod.). Byla-li smlouva schválena, založí soud anebo poručenský úřad první stolice jedno vyhotovení do sbírky listin zapsav ji do příslušných seznamů, dodá po jednom vyhotovení se schvalovací doložkou stranám, opatří, aby osvojení bylo poznamenáno v matrice o narození osvojencově, a je-li důsledkem toho změna jména i jiných osob (manžela, dětí), i při příslušných zápisech (v rodné neb oddací matrice) a vyrozumí příslušnou domovskou obec osvojencovu.

Je-li při osvojení účasten cizinec, řídí se osvojení právním řádem státu, jehož příslušníkem jest osvojitel. Otázku, je-li nutno přivolení dítěte, jeho příbuzných a zástupců nebo jiného úřadu, jest rozhodnouti podle právního řádu státu, jehož příslušníkem jest osvojenec.

(1) Dnem účinnosti tohoto zákona pozbývají platnosti ustanovení §§ 179 až 185, § 755 a § 756 poslední věta ob. zák. obč., §§ 257 až 262 pat. ze dne 9. srpna 1854, č. 208 ř. z., pak ustanovení dosavadního zvykového práva, zák. čl. XX. z r. 1877 a nařízení na osvojení se vztahující, na Slovensku a Podkarpatské Rusi platná.

(2) Zákon nedotýká se právních poměrů založených osvojovacími smlouvami, které byly do dne jeho účinnosti schváleny již soudem aneb úřadem první stolice podle §§ 9 a 10. Ustanovení § 7 platí i při zrušení osvojovacích smluv schválených před účinností tohoto zákona.

(3) Smlouvy ujednané na Slovensku a Podkarpatské Rusi, a pokud jest třeba, schválené sirotčí vrchností neb poručenským úřadem první stolice do dne účinnosti zákona, a pokud není třeba tohoto schválení, do toho dne došlé ministerstva spravedlnosti, přísluší potvrditi tomuto ministerstvu.

Zákon provésti náleží ministrům spravedlnosti a vnitra.