Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Za státní barvy republiky Československé prohlašují se barvy červená, bílá a modrá.

Vlajka státní (národní) skládá se ze spodního pole červeného a vrchního bílého, mezi něž jest vsunut modrý klín. Poměrné rozměry vlajky jsou patrny z připojeného obrazu.

Vláda se zmocňuje stanoviti nařízením zvláštní vlajky a prapory pro rozličné obory státní správy, a vydati pravidla o užívání barev státních v životě veřejném.

Užívání státního znaku, stanoveného vládním nařízením ze dne 19. května 1919, č. 300. sb. z. a n., jakož i dosavadních zemských znaků v životě veřejném, podniky výdělečnými a na tiskopisech vůbec povoluje příslušné ministerstvo v dohodě s ministerstvem vnitra. Vláda se zmocňuje nařízením vydati podrobnější pravidla o podmínkách a způsobu, jak povolení toto se uděluje a odnímá.

Ministerstvo vnitra má právo pozměňovati znaky veřejné kromě znaku státního.

Každé nepřiměřené užívání praporů a vlajek státních, jakož i všech znaků veřejných jest zapovězeno.

Přestupky zákona tohoto trestají se bez újmy stíhání trestními soudy, jde-li o čin, podléhající zákonům trestním, úřady politickými a to pokutou až do 20.000 K, nebo vězením do 6 měsíců, při nedobytnosti budiž pokuta peněžitá přeměněna v přiměřený trest na svobodě v nejvyšší míře 6 měsíců.

Ministr vnitra se pověřuje, aby v dohodě se súčastněnými ministry provedl tento zákon, jenž se stává ihned účinným.

Jest třeba, aby republika Československá právě tak jako ostatní státy měla stanoveny své státní barvy a svoji vlajku.

Pokud se týče státních barev, padají tu na váhu v prvé řadě barva červená, bílá a modrá. Mnohé důvody mluví pro to, aby za státní barvy byly přijaty jen barvy červená a bílá, tudíž dosavadní barvy království Českého, jichž však jakožto barev národních bylo užíváno též často na praporech na Moravě a ve Slezsku. Barvy tyto doporučovalo by se zajisté přijmouti nejen vzhledem k jejich všeobecnému rozšíření, nýbrž i proto, poněvadž byly zemskými barvami království Českého, tedy barvami země, která tvoří nesporně základ našeho státu. Též sluší uvážiti, že seskupení těchto dvou barev působí esteticky velice příjemně. Naproti tomu nelze však přehlédnouti, že barvy tyto jsou užívány i ve státech sousedních, na př. v Polsku a v republice Rakouské (viz zákon ze dne 8. května 1919, č. 257. stát. zák., a důvodové zprávy ku příslušné osnově č. 202. a 204. příloh), takže není vyloučeno, že by tu došlo snadno k nepříjemným záměnám zvláště tehdy, když by barev těchto - jak přirozeno - bylo užíváno na státních vlajkách, k označení státních hranic atd.

Již z příčiny této zdá se nezbytnou přijmouti k těmto dvěma barvám ještě barvu třetí, a to ovšem barvu modrou, takže státními barvami republiky Československé byly by barvy červená, bílá a modrá, tudíž t. zv. slovanská trikolora. Podotýká se ovšem, že trikolora tato, která hlavně v letech předválečných měla pro náš život národní zvláštní význam, jsouc symbolem uvědomění všeslovanského, nemá hlubšího historického základu a datuje se patrně teprve z r. 1848. Zmíněné barvy bude lze za barvy státní doporučiti zvláště tehdy, bude-li je možno na praporech - kde nejčastěji se vyskytují - seskupiti způsobem takovým, jenž by již na prvý pohled odlišoval prapor náš od praporů cizích.

Nežli přistoupí se k úvahám o tom, kterak by slušelo stanoviti naše vlajky a prapory, nutno krátce vysvětliti rozdíl mezi vlajkou a praporem. Vlajkou bývají zvány obecně praporové odznaky na lodi; odborně však užívá se tohoto termínu ve významu širším a sluje vlajkou každý praporový odznak, jenž jest připevněn k žerdi lanem a při němž poměr délky k šířce jest přesně stanoven. Prapory liší se od vlajek tím, že jsou připevněny přímo k žerdi hřebíky, a že poměr jejich délky k šířce řídí se podle konkretních okolností (na př. výše domu, šíře ulice). Pouze vlajku lze pokládati v prvé řadě za oficielní odznak státní. Zvláštním druhem vlajek jsou standardy, t. j. čtrvecovité vlajky, jichž užívají výhradně hlavy státu, odlišné postavení zaujímají pak též prapory vojenské, které bývají pravidelně podoby čtvercové. Jinak jsou vlajky vesměs podélné.

Netřeba zvláště podotýkati, že v republice československé bude vlajka státní jako oficielní vlajka úřední totožná s vlajkou národní.

Je zřejmo, že vlajka státní může být utvořena pouze vhodným seskupením barev státních, nejsnadnější řešení bylo by zajisté, užíti barev těchto ve formě slovanské trikolory, tedy v podélných pruzích a to tak, že by, čítajíc ze spodu, následovaly za sebou barvy červená, bílá a modrá. Při řešení tomto mohly by však v praxi vzniknouti snadno rozličné obtíže, pramenící jednak v tom, že trikolory této, ovšem v jiném sestavení, užívají i státy jiné (na př. Jugoslavie a Hollandsko, jakož i Rusko při vlajce obchodní, dále pak ve příčném sestavení Francie), takže by pořadí barev snadno od laiků mohlo býti zaměňováno, jakož se stávalo často při t. zv. trikoloře slovanské, jednak pak v tom, že hlavně při umělém osvětlení snadno lze zaměniti barvu modrou s barvou zelenou, čímž by mohly vzniknouti opět další záměny, na př. s trikolorou maďarskou. Jediné východiště z nesnází těchto zdá se býti, aby bylo zvoleno jiné seskupení barevných polí, než jaké jest při trikoloře obvyklé (na př. červeno-bílé vlajky s modrým lemem nebo s modrým křížem atd.).

Po četných pokusech navrhuje vláda v souhlase se znakovou komisí zřízenou při ministerstvu vnitra toto sestavení: státní vlajka republiky Československé skládá se ze spodního pole červeného a svrchního bílého, mezi ně jest vsunut při straně žerďové modrý klín. Poměr délky k šířce vlajky je jako 3 : 2, výše (délka) klínu rovná se třetině délky vlajky, šíře (základna) klínu pak šíři vlajky. Navržené sestavení působí se stránky estetické zcela příznivě a má též tu ideovou výhodu, že jest v něm zdůrazněno, že hlavními barvami ve vlajce státní jsou barvy oné země, která tvoří jádro celého státu. Vlajka navržená bude zajisté odchylná od jiných vlajek státních do té míry, že záměna jest zcela vyloučena, nahlédnutím pak do kteréhokoliv vlajkového kodexu lze se přesvědčiti, že proponované seskupení barev nelze pokládati za neobvyklé. Též nelze opominouti toho, že vlajka tato jest poměrně velmi jednoduchá a snadno zhotovitelná, a že - čehož nelze v nynějších mimořádných poměrech přehlédnouti bude lze poměrně snadno dosavadní vlajky a prapory české přeměniti na nové národní.

Podle sdělení ministerstva národní obrany byla navržená vlajka nesena dne 28. a 29. září 1919 na zkoušku dvěma parníky pražské paroplavební společnosti na řece Vltavě, a shledáno, že vyhovuje úplně praktické potřebě jak seskupením barev, tak i celkovou úpravou a rozměry.

U praporů nelze z příčiny výše zmíněné stanoviti povšechně jejich rozměry, jakož i délku modrého klínu, konkrétní řešení nutno tu ponechati praxi a vkusu jednotlivce, vyskytne-li se toho nutná potřeba, mohla by vláda působiti tu vhodně poučováním veřejnosti.

Výrazem předchozích úvah jest § 1. a 2. navrženého zákona; k dalším §§ podotýká se pak na vysvětlenou toto:

K § 3. Vláda navrhuje, aby státní barva a státní vlajka byla stanovena zákonem, a to hlavně z té příčiny, poněvadž tu jde o otázku značně důležitou a choulostivou, na níž veřejnost má nepopíratelně značný zájem. Poněkud jinak jest s vlajkami a prapory pro jednotlivá odvětví státní správy, tu stačí zajisté zmocniti vládu, by vlajky a prapory tyto (na př. standardu presidentovu, prapory vojenské, vlajky obchodní atd.) stanovila cestou nařizovací, a aby též vydala pravidla o užívání státních barev v životě veřejném (na př. označení hraničních kolův atd.).

K § 4. Státní znak byl stanoven vládním nařízením ze dne 19. května 1919, č. 300. sb. z. a n., opatření toto jest ovšem provisorní, a dostává se mu nyní nepřímo sankce zákona tím způsobem, že používání jeho se staví pod ochranu zákona. Při této příležitosti podotýká se, že nezdá se účelným, aby vláda byla zmocněna stanoviti velký a střední státní znak, na něž se pomýšlí, cestou nařizovací, neboť bude zajisté lépe vyčkati, až ústavní poměry republiky budou dostatečně vybudovány, a bude lze řešiti otázku tuto v parlamentu definitivně zákonem.

Pokud jde o používání znaku státního, dlužno trvati zásadně na tom, že k jakémukoli jeho veřejnému užívání, jakož i k jeho užívání na tiskopisech vůbec (tudíž i k užívání na tiskopisech soukromých) je třeba vždy úředního povolení, neboť jen tak lze předejíti sevšednění a zneužívání tohoto odznaku státní svrchovanosti; poněvadž pak zneužití tohoto bylo by lze se nejčastěji obávati při podnicích výdělečných, jsou podniky tyto vytčeny ještě zvláště, čímž vylučuje se též pochybnost, zda se tu jedná o užívání znaku v životě veřejném čili nic.

Odporučuje se státnímu znaku v tomto směru postaviti na roveň dosavadní znaky zemské, již proto, že český znak zemský jest takřka totožný s dosavadním znakem státním. Jen obvyklé užívání znaku státního a zemského při slavnostech (na praporech, slávobranách, gobelinech atd.) nebylo by třeba vázati tímto povolením, což jest v zákoně výslovně vytčeno; naproti tomu není třeba zajisté zvláště uváděti, že zvláštního povolení není třeba pro označení státních budov a podniků tímto znakem. Dosaváde byla otázka užívání těchto znaků v životě veřejném velmi neúplně upravena rozličnými ustanoveními, hlavně pak ministerským nařízením ze dne 24. dubna 1858, č. 61. ř. z., anebo § 58. živnost. řádu. Kompetenci v tomto směru bylo by nyní vyhraditi onomu ministerstvu, jehož tato věc v prvé řadě bude se týkati (na př. ministerstvu obchodu nebo zemědělství), vždy však v dohodě s ministerstvem vnitra, neboť jde tu vždy o otázku, zasahující v obor všeobecného státního práva. Samo sebou se rozumí, že, povoluje-li se užívati státního znaku, bude při tom třeba bedlivě zkoumati, zda povolení toto neodporuje principu zákona ze dne 10. prosince 1918, č. 61. sb. z. a n., jímž se zrušují šlechtictví, řády a tituly; stanovení bližších modalit, za kterých lze povolení zmíněné dávat a je odnímati lze zajisté přenechati vládnímu nařízení.

Dále se podotýká, že při znacích veřejných (jde o znaky městské), jež jakožto svědky historie národa našeho dlužno zajisté i dále zachovati, vyskytují se někdy součástky upomínající příliš na porobu doby habsburské, jako na př. ve znaku pražském a kutnohorském iniciálky Ferdinanda III. a domácí barvy habsburské; bude zajisté vhodno je odstranit, a tu třeba poskytnouti ministerstvu vnitra právní podklad k tomuto zakročení, z důvodů na snadě jsoucích doporučuje se zmocniti ministerstvo vnitra způsobem takovým, aby mohlo případně zakročiti i bez žádosti interessentů.

Právo stanoviti nové veřejné znaky ovšem se ministerstvu vnitra nedává vzhledem k demokratickým principům naší ústavy.

Užívání národních praporův a vlajek vůbec, dále soukromé užívání znaků státních a zemských - s výjimkou tiskopisův - a konečně veškeré užívání jiných znaků veřejných je zásadně volné, pro správu státní stačí zajisté, bude-li moci zakročiti proti nějakému nepřiměřenému používání odznaků těchto. Vzhledem k tomu prohlašuje se v zákoně povšechně každé nepřiměřené používání odznaků těchto za zapovězené.

K § 5. Poněvadž dosavadní právní pravidla neposkytují dostatečné ochrany před zneužitím znaků a vlajek, navrhuje ministerstvo vnitra, by na veškeré přestupky ustanovení těchto bez újmy stihání soudního, podléhá-li čin zákonům trestním, byly stanoveny nynějším hospodářským poměrům přiměřené policejní tresty peněžité, případně tresty na svobodě.

K § 6. Provedením zákona tohoto pověřuje se ministr vnitra v dohodě s ministry (podle § 3. a 4.) súčastněnými.

Žádá se, by osnova tato byla přikázána k projednání výboru ústavnímu s tím, aby o ní do 14 dnů zprávu podal.