FAQ - Evropská unie

Často kladené otázky z oblastí problematiky Evropské unie

Má členský stát právo vystoupit z Evropské unie?

Ano. Lisabonská smlouva zakotvila tuto možnost v článku 50 SEU. Ten výslovně stanoví, že „každý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z Unie vystoupit.“ Jedná se tedy o rozhodnutí dobrovolné, učiněné jednostranně členským státem. Institut vyloučení z Unie evropské právo nezná. Samotné vystoupení je realizováno tím způsobem, že členský stát oznámí svůj záměr Evropské radě. Stát posléze uzavře s Evropskou unií smlouvu o vzájemném uspořádání vztahů po ukončení členství a následně vystoupí k datu, které je ve smlouvě uvedeno. V případě, že se tuto smlouvu nepodaří z jakéhokoliv důvodu uzavřít, vystoupí stát po uplynutí dvouleté lhůty, která počíná běžet dnem oznámení záměru vystoupit z EU.

 

Co je to COSAC a jaké jsou jeho úkoly?

COSAC je zkratka používaná pro Konferenci výborů národních parlamentů zabývajících se evropskými záležitostmi. Toto setkání se obvykle koná v hlavním městě členského státu předsedajícího Radě EU a jeho primárním cílem je posilovat roli národních parlamentů ve vztahu k unijním záležitostem prostřednictvím spolupráce zástupců jednotlivých parlamentních výborů. COSAC tak má sloužit především k výměně informací a sdílení zkušeností mezi národními parlamenty a Evropským parlamentem. Do náplně jeho činnosti patří také organizování meziparlamentních konferencí na různá témata a zejména pak předkládání konkrétních podnětů příslušným orgánům EU.

 

V čem spočívá princip posílené spolupráce?

Princip posílené spolupráce zavedený Amsterdamskou smlouvou umožňuje skupině členských států přijmout nová pravidla pro konkrétní oblast nad rámec stanovený unijním právem, pokud není EU jako celek schopna dosáhnout dohody v přiměřené lhůtě. Povolení posílené spolupráce je však vázáno na splnění několika podmínek:

  • jedná se o oblast, která spadá do nevýlučné pravomoci Unie;
  • je zajištěn její soulad se Smlouvami a unijním právem;
  • cílů spolupráce není možné dosáhnout ani v přiměřené lhůtě za použití příslušných ustanovení Smlouvy;
  • minimální počet států účastnících se na spolupráci je 9.

Na základě řádně podané žádosti, kterou skupina zúčastněných států adresuje Evropské komisi, rozhoduje o povolení posílené spolupráce Rada a to na návrh Komise po obdržení souhlasu Evropského parlamentu. Pro zavedení posílené spolupráce v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky je vytvořena specifická rozhodovací procedura. Členské státy, které se této spolupráce přímo neúčastní, mají možnost se k ní kdykoliv dodatečně připojit.

 

Co je to tzv. COREPER?

COREPER je označení (odvozené od francouzského Comité des représentants permanents) pro Výbor stálých zástupců členských zemí při Evropské unii. Jeho role spočívá zejména v přípravě agendy pro jednání Rady EU a v tomto smyslu disponuje také určitými procedurálními pravomocemi. Práce COREPERu je tedy spíše koordinačního a přípravného charakteru a směřuje k zajištění bezproblémového průběhu zasedání Rady. Vedle toho COREPER funguje také jako prostředník pro komunikaci mezi členskými státy a Evropskou unií. Výbor se skládá ze stálých zástupců vlád členských států při EU na úrovni velvyslanců.

 

Co je to prostor svobody, bezpečnosti a práva?

Přijetím Maastrichtské smlouvy v roce 1992 byl vytvořen tzv. třetí pilíř Evropské unie označený jako spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí, který byl založen na principu mezivládní spolupráce. Amsterodamská smlouva přijatá v roce 1997 však přinesla do této oblasti podstatné změny, které spočívaly v přenesení části spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí z třetího pilíře do pilíře prvního, který byl založen na principu spolupráce komunitární. Tak vznikl prostor svobody bezpečnosti a práva, který zahrnoval spolupráci ve věcech vízové, azylové a přistěhovalecké politiky a spolupráci v civilních věcech. V třetím pilíři tak zůstala pouze ustanovení o policejní a soudní spolupráci v trestních věcech, kde i nadále nebylo možné přijímat opatření na komunitární úrovni.
Přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2009 došlo k novému propojení základů všech těchto politik v hlavě V. Smlouvy o fungování Evropské unie souhrnně nazvané prostor svobody, bezpečnosti a práva. Z hlediska současného pojetí tak představuje prostor svobody, bezpečnosti a práva určitý vnitřní prostor, v rámci něhož se mohou občané EU včetně příslušníků třetích států volně pohybovat, aniž by byli na vnitřních hranicích členských států kontrolováni. Tento pohyb musí být zajištěn tak, aby zaručené svobody nebylo zneužíváno. K tomu slouží spolupráce ve věcech vízové, azylové a přistěhovalecké politiky, stejně jako policejní a justiční spolupráce v trestních i občanských věcech.

Co je to schengenská spolupráce a které státy se jí účastní?

Schengenská spolupráce je označením spolupráce států, které jsou součástí tzv. schengenského prostoru vzniklého na základě Schengenské dohody (1985) a její prováděcí úmluvy (1990), jež se prostřednictvím Amsterodamské smlouvy (1997) staly součástí evropského práva. Základem schengenské spolupráce je zrušení hraničních kontrol na společných hranicích států, které jsou součástí schengenského prostoru, doplněné o stanovení společných pravidel pro překračování vnějších hranic tohoto prostoru (pozemní hranice, mezinárodní letiště, mořské přístavy). Tato pravidla jsou doprovázena úzkou spoluprací v dalších oblastech, jež by měla vyvážit chybějící kontroly na vnitřních hranicích.
Schengenský prostor je v současné době tvořen 22 členskými státy EU (Belgie, Česká republika (od roku 2007), Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Itálie, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemí, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko) a 3 státy, které nejsou členskými státy EU, a to Islandem, Norskem a Švýcarskem. Také Irsko a Velká Británie se podílí na spolupráci v rámci schengenského prostoru (v oblasti bezpečnosti a justice), hraniční a celní kontroly si však tyto státy ponechaly. O přijetí do schengenského prostoru usiluje také Kypr, Rumunsko a Bulharsko, kterým se však prozatím nepodařilo splnit přijímací kritéria. Zvláštní případ pak představují Monako, San Marino a Vatikán, které sice oficiálně nejsou součástí schengenského prostoru, avšak na jejich území jsou uplatňovány schengenské dohody. Součástí schengenského prostoru není také Andorra, která kontroly na svých hranicích zachovala s tím, že občanům EU stačí pro vstup do země pouze platný občanský průkaz.

 

Může Česká republika ovlivnit pravidla pro svou vlastní vízovou politiku?

Vízová politika České republiky je z velké části ovlivněna legislativou Evropské unie v oblasti společné vízové politiky, která se postupně formuje v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Společná vízová politika členských států je realizována v rámci tzv. schengenského prostoru, v němž mohou osoby překračovat hranice smluvních států na kterémkoliv místě, aniž by musely projít hraniční kontrolou. Harmonizace pravidel pro vstup a pobyt státních příslušníků třetích zemí na území schengenského prostoru doposud zůstává pouze částečná. Evropská unie reguluje pouze oblast tzv. krátkodobých víz (víza pro pobyt do tří měsíců) a přejezdů přes území schengenského prostoru. Regulace tzv. víz dlouhodobých či povolení k pobytu je tak plně v kompetencích členských států, které si mohou samy určit podmínky pro vydávání víz týkajících se dlouhodobého pobytu na jejich území. Důvodem pro ponechání vydávání dlouhodobých víz v kompetencích členských států je velká citlivost této otázky z hlediska imigrační politiky jednotlivých států.

 

Co je to schengenské vízum?

Společná vízová politika EU se týká pravidel pro udělování tzv. krátkodobých víz (víza pro pobyt do tří měsíců) v rámci schengenského prostoru, která upravuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex) z července roku 2009. Toto nařízení se vztahuje na postupy a podmínky udělování víz pro průjezd přes území členských států nebo předpokládané pobyty na tomto území nepřesahující tři měsíce během jakéhokoli šestiměsíčního období (tzv. jednotná schengenská víza). Schengenské vízum vydané kteroukoli zemí schengenského prostoru tak na základě tohoto předpisu platí ve všech schengenských zemích a opravňuje jeho držitele volně cestovat a pobývat v rámci schengenského prostoru až po dobu tří měsíců. Ne všichni občané třetích zemí však potřebují ke krátkodobému pobytu na území schengenského prostoru vízum. Seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic členského státu schengenské vízum (tzv. černý seznam) stanoví ve své příloze nařízení Rady (ES) č. 539/2001 z března roku 2001. Příloha tohoto nařízení pak obsahuje rovněž seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou naopak od této povinnosti osvobozeni (tzv. bílý seznam). Občané států zde uvedených tak mohou volně vstoupit na území schengenského prostoru a pobývat zde až po dobu tří měsíců. Každý členský stát se pak může rozhodnout, zda zavede vízovou povinnost pro státní příslušníky těchto třetích zemí v případě, že hodlají na jeho území vykonávat výdělečnou činnost. Česká republika, obdobně jako mnoho dalších členských států, vyžaduje v případě výdělečné činnosti krátkodobá víza.

 

Jaké jsou úkoly a pravomoci agentury Frontex?

Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států EU (Frontex) byla zřízena nařízením Rady (ES) č. 2007/2004 z října roku 2004. Podle čl. 2 tohoto nařízení agentura koordinuje operativní spolupráci mezi členskými státy v oblasti řízení vnějších hranic, napomáhá členským státům při odborné přípravě vnitrostátní pohraniční stráže včetně vypracovávání společných standardů odborné přípravy, provádí analýzu rizik, pokračuje v rozvoji výzkumu významného pro kontrolu a ostrahu vnějších hranic, napomáhá členským státům za okolností, které vyžadují zvýšenou technickou a operativní pomoc na vnějších hranicích a poskytuje členským státům nezbytnou podporu při organizaci společných návratových operací. Z uvedeného vyplývá, že role Frontexu by měla být ryze koordinační a podpůrná. Za ochranu vnějších hranic tak odpovídají výhradně členské státy. Objevují se však úvahy o možném posilování role Frontexu do budoucna a jeho přetvoření v Evropskou hraniční stráž. Tyto iniciativy však prozatím nemají ze strany členských států dostatečnou podporu.

Co je to europeizace trestního práva?

Europeizací trestního práva rozumíme proces, v rámci kterého se vytváří soubor evropských trestněprávních standardů (hmotněprávních i procesněprávních), které sdílejí členské státy EU s cílem lépe čelit náporu trestné činnosti. V rovině právně teoretické lze europeizaci trestního práva vnímat ze dvou různých úhlů pohledu. Rozlišujeme tzv. europeizaci zdánlivou, která představuje proces postupné harmonizace trestněprávních norem v jednotlivých členských státech, a tzv. europeizaci skutečnou, která představuje možné vytvoření nových společných norem evropského trestního práva, které by nahradily trestněprávní úpravu na úrovni členských států. Europeizace skutečná prozatím existuje pouze v podobě teoretických úvah, které narážejí na otázku suverenity jednotlivých členských států. Problémem je především oblast trestního práva hmotného, které stanoví, co je v jednotlivých členských státech trestným činem a jaké jsou sankce za jeho spáchání. Tato otázka je z hlediska jednotlivých členských států natolik citlivá, že jakýkoli zásah EU do této oblasti prozatím spíše nepřipadá v úvahu.
Europeizace trestního práva v současnosti probíhá zejména v oblasti trestního práva procesního s cílem dosáhnout vzájemné spolupráce členských států při stíhání a vyšetřování trestné činnosti. V oblasti trestního práva hmotného se EU zaměřuje zejména na závažné trestné činy, na jejichž postihu má vzhledem k jejich přeshraničnímu charakteru zájem jako celek (terorismus, organizovaný zločin, obchodování s lidmi, obchodování s drogami, dětská pornografie aj.). EU tuto oblast harmonizuje přijímáním určitých minimálních norem, které mají napomoci efektivnějšímu potírání této trestné činnosti. Většina trestněprávní problematiky však i nadále zůstává v kompetenci jednotlivých členských států.

 

Jaké jsou úkoly a pravomoci Europolu?

Evropský policejní úřad (Europol) je jednou z evropských agentur pro spolupráci policejních a soudních orgánů v trestních věcech. Úřad byl zřízen v roce 1992 s cílem vytvořit v rámci EU instituci, která by umožnila donucovacím složkám členských států rychlou a ucelenou spolupráci zejména v boji s přeshraničním organizovaným zločinem. Hlavní náplní jeho činnosti měla být zpočátku práce s informacemi a provádění analytické činnosti s cílem zvýšit efektivitu a zkvalitnit vzájemnou spolupráci. Amsterodamská smlouva (1997) však zásadním způsobem změnila jeho postavení a z neoperativního nástroje spolupráce se stal úřad vybavený pravomocí operativního šetření a policejního vyšetřování. Další významnou změnu jeho postavení přinesla Lisabonská smlouva (2007), na základě které bylo přijato rozhodnutí Rady 2009/371/SVV o zřízení Evropského policejního úřadu (Europol), jež udělalo z Europolu agenturu EU s právní subjektivitou. Toto rozhodnutí tak zrušilo předchozí právní rámec upravující postavení Europolu a nově vymezilo jeho pravomoci včetně způsobů jeho kontroly Evropským parlamentem.
Klíčovým úkolem Europolu je shromažďování, uchovávání, zpracovávání, analýza a výměna operativních a jiných informací, informování příslušných orgánů členských států o skutečnostech, které se těchto států týkají, a o veškerých zjištěných souvislostech mezi trestnými činy, napomáhání vyšetřování v členských státech, podávání žádostí příslušným orgánům dotčených členských států o zahájení, vedení nebo koordinaci vyšetřování, poskytování zpravodajských informací a analytické podpory členským státům v souvislosti s významnými mezinárodními událostmi a vypracovávání posouzení hrozeb, strategických analýz a všeobecných situačních zpráv, které se týkají jeho cíle, včetně posouzení hrozeb organizované trestné činnosti. Podle čl. 88 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie Europol nemá pravomoc přijímat jakákoli donucovací opatření.

 

Jaké jsou úkoly a pravomoci Eurojustu?

Evropská jednotka pro soudní spolupráci (Eurojust) je agenturou EU s právní subjektivitou, která byla zřízena rozhodnutím Rady 2002/187/SVV o zřízení Evropské jednotky pro soudní spolupráci (Eurojust) za účelem posílení boje proti závažné trestné činnosti s cílem doplnit spolupráci policejní (Europol) spoluprací v oblasti justice tak, aby bylo dosaženo maximální efektivity při realizaci cílů v obou těchto oblastech.
Pravomoci Eurojustu lze rozdělit do dvou kategorií podle toho, zda Eurojust jedná prostřednictvím svých národních členů (čl. 6) nebo zda jedná jako kolegium (čl. 7). V rámci svého zmocnění tak Eurojust může například požádat příslušné orgány dotčených členských států, aby zahájily vyšetřování nebo stíhání určitých činů, aby souhlasily s tím, že jeden z nich je lépe schopen vést vyšetřování nebo stíhání určitých činů, aby koordinovaly svou činnost s příslušnými orgány dotčených členských států nebo aby na základě příslušných mechanismů spolupráce sestavily společný vyšetřovací tým a poskytly mu jakékoliv informace nezbytné k vykonávání jeho úkolů. Jeho úkolem je dále zajišťovat, aby se příslušné orgány členských států informovaly o vyšetřování a stíhání, o kterém byl zpraven, na žádost příslušných orgánů členských států pomáhat při zajišťování co nejlepší koordinace vyšetřování a stíhání, napomáhat ke zlepšování spolupráce příslušných orgánů členských států, spolupracovat s Evropskou justiční sítí a přispívat k jejímu zdokonalování, spolupracovat s Europolem či poskytovat překladatelskou, tlumočnickou a organizační pomoc při koordinačních schůzkách. Eurojust může také prostřednictvím svých národních členů předávat žádosti o právní pomoc, které jsou učiněny příslušným orgánem členského státu, týkají se vyšetřování nebo stíhání vedeného tímto orgánem v určité věci a vyžadují jeho zásah za účelem koordinace činnosti.

 

Může EU svým členským státům zakázat využívat jadernou energii?

Nemůže. Dle současného smluvního rámce jsou volba energetických zdrojů (tzv. energetický mix) a stanovení podmínek pro jejich využívání v kompetenci členských států, nedošlo zde k přenosu pravomocí na EU. Přestože Lisabonská smlouva poprvé do primárního práva EU zahrnula energetiku jako jednu z politik EU a přiřkla Unii v oblasti energetiky řadu pravomocí, rozhodnutí o tom, jestli bude členský stát využívat na svém území jaderné zdroje, však nadále zůstává mimo pravomoci Unie (viz čl. 194 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie). EU může v podstatě pouze vyvíjet politický tlak na členské státy, aby se samy „dobrovolně“ jaderné energie vzdaly, případně prostřednictvím předpisů pro jadernou bezpečnost (v této oblasti disponuje EU pravomocemi dle Smlouvy o založení EURATOM) může zpřísňovat bezpečnostní podmínky pro využívání jaderných zdrojů (viz čl. 30 a následující Smlouvy o založení EURATOM) a „ztěžovat“ tak využívání jaderných zdrojů v členských státech. EU disponuje rovněž pravomocí přijímat v oblasti energetiky opatření fiskální povahy (čl. 194 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie), což se týká např. úpravy zdanění energií či energetických produktů. Touto cestou by teoreticky mohly být ekonomicky znevýhodněny jaderné zdroje ve srovnání s ostatními zdroji s cílem omezit jejich využívání, nicméně pro takové opatření je třeba jednomyslného souhlasu všech členských států v Radě EU, a to v důsledku vylučuje jednostranné použití takového nástroje ze strany EU za účelem zákazu využívání jaderné energie v členských státech.

 

Co znamená žlutá karta a oranžová karta v evropském právu?

Mechanismus žluté a oranžové karty je upravený prostřednictvím Protokolu č. 2 o používání zásad subsidiarity a proporcionality. Jedná se o mechanismus, jehož cílem je kontrola dodržování principu subsidiarity, a to prostřednictvím vnitrostátních parlamentů, kterým je tímto poskytnuta možnost vyjádřit své stanovisko k legislativním návrhům již na počátku legislativního procesu. Na posouzení návrhu mají vnitrostátní parlamenty lhůtu osmi týdnů, v rámci které se mohou obrátit na předsedu Evropského parlamentu, předsedu Rady a předsedu Evropské komise s odůvodněným stanoviskem vyjadřujícím rozpor návrhu s principem subsidiarity. Jednokomorovým parlamentům přináleží v rámci mechanismu žluté a oranžové karty dva hlasy a ve dvoukomorových parlamentech náleží každé komoře jeden hlas. Mechanismus žluté karty je spuštěn v případě, že nejméně jedna třetina vnitrostátních parlamentů předloží odůvodněné stanovisko k návrhu Komise. V případě, že se dotčený návrh týká oblasti soudní spolupráce v trestních věcech a oblasti policejní spolupráce, postačuje, aby odůvodněné stanovisko bylo předloženo jednou čtvrtinou vnitrostátních parlamentů. Komise je povinna předmětný návrh přezkoumat, přičemž může rozhodnout o ponechání návrhu v původním znění, jeho pozměnění nebo vzetí zpět. Rozhodnutí Komise musí být odůvodněno. Tento postup je také označován jako předběžné varování. Navazuje na něj mechanismus oranžové karty, jenž je aplikován v případě, kdy Komise trvá na projednávání návrhu, a to navzdory tomu, že se vnitrostátní parlamenty nadpoloviční většinou proti tomuto návrhu ve svých odůvodněných stanoviscích vysloví. V tomto případě je odůvodněné stanovisko Komise, jako i vnitrostátních parlamentů předloženo před ukončením prvního čtení Evropskému parlamentu a Radě, a to proto aby se vyslovily k souladu předmětného návrhu se zásadou subsidiarity. O tom, zda bude projednávání návrhu zastaveno je rozhodováno prostřednictvím specifického postupu, kdy k přijetí takového rozhodnutí postačuje 55 % většina hlasů Rady nebo většina odevzdaných hlasů poslanců Evropského parlamentu.

 

Co znamená doložka flexibility?

Doložka flexibility (čl. 352 SFEU) upravuje možnost přijmout na unijní úrovni nezbytná opatření, a to i v případě, že sama Smlouva k tomu neobsahuje explicitní zmocnění. Se záměrem, aby nedocházelo k extenzivnímu výkladu tohoto ustanovení, stanovuje SFEU několik bariér, jako například věcný rámec, jenž je stanovený cíli a politikami Unie, jednomyslné rozhodování v Radě a souhlas Evropského parlamentu, kontrolní mechanismus zapojující vnitrostátní parlamenty a zákaz harmonizace právních předpisů členských států v případech, kdy Smlouvy tuto harmonizaci vylučují. Kontrola vnitrostátních parlamentů probíhá v rámci postupu pro kontrolu zásady subsidiarity, a to podle čl. 4 Protokolu č. 2 o používání zásad subsidiarity a proporcionality. Předmětné ustanovení nemůže sloužit jako základ pro dosažení cílů stanovených v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky a jeho aplikace je také omezena mezemi obsaženými v čl. 40 SEU. V souvislosti s doložkou flexibility jsou připojena také dvě prohlášení (č. 41 a č. 42).

 

Jaký je rozdíl mezi úplnou a minimální harmonizací právních řádů členských států EU?

Všeobecně je možné uvést, že úplná – maximální harmonizace znamená, že unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost předmětu úpravy; členské státy pak nemohou mít vlastní předpisy přísnější, ale ani mírnější. Metoda úplné harmonizace byla aplikována například při harmonizaci měrných jednotek nebo v rámci oblasti ochrany spotřebitele. Naopak metoda minimální harmonizace představuje pro členské státy povinnost podřídit se pouze minimálním požadavkům ze strany Evropské unie a jinak mohou přijímat nebo zachovat opatření přísnější. Je možné uvést, že tato metoda zajišťuje základní minimální standard, jenž je zachováván ve všech členských státech Evropské unie. Uvedená metoda je aplikována například v oblasti zlepšování pracovního prostředí nebo také v rámci ochrany spotřebitele.

 

Jaké jsou základní cíle politiky životního prostředí EU?

Základní cíle politiky životního prostředí jsou stanoveny v čl. 191 SFEU. Tato politika by se měla zaměřit na zachování, ochranu a zlepšování kvality životního prostředí, ochranu lidského zdraví, uvážlivé a racionální využívání přírodních zdrojů a podporu opatření na mezinárodní úrovni určených k řešení regionálních a celosvětových problémů životního prostředí a zejména boji proti změně klimatu. Politika Evropské unie v oblasti životního prostředí je zaměřena na vysokou úroveň ochrany, přičemž přihlíží k rozdílné situaci v jednotlivých regionech Unie. Je založena na čtyřech základních zásadách, a to zásadě obezřetnosti a prevence, odvracení ohrožení životního prostředí především u zdroje a na zásadě „znečišťovatel platí“.

 

Co znamená princip integrace (integrační princip), a v kterých unijních politikách se uplatňuje?

Cílem existence principu integrace je, aby požadavky vyplývající z dotčené politiky byly zahrnuty do vymezení a provádění veškerých politik a činností Evropské unie. Tento princip se uplatňuje například v oblasti ochrany životního prostředí. Vychází z myšlenky, že ekologická politika není pouze izolovanou součástí činnosti Unie, ale naopak, že výrazně ovlivňuje jiné politiky, jako je i jimi sama ovlivňována. Jedná se například o vliv zemědělské politiky, dopravní politiky nebo energetiky, atd. Další oblastí, v rámci které se integrační princip uplatňuje, je oblast ochrany spotřebitele a oblast ochrany lidského zdraví.

 

Které pravomoci EU mají pouze doplňkový charakter?

Tzv. doplňkový charakter mají pravomoci uvedené v čl. 6 SFEU a jedná se o pravomoci koordinační, podpůrné a doplňkové. V rámci těchto pravomocí náleží Evropské unii pouze pravomoc provádět činnosti, jimiž podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států. Konkrétně se jedná o oblasti těchto činností: ochrana zlepšování lidského zdraví, průmysl, kultura, cestovní ruch, všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež a sport, civilní ochrana a správní spolupráce. Harmonizace právních předpisů je v této oblasti zakázána.
Povinnost koordinace v rámci Evropské unie se vztahuje také na hospodářské politiky členských států, a to zejména těch, jež mají společnou měnu, a dále politik zaměstnanosti. Evropská unie může podněcovat koordinaci sociálních politik členských států Evropské unie.

 

Existuje v České republice právo cestujícího na náhradu újmy za ztrátu radosti z dovolené?

V současné době není toto právo cestujícího explicitně v české právní úpravě stanoveno, nicméně čl. 5 směrnice č. 90/314/EHS zakládá podle rozhodnutí Evropského soudního dvora v zásadě i právo zákazníka na náhradu nemajetkové újmy v důsledku neplnění nebo vadného plnění služeb zahrnutých v zájezdu (věc C-168/00 Simone Leitner v. TUI Deutschland GmbH & Co KG z 12. 3. 2002). Z uvedeného vyplývá, že předmětného práva je možné se soudně domáhat. Právo cestujícího na náhradu újmy za ztrátu radosti z dovolené je nově obsaženo v § 2514 až § 2516 nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., jenž by měl nabýt účinnosti dne 1. ledna 2014.

 

Jak jsou posuzovány vlivy na životní prostředí v evropském kontextu?

Posuzování vlivů na životní prostředí (a veřejné zdraví) chápeme jako specifický postup, během něhož dochází ke zjišťování, popisování a vyhodnocování vlivů, které může určitá lidská činnost nebo koncepce mít na životní prostředí, a ke kterému dochází ještě předtím, než je rozhodnuto o uskutečnění takové činnosti. Rozlišujeme dvě roviny posuzování – posuzování projektové a strategické. Projektovým posuzováním rozumíme posuzování vlivů záměrů (stavby, činnosti a technologie), k tomu dochází v procesu EIA (Environmental Impact Assessment). Ke strategickému posuzování, kde se hodnotí vlivy koncepcí, dochází v procesu SEA (Strategic Environmental Assessment).
K harmonizaci evropského práva v posuzování vlivů na životní prostředí dochází prostřednictvím směrnic. Směrnicí, která upravuje proces EIA, je směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, v novelizovaném znění. Proces SEA je upraven směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí.
V českém právním řádu je posuzování vlivů na životní prostředí upraveno zákonem č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů.

 

Co se rozumí pod pojmem integrovaná prevence?

Integrovaná prevence a omezování znečištění (z angl. Integrated Pollution Prevention and Control -IPPC) slouží k předcházení vzniku znečištění, popř. k omezování vzniku emisí. Základním znakem integrovaného přístupu je snaha o uchopení a regulaci všech významných negativních dopadů na životní prostředí jako celku, a tak omezit přenos znečištění z jedné složky životního prostředí do druhé. Tohoto přístupu se využívá zejména v posuzování činností v energetice, výrobě a zpracování kovů, zpracování nerostů, chemickém průmyslu, nakládání s odpady, apod. Proces integrovaného povolování je založen zejména na principech prevence, snižování rizika u zdroje, uplatňování nejlepších dostupných technik (Best Available Techniques - BAT), vyjednávání a komunikace, transparentnosti a subsidiarity.
Právní úprava integrované prevence je nyní v evropském právu obsažena ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU o průmyslových emisích (integrované prevenci a omezování znečišťování), známá také jako „směrnice IED“, která sloučila několik směrnic, včetně směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/1/ES o integrované prevenci a omezování znečištění.
Integrovaný přístup k ochraně životního prostředí byl do českého právního řádu zakotven zákonem č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů, a na něho navazujícími prováděcími právními předpisy.
V současné době existují dva stěžejní registry znečišťování životního prostředí – Evropský registr úniků a přenosů znečišťujících látek (European Pollutant Release and Transfer Register – E-PRTR) a na národní úrovni fungující integrovaný registr znečišťování životního prostředí (IRZ).

 

Jak se lze domáhat informací o životním prostředí v EU?

Informací o životním prostředí se lze domáhat na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/4/ES o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí a o zrušení směrnice Rady 90/313/EHS, jejímž cílem je zajistit přístup k informacím o životním prostředí v držení orgánů veřejné správy a zajistit, aby byly informace o životním prostředí zpřístupňovány veřejnosti a veřejně šířeny. Směrnice rozlišuje mezi poskytováním informací na požádání a tzv. šířením informací bez žádosti. Směrnice definuje, jaká informace se rozumí informací o životním prostředí, je stanoveno, že na tyto informace má nárok každý, aniž by musel prokazovat svůj oprávněný zájem. Směrnicí jsou stanoveny maximální lhůty, ve kterých jsou orgány veřejné správy povinny informace poskytovat, a výjimky z povinnosti informaci poskytnout. Je stanoveno, že poplatek za poskytnutí informací musí být přiměřený. Rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí informace musí být přezkoumatelné.
Právo na informace v českém právním řádu je v rovině obecné zaručeno čl. 17 Listiny, v rovině konkrétní, tedy ve vztahu k ochraně životního prostředí, pak čl. 35 odst. 2 Listiny, dle kterého má každý právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.

 




ISP (příhlásit)