Úterý 20. června 1989

Súdružky a súdruhovia, výživa obyvatežstva bola a je významným faktorom pôsobiacim na politickú a ekonomickú stabilitu spoločnosti. Za 40 rokov sa stala československá vežkovýroba pevnou súčasťou národného hospodárstva. Družstevní rožníci a ostatní pracujúci v odvetví sa jednoznačne prihlásili k novému kurzu politiky KSČ, smerujúcemu k ďalšiemu zdokonaleniu socializmu, k jeho dynamickému rozvoju. Vyslovili plnú podporu programu federálnej vlády, ktorý bol predložený súdruhom Adamcom na 11. spoločnom zasadaní Snemovne žudu a Snemovne národov FZ ČSSR dňa 8. 11. 1988. Že to mysleli vážne, svedčia výsledky za uplynulé roky 8. päťročnice i v plnení úloh prvých päť mesiacov tohoto roku. Ďakujem.

Předsedající místopředseda FS Z. Žalman: Děkuji poslanci Jonášovi, slovo má poslanec Lubomír Štrougal.

Poslanec SL L. Štrougal: Vážený soudruhu generální tajemníku ústředního výboru strany, vážený soudruhu předsedo Federálního shromáždění, soudružky a soudruzi poslanci, Zpráva o ekonomickém a sociálním rozvoji země přednesená předsedou federální vlády si nutně klade za cíl nejen informovat o situaci, vývojových tendencí národního hospodářství, ale i analyzovat příčiny úspěchů i neúspěchů a vyvozovat z toho poučení, vytyčovat programové závěry pro příští období. Pochopitelně je třeba přesně respektovat fakta v náležitých souvislostech a srovnávat se světem, brát v úvahu dosažené výsledky ve srovnatelných teritoriích, poměřovat se s kritérii ekonomicky vyspělých zemí.

Analýza, která ukazuje příčiny a východiska, je zvláště důležitá v tomto období, kdy vytyčujeme v ekonomice a politice zásadní změny, tedy z nového pohledu přehodnocujeme nejrůznější oblasti naší dosavadní práce. Při tomto hodnocení je třeba brát v úvahu úroveň současného poznání, ale zároveň nezapomínat na to, v jaké situaci se v té které etapě ta či ona rozhodnutí přijímala, jaké motivace vnitřní i mezinárodní zde působily, z čeho se vycházelo při vytyčování strategie i taktických kroků v daném období. Jen konfrontací těchto hledisek můžeme dospět ke správným závěrům, které účinně podpoří reformní úsilí ve všech oblastech života, které si po XVII. sjezdu a následných zasedáních ústředního výboru strany vytyčujeme.

To je velmi odpovědné a náročné, bereme-li v úvahu osobní hlediska lidí, kteří desítky let pracovali v řídicích funkcích, zvláště v centru, ale i na nižších úrovních. Není to vůbec lehké zadívat se kriticky i sebekriticky na svoji práci, přiznat svůj podíl odpovědnosti za vývoj, který při dosažených pozitivních výsledcích vykazuje i některé závažné nepříznivé tendence. Přiznat si odpovědnost za minulost je předpokladem toho, abychom cítili svou spoluzodpovědnost za současnost i budoucnost. Jinak nás lidé nepochopí a nezískáme tak potřebnou důvěru při řešení konfliktních situací, při přijímání závažných opatření, která v souvislosti s projektovanými reformami jsou nezbytná.

Základní struktury čs. ekonomiky vznikají po druhé světové válce, především v 50. letech a byly logicky spojeny s vytvářením socialistického společenství. Nesmíme zapomínat, jakou úlohu hrálo Československo ve vytváření ekonomické základny mnohých socialistických států, a to nejen v etapě poválečné obnovy, ale i v pokračující industrializaci v 50., 60. a koneckonců i 70. letech. Proto by lépe ozřejmila strukturální politiku Československa celková analýza, pohled na období 40 let výstavby socialismu.

Čtyřicet let pracujeme ve společenství RVHP. Nadále v něm budeme žít. Ekonomická spolupráce s těmito zeměmi bude převažovat. Jejich zájmy a záměry pochopitelně při aktivním prosazování strukturálních změn v národním rámci, jak je zde narýsoval předseda federální vlády, budeme muset brát v úvahu. Prostě vymyslet ideální model struktury čs. ekonomiky bez přihlédnutí k zahraničně ekonomickým souvislostem není reálné. O to je to obtížnější.

Jestliže srovnáme ekonomický vývoj Československa s průmyslově vyspělými zeměmi, nutně dospíváme k závěru, že jsme ve výkonnosti, kvalitě, technické úrovni, v produktivitě práce zaostali. Vyspělé kapitalistické země se v těchto směrech rozvíjejí rychleji a v osmdesátých letech dokonce stupňují svůj náskok v rozsahu a úrovni moderních technologií a zavádění nových materiálů. To neříkáme poprvé. i když v posledních letech v etapě reforem, v etapě přestavby (a dnes v předneseném referátu předsedy federální vlády si to uvědomujeme hlouběji) naléhavěji usilujeme o potřebná východiska. Není důvod k bezradnosti, k pesimismu. Naopak existují reálná východiska, jsou zde předpoklady pro další úspěšný rozvoj.

Nebylo by v této souvislosti správné zapomínat na to, že politické a státní vedení po celou dobu čtyřiceti let nepřihlíželo nečinně k nežádoucím tendencím v československém národním hospodářství.

Jen zalistujme v historii, na které se někteří podíleli.

Už v roce 1957 se ÚV KSČ, tehdy v referátu soudruha Dolanského, vzdělaného národohospodáře, zabýval základními otázkami systému řízení a plánování s cílem přejít od extenzívního k intenzívnímu rozvoji ekonomiky. V letech 1957 až 1960 probíhají na tu dobu pokrokové práce na změnách v systému řízení. Z dnešního pohledu, z dnešního poznání se nám mohou jevit tato opatření jako dílčí, nekomplexní, nedostatečně odvážná, ale vyjdeme-li z předpokladu jejich důsledného uplatnění a hlavně postupného rozvíjení, pak už počátkem šedesátých let mohlo dojít k obratu v efektivnosti hospodářského potenciálu. Přitom je třeba brát v úvahu faktor času. Řídící struktura tehdy ještě nebyla tak zatížena stereotypy centrálně direktivního systému, který byl v podstatě zaváděn teprve začátkem padesátých let. Šedesátá léta, jak známo, jsou obdobím nástupu vědeckotechnické revoluce ve světě. To jsme mohli zachytit.

Bohužel, naděje vkládané v tuto závažnou potřebnou změnu systému řízení a plánování se nenaplnily. Vše zůstalo jen pouhou hypotézou. Ekonomická reforma se nerozvinula a hned při prvních krocích - během necelých dvou let - byla odvolána. Silně zde působily politické a ideologické názory, které zpochybňovaly, zda ekonomická reforma je v souladu s principy socialismu. Potíže nastaly i v důsledku nereálně sestaveného plánu třetí pětiletky na léta 1961 až 1965, kdy se politické vedení dopustilo závažné chyby. Vytyčilo vysokou dynamiku rozvoje včetně nezvládnutelného investičního programu. A tak když reforma narazila na bariéru nereálného věcného programu, následoval nesprávný krok - místo změny pětiletky se zrušila i reforma.

Už toto období přineslo důležité poučení, že věcné a systémové předpoklady efektivního rozvoje ekonomiky musí být uváděny v soulad.

Po tomto neúspěšném reformním kroku politické vedení zahajuje rozsáhlé práce na přípravě druhé ekonomické reformy, která je přijata na XIII. sjezdu KSČ v roce 1966. Uvádění této reformy do života - některé její prvky byly experimentovány už před sjezdem - přináší své pozitivní výsledky ve druhé polovině šedesátých a začátkem sedmdesátých let, kdy zaznamenáváme nejvyšší přírůstky národního důchodu, ročně 5 až 7 %. Ano, reforma byla poznamenána i událostmi v roce 1968, ale svým obsahem a pojetím - jak je obsažena v rezolucích a usneseních XIII. sjezdu - byla plně životaschopná, obsahovala na svou dobu pokrokové směry rozvíjení hospodářského mechanismu a nebylo tedy důvodu vracet se k centrálně direktivnímu způsobu řízení. Bohužel, to se právě v průběhu páté pětiletky v letech 1971 až 1975 stalo.

Postupné odbourávání jednotlivých prvků ekonomické reformy vedlo logicky k návratu k centrálně administrativnímu systému řízení, což podstatně ovlivnilo další pokračování extenzívního rozvoje ekonomiky a vedlo k postupnému snižování národního důchodu, zvláště v osmdesátých letech.

Další pokusy o reformy, tak zvané zdokonalování soustavy plánovitého řízení, byly odtrženy od věcných podmínek v ekonomice, byly dílčí a nemohly přinést potřebná řešení.

Zásadní změny v systému řízení přináší teprve dokument "Zásady přestavby hospodářského mechanismu", který byl přijat po XVII. sjezdu KSČ. Přípravné práce probíhaly začátkem osmdesátých let a pojetí této v pořadí už třetí reformy naráželo tehdy v centru na silný odpor, když byla často tato reforma označována za nepřijatelnou koncepci živelně tržní ekonomiky.

Otevřeně si je třeba přiznat, že teprve vývoj v Sovětském svazu vytvořil u nás atmosféru a podmínky pro přijetí tohoto zásadního dokumentu, který otevírá cestu k radikální ekonomické reformě.

Ano, oprávněně si klademe otázku, proč proběhly nejrůznější peripetie vývoje, proč jsme nastupovali a zase ustupovali a zároveň tak ztráceli čas. Prostě, dnes je třeba znovu konstatovat, že politika je umění možného, přičemž to možné bylo ovlivněno nejen vnitřními, ale i mezinárodními souvislostmi.

Nacházíme se tedy v etapě provádění zásadní ekonomické reformy, a to v situaci, která z hlediska věcných předpokladů není vůbec příznivá. To vyplývá i ze zprávy přednesené předsedou federální vlády.

Odstoupení od ekonomické reformy začátkem sedmdesátých let byla vážná chyba, což potvrzuje vývoj koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let, který je charakterizován stále se snižující dynamikou a prohlubující se nerovnováhou ve všech oblastech reprodukčního procesu. Vůbec je třeba si přiznat, že jsme se nepoučili z minulých zkušeností. Osmá pětiletka - aniž byly vytvořeny vhodné předpoklady zvláště z hlediska změny systému - a byly o tom nesčetné diskuse - vytyčila nereálná tempa růstu. Úkoly osmé pětiletky se, jak známo, hluboce neplní. Plánované zdroje nejsou vytvářeny, ale v užití se postupuje podle schváleného pětiletého plánu. A tak výdaje v průběhu osmé pětiletky rostou dvakrát rychleji než národní důchod.

Prohlubování nerovnováhy v posledních letech, tedy zvláště v letech osmé pětiletky, ale již v sedmé pětiletce, vytváří vážné nebezpečí pro diskreditaci přestavby, zvyšuje inflační tlaky. Kdybychom nezasáhli včas - a o to se federální vláda snaží - tedy ještě v průběhu této pětiletky, situace by se mohla velmi vážně zkomplikovat.

Rozporný vývoj v národním hospodářství tedy vyvolává diskuse o vhodnosti či nevhodnosti radikální reformy v dané situaci. To vůbec není nový jev. Vždy při startu každé nové reformy se obdobné názory objevovaly. Například názor, abychom si nejdříve dali do pořádku ekonomiku, dodavatelsko-odběratelské vztahy, vnitřní trh, investiční výstavbu, vytvořili potřebné rezervy finanční, devizové atd., a teprve pak se vraťme k reformě systému řízení. Avšak jak překonat stagnaci, jak motivovat podniky k růstu výkonnosti za stávajícího - dnes i včera dávno překonaného - centrálně direktivního systému řízení? Vývoj nás přece názorně přesvědčil, že jen zásadní reformou je možno dosáhnout žádoucí změny, zlepšení, postupného obratu. Je jasné, že jde o proces, že průkazné výsledky se nedostaví ze dne na den, že potíže v hospodářství se mohou v počáteční etapě reformy dokonce v některých směrech prohloubit a komplikovat. Avšak jen realizací reformních kroků lze vytvořit předpoklady pro intenzifikaci ekonomiky, řešit slabá místa v hospodářství. Jiná cesta neexistuje, jinou alternativu prostě nemáme. To jasně vyznívá i z referátu předsedy federální vlády.

Důležité tedy je neustupovat od základních principů reformy. Právě při vzniku konfliktů, které nutně nastanou, když stanovíme náročná - zdůrazňuji náročná - kritéria před pracovní kolektivy, při určité netrpělivosti, která je nám vlastní, když změny k lepšímu se nedostaví v krátkém čase - a to nelze reálně očekávat - se bude prohlubovat názorová diferenciace na pojetí a úlohu reformy. Logicky při tak závažných změnách jsou lidé, kteří stojí za přestavbou, uměji ji realizovat, dále rozvíjet, ale jsou i váhaví, jsou i odpůrci. Názory, že reforma je dočasný vynucený ústup, přirovnávaný v jednom článku v Hospodářských novinách k Brest-litevskému míru, je třeba odmítnout. Objevují se názory, že nejdříve bylo třeba připravit program strany, pak ústavu, pak právní úpravu centra, zákon o plánování a teprve pak zákon o podniku. Jak to zní "logicky" ! Čeho by se tím dosáhlo? K čemu by to vedlo? Jen k několikaletému odkladu přestavby. Reforma reformy či její oddalování prostě nemá naději na úspěch. Neúnosné kompromisy či neodůvodněné opožděné přijímání potřebných reformních kroků by nutně vedlo k návratu k administrativně direktivnímu systému.

O tom nás draze nabyté zkušenosti, teorie a praxe plně přesvědčují. Reforma je prostě nedělitelným komplexem, který je nutné konkretizovat a dotvářet, ale vždy v logice přijaté koncepce.

V lednu 1988 byl schválen dokument o věcných a systémových předpokladech reformy. Klade především důraz na vytváření rovnovážných vztahů. Toho nelze dosáhnout jen cestou snižování plánované dynamiky. Nelze dále pokračovat v neúnosně vysoké úvěrové emisi, zpřísnit kritéria, neboť jinak se zvyšuje finanční rovnováha, která se pak - ať chceme nebo nechceme - promítá do všech oblastí, včetně neuspokojivého vnitřního trhu.

Je si třeba přiznat, že v osmé pětiletce nerovnováhu v tomto směru prohlubujeme přímo plánem za stávajícího administrativně direktivního systému. Plánem, který rozpočet pasívně kopíruje, finanční soustava bez ohledu na skutečné zdroje - ne fiktivní - vše profinancuje. To je tendence, kterou je třeba změnit a postupně zvrátit.

Systém řízení zbožně peněžní rovnováhy, a to si sebekriticky a kriticky přiznejme, jsme v posledních dvou pětiletkách prostě nezvládli a dále ji ještě nezvládáme. Nový mechanismus k tomu ovšem vytváří nové podmínky. Vůbec je třeba vyjasnit úlohu trhu v novém ekonomickém mechanismu. Plán musí být v souladu s potřebami trhu. Úloha plánu je trh aktivně ovlivňovat, ale nemůže jej uměle potlačovat, nebrat v úvahu, neboť to znamená ztrátu orientace.

Je správné, že žádáme, aby nově ustanovené státní podniky se zhostily své nové úlohy, iniciativně rozvinuly podnikatelskou aktivitu. Ale mají-li nově vytvořené hospodářské jednotky využít své samostatnosti, naplnit principy samofinancování, musí jim centrum stanovit kritéria a normativy, jasná pravidla hry, která budou platit alespoň po střední období, byť může dojít - ale opět podle předem stanovených pravidel - k určitým změnám.

Stanovení normativů, odvodů i jmenovitých úkolů - to je složitý úkol, který centrum musí zvládnout. Vím, že se na těchto otázkách pracuje. Dovedu si představit nejrůznější omezení a potíže, které nám daná situace klade, ale potřebnou motivaci, předpoklady, byť v některých oblastech postupné při určení ekonomických kritérií nutno vytvořit. Jak můžeme hovořit o motivaci těch podniků, od kterých dosud odčerpáváme v administrativně direktivním systému 90-93 % zisku? Nejde jen o vysoké odčerpávání prostředků, ale o jejich následné přerozdělování, kdy od dobrých hospodářů dostávají prostředky podprůměrní. Jak to působí na morálku, iniciativu, odpovědnost, o tom jsme se za desítky let fungování stávajícího systému názorně přesvědčili. Přitom je třeba neustále mít na mysli - a to je jeden z nejkonfliktnějších problémů - že nám jde o vytváření jednotných kritérií. Jen tak lze srovnávat, poměřovat co je a není efektivní, rozvíjet a podporovat všechno progresívní a potlačovat ztráty. To nutně vyvolá nejrůznější komplikace, ale jednotná kritéria - byť bude zohledněna pokud možno v krátkém čase rozkolísaná výchozí základna - pro pracovní kolektivy jsou jedině spravedlivá.

Věřím, že nové pojetí plánu na rok 1990 a vůbec ujasnění metodologie plánování bude v souladu s principy reformy. Vyskytnou se různé potíže. Nové metody plánování musí zahrnovat i běžné usměrňování strukturálních změn. Na to je třeba se dobře připravit. V některých podnicích se logicky budou prosazovat změny výrobních programů. Trvat na tom, že podniky v tomto směru nemohou nic měnit by bylo neracionální a nereálné. Hlavní je efektivnost a centrum by mělo do hmotných vztahů zasahovat jen v nejvážnějších případech.

Ústup od principů - byť upřímně míněný jako dočasný - by nás mohl zavést na zcestí. Přestavba je nutně spojena s široce založenou dimenzí mezinárodní spolupráce. K tomu je třeba vytvářet především ekonomické a právní předpoklady. Bez cenové soustavy, která bude směřovat k světovým cenám, bez konvertibility koruny, bez respektování právních garancí pro pohyb kapitálu, investic a pracovních sil moderní, efektivní ekonomickou spolupráci v potřebném rozsahu a struktuře nezaložíme, nezvládneme.

Nová kvalita růstu československé ekonomiky, kde 35-40 % národního důchodu je vytvářeno prostřednictvím mezinárodní směny, je tím prostě podmíněna. Zásadní změny v ekonomickém mechanismu prosazuje vláda i v Radě vzájemné hospodářské pomoci. To je třeba ocenit. Zde se stále naráží na odmítavé postoje některých členských států Rady. Ale východisko spočívá v tom, aby nový mechanismus, založený na světových cenách, reálných kursech, právních garancích, sbližování ekonomických nástrojů byl zainteresovanými státy - tedy těmi, kteří s tím souhlasí - konkrétně propracován, přijat a uváděn v život.

Chce-li RVHP obstát před požadavky doby - vezměme v úvahu mimo jiné jen vytvoření společného trhu EHS od roku 1993 - pak se těchto prací musí chopit noví lidé, kvalifikovaní, kompetentní národohospodáři, kteří jsou plně oddáni myšlence přestavby mezinárodní spolupráce v rámci Rady.

Ještě k jedné otázce chci učinit poznámku. Měnová reforma z roku 1953 vytvořila určitou strukturu cenové politiky. Nízké ceny služeb, podcenění zákona hodnoty v celé terciární sféře, nízké ceny paliv a energií, na druhé straně vysoké ceny průmyslového zboží s vysokým daňovým zatížením. Zde je založena tendence dlouhodobého zaostávání celé terciární sféry, zde jsou kořeny jevů, které nám dlouhodobě znesnadňují život. Cožpak nízké ceny paliv a energií nepůsobí vysloveně negativně na hospodárnost a energetickou úspornost? I to jsou otázky, na které je třeba hledat odpověď. Je to problém, s nímž se setkávají všechny socialistické země. Řeší jej různým způsobem. Zdá se mi, že ne programově, ale spíše pod tlakem, živelně. A to by neměl být náš přístup.

Jsem přesvědčen, že přes všechna fakta o složité situaci v československém hospodářství má tato země dobré, snad nejlepší předpoklady ze socialistických zemí pro zavedení ekonomické reformy, pro její pozitivní účinnost v optimálním čase. Máme předpoklady tuto historickou šanci využít.

V žádné socialistické zemi nebylo dosud zvládnuto přechodné období; období přechodu od administrativně direktivního centralismu k ekonomickému racionálnímu systému, který charakterizuje soulad plánu a trhu. Jsou zde dílčí zkušenosti, ne vždy pozitivní, průkazné. Ale nic naplat - otálet nelze.

Urychlení přestavby, jak to vytyčila federální vláda - je správná taktika. Odpovídá objektivním potřebám socialismu i subjektivním postojům většiny lidí, kteří vítají přestavbu v ekonomické i politické oblasti. Tyto kroky musí být naplněny příslušným obsahem v souladu s náročnými principy, které řada posledních zasedání pro reformu ekonomiky vytyčila a které byly obsaženy i v referátu předsedy federální vlády. A to není jen věcí centra, to je věc každého článku, každého z nás.

Jsem přesvědčen, že profesionálně kvalifikovaní lidé s širokým národohospodářským rozhledem, lidé oddaní myšlence socialistické přestavby s potřebnou politickou podporou toto náročné dílo zvládnou.

Předsedající místopředseda FS Z. Žalman: Děkuji poslanci Štrougalovi, který - jak jsem již řekl - byl posledním z písemně přihlášených. Hlásí se snad ještě někdo z poslanců do rozpravy? (Nikdo se nehlásí.) Není tomu tak. Vyhlašuji tedy rozpravu za skončenou.

O slovo požádali členové vlády, a to v pořadí: soudruh ministr Stejskal, místopředseda vlády soudruh Hrivnák, soudruh ministr Krumnikl a předseda vlády soudruh Adamec.

Prosím soudruha ministra Stejskala, aby se ujal slova.

Ministr financí ČSSR J. Stejskal: Vážené soudružky poslankyně, vážení soudruzi poslanci, dovolte mi, abych vám jménem vlády ČSSR poděkoval za podporu, kterou jste vyjádřili návrhu na schválení předloženého státního závěrečného účtu československé federace za rok 1988.

Chci vás rovněž ubezpečit, že náměty a připomínky, které zazněly v rozpravě k otázkám státního rozpočtu, k finanční a rozpočtové politice, pečlivě posoudíme a podle jejich charakteru a možností využijeme při přípravě státního rozpočtu na rok 1990, rozpočtového výhledu na 9. pětiletku a při zpracování zásad pravidel a legislativních předpokladů pro fungování finančních nástrojů v nových podmínkách.

Protože v průběhu rozpravy mně byly položeny tři konkrétní dotazy, dovolte mi, abych je zodpověděl.

Za prvé: ve zpravodajské zprávě poslanec Csémi požádal o bližší vysvětlení vlivu zisku ze zahraničního obchodu na přírůstek celkového zisku v roce 1988 o 11,5 mld. Kčs proti předchozímu roku. K objasnění chci uvést, že na tomto meziročním přírůstku zisku se ze 70 % podílí zisk vnitřní ekonomiky, tj. snížení nákladů a růst výkonů, a z 30 % zlepšení výsledků ze zahraničního obchodu. To je, pokud jde o srovnání s rokem 1987. Ve srovnání s plánem na rok 1988 je překročení zisku, jak správně uvádí poslanec Csémi, plně způsobeno ziskem ze zahraničního obchodu. Přitom zisk z vnitřní ekonomiky splněn nebyl. Lepší zisk podniků ze zahraničního obchodu souvisí, jak bylo rozvedeno ve zprávě k státnímu závěrečnému účtu, s dosažením lepších směnných relací v dovozu i ve vývozu a tím i příznivějšího efektu ze zahraničního obchodu. Pokládáme za ekonomicky opodstatněné, aby výsledky zahraničního obchodu se promítaly do zisku podniků a aby podnik byl na vyšší efektivnosti zahraničního obchodu bezprostředně zainteresován. Základem této zainteresovanosti musí být zlepšení rozdílu mezi dosaženou zahraniční cenou a vnitřní velkoobchodní cenou ve prospěch národního hospodářství. V současné době značně rozdílná úroveň a struktura vnitřních velkoobchodních cen, která zůstává i po přestavbě velkoobchodních cen k 1. lednu, vyžaduje, aby na celém systému zainteresovanosti se zatím podílel i státní rozpočet buď formou odvodů či dotací s cílem postupného snižování až úplného odstranění těchto finančních nástrojů. V tomto směru byly provedeny některé změny v systému těchto nástrojů již pro letošní rok, přičemž se zásadní změnou počítáme od roku 1990.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP