Čtvrtek 26. ledna 1928

Dnes se dovídám znovu o případu, jenž rovněž zasluhuje, aby byl veřejně pranýřován, ačkoliv se přímo nedotýká politické správy. V posledních týdnech vykonává se silný nátlak na německé státní zaměstnance, aby přistupovali k Československému Červenému kříži. Tak se ukázaly na př. u poštovních úřadů v Podmoklech a v Ústí nad Labem a jiných vyhlášky úředních přednostů, jimiž se vyzývají všichni poštovní úředníci a zaměstnanci, aby přistoupili a jimiž se žádá - dámy a pánové, neměl bych nic proti tomu, že vyzývají - ale žádá se, aby úředníci, kteří se zdráhají přistoupiti k Československému Červenému kříži, ústně oznámili své důvody přednostovi. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Táži se vás, pánové s české strany, jaký křik byli byste spustili ve vídeňské říšské radě, kdyby některý přednosta úřadu ve starém Rakousku byl měl tu drzost učiniti to, co se osmělil učiniti přednosta úřadu v Ústí nad Labem a v Podmoklech. (Souhlas na levici.) Ohražujeme se proti tomuto teroru pod pláštíkem agitace pro lidumilný fond, od jehož správy jsme my Němci ještě dnes v jubilejním roku republiky vyloučeni, ale na nějž máme platiti. (Výkřiky na levici.) Chtěli jsme s vámi pracovati, byli jsme ochotni přistoupiti k Československému Červenému kříži, ale svým neslýchaným stanoviskem jste to znemožnili. (Posl. inž. Jung [německy]: Tentýž nátlak vykonává se v jihlavské výtopně na německé železničáře, aby posílali své děti do české školy. Vykonává jej přednosta výtopny Machan!) Jsem přesvědčen, že by bylo lze uvésti nejen tyto případy, nýbrž ještě mnohé jiné, jsem však také přesvědčen, kdyby dcera presidenta Masaryka, slečna Alice Masaryková věděla o těchto věcech, že by se nejen za ně styděla, nýbrž že by se vzdala předsednictví. Konstatuji, že za nynější vlády, tedy ve lhůtě sotva 15měsíční, byl náš deník "Der Tag" zabaven skorem na 50 místech. To jest svoboda v republice, tak vypadá svoboda. Dokonce úřední politická rozhodnutí, jež vydává vedení strany, jsou potlačována (Hluk na levici.) a jest tedy takto stranám znemožněno dorozuměti se se svými vlastními straníky a s veřejností. Dodávám, že dokonce zprávy, které vyšly v jiných novinách a dokonce v úředních, u nás jen proto, že jsme oposičním časopisem a že se nechceme ohýbati a plaziti, jsou potlačovány a zabavovány, dokonce zprávy úřední československé zpravodajské služby.

Protestujeme proti tomuto pronásledování a trýznění našeho hnutí, jeho důvěrníků a jeho tisku. Voláme k vám totéž, co jste kdysi říkali ve starém Rakousku: "Nedejme se", jak jste kdysi volali. Nepoddáme se! - říkáme i my. (Potlesk na levici.) Ať žije nár. socialistická strana dělnická, ať žije sudetskoněmecké hnutí pro svobodu. (Souhlas a potlesk poslanců něm. strany nár. socialistické.)

Místopředseda dr Buday (zvoní): Ďalším naznačeným rečníkom je pán posl. Jaša. Udeľujem mu slovo.

Posl. Jaša: Slavná sněmovno! Poměry ve sborech stráže bezpečnosti byly naší veřejnosti málo známy. Nebylo zvykem členů těchto sborů předkládati své stížnosti a přání foru široké veřejnosti a proto mnoho zůstávalo utajeno před zraky občanstva a bylo všeobecné míněni, podporované také oficielními projevy, že všechno je v pořádku.

Tu a tam byli veřejní činitelé voláni k podpoře oprávněných požadavků těchto sborů. Konaly se také intervence poslanců a zástupců organisací u jednotlivých komisařství i v ministerstvu vnitra, aby zejména nemožné a přímo nelidské přetěžování službou bylo odstraněno a aby služební řád pro tyto sbory byl zmodernisován. Ale to vše dělo se bezvýsledně.

Teprve všeplenární sjezd stráže bezpečnosti v Praze na Slovanském ostrově, kde členové byli donuceni k veřejnému výkřiku nad bezprávím na nich páchaným, upozornil naši veřejnost v plném rozsahu, že v tomto odvětví státní administrativy nejsou všechny věci v pořádku.

Dlužno připomenouti, že ačkoli na sjezd bylo pozváno ministerstvo vnitra, zemské správy a policejní komisařství, nepovažovaly za nutné vyslati své zástupce, ačkoli jinak neopomenou pilně obesílati veřejné projevy a dokonce snaží se vnikati i na schůze plenární i důvěrné i státotvorných stran - samozřejmě ovšem oposičních.

Ačkoli sbory státní stráže bezpečnosti jsou organisovány po vzoru vojenském, jsou podle zákona ze dne 13. července 1922, č. 230 Sb. z. a n., sbory civilními. Podle zmíněného zákona měl býti pro československé sbory státní stráže bezpečnosti vydán služební řád, jímž měla býti upravena též délka služební (pracovní) doby příslušníků uniformované stráže, pokud tito vykonávají exekutivní službu. Řád tento vydán byl však teprve loni v létě ministerstvem vnitra pod č. j. 11.607/1927 jako prozatímně bez data a bez řádného vyhlášení.

Předtím československá státní stráž služebního řádu neměla vůbec a služba řídila se zvyklostmi, převzatými z "Organisations-statut" rakouského, pocházejícího ještě z minulého století. Ostatně loni vydaný prozatímní služební řád pro československé sbory stráže bezpečnosti je de facto překladem onoho bývalého rakouského "Organisations-statut" a nese na sobě všecky znaky reakce, postrádaje úplně demokratického ducha. Podle svého označení má upravovati práva a povinnosti členů stráže bezpečnosti, ve skutečnosti však o právech, až snad asi na jeden nebo dva případy, nemluví vůbec.

Poněvadž v onom rakouském "Organisations-statut" o přípustné délce služební či pracovní doby členů stráže bezpečnosti ustanovení nebylo, řídil se počet služeb řádných zvyklostmi, potřebou, uznáním jednotlivých velitelů a jinými nahodilými okolnostmi.

Nikdy však stráž v klidných dobách v plném míru nebyla zatížena tolika službami jako nyní. Doby politicky rušné, pohnuté, bohaté na demonstrace, doby blížící se válečné konflagraci a doby válečné si ovšem vyžádaly i na stráži značně větší intensitu činnosti, což je přirozené.

Státní správa snaží se pro zvláštní povahu a důležitost působnosti orgánů státní policie zajistiti si její síly pokud možno každé chvíle, to je, aby měla členy stráže bezpečnosti k disposici v největším počtu vždy a za každých okolností. Domnívá se, že cíle toho dosáhne nejlépe tím, pakli pravidelnou službu upraví co nejdelší, aniž by počet stráže dostatečně rozmnožila. Je to úsporný systém, pro takovou kategorii zaměstnanectva naprosto nevhodný, nesprávný a nesociální.

Čsl. státní stráž prohlásila již mnohokráte, že se nebrání a nikdy brániti nebude, aby do posledního muže stála státní správě po ruce k použití kdykoli, a že jest ochotna nasaditi pro výkon služby veškeren svůj volný čas bez omezení, bude-li toho vyžadovati nevyhnutelná potřeba v zájmu státu a v zájmu udržení právního řádu. Žádá však, aby byla v dobách normálních a klidných upravena její služba pravidelná lidsky, snesitelně a rozumně, tak, aby si mohla jako jiní zaměstnanci odpočinouti a načerpati vždy dosti sil nejen pro službu pravidelnou, ale také aby právě pro mimořádné výkony disponovala svěžími silami tělesnými i duševními. V této příčině pak čsl. stráž bezpečnosti pro sebe nežádá žádných výsad, nýbrž spokojí se, bude-li služebně zatížena do měsíce pouze tak, jako jiní veřejní či soukromí zaměstnanci, resp. domáhá se toho, aby i na ni se vztahovala ustanovení zákona č. 91 z r. 1918 o osmihodinné době pracovní.

Policejní úřady i ministerstvo vnitra však se staví v této příčině na stanovisko naprosto zamítavé. Výkonným členům stráže, pokud tito konají exekutivní službu, upírají jakékoliv právo, aby pro sebe reklamovali nárok na úpravu délky služební (pracovní) doby podle zásad zákona o osmihodinné době pracovní.

Úřady tyto vycházejí ze stanoviska, že sbory státní stráže bezpečnosti nejsou státními podniky a proto prý že jejich příslušníci nepodléhají zákonu č. 91 z r. 1918. Stanovisko mravně absurdní a nemožné. A toho využívají, vlastně zneužívají k tomu, že se snaží z duševních i tělesných sil členů stráže vykořistiti co nejvíce, nikoliv však v případech potřeby, nýbrž i pro službu trvalou a pravidelnou. Je to jistě pikantní anomalie, když nedbá zákona o osmihodinové pracovní době ten úřad státu, jenž je pověřen bdíti nad zachováním tohoto zákona. Jistě jsou zvláštní pocity u strážníka, jenž často zjišťuje, zda v tom či v onom závodě osmihodinová doba pracovní se dodržuje, když si uvědomí, že ve sboru, jehož je členem, se tohoto zákona naprosto nedbá.

Neplatí-li opravdu zákon č. 91 z r. 1918 pro čsl. státní stráž, nebylo dosud kompetentním tribunálem rozhodnuto. Avšak policejní úřady jsou pevně přesvědčeny, že zákon o osmihodinové době pracovní je pro policejní stráž nepoužitelný a proto dávají nově nastupujícím čekatelům, vstupujícím do kursů strážních, podpisovati zvláštní reversy, ověřující domnělou skutečnost, že zákon č. 91 z r. 1918 na příslušníky stráže bezpečnosti prý se nevztahuje. Z toho přesvědčení vyplynula též odvaha stylisovati pro nový služební řád § 52, upravující délku služební (pracovní) doby tak, jak zní:

"Služební doba a její předpis.

Pro ustanovení služební doby pro veškeré orgány vyjímaje gážisty mimo služební třídy uniformované stráže bezpečnosti jsou směrodatny všeobecné předpisy pro státní zaměstnance platné. V době potřeby jsou všechny policejní orgány povinny konati službu bez ohledu na služební hodiny.

Gážisté mimo služební třídy uniformované stráže bezpečnosti konají službu zpravidla nepřetržitě po dobu 24 hodin a mají pak volno; v 30 dnech nekonají pravidelně méně než 13 takových 24hodinových služeb. Bližší rozdělení služebních hodin a služby stanoví velitel sboru podle pokynu přednosty osobního úřadu. Za mimořádných okolností, dále v době dovolených, při velkém onemocnění ve sboru atd., pak vyžadují-li toho poměry bezpečnostní nebo jiné služební ohledy, lze tento výkon dočasně přiměřeně zvýšiti.

Nastupování služby, povinnosti při službě hlídkové a pochůzkové, služba na strážnici, povinnosti velitelů stráže, kontrolní služba, služba pohotovostní a pravidla pro výkon služby mimo úřední hodiny v zájmu veřejném i soukromém vůbec atd. určují se stejným způsobem jako rozdělení služebních hodin a služby v duchu předpisu vládního nařízení ze dne 5. října 1922, č. 295 Sb. z. a n. Přiměřená odměna za mimořádné úkony určuje se zvláštními předpisy.

Obdobně upravuje se služba gážistů mimo služební třídy neuniformované stráže bezpečnosti."

Všechny stížnosti v tomto směru zůstávaly bez výsledku. Ministr vnitra slíbil sice deputaci, vedené posl. Davidem, nápravu, ale vyšší úředníci starají se horlivě, aby pan ministr nebyl žádostmi v tomto směru obtěžován. Stalo se dokonce, že byl dán do Brna telefonický rozkaz, aby při tamní návštěvě ministrově nikdo ze stráže nedovoloval si stěžovati na dlouhou pracovní dobu, kdyby se ministr tázal. Nemohou-li si tedy tito státní zaměstnanci, nejspolehlivější složka státní administrativy, stěžovati pánům radům, svým představeným, ani ministrovi, nezbude nic jiného, než žádati Mezinárodní úřad práce, aby působil k tomu, aby také tu byla osmihodinová doba zajištěna.

Povážíme-li, že na podzim v létě minulého roku konali někteří strážníci kromě služby 143 hodin mimořádných měsíčně - mimo divadel a podobně - není divu, že zhusta službu konající zaměstnanec je úplně vyčerpán a může dojíti k neblahým konfliktům, které na konec opětně odnáší strážník.

Znění tohoto paragrafu jest v naprosté negaci nejen se zásadami zákona o osmihodinové době pracovní, ale se zásadami humanity vůbec. Paragraf tento neurčuje maximum délky služby, nýbrž určuje naopak minimum, pro maximum ponechávaje otevřené pole a ničím je neobmezuje vůbec. Zcela v souvislosti s tím praví: "... a potom má volno..."; neříká však, jak dlouho má volno. To značí, že připouští jakékoli služební zatížení bez jakéhokoliv odškodnění. Tento poukaz zajisté stačí k odhadu, do jaké míry jest ustanovení §u 52 služeb. řádu nedemokratické a nelidské. Než ustanovení v tomto paragrafu, i když by se úřady držely zvyklosti 13 služeb 24hodinových za měsíc, vymezuje vlastně jen službu řádnou, pravidelnou, jež representuje 312 hodin do měsíce. Vedle toho však zde jsou též služby mimořádné, leč povinné, které se jeví v pohotovostech a které na příklad při demonstracích trvají často až dlouho do noci, což vedle 13 nocí, v nichž strážník jest připraven o spánek, znamená ztracenou noc nebo i několik nocí dalších. Připočte-li se t. zv. asistence, což jsou rovněž sice mimořádné, leč povinné služby (při plesích neb jiných zábavách), pak velmi často počet povinných mimořádných hodin služebních překročí do měsíce číslici 100, takže úhrnný počet hodin služby, kterou strážník, nejen snad u sboru pražského, nýbrž i u sborů mimopražských, venkovských, jest povinen absolvovati, činí značně přes 400 hodin za měsíc.

To snad mluví samo a nepotřebuje zvláštního odůvodňování, pakli postižení se takovémuto vykořisťování sil brání a dožadují se nápravy.

Není však třeba sbírati dlouho doklady, které by takové zatěžování se strany nadřízených úřadů kvalifikovaly jako nelidskost, neboť jsou tu po ruce výkazy o počtu onemocnění, vyskytujících se v době platnosti 13 služeb do měsíce.

V době po převratu až do konce r. 1924, kdy počet 24hodinných služeb u čsl. státní stráže do měsíce činil pouze 12, t. j. 288 hodin do měsíce, byl průměrný počet onemocnění u jednotlivých oddělení mizivý. Nyní, kdy jest počet těchto služeb 13, činí denní průměr onemocnění často 10 až 15%, ba i více. Nelze se tomu diviti, neboť takovéto zatížení lidský organismus těžko snáší, zvláště když u převážné většiny příslušníků stráže jde o organismus válkou oslabený. Následky ostatně jeví se i jinak. Počet úmrtí jest značný a počet nutných pensionování roste vůčihledě. Nechť jsou příslušné instance donuceny vydati statistiky a bude hned zřejmo, že se zde s lidským materiálem náležitě nehospodaří.

Na námitku, že snad u strážníka nejde o fysickou práci v pravém slova smyslu, možno naopak poukázati zase na okolnost, že je nucen svou službu konati za deště a mrazu, a též na to, že nynější poměry ho nutí bydleti často daleko za obvodem města, že jest podroben přísné subordinaci a hlavně vydán neustálému nebezpečí zdraví a života.

Ze všech těchto důvodů je patrno, že vláda nemůže déle odkládati vypracování nového služebního řádu, za spoluúčasti odborových organisací, na moderních, skutečně demokratických a lidských zásadách. Zejména nemožné a kruté ustanovení o 13 službách 24hodinných ve 30 dnech je neudržitelné a musí býti zrušeno.

Samozřejmá kázeň nemůže se projevovati nesmyslným přetěžováním. Vláda, která našla dosti ohledu i k rakouským generálům, kteří bojovali kdysi proti nám, a upravuje jim pense, má míti také spravedlivý ohled k mužům, kteří dnem i nocí za každého počasí konají svou těžkou, mnohdy životu nebezpečnou službu.

Organisace bezpečnostní služby vyžaduje, aby zákonem byly všechny sbory služeb bezpečnostních spojeny pod jednotné vedení a velení. Od takového spojení očekáváme zlepšení služby bezpečnostní a splnění závazku, který převzala vláda v §u 20 novely k obecnímu zřízení, že převezme veškeré náklady na veřejnou bezpečnost. Kromě toho je žádoucí, jak už také bylo vyjádřeno resolucí našeho klubu, aby vláda vytvořila při ministerstvu vnitra poradní sbor pro službu bezpečnostní a v dorozumění s tímto sborem upravila předpisy a služební řád pro četnictvo i stráž bezpečnostní. Kromě toho jeví se potřeba zvýšení strážního přídavku a řešení bytové otázky pro tyto zaměstnance, a to výstavbou obytných domů ze státních prostředků.

Pozornost sněmovny a celé veřejnosti obracím na těžké postavení exponovaného četnictva a policie na Podkarpatské Rusi, kde je velmi mnoho legionářů a kde v komplikovaných bojích mezi pravoslavnými a uniaty a při demonstracích při zabírání půdy atd. došlo často ke krvavým srážkám a ke zranění četníků i obyvatelstva. Je třeba zdůrazniti v podkarpatském případě zvláště tragickou roli četníků, kteří s obyvatelstvem ve většině případů cítí a při tom při konání povinnosti obrací se proti nim záští obyvatelstva. Na Podkarpatské Rusi je vzhledem k tomu zvlášť třeba, aby politické úřady počínaly si s velkým taktem a opatrností, aby nedocházelo ke známým smutným případům.

Některé činy policejních úřadů v poslední době jsou toho rázu, že je nutno o nich hovořiti. Nejde už jen o husarské kousky provinciálních policejních radů, u nichž shledáte někdy naprosté nepochopení psychologie lidu, ale tu jde o činy orgánů centrálních, o několik policejních ostud zahraničního dosahu.

Stráž bezpečnosti má své vedení, ale toto vedení nedávalo pocitu plné a klidné bezpečnosti naší mladé demokracii. Demokracii se po nějakou dobu u nás pod ochranou stráže bezpečnosti nespalo bezpečně a klidně. Mnohý demokrat považoval - nespoléhaje se příliš na tuto bezpečnost a ochranu - za účelné a prospěšné ozbrojiti se důkladnou holí. Kdo toho neučinil, vydával se zbytečně v nebezpečí, že bude nebezpečně ohrožen nebo zbit, jak jsme viděli při fašistických násilnostech v případě berounském a také v případě sázavském, který dokonce i vládní tisk, favorisující fašisty, prohlašoval za nepatrnou hříčku, ovšem s revolvery na ostro nabitými.

V pohnutém období fašistických akcí, když skoro všechen vládní tisk stavěl se za Gajdu a div jej neprohlašoval za mučedníka národního, dostávali jsme informace velmi povážlivého obsahu o chování některých vlivných činitelů naší policie, posilované dokonce otevřenými pohrůžkami, mířenými na naši adresu, tedy proti socialistům. Přihlížíme-li k soustavnému dráždění členstva stráže bezpečnosti a jeho nelidskému přetěžování, vznikalo tu bezděky mínění, že je tu někdo, jenž na tomto soustavném neklidu a vybičované nespokojenosti měl a snad ještě má zájem, aby tu byla připravena vhodná půda, na níž by vzrušení vyvrcholilo v takových událostech, jež by poměrům u nás daly nový směr, příznivý pro snahy násilnických převratníků.

Konečně bylo tu také zjevné úsilí, zanášeti uměle do sborů nové myšlenkové proudy, aby získána byla sympatie členstva pro temné živly fašistické a jejich protiústavní činy. Věci byly již tak daleko, že mentalita fašistického i vládního tisku projevila ve hlavách jednotlivých policejních úředníků své výsledky. Sloupové, kteří mají republiku a její ústavu chrániti proti všem převratníkům, se kymáceli. Jak celý postup a prakse vůči fašistům v republice ukazovaly, docházelo fašistické hnutí u velké části vysoké státní byrokracie někdy zakryté a často i nezakryté ochrany a sympatií.

Na jedné straně byla prováděna ohromná bezpečnostní opatření při akcích dělnických - tak při stávce stavebních odborů minulého roku strážníci vysílením a přepínáním přímo klesali - na druhé straně projevovala se indolence k alotriím fašistů a veřejnost se netajila míněním, že tu není žádoucí objektivity, tím méně chuti, učiniti převratným choutkám konec.

Není bez významu, že na veliké schůzi sborů stráže bezpečnosti byl bouřlivě vítán posl. Jiří Stříbrný, jenž má cestu k fašistům dobře vyšlapanou. Projevily se tam důsledky soustavné práce. Lidé byli na jedné straně neslýchaně přepínáni a vyčerpáváni službou, libovůlí představených probouzena nespokojenost, a na druhé straně se budily naděje do převratu, jímž se může všechno zlepšiti. Poslanci Stříbrnému dostalo se tam bouřlivých ovací od republikánské policie nikoliv jako poslanci, jenž pevně stojí na demokratických principech ústavních, nýbrž jako stoupenci násilných převratových plánů Gajdových, usilujících o změny vnitřních ústavních poměrů.

Máme svo e mínění, že pražský arcibiskup nemá zrovna úhlavního nepřítele právě v Jiřím Stříbrném. Nemáme té fantasie, abychom si mohli představiti, jak tento muž vede nová husitská vojska pražská ze své schůze, aby demolovala palác arcibiskupův, jejž považovaly bezpečnostní orgány za nutné chrániti silnou stráží. Jsme toho mínění, že pan posl. Jiří Stříbrný není ten muž, jenž by dopustil ublížiti arcibiskupovi. Ten může spáti klidně, nemá-li v republice větších nepřátel. Myslím, že je to mrháním silami policistů, když se činí taková opatření proti muži povahy celkem mírumilovné, jenž arcibiskupovi ublížiti nedá a svolává svoje schůze nikoli proti arcibiskupovi nebo konkordátu, jako spíše aby si vyrovnal osobní účty s ministrem zahraničí, jak také průběh schůze potvrdil.

Zatím co policejní orgány zbytečně obklopují silnou stráží arcibiskupský palác, jako by Pražané připravovali proti církevní "vrchnosti" krvavé povstání, skoro pod okny ministerstva vnitra fašisté se nerušeně usnášejí na násilnostech a vytloukají náčelníku gen. štábu okna jako pomstu za rozsudek kárného výboru nad degradovaným Geidlem - ostuda, jež je možna pouze za této vlády, která svým tiskem a chováním byla největším protektorem fašismu. Za takové situace nezbude nic jiného, než aby si exponovaní občané na obranu proti takovým organisovaným nočním přepadům dali na noc do oken kulomety. A přece alotria fašistů se dala čekati s jistotou. Policejní úřady opětně tu nebyly na místě, jak se už pravidelně stává, jde-li o fašisty.

Je to zarážející, když vidíme na druhé straně, jak ministerstvo vnitra projevuje všestrannou zvědavost; policejní orgány snaží se vniknouti i do plenárek a důvěrných schůzí socialistů a dokonce stíhají naše kolportéry tisku podle starorakouského předpisu.

Víme, že ministerstvo vnitra dává si předkládati informace o jednání obecních zastupitelstev i v různých zcela zapadlých vesnicích, chce býti informováno o nejrůznějších politických událostech, přípravách, úmyslech a zkrátka o všem. Ale jedna velevýznamná okolnost mu naprosto unikla. Kdyby u nás bylo došlo k násilnému převratu zprava, jistě by bylo došlo přes tyto informace k určitému překvapení. Orgány ministerstva vnitra nebyly nejspolehlivějším nástrojem ochrany republikánské ústavy. Alespoň demokratické občanstvo nemělo toho pocitu bezpečné jistoty, že ochrana ústavy a republikánského řádu je ve spolehlivých rukou. Dnes o fašismu možno mluviti jako o zjevu minulosti. Ale toto politické extempore vysokého panstva nelikvidovala ani vláda, ani dnešní koalice. Obě nemají na likvidaci této choroby zásluhy žádné. Fašismus byl by patrně ještě dnes, dík tiché ochraně měšťáctva, jeho tisku, i státních orgánů, uplatňoval své choutky různými výstřednostmi, kdyby sám lid nebyl zakročil a nelikvidoval důkladně všechna ta uličnictví hlasovacím lístkem v obecních volbách. Za to, že dnes přízrak bláznivého fašismu zmizel, nutno poděkovati nikoli vládě, nýbrž lidu, jenž se tu ukázal jako spolehlivý ochránce ústavy, demokracie a tím i státu a dal tak lekci nejen fašistům, ale také vládě a dnešní koalici, jež si fašismus vydržovala na zastrašení socialistů a svou žurnalistikou i chováním tuto bublinu na politickém svém močále udržovala při životě.

Jsme proti zpolitisování sboru stráže bezpečnosti. Tím ostřeji postavíme se proti všem snahám tyto organisace zfašizovati. Zejména stráž bezpečnosti nesmí býti vydána na pospas politickým rozvratným snahám a musí zůstati mimo strany, mimo kasty, nesmí náležeti nikomu kromě republice a její demokratické ústavě. (Výborně!)

Do oboru policie, stráže bezpečnosti a našeho četnictva spadají také t. zv. úřední relace. Dnes je téměř celá úřední agenda ve svém rozhodování závislá od výsledku t. zv. úředního šetření. Každá žádost občana, jež dochází úřadu, je ve svém obsahu přezkoušena takovým šetřením. To se koná pravidelně tak, že záležitost odevzdá se okresní správou k vyšetření četnictvu nebo policii. Na bedra četnictva nebo policie ukládá se vyšetření nejrůznějších záležitostí ze všech oborů státní správy. Věci invalidů, důchodců, stavební, živnostenské, majetkové, vojenské, politické. Taková šetření rostou úměrně s rostoucí agendou úřadů a správy. Právem ty orgány, jež taková šetření konají, naříkají už na přetížení. Při takovém přetížení není divu, že při neobyčejné různosti vyšetřovaného materiálu dojde někdy k posudkům ukvapeným a nespravedlivým. Ale horší, že obsah takovýchto šetření uchovává se někdy zbytečně v tajnosti, relace o žadateli je považována za věc přísně důvěrnou. Žadatel zřídka dovídá se, z jaké příčiny jeho žádost byla zamítnuta. Mnohdy důvod zamítnutí nesdělí se ani intervenujícímu poslanci a žadatel i když děje se mu křivda, nemá možnosti opravnými prostředky dovolati se nápravy. Nelze říci, že by v této věci ve státě našem takových nesprávností v úředním šetření bylo shledáno snad více než ve státech jiných, ale přesto nelze ani k ojedinělým případům takovým mlčeti. Právě pro přílišnou důvěrnost takových úředních relací dochází k nemilým a překvapujícím případům, kde nejde už pouze o vadné řízení, nýbrž, jak jsem zjistil, jde o zúmyslné poškození petenta-občana.

Tak úřední šetření z velmi zámožného člověka - a mohu posloužiti kdykoli doklady - učinilo člověka zcela nemajetného a úřad se nedal přesvědčiti, teprve až jsem mu předložil důkaz pozemkovou knihou. Jinde člověk zcela nemajetný a fysicky naprosto nemožný bez jakékoli lékařské prohlídky jest označen za úplně soběstačného a práce schopného. Někdy pouhé zamlčení důležité okolnosti mělo vliv na nepříznivé vyřízení žádosti, aktu, v němž se jednalo o celou existenci dotčeného žadatele. Znám případ, kde z občana, který byl naprosto politicky indiferentní, byl v úřední relaci učiněn bolševik, ale bolševik přímo s pumami.

Jsou to sice ojedinělé případy, kdy možno nám zjistiti obsah relace - kolik takových případů zůstává ukryto! - a velmi často srovnání obsahu takové relace se skutečností přivede k zarážejícím výsledkům, z nichž je zjevno, že se hřeší na tajnost takovéto relace a udávají se vědomě věci nesprávné s úmyslem vyrovnati si účty s nemilým žadatelem.

Poněvadž škoda a příkoří takovouto důvěrnou zprávou má pro žadatele a jeho myšlenkový poměr k úřadům a státu následky velmi nepříznivé, je tu žádoucí náprava, a tu si představujeme ve dvojím směru: aby v odůvodnění rozhodnutí byly žadateli sděleny všechny důvody, aby mohl použíti opravných prostředků, a aby také výsledky jednotlivých šetření byly ve vážných případech skutečně přezkoušeny.

Pozorné a spravedlivé úřední šetření a objektivní zpravodajství bude míti pak v důsledku větší spokojenost občanstva, vědomí právní jistoty a kladný poměr ke správě veřejné a ke státu. Jak důležitá je správa veřejná, o tom dovolte mi uvésti jen jednu historickou vzpomínku. Město Luck za války přešlo několikráte z rukou Rusů do správy rakouské a naopak. Při politickém rozhovoru s veřejnými činiteli, členy obecní a veřejné správy, tázal jsem se těchto občanů, kde je lépe, zda v Rusku či v Rakousku, a tito občané odpověděli: "Když si odmyslíme válku s jejími průvodními zjevy, má Rakousko lepší správu a Rusko více chleba." Přemýšlel jsem o té věci a přišel jsem k úsudku, že občané zřejmě kladli znaménko rovnosti mezi tyto dva činitele veřejného života. Je to doklad, že význam dobré či špatné správy podceňován býti nemůže.

Považujeme tuto stručně přednesené požadavky za důležité a naléhavé a žádáme, aby jim byla věnována pozornost, neboť jde tu o zabezpečení spravedlivé a dobré správy, jež by poskytla také lidovým vrstvám více právní ochrany a klidu, než jim poskytuje dnes, kdy protistátní snahy projevují se nejen v zahraničí, nejen na straně krajně levých, ale jak případ posl. dr Tuky svědčí, také přímo z lavic poslanců vládních.

V první řadě od policejních správních orgánů a od těch, kteří je vedou, žádáme a očekáváme, že budou dbáti zákonů, a to jak o 8hodinové době pracovní, tak i zákonů ústavních, a že oni budou především příkladem úcty k ústavě a právnímu řádu v republice, již lid projevil už často a důrazně: aby republika i její správa byla skutečně demokratickou, a to nejen podle ústavy, ale také ve svých činech. (Potlesk čsl. soc. demokratických poslanců.)

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP