Čtvrtek 26. ledna 1928

Je také velmi příznačno, jak se postupuje při postátnění obecní policie. Toho důkazem jsou příklady krňovský, bruntálský a moravskošumperský, jež jsem již uvedl. Všecky články, které se nějak zabývaly zestátněním, byly hned zabaveny. Příznačná je také odpověď na interpelaci, která dnes byla rozdána ve sněmovně tiskem a která týká se interpelace posl. Kalliny pro nevyplacení ušetřených peněz za stejnokroje policejnímu inspektoru Alfredu Müllerovi v Karlových Varech. Kol. Kallina podal nejprve dotaz na pana ministra vnitra, potom však, když dostal odpověď nic neříkající, podal interpelaci, a mezi jiným v ní výslovně uvedl, že inspektor Rudolf Putz, který vede u karlovarské státní policie výstrojní hospodářství, sdělil tomuto člověku, že jeho úspory na stejnokroji byly již 1. března 1926, tedy již toho dne, kdy byl pro nemoc přeložen do výslužby, zaúčtovány jako vyplacené. Jde tu o částku 1336 Kč. Alfred Müller nemůže tyto peníze dostati, ač tu bylo výslovně zjištěno, že částka ta byla již vyúčtována jako vyplacená, tedy patrně se někde ztratila. Nyní však odpověď pana ministra vůbec se nezabývá tímto choulostivým bodem, nýbrž obírá se jen všeobecným požadavkem náhrady, a praví, že podle platných předpisů nějaký závazek k náhradě tu nebyl. Poukazuje dále, že v Plzni, kde také byla převzata státní policie a kde těm lidem byly vyplaceny ušetřené peníze na stejnokroji již po jednom roce státní služby, jsou jiné poměry, poněvadž tam byla státní policie zřízena za jiných podmínek než v Karlových Varech, poněvadž byla městem převzata za jiných podmínek než v Karlových Varech, takže požadavky bezpečnostní stráže v Plzni mají jiný právní charakter. Je rozhodně velmi podivné, když se v německých městech stanoví tužší podmínky a požadavky než v městech českých, kde je přejímána beze všeho celá stráž bezpečnosti a splňují se jí také všechny požadavky, které si stanoví, kdežto v Karlových Varech nevyhovuje se jasnému právnímu nároku inspektora stráže a na konec se poukazuje prostě na nejvyšší správní soud, aby ten člověk měl ještě 2000 Kč útrat, aby mohl dostati 1300 Kč. To zní jako krvavý výsměch. Taková odpověď je rozhodně nedůstojná poslanecké sněmovny a pan ministr měl by se již trochu věcněji zabývati našimi interpelacemi, poněvadž máme přece nárok, abychom byli bráni vážně a aby vážné dotazy byly vážně zodpovídány. To můžeme žádati právem, nemůžeme však klidně snésti, abychom byli odbyti, jako zde, pohrdavým gestem, abychom se obrátili na nejvyšší správní soud. Tato stížnost jest mimořádným právním prostředkem, který způsobuje mimořádné náklady a na což nemá právě každý strážník peníze, tím spíše, když nutno podati v každém jednotlivém případě stížnost, a rozhodnutí ve prospěch jednoho strážníka nemá ještě za následek závazek, aby v analogickém případě se podle takového rozhodnutí postupovalo. Rozhodně je vládnoucí systém, jak jsem již řekl, téměř horší než starý systém Metternichovský, obyvatelstvo je neustále šikanováno, kde jen možno, a práva veškerého obyvatelstva byla opravdu způsobem nejhanebnějším šlapána. Avšak právě tak jako za doby Metternichovy ničeho se tím nedosáhne. Naopak tím spíše se obyvatelstvo podráždí, neboť tlak budí vždy jen protitlak, a nebude tomu jinak ani tentokráte. Ať se nikdo nedomýšlí, že se snad takovou ostrou censurou, jak se nyní proti nám všude provádí, dokáže, jak je tento stát již konsolidován. Tím se celému světu ukáže opak. Pevně konsolidovaný stát může snésti, jak známo, dalekosáhlou svobodu tisku, ba ani výstřelky tisku na něj nepůsobí. Takové konfiskace, jaké se staly nyní v poslední době a z nichž jsem sdělil malý výběr, dokazují jasně, jak vláda se cítí nejistá. Tato nejistota ostatně projevuje se vždy více nejen v tiskové censuře, nýbrž i v jiném potlačování veřejného mínění. Censura v divadle, v radiu a filmu, policie při shromážděních, potlačování letáků, pronásledování, na základě zákona o ochraně republiky jsou jistými příznaky, že je něco shnilého ve státě dánském. Také vyhlazování jakékoliv opravdové samosprávy má stejné příčiny. Všechno má býti zestátněno, všechny pohraniční lesy stejně jako veškerá správa, aby slavná vrchnost v nerušeném klidu a bezpečnosti mohla splniti svůj hlavní úkol, totiž stáhnouti občanům kůži přes hlavu. A proto si pan ministr vnitra Černý tak přispíšil, aby zavedl i v městech Krnově a Šumperku 1. lednem t. r. státní policii a obšťastnil nás jejím požehnáním. Stejně prý se má státi také letos v Bruntále. Že při tom Němci ztrácejí pracovní místa, že mnoho českých rodin přichází do německého území, aby vyplnily české menšinové školy, a že německé obce jsou zase v celé řadě věcí znovu utlačovány, že i občané mohou býti ještě lépe než dříve střeženi a týráni, to jsou pouze příjemné vedlejší zjevy, s nimiž se tu ne nerado počítá. O šetrnosti při tom není řeči, o té se káže vždy jenom jiným, zvláště obcím a okresům. Káže se o vodě a kazatel sám pije víno. Státní policie, jak známo, stojí, to možno dokázati, čtyři až pětkráte tolik, co stála dosud policie obecní. Avšak co na tom! Pro policii a četnictvo nutno vždy míti dosti peněz, zrovna jako pro vojsko.

Vnější a vnitřní nepřítel, proti němuž je udržována tak velká moc, existuje jenom v představách, jenom v úzkostných snech některých neurasthenických státníků. Avšak není snad klidný spánek těchto pánů vykoupen příliš draho několika sty miliony? Ostatně dovede se výborně namluviti bodrému obyvatelstvu, že zestátnění správy nutně sebou přinese zlevnění. Když jsem se kdysi tázal v rozpočtovém výboru ministra Černého, nač jest do státního rozpočtu pro r. 1928 zařazeno skoro 33 milionů korun na provedení správní reformy, prohlásil, že z toho mají býti hrazeny osobní výdaje na úřednictvo zemské a okresní, které má býti 1. července převzato. Když však v lednu t. r. zemské výbory dostaly zpět od vlády své rozpočty, aby snížily schodek milionovými škrty ve výdajích, tu ku podivu nebylo o tom řeči, aby platy a pense bývalých zemských úředníků, kteří mají býti v druhé polovici roku převzati státem, zůstaly v zemském rozpočtu jenom pro první půli roku. Tak je o tuto položku postaráno dvojnásobně, totiž státem a zemí. Doufáme, že státní účetní uzávěrka za rok 1928 vykáže, že těchto 33 milionů bylo také skutečně ušetřeno. Nejsem ovšem přílišný optimista v té věci; není také divu, vidíme-li, jak byrokraticky, zdlouhavě a nákladně se začíná s prováděním správní reformy. Tu člověk ztratí jakoukoliv víru, že se v tomto státě pracuje skutečně také účelně a šetrně. Pro sjednocení Slezska s Moravou byla na příklad ustanovena komise ze samých byrokratů, státních úředníků, která se nyní v potu tváře namáhá, aby provedla ve vší tajnosti s vyloučením veřejnosti nařízenou popravu země Slezské. Experti ze samosprávy se k tomu ovšem nepřibírají, nejsou naprosto vítáni. To by zavánělo příliš demokracií a nakonec rušilo jemné centralistické kruhy. Proto zůstanou členové komise mezi sebou, a zavádějí správní reformu tak, jak se to hodí slavné vrchnosti nebo vysoké hierarchii v tomto státě podle zásady: "Odi profanum vulgus et arceo." Rozhodně nechtějí k celé věci přibrati obyvatelstvo a proto také mají býti volby do nových zastupitelstev odsunuty ad calendas graecas. Klid je první občanskou povinností a zvláště v roce jubilejním, tak si říká nejvýš moudrá vláda. K čemu je ještě vůbec třeba fíkového listu těmto okresním a zemským zastupitelstvům ze dvou třetin jmenovaným? Chráněna policejními obušky, četnickými šavlemi, vojenskými bajonety a puškami cítí se vláda dosti zmužilou, aby ukazovala svoji sílu a odvahu bez obalu a nahou. Avšak jenom nejvěrnější poddaní tohoto státu budou tím asi nadšeni. Ostatní misera plebs contribuens musí tato nestydatost plniti odporem a hnusem a jako před 80 lety drážditi k veřejnému odporu. Nyní se dokonce oklikou přes obce zase zavádí robota, která r. 1848 na návrh slezského osvoboditele sedláků Hanse Kudlicha byla zrušena. Zemské revírní úřady totiž škrtají podle nových zákonných předpisů v malých obcích na příklad noční hlídače a požadují, aby majitelé usedlostí střídavě v noci konali službu strážní. Podklad k tomu poskytuje § 39 zákona o obecních financích, kdy mohou býti v případě nezbytné nutnosti nařízeny i práce ruční i potahem. Za takovou nutnou potřebu považují nyní tyto úřady ten případ, když nelze po zkrácení obecních důchodů jiným způsobem hraditi obecní rozpočet. To je rozhodně smutný návrat do dávno zašlých dob, následek finančního zákona o samosprávě, který právě venkovskému obyvatelstvu může se státi velmi nepříjemným, neboť vesničtí sedláci jsou přibíráni nejen jako noční hlídači, nýbrž i k opravám vesnických silnic, k ochranným stavbám pobřežním a jiným pracem, jež jsou nutny v zájmu veřejném, pokud nebude rozhodnuto změniti tento zákon tak důkladně zhudlařený. Není ovšem k tomu patrně chuti, avšak jednou přece dojde se k přesvědčení, že tento zmatek, který nyní musí nastati, není v zájmu státním, a že by bylo bývalo lépe poslechnouti našich výstrah a spíše tomu včas předejíti a navrhnouti změnu zákona, než nechati dojíti k nejhoršímu. Rozhodně ti pánové, kteří se zde brání výtce o reakci, nečiní tak právem, poněvadž opravdu se činí všemi způsoby pokusy, aby se kolo dějin otočilo zpět a nastaly zase byrokraticky absolutistické poměry, jaké kdysi byly v dobách předbřeznových. K takovému vývoji nemůžeme pomáhati. Ohražujeme se proti takovému rozšíření moci státní policie a četnictva, jakož i proti spoutání svobody obcí, jak se tu zase objevuje. Domníváme se, že u nás nemůže býti důvěry v objektivní provádění předpisů tak těžce zasahujících, zvláště pro naše německé obyvatelstvo obáváme se nejhoršího a proto nemůžeme dáti svého souhlasu k takové osnově, jaká nám byla předložena. Život a zdraví každého jednotlivého občana jest nám příliš svatým, než abychom mohli souhlasiti s tak dalekosáhlým ohrožením těchto nejvyšších pozemských statků, a proto předloženou osnovu odmítáme. (Potlesk poslanců něm. strany národní.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Krebs. Dávám mu slovo.

Posl. Krebs (německy): Slavná sněmovno! V několika měsících zabývá se tato sněmovna již po třetí zákony týkajícími se četnictva. Policejní stát začíná vystrojovati svou gardu pretoriánů a dávati jí do rukou všechny prostředky, aby u ní odstranil ještě poslední tíseň před užitím smrticí zbraně. V tomto státě dožíváme se právě v nynějším období doby budování četnické a policejní moci, jakou můžeme jen zřídka pozorovati v některém jiném období. Uvnitř tohoto státu panuje násilí a utiskování, v cizině lež a překrucování faktů. Tvrdím-li něco, musím to také dokázati,

Nedávno dostal jsem od jakési švédské novinářky dopis, v němž se mezi jiným praví: "K jazykové otázce. - Jak mi bylo ujišťováno v Československé republice, jest prý země rozdělena na jazykové kraje. (Výkřiky na levici.) Kraj, kde menšina činí méně než 20%, jest jednojazyčný a jeho úředníci jsou z národa většiny. Činí-li menšina však více než 20%, pak jest kraj dvoujazyčný a dostává prý úředníky v poměru obou jazykových skupin, Ale tohoto předpisu se asi" - tak píše tato novinářka - "nedbá, neboť sama jsem byla v krajinách jako v Chebsku, v Rudohoří atd., kde Češi zřejmě byli v menšině, ale úředníci byli čeští. Jest něco takového možné?"

Tato dáma není se svou informací sama. Před delší dobou vyšla v tiskárně bernského časopisu "Bund", známého časopisu německo-švýcarského, brožura sepsaná redaktorem Arnoštem Schürchem, jež pod titulem "Z mladé republiky" podává dojmy z Československa. Schürch, který mluvil s četnými státníky, jež uvádí, také s bývalým předsedou této sněmovny Tomáškem, o čemž rovněž vypravuje velice zajímavě podrobnosti, uvádí informace, jež obdržel o jazykovém právu - na str. 43 této knížky - takto:

"Jazykový zákon opírá se o zásadu, že jazyk většiny v jednotlivém správním okrese jest úředním jazykem. Činí-li menšina více než 20%, pak má právo stýkati se s úřady svým jazykem. Jsou tedy, abych se zmínil jen o poměrech v Čechách, okresy české a německé, jakož i smíšené s převážně českým a smíšené s převážně německým jazykem úředním a soudním."

K těmto mylným názorům dospívají všichni spisovatelé a politikové, které v Československé republice odpovědní státníci falešně informovali. S plným úmyslem úřední místa rozsévají zřejmé nepravdy, jichž cizinec, který jest zde přítomen jen krátkou dobu, nemůže ihned prozkoumati, zvláště když se zdržuje hlavně v Praze a nevyjede si z vlastního popudu do sudetskoněmeckého území, aby se tam dověděl pravdu. Jede-li však cizinec na př. rychlíkem z Liberce do Chebu, tedy tratí, která se v délce skorem 300 km nedotýká ani jediného českého města a projíždí jen německým jazykovým územím, může na celé trati ve vlacích čísti jen čistě české nápisy. Tu jest vůz "Nekuřáci", "Školáci" atd. a sám vlak, který, jak jsem již zdůraznil, neprojíždí ani jediným českým městem, má jednojazyčný český nápis "Liberec-Cheb". (Výkřiky na levici.) Dokonce i na nádražích není na prvém místě jazyk většiny obyvatelstva, nýbrž jazyk Čechů, kteří jsou tam v menšině. Všude lze zcela zřejmě zjistiti potlačování německého obyvatelstva, dokonce i ve městech s 95% německého obyvatelstva, ale i tam, kde Češi sami sebe označují jako menšinu. K tomu se druží zacházení ústředních úřadů s Němci, kteréžto úřady se zdráhají dokonce i poslancům odpovídati německy na německé přípisy. Nemluvím dokonce o skandálním zacházení s Němci v této sněmovně, kde není dovoleno ani německému místopředsedovi nebo německým ministrům mluviti německy v úředním styku.

Za to jest cizina informována lživými výklady jazykového zákona, aby tak naše oprávněné požadavky byly vylíčeny jako kverulanství, jak to kdysi nazval kol. Viškovský.

Před několika dny pravil president Masaryk k říšskoněmeckým novinářům, že sudetští Němci nejsou menšinou, a tím neučinil nic jiného, než že vyslovil starou pravdu. Trvalo to skorem 10 let, než byl takto revidován výrok o přistěhovalcích a kolonistech, zbavených práv, a o menšinových národech, než konečně doznala hlava státu, že nejsme menšinou. (Výkřiky na levici.) Bylo by to skutečně směšné, kdyby tato fikce, kterou, bohužel, denně pociťujeme ve stech ustanoveních zákonů jako strašnou lež, byla udržována vážně i před říšskými Němci, kteří z vlastního postřehu mohou zjistiti, že máme více než půl sta takových okresů v sudetskoněmeckém území, kde teprve od převratu vůbec a ještě nyní jest sotva 5 až 10% Čechů, tedy malé, mizivé české menšiny.

Ale jde snad o to, zdali nás hlava státu povýší z kolonistů a přistěhovalců na "organickou součást" státu? Jde snad v boji o naše práva o to, že od spolužití národů dospějeme k organismu státu? (Výkřiky na levici.) Naprosto nepřihlížím k tomu, že přes všechny změny v projevech pana presidenta všechny zákony státní nás prohlašují za menšinu. "Nuže, jaká práva vlastně chcete?" tak se nás táže svatouškovsky česká veřejnost a předseda vlády dr Švehla připojuje k tomu v rozpočtovém výboru, že prý máme totéž volební právo jako Češi a tytéž možnosti účastniti se vlády jako oni. Na to musíme říci: Neměli snad Češi ve starém Rakousku rovněž totéž volební právo jako my? Neseděli jejich ministři v četných rakouských vládách a neoznačovali přes to přese všechno toto Rakousko za své vězení a nenáviděli je celou vášní svého národa a nevedl snad právě prof. Masaryk tento boj až do nejzazších důsledků? Nebojujeme o volební právo a ministerská křesla (Potlesk poslanců něm. strany nár. socialistické.) právě tak, jako Češi ve starém Rakousku. (Výkřiky na levici.)

Náš požadavek od doby, kdy žijeme na půdě tohoto státě, vyslovil náš přítel a vůdce posl. Knirsch již r. 1919 na duchcovském sjezdu národně-socialistické strany: Uznání sudetských Němců jako rovnoprávného národa!

Žádáme své národní samosprávy, svého vlastního správního obvodu, svého vlastního lidového zastupitelstva a nevzdáme se nikdy tohoto boje, dokud nás nedovede k cíli. (Potlesk na levici.) Nikdy se nespokojíme s úkolem, jejž nám přidělil president Masaryk, nikdy nebudeme souhlasiti s teorií, že nemůžeme činiti nároku na právo svobodného sebeurčení také pro nás a že v nejlepším případě máme býti předmětem vaší zahraniční politiky. Proč to stále znovu hlásáme? Poněvadž se stále znovu stýkáme s projevy prolhané protiněmecké zahraniční propagandy a poněvadž jest nutno jednostranně zjistiti, že se i přes účast německých stran ve vládě nezměnilo ani to nejmenší v jazykovém potlačování sudetských Němců. (Výkřiky na levici.)

Stále ještě se Prokrustovým ložem jazykového nařízení zkracuje právo Němců, dokonce i v německých většinových okresech, stále ještě zdráhají se poskytnouti nám spravedlivou úpravu užívání jazyků v parlamentu a jeho výborech, stále se ještě posílají do německých území celé setniny českých železničních a státních zaměstnanců a nepomýšlí se na to, aby se napravila ostudná křivda hromadného propuštění Němců.

Ale změnil se snad duch českého lidu? Popírám to přese všechna ujištění vládních stran. Jak tento duch opravdu vypadá, chci ukázati na těchto příkladech.

Nákladem pražského nakladatelství J. Svátka vyšla jako svazek 3 "Školních příruček" - výslovně poznamenávám: školních příruček - sbírka themat a osnov k úkolům pro české střední školy a ústavy učitelské. Vydali ji profesoři F. Suk a dr František Šimek. Tato kniha jest na trhu právě ve čtvrtém vydání, jež jest nově zpracováno, jak vydavatelé výslovně poznamenávají. Jaké smýšlení vštěpují tito vychovatelé do duší středoškoláků a příštích učitelů, poučuje nás úkol, obsažený na str. 11 pod titulem "Pohádka, již babička za sto roků bude vyprávěti vnoučatům." Tam se praví doslova:

"Byla kdysi veliká říše a v ní panoval stohlavý drak. Drak onen měl podivné jméno. Říkali mu Germania. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Ten drak nepožíral jenom jednotlivých lidí, nýbrž uchvacoval a dusil celé národy, které s jeho říší sousedily. Tak již podmanil si mnohé a učinil z nich svoje služebníky.

I zachtělo se mu též malé zemičky, v níž žili dobří, pokojní lidé, kteří nikdy mu v ničem neublížili. A v té zemičce malé, ale krásné, žil chudý panský kočí se svou ženou. Měli malého synka, kterému říkali Tomáš. Když Tomáši bylo 13 let, poslali ho do světa na zkušenou. Tomáš přišel do velikého města, které slulo Vindobona. Tam se chtěl učiti řemeslu. Ale toto město stálo již v sousední říši - připojení Rakouska k Německu není tedy v této pohádce již pohádkou, prosím, v příručce pro učitele takové falšování dějin - "kde panoval ohyzdný drak Germania. Malému Tomáši nelíbilo se mezi jeho služebníky, poněvadž mluvili neznámou řečí" (Posl. inž. Jung [mecky]: V níž psal svoje knihy!) ano, a v níž studoval - "a každého, kdo patřil do cizí země, sužovali a trápili. Proto se vrátil Tomáš k rodičům a řekl: "Mámo, byl jsem ve světě a nelíbilo se mi tam, neboť panuje tam stohlavý drak Germania a sužuje (Předsednictví převzal místopředseda dr Buday.) hodné lidi. Až budu velký, zabiji ho." Rodiče se smutně usmáli.

Jednou když Tomáš šel pro vodu, potkal ho stařeček a zastavil ho: "Co děláš, malý Tomáši?" Tomáš mu vypravoval, nač se chystá. Stařeček však zakýval hlavou a povídá: "Milý mladíčku, draka Germanii nepřemůžeš nikdy kladivem, neboť má sto hlav, a když jednu utneš, deset nových naroste. Ty musíš se napřed učiti vyzkoumati, jak draka zeslabíš. V srdcích lidských najdeš sílu, kterou hledáš. A pak odejdi za tři řeky a tři hory a tam vyhledáš mocné cary" - prosím cary - "kteří ti pomohou draka zmoci." A Tomáš znovu odešel do světa a přišel opět do města Vindobony, kdež vstoupil na vysoké školy a učil se pilně. Při tom častokrát neměl co jísti. Uměl sedm řečí, kterými všemi mluvili v cizích zemích, a tam také poznal, že drak Germania má hlavy, které mají různá jména, jako: Lež, Nenávist, Násilí, Surovost, Otroctví, Nepoctivost atd." (Různě výkřiky na levici.) To jest výchovná pomůcka.

"I vrátil se Tomáš do své rodné země a počal hledati ty, kteří v srdcích svých měli Pravdu, Lásku a Poctivost. Ale lidé nevěděli, co hledá, nerozuměli mu a kamením po něm házeli. Tomáš však vytrval a hledal stále.

Jednou stohlavý drak Germania si umínil, že si podrobí celý svět, a vytáhl do boje. Tu Tomáš vzpomněl si na stařečka a vydal se na cestu. Byl již stár, ale přes to putoval, až dospěl do veliké říše, proti které také táhl drak Germania. A tam žili lidé, kteří milovali svoji zem. A tu spatřil Tomáš, že všichni v srdci mají Pravdu, Lásku, Svobodu, Poctivost. S nimi vytáhl do boje a všichni společně sekali po dračích hlavách. Pak ležel bezhlavý drak Germania bezmocně na zemi a jeho sluhové prchali do koutův a děr před mocnou září, která vyšlehovala ze srdcí bojovníků Tomášových. Drak byl mrtev. Tomáš vracel se domů do země svobodné a volné, kde neroztahoval již své tlapy ohyzdný netvor Germania. A města jásala mu vstříc." (Výkřiky na levici.)

Pánové, tato kniha vyšla právě ve čtvrtém vydání, které jest nově přepracováno, jak spisovatel zjišťuje. To se rozšiřuje v desátém roce a nikoliv v opojení převratu, za vlády, která prý usiluje o národnostní dohodu. Ale tak je dnes ještě přes německočeskou vládu skutečností, že se dnes podobné smýšlení tisícerými knihami rozšiřuje mezi mládeží, že se smýšlení mládeže na celé generace otravuje, místo aby se činilo přístupným dorozumění. (Německé výkřiky komunistických poslanců: Mayr-Harting napíše k tomu příště úvod!) To by se k tomu hodilo, od pana ministra spravedlnosti.

Křiklavé bezpráví, násilné potlačování a pronásledování každého oposičního hnutí jest opravdovou praxí zdejší vládní politiky. Utrhání na cti německému národu, nespravedlivé nakládání a násilné potlačování a pronásledování německých oposičních hnutí jsou opravdovou praxí zdejší vládní politiky. (Posl. inž. Jung [německy]: Až tak daleko ještě nesahá účast v moci!) Ano, to jest výsměch a uvedu několik ilustrací druhu pronásledování a persekuce našeho hnutí. Dne 11. října loňského roku konala naše strana ve Vimperku schůzi, na níž jako řečník mluvil náš straník sen. Teschner. Místní skupina naší strany řádně ohlásila dne 7. října 1927, že se schůze bude konati, ačkoliv to bylo zbytečné, poněvadž se konaly obecní volby, a zaslala plakát zvoucí na schůzi. Tento plakát vidíte zde před sebou (ukazuje na ministerskou lavici). Byl konfiskován, ale nikoliv jen tento plakát, nýbrž i jiné plakáty, jimiž se zvalo na schůzi a které doslova zněly, čtu to od první do poslední písmeny: "Německá národně-socialistická strana dělnická, vimperská místní skupina, němečtí rodáci a rodačky! Pozor! Straník sen. E. Teschner z Karlových Varů promluví v úterý dne 11. října 1927 v 8 hodin večer na veřejné voličské schůzi v síni pana bývalého starosty Dominika Iglera o významu obecních voleb pro sudetské Němce. Němečtí mužové, ženy a dívky všech pracujících stavů, dostavte se včas. Správa místní organisace." Ani o písmeno více. A tyto plakáty nejen že úřad včas nezakázal, nýbrž četnictvo je seškrábalo a tak naši agitační práci pro naši schůzi znemožnilo ve prospěch jiných stran. (Hluk na levici.) To bylo účelem toho postupu, aby se nám znemožnilo svobodně projeviti své mínění a včas vyrozuměti obyvatelstvo. Úplně stejně se nakládalo s našimi volebními plakáty v Hartmanicích, týž plakát byl i zde zakázán. Také litoměřické okresní hejtmanství jej zakázalo, rovněž sušické okresní hejtmanství zakázalo plakát, který neobsahoval ničeho, ani jediného slova, jež by bylo lze vytknouti, neboť v jiných okresech byl beze všeho uveřejněn. Varnsdorfská okr. politická správa šla ještě dále, neboť dne 4. března 1927 zakázala plakát zvoucí na schůzi, poněvadž obsahoval výzvu: "Sudetskoněmecká území sudetským Němcům!" Odvolání k zemské politické správě ze dne 18. března 1927 a interpelace ze dne 18. května 1927 nebyly do dneška vyřízeny. Pánům ani nenapadá, aby něco vyřizovali. Pánové, co tomu řeknete, že dnes bylo rozdáno vyřízení interpelace našeho zemřelého kol. Patzela? (Výkřiky na levici.) Kol. Patzel zemřel dne 20. května a pánové jsou tak drzí - jinak to nelze nazvati - že odpovídají na jeho interpelaci teprve dnes. Tak zachází vláda s oposicí.

Ale ani dnes není vyřízena moje interpelace ze dne 18. května, podaná panu ministru vnitra, zcela prostě proto, poněvadž pan ministr nechce, poněvadž nemá zákonitého podkladu pro to, aby zakázal výzvu "Sudetskoněmecké území sudetským Němcům". Rád bych se tázal pana ministra spravedlnosti, jakými paragrafy zákona by se odvážil zakázati nebo právnicky vyložiti naše volání po autonomii v našem území. Ale varnsdorfská okresní politická správa, která jest původcem hostincového výnosu, jejž dokonce nejvyšší správní soud zrušil jako nezákonitý, která se již před celým právnickým světem nesmrtelně zesměšnila, tato varnsdorfská okresní politická správa užívá každého podnětu, aby si snad vysloužila řád Lva. Tak zavedla proti četným účastníkům - bylo jich asi 50 - tábora lidu, tedy velkého projevu naší strany, který se konal dne 14. srpna 1927 ve Varnsdorfu, a to úplně klidně, aniž bylo nutno, aby politický úřad zakročil, vyšetřování a vyslala četnické hlídky až do poslední pohorské vesničky. K tomu jest čas, kdežto jiní skuteční zločinci se nechávají běžeti. (Posl. Knirsch [německy]: V Duchcově bylo proti 60 našim straníkům zavedeno vyšetřování, poněvadž jednomu, jenž byl potrestán vězením, podali kytici, když byl z vězení propuštěn!) Takovým směšným stíháním a trýzněním jsou pronásledovány oposiční strany. Vzhledem k vyšetřováním proti četným našim důvěrníkům, kteří byli nejen stíháni, nýbrž i potrestáni, poněvadž prý nosili skobový kříž - prý, nebylo to dokázáno - táži se: kde byla jiná strana pronásledována, odsouzena a potrestána proto, že nosila prapory při demonstracích? To se nestalo nikde. Naše strana jest po každé, když pořádáme tábor lidu nebo když pořádáme svůj květnový slavnostní projev, dotčena četným takovým přímo hanebným pronásledováním. Výsledek toho jest většinou ostuda, poněvadž soud tyto lidi sprošťuje. Ale co to znamená pro dělníka, když musí třikrát nebo čtyřikrát jeti do okresního města, třikrát nebo čtyřikrát jeti do krajského města k hlavnímu přelíčení, můžete si mysliti. Ztrácí dokonce i pracovní místo takovým trýzněním (Výkřiky na levici.) a to, pánové, jest vlastním účelem, proč se takto pronásleduje naše obyvatelstvo, totiž zastrašiti obyvatelstvo nebo jeho oposiční vrstvy. Varujeme strany, které jsou ve vládě, aby nepřepínaly luku proti národně socialistické straně dělnické a aby naše důvěrníky nepronásledovaly dále takovým trýzněním.

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP