Čtvrtek 26. ledna 1928

Posl. dr Koberg (německy): Dámy a pánové! Po léta sleduji již přímo vynucovaný a stále postupující vývoj Československého státu ve stát policejní. Není téměř jediné osnovy, která se zabývá správou státní, jež by neobsahovala nové poručníkování obyvatelstva a posílení policejní moci, vlády byrokracie. Také tato osnova se zase zrodila ze stejného policejního ducha, jako všechny ostatní dosavadní zákony o správě. Upravuje administrativní použití zbraně pro četnictvo a pro sbor stráže bezpečnosti. Velmi značně rozšiřuje oprávnění obou těchto sborů použíti zbraně, a to způsobem, který dosud a ve starém Rakousku vůbec jsme nepovažovali za možný, neboť administrativní použití zbraně je přece nejkrajnějším prostředkem státní moci, aby provedla svoji vůli. Při použití zbraně je samozřejmě vyloučeno právo stížnosti, jež by věc odložila nebo právo přezkoumání s odkládacím účinkem. Z toho vzniká ovšem velké nebezpečí pro zájmy jednotlivců, když donucující orgán státní jedná libovolně. V jednotlivém případě nelze určitě předvídati a vypočísti účinek použití zbraně. Z libovůle může se však státi postiženému jednotlivci veliké bezpráví. Mnohdy to nemusí býti ani libovůle. Četník anebo policista, jak řekl již pan řečník přede mnou, jsou také jenom lidmi a mohou použíti zbraně často, řekněme, z bázně, z rozčilení, avšak také z hněvu, z pomstychtivosti, nenávisti proti postiženému, jenž proti nim stojí. To všechno může ho svésti, aby použil zbraně, a proto je podle našeho mínění nutno, aby proti tomu byly sjednány nejostřejší zákonné záruky.

Účinek použití zbraně - smrt anebo poranění - přesahuje daleko zásadní míru policejních prostředků donucovacích, je určen přímo k tomu, aby poškodil nejdůležitější statky lidské, život a zdraví. Naproti tomu stojí ústavou zvláště chráněné právo na osobní bezpečnost. Proto výkonné orgány musí býti zásadně podrobeny plné trestní odpovědnosti při použití zbraně. Rozhodně nutno trestati co nejpřísněji zneužití, poněvadž jedině trest může zdržeti výkonné orgány od příliš velké lehkovážnosti. Předložená osnova však s těmito zásadami naprosto nesouhlasí.

Změnou §u 13 vypočítávají se v článku I případy, kdy je dovoleno použíti zbraně, jak četnictvu, tak organisované státní policii. Není tu však řečeno, tak jako ve starém Rakousku, že lze použíti zbraně jenom po zvláštní výzvě: "Ve jménu zákona". Není tu řečeno, jakým způsobem může četník nebo policejní orgán zjistiti, jde-li skutečně o nebezpečného, těžkého zločince, neboť nutno velmi subjektivně posuzovati, zda je člověk nebezpečný čili nic. Zde čís. 2 obsahuje rozšíření proti předpisům dřívějším, neboť i při čistě pasivním chování, když totiž tak zvaný nebezpečný zločinec se nevzdá anebo zdráhá se opustiti svůj úkryt po výzvě četníkově, způsobuje nebezpečí, že může býti proti němu použito zbraně. U nás přece neexistuje nějaká povinnost všeobecné poslušnosti státních občanů a nelze dobře proto rozuměti, že v takovém případě by se mělo používati zbraně.

Čís. 3 má velmi všeobecné znění, jež se ukázalo již ve starém Rakousku neúčelným a v němž se říká: "nelze-li jinak překonati odpor směřující k zmaření jeho služebního výkonu". To je příliš všeobecné. Tato skutková podstata vůči policejnímu orgánu může vzniknouti také při výstupech v opilosti, nebo že se někdo vzpírá jíti sebou, ač jde snad jen o rušení nočního klidu. Pak podle znění předpisu je onen strážník bezpodmínečně oprávněn použíti zbraně. Totéž může se státi při asistenci a při maření exekuce, zkrátka v případech, které nejsou v žádném poměru k závažnosti užití zbraně. V rakouském zákoně o četnictvu bylo ovšem již podobné ustanovení, avšak tehdy bylo již úmyslem, toto znění trochu konkretisovati, což se tu však nestalo. Mluví se tu o odporu, čímž nutno rozuměti zajisté odpor aktivní a pasivní, odpor činný a klidný; když na př. zástup neuposlechne výzvy k rozchodu, pak může četník nebo policista použíti zbraně, avšak také tehdy, když jednotlivec setrvá v neposlušnosti, možno na základě těchto ustanovení ihned zbraně použíti, aniž se takový četník nebo policista musí báti, že by se mohlo nějak proti němu pro to zakročiti. Všeobecně byl dřívější předpis, podle něhož se vyžadovala zpravidla nucená obrana, aby se mohlo zakročiti, jistě dostatečný, zde však je poskytnuto příliš mnoho místa k volnému uvážení, když se prostě říká "že nelze odpor jinak překonati". To je tedy quaestio facti, již možno posuzovati podle pojetí a názoru.

V čís. 4 se však praví: "aby zamezil útěk nebezpečného zločince", smí bezpečnostní orgán použíti zbraně. Také to je ovšem věc názoru, kdy je zločinec nebezpečný anebo méně nebezpečný, anebo zda je právo použíti zbraně dáno jenom proti zločinci těžkému; či musí býti takový pronásledovaný označen za nebezpečného od úřadu anebo musí býti jako takový všeobecně znám? To všechno zde není řečeno. Je použití zbraně pouze tenkrát oprávněno, když takový člověk je eskortován, nebo když utíká a je pronásledován? Rozhodně je to všechno nejasné. Mohou se však velmi lehce přihoditi omyly, poněvadž, utíká-li někdo, nelze zjistiti, zda je skutečně zločincem, a když se proti němu hned použije střelné zbraně, může býti velmi lehce dán v sázku lidský život, aniž je na druhé straně nějaká vina. Na každý způsob přiznávají se zde práva, která daleko přesahují míru toho, co v tom směru bylo v Rakousku nebo v Německé říši prohlášeno přípustným. Vidíme zase, že se četnictvo a policie právě jako stráž finanční, považuje za část armády a proto se jim v posledním odstavci čís. 1 dává právo jako vojsku, vystupují-li hromadně pod jednotným vedením a velením, tedy na příklad při srocení lidu anebo shluknutí, aby pak byly také posuzovány podle stejných předpisů.

Ve starém Rakousku měli jsme podobné ustanovení, které ovšem říkalo, že k použití zbraně vojskem je za všech okolností nutným souhlas příslušného politického komisaře a vojenského velitele takového oddělení; teprve pak smělo vojsko použíti zbraně. Nyní to odpadá, bez politického úředníka a bez důstojníka smí takový četník, který má velení nad oddělením policie anebo četnictva, prostě zbraně použíti. Dne 4. března 1919 učinili jsme nejsmutnější zkušenosti s tím, jak se zneužívá práva použití zbraně, v Kadani, ve Šternberku a na jiných místech, kde bylo zastřeleno mnoho zcela nevinných německých lidí, prostě proto, že dotčený velitel se stal trochu nervosním nebo poněvadž tehdy bylo úmyslem stříleti do Němců a dáti výstražný příklad proti právu sebeurčení.

Podle starého rakouského služebního řádu vojenského byl při každém zakročení nutným souhlas politického úředníka a vojenského velitele, leč že by vojenské oddělení bylo od shluknuvších se napadeno anebo skutečně insultováno, jak se tehdy pravilo; bod 518/I však ustanovoval: "Nutno šetřiti neozbrojených žen, dětí a starců". Avšak právě to se v Kadani a ve Šternberku nestalo, celé množství neozbrojených žen, dětí a starců bylo zastřeleno zezadu. Již tehdy nebylo tedy zachováváno toto ustanovení a nyní právo použíti zbraně rozšiřuje se na četnictvo a policii stejně, jak již existovalo u vojska. Tím ovšem vzrůstá nebezpečí pro obyvatelstvo. V odst. 2 bodu 518 se pravilo: "Střelné zbraně smí se používati jen tehdy, když nestačí útok bodákem, nebo když je oddělení nuceno použíti zbraně střelné v nutné obraně". Nuže tehdy r. 1919 jistě to nebylo nutno. Když už měla býti náměstí v těchto městech vyklizena, byl by jistě stačil útok bodákem. Střílelo se však do lidu nejen puškami, střílelo se i puškami strojními a při tom ostřelováno bylo celé náměstí, takže právě takoví lidé, kteří stáli vzadu a všech těch událostí se neúčastnili, byli zasaženi a usmrceni.

Důsledkem toho patří takové omezující předpisy, jaké byly již ve starém Rakousku ve služebním řádě vojenském, také do tohoto zákona, bohužel však v tom směru nebylo času zabývati se všemi takovými možnostmi, jež z takového zákona vyplývají; bylo plno starostí, pobouření a rozčilení pro to, že 5 vagonů součástek strojních pušek bylo dopraveno do Maďarska. Tím jste si lámali hlavu, celé dni se o tom hovořilo, proto není času zabývati se podrobně předloženou osnovou. My víme dobře, že nelze mluviti o rozčilení mezi německým obyvatelstvem pro případ svatogotthardský, nikoho u nás venku nenapadne rozčilovati se proto, že Maďarsko dostalo 5 vagonů součástek strojních pušek, neboť víme po všech projevech našeho ministra zahraničí a ministra vnitra, že Československá republika jest tak konsolidována, že jí rozhodně nezpůsobí velikou škodu 5 vagonů součástek strojních pušek. Proto nejsme naprosto znepokojeni a důvěřivě hledíme do budoucnosti a nebudeme se tedy rozčilovati a pobuřovati, jak to tvrdil včera posl. Windirsch, že prý to dělá venku německé obyvatelstvo. Velmi by nás zajímalo zvěděti, kde takové pobouření v německém území jest. My o tom naprosto nic nevíme a museli jsme se také proto včera smáti, když se s takovou theatrálností mluvilo o pobouření mezi německým obyvatelstvem pro zásilku zbraní do Maďarska. Přáli bychom si, abyste se zabývali podrobněji takovými zákonnými předpisy a návrhy, aby se při tom mohlo zabrániti jistě velikému ohrožení obyvatelstva. O to však není patrně zájmu a přenechává se to zcela blahovůli vlády; ať se jí zlíbí předložiti návrh jakýkoliv, všecko se spolkne a jste s tím úplně spokojeni, jen když se podporuje a posiluje tím všemohoucnost státních orgánů.

Při této příležitosti chci upozorniti ještě na zvláštnost, která je v zákoně. Praví se tam: Stejná práva jako četnictvu poskytují se pro použití zbraní také sboru stráže bezpečnostní. Tím je tedy řečeno, že organisovanému sboru stráže bezpečnosti dostává se sice stejných práv, není však řečeno, že práva použíti zbraň dostává se také všeobecně policii obecní v tom rozsahu, jak je tu přiznáno četnictvu a státní policii. Obecní policie může se tedy dáti klidně zabíti, obecní policista anebo místní policista musí se dáti zabíti, anebo použije-li zbraně, musí se dáti zavříti, chráněna je jenom policie státní a četnictvo; policie obecní naproti tomu netěší se nejmenší oblibě a proto také žádné ochraně. Rozhodně bylo by velmi nutno také v tomto směru učiniti opatření, domníváte-li se, že bezpečnostní orgány mají býti všeobecně lépe chráněny než dosud - a tento názor tu je, neboť v osnově, která je 4. odstavcem dnešního denního pořadu, o nucených pracovních koloniích, stojí výslovně, že dozorčí orgány v trestnicích, ve věznicích, v donucovacích pracovnách, v pracovních koloniích a v polepšovacích ústavech budoucně obdrží stejná práva k použití zbraně jako četnictvo. Tato podstatně rozšířená práva k použití zbraně přiznávají se tudíž také kterémukoliv dozorci vězňů anebo dozorci v trestaneckých koloniích, kam mohou se dostati i političtí zločinci, aby neutekli; může použíti hned střelné zbraně. Policii obecní naproti tomu se ku podivu takových práv nedostává. Chcete ještě posíliti, podepříti a vybudovati moc státu a státní byrokracie a její ruky, samospráva naproti tomu je ničena při každé příležitosti.

Jsme v dobách předbřeznových. Uplynulo 80 let od té doby, kdy se lid v Rakousku pozdvihl proti Metternichovi a vynutil tehdy nejen jeho propuštění, nýbrž i zmírnění policejního tlaku a zrušení censury. Dnes by bylo takové pozdvižení právě tak oprávněno a dokonce mravně nutnější než tehdy, neboť přes ústavu na venek demokratickou vládne opět systém, který není ani o vlas lepší, než před 100 lety a který tehdy přímo hnal do revoluce svobodomyslné občany německého a českého jazyka bez rozdílu národnosti. Mocenská domýšlivost vysoké byrokracie nezná již dnes mezí. Bezmezně přehnaná centralisace jest politické svobodě každého jednotlivce daleko nebezpečnější, než staré císařské patenty a nařízení tehdejší státní vlády za Metternicha a parlament jest snížen na přikyvující stroj a pracuje podle mínění loutkářů působících za kulisami jenom tehdy dobře, vykonává-li jejich vůli. "Sláva svobodě, sláva tak veliká, až jí nelze dosáhnouti!" Tak můžete při slavnosti desetiletého založení republiky právem volati a dmouti prsa pýchou, jak daleko jste to dopracovali v těch 10 letech. Nejlepší měřítko toho, jak opravdově vládě jde o zachování práva na svobodu zaručeného v ústavě, jest zřejmo z praxe zákona tiskového, po případě z tiskové censury. Pan ministr Mayr-Harting přiznal v rozpočtovém výboru při poradách o státním rozpočtu pro rok 1928, že se počet konfiskací v době od 1. ledna do 25. října 1927 proti stejné době roku minulého téměř zdvojnásobil, totiž z 833 stoupl na 1522. Tehdy ujišťoval, že se přičiní, aby v budoucnosti byla censura vykonávána co možná mírně. Ve skutečnosti však se stala konfiskační praxe ještě daleko horší než dříve, a jako důkaz tohoto tvrzení chci uvésti několik příkladů z poslední doby a z území zcela úzkého, z něhož přicházím, totiž ze Slezska a ze severní Moravy.

Právě v posledních týdnech měli jsme dosti příležitosti poznati vládu červené tužky censorovy. Nejprve tu mám listy "Oderberger Zeitung", "Teschener Anzeiger", "Waagstädter Bezirkszeitung" a "Deutsche Volkswehr" ve Frýdku, číslo ze 17. prosince 1927. Je tam konfiskována báseň "Galeje", která vyšla v různých časopisech bez závady. Zní (čte):

Galeje...

Z chystané sbírky básní "Sudetendeutsche"

od Hermanna Hesse.

Žár horečky sálá jim z tepu cév,

jsou mozol jen samý, prach a krev,

a v okovech proklatci musí dřít,

tak plaví se na "svojí" galeji...

A hvězdy tu nikde, jejíž by svit

jim ozářil duše v té trýzni běd,

bič fojtů jen slyšet se v rozkoši chvět,

jímž o "vlasti" cti zpěv jim zapějí. -

Jim hořem už vyprahl skoro zrak,

jich žíly a svaly jsou napiaty tak,

že strhá je nezkrotná zášť a hněv -

kams v prázdno ti dole tam vzhlížejí.

A výš, - ač v jich žilách je stejná krev -

se s úsměvem fojtové před pány klaní jen

a rádi to slyší, že "nový směr" zaveden,

jímž pluje se v otrocké galeji...

"Vy, zvěři tam dole, jimž jho svírá plec,

proč v zahálce leníte, táhněte přec! -

Vy, fojti, pryč odtud a konejte povinnost!"

To žádá čest "vlasti" teď pádněji... - -

Tu v překotném přívalu důtek chvost

se rozsviští rozbouřen rázem v ráz,

že ani těch fojtů um nezdolá zas

běh rozkymácených galejí...

Těm dole zub v maso zatíná vztek,

už nedbají na fojtů urputný skřek,

jim z dáli zasvitl věčný jas,

v zář jeho se galeje noří...

Teď modlí se stále, by zachránce v sráz

loď otroků potopil konečně kdes,

pak vyplavou radostně na útes

co volní v zářícím moři...

Tím jsem chtěl jenom dokázati, že slova pana ministra Mayr-Hartinga, že bude pečovati o mírnou praxi, nebyla splněna, naopak, že mnohý censor ještě hůře než dříve jezdí po konfiskacích.

Dne 23. listopadu 1927 bylo rovněž z časopisu "Deutsche Volkswehr" ve Frýdku zabaveno místo v nevinném článku: "Tři a půl roku spořitelního výboru, existujícího proti stanovám ve Frýdku." Z toho byla zabavena věta: (Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 26. ledna 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.).

Výtka illoyality postihuje především samy domnělé tvůrce státu, poněvadž dávají vyráběti zákony po stech nezjednají jim však autority, která by těm zákonům vždy a všude dopomohla k platnosti." V té věci bylo posl. Schollichovi na jeho dotaz po případě interpelaci sděleno, že toto místo, které jsem nyní přečetl, muselo býti vyloučeno presidiem poslanecké sněmovny z interpelace jako projev "mravnost" - mravnost! - "hrubě urážející!", že tato slova nesmí býti vytištěna. Táži se přítomných pánů, zda v tom skutečně mohou spatřovati hrubé porušení mravnosti. Je velmi pozoruhodno, že i předsednictvo sněmovny se propůjčuje k takové censuře, jaká opravdu nemohla býti horší za Metternicha, rozhodně však je naprosto nedůstojná parlamentu ve 20. století.

Podobný případ se stal zase s časopisem "Deutsche Volkswehr" z 8. října 1927, kde byly konfiskovány tyto věty: "Český tisk je pln nenávistných článků o velkolepých slavnostech Hindenburgových v říši při 80. narozeninách říšského presidenta německého. V žádném časopise nečetli jsme dosud o blahopřání presidenta Masaryka Hindenburgovi a takové opominutí bylo by podle mezinárodního taktu jistě považováno za beztaktnost." Také to bylo tehdy zabaveno, ačkoliv tím byla konstatována jen skutečnost.

A nyní časopis "Freudenthaler Zeitung". V Bruntále byla v tomto roce, a to 18. ledna, provedena konfiskace. Ve článku "Dva letečtí desertéři uletěli s vojenským letadlem" praví se v poslední větě: "S ochranou vlasti českým letectvím vypadá to velmi bledě." Také to muselo býti zabaveno, ač to nevyjadřovalo nic jiného, než že to stojí velmi bledě s ochranou vlasti "českým letectvím" - při čemž nemuselo býti ani míněno letectví vojenské, mohlo se to přece týkati také letectví civilního. A nyní, poslední sobotu, 21. ledna, byl zabaven tamním censorem celý článek v listě "Freudenthaler Zeitung", censorem, který ostatně teprve letos tam přišel a ukazuje se velmi nepříjemným, když také list "Deutsche Zeitung" v Bruntále teprve nedávno zabavil, pročež posl. Schollich podal interpelaci. Jde o zřízení střelnice v Bruntále. Nebudu se touto věcí zabývati, jenom přečtu onen článek z "Freudenthaler Zeitung", který je nadepsán: "Nové zbavení práv města Bruntálu. Zestátnění policie." Článek zní (čte): "V jubilejním roce této republiky nutno vykázati ještě více českých úspěchů než dosud. Takový úspěch mezi nesčetnými jinými má tvořiti také zestátnění policie v Bruntále. Jak se dovídáme, má se dostati městu Bruntálu r. 1928, nejdéle 1. ledna 1929 expositury státní policie v Krňově. To není nic jiného nežli nové omezení obecní samosprávy, akt Němcům nepřátelský. Toto pohrdání právem německého města projeví se nejen národnostně, nýbrž i hospodářsky. Nejen že němečtí strážníci přijdou o chleba, že budou připraveni o svá místa, zestátnění směřuje k systematickému počešťování města. Tento akt nutno označiti jako čin odporující právu mezinárodnímu. Předem může domácí německé obyvatelstvo očekávati - dokazují to všecka obsazování přednostenských míst Čechy - že správce státní policejní expositury bude puncovaným Čechem. Jinak to přece mocní v tomto státě nedělají, a strážníci se vezmou z řad spolehlivých republikánů. Četnictvo a vojsko nemohlo ještě všude špehovati podle svých služebních předpisů. K tomu má býti povolána nyní státní policie. Němci budou tedy musiti nejen platiti daně a dávky, až se budou ohýbati, za to se dávají ještě pod křídla andělů strážců, kteří budou pendrekem tím raději mávati, čím více drábských práv se jim přizná proti Němcům. Ryze německé městské zastupitelstvo a německé obyvatelstvo města postaví se rozhodně proti hrozícímu rdoušení obecní správy a bude se museti brániti zásadě zbavování práv. Bude tomu brzy 9 let, kdy dělník Karel Fischer stal se obětí německé svobody, práva na sebeurčení, na hlavním náměstí v Bruntále, nedaleko policejní strážnice. Zákeřný krvavý čin dodnes nebyl ještě potrestán. Považme, co nám od té doby v této republice bylo vzato na právu, vlastnictví a državě.

Postavme se v tomto německém městě za své německé strážníky, nenechme jich vyhoditi na dlažbu. Nesmíme připustiti, aby zase díl německé obecní samosprávy byl ztracen.

Kdyby státní moc přece vystřelila proti německému obyvatelstvu šíp zasahující jeho právo, pak doufáme, že i nejdůvěřivějšímu bude jasno, kam sahá vliv německých vládních poslanců."

To je "Freudenthaler Zeitung" z poslední soboty. Podobná konfiskace stala se v časopise "Nordmährischer Grenzbote" z 18. ledna 1928, č. 8. Byl tam uveřejněn článek sen. Oberleithnera s nadpisem: "Zestátnění policie - nový akt počešťovací." Ze článku byly zabaveny tyto věty (čte): "Odpovídá to demokracii, nebo nelze takový postup vlády srovnati s nejhorším despotismem, jakému je nějaký národ vydán? Nepodobá se celé to jednání vlády činu vlády francouzské proti německému lidu v Poruří a v Porýnsku? Není stav, v němž se nalézáme, analogický s obsazením nepřátelského území? A to se nazývá vládou rovných s rovnými, to se nazývá demokracií!" Dále bylo zabaveno z tohoto článku, když se tam mluvilo o řeči českého vyslance v Berlíně k Novému roku, toto místo: "Když se však vyjádří v cizině stejně také vůdci německého lidu, co se v poslední době opětně stalo, pak hraničí to s národní zradou a volá po nejostřejším odporu." Dále propadla konfiskaci věta: "Nesmírný počet intelektuálů je ohrožen hladem a veliký počet řemeslníků z bídy koná práce nádenické." Také to muselo býti konfiskováno, ač je to skutečnost, která se tu zjišťuje. Dále ve větě: "Mluvil-li jsem o těchto nevyvratitelných skutečnostech v obecní radě, pak se to stalo proto, abychom konali práci i v obecní správě šumperské u vědomí, že patříme k německému národu", byla konfiskována slova: "a že jí nekonáme v nezodpovědném služebníčkování vůči vládě nám nepřátelské". Všecka tato místa byla zabavena a je přímo směšné, když se proti tomu staví tvrzení pana ministra spravedlnosti Mayr-Hartinga, který pravil, že vinu na těchto konfiskacích nemá snad zostření censury, nýbrž ostřejší psaní tisku. To neodpovídá nikterak skutečnosti. Ponechávám to klidně posouzení každého jednotlivce z přítomných. Jak již řečeno, působí přímo směšně, co všechno propadne červené tužce v této svobodné, demokratické republice. Demokracie tu patrně není diskusí, jak říká Masaryk, nýbrž konfiskací. Úmysl jest zřejmý: Zastrašiti jisté listy a neustálým zabavováním je těžce poškoditi. Právě tak jako v dobách Metternichových spatřuje vláda v potlačování tisku prostředek, aby podporovala vládnoucí systém. Na druhé straně jsme opět viděli, že na podporu tohoto systému vydávají se také státní peníze, že se rozvinuje propaganda, která skutečnosti naprosto neodpovídá. Mám tu časopis z 1. ledna t. r., zvaný "Heimatsbote, Zeitschrift für die Interessen der čechoslovakischen Staatsangehörigen im Auslande". Tento list je tištěn v Praze a vydáván a placen ministerstvem vnitra z těch 27 milionů, které byly zařazeny do státního rozpočtu pro r. 1928 na účely propagační, Má poškoditi svaz sudetských Němců v německé říši a v Rakousku, a rozdává se tam bezplatně. Bylo mě posláno jedno číslo, poněvadž se v něm jeden článek zabývá mou osobou. Článek má nadpis: "Německonacionální vražedné historky" a insinuje se mi, tedy podkládá, že ve Zhořelci ve shromáždění jsem dával k lepšímu opravdu vražedné historky z Československa. Mezi jiným se tam praví, že prý jsem prohlásil, nebo projevil obavu, že třetí generace ponese v sobě již státní myšlenku, poněvadž se tu otravují lidské duše. V odpovědi na to se praví, když třetí generace ponese v sobě státní myšlenku, že to není přece nic strašného, nýbrž (ve smyslu pisatele a vydavatele časopisu) jistě velmi vítáno. Dále se tvrdilo, že prý jsem přece prohlásil, že Československo chce zničiti Německo a připojiti území až k Chotěbuzi a k Odře. A nyní ten pisálek na konec praví: "Že Československo má s Německem plány anekční" - pozorujte jen tu krásnou němčinu - "tomu věří jenom člověk duševně méněcenný." Tím duševně méněcenným jsem míněn ovšem já. Nemám samozřejmě příčiny zabývati se blíže takovým ne právě na výši stojícím novinářským žvástem o mé řeči, kterou prý jsem promluvil v cizině. Při této příležitosti chci jen poukázati na to, že k takovým účelům je peněz dost, a že se tu nenajdecensor, který by v tom viděl nějakou závadu, kdežto na druhé straně u nás veškerý zdejší tisk, pokud není ve vládním táboře, je vydán nejhorší censuře a potlačován.

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP