Úterý 4. dubna 1922

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Darula.

Posl. Darula: Pánovia a panie! Predo mnou viac rečníkov zmienilo sa o maďarskom zákone tak zvaném hadi törvény z roku 1912.

My na Slovensku zdedili sme zákony starej Maďárie. Zákony tieto zpracované maďarskými magnátmi, smerujúce ku blahu a dobru vládnucich tried, robené z čiastky k válečnému stavu, slúžily imperiu rakúsko-maďarskej monarchie a divím sa tomu, že takéto zákony neboly po revolúcii októbrovej ihneď zrušené.

Dnes, po štyrročnom trvaní Československej republiky, sa prikročuje k úprave alebo zhoršeniu Tiszovského zákona, ktorým a mnohými podobnými slovenský ľud bol otročený za starého Maďarska a umožňoval, ba ešte i dnes umožňuje československej demokratičnosti, aby slovenský ľud nezapomínal na éru Tiszovu a tisícileté otroctvo.

Pod pláštikom tohoto zákona rozvírily sa pomery na Slovensku tým spôsobom, že o oslobodenie slovenského národa nemôže byť reči. Či je pre slovenského robotníka výhodou alebo oslobodením, keď ho drakonickým zákonom sputá miesto Tiszu Mičura? A aby konkretnejšie sa vyjadril: Zmenily sa len osoby, ale režim je starý, konservatívny, ba ešte horší ako pod knutou maďarskej oligarichie. Či bol príklad za starých dôb na toľko vrážd, ktoré boly četníctvom páchané na Slovači? Za 4 roky páchané vraždy a ukrutnosti sú v živej pamäti slovenského robotného ľudu. A či stala sa náprava aspoň v jednom prípade? Či aspoň raz prehlásil premiér vlády poľutovanie nad spáchanými ukrutnosťmi a sľúbil-li, že postará sa o príkladné potrestanie vrahov? (Hlas: Povýšil je!) Toho sme ešte tu v tak zvanej demokratickej republike nepočuli.

Na naše intervencie a interpellácie odpovede písomné hlucho a nemoznesú plátky, ktoré páni ministri nechávajú napísať podriadeným úradníkom a pri ních hlavnou vecou je štýl konceptu, obsah nikdy neodpovedá interpellácii. Som zvedavý, čo odpovie pán minister s plnou mocou pre Slovensko Mičura na ukrutnosti spáchané na mäsiarskom pomocníkovi Dimovi, (Výkřiky.) ktorému četníci len preto, že im bola sľúbená odmena, klince bili do pätí, aby sa priznal, keď že ho pred tým palicami zbili. Nevinný človek od múk vzal četnícku karabinu a strelil si do úst. To je riadenie po vzoru humanity p. Masaryka? Takýchto prípadov interpellujeme nesčíslne, ale "demokrácia" zúri ďalej.

Zákonom týmto bolo stanné právo v účinnosti stále a vyhlásenie štatária pánom dr. Dérerom a Mičurom znamenalo len dôtklivé upozornenie občanov na Slovensku, aby nezapomneli, že Damoklosov meč stále im visí nad hlavou. Neverím tomu, že by koaličným stranám, kde sedia vedľa agrárnikov národní demokrati, srdce zmäklo, a s čiastočnou zmenou že by sa stala náprava politických pomeror na Slovensku.

Vidno to i z toho, že rečník soc. demokratickej strany kolega Markovič stále v rozpakoch a nejasne jednal o tomto zákone a robil to len preto, lebo to koalicia žiada. Je to podivné, že pán kol. Klimo je nadšený za tisovský zákon, je podivné, že ako Slovák a slovenský poslanec môže tak oduševnene hovoriť za to, čo bolo príkré duchu všetkých Slovákov. To neni konsekvencia človeka zo Slovenska. Slovák nikdy takto nejedná!

Keď si vzpomeniem na rozhovor s nedávno príjdenými americkými Slovákmi, ktorým generál Štefánik povedal: "Len sa ta, Slovač, na frontu, utvorime si my Slováci a Češi republiku, urobíme si z nej takú malú Ameriku, kde bude sloboda a rovnoprávnosť." Pripadá to ironicky. (Hlas: Prügelpatent!)

A abysom sa vrátil k reči pána kol. Klimo, ktorý povedal, keď boly tu výtky od poslancov z ľudovej strany, že ten zákon nesmeruje proti ľuďákom. (Hlas: Tak by sa pýtal, proti ktorým smeruje!) Smeruje proti komunistom, a divím sa tomu, že pán kolega neodporúčal, aby na hlavičku toho zákona bolo nadpisané: "zákon o výminečnom stave, zákon proti komunistom a oposicii na Slovensku".

Pánovia a panie! Chcete vnucovať slobodu a hovorite o demokracii. A kde je tu právo a spravedlnosť, kde je tu sloboda? Shromažďovacie a spolčovacie právo je vzorné u nás. Lebo na každom tábore, na každej schôdzi je četnikov celé roje a špiclov namiešaných medzi poslucháčmi ako kúkolu v zboží. Povolenie alebo nepovolenie schôdzok, táborov je odvislé od intelligencie, alebo rozhľadu slúžnovcov a županov. A cenzúra je priamo hanbou demokracie. Cenzúra znamená umlčanie verejného prejavu a na tomto poli cenzorovia na Slovensku dosiahli glorie. (Hlas: To je skandál!) Tak sprostým spôsobom, ako cenzúra riadi na Slovensku, nieť príkladu ani z Bachových časov, a jestli je tu obava, že pre slovenský ľud je príkro pisať pravdu, znamená to len tú demokratičnosť, ktorou sa štátotvorní politikovia oháňajú pred svetom. V našich listoch "Pravda Chudoby" a "Hlas Ľudu" sú vycenzúrované slovičká: kapitalist, buržoasia, soviet, barbár, pomsta atd. Taketo slovičká sú vycenzúrované, ba mnohokráť naše listy sú viac biele než písmom obsypané.

Celým režimom týchto zákonov bitá je len oposicia, len tí, ktorí neťahajú káru tohoto kapitalistického štátu, ale takí, ktorí povedia otvorene svoju kritiku.

O koľko sú na tomto lepšie občania nemeckého jazyka na území českom, ktorých nemusí hlava bolieť, aby zaoberali sa výtkami proti takýmto zákonom ani vtedy, keď by oplakávali Franz Jósefa lebo Karla ani vtedy, keď by radšej patrili k veľkej nemeckej ríši, ovšem nemyslím tu všetkych občanov nemeckého jazyka, lebo sú tam i naši komunisti, ktorí pripadajú strane našej a nemajú tejto nadšenosti a myšlienky.

Výnimečným stavom znemožňuje sa výchova ľudu a ubíjaná je prezieravosť. Spravodlivá kritika môže prísť len od strán oposičných, nie však od strán vládnych, ktoré zakrývajú skutočnosti a neopovážia sa povedať pravdu, uprímnú mienku a mlčia zo stranických dôvodov o sťažnostiach a bolestiach slovenského ľudu. Cely štátny aparát pracuje k tomu, aby umlčoval hnutie komunistické. V úradoch všade je napiatá zaujatosť voči komunistom. Zásadne nevedia sa postaviť proti nám. Nevedia a nemôžu podvrátiť vznesené nauky, preto tá brutalita, surová moc. Dosť sme upozorňovali, publikovali zloriady, na každom mieste, i tu; v našich rečiach sme pranýrovali zločincov a všetky špatnosti páchané na malom ľude.

Bolo dosť času k úpravám a keď staneme v odboj, nehovorte nám, že sme vás neupozornili dosť napred. Práve týmto podcenovaním Slovenska robia sa štvanice proti Čechom. Prečo sa jedná zvlášte o Slovensku, keďže Česko len so Slovenskom tvorí jednu republiku? Najhanobnejším činom je uplatnovať zákon tohoto druhu, ba je hriechom páchaným na slovenskom ľudu, a tým špatnejším je, že sú poslanci zo Slovenska, ktorí mlčia alebo schvaľujú tento zákon, buďto nie sú na čistom, k čomu budú prikyvovať; ale za to budú zodpovedať robotnému ľudu a celej verejnosti na Slovensku. Nemalo by byť poslanca zo Slovenska, bez ohľadu na strany, že by sa neohradzoval proti tomuto potupovaniu, podcenovaniu vyspelosti slovenského ľudu v politickom smysle. Ale slovenskí poslanci podajú svedectvo duševnej ich chudoby o nevyspelosti Slovenska, ktorí hlasovať budú pre tento zákon.

My komunisti žiadame zrušiť všetky ľudu nepriaznivé zákony a nie upravovať prácu Tisovu. My nielen že neprijímame tento zákon, ale protestujeme proti tomuto zákonu. (Potlesk komunistických i slovenských ľudových poslanců.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr. Haas.

Posl. dr. Haas (německy): Slavná sněmovno! Tento návrh zákona obsahuje již ve svém nadpise malé nesprávné hlášení. Toto nesprávné hlášení jest jen pokračováním nesprávných hlášení, jež pan ministerský předseda dr. Beneš dal do novin a jež směřovala k tomu, aby na Slovensku a v Podkarpatské Rusi stanné právo a výjimečná opatření byla zrušena. Pravdou je pravý opak. Tento zákon má zdání, jakoby se mělo stanné právo zrušiti. Ve skutečnosti však praví zákon expressis verbis, zcela výslovně, že stanné právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi má trvati dále. Zákonodárce sankcionuje tedy vládní zásadu nynější vlády, že na Slovensku a v Podkarpatské Rusi dlužno vládnouti stanným právem a výjimečnými opatřeními.

Bolestně se dotýká sociálního demokrata, snaží-li se slovenský sociální demokrat obhajovati s této tribuny dosavadní vládní opatření, zavržitelná bez vší pochyby již se stanoviska čistě občansko-demokratického a tím spíše se stanoviska sociálně demokratického. A jak se pokoušejí je obhájiti? Zásadami a odůvodněními čistě starorakouskými! Co nám řekl pan dr. Markovič? Řekl nám, že kdybychom chtěli odstraniti článek LXIII., odňali bychom tím půdu pod nohama mnohým sociálně-politickým opatřením na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Pamatujete se na staré dobré Rakousko, na nařízení § 14, na císařská nařízení, jimiž se také občas zaváděla šibenice, snažili se nám je učiniti stravitelnějšími a snesitelnějšími tím, že říkali: Také úrazové pojištění dělnictva a reforma nemocenského pojištění se zavedly nařízeními §u 14, nesmějí tedy již sociální demokraté haněti nařízení podle §u 14, naopak, sociální demokrat musí nařízení §em 14 chváliti, neboť jinak by nebylo došlo k pojišťování hornictva a k reformě nemocenského pojišťování.

Tak nějak odůvodňoval dr. Markovič vládní předlohu. Odpusťte, neodůvodňoval - neboť odůvodňováním to nelze nazvati - pokoušel se uklidniti své svědomí anebo nám namluviti, že skutečně věří, co povídá. V pravdě však nemůže žádný skutečný demokrat - slevuji se sociálního demokrata na demokrata - (Souhlas na levici.) a tím méně sociální demokrat nalézti odůvodnění pro to, že by se mělo v zemi vládnouti stanným právem a výjimečnými opatřeními. (Potlesk na levici.) Bylo by možno citovati starého latinského básníka: Difficile est satiram non scribere. Ale věc je příliš smutná, aby se vtipkovalo. Bylo by ovšem možno vtipkovati o právní formě zákona. Článek I. něco poskytuje, článek II. to opět bere, a nejen to, on bere ještě něco kromě toho. Kdežto až dosud byl celý vládní systém vybudován na opatřeních vlády, jež se odvolávala na článek zákona Tiszovy vlády, který vlastně už neplatil, přičiňuje k němu nyní zákonodárce přídavek. Praví se výslovně: "To, co bylo posud, je dobré a má trvati dále." Kdežto až dosud se vláda po případě mohla strachovati, že bude napadena, že budou její opatření prohlášena neplatnými, praví nyní zákonodárce: "Milá vládo, co jsi dosud udělala, zřízení šibenic na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, bylo správné, byla jsi k tomu oprávněna nejen v minulosti, nýbrž máš k tomu býti oprávněna i v budoucnosti."

Nechci míti pro pány vládní většiny přednášku o vládních zásadách. Znáte asi staré, již opotřebované rčení: Na bajonetech se sedí špatně. O tom již dále nemluvme. Jedno však bych zde rád zdůraznil, a proto jsem se vlastně přihlásil ke slovu, že to je nejenom nesprávné hlášení, nýbrž matení veřejnosti, mluví-li se v novinách o zrušení stanného práva a výjimečných opatření a zároveň se v prvém článku praví: Všechna opatření, která byla až posud vydána na základě článku LXIII. a na základě dodatečných zákonů, jež byly vydány k tomuto článku, trvají dále.

Nyní ještě něco, ještě jedno matení, jediné svého druhu, které je nedůstojno zákonodárného sboru. To se stalo v ústavněprávním výboru. V článku II., odst. 3., vládní předlohy stálo toto: "Pokud bylo stanné právo doposud vyhlášeno na základě dosavadních předpisů, zůstává v platnosti." Dr. Markovič navrhl, aby se tento odstavec škrtl. To stálo také v novinách. Co si zde musí rozumný člověk mysliti? Že ústavní výbor návrh přijal, aby stanného práva již nebylo. To by se musil každý domnívati. Ale tato domněnka je naprostý omyl! Tento odstavec byl totiž zbytečný. Vláda byla pro vládní většinu příliš poctivá. Řekla, co chce učiniti a k čemu je také již oprávněna podle nynějšího slovného znění §u 1, článku 1. Je to tedy laciná sláva, neboť se škrtá ustanovení, jehož škrtnutí nemá významu, poněvadž stanné právo trvá dále podle jiného ustanovení. Tu je demokracie, tu jsou demokratické zásady beze vší pochyby házecím míčem, to značí divadelní představení před obyvatelstvem, aby se pak, bude-li třeba, přesunula vina na úřady, které si zákon špatně vykládaly. Již jsme zažili takové výmluvy, když se jednalo o učitelské zákony. Tu jsem sám slyšel, jak se velmi mnozí pánové vládní většiny, když se učitelé obraceli proti zrušení, proti prolomení parity, ospravedlňovali tím, že nebyli dostatečně informováni; kdyby byli bývali informováni, že by byli zákona nepropustili. Musím si nyní mimovolně připomenouti tuto věc právě proto, že sociálně demokratický odůvodňovatel této předlohy navrhl, aby odstavec 3., který poctivě zní: "Stanné právo trvá," byl škrtnut, a tím vyvolal ve veřejností ne správné mínění, že se stanné právo přijetím tohoto zákona rusí. Jakmile však v čl. 1. se praví, že všechna výjimečná opa tření trvají dále, je právě výslovné ustanovení o tom, že stanné právo trvá, zbytečné, poněvadž stanné právo je také takové výjimečné opatření, které bylo vyhlášeno a trvá dále na základě nařízení. (Posl. dr. Lelley [německy]: Docela sprostý podvod!) Toho odtud nesmím říci. (Veselost na levici. - Posl. dr. Lelley [německy]: Ale já to říkám!) Námitce, že předpisy sociálně-politické nemají býti rušeny, jsme čelili návrhem, v němž jsme pravili: "Všechna výjimečná opatření policejního a právně trestního rázu se zrušují." Tím jsme řekli implicite, že všechna ostatní opatření, jež se týkají sociálních otázek, jako některé unifikační předpisy o sociálním pojištění, dále trvají. Tento návrh většinové strany prostě odmítly a zůstalo přes to dále při výmluvě na sociální předpisy, které se ruší zrušením článku LXIII. Tyto předlohy nám byly předloženy v ústavně-právním výboru. Skutečně bylo několik takových předpisů vydáno. Ty všechny se však mohly již dávno nahraditi zákonem. Bylo by ovšem nutno zjistiti - a to zdůrazňuji - že článek LXIII. již dávno neplatí, že i maďarská Tiszova vláda byla tak pokroková, že řekla, že působnost předpisů vy daných na základě čl. LXIII. přestává čtyři měsíce po ukončení války. Byla pokrokovější než demokratická vláda demokratické Československé republiky.

Druhé odůvodnění, se kterým se nám také dr. Markovič produkoval, je odůvodnění unifikací. Unifikují se, na to si už musí Slováci a Podkarpatští Rusové zvyknouti, jenom ty přípisy, které jsou nepříjemné; kde by šlo naproti tomu o to, aby se unifikační cestou dostaly na Slovensko nějaké předpisy pokrokové, tam se neunifikuje. (Posl. dr. Lelley [německy]: Tu se jen připravuje!) Ano, pane kolego, a studuje - to trvá déle. Unifikuje se! Co se unifikuje? Unifikuje se šibenice a šibeniční prakse a především se unifikuje náš překrásný, po starém Rakousku zděděný tiskový zákon.

Aby si však Slováci nemyslili, že by snad mohli býti účastni případného pokroku v tak zvaných historických zemích, prohlásí se, že starorakouské předpisy o tiskové censuře mají pro Slovensko trvati až do 31. prosince 1930. Je tedy v tomto zákoně také již zajištěn prapodivný "pokrokový program". Praví se totiž výslovně, že starorakouské tiskové zákony pozbývají platnosti teprve 31. prosince 1930. (Posl. Merta: Kdo ví, co do té doby bude!) To se neví. Ale o to jde, a to chci zjistiti, že většina zde vytvořila program. Vy, pánové z většiny, jste o tom přesvědčeni - je-li to pravda, o to se nebudeme příti, my jsme jiného mínění - budete-li až do r. 1930 tisk takto rdousiti, že vychováte Slováky na dobré československé státní občany. (Posl. dr. Juriga [německy]: Bičem to nepůjde!) Také si myslím že ne, naopak, jsem přesvědčen o tom, že tato metoda státoobčanské výchovy musí vésti k opaku. Podali jsme v ústavně-právním výboru návrh, aby se aspoň škrtla ta pobuřující lhůta do 31. prosince 1930. A tu se nám namítalo: Vždyť to je pak mnohem horší, není-li zákon vůbec časově obmezen, tu by si mohli na Slovensku mysliti, že nebude ani řeči o pokroku v tiskovém zákonodárství! Podvolili jsme se, s námi možno mluviti, a řekli jsme: Má-li už býti nějaký lhůtový zákon, určeme 31. prosinec 1923, a tím je to odbyto; tu máme lhůtu, ale nikterak lhůtu tak dlouhou, jaká se jmenuje ve vládní předloze.

Mluví se zde o unifikování. Ale ze všech ustanovení, týkajících se trestního řízení, vyhledá se jen stanné právo a censura, a to pravděpodobně proto, poněvadž dnes podle uherského práva stanné právo a tisková censura neexistují. A tak dostanou Slováci novou svobodu unifikovanou podle historických zásad historických zemí, vytvořenou násilnickým Rakouskem. To má býti unifikace!

Dámy a pánové! Zákon je takového rázu, že když už byl hotov, bylo v ústavněprávním výboru spotřebováno na nadpis více myšlenek a duševního oleje, než na celý zákon. Chtěli to pěkně vyparáditi, protože do novin přijde většinou jen nadpis; věc měla následkem toho pěkně vypadati, měla zároveň vynechati pravdu, ale to, co se říká, nemělo říci úplně nesprávně. A po dlouhém přemýšlení o nadpisu vytvořili konečně název: vydává se zákon, kterým se částečně ruší čl. LXIII. z roku 1912 o výjimečných opatřeních a pozměňují se jisté předpisy o stanném právu. To je tuze krásně řečeno. To je celá hatlanina a opravdu žádná lež. Třeba říci, že se podařilo nalézti nadpis, který krásně vypadá, jako pokrok, ale de facto zakrývá krvavou reakci.

Rád bych se ještě zmínil o maličké podrobnosti. Do zákona bylo přijato také ustanovení, které také zase zcela po starorakouské praksi představuje trošku pokroku. Praví se totiž, a to platí pro celou Československou republiku, že se vyhlášení stanného práva musí předložiti nejbližší parlamentní schůzi. To je jediný pokrok, jejž možno v tomto zákoně zaznamenati. Ale byl to zase ohromně těžký porod, než se tato pokroková myšlenka, která platí pro celou republiku, vpravila do tohoto hrozně zpátečnického zákona, který platí jen pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. To bylo také nesmírně obtížné, stálo to strašně mnoho práce, a ten, kdo byl přítomen jednání ústavně-právního výboru, nemohl se ubrániti citu, že ve vládní většině zasedají velmi mnozí, jimž, třebaže pro zákon hlasují a dokonce se snaží jej odůvodniti, je celá tato předloha strašně proti srsti, a že zde působí síly, které většinu ovládají a které většinu nutí, aby tento zákon udělala. (Posl. dr. Lelley: Mičura!) To budete vy asi lépe věděti, pane kolego. Myslím sám, že jde o to, aby pánové, kteří na Slovensku představují vládu, zakryli svou neschopnost šibenicí, četnictvem, censurou, zkrátka všemi prostředky reakce. Ba podle zpráv ze Slovenska bychom se mohli skoro domnívati, ba více, můžeme býti o tom přesvědčeni, že pánové, kteří tam vládnou, mají proč rdousiti veřejné mínění, poněvadž by jinak mohlo toho přijíti ve známost příliš mnoho z jejich vládního umění, jež slouží mnohem více zájmům vlastním než zájmům lidu. A to je, pánové, jeden z nejsmutnějších zjevů, že se tak krátký čas po revoluci, v níž se jistý národ osvobodil, musí tomuto lidu mluviti a důkaz podávati o tom, že se šibenicí a censurou vládnouti nemůže a vládnouti nesmí, že je to lidu nedůstojno, dochází-li k takovýmto prostředkům. Ale, pánové, je-li tu přesvědčení, že se těchto prostředků použíti musí, má býti i tolik poctivosti, aby se to veřejně řeklo; ale je zavržitelno schovávati se za novinářské zprávy, schovávati se za zmrzačené paragrafy, schovávati se za celé to umění špatného, zavržitelného lžiprávnictví, neboť tento zákon, jejž tu máme, je výplodem právnictví, jaké nemá býti. Nejdříve dá ministerský předseda Beneš do novin zprávu, že na Slovensku a v Podkarpatské Rusi je všechno konsolidováno a že tedy udělá konec výjimečným opatřením, a první splátkou na tento slib je tento návrh zákona. A víte, co zůstalo ze slibů, že se již na Slovensku a v Podkarpatské Rusi nebude vládnouti více šibenicí, bajonety a náhubkem? To zůstalo, že se řeklo v návrhu zákona, že "vláda odvolá v platnosti zachovaná opatření". Odvolá, ale kdy? Je to totiž zdánlivě pokrok proti pojetí vládní předlohy. Tam se pravilo: "Vládě se ukládá, aby odvolala". Nynější pojetí značí patrně ještě více: "Vláda odvolá". Obojí je slib, a myslím, že Slováci a Podkarpatští Rusové udělají snad ještě mnohem, mnohem více zkušeností se sliby československé vlády, než my druzí, a že se nespokojí tímto slibem, že vláda snad na svatého Nikdy odvolá ta opatření, že se nespokojí touto směnkou na dlouhou viděnou. A je naší povinností, povinností všech opravdových pokrokovců, aby poukázali na to, že je tato předloha jednou z nejhanebnějších skvrn, které vůbec až dosud můžeme zaznamenati.

Podali jsme původně k této předloze pozměňovací návrhy. Vlastní pozměňovací návrh by směřoval k tomu, aby se v článku I. řeklo: "Článek LXIII. zákona z roku 1912 se přijímá", a aby se vypustily všechny výhrady. Tím by byl první článek návrhu vyřízen. Druhý článek by zněl: "Všechna policejní a trestně-právní opatření, vydaná na základě dosavadních předpisů, se zrušují." A pak: "Vláda se pověřuje, aby tento zákon provedla." To by byl jedině poctivy návrh zákona, který by odpovídal slibům vlády, jež byly uveřejněny v novinách. Sotva lze míti za to, že by tento jednoduchý návrh zákona zde byl odhlasován jen tak bez předchozí porady, a to proto, že pánové mají už připravenu výmluvu; také ji už vyslovili. Řekli totiž, že by nastalo vacuum. Abychom jim dali možnost vyplniti toto domnělé vacuum, zaopatříme jim k tomu čas svým druhým návrhem, který jde dále, abyste zatím, pánové, ta opatření roztřídili, aby se to nestalo tak, jak se to událo v ústavně-právním výboru, kde se řeklo panu vládnímu zástupci: Ano, pane vládní zástupče, řekněte nám aspoň, která to opatření byla vydána? Nazítří pan vládní zástupce s sebou přinesl seznam a dodal: "Za úplnost tohoto seznamu nepřejímám odpovědnosti. Kromě toho také jsou v tomto seznamu jen předpisy, patřící do oboru ministerstva spravedlnosti." Nás by však byly zajímaly zvláště předpisy, patřící do oboru ministerstva vnitra. Těch jsme dosud nezvěděli. Je ovšem možno, že existuje někde nějaký předpis, na jehož trvání mají všichni zájem, a tu je lehko vlíti prostě toto opatření do formy zákona, předložiti je tu, a jednou již vyříditi zkráceným řízením věc, která je skutečně národní nezbytností. Neboť až doposud jsme měli co činiti jen s tak zvanými státními nezbytnostmi. Aby pak bylo možno získati čas, aby -tato výmluva na nastalé vacuum nebyla důvodná, ba nebyla ani zdánlivě důvodná, podali jsme návrh na přechod k dennímu pořádku.

Končím výzvou, která je vlastně samozřejmá každému republikánu, každému demokratu: V té formě, v jaké se o to pokouší většina, se u Slováků, u Podkarpatských Rusů, u Maďarů a Němců, kteří Slovensko obývají, láska k pražskému centralismu nevychová. Neboť budou-li i nadále z Prahy přicházeti takové dary, jako je tento návrh, jistě se Slováci co nejsrdečněji poděkují nejenom za dary, nýbrž i za dárce. (Potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr. Juriga.

Posl. dr. Juriga: Slávna snemovňo! Menom Slovenska srdečne a uprímným srdcom ďakujeme všetkým tým rečníkom, ktorejkoľvek strany, či to bol komunista, či to bol Maďar, či to bol Nemec, ktokoľvek na svete, ale človek to bol, ktorý chce slobodu, ktorý má súcit s trpiacim Slovenskom, ktorý vidí, čo sa na Slovensku deje, srdečne dekujeme v mene slovenského národa a celého Slovenska všetkým vám rečníkom Nemcom, Maďarom, komunistom, všetkým, že ste sa zaujali proti tomu tyranstvu, proti tomu jarmu, proti tej duchovražde, ktorú ide páchať na Slovensko tá väčšina a "koncentrace". Lebo iste to je koncentrácia tyranstva, čo ide na Slovensko týmto zákonom. To je ta sloboda! Jakživ tak národ sklamaný a oklamaný nebol, ako my Slováci. Tak vrúcne, tak uprímne rozepiatym srdcom sme povedali: Bratia Češi, objímame vás, boskávame vás! Nedelali sme pri našom osvedčení odtrhnutí od Uhorska žiadnu podmienku, niesli sme životy naše pod šibenice, ano, riskovali sme všetko bez podmienky, lebo sme si mysleli, veď brat je brat, a keď k tomu prijde, potom že sa budeme děliť v tej republike o právo a slobodu, o česť, o imanie, budeme rovnoprávni, bratry jedinej slávskej rodiny, dorozumie sa brat s bratom a nebudeme Kain s Abelom, ale brat Čech s bratom Slovákom, rovnoprávní, rovnocenní, slobodní ľudia. Celý život sme bojovali za slobodu slova, za slobodu všetkých, proti všemu tyranstvu, a celý život náš, počínajúc od nášho mládia, nebol než bojom za slobodu. Veď prvú facku som vylepil vo škole za to, že mna urazili v národnom presvedčení, a musel som sa biť a bil som sa až do prevratu. Jak je to ľúto človeku v tej mojej vlasti, v tej mojej republike, ktorú my sme dobrovoľným a slobodným dorozumením s bratmi Čechy na základe čestného podpisu presidenta tejto republiky v pittsburské smlouve vyspravili tak ako bratia Češi, tak ja, tak Hlinka, tak každý Slovák s nasadením svojho vlastného života. Ja nebál som sa v uhorskom snemu 19. októbra 1918 sám jedon jediný ako Daniel medzi lvy, ako v klietke tygrov, medzi všetkými Maďarmi jediný riecť: Ano, my Slováci si žiadame štátného práva na tom území, kde prebývame a žiadame sebaurčovacie právo a toto sebaurčovacie právo žiadame všetkým slavjanským národom. A včul keď tento zákon, ktorý platil pod vojnou v Uhorsku, a ktorý už na Slovensku neplatí, vidí znovuzavádzať fanatičtí idealisti - poneváč k tomu je potreba fanatismu, aby niekto riskoval život svoj. Čo by ste na príklad robili, keď bych ja vám tu riekol, ako v uhorskom sneme, že odtrhneme sa od Československej republiky a na základe sebaurčovacieho práva si zrobíme našu národnu radu, a šiel bych domov a robil bych národné rady? Zajiste, že vaši četníci by na mňa strieľali, ako mňa chceli zavraždiť Maďari, keď som ten prevrat robil.

Včul na lône svojej matičky musí byť Slovák nemý. Prečo? Preto, poneváč ten četník, tá vrchnosť bezpečnosti má kedy koľvek právo za hrdlo chytiť a škrtiť v ňom dušu, dusiť, duchovraždu na ňom páchať jednoduše konfiškovaním jeho slova. Veď aká to sofisma, koľko cynismu je k tomu potreba, na príklad hovoriť, že predbežná censúra je horšia, než na príklad, čo sa tu teraz v zákone uvádza. Podívajte sa, jak to dnes vypadá.

Viem, čo to je predběžná censúra: Keď ten sprosťák censor, alebo ako hovoríme my, ten škrkan vyškrkne z tých novín slová ako "Čvachoslovák", "Čechún", čož sa môže stať, keď človek je aksi rozdráždený a chce si dobrým výrazom tej duši uľaviť. Dobrá, ty noviny idú ďalej. Ale keď prijde taký rakúsky feldwebl ako sú u nás ti služnovci väčšinou, ktorý má napísané pred menom "JUC" - neviem čo je to, u nás to neni. Pítal som sa, čo je to a riekli mi, že je to júris kandidát, jurista tedy ešte nie. Keď takí služnovci alebo četníci takto delajú - censori sú predsa trochu kvalifikovaní, bárs to boli Rakušáci - čo potom bude robiť ten rakúsky feldwebl? On jednoduše zabaví celé číslo a zničí ktorékoľvek noviny a znemožní mi, abych sa bránil, keď som napadený. Jde to tak ďaleko, že v osobných veciach je človek napádaný, na príklad agrárníci môžu štvať, v osobnej cti nás napadať tak podlo a hanebno, že to skutočne čestný človek nikde ve slušnej spoločnosti takéto veci nepovedá. A prosím, ten censor, keď sa patričný chce brániť, škrká mu to. Ja vám poviem, že príklad takové drzosti a neslýchané bezohľadnosti, jak možno zbadať v žurnalistike pražskej, nikde nieto na svete. To tvrdím otvoreno. Na príklad jeden Františkán, dobrý, pobožný mladý knažíček, zabudol si v Bratislave breviár a v ňom podobizne svojej matky zomrelej a svojej sestry. A prosím, prijdeme tam my, keď tá železničná afféra bola - bol tam biskup Kmeťko, dr. Buday, Hlinka tam ani nebol, ale bol som tam ja - a čo spraví ten žurnalista perversný? Povie, že zabudol si tam knížočku modliacu s obscénnými obrázky. Keď o obraze mojej matky zomrelej jeden pes zašteká - že je to obraz obscénny (Posl. Petersilka [německy]: To je bestiálnost!) To je bestialita, panovia moji, a keďbych ho dostal, na moje čestné slovo, že bych ho zbil. (Hluk. - Výkřiky slovenských ľudových poslanců.)

Ale to je ešte málo, počúvajte ďalej. To najprv prejde všetkými novinami českými, ktoré sú rády, že môžu potupiť jednoho biskupa atď. a na koniec, ačkoľvek sme tam boli všetcia, na koniec to blato na mažú všetko pekne na mna a potom úradný časopis toho chýrečného vzdelaného pána dr. Beneša vynesie to na vysoké niveau, na ktorom stojí "Čas". Tak sa robia podlé plátky a urážky. Keby to i pravda bola, slušna a kavalírska žurnalistika by to neurobila. Boli na príklad i v Uhorsku žurnalisti, ale takým tónom nikdy nepísali. Ale to je ešte nič. Proti tomu sme napísali do novín ohradenie, ovšem patričným spôsobom, lebo jak zavoláš do hája, takú dá ozvenu. Ale pán škrkan to škrknul.

Takovýchto osobných spôsobov atď. je moc a moc na Slovensku. Ale o to tu neide. Juristicky a všelijakými spôsoby bol tento návrh zákona dostatočne už vysvetlený, ale chcem konstatovať pred celým svetom o tej československej sociálno - demokratickej strane, že padla do prachu otroctva, že neni dnes už zástupcom ľudu ani robotníctva, ale podporovateľom tyranstva a otrokárstva. (Čujme!) Podívajta sa, jak sami sociální demokrati vaši československí a štátotvorní, do koncentrácie patriaci píšu o tých pomeroch, o cenzúre, a keď to platí o cenzúre, stokráť, tisíckráť viac to platí o tom shabaní časopisov. Vrchnosťou rozumejú na Slovensku četníka, poneváč na Slovensku je všemohúcim pánom četník. Ani jednoduchý vojak pri vojančine nemôže dostať dovolenú bez dobrozdania četníka, i to pošlú na dedinu a četník báda a zkúma a župana a slúžneho denuncujú a udávajú. Na Slovensku Československá republika skutočne, fakticky sedí na četníckych bodákoch, na ničom inom.

Jak píšu "Robotnícke Noviny" ich úradný časopis: všimnite si toho, keď príjde medzi nás nejaký Čech, nedajte sa šialiť tým Čechoslovákom, trochu ich kontrolujte. Keď príjde medzi nás nejaký Čech alebo Slovák z Ameriky, nemôže pochopiť naše tlačové pomery. V Amerike totiž niet cenzúry. Americké časopisy môžu voľne písať čokoľvek bez toho, že by sa voľakto bál, že Amerika sa tým zborí. Novinár nikdy nepochopí účelnosť cenzúry. Sú prípady a sú štáty, kde snáď je treba takých úprav tlačových pomerov, kde môžu byť učinené isté opatrenia pre najkrajnejšie prípady, ale to možno len najviac pochopiť, ale nemožno sa s tým smieriť, a menovite nie je možné sa smieriť s trvalou inštitúciou cenzúry. (Hluk slovenských ľudovců.) Kto hlasuje pre tento zákon, chce nás na dobu 30 rokov postaviť pod tútorstvo a dať nám slobodu Tiszovskú a "lásku bratrskú". (Smích a výkřiky u slovenských ľudovců.)

"Na Slovensku máme dnes cenzúru t. zv. preventívnu. Čo to znamená pre tlač a pre tlačovú slobodu, netreba uvádzať. Noviny sú podrobené zlovôlne komukoľvek a nikdy sa nedovoláte ochrany." Sociální demokrati, hľaďte, počúvajte! (Ukazuje do lavic sociálně-demokratických. Smích u českých sociálních demokratů.) "Cenzor má v moci nielen mienenie a názory žurnalistov przniť" (Smích a různé výkřiky.) - bratia! to je dobrý výraz, pravdu máte! "ale má v moci a môže rozvrátiť často aj existenčnú základnosť toho alebo onoho časopisu. Posledný prípad konfiškácie, cenzúr "Robotníckých Novín" je dôkazom . ." Konfiskovali "Robotnícke Noviny". Teraz budú hlasovať pre to, aby len vždycky konfiskovali. (Smích. Hluk a vzájemné výkřiky mezi slovenskými ľudovci a čsl. demokraty.) "Tato konfiškácia je dôkazom, kam až môže ísť zlovôľa alebo hlúposť cenzora. Ale prípad "Robotníckych Novín" nie je bohužiaľ ojedinelý: Keď si vezmete do ruky časopisy komunistické, slovensky písané, tu sa priamo zhrozíte nad tlačovými pomerami na Slovensku. Keby sa taká "Pravda Chudoby" - jako sympatisujú sociálni demokrati s komunisty, je to pravda, že sociálni demokrati a komunisti tak jeden druhému jsou podobní, ako pondrava chrústovi - (Smích a různé výkřiky.) "keby sa taká "Pravda Chudoby", na ktorej rajtoval nejaký bezduchý cenzor, predložila medzinárodnému foru kultúrnych ľudí," - čujte, pane dr. Beneši, jedete do Janova, kde predpokládajú, že sme kultúrny národ, - "potom nevieme, čo by si o nás títo ľudia pomysleli. Jednotlivé čísla na príkl. "Pravdy Chudoby" vyzerajú ako strakatina. Každé druhé slovo takmer je vybielené, a keď hľadáte z obsahu, aké to slovo asi bolo, tu vidíte, že to boly slová ako: "proletariát", "komunizmus", "vydriduchovia" atď. (Smích a výkřiky u slovenských ľudovců.)

"Tu pekne prosime: Je to práca pre republiku, je to boj proti podvratným živlom a je to vôbec všetko hodné demokratického štátu?" Velmi pekná slová, sociálni demokrati! "Veď takýto tupý cenzor, na miesto čo by chcel republiku zachranovať, jej vážnosť v ľudu len ubíja!" To ostatné v článku vynechám, abych to zkrátil. "A teraz slovo o tom, ako sa cenzúra technicky prevádza: Podla platných ustanovení nesmie sa časopis tlačiť prv, pokiaľ o jeho obsahu nerozhodne cenzor." A tu je mluvené o tom, že robí škody časopisu, že ich ničí atď. Na koniec sa ale hovorí: "Je toto naďalej možné? Môže byť novinár na Slovensku a jeho časopis predmetom zlovôle nejakého cenzora, alebo dokonca i jeho našeptávača, ktorý sa cíti v tom alebo onom prípade osobne dotknutý? Ale aj keď by toho nebolo: prispievajú také tlačové pomery k zvýšeniu rešpektu pred úradmi a k zvýšeniu vážnosti štátu? Na tieto otázky nech povolaní činitelia tu aj v Prahe dajú odpoveď."

Tak si sociálna demokracia a jej úradný deník žaluje a tak povedá a tak krásne hovorí o cenzúre. A skutočne po takom článku nedivím sa, že ináč tak trošku aksi obratnejší rečník pán dr. Markovič tak aksi školsky, strachom pojate, chlapecky si počínal, tak ťažko mu išlo to rečnenie za tento návrh, že mne ho bolo ľúto, že i on je zavlečený do toho otroctva a nemá toľko svedomia a toľko smelosti v sebe, povedať, ako ste to napísali, "že to tak ďalej nemôže ísť." A čo povie kultúrny svet? Či my nie sme barbári? (Hluk. Výkřiky.) Len týmto vydávate svedoctvo, že sami ste otroci, otroci tých, ktorí ducha vraždia a nie ste Slováci, bojovníci toho duševného slova. Preto nehovorte, že cenzúra bude zrušená. Odpusťte, takáto reč, to si dám hlavu prevrtať od pána dr. Dérera, že nebude zrušená, ale že to bude bezpečnostná vrchnosť, veď to bude horšie než cenzúra.

A charakteristické je toto na celú methodu, na celý systém našej republiky. Podívajte sa, otvorene ste nám to hovorili: To nebude na vás, veď to nie je proti vám narafičené, my si medzi sebou porozumieme, my vás necháme utekať a budeme škrtiť Nemcov, bolševikov, Maďarov. Hoj, je pravda, poprvýkrát, uznávam svoju vinu, sedli sme jednou do tejto šmečky, sme sa dali chytiť, my Slováci. Dokiaľ nebola trianonská smluva uzavrená, vždycky nám naši bratia pravili: Trpte, bude dobre, bude lepšie, veď sa nejedná o vás Slovákov; vždycky s tým strašidlom nemecko-maďarským prichádzali. Ale tuna je to šudierstvo! Nemca, Maďara, komunistu, ľuďáka, každého tisknú, všetko jedno, kto netiskne káru vládnu (Tak jest!), kto chce pravú slobodu, každého, ktorý zadržal svoju chrbtovú kosť a nechce sa pokloniť tomu Nabuchodonozorovi, nechce skloniť hlavu svoju do jarma novovekej byrokracie, nechce si nechať sputnať ruky svoje četnickou diktatúrou.

Ja sa len teším, že skutočne dnes s takou horlivosťou sme sa dnes sošli, všetci obráncovia slobody slova, a nepriatelia nenávisti a duchovraždy, ktorá sa javí v ubíjaní novín. Ja vám len tvrdím: Pokračujte len tak ďalej, slávna vládo, a koncentrujte svoje tyranstvo ďalej, tak učiníte . . . (Hluk. Výkřiky.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP