Čtvrtek 24. listopadu 1921

Předseda (zvoní): Slovo dále má p. posl. Schälzky.

Posl. Schälzky (německy): Promluvím-li k některým odstavcům sociální péče v tomto státním rozpočtu, použil bych nejdříve příležitosti, abych širokou veřejnost upozornil na nedůstojné a bezcitné jednání s našimi ubohými obětmi války.

Jest pevnou vůlí obyvatelstva, aby stát zajistil ubohým obětem války době přiměřené zaopatření, především aby vdovy po vojínech ušetřeny byly bolesti, by neviděly, že váleční sirotci, zbavení svých živitelů, jsou vydáni na pospas bídě a chřadnutí.

Od vydání zákona o válečných poškozencích ze dne 20. února 1920, stále hlasitěji byla žádána novelisace tohoto zákona a zvýšení příspěvků - nedostatečných při stále stoupající drahotě. V širokých vrstvách válečných poškozenců rostla stále více roztrpčenost a zoufalství válečných vdov. Ačkoliv ministerstvo sociální péče plně uznávalo oprávněnost tohoto požadavku, zůstaly nesčetné návštěvy a prosby bezvýsledny, poněvadž pan ministr financí prohlásil, že nesouhlasí se zvýšením pensí a existenčního minima. Tohoto účinného odporu měl pan ministr financí užíti při zcela jiných státních vydáních, které i z české strany byly označeny jako neužitečné mrhání národního majetku. Hlava se nám točí při těch velikých částkách, které se vyhazují bez rozmyšlení při známém velikášství na nejrůznější účely, kdežto zde při ubohých obětích války začíná se šetřiti.

Aby byla okamžitě zmírněna bída, byl v senátě i v poslanecké sněmovně podán návrh na zvýšení drahotních přídavků pro válečné poškozence z 50 na 100%, pro vdovy a sirotky na 200%. 11 měsíců po jeho podání přišel teprve do výboru sociálně-politického k projednání. Ačkoliv Němci rozhodně odporovali, bylo usneseno, návrh ten vrátiti a dříve projednávati příští novelisační návrh. Těch 14 dní, v nichž má vláda podati tuto předlohu, potrvá velmi dlouho. Tím opět zmizela naděje válečných obětí na r. 1921, že získají nějakého zvýšení.

Jednání s obětmi války objeví se ve velmi pronikavém světle, přihlížíme-li blíže k číslicím státního rozpočtu. Již loňského roku bylo nutno zjistiti, že přece zde se ukazuje smysl vlády pro spořivost. V státním rozpočtu na r. 1922 nalézáme proti r. 1922 zmenšení zákonitých platů válečným invalidům o 157 milionů, proti 1920 zmenšení o 352.000.000 K, u pozůstalých proti r. 1921 zmenšení o 8.850.000 K, proti r. 1920 zmenšení o 194,750.000, tedy proti r. 1920 celkové zmenšení zákonitých platů invalidům, vdovám a sirotkům o 346,750.000 K.

Hrdě a nadšeně bylo při projednání státního rozpočtu poukázáno na velikolepou položku pro válečné poškozence, která činí skorem 1 miliardu, aby bylo zjevno, že československý stát plně a dokonale plní mírové podmínky stran válečných poškozenců. Při dodatečném rozpočtu objevilo se téměř u všech ministerstev, že byly překročeny částky na r. 1920 povolené; jen ministerstvo sociální péče vykazovalo úsporu 581,000.000 K, tedy daleko více než polovinu celé položky pro péči o válečné poškozence.

Tehdy já i moji kolegové jsme podali návrh, aby tento obnos dodatečně se přikázal oprávněným obětem války. Návrh ten byl přikázán výboru, jelikož se přece ve sněmovně nechtělo proti němu hlasovati a pak byl ve výboru pohřben. Tím se vysvětluje, že ministerstvo sociální péče jest jediné ústředí, v kterém proti loňskému roku byly docíleny značnější úspory. Tím je však také prokázáno, že vládní opatření ku spoření nesmějí začínati při ministerstvu sociální péče a že za okolností, že proti r. 1920 na zákonitých platech válečným obětem bylo uspořeno 546,730.000 K se tu naskýtá možnost novelisovati zaopatřovací zákon ze dne 20. února 1920 podle požadavků a přání válečných invalidů.

Této novelisace však státní rozpočet nepředvídá. Invalidé jsou však již syti toho, aby se dali stále odbývati hluchými sliby. Tato novelisace musí se státi rychle, poněvadž jak zkušenost dokazuje, oprávnění k požitkům při zdlouhavém úřadování teprve za několik let obdrží jim příslušné renty. Ještě dnes je mnoho válečných poškozenců, kteří nepožívají renty podle zákona ze dne 20. února 1920 jim příslušné a teprve v letním zasedání bylo nutno podniknouti kroky, aby invalidům zahraničním se zajistily náležející jim požitky.

Státní rozpočet stanoví počet invalidů, vdov a sirotků i předků na 305.700, při čemž budiž zjištěno, že podle ustanovení zákona n. p. hospodářsky samostatní, kteří mají více než 8000 K ročních příjmů, rovněž ti, kteří mají tabáční trafiku nebo prodejnu třídní loterie, pakli mají z toho větší příjem než stanovený, ztrácejí nárok na rentu. Z částky 402,650.000 K povolené na zákonité požitky, značná část opět odpadne, kterou pak ministerstvo na r. 1922 bude moci uvésti jako úsporu. Opět důkaz, že novelisace zákona nesmí ministra financí přivésti do rozpaku.

Již loni bylo žalováno, že položka pro zaopatření ve válce osleplých za r. 1921 byla zmenšena o 1,600.000 K. Prostý cit lidskosti nutí, aby se o tyto nejubožejší oběti války co nejvíce pečovalo.

Pro léčení válečných poškozenců jest povoleno 19 1/2 milionů korun, částka, která již poukazem na veliký počet tuberkulosních válečných poškozenců, pro něž vláda dosud velmi málo učinila, musí býti označena jako příliš nízká.

Při té příležitosti zvláště upozorňuji na sanatoria pro plícní choroby v Pasece a Oberstaru, které nutno vybudovati a podporovati. Pro válečné poškozence, kteří jsou v domácím ošetřování, je třeba zavésti ambulantní ošetřování, které by vyžadovalo též značného nákladu.

O protesty se má též postarati ministerstvo. A co je s podpůrnými fondy válečnými?

Byly odejmuty, jak se to onehdy ukázalo ve Frývaldově.

Položka "sociální péče o invalidy a pozůstalé po vojínech" jest nejvyššího významu, aby invalidům bylo umožněno se osamostatniti. K tomu povolená částka 11,600.000 K nestačí! Zajištění samostatnosti jest nejpřednějším úkolem péče o invalidy, aby však zakládání existencí bylo umožněno ve větším počtu, k tomu za dnešních poměrů je zapotřebí zcela jiných částek.

Nápadně snížena byla položka "Školení válečných poškozenců". Z 9,598.500 byla částka ta snížena na 1,950.000 K, tedy o 7,648.500 K, poněvadž školení nevykazuje žádoucího výsledku. Kdyby však se školením válečných poškozenců byla spojena poradna pro volbu povolání a zákon o nuceném ustanovování, byl by se výsledek dostavil.

K tomuto bodu si dovolím podati tento resoluční návrh. Konečně bych při tomto odstavci poukázal ještě na některé časté stížnosti na správní stroj, kterému je svěřena péče o válečné poškozence. Bezpočetné jsou žaloby, že invalidům jest více jak rok čekati, než žádost jest vyřízena, žena mnohé žádosti neobdrží vůbec odpovědi. Pravomoc okresních úřadů, které jsou dnes jen vyšetřujícími a výkonnými úřady zemských úřadů a ministerstva sociální péče, a které jsou určeny pro přímý styk s válečnými poškozenci, měla by býti rozšířena, a mělo by jim býti přiděleno buď méně okresů nebo více úředníků, aby mohli práci zdolati.

Jako všude ve správě tohoto státu tak i při úřadech invalidních lze pozorovati nápadné zatlačování části německého lidu. Sociální péče vyžaduje srdečného soucitu. Němečtí invalidé chtějí, aby s nimi jednali němečtí úředníci, že tu nelze mluviti o národní spravedlnosti anebo rovnoprávnosti vychází na jevo z těchto faktů: Ačkoliv bylo bezpočtukrát připověděno a žádáno, aby při přijímání úředníků do státních úřadů, jimž jest svěřena péče o válečné poškozence, byl brán zřetel na německé invalidy a německé úředníky, nebylo v tom ničeho docíleno. V nejvyšším úřadě v ministerstvu sociální péče, v oddělení pro péči o válečné poškozence, není ani jeden německý zástupce jako úředník nebo referent. V zemském úřadě pro péči o válečné poškozence v Praze jsou mezi 300 úředníky jen 4 národnosti německé. V zemském úřadě v Brně a podřízených okresních úřadech na Moravě a Slezsku jest prý 17, v Bratislavě není ani jediného německého zástupce. Mimo to některé okresní úřady nezdají se míti tušení o tom, že existuje řeč německá.

Německá podání se vyřizují česky s jistou vytrvalostí a stane-li se tak jednou německy, tu invalidé němčině té nerozumí právě jako českému vyřízení. Odtud musí zazníti volání, které mají i ostatní lidové strany si přivlastniti: "Splňte konečně požadavky ubohých obětí války! Ven s časovou novelisací zákona o válečných poškozencích!"

Souvisle s těmito požadavky chci krátce poukázati na podporu nezaměstnaných, která byla nově upravena zákonem ze dne 12. srpna t. r., jenž musí býti prodloužen. Při tom bych doporučil vládě, aby opravdu pečovala a chladně neužívala paragrafů zákona oproti oněm invalidům práce, kteří pro tělesné neb duševní vady nejsou více schopni pravidelné práce a jsou vyloučeni z podpory pro nezaměstnané a poukázáni na podporu chudinskou obcí. Jak to opatření chudiny v obcích vyhlíží, víme. Žádáme proto vládu, aby těmto z podpory pro nezaměstnané pro stáří vyloučeným, dokud otázka ta nebude parlamentem vyřízena, byla povolena podpora od státu.

Chci se jen krátce zabývati důležitým předmětem péče o byty. Při poradě o stavebních zákonech projevili jsme vládě své stížnosti a také své obavy před péčí o byty, kterou se vláda zabývá s tak malým úspěchem. Již tehdy jsme zjistili, že stavební půjčka, jakkoliv všechny kruhy uznávají nutnost opatření úvěru, nebude míti dostatečného výsledku, dokud otázka válečných půjček nebude spravedlivě rozřešena. Čeho jsme se obávali, stalo se. 956 milionů chybí ještě ku stavební miliardě a přece je všude křiklavá nouze o byty, nikde se nemohl rozvinouti čilý stavební ruch. Každým rokem stavba se zdražuje a ztěžuje, a zvětšují se překážky zjednati si stavební úvěr. Skorem všudy, kde soukromí podnikatelé staveb anebo stavební družstva zaťukají o úvěr, oznamuje se, že nerozluštěná otázka válečných půjček jest hlavní překážkou.

Položka pro péči stavební a bytovou na ten rok ukazuje zvýšení o 80 milionů korun. Smíme si snad dovoliti otázku - zajímalo by nás, dozvěděti se o tom - jaké plány na r. 1922 si vytklo ministerstvo sociální péče v tomto ohledu. (Posl. dr. Baeran [německy]: Snad koupí presidentovi ještě druhý zámek!) To by bylo také zvýšením stavební činnosti! Stavební zákony nepřinesly žádoucích výsledků a prostředky státu se ukázaly nedostatečny.

Pro různé překážky musí platnost zákona o stavebním ruchu býti prodloužena. Opakujeme, že jest nutno, aby při odstraňování bytové nouze dával stát sám dobrý příklad, aby vystavěl nutné budovy pro své úřady, aby nájmem soukromých domů pro úřady a zabíráním bytů pro vojsko nestupňoval bytové nouze a aby velkolepě se staral o obytné domy pro své úředníky.

Obecně prospěšná stavební a bytová družstva nutno podporovati v jejich činnosti většími subvencemi, aby se za jejich podpory a vysvětlení zvedla obecně prospěšná stavební činnost.

Již loni jsme žádali, aby ministerstvo předložilo podrobnou zprávu o poskytnutých stavebních podporách a státních zárukách podle národnosti. Žádost tu opakujeme, ač - jak víme - není vyhlídky, že jí bude vyhověno.

Státní subvence a záruky za úroky a splátky nevyvolaly chuti k podnikání staveb jak se očekávalo, poněvadž družstva a soukromníci nevědí, kde by si opatřili stavební úvěr. Peněžní ústavy nutno přinutiti, aby značnou část svých peněz daly k disposici obecně prospěšné stavební činnosti, a vláda musí značně usnadniti dosahování subvencí.

Jest nezbytně nutno, aby se soukromý kapitál přibral k stavebnímu ruchu a aby se mu také dalo lákadlo, by přispíval ku stavbě bytů. Tíživá břemena a obmezení nemovitého majetku, jako jsou daně, dávky z nájmu, možnost požadovati byt musí se zmenšiti. Velké finanční ústavy, které všude zřizují pobočky a přivolávají úředníky, buďtež donuceny, aby za obsazené místnosti a pro své úředníky vystavěly si vlastní obytné budovy.

Předchozí podmínkou pro velkorysou bytovou péči by bylo pokud možno spolehlivé a bezvadné zjištění, kolika bytů je třeba, načež by se podle velikého plánu musela podporovati veřejná a soukromá stavební činnost s veškerou energií, a to tím, že by se zajistily dlouhodobé úvěry.

Zde by lid to velikášství vytčené u mnohých položek rád prominul, jen kdybychom již jednou aspoň poněkud vybředli z bytové nouze, jež se stala nesnesitelnou. Víme, že mluvíme do větru, že naše návrhy podle pevného usnesení se přehlasují, při takové demokracii, chybí nám každá láska a každá důvěra k tomuto státu a k jeho vládě. Proto také budeme hlasovati proti rozpočtu. (Potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Dále má slovo pan posl. Mayer Samu.

Posl. S. Mayer (německy): Slavná sněmovno! Než počnu mluviti o vlastním předmětu, splním závazek mé strany, abych důrazně protestoval proti těžkému porušení práva asylu, které se událo včera večer v Bratislavě. Obdrželi jsme dnes telegram, že dr. Zoltán Ronay, uprchlík z Maďarska, který s dovolením bývalého ministerského předsedy Tusara, se srozuměním splnomocněného pana ministra pro Slovensko Mičury, překročil hranice Slovenska, byl zatčen. Netajili jsme se nikterak, kdo dr. Ronay jest, všechny úřady jsme podrobně informovali, žádali jsme proň právo asylu a také jsme je obdrželi. Když při zahájení mobilisace počalo se s vypovídáním a bezpečnost redaktora Ronaye byla nejista, šli jsme k policejnímu presidentu Slavíčkovi a pravili jsme mu toto: Nemůžeme vystaviti osobu Zoltána Ronaye nějakému zavlečení nebo zatknutí, povězte nám přímo, pakli tento muž se ukáže zde obtížným, tu okamžitě sám opustí Slovensko. Pan Slavíček dal čestné slovo, že tomu Ronayovi se nic nestane, opatřil ho legitimací, která ho chránit má před každým obtěžováním a řekl mu, že může klidně zde zůstati. Dnes je již zatčen a předán státnímu zastupitelství.

Podařilo se nám dozvěděti se příčiny, oč vlastně jde. A tu jsme slyšeli, že maďarská vláda podala vládě československé žádost na vydání již v září a že tomu řízení vydávacímu, nevím, má býti vyhověno čili nic. To bylo krátce příčinou, že Zoltán Ronay byl zatčen.

Dámy a pánové, slyšeli jste často zde a předseda vlády tak často úředně i mimoúředně a povolaní čeští politikové veřejně prohlásili, že maďarská vláda hraje dvojakou hru, že jejím slovům nelze věřiti a že nelze toho dbáti, co maďarská vláda mluví nebo činí. Nyní víme, že podle dokladů, které vláda maďarská vládě rakouské zaslala, vláda rakouská prohlásila, že neposkytují důvodu, aby uprchlíky vydala. Také vláda německá v předchozím případě zkoumala zaslané akta maďarské vlády a též prohlásila, že na základě těchto aktů nelze nikoho vydati. Česká vláda, která předem prohlašuje, že maďarské vládě ničeho nevěří, najde v těchto udáních dostatečný důvod k zatčení sociálně demokratického novináře, ačkoliv tytéž spisy dvě vlády označily za nedostatečné k vydání. Uvažte, páni a dámy: spis byl 2. září podán a vláda za tak mála jej měla, že se až do konce listopadu on nestarala. Když jsme však zaujali stanovisko k vypovězení a kolega Wittich zde mluvil proti ministru Mičurovi, tu tento spis se stal ožehavým a nyní začlo pronásledování. (Posl. Wittich [německy]: Mičurova msta!) Ano, jest to nízká msta. Musíme odtud vládu a především ministra spravedlnosti žádati, aby ihned učinil opatření, aby dr. Zoltan Ronay byl propuštěn. Ve všech evropských parlamentech je znám teror Horthyův, půjde-li to na Slovensku tak dále, bude se ve všech evropských parlamentech brzy také mluviti o teroru Mičurově. Postarejte se o to, aby tyto poměry na Slovensku konečně jednou přestaly, jinak nikdo nemůže ručiti za to, co tam se ještě stane. (Posl. Wittich [německy]: Ronay obhajoval za vlády Tiszovy slovácké vystěhovalce!) To budiž podotknuto, že tu jde o advokáta, který ve starém Maďarsku vedl zdarma veškeré procesy slovenské a to takové, jichž žádný slovenský advokát nechtěl převzíti, jelikož jim byly nepříjemny. Ronay vedl procesy ty zdarma a za to se dal od vlády vyhoditi, ale procesy přece vedl. Za vděk, když mu bylo dopřáno právo asylu, byl ze msty uvězněn.

Rád bych se zde zmínil ještě o něčem. Kolega Benda kritisoval zde ve sněmovně jménem československé strany sociálnědemokratické vypovídání a pronásledování dělnictva, namnoze vystěhovalců na Slovensku. Doufáme, že kolega Benda nemluvil jen za sebe, nýbrž za celou svoji stranu a že naše interpelace, která chce, aby bylo zahájeno vyšetřování, aby na základě toho konečně na Slovensku tento systém a tyto poměry nadobro ustaly, byla jeho stranou podporována.

Chceme uznati, že kolega Benda za slovenskou stranu sociálně-demokratickou vyslovil zde otevřenou a mužnou kritiku. Poněvadž však mluvil jen o městských hejtmanech a o policejním presidentovi, mohlo by zde povstati mínění, že tito městští hejtmani a policejní presidenti jsou pravými původci těch vypovězení, těchto nelidskostí, které se na Slovensku denně odehrávají. A proto mám za nutno zde prohlásiti, že původcem těchto vypovězení je ministr dr. Mičura a nikoliv policejní president. Kdyby byl dr. Mičura chtěl, aby nikdo nebyl vypovězen, mohl říci jen slovo, a bylo by se tak nestalo. Máme ostatně důkazy a to důkazy, kterých nelze vyvrátiti, že když ministr Mičura meškal v Praze a my jsme žádali, aby nebyl nikdo zavlečen, to se též stalo, když však Mičura se vrátil domů, byli zatčení po stech přes hranice zavlečeni. Zde má býti jasně prokázáno, že vypovězení nařídil vlastně dr. Mičura sám. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)

Přicházím nyní k svému vlastnímu referátu o sociální politice. Pro krátkost řečnické doby nelze tu přednésti vše to, co by bylo třeba a tak jest možno promluviti zde jen o hlavních stížnostech, které na Slovensku dělnictvo tíží. Mluví-li se o Slovensku, nutno si již představiti něco zcela zvláštního. Oproti Rakousku byly Uhry v ohledu sociálně-politickém o několik desítiletí pozadu a Slovensko bylo částí Uher, jež znovu proti Uhrám bylo v sociální politice o několik desítiletí pozadu.

Na Slovensku byla jen jedna moc, moc slúžných a četníků. Tito slúžní a četníci byli až do poslední četnické stanice ochotnými sluhy velkostatkářů a kapitalistů. Tedy stav, kde nikdo neznal zákonů a kde dělník a rolník byl předmětem vydaným kapitalismu všanc. Dělnictvo doufalo, když jsme spojeni s pokročilým českým proletariátem, který již v dobách míru stál v čele sociálního hnutí, že nyní bude vše lépe. A tu odnáší si dělnictvo Slovenska tak smutné zkušenosti. Je tu mnoho sociálně-politických zákonů, jichž platnost by se měla rozšířiti též na Slovensko. Měli jsme již celou řadu unifikačních ministerstev, ale dosud ani jeden sociálně-politický zákon nebyl rozšířen na Slovensku. A že nám vše chybí, chci dokázati několika příklady. Především mluvím o živnostenském inspektorátě. Uherský živnostenský inspektorát je vlastně úřadem, který má prohlížeti jen parní kotle, aby se zabránilo výbuchu. Jiné kontroly v ohledu zdravotnickém, která by se starala, aby tu byla alespoň ta nejprimitivnější zařízení, ať v podniku průmyslovém nebo zemědělském není na Slovensku a v Maďarsku jí také nebylo. Dělnictvo v městech svojí organisací si ovšem leccos vybojovalo a také dosáhlo, že v jednom nařízení z r. 1913 bylo přikázáno živnostenskému inspektorátu, aby prováděl kontrolu zdravotnictví, ochrany dítek a žen a záchranných prostředků.

Ovšem že tyto živnostenské inspektoráty nemají moci, aby provedly svoji vůli nějakým způsobem. Čteme v téže době zprávu živnostenského inspektorátu, kde stojí, že se dvěma inženýry nelze prohlédnouti ani polovinu parních kotlů, že tedy zbývá tím méně času ještě, aby se mohlo přihlížeti k hygienickým předpisům. Oznámili jsme živnostenskému inspektorátu, že podnikatelé neposílají školou povinných dítek do školy a odůvodňují to tím, že říkají: Musíš u mne do šesti hodin večer pracovati, po šesté hodině večerní pak ukliditi dílnu a potom jdi do školy. Když se tu více nevyučuje, nebudeš choditi nikam. Udali jsme, že se tu 11leté dítky vykořisťují v různých závodech, a že v sobotu bývají několika haléři jako žebráci odbyti. Udali jsme, že na nebezpečných strojích, při kterých do roka 4 až 5 dělníků přichází o ruce, nejsou připevněny ochranné prostředky. Udali jsme, že v naší krajině jsou ještě stále továrny bez oken a vzduchu, pravé to vražedné jámy. Vyzvali jsme živnostenský inspektorát, aby v těchto závodech zavedl pořádek, a živnostenský inspektorát také v několika případech přišel, prohlédl si to, a nařídil některá opatření. Podnikatelé si však řekli, že mezi nařízením, které inspektorát vydal a mezi tím, než opět inspektorát přijde prohlížet, zdali se vyhovělo nařízeným opatřením, uplyne 10 let a zatím ten akt spráchniví. Tak to vyhlíží s jedinou kontrolou našeho průmyslu.

Chci nyní mluviti o slovenských dělnících na venkově. Po 14- až 15hodinné práci podá se jim jakýsi pokrm, kterého 15 až 20 osob pojídá dřevěnými lžicemi. To bylo udáno, ale dodnes se nikdo o to nestará, aby se stala náprava. Podívejte se do těch děr, kde dělník bydlí. Proniká sem voda, dítky tu hynou. V takových bytech nemůže žádný zdravý člověk prospívati. Musíme žasnouti, jaké poměry jsou na Slovensku na venku a v městech a není úřadu, který by se staral o to, by těmto poměrům a takové nevzdělanosti byla učiněna přítrž. Druhé, čeho nám je třeba, je živnostenský soud. Pro Čechy a pro Moravu jest takový živnostenský soud, na Slovensku však takový živnostenský soud není znám. Má-li dělník žalobu, musí s ní jíti k okresnímu soudu. Kdo zná, jak jsou na Slovensku okresní soudy obsazeny, ví, že tam sedí jen právníci a právníci nikdy nejsou s to, aby projednali dělnickou otázku prakticky a odborně. Následek toho je, že takový akt, kterým se dělník právem domáhá 100 neb 200 korun, 3 až 4 roky čeká na vyřízení, často dělník ten již ani nežije, často je již v 5tém nebo 6tém městě, až konečně po letech tento proces se skončí. Živnostenské soudy musí býti i pro Slovensko unifikovány, poněvadž je to zařízení, kde přísedí dělničtí odborníci a mají příležitost rozsuzovati o soudruzích, o nárocích a zákonitých požadavcích soudruhů.

Máme paritní komisi, tedy moderní a nejnovější zařízení. Tato paritní komise měla by míti úkol vyřizovati stížnosti tisíců a tisíců dělníků. Došlo již tisíce a tisíce stížností dělníků paritním komisím namnoze komisím místním a musím říci, že neznám na Slovensku slúžného, který by takovou stížnost převzal a paritní komisi přikázal. Naopak jest mnoho věcí, které slúžný sabotuje. Konečně přijde taková věc nějakým způsobem po několika měsících bratislavské paritní komisi. Tam jsem měl sám jednou příležitost jednu věc zastupovati. Běželo o to, že židovský nájemce nechtěl svých lidí z okolí vzíti k sezonní práci, které tolik let vždy do práce bral. Přivedl si zdaleka z Oravy slovenské dělníky. To byla stará hra a staré dílo maďarských magnátů. Ti to též tak činili ve starém Maďarsku. Vzali slovácké zemědělské a sezonní dělníky, uzavřeli s nimi smlouvu a domácího dělníka nechali bez zaměstnání. Když byl vyhladověn, když jeho nouze vzrostla, když byl již hladov, padl před velkostatkářem na kolena, jenž pak přespolní sezonní dělníky vyhnal, aby i toho vyhladověl. Jednu národnost stavěli do této hry proti druhé. Nyní to jde ještě lehčeji. V paritní komisi je nyní úředník Čech, židovský nájemce je tak chytrý, že s kontraktem pošle dělníky Slováky k paritní komisi, kde se věc nezkoumá, nýbrž kontrakt se prostě potvrdí.

Slovenský dělník spokojí se však s menším platem, než předpisuje kolektivní smlouva, poněvadž je vyhladověn, a příští rok dělníka Slováka vyženou a přijde dělník maďarský, který jest již ochoten a praví, že mu jiného nezbývá než pracovati za mzdu nižší, než za mzdu stanovenou ve smlouvě kolektivní. Nemohl jsem ničeho docíliti; sliboval jsem slovenským dělníkům, že jim opatřím práci, jen aby nedali za právo podnikatelům.

Nechceme, aby slovenského dělníka bylo zneužíváno proti maďarskému, a naopak chceme, aby se dělníci snášeli. Následek toho je, že vzniká nepřátelství mezi dělníkem a dělníkem. Domácí sezonní dělník roztrpčen vidí, že slovenský dělník zdaleka přibylý pracuje mnohem laciněji, než jak je předepsáno smlouvou kolektivní. Tak působí bratislavská paritní komise; že tisíce věcí se vůbec nevyřídí, o tom netřeba se šířiti. Třetí věc, která jest neméně důležita. Jest jakýsi zákon, že každý zaměstnanec při mobilisaci ode dne nastoupení má právo na 4nedělní odškodné. To si pamatujme. Zaměstnanec v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jestliže za mobilisace nastoupil, mohl ženu a dítky ukonejšiti: Po 4 týdny obdržíte můj plat, o další se postará parlament nebo vláda. Zaměstnanec slovenský, který nastoupil, nemohl říci své rodině, je o vás postaráno, musel nastoupiti s trpkou bolestí, že rodina jeho ode dne, kdy ji opustí, jest vydána hladu na pospas. Táži se vás všech, kteří zde sedíte, kdyby se bylo stalo, že slovenský zaměstnanec by byl stál na frontě vedle zaměstnance českého nebo slezského, nebo moravského, s jakými pocity by se byl dověděl, že jeho rodina musí doma hladověti, kdežto rodiny těchto tří jsou opatřeny. Další věcí je stavební zákon. Stavební zákon stanoví, že šetření a vyvlastnění se mají provésti do 8 dnů, pakli někdo má námitky. Nyní se však stává, že slúžnovské úřady žádosti o stavební místa sabotují anebo to trvá měsíce, než zavedou potřebné setření. Když se jednou začne, určí se tak vysoká kupní cena, že žadatel raději cestou soukromou si hledí stavební pozemek koupiti, jelikož mu to vyjde ještě o něco levněji, než kdyby jej koupil podle stavebního zákona. V zákoně tom jest též tak zvaný stavební úvěr. Tázali jsme se u více správců stavebních úřadů, ale nikdo nemohl o tomto odstavci stavebního zákona podati vysvětlení. Nikdo se tu nevyzná, ani odborník, který má zákon provésti. Přednosta nitranského stavebního úřadu nám sdělil, že došla dosud jen jedna žádost o stavební úvěr. Tato žádost byla pro formální chybu zamítnuta. Z toho můžete seznati, jaký účinek mají vaše sociální zákony na Slovensku.

Chtěl bych především mluviti o bytové nouzi, poněvadž tato otázka je velikého významu pro Bratislavu. Bratislavské dělnictvo donutilo magistrát města Bratislavy, aby upotřebil veškerého majetku města a důchodů pro účely stavební, pro byty dělníků a úředníků, poněvadž je v Bratislavi tak veliká nouze o byty.

Bylo by zajímavo, kdyby si páni, kteří tak často do Bratislavy jezdí, prohlédli brlohy, v kterých bydlí dělníci. Myslím, že takové kulturní hanby není na celém světě. Tedy, učinili jsme vše možné, aby město obrátilo svůj majetek na byty a město také skutečně postavilo 500 bytů. Podle zákona se žádalo, aby stát přispěl na tyto nové domy, v nichž bydlí až 70% státních zaměstnanců, přiměřenou subvencí - ne větší, než zákon stanoví. Ministerstvo sociální péče pochválilo město Bratislavu a také poukázalo 4 1/2 milionu K. Ministerstvo financí odpírá výplatu. Ale stát dluhuje městu Bratislavě. Přečtu po pořádku, co stát dluhuje: Subvenci 4 1/2 milionu K, slovenské národní divadlo dluhuje městu 400.000 Kč, na nezúčtovaných potravních daních dluhuje stát městu 2 miliony, domácí banky a podniky, které mají obrovské zisky v městě Bratislavě, dluhují městu 5 milionů K. Město musí těm bankám ze zápůjček platiti 10 až 11% úroky, kdežto banky 5 dluhovaných milionů městu platit nemusí, poněvadž centrály mají v ministerstvu postaráno o to, aby se vynašla formule, aby banky neplatily daní. Věc se má tedy tak, že kdežto banky dluhují 5 milionů a neplatí z nich ani haléře úroků, město ze 4 milionů dluhů musí platiti 11% úroky. Tak podporuje vláda Bratislavu, hlavní město Slovenska. Při jedné příležitosti řekl Mičura, když starosta a zastupitelstvo města u něho byli a jemu prohlásili: "Pane ministře, je nespravedlivo, že bankám musíme platit 11% úroků, ale banky nám našich daní neplatí, učiňte tu přece něco." Ministr Mičura odvětil: "Za 24 hodin jest věc vyřízena." Od té doby uplynulo několik měsíců. Ministerstva pro Slovensko nevede vlastně Mičura, nýbrž bratislavské banky. Banky bratislavské mají v tom ministerstvu své šviháky, kteří rozhodují o osudu města, rozhodují o osudu obyvatelstva. Co bratislavské banky chtějí, to je svato.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP