Čtvrtek 18. prosince 1919

Měli bychom nyní přistoupiti k odstavci třetímu, ale poněvadž bylo vysloveno přání, aby bylo umožněno ústavnímu výboru, pojednati ještě o některých pozměňujících návrzích, které k tomuto odstavci denního pořadu byly podány, nebude-li proti tomu námitek, posunu tento odstavec na konec denního pořadu a přistoupíme k odstavci čtvrtému. (Námitek nebylo.)

Námitek není, přistoupíme tedy k odstavci čtvrtému, jímž jest

3. zpráva právního výboru o vládním návrhu zákona (tisk č. 1591) o upotřebení části správních přebytků hromadných sirotčích pokladen (tisk č. 2037).

Zpravodajem jest pan kolega dr. Matoušek, uděluji mu slovo.

Zpravodaj posl. dr. Matoušek: Vážené Národní shromáždění!

Tím, že jsme zákonem z 23. července 1919 č. 447 sb. z. a n. snížili věk zletilosti s 24 na 21 let, značně dotkli jsme se správních přebytků sirotčích pokladen. Také chystanou reformou správních úřadů dotkneme se jistě dosavadních předpisů o tom, kam mají se odvádět správní přebytky sirotčích pokladen. Ačkoli dnes jde pouze o prodloužení zákona z r. 1901, dovolte, velectění pánové, vzhledem k tomu, že ministerstvo sociální péče ve svém dopise ze dne 30. července 1919 žádalo, aby přebytky sirotčích pokladen nebyly přikazovány zemím, nýbrž jemu, a poněvadž již se zde vyslovila otázka, kterou se budeme musiti zabývati, abych už při této příležitosti zmínil se o některých zásadách, které dosud rozhodovaly při řešení otázky, kam mají se odvádět správní přebytky sirotčích pokladen.

Přebytky pokladen, vykazované v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, Dolních a Horních Rakousích, činily v roce 1876 3 mil., roku 1888 již 11 mil., roku 1898 dokonce 21 mil. zlatých. Vláda tehdejší právě, že najednou se ukázaly tak silné a veliké přebytky, musela se zabývat otázkou, kam s nimi. Tedy ne finanční tíseň, nýbrž neočekávaná prosperita sirotčích pokladen působila zde vládě obavy. Bylo několik návrhů na použití přebytků sirotčích pokladen. Nejnebezpečnější byl návrh, který žádal, aby sirotčích pokladen bylo použito k stavbě úředních budov.

Tento návrh byl ovšem velmi atakován, jmenovitě od přísedícího zemského výboru dolnorakouského Josefa Schöffela, který dokonce nazval jej atentátem na sirotčí pokladny. Jednotlivé zemské sněmy v zemích, v nichž sirotčí pokladny vykázaly milionové reservní fondy, žádaly, aby přebytků těch bylo použito ve prospěch sirotků samých nebo k účelu podobnému, opírajíce se o historický vývoj pokladen, a též o spontanní projevy novějšího zákonodárství. Zemský sněm a výbor ve Štýrsku navrhoval, aby reservního fondu jejich použito bylo k vybudování polepšoven. U nás byl to Karel Adámek, který se zastal přebytků sirotčích pokladen, žádaje ve svém spise "Zemský sirotčí fond", aby přebytků těch výhradně použito bylo k prospěchu sirotků samých. I jiní navrhovali, aby byl zřetel brán hlavně k sirotčím pokladnám a ne k účelům, které nijak s účelem sirotčích pokladen nesouvisejí. Také úřednické korporace žádaly, aby těchto přebytků bylo použito k poskytování úvěru a k vybavení z dluhů státního úřednictva. Konečně z kruhů agrárních přišel návrh, aby část přebytků oněch byla věnována ku zvelebení rolnických družstev. Zemský sněm v Dol. Rakousích usnesl se přímo na osnově zemského zákona, přikazujícího úroky oněch přebytků zemi. Tento zákon vyšel roku 1901 a o něm se právě v naši osnově jedná.

Dnes přichází ministerstvo sociální péče a žádá, aby nebyly správní přebytky přikazovány zemím, nýbrž přímo ministerstvu sociální péče byly přebytky ty předány. Ačkoliv, jak pravím, upustilo od tohoto návrhu, přece bude ten návrh aktuelní v té chvíli, kdy budeme míti reformu správy, kdy budeme museti uvažovati, kam s přebytky, když zde nebude již dřívějšího subjektu.

Dovolte proto, velectění pánové, abych v stručnosti poukázal na ty otázky, kterých se toto řešení bude dotýkat. Není pochyby, že správné rozřešení té otázky, kam patří po právu i mravnosti přebytky sirotčích pokladen, předpokládá předem odpovědět na otázku, jakou právní povahu mají sirotčí pokladny. Judikát č. 165 - to je ještě starý rakouský judikát - pokládá sir. pokladny za jmění účelové, právnickou osobností udané a státem spravované.

Tilsch ve své učeb. obč. práva přiznává sirotčím pokladnám samostatnou osobnost právnickou přes to, že jsou spravovány jinou právnickou osobou, totiž státem, a to je asi názor dnes panující. K tomu přidává se i dr. Cerman ve svém spise: Soudní správa hromadných sirotčích pokladen.

Tuto otázku bude předem řešit a pak ovšem je další, neméně důležitá otázka: Jaký je primérní účel celé soudní správy sirotčích pokladen? Je to jistě v první řadě zájem sirotků samých - k nim v první řadě bych měl upírat všechen zřetel při používání správních přebytků sirotčích pokladen. Nelze si ovšem zapírat, že vývoj poměrů už v bývalém Rakousku směřoval k tomu, pojem zájmů sirotků- vkladatelů rozšířit i na mládež jenom sociální i hmotné podpory potřebující. Vývoj tento nepochybně posiluje dnešní doba, která směřuje stále více k sociální spravedlnosti.

Myslím však, že by nebylo správné, v tomto vývoji jít dál, než právě připouští jednak ten primérní zájem sirotků-vkladatelů, jednak zájem těch, kteří dnes správu pokladny vedou (přednostové soudu za osobní zodpovědnosti vedou pokladny), a proto i tento zřetel při použití nesmí být přehlížen. A tu myslím, toto řešení musí míti výraz i v tom, komu úřad přebytky potom, až reforma správy snad odstraní subjekty zemí, poukáže. Dle mého náhledu nejen ministerstvu sociální péče, které by mělo snad na zřeteli právě tu rozšířenou starost a zájem o všechny sirotky, o všechnu mládež mravní a sociální podpory potřebující, nýbrž že tu musí býti také orgán, který by tyto konkretní úkoly chtěl řešiti. A proto bych si přál, aby nejen ministerstvo sociální péče, nýbrž také ministerstvo spravedlnosti bylo určeno k tomu, aby o těchto fondech, které budou přikázány snad jednomu nebo druhému ministerstvu, rozhodovalo, právě proto, poněvadž je to ono, které dozírá na správu sirotčích pokladen.

To jsou všeobecné poznámky, které jsem si dovolil přičiniti při zákonu, jímž prostě chceme prodloužiti platnost zákona ze dne 3. června 1901 č. 62. ř. z. Poněvadž jeho platnost vypršela a poněvadž dnes nelze věc definitivně řešiti, nezbývá nic jiného, než prodloužiti platnost tohoto zákona, který přikazuje přebytky mimořádných sirotčích pokladen nadále zemím do 21. pros. 1919, a já proto na základě porady v právním výboru jako zpravodaj dovoluji si doporučiti Národnímu shromáždění, aby zákon přijalo. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen. Debata odpadá. Přistoupíme k hlasování. Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)

Dám o zákonu hlasovati v celku, poněvadž má pouze 3 paragrafy a žádný pozměňovací návrh nebyl učiněn.

Kdo souhlasí tedy s §§ 1., 2. a 3. zákona, jak je obsažen ve zprávě právního výboru, jakož i s nadpisem jeho, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To je většina. Zákon je schválen v prvém čtení.

Přistoupíme ke druhému čtení. Přeje si p. zpravodaj slova ke druhému čtení?

Zpravodaj posl. dr. Matoušek: Ne!

Předseda: Není tomu tak.

Kdo souhlasí se zákonem, přijatým právě ve čtení prvém, také ve čtení druhém, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To jest většina; zákon jest schválen také ve druhém čtení a tím tento odstavec denního pořadu jest vyřízen.

Slovo si vyžádal dále p. min. předseda k zodpovědění naléhavého dotazu, který byl podán, a já mu uděluji slovo uprostřed projednávání denního pořadu z toho důvodu, poněvadž jest odvolán k důležité poradě. Myslím, že proti tomu nebude nejmenší námitky. (Nebylo.)

Dotaz dám nejprve přečísti a žádám p. zapisovatele dra Stojana, aby jej přečetl.

Zapisovatel dr. Stojan (čte):

Naléhavý dotaz

členů N. S. Jana Rýpara, Václava Sladkého, Františka Zíky a soudr. na pana ministerského předsedu o poměrech na pruském Opavsku.

Mírová smlouva versaillská přiřkla Československé republice z hornoslezského území část bývalého historického Opavska, obývanou t. zv. Moravci, kteří po 177letém roztržení vracejí se zase k československému národu.

Bohužel jest to jen malý zlomek hornoslezského území, na které máme z důvodů historických a geografických, jakož i z důvodů ethnografických a hospodářských plné a nepopíratelné právo. (Tak jest!)

Ztraceno pro nás na pravém Poodří Rybnicko, Vladislavsko, Žárovsko a Pětinsko, není dosud rozhodnuto o Hlubčicku a přímočaré demarkační rozbraničení, vedené od Bohumína na západ k Bavorovu, odtrhuje se od souvislého území 11 obcí ryze moravských: Bořetín, Boleslav, Křenovice, Petřetín, Velké Petrovice a Šamarovice.

Marně dosud čeká však český lid na obou březích Opavy na obsazení alespoň tohoto malého území hlučínského, přiřknutého československé republice mírovou smlouvou versaillskou.

Všecky přípravy v Opavě k úřední okupaci jsou již vykonány, aby zamezena byla jakákoliv anarchie a chaos, přece dosud není ani potuchy o dni, kdy 177letá násilná křivda má býti dějinnou spravedlností odčiněna.

Co naše vláda váhá s obsazením, dosavadní držitelé moci na Pruském Opavsku nezahálejí a všemi prostředky snaží se provedení mírové smlouvy oddáliti a československou republiku co nejvíce poškoditi. Zdá se, že chtějí nám odezdati poměrně bohatá území vydrancovaná a zbavená všeho potřebného, ba nejnutnějšího.

Opětovně jsou prováděny bezohledné rekvisice obilí, koní, dobytka, strojů a celé vlaky rekvirovaného zboží jsou odváženy do Německa. Velké zástupy vojsk stále umístěny jsou na Ratibořsku, aby se odtud stravovati mohly. Ba ani bohatých lesů nechtějí ušetřiti a podle došlých zpráv hodlají zpustošiti zejména nádherný lesní kraj na Landeku, jehož přírodní krásy pro Velkou Ostravu jsou neocenitelné. Zároveň již od konce července pokoušejí se horečně a soustavně, uvésti domorodé obyvatelstvo na Pruském Opavsku ve zmatek a poštvati ho co nejvíce proti československé republice. K tomu cíli založil hlučínský dr. Weigel spolek "Deutsch-Mährischer Volksbund", jehož odbočky ustavují se v každé obci na Ratibořsku.

Úmysl jest jasný: másti a štváti domácí pokojný lid, buditi nechuť a nedůvěru k československé republice a po obsazení mařiti znovu plodnou práci kulturní a národnostně menšinovou.

V těchlo dnech rozšiřuje Weigel na všech schůzích zprávy, že prý v těchto dnech v Praze vyjednává pruská delegace s Ratibořským Landratem v čele o odstoupení pruského Opavska československou republikou Německu za peněžitou náhradu a že jednání má prý příznivé vyhlídky. Zejména pan ministerský předseda Tusar přijal deputaci velmi vlídně a činil jim určité naděje, neboť prý proti své vůli nemohou býti připojeni k československé republice.

Ba dokonce vyjednávají prý s panem presidentem Československé republiky prostřednictvím pana ministerského předsedy.

Tyto zprávy nejen zcela desorientovaly pruské Moravce, nýbrž vzbudily v českém lidu slezském skutečné pobouření, tím povážlivější, že mysli jeho jsou rozjitřeny nadmíru neudržitelnými poměry na Těšínsku.

Proto táží se podepsaní:

1. Jsou panu ministerskému předsedovi vylíčené poměry známy?

2. Jest pravdou, že vyjednává pruská delegace o Pruském Opavsku v Praze?

3. Jest pan ministerský předseda ochoten, ihned sděliti průběh a výsledek vyjednávání?

4. Jest pan ministerský předseda ochoten, ihned sděliti k upokojení obyvatelstva, kdy a za jakých okolností dojde k obsazení Pruského Opavska, a zda-li obyvatelstvu i Československé republice budou nahrazeny všechny škody, dosavadním vandalstvím způsobené?

V Praze, dne 18. prosince 1919.

Post. Rýpar a soudr.

Předseda: K zodpovědění tohoto dotazu vyžádal si slovo pan ministerský předseda. Uděluji mu je.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP