Čtvrtek 17. března 1938

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Ďalším prihláseným rečníkom je p. posl. Říčář. Dávam mu slovo.

Posl. Říčář: Slavná sněmovno!

Ve své zprávě o státním závěrečném účtu za r. 1936 připomněl pan zpravodaj posl. Remeš, že tento účet byl sestaven o polovici času dříve, než zákon nařizuje. I když tuto skutečnost nutno vzít s jistým uspokojením na vědomí, přece jen se domnívám, že by zde bylo té spokojenosti více, kdyby účet ten byl parlamentně projednán hned, jakmile byl sestaven, t. j. v září. v říjnu m. r. Tento názor zdá se býti na místě tím spíše, že tehdy, t. j. na začátku loňského podzimu, sněmovna nezasedala a že byla - nehledíme-li ke krátké smuteční schůzi při úmrtí presidenta Osvoboditele - na prodloužených prázdninách. Doufejme, že to, co nebylo loni, bude letos při nejbližší účetní uzávěrce a že účetní uzávěrka za minulý rok, tedy za r. 1937, bude parlamentně projednána nejdéle do té doby, než se zde ve sněmovně začne projednávat rozpočet na příští rok, na r. 1939. Výsledky minulého roku, tedy r. 1937, jak všechny předpoklady naznačují, budou veselejší než výsledky roku předcházejícího, r. 1936, a budou výbornou pomůckou nejen všem, kteří zde v parlamentě na rozpočtu budou pracovati, ale zároveň celé naší široké veřejnosti, která má a musí mít o sestavení státního rozpočtu, tedy o náš finanční plán na příští rok pochopitelný zájem.

Byla to dobrá myšlenka, že k debatě o státní účetní uzávěrce byla připojena i povšechná rozprava politická. Jako dlouhá řada řečníků přede mnou, tak i já použiji této výhody a nebudu hledět na to, zda to, co zde mluvím, bude se státní účetní uzávěrkou souviset čili nic.

Především se chci zmínit o některých otázkách zemědělských. Učiním tak ze dvou příčin, především jako zemědělec a za druhé jako mluvčí strany, která do důsledků hájila, hájí a v budoucnosti bude hájit všechny spravedlivé požadavky zemědělského stavu. Sledujeme-li statistiku našeho zemědělského obyvatelstva - a výstižně zde o tom promluvil dnes v poledne kol. Brukner - vidíme, že mezi zemědělci zdrcující většinou převažují zemědělci drobní a střední. Proto také můžeme zcela právem tvrdit, že zemědělská otázka je ve skutečnosti otázkou drobných a středních zemědělců, a všechno, co se děje se strany, dejme tomu, ministerstva zemědělství, všechny zákony, které mají našemu zemědělskému stavu "pomoci na nohy", musí nutně nésti pečeť starosti o drobné a střední vrstvy zemědělské. A nesetkala-li se řada opatření a bylo jich dost - vždycky s takovým výsledkem, jak by bylo žádoucno, tedy jednu z příčin tohoto zjevu vidíme v tom, že tady nebyl vždycky brán zřetel na drobné a střední vrstvy venkovského obyvatelstva.

Řízené hospodářství: Mnoho řečníků z naší strany mělo zde příležitost osvětliti stanovisko naší strany k řízenému hospodářství. Naše stanovisko k řízenému hospodářství je kladné. Vycházíme z názoru, že vždycky zájem celku, zájem vyšší je nadřazený zájmu nižšímu. A rozcházíme-li se v něčem s některými horlivými zastánci řízeného hospodářství, rozcházíme se v nazírání na praxi, v provádění řízeného hospodářství. Podle našeho názoru má řízené hospodářství, bez kterého by se dnešní, po stránce hospodářské těžká doba ztěží obešla, míti tři předpoklady: Především musí býti prováděno se zřetelem na ty, pro něž má býti prováděno, jimž má sloužiti, za jejich přímé součinnosti; dále při řízeném hospodářství má býti co nejméně existenčně poškozených a konečně řízené hospodářství se má omeziti jenom na nezbytné zásahy, aby zde nebyla zbytečně omezována svoboda jednotlivých stavů.

Kol. Brukner se zde o polednách zmínil o nemožných poměrech ve škrobařské výrobě. Názorně zde ukázal příklad, jak se řízené hospodářství prováděti nemá. Typickým představitelem řízeného hospodářství je samozřejmě obilní monopol. Obilní společnost hospodaří, takřka s miliardovými důchody našich zemědělců. Ceny za obilí jsou součástí mzdy zemědělce. Jako dělník má právo na svou mzdu, tak ovšem i zemědělec. A musím říci, že ve vedení československé Obilní společnosti zemědělský živel není tak zastoupen, jak by zastoupen býti měl. V presidiu československé Obilní společnosti, slavná sněmovno, jak račte věděti, není ani jeden praktický zemědělec. Kolik je jich ve správní radě, nevím, ale jistě že jich mnoho nebude. Vím, že správní rada, tedy i presidium je složeno podle zastoupeného akciového kapitálu, ale přesto se domnívám, že by se tady našla cesta, aby praktičtí výkonní zemědělci měli ve vedení tak důležité instituce příslušné zastoupení.

Pokud jde o praxi československé Obilní společnosti, tu bych zde chtěl tlumočiti známé stanovisko naší strany, že trváme na svobodě výkupu a prodeje, to znamená, aby každý zemědělec, jako je to dosud, mohl si své obilí prodati tomu komisionáři, kterému chce. To je pevné stanovisko naší strany.

Ve veřejném tisku i na různých schůzích býváme my katoličtí zemědělci předmětem útoků a bývá naznačováno, že nemáme práva zasahovati do družstevnictví, je nám upíráno právo, abychom se družstevně organisovali. Tedy chci připomenouti, že myšlenka družstevní, myšlenka pomáhati těm, kteří pomoci zasluhují, je ve skutečnosti myšlenkou křesťanskou. A organisujeme-li se na základě svého světového názoru křesťansko-katolického, tedy se nedáme naprosto od svého práva družstevně se organisovati nikým odvrátit.

Chtěl bych se zmíniti o jednom důležitém problému našeho venkova, a to o útěku z venkova a o nedostatku zemědělských pracovních sil, o nedostatku čeledi. Je to jistě paradox, že v době, kdy máme na př. dnes půl milionu nezaměstnaných, je nedostatek a nouze o zemědělské dělnictvo, zemědělskou čeleď. Pokusím se vytyčiti některé hlavní příčiny tohoto skutečně smutného zjevu

Především útěk z venkova: Není sporu o tom, že je na venkově život těžší než na př. život městský. Špatná komunikace, dražší léčebná péče, lékař musí přijeti autem do vesnice, přirozeně si musí dopravu započítati, a o výlohy dopravy máme my vesničané lékařskou péči dražší, daleko do nemocnic, daleko do úřadů, daleko do škol, jsou dražší studie našich dětí atd. Tedy tahle okolnost také vede k tomu, že obyvatelstvo tíhne z vesnice spíše do měst.

A pokud jde o nedostatek zemědělského dělnictva, přichází tady v úvahu především nižší populace. Moda, která původně vznikla ve městech, míti 1 nebo 2 děti, nebo třeba žádné, se bohužel ujala i na našem venkově. Jak to bylo dříve? V chalupách i na statcích bylo více dětí, 5, 6, 7. I dříve chodívaly na řemesla, z vesnice chodily na studie atd. To bylo dříve jako dnes. Ale vedle toho mnoho dětí, na vesnici vyrostlých, na vesnici též zůstalo. Děti selské pracovaly a pomáhaly rodičům a z chalup šly sloužiti do statků. Kdežto dnes, prosím, není jich tolik, není ten reservoir, ze kterého by se rekrutovalo dělnictvo.

Dále bych chtěl upozorniti na jeden zjev: V tisku, který dochází na náš venkov, jsme po řadu let četli zlehčován zemědělské práce na jedné straně a na druhé straně jsme viděli, že se tady vyzdvihují ať skutečné či domnělé přednosti města, že se psalo o domnělém blahobytu měst, jakoby lidé ve městech nic jiného nedělali než chodili do biografů, divadel atd. A nedivme se potom takovému venkovskému člověku, který vidí, jak je těžká a nedostatečně honorovaná práce na venkově, že tíhne do měst. (Předsednictví převzal místopředseda Langr.)

A potom ještě na něco chci upozorniti. Na naší vesnici udávají tón velcí sedláci, statkáři. Ti nedávají právě dobrý příklad v tomto směru, i když hlásají, že je nutno řešiti otázku útěku zemědělského obyvatelstva do měst. Jsme svědky toho, že statkářské dcery se nevdávají ve většině případů za zemědělce, nýbrž že zpravidla sedlák, statkář, který, opakuji, udává tón na vesnici a je jakýmsi směrodatným činitelem, vdává své dcery ve většině případů za nezemědělce, ať je to učitel, lékař, i třeba četník, zkrátka nezemědělec. A tu také vidíme útěk kapitálů z venkova ve formě věn, které selské dcery dostávají.

Další příčinou by byla podle mého názoru racionalisace zemědělské práce. I v zemědělství se dnes užívá více strojů, než tomu bylo dříve. Jinak to také nejde. My nemůžeme tu svou výrobu prováděti tak, jak ji prováděli naši předkové. Ale nesmíme zapomínati na stinné stránky této racionalisace v zemědělství, která přirozeně vytlačuje ruční práci. Na př. kolik takových sekáčů nalezlo obživu při senosečích, při žních atd. A dnes v době strojů, v době sekaček, žaček atd. má sekáč zpravidla výdělek tenkrát, když obilí ve žních je zmotané a nelze je strojem síci. Ale ten člověk na venkově chce žíti celý rok, nemůže čekati na to, až ho sedlák zjedná k příležitostné práci.

Dnes na venkově je třeba více kvalifikovaných sil, než tomu bylo jindy, a je to hlavně u drobných a středních zemědělců. Spíše u statků a velkostatků není třeba takové kvalifikace při zemědělské práci, poněvadž tam se zpravidla pracuje ve větších skupinách, které jsou pod dozorem, kdežto u středních zemědělců musí čeledín více pracovat samostatně, musí umět se stroji zacházeti, a jestliže se tu vyskytuje názor, že by průmyslové dělnictvo, které je tak nezaměstnané, mělo jíti na venkov pracovat, považuji tyto názory za pochybené, poněvadž, představte si, co by sedlák dělal s takovým člověkem který jakživ zemědělskou práci neviděl, který má pro zemědělskou práci na vesnici, jak se říká, obě ruce levé? On by mu nadělal více škody než užitku. A proto vtip je v tom, ne z měst na venkov, nýbrž řešit problém na venkově, to jest zadržet na venkově kvalifikované síly, aby nám neutíkaly. Jsme svědky, že mladý muž, který zná dokonale práci zemědělskou, je kvalifikovaný pracovník, jako kvalifikovaná síla utíká z vesnice, ať už k poště, četnictvu, do družstev, do továren a podobně.

Zde je třeba nasaditi zemědělskou politiku v tom smyslu, aby byla podpořena drobná hospodářství, t. zv. hospodářství trpasličí; zde se uplatňuje při řešení této otázky její význam. Tam, kde malozemědělec sklidí na svém poli to, co jeho rodina spotřebuje, a na ostatní životní potřeby si musí nutně přivydělávati, je nutno se přičiniti, aby nemusel doplněk svého výdělku sháněti po městech, nýbrž aby nalezl svou obživu na venkově.

Tedy sem, opakuji, je nutno obrátiti zřetel zemědělské politiky, aby těmto zemědělským dělníkům byla zabezpečena slušná existence na venkově. Jak to udělat? Především podle mého názoru daňovými a poplatkovými úlevami, levným úvěrem, zvýšením státních podpor, pokud se jich skutečně malorolníkům, malozemědělcům dostává, vyhraditi jim výhradní právo na pachtování obecních pozemků a podobně.

Při řešení otázky nedostatku zemědělského dělnictva bude nutno také zrevidovati poměr hospodáře k čeledínu. Asi před 14 dny výstižně zde promluvil kol. Hintermüller o této otázce, připomenul velmi správně, že je třeba obnoviti ten starý, rodinný poměr mezi hospodářem a čeledínem. Bude také nutno podrobiti revisi otázku ubytování naší čeledě, aby zemědělská čeleď měla slušné oddělené ubytování. Ovšem, že tato otázka úzce souvisí i s otázkou bytové kultury naší vesnice vůbec a zase tato bytová kultura naší vesnice se vede za ruku s celkovou rentabilitou zemědělského podnikání. K tomu, že nedělní práce, která není plně odůvodněna, nepřispívá k řešení této otázky, jistě není třeba něco připomenouti. Zemědělská rada dělá vel mi krásnou akci, a to odměňování zemědělské čeledě. Přál bych si jen, aby při slavnostech, které jsou pořádány při rozdílení těchto odměn, odměn, které jsou z peněz všech poplatníků, neděla se tu politická agitace pro jednu politickou stranu.

Přecházím k důležitému problému zemědělskému, a to k zadlužení. Je jisto, slavná sněmovno, že všechny stavy bez rozdílu jsou zadluženy, že je zadlužena samospráva a že je zadlužen také stát. A velmi dobře to kdosi napsal, že jestliže dnes v našem státě, v naší republice potřebuje někdo oddlužení, je to především stát sám. Bylo mnoho úprav, bylo mnoho zásahů a opatření na řešení otázky zadlužení. Mezi těmito opatřeními kladu na první místo snížení úrokové míry, které mělo jistě veliký vliv na úpravu těchto poměrů a které nejvíce ze všech opatření se setkalo s určitým výsledkem. Pokud se týče zemědělského zadlužení, chci říci, že se zadlužením žádného stavu se nedělá taková agitace, zvláště před posledními parlamentními volbami jako se zadlužením zemědělským. Z nikoho si nedělaly politické strany tak "dobrý den", jako ze zadlužených zemědělců. Sepisovaly se dluhy, slibovalo se odepsání, škrtnutí atd. v jakékoliv formě. Kdo mluvil věcně, kdo vykládal střízlivě tuto otázku, byl považován a označován za nepřítele zemědělců.

Včera jsme odhlasovali zde prodloužení lhůt, ať už k odkladu dražeb anebo v zemědělském vyrovnacím řízení. Chci zde, třebas ex post poznamenati, když sledujeme průběh dosavadního zemědělského vyrovnacího řízení, že tu vzniká otázka, komu toto zemědělské vyrovnací řízení více prospívá, zda advokátům nebo zemědělcům. Neboť ve většině případů zemědělci poslední peníze, abych to tak řekl lidově, "vrazili" do vyrovnacího řízení, které se potom neuskutečnilo.

Ministerstvo zemědělství připravuje pomocný fond. I když máme s těmi fondy různé zkušenosti, přece jenom naše zásadní stanovisko k tomuto fondu, k jakékoliv pomoci je kladné. Jenom stojíme na stanovisku, aby se tu pomáhalo především drobným a středním zemědělcům, aby se zde hledělo při této pomoci na to, kolik je osob na tom nebo onom hospodářství, na výnosu jeho existenčně závislých. A tu zase statistika nám povídá, že na 100 ha zemědělské půdy připadá: Do 2 ha dospělých 199.5, dětí 84.8, od 2 do 5 ha 86 dospělých, 36 dětí a nad 100 ha už jenom dospělých 1.5 a dětí 0.4, čili jinými slovy, vidíme, že zde je počet obyvatelstva, které je existenčně závislé na výnosu toho nebo onoho hospodářského podniku, u malých a středních zemědělců při nejmenším 50krát větší než u těch větších. A proto je tady nutno i z ohledu sociálního, aby při jakékoliv státní pomoci zadluženým zemědělcům byl brán zřetel a ohled na drobné a střední zemědělce. To jest sociálním příkazem. A řeknu - "kacířská" slova - že je lépe ponechati svému osudu jednoho statkáře s jedním nebo dvěma příslušníky než 20 středních nebo drobných zemědělců, živících těchto příslušníků aspoň 100. A dále ještě řeknu, že bych nepovažoval za neštěstí takový statek nebo velkostatek, který nemůže jeho majitel udržet, rozprodati mezi drobné a střední zemědělce, a tyto posíliti a spolupůsobiti tak k řešení otázky čeledě.

Když jdeme po našem venkově a ptáme se, jak vznikla ta nebo ona hospodářství drobná nebo střední ještě před pozemkovou reformou, přijdeme k poznání, že majitelé drobných a středních hospodářství řeknou, že si ke svému hospodářství, případně k jeho rozšíření pomohli proto, že tam nebo onde "praskl" - řeknu to lidově - statek nebo dva. Podívejme se, kolik lidí se tam živilo dříve a kolik se jich tam živí dnes.

Stavěl bych se proti tomu, aby se půda dostávala do rukou nezemědělců, do rukou spekulantů, kteří by v zemědělské půdě, ačkoliv nejsou zemědělci, ukládali svůj kapitál. A konečně hlavní důraz bychom kladli na to, aby se pomáhalo jen těm zadluženým, kteří se zadlužili nezaviněně. Máme mnohdy v praksi dva stejné případy, dva hospodáře, dva zemědělce. Rodinné, majetkové, sociální i jiné poměry jsou na vlas stejné. Jeden je předlužen, druhý nemá dluhy žádné. Prosím, nuťte toho šetrného, aby tomu, který se mu mnohdy pro šetrnost vysmíval, přispíval na jeho zadlužení jakoukoliv formou, třeba ve zdražení umělých hnojiv. Nuťte ho k tomu. My musíme vychovávati naše občany k tomu, že každý je odpovědný za své činy. Pamatujte si, že kdo nebude uměti nebo nebude chtíti hospodařiti, toho nikdo na jeho hospodářství neudrží, kdybyste ho desetkrát oddlužili. (Tak jest!) To si musíme pamatovati.

Sociální pojištění samostatných. Je zajímavé, že v našem přepolitisovaném životě každou otázku, třeba hospodářskou, narážíme na politické kopyto. Ale náhodou z otázky sociálního pojištění samostatných nejde politiku dělat, poněvadž žádná politická strana zásadně proti sociálnímu pojištění samostatně výdělečně činných není. (Hlasy: Je zákon z r. 1925!) Ano. Jenom to dělá všem politickým stranám starost, jak to udělat. A zase řeknu: Pokud se týče braní důchodu, k tomu bychom se "obětovali" všichni, ale horší to bude s tím placením. Je tady veliký rozdíl aniž chci předbíhati výsledkům šetření komise, která má tyto věci na starosti - mezi postavením dělníka, živnostníka a zemědělce. Dělník, když pracuje, platí svoji polovinu sociálního pojištění. V zemědělství platíme za svoje zaměstnance celé pojistné. Po stránce psychologické dělník zde nedostane na ruku to, co platí. A jak se říká lidově, co oči nevidí, to srdce neželí. Když nepracuje, tedy neplatí. Odlišnější je to u živnostníka. Správně to zde připomenul také kol. Brukner. Živnostník už musí zaplatiti celé pojistné, musí to dříve ve formě důchodu přijmouti, a teprve potom to vydá. Je v nevýhodě proti nám, zemědělcům, že si nemůže zajistiti na své živnosti výměnek. Pokud se týče zemědělce: On tady bude míti pravidelné vydání, kdežto, jak známo, jeho příjem pravidelný není. A pokud znám smýšlení našeho venkova - a jsem v denním styku se zemědělským lidem všech politických stran - musím říci, a byl jsem také požádán, abych to zde tlumočil, že nějaké zvláštní nadšení pro sociální pojištění samostatně výdělečně činných na našich vesnicích není. Je to ovšem také vlivem toho, že naše venkovské obyvatelstvo je konservativní, ať už v dobrém nebo opačně, a s nedůvěrou hledí na všechny novoty. V této věci musíme dbáti starého přísloví: dvakrát měř a jednou řež, a musíme si dáti dobrý pozor, abychom pro placení příspěvků na sociální pojištění samostatných nevyhnali některého zemědělce z chalupy.

Vedle jiných problémů našeho venkova je zde také telefonisace. Chtěl bych zde připomenouti příčiny, proč telefonisace našeho venkova nepostupuje takovým tempem, jak bychom si přáli. O významu telefonisace pro nás venkov není potřebí mluviti. Jsou zde především vysoké poplatky a vzdálenostní přirážky, které zpravidla taková venkovská obec, pokud zařídí telefon, musí platiti. Znám jeden případ z prakse, že malou obec, která má daňovou základnu 3.000 Kč, stojí telefon - vám se to bude zdáti, slavná sněmovno, třeba malá částka - 1.200 Kč ročně. Musí na to přispívati z obecní pokladny a mimo to každý občan za každé použití telefonu platí ještě 1 Kč. Dále vidíme, že ve většině případů na našem venkově, zejména v menších obcích, je telefon uzavřen od 12 do 15 hod., t. j. v době, kdy venkovské občanstvo přijde zpravidla z pole, kdy má volno si své věci telefonem vyříditi, a musí čekati až do 3 hod. odpol. I když vím, že poštovní zaměstnanci v ústředně potřebují také polední oddech, přece jenom bych se přimlouval a prosil bych pana ministra pošt, aby tuto otázku zrevidoval a přičinil se o to, aby aspoň tato dlouhá polední přestávka byla zkrácena o hodinu a aby telefon byl zase od 14 hod. uvolněn.

Elektrisace. Proč je elektrisace našeho venkova brzděna? Důvody jsou známy. Pozdním proplácením subvencí. Ministerstvo veř. prací nedostává včas svoje příděly, nebo je dostává velmi zmenšené, a my jsme svědky, že obce, které si náklad na elektrisaci vypůjčily, dostávají subvence velmi opožděně a že mnohdy velkou část subvence, ne-li celou, stráví úrok. K této otázce budeme musiti podle možnosti přihlížeti a zjednati určitou nápravu, aby ještě tisíce a tisíce obcí, které jsou bez elektřiny, mohly k elektrisování přistoupiti.

Pokud se týče ostatních otázek zemědělských, o tom promluvili nebo konečně ještě promluví řečníci našeho klubu. Já chci všeobecně připomenouti a poznamenati, že poměry v zemědělství se nikterak nezlepšily. Jestliže se loňského roku zlepšila cena obilí, zase na druhé straně stouply o mnoho ceny potřeb, které zemědělec musí kupovati. Zemědělská krise tedy spočívá fakticky v tom, že to, co my prodáváme, je levné, a co kupujeme je drahé, v té úžasné disparitě cen potřeb, které prodáváme nebo které kupujeme.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP