Sobota 28. listopadu 1931

Předseda (zvoní): Dále má slovo pan posl. dr Hajn.

Posl. dr Hajn: Paní a pánové, mám zde několik poznámek k předmětům, jež se dotýkají několika ministerstev, která šťastnou náhodou všechna patří do prvé skupiny, z níž není vyloučeno ani Národní shromáždění.

Před letošním 28. říjnem jsme četli několikráte zprávy o tom, že se dějí porady v ministerské radě o formě prohlášení presidenta republiky k 28. říjnu, má-li president republiky voliti pro toto ohlášení formu poselství nebo projevu k ministerskému předsedovi a oběma předsedům Národního shromáždění. Tato nerozhodnost vlády a snad i předsednictev našich sněmoven mohla vzbuzovati právem podiv, jakmile Ústavní listina sama zná jen jednu formu, totiž zprávu či poselství presidentovo Národnímu shromáždění, buď písemné neb ústní, a vzbudilo pak ještě větší podiv, jakmile se stalo rozhodnutí opomenouti toto jasné a striktní ustanovení a zvoliti si zcela nový způsob, který sice Ústavní listina nezakazuje, ale který by mohl býti jedině vedle způsobu vyznačeného Ústavní listinou, nikoliv však na místě něho.

Závažný rozdíl mezi oběma způsoby je na jevě: prvý je zcela ústavní, druhý je více méně podnikem soukromým, který se nezaznamenává ani v záznamech sněmovních. Při prvém může odpověděti presidentovi na jeho poselství samo Národní shromáždění, jako se stalo r. 1919, při druhém mohou odpověděti na nejvýše tisk, jednotliví členové Národního shromáždění, třebas i zde s této tribuny a pak i takový horlivci, jako již odpověděli pod titulem důvěrné porady inteligence jako na dotvrzenou, že tentokráte běží o věc, jejíž těžiště leží mimo Národní shromáždění.

Naříká se u nás na úpadek našeho domácího parlamentarismu, na malý zájem samých členů Národního shromáždění, ale možno obviňovati i z vědomého jeho znevažování a vědomého jeho vyřazování. Příklad mnou uvedený je takřka oficielní počin něčeho takového. Tak se bude u nás těžko dařiti onomu velikému jevu, jemuž se říká tradice ústavní nebo parlamentní, na niž jsou právem tak hrdi v Anglii.

Jinou záležitostí, ve které je interesováno ministerstvo zahraničí i vnitra, předsednictvo posl. sněmovny i Volební soud, je případ mandátu Perglerova.

Byla nám před několika dny rozdána nová Ročenka Národního shromáždění a v ní čteme na str. 19, že se Volební soud dne 24. února 1931 usnesl neverifikovati volby posl. dr Karla Perglera, a na str. 105, že mandát po dr Perglerovi neobsazen. Jak to? O možnostech takového vacua trvajícího dnes již 11 měsíců, nečteme nic v zákonech, za to čteme v nich o povinnosti voličů jíti k volbě a zvoliti si za poslance muže své důvěry, ale nedočtete se ani slovíčka v zákonech o žádném právu nikoho, že může a smí nechati uprázdněné místo neobsazeným, když je zde k disposici zasednouti na ně pravoplatný náhradník zvolený týmž voličstvem na základě stejné volební povinnosti. Ovšem tomuto zvláštnímu případu lze rozuměti, přiznáme-li možnost, že se nepokládalo únorové rozhodnutí Volebního soudu za definitivní a že se chtělo býti na tolik rozšafným a prozíravým, aby se nepovoláváním náhradníka zamezila kalamita ještě větší pro ten případ, že by Volební soud na konec přece jen uznal mandát dr Perglera zákonně platným a že by pak dr Pergler našel své místo již obsazené kolegou náhradníkem stejně zákonně a pravoplatně na základě úředního povolání.

Jedná se dnes u Volebního soudu opravdu o předpokladech a podmínkách obnoveného řízení ve věci mandátu Perglerova, neboť se poznalo, že celá věc je mnohem složitější, nežli se snad vědělo, a mnohem delikátnější, nežli se snad tušilo. Tedy ve věci je otázka mandátu dr Perglera zase v takovém stadiu, jako byla každého z nás po volbách, jen ve formě je rozdíl: Co o našich mandátech potřebná šetření konal volební soud důvěrně, aniž jsme o tom sami věděli, stalo se to u mandátu dr Perglera záležitostí veřejnou, ale tu najednou přichází nový veliký rozdíl: My jsme při tom klidně stále seděli zde, na svých lavicích, kam jsme byli zasedli na základě ověřovacího listu ministerstva vnitra, ale dr Perglerovi je trvale zamezován vstup sem, přes to, že má v rukou týž ověřovací list téhož ministerstva. A prázdné to sedadlo dr Perglera je mu tak zavřeno hned se dvou stran najednou.

Dvakrát měř, jednou řež - pravdivost tohoto přísloví se dá zrovna přišíti na případ Perglerův. Ale kdybych zde chtěl k případu Perglerově ještě aspoň uvésti pouhá jména Gajdovo a Stříbrného - případů jejich jinak se zde nedotýkaje dostali bychom tři muže, z nichž každý má kus své práce při osvobození národa.

Ve svých pamětech president Masaryk i ministr dr Beneš o práci Perglerově se vyslovují několikráte a nikdy ne s nejmenší újmou pro něj. Je teď jasno a uznává se i zřejmě, že se zde nepostupovalo podle správného, již uvedeného pravidla: Měř dvakrát, než jednou! Nehlásám, paní a pánové, žádnou zvláštní výminečnou imunitu takových osob, za to trvám na tom, že netřeba v případech provinění zjištěného zcela bezpečně a nepochybně dělati veřejná divadla, jejichž reflexe pak dopadají i na původce i na jméno národa a republiky. Takovýto postup - to je také dle mého hlubokého přesvědčení otravování a anarchisování našeho života.

Snad lze použiti této příležitosti k několika slovům o Volebním soudu. Skládá se ze dvou nesourodých dílů: ze senátu, soudců z povolání, a z delegovaných exponentů Národního shromáždění. Tento druhý díl je jakýmsi mikrokosmem Národního shromáždění, a nedostatky, vady a stíny jsou jim proto společny. Několik takových případů jako je Perglerův, a Nejvyšší správní soud, z něhož se rekrutuje právě onen senát, se ocitne na rozcestí: buď-anebo! Buď se Volební soud zreorganisuje, aby mohl svobodně rozhodovati podle práva a slušnosti, nebo se nadobro oddělí od Nejvyššího správního soudu, aby tento nebral újmy na svém jméně.

Případ, kterým se v létě zabýval zvláštní vyšetřovací výbor této sněmovny, vyvolal myšlenku zříditi zvláštní kontrolní a spolu úspornou komisi, se širší tudíž pravomocí, nežli měla úsporná komise z r. 1921. Ohlas parlamentní řeči dr Kramáře a všech řečníků dalších, byl tak veliký, že jej nebylo lze přejíti. Myšlenku vzala za svou také vláda, ale její nástin organisace vyvolal přirozeně spíše údiv, než pochvalu. A to proto, že se najednou místo komise parlamentní vystoupilo s komisi vládní. To znamenalo tak radikální přesmyknutí kompetence, že by tím byla dotčena sama Ústavní listina. Právo kontroly ve státním hospodářství, tudíž i nad vládou samotnou, náleží zajisté Národnímu shromáždění a je to jeho prerogativum, jehož obmezování, ať dobrovolné, ať odjinud, neodpovídá ani konstitučnímu principu, ani principu demokracie všude vychvalované a stavěné tak okázale u nás na odiv. Aby, paní a pánové, neuvízla myšlenka parlamentární kontrolní a úsporné komise na mrtvém bodě, nezbude případně, nežli aby si zástupci koalice připravili sami osnovu zákona zcela nového nebo návrh novely k zákonu č. 301 ze dne 12. srpna 1921, v níž by byla derogována úsporná komise tentokráte již zvolená.

Byl-li v létě vzhledem k tehdejší situaci kladen důraz na kontrolní kompetenci komise, dnes se v dnešních hospodářských a sociálních poměrech nemenší důraz klade na její kompetenci úspornostní. Analogicky podle slov: Kdo rychle dává, dvakrát dává - jest vykonati v našem případě vše potřebné s urychlením tím větším, čím větší je důvěra veřejných a širokých vrstev v takovou komisi a čím mocnější pocit její potřeby. Obezřetní politikové a prozíraví správcové státních věcí nikdy v takových psychologických chvilkách neváhají proměniti rychle slovo v čin.

Naše státní správa má t. zv. problém i na Podkarpatské Rusi, kde něco takového nebylo ani za nejhoršího útisku maďarského. A dokonce prý problém ten řeší - kolik roků již?

Ministr školství dr Dérer v rozpočtovém výboru se vyjádřil o tom takto: "Z Prahy nelze nadiktovati Podkarpatské Rusi, který jazyk má pokládati za spisovný a vyučovací. Právo to má pouze národ podkarpatoruský zabezpečeno již v ústavě; až bude na Podk. Rusi provedena autonomie, bude si moci rozhodnouti i jazykovou věc".

Není-li to, dámy a pánové, opravdová hra se slovy, když si Praha již dávno ve skutečnosti vzala svévolně právo a zavedla i ve skutečnosti do tamějších škol jazyk, jaký v té zemi nikdy před tím nebyl a v jakém kromě gramatiky, utvořené ad hoc a kromě slabikáře a několika čítanek není zhola žádné literatury - v pravý opak k jazyku ruskému.

Pan ministr řekl ve výboru také, že bylo jmenováno 5 ministrů, kteří mají zkoumati jazykovou otázku a určiti, jak má býti řešena, přirozeně prý v tom smyslu - cituji doslova p. ministra - aby vyučovací řeč byla určována podle vůle vlastního obyvatelstva. Bude-li tomu opravdu tak, stačí na to p. ministr sám, aby rozhodl podle vůle ruského obyvatelstva třebas ihned, protože je dávno známa. Avšak p. ministr dodal, že, bohužel, vlastní ruské obyvatelstvo samo ještě neví, jaké stanovisko k otázce jazykové má zaujmouti. Ve skutečnosti jako všude, tak i na Podk. Rusi je ruský lid veden inteligencí učiteli, kněžími, státními úředníky své národnosti a pod. - a ta manifestovala již mnohokráte pro ruštinu, pro ruský literární jazyk a demonstrovala již stejněkráte proti ukrajinštině. Ale dovede se již dnes veřejně ozvati i sám ruský lid, jak ukázala letošní několikadenní stávka ruských rodičů v několika tisícové obci Velkých Lúčkách u Mukačeva, když si jejich děti přinesly ze školy ukrajinské slabikáře.

A když je to tak ve skutečnosti, pak opravdu jen uši uzavřené schválně a hermeticky to neslyšely už tenkráte a neslyší ani dnes.

Ale klíč k celému problému jest jasný. Jest jedna církev v Podk. Rusi, která se bojí ruštiny jako pomahače a nástroje pravoslaví, a školská správa, kdykoli je ministerstvo v rukách socialistických, se dává ovládati jednak nekritickým strachem z ruství, jednak známou příchylností k ukrajinštině, jaká je vlastí II. Internacionále. A tuto svou příchylnost uplatňuje pak ve školství. Tím větší naše lítost a škoda pro sám stát, že ani ministři školství, které dosadila strana republikánská, nedovedli podle principu demokracie jazyk ve škole přizpůsobiti smýšlení, cítění a právu obrovské většiny domácího slovenského obyvatelstva. Zatím roste a sílí národní uvědomění ruského lidu na Podkar. Rusi i na Slovensku, a ve své státnosti i slovanství si přeje jen, aby nedošlo k vážnému konfliktu pro skutečné neporozumění nebo pro svévolný odpor ústřední státní správy v Praze, a jejích exponentů na Podkar. Rusí. Pokrok v tamějším školství, pokud se nám vyjadřuje oficielně v číslicích, jest opravdu nemalý, tím více litujeme, že je tak strpčován lidu tamějšímu, rodičům, učitelstvu i dětem neudržitelnou úřední školskou jazykovou politikou.

Naše vysokoškolské studentstvo je mocně zneklidněno množstvím cizinců na našich vysokých školách. Na Komenského universitě letošní zimní semestr vykazuje mezi celkovým počtem 2.300 cizinců 371, tedy přes 16 1/2 %. Z nich na samotné lékařské fakultě zapsáno je 337, čili z 883 posluchačů medicíny je cizinců 38 %. A proto zneklidnění domácí akademické mládeže vyrostlo až na samo pobouření. Nespravedlnosti, vady, obtíže a překážky řádného studia lékařského našim vlastním jinochům a dívkám staly se tam již tak křiklavými, že profesoři berou věc studentskou za svou. Měl jsem zde již možnost mluviti o této věci, a cifry a vývody mé šly tenkráte tiskem. Mluvili tak zde již i mnozí kolegové jiní. A mluví se a píše o této oficielní čsl. náruči rozevřené dokořán cizincům nejen na vysokých školách, nýbrž i v soukromém podnikání už celá léta; máme již i několikaletý zvláštní zákon na ochranu trhu domácí práce - ale nikde známky nápravy. Tato otázka patří pomalu k pohádkám o červené karkulce, jako na př. universitní zákon. Není proveden ani jeden ani druhý. Tážeme se zde veřejně: Či snad existují nějaké tajné závazky služebnosti Československa vůči cizím státům, jejíž obsah a výsledek jest také invase cizího studentstva k nám na vysoké školy, jiný takový analogický důsledek ignorování zákona o trhu domácí práce a jejichž celkový výsledek je, že se stává náš stát a jeho území přímo kolonií států jiných?

Tak jako lékaři, všechny tři jejich komory, činí ve své obraně, ve svých projevech a memorandech rozdíl mezi cizinci-lékaři, přiznávajíce postavení odlišné a tím i výjimečné opravdové ruské emigraci, jest i nám obdobně rozlišovati u cizího studentstva v naší republice. Ostatně ruská emigrace poklesla v naší republice na pouhých více méně 9.000, přiměřeně k tomu klesl i počet ruského studentstva a školní ruské mládeže vůbec, ale jaké veliké počty cizinců-studentů se stále, rok co rok, rekrutují k nám z tak zv. okrajových států pobaltických z Besarabie, z Rumunska! Jsme nuceni se ptáti proto po jejich náboženství, abychom poznali, jsou-li to aspoň Slované. Chceme věděti - máme na to právo a máme k takové zvědavosti i povinnost - kolik mezi těmi cizinci mají naše státní stipendia, čili konkretněji mluveno, zda a pokud se komunistická agitace mezi naší vysokoškolskou mládeží koná mezi těmi cizinci dokonce i na státní naše útraty?

Pokud se týče ruské emigrace, jest její věc ve stavu likvidace. Přirozenou likvidaci úmrtím, ukončením studií, nastoupením místa, ať zde, ať vystěhováním do ciziny tuto přirozenou likvidaci stačí vzíti pouze na vědomí, jako zase naproti tomu proti případné násilné likvidaci zde protestovat. Bereme-li si rozpočtové cifry posledních let, máme opodstatněnou obavu, zdali milionové diference na př. mezi r. 1929 a 1930, najednou méně o celých 7 mil. v rozpočtu ministerstva zahraničí, neznamenají spíše likvidační skoky, nežli likvidační vývoj. Vím a kvituji zde rád tendenci činitelů v ministerstvech, kterým je péče o ruskou emigraci svěřena, vyhýbati se všemu, co by mohlo ztrpčiti poslední dobu pobytu ruské emigrace u nás - a poslední pocity jsou nejtrvalejšími, tudíž bývají i rozhodujícími. Tím více upozorňuji i druhé pány ministry, kteří jsou zde zainteresováni přímo - mezi nimi jest ovšem i náš ministr financí - upozorňuji celou vládu, aby nebylo pokaženo na konec krásné dílo desítiletí.

V posledních měsících zase vystoupila z přítmí na světlo otázka, kterou náš zahraniční ministr byl znepokojil naši veřejnost již několikráte. Překvapilo a překvapuje to teď tím více, čím ze všech stran přicházely četnější zprávy o rostoucích finančních nesnázích Sojuzu sovětských socialistických republik čili krátce SSSR - a když veřejně byla v cizině pronesena osobami podrobných znalostí a význačného veřejného postavení slova o soumraku komunismu na širém území býv. carského Ruska. Víme také o poplašných zprávách ze severských států o možnostech prohlášení moratoria v SSSR brzy po tom, když byl zde schválen zákon o státních exportních zárukách. Víme, jaké se vyskytly potíže u nás s eskomptem sovětských směnek, jaká gotická stavba byla u nás postavena pro tento eskompt. A tyto dny zase prohlásila spojenecká Francie, že neposkytne do SSSR žádného nového úvěru, dokud nebude vyřízena otázka obrovských dluhů starých.

Rozkazy bolševické Moskvy a III. Internacionály nebo rady komisařů SSSR - to jest v podstatě stále jedna a táž revoluční mezinárodní společnost - rozkazy, jak se má využít dnešní nezaměstnanosti, jsou u nás známy a také už prováděny, jak svědčí Duchcov a Frývaldov. Uznat takovou společnost za zákonnou vládu (de jure) nad porobeným a ochuzeným ruským národem, bylo by dáti takřka glejt podobné rozvratné činnosti ve vlastním státě. Proto, pane ministře vnitra, pozor a buďte na stráži! Spočtěte si raději ihned sumu nových potřebných milionů, abyste mohl zavčas zesíliti mužstvo četnické a policejní!

Uznajíce Rusko, ocitli bychom se ve slušné společnosti, vyjádřil se kolega Šeba, jehož vyslanecké zkušenosti a energie jsou hodny lepších věcí. Já mu odpovídám: Uznajíce byli bychom až po uši v nových vnitřních trpkostech a zahanbujících zkušenostech, jaké učinila Anglie, Francie, Řecko a jiné státy, které uznaly. A odpovídám mu dále pevně a neústupně: Neuznávajíce, nejsme osamoceni a zůstáváme stále ve slušné společnosti. Neuznala Jugoslavie, Bulharsko, Belgie, Dánsko, Švýcarsko, Portugalsko, Argentina, Brazilie a Spojené státy americké. A řekla vláda tohoto světového státu jen jeden důvod: "Nemohu uznati, protože neuznal ruský národ, a neuznám, dokud neuzná ruský národ." Tím se liší demokratismus americký od demokratismu našeho zahraničního ministra a jeho bývalého vyslance, že uznává jen suverenitu ruského národa samého i nad uchvatitelskou mocí mezinárodní a nikdy ne obráceně. Varujeme před tím, aby se naše dnešní těžká vnitřní situace chtěla zatížit novými věcmi politickými, ze kterých nad to může vzejíti jen nové naše mezinárodní diskreditování.

Upozorňuji, že je nám závažnější a akutnější potřebou upraviti náš poměr k Polsku než k SSSR a že se nám osobnost severoamerického Boraha zdá býti pro péči a starost naší zahraniční politiky závažnějším předmětem než osoba navrhovatele Panevropy p. Coudenhove-Calergiho, a končím své rozpočtové poznámky. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Machník. Dávám mu slovo.

Posl. Machník: Slavná sněmovno! Dostávám se ke kapitole, které je třeba po mém názoru věnovati v našem veřejném životě namnoze více pozornosti než se dosud dálo. Je to kapitola "Ministerstvo nár. obrany". Tu zalétám trochu myšlenkami do minulosti a vzpomínám popřevratových dob. Bylo tehdy u nás mnoho příslušníků našeho osvobozeného národa - abstrahuji od těch, kteří s naším státem nechtěli míti v té době žádného spojení - kteří se domnívali, že po tak dlouhé a krvavé válce v osvobozeném státě a tím méně v demokratickém státě nebudeme armády vůbec potřebovati. Jedni tvrdili, že není teď armády a vojska třeba vůbec, druzí snili o systému miličním a tak mezitím, co byl u nás jakýsi teoretický spor o to, jaké definitivní stanovisko zaujmeme k naší vojenské otázce a k armádě, přišla naše první zatěžkávací zkouška. Přišlo Slovensko, které nás přesvědčilo, že nejen budeme museti armádu míti, nýbrž že budeme museti míti armádu dobrou, dobře vycvičenou, poněvadž ani doby popřevratové nezbavily nás řady sousedních nepřátel. A tak zaujali jsme stanovisko budovati armádu s tendencí obrannou, nikdy pro výboj, vždy na ochranu naší mladé svobody. Posuzuji-li nyní naši čsl. brannou moc s hlediska právě projednávaného rozpočtu, musím poznamenati, že ministerstvo nár. obrany patří k ministerstvům, jehož položky byly poměrně nejvíce škrtány. Rozpočet ministerstva nár. obrany byl až do loňského roku limitován. Ministerstvo vědělo, s jakými částkami může počítati, jaké může dělati disposice a na jak dlouho může si rozvrhovati dlouhodobé investiční programy. Programovost v investicích je povinností nejen vojenské správy, nýbrž také životním zájmem řady oborů průmyslového podnikání, živností, poněvadž dává dodávky, zabezpečuje zaměstnanost podnikům a práci řadě dělnictva. To podtrhuji zvláště v nynějších těžkých dobách hospodářské krise.

Podíváme-li se nyní po důsledcích seškrtaného rozpočtu, vidíme, že musíme tyto otázky posuzovati bedlivějším a přísnějším okem, nežli je tomu ve státech jiných. Mezi republikou Československou a státy ostatními, ať spřátelenými nebo nepřátelskými - u spřátelených tane mi na mysli Francie - rozpočet ministerstva nár. obrany není umisťován toliko do položek tohoto resortu, nýbrž bývá umisťován do řady položek ministerstev jiných. U států nepřátelských, zejména Maďarska, budu míti možnost ukázati, jakým přímo virtuosním způsobem je možno schovávati položky na zbrojení a dokazovati při tom dodržování povinností ukládaných mírovými smlouvami. Rozpočty naše jsou minimální, sestavují se tak, že je možno o nich říci, že jednotlivé položky figurují jakožto výsledek nejzralejších úvah a snahy po největší šetrnosti.

Jestliže se tedy postavím na stanovisko těchto položek minimálních a položím si otázku, jaký to bude míti vliv po stránce materielní na vybavení naší čsl. armády, pak bych chtěl říci, že je možno mluviti toliko o odsunech, to znamená neuskutečniti řadu proponovaných věcí letos a přesunouti je na příští rok. Stejně jako škrty, tak i odsuny a přesuny pokládám za věc ceny velmi problematické, a to z důvodu, že ministerstvo nár. obrany po stránce materielní musí, když ne letos, tedy v letech příštích dostati to, co ke svému životu potřebuje, neboť armáda špatně budovaná, špatně vybavená jest o málo lepší než armáda žádná. (Výborně!)

V r. 1931, tedy v roku letošním, musilo ministerstvo nár. obrany ušetřiti 33,728.000 Kč. Příkaz realisovati tuto úsporu dostalo ministerstvo v době, kdy už mělo většinu úvěru vázaného. Proto nemohlo u této ušetřené položky jíti už v žádném případě o ušetření zejména ve vlastním slova smyslu, nýbrž o přesun na r. 1932.

Vzpomínám při této příležitosti na zprávy některých časopisů, které byly nadšeny touto úsporou v ministerstvu národní obrany s poukazem na to, že toto ministerstvo má našetřeny značné reservy, na jichž účet úspory se mohou dělati Přesvědčil jsme se, že tomu není tak. A proto, když vidíme rozhodnutí k přesunům na r. 1932, nemůžeme říci, že pro budoucí rok byla by situace nějak růžovější než na konci tohoto roku. Ministerstvo nár. obrany má ušetřiti dalších 50 mil. Kč, dalších 41 1/2 mil. Kč, tedy na účet rozpočtu na rok 1932 celkem 91 1/2 mil. Kč. Tato cifra, opakuji, opravňuje mě říci, že ministerstvo nár. obrany patří mezi ona ministerstva, která byla nejvíce postižena.

Kde se mohou následky škrtů projeviti? Soudím, že půjde to velmi těžko na položkách vázaných zákonem a smlouvami. Kdyby v těchto položkách mělo býti škrtáno, pak nezbývalo by ministerstvu nár. obrany nic jiného, než aby rozvázalo smlouvy s řadou smluvních zaměstnanců. A že by to nebyl krok šťastný v době nynější nezaměstnanosti, o tom, slavná sněmovno, doufám, není třeba debatovati. A také bych tento krok nikterak nechtěl doporučiti. Dále by bylo možno šetřiti na nákladech ve výcviku. V tomto bodě už se určitá rozhodnutí stala. Jak víme, záložníci, kteří v příštím roku budou konati svá vojenská cvičení, budou míti tu výhodu, že místo 28 dnů budou voláni toliko na 21 dnů. Nebudou konána závěrečná cvičení. Nebudou se konati žádné specielní kursy, až na nepatrné výjimky, které ministerstvo nár. obrany každoročně podnikalo, sledujíc cíl specielního výcviku naší mladé armády. A tak máme již letos prvý ročník našich branců, který, až opustí 31. března r. 1933 presenční vojenskou službu, bude moci říci, že z důvodů úsporných nezkusil třeba mírové, ale přece jen vojančení v poli. Bude to prvý ročník našeho vojska, který nebude míti za sebou absolvování manévrů.

Konečně možno uvažovati o šetření v materielním vybavení. V prvé řadě běží zde opět o otázku pohotovosti naší armády. V druhé řadě pak je nutno si všimnouti, co by znamenalo zmenšení dodávek. Bylo by to nové ubírání zakázek u našich živnostníků a bylo by zde nové propouštění dělnictva. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Chtěl bych při této příležitosti slavné sněmovně poukázati na jeden zvláštní zjev, který je, řekl bych, zvláštností naší české mentality. Nedovedu si dosti dobře představiti, jak je možno jedněmi a týmiž ústy, ať už běží o politickou stranu nebo o jedince z nás, volati radikálně po úsporách a sledovati při tom cíl, řeknu to otevřeně, získati si trochu vděku svého voličstva, poněvadž ten, kdo po úsporách volá, už má trochu sympatií a týmiž ústy intervenovati v ministerstvu nár. obrany, aby byly zadávány dodávky, aby určité skupiny naší společnosti, ať už běží o průmysl, živnosti nebo dělnictvo, neztratily dodávky, práci a zaměstnání.

V tomto ohledu, slavná sněmovno, musíme míti, řekl bych, trochu přímější páter a specielně v nynějších těžkých dobách se snažiti, často bez ohledu na své politické programy, ale s ohledem na nejvyšší program to je zájem státu - nalévati svým voličům čistého vína. Chci-li šetřiti, ukládám-li státu úspory, znamená to, že ten stát nebude moci splniti vůči svému obyvatelstvu povinnosti, při nejmenším aspoň ne tak, jako to činil v letech minulých.

Nejpohodlnější pro vojenskou správu by bylo, kdyby škrtala paušálně. Neměla by velkých starostí a své povinnosti učinila by zadost. Jsem však přesvědčen, že v plném vědomí odpovědnosti toho vojenská správa neudělá a také nezbude nic jiného, než nastoupiti trnitou cestu vyhledávání položek jedné za druhou, vzíti na každé trošku, aby celek byl zachován, a aby uložené cifry bylo přece jen v úsporách dosaženo. Že při tom musí býti podtrhována snaha, aby nebyl ochromen vojenský organismus a aby bylo co nejméně zasaženo naše hospodářství, rozumí se samo sebou.

Pokládám-li tyto škrty v letošním rozpočtu ministerstva nár. obrany za nutnou obět, kterou toto ministerstvo spolu s ostatními přináší na oltář krytí, odstranění a zmírnění nynější hospodářské krise, pak bych pro budoucnost prosil, aby bylo k požadavkům ministerstva nár. obrany více přihlíženo, aby naše armáda, která není dobudována, nebyla ochromována ve svém vývoji a abychom, kdyby se dostavil těžký okamžik, nebyli svědky toho, co jsme viděli na př. za války v Rumunsku, které prohrávalo v několika měsících všechny své posice z toho důvodu, že šlo do války, na kterou nebylo připraveno, poněvadž nemělo řádně vybavenou armádu.

Chtěl bych při této příležitosti říci několik slov o otázce odpovědnosti. Kdo nese před naší veřejností, před národem a širokými vrstvami odpovědnost za všechny tyto události? Je to především vláda, je to parlament, a z parlamentu zvláště, podtrhl bych, jeho branný výbor. Je to konečně také vojenská správa. A když jsme u parlamentu, při rozpočtové debatě bylo si už stěžováno ústy mnoha našich řečníků na způsob sestavování rozpočtových položek, na okolnost, že parlament je stavěn před hotové události a nemá jiné možnosti než odhlasovati nebo neodhlasovati. U tohoto bodu branného výboru bych chtěl poukázati na jednu věc v zahraničí.

My jsme v budování armády následovali v mnohém spřátelenou Francii. Měli jsme a máme zde zbytky francouzské mise. Tu mi tane na mysli funkce branného výboru ve francouzském parlamentě. Branný výbor ve francouzském parlamentě jest jakousi parlamentní komisí, je skutečně pracujícím článkem, včleněným do organismu práce pro zájmy vojenské, jest mostem mezi vládou a parlamentem. Uvážíme-li celou řadu otázek, které dnes hýbají myslemi našeho obyvatelstva, ať již jde o zkrácení presenční služby vojenské, ať jde o otázku déle sloužících nebo otázku branné předvýchovy, myslím, že by nebylo věci na škodu, kdyby vojenská správa s branným výborem, u něhož nepochybuji o dobré vůli, častější spoluprací promyslila, prodebatovávala, propracovávala tyto otázky, aby jako propilované, hotové přicházely před širší forum za tím účelem, aby tak byly zbaveny ostří veškeré nedůvěry, které namnoze ještě dnes vidíme.

Doporučoval bych proto tento francouzský příklad našemu brannému výboru k napodobení. Přicházíme-li mezi lid, slyšíme velmi často stížnosti, že naše armáda stojí mnoho a že rozpočet ministerstva nár. obrany mohl by býti nepoměrně menší, než ve skutečnosti je. Generální zpravodaj loňského rozpočtu kol. dr Hnídek se ohražoval proti tomuto tvrzení a ukázal statisticky, že není tomu tak. Já jsem nahlédl do této statistiky a zjistil jsem v rozpočtech států, které jsou nám dosti blízké, že na příklad Polsko vydává celých 29˙9% svého rozpočtu na armádu, Italie 24.41%, Lotyšsko 23˙75%, Francie 21.83%, Rumunsko 21.2%, Jugoslavie 19.40%, Estonsko 19.30 %, Litva 18.93% a teprve na devátém místě přichází Československo. Není tudíž pravdou, že naše vojenské položky jsou nepoměrně vyšší nežli vojenské výdaje států jiných. O konstrukci rozpočtu některých států jsem se zmínil. Zmínil jsem se o konstrukci rozpočtu francouzského a chtěl bych poukázati na vojenské náklady některých států jiných, namnoze mně tanou na mysli státy sousední, Německo, Maďarsko, státy poražené, jimž v otázce armády byly uloženy jako státům poraženým určité mírové podmínky. Sledujeme-li po této stránce náklad na jednu vojenskou osobu, vidíme, že v Německu připadá 52.591 Kč, v Rakousku 23.000 Kč. Někdo by řekl, že je to mnoho, poněvadž tyto státy, jako Rakousko, nemají regulérní armády, stojí je tedy vojáci více. Francie však má regulérní armádu, náklad na jednu vojenskou osobu tam činí 18.183 Kč, při čemž u nás 13.000 Kč. Tedy i po této stránce nemůžeme říci, že bychom byli mezi nejpřednějšími.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP