Úterý 27. května 1930

Masaryk prohlásil o právní stránce okupace toto: Plná moc k dobytí Slovenska byla dána 4. prosince 1918 Dohodou. První určení slovenských jižních hranic se stalo po předběžných poradách s vojenskými autoritami (Foch, Weygand) (Masaryk: Světová revoluce.). A tímto tvrzením padá iluse o nacionální revoluci Slovenska. Zakarpatská Ukrajina byla nám slíbena na mírové konferenci. (Masaryk tamtéž.)

Není ještě jasné, že Československo jako stát není jen dítětem imperialistické války, ale že již od počátku jeho vzniku byla mu přiřčena imperialistická úloha. Masaryk úplně dokázal imperialistickou mocenskou politiku čsl. buržoasie při okupaci menšinových území. Ale zakrývá vědomě v podstatě tak jednoduchou politickou násobilku imperialistické buržoasie filosofickým pokrytectvím, které prohlašuje válku dohody proti centrálním mocnostem za spravedlivou, protože to prý byla válka demokracie proti absolutismu a zamlčuje tak skutečnost, že to byla válka dvou imperialistických mocenských skupin proti sobě.

Ještě důležitější je však filosofické zdůvodnění čsl. státní myšlenky. Chytá se dvou zpátečnických teorií, historického práva a přirozeného práva. Spojuje obě teorie s obratností politického alchymisty, aby z první mohl vyvoditi integritu historických českých zemí a z druhé na samostatný život Slováků. Při tom musí si býti vědom každý Slovák toho, že společně s Čechy smí vésti samostatný státní život, protože není jenom Slovák, nýbrž i Čech, a výsledek je ten, že přes noc musil se z něho státi Čechoslovák. To je asi třetí vědecky založená these Masarykova pro ospravedlnění československé státní myšlenky.

Historismus Masarykův nemá nic společného s vědeckým historismem, protože nespočívá na historickém vývoji, ale na věčné platnosti dávno minulé historické události, ze které se dá stejně dobře zdůvodniti právo na znovuzřízení starořímského císařství pod panováním Mussoliniho, jako integrita českých zemí.

Imperialistický postup vítězných mocností při tvoření států, imperialistické mírové smlouvy a mocí potlačený odpor německých a maďarských mas vtiskly svoji pečeť další národnostní politice české buržoasie. Dokazuje to, že česká buržoasie neměla za cíl osvobození českého a slovenského národa, nýbrž jejím cílem bylo, prostřednictvím státní moci zajistiti si monopol na hospodářské a politické vykořisťování pracujících mas. V masách okupovaných národnostních menšin vytvořila si česká buržoasie objekt imperialistického vykořisťování, objekt, kterému byl údělem ještě ostřejší národnostní útisk než tomu bylo za Rakousko-uherské monarchie. Česká buržoasie nezůstala státi. Aby sebeurčovací právo národů v Československu udupala, ignoruje od počátku elementární práva těchto menšin na poli kulturním i administrativním. Za pomoci českých sociálfašistů vydala nejreakčnější jazykový zákon, jaký dnes v Evropě existuje. Praxe školní rovná se násilnému počešťování a vylučování menšin ze škol. Na př. v Zakarpatské Ukrajině podle úřední zprávy bylo postaveno 180 českých škol, ale ve skutečnosti jich tam bylo postaveno 250. Právní postavení obcí a okresů jest zcela vydáno libovůli centrální státní moci. Na Slovensku a v Zakarpatské Ukrajině jsou města, kde většina starousedlíků nemůže získati státního občanství, a teprve se to nepodaří tomu, kdo je z proletářské třídy. V tom ukazuje se vědomá třídní politika české buržoasie.

V armádě hned od počátku byl zaveden bezpříkladný nacionální útisk, který se stává tím ostřejší a nesnesitelnější, čím déle tato reakcionářská armáda trvá. Vláda se bojí ponechati mladé vojáky v jejich rodných místech. Domácí okolí mohlo by porušiti výchovu vojáků ke státní věrnosti a ohroziti československý imperialismus. V kasárnách na Slovensku jsou Němci, v kasárnách v maďarském území jsou Češi a v Deutschböhmen zase čeští vojáci. To pro lepší národnostní dorozumění. Viďte, pane ministře Czechu, viďte, pane dr Dérere, Viškovský a Udržal si vědí rady. Tomu se naučili od staré monarchie, jak dobře se může použíti vojáků jedné národnosti proti rebelujícím dělníkům druhé národnosti. Vaše armáda je třídní armádou buržoasie k účelům imperialistické války a k potlačení revolučního hnutí. [Další věty byly usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučeny z těsnopisecké zprávy.]

Je samozřejmo, že nacionální útisk na kulturním poli postihuje téměř výlučně jen pracující masy národnostních menšin. Komunistická strana Československa vypovídá kulturnímu útisku menšin nejostřejší boj a odhalí také podvod sociál-fašistů, který spočívá v tom, že tito se snaží vší mocí, aby redukovali národnostní otázku na čistě kulturní problém a zatušovali její hospodářsko-sociální charakter.

Němečtí sociálfašisté, kteří pro právo národnostního určení měli vždy jen posměch, křičí v poslední době horlivě: Více škol, lepší jazyková práva, kulturní autonomie pro národnostní menšiny! Pod těmito hesly dere se jejich nacionální demagogie do mas pracujících lidí. Jejich linie je: dosáhnouti od české buržoasie a jejích českých kolegů malé koncese, malé reformy v kulturních otázkách, aby tak navnadili masy a odváděli je od třídního boje a od revolučního boje za národnostní osvobození. Národnostní problém převésti na pole školské otázky a jejím literárním řešením považovati národnostní problém za rozřešený, jak to dělá něm. sociální demokracie, věrná starým teoriím Otty Bauera, znamená také okrásti národnostní menšiny o každou samostatnost administrativní v politických věcech a soustřediti politiku v rukou centrální státní moci.

Stalin, revoluční marxista a leninista, charakterisoval O. Bauera v kulturní autonomii téměř již před 20 lety takto: To znamená, že národnostní instituce, které máme pro tento účel pro Poláky, Čechy atd. vytvořiti, budou se zabývati jen nepolitickými a kulturními otázkami. Specifické politické otázky budou se soustřeďovati v starorakouském parlamentě.

Nepřihlížíme-li ani k tomu, že němečtí sociálfašisté jsou dnes mnohem skromnější, než kdy posilovali kulturní autonomii, je přece jasné, že jisté malé reformy na kulturním poli pro německou buržoasii jsou nepřijatelné za cenu bezpodmínečného podporování měšťáckých a sociálfašistických stran ve všech otázkách vnitřní i zahraniční politiky.

Takové buržoasně-sociálfašistické řešení národnostní otázky leží přesně ve směru fašisace státu a příprav imperialistické války, které jsou podstatnými znaky přítomné periody poválečného vývoje.

Komunistická strana Československa stojí v národnostní otázce na marxisticko-leninském stanovisku. Potírá národnostní útisk ve všech jeho formách, odhaluje imperialistický podvod buržoasie a sociálfašistů pracujícím masám v sociálfašistické lživé stavbě a kulturní autonomii, která znamená nejen žádné národnostní osvobození, nýbrž ještě větší národnostní a kulturní zotročení pracujících. [Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] (Potlesk komunistických poslanců.)

Tento boj povede KSČ v nejužším spojení s organisováním proletářské revoluce, která jediná je s to učiniti konec národnostnímu útisku. Přidělení Zakarpatské Ukrajiny k čsl. státu vítěznými mocnostmi a její okupace českou buržoasií jest akt, který imperialistickou úlohu Československa rozšiřuje ze střední Evropy na východ a tvoří agresivní zájmové společenství mezi Polskem, Rumunskem a Československem, zahrocené proti Sovětskému svazu, po případě proti sovětské Ukrajině.

Vidíme již, jak chtivě natahuje své drápy [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Pilsudski po Sovětské Ukrajině, vidíme také, jak Beneš [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] proti Sovětskému svazu. Násilným utvořením takové zahraniční politické útočné základny proti sovětské Ukrajině, jakou je Zakarpatská Ukrajina, stalo se nepřátelství Československa vůči Sovětskému svazu již od jeho vzniku jednou ze zásad imperialismu československého. Po vědeckém zdůvodnění okupace Zakarpatské Ukrajiny marně pátráme i u Masaryka. Totéž se přihodilo ostatně masarykovské vědě i při okupaci maďarského území. A tak mu nezbývá nic jiného, než dovolávati se přislíbení Zakarpatské Ukrajiny od dohodových mocností.

Jak bratrsky a humánně jedná čsl. imperialismus na Zakarpatské Ukrajině, dokazuje skutečnost, že čsl. buržoasie sabotuje dosud svůj slib o teritoriální autonomii pro Zakarpatskou Ukrajinu. "Pro vlastní sněm není zakarpatsko-ukrajinský lid dosud zralý", říkají čeští bratří. Byl tam prostě dosazen guvernér, který není odpověden nikomu, jen centrální vládě.

Celému světu je známo, že nejen nejhlubší sympatie, nýbrž všecek revoluční bojovný duch nejširších vrstev pracujícího lidu Zakarpatské Ukrajiny patří Sovětské Ukrajině. Není to jen přirozený cit pospolitosti zakarpatsko-ukrajinských mas, který je poutá k národním druhům v Sovětské Ukrajině, nýbrž především rozřešení její hospodářské a sociální bídy, vysvobození ze jha kapitalismu revolučním bojem. [Další věty byly usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučeny z těsnopisecké zprávy.]

Československá nacionální integrační politika zbankrotovala. Stále častěji ozývají se právě z hradních kruhů hlasy, které musí přiznati zvláštní řeč a zvláštní historické vývojové podmínky Slováků, což znamená prakticky nejméně skeptické chování se části buržoasie k existenci československé národnosti a tím k československé státní idei.

Statisticky se dá dokázati, že postavení pracujících vrstev slovenských se zhoršilo provedením pozemkové reformy a zkapitalisováním zemědělství, pronikáním českého kapitálu a politickým srůstáním slovenské buržoasie s českou. K tomu přistupuje ještě bezuzdný politický útlak v "osvobozeném" Slovensku a dobrodružná imperialistická politika vlády na jižních hranicích této země a k východu, která staví obyvatelstvo ve stav stálé nejistoty před imperialistickou válkou.

Tomuto stavu děkuje za svůj vliv na massy Hlinkova strana, která provádí politickou demagogii s řešením "autonomie", aby zakryla svou bezzásadovost. Její demaskování Tukovým procesem urychlilo diferenciační proces v pracujících masách slovenských, který vedle sociálního charakteru má výrazný obsah v nacionálních otázkách.

Vedle agrární buržoasie nastupuje i průmyslová a obchodní buržoasie otevřeně cestu

centralismu. Její politické stoky jsou: katolický blok a Gajdo-Hlinkův fašismus. Tak jako obě tyto stoky orientace slovenské buržoasie našly v Hlinkovi spojovací osobu, tak také snaha slovenské buržoasie o klerikálně-fašistický "státně centralistický blok", v čemž ji podporují němečtí i čeští klerikálové.

Pracující masy slovenské zahajují nekompromisní boj za své sociální a národnostní osvobození od československého imperialismu. Tento boj stále více nabývá směru boje za právo národního sebeurčení proletářskou revolucí. KSČ pokládá za svou nejdůležitější povinnost organisovati slovenské masy pracujících k tomuto boji. Bude co nejostřeji potírati demagogii Hlinko-fašistů "s autonomií" a povede pracující masy Slovenska v jednotné frontě s jejich maďarskými, českými a německými třídními bratry [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] v boji za jejich národnostní a sociální osvobození. (Tak jest!) [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. května podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]

Bankrot "československé státní idee" ukazuje se na centrifugálních tendencích ve státě, které se v nejnovější periodě poválečného vývoje obecně zesilují. Tyto tendence nesou pracující masy, které za nynějšího vývojového stupně kapitalismu jsou jedinými a ne popiratelnými nositeli národnostní vůle.

Buržoasie odpovídá na zostřený boj národnostních menšin za sebeurčovací právo násilím stoupající centralisace, kterou potřebuje, aby zřídila fašistickou diktaturu a provedla imperialistickou válku. Křik menšinové buržoasie a menšinových sociálfašistů po kulturní reformě ukazuje, že se již dávno rozhodli všechnu moc koncentrovati v rukou centrální státní moci, ať již se jí říká parlament nebo velká fašistická rada, ať se již stará o sociální blaho obyvatelstva Gajda nebo Czech.

Tyto dvě diametrálně rozdílné tendence vedou spolu rozhořčený boj, který může rozhodnouti jen proletářská revoluce. KSČ zúčastni se tohoto boje všemi silami. [Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]

Němečtí, čeští, slovenští a maďarští měšťáci a sociálfašisté seskupili se v jednu třídní frontu, aby pod podvodným heslem nutnosti národnostního vyrovnání národa s národem ještě více vykořisťovali a spoutali pracující masy Československa. Proto národnostní vyrovnání znamená kapitalistickou racionalisaci a nezaměstnanost, znamená sta milionů reparačních platů na účet pracujících, znamená krvavé potlačení revolučního hnutí dělnického, znamená fašismus a imperialistickou válku. Pracující masy udělají přes tento počet vyrovnání silnou čáru. [Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Buzek. Dávám mu slovo.

Posl. dr Buzek (polsky): Slavná sněmovno! Ministr dr Beneš předložil nám svůj výklad, který jest závěrečným aktem konference haagské a pařížské. O tomto díle pracoval pan ministr a československá delegace celá léta velmi pilně a vytrvale. Dlužno s uznáním konstatovati, že dílo chválí svého mistra. Bilance těchto konferencí jest pro naši republiku prospěšná, aktivní. Všechny závazky, které souvisely se světovou válkou a tížily na našem životě hospodářském a politickém, byly šťastně zlikvidovány.

Víme teď číselně, kolik činí naše válečné dluhy, a s těmito danými můžeme s matematickou přesností pracovati a k nim přizpůsobovati své rozpočty a svůj hospodářský život. Kladným pro rozpočet jest fakt, že bylo zachráněno 25 miliard.

Nemám úmyslu pouštěti se do kritiky dokonaného díla. Dovolím si však vysloviti své mínění, že by žádný státník naší republiky nedovedl za daných podmínek lépe vyříditi tyto věci na mezinárodním foru, jako to učinil pan ministr Beneš a jeho delegace.

Z celého výkladu přeji si vyjmouti jednu větu, a to větu, ve které pan ministr zdůrazňuje, že napětí a rozhořčení mezi národy nemůže býti a že žádná vláda na delší čas nesnese stálého napětí a rozčilení. Jest to věta, ve které pan ministr konstatuje, že dlužno odstraňovati toto napětí a rozčilení, aby poměry byly zmírněny a vyřízeny.

Já bych poznamenal, že tento stav stálého napětí a podněcování jest tím spíše nemožný uvnitř státu, ve kterém žijí národní menšiny. Povinností vlády jest zmirňovati protivy a zmenšovati protivenství mezi těmito menšinami.

Jako poslanec slezské země dovolím si ukázati vládním činitelům na napětí a na ten jaksi horečný stav, jaký jest stále u nás ve Slezsku. S parlamentní tribuny mluvili o této věci v minulém sněmovním období posl. dr Wolf, tentokráte již dvakráte můj kolega posl. Chobot.

I já ujímám se slova v této věci řídě se zásadou, že kapka po kapce vyhloubí skálu (gutta cavat lapidem). Ujímám se tedy slova, abych obrátil pozornost vlády na poměry, které u nás jsou a doufám, že nyní vláda po úpravě a uspořádání svých zamotaných reparačních věcí, vylíčených nám ve výkladu ministra dr Beneše, ráčí obrátiti větší pozornost i na naše Slezsko a přiložiti ruku k odstranění našich palčivých věcí, které mají vliv na tento horečný stav našeho života, aby konečně nastaly u nás zdravé, normální poměry.

Vcházím-li do země Slezské, této malé a přece bohaté a krásné, nádherné země, jedna věc se mne jako Poláka bolestně dotýká: Zdá se mi, že vidím nad vstupní branou Slezska hrozná slova Ciceronova: "Ceterum censeo Poloniam silesianam esse delendam." Poláci na Slezsku musejí býti zničeni.

Není to nějaký optický klam, ale bohužel jest to holá a tvrdá skutečnost, neboť na celé čáře od shora až dolů jest v naší republice tendence, aby živel polský ve Slezsku byl úplně zničen. Ať mluví fakta. Prohlédněme si některá z nich po řadě.

Dne 2. prosince 1928 nabyl působnosti tak zvaný zákon o správní reformě, který vláda předložila k usnesení počátkem února 1927. Tedy jedním škrtnutím pera byla zrušena slezská samospráva přes hlasité protesty vůbec všeho obyvatelstva slezského jak polského, tak i českého a německého. Jak se zdá, vláda zapomněla na slavnostní sliby, dané v září 1919 panu Josefu Koždoňovi, když v době plebiscitu šlo o získání slezského obyvatelstva pro Československou republiku.

Sliby tyto vylíčil pan Koždoň k věčné památce v brožuře, kterou vydal r. 1927 pod titulem: "Das Recht unserer schlesischen Heimat auf die verwaltungsmäßige Selbstständigkeit" na str. 57. Tehdejší předseda vlády pan Tusar ujistil v přítomnosti pana presidenta státu pana Koždoně, jako zástupce slezské lidové strany, že český národ chce se slezským lidem žíti jako rovný s rovným, jako svobodný se svobodným a sliboval, že bude dbáno jeho zvláštního rázu.

Bohužel již ve velmi krátké době, za 8 let, zažil náš lid hořké rozčarování a mohl se přesvědčiti, že sliby, dané i nejvyššími úředními kruhy státu, jsou často prázdnými slovy, která nikoho neváží a nikoho nepoutají.

Vláda sice vysvětlovala zrušení slezské autonomie úspornými důvody a domnělou nutností zjednodušiti správní aparát. Ale u nás ve Slezsku se všeobecně mluví, že tu rozhodovaly docela jiné motivy. Jde totiž o uspíšení počešťovacího procesu našeho lidu, o setření jeho svérázných známek. Tedy setření polskosti ve Slezsku bylo vlastním cílem, k němuž směřovali iniciátoři této "zjednodušené" správní reformy.

Jménem našeho lidu, jemuž byla způsobena křivda, obracím se k vládě s výzvou, aby nám vrátila odňatou zemskou autonomii.

Jděme dále: Náležitě přistřižený a r. 1921 provedený soupis lidu měl poskytnouti počešťovací politice právní odůvodnění tím, že uměle snížil náš národní stav držby. Za tímto účelem užívalo se způsobů a úskoků, o nichž lépe se nezmiňovati. Máme je v paměti příliš čerstvé. Napočteno bylo tehdy v české části Slezska 69.360 Poláků, zatím co soupis lidu, provedený r. 1910 nepřátelskými nám úřady rakouskými, vykázal na tomtéž území 138.317 Poláků, tedy o 68.957 více.

Za vlády české roztál tedy počet Poláků, jak vidíme, v tak krátké době téměř do polovice. Výsledek soupisu byl triumfem české politiky. Prohlásilo se, že ve Slezsku jest jen malá hrstka Poláků, se kterou se nemusí počítati, a to tím méně, že tak jako tak zaniká, a dále, že nejsou to vlastně praví Poláci, nýbrž popolštění Moravci, které dlužno rozhodně vrátiti co nejdříve do lůna české matky.

Koncem tohoto roku má se konati nový soupis lidu. Bylo by žádoucí, aby soupis ten podal obraz skutečného stavu věcí ve Slezsku, aby se neopakovala zneužití z r. 1921.

Znamením, že soupis r. 1930 bude proveden v témž směru, jest fakt, že při soupisu nemovitostí a dobytka již nyní nebyl jmenován ani jediný Polák do příslušné komise, nýbrž výlučně Češi a Němci. Proto vybízím již nyní s tohoto místa pana ministra vnitra, aby za tímto účelem příslušně poučil podřízené mu sčítací orgány.

Do hanebné práce počešťovací byla zapřažena i církev katolická. V četných místech byli násilím odstraněni polští faráři a na jejich místo přivedeni kněží čeští. V četných kostelích, na př. v Rychvaldě, v Orlové a Doubravě byly úplně zrušeny bohoslužby polské a zavedeny výlučně bohoslužby české.

Dělo se to z iniciativy a s pomocí vlády, která se lhostejně dívala, když bezprávně a násilím byly odnímány kostely z rukou polských kněží, a která také užívala celého svého vlivu, aby farnosti úplně polské byly obsazeny kněžími české národnosti.

Doubrava teprve nyní se uchází o polské bohoslužby, ale domníváte se, že tyto bohoslužby lze konati v kostele? Nikoliv, chraň Bůh! Do polské školy musí se lid utéci, aby tam vykonal svou bohoslužbu v polském jazyce. Do školy hrnou se celé masy lidu a zatím lavice v kostele, kde se koná česká bohoslužba, jsou prázdné.

Církev evangelická, mající jistého druhu autonomii, brání se těmto živlům, které by pod rouškou náboženství chtěly zavésti do církve politiku a vyvolati v ní škodlivé sváry a spory národnostní.

Aby zlomili odpor polských evangelických shromáždění, založili jistí činitelé, kteří neměli zhola nic společného s náboženstvím evangelickým - neboť rozhodovali zde katolíci, ba dokonce osoby bez vyznání - tak zvanou "Evangelickou Matici Třanovského". Spolku toho chtějí užíti čeští činitelé jako berana ke zboření vnitřní souvislosti a jednotnosti evangelické církve ve Slezsku a chtějí vrhnouti do jeho zdí pochodeň nesvornosti a vnitřních třenic, což by způsobilo zhoubný zmatek v našich shromážděních a zeslabilo by klidný dosud náboženský život našeho evangelického lidu.

Příznačné jest, že k tomuto rozbíjení užívá se s české strany jednotlivců, kteří před válkou byli známi tím, že byli na řemeni bojujícího němectví, tedy bývalých členů Nordmarky a jiných německých Schulvereinů.

Dále vedou v této válce učitelé českých menšinových škol. "Venkov", vážný časopis českých agrárníků, zabýval se v 61. čísle letošního roku věcí českých evangelíků ve Slezsku. Tvrdí, že tam čeští evangelíci jsou velice potlačováni polskými evangelickými pastory.

Vážené dámy a pánové, já znám poměry slezského lidu velmi dobře, neboť jsem synem slezské země, jsem evangelík, a znám církevní věci skrz naskrz. Račte mi tedy věřiti, že o utiskování Čechů v evangelických kostelích nemůže býti a není řeči. "Venkovu" šlo o to, že prý se českým dětem nedostává konfirmačního vyučování v jazyku mateřském, v jazyku českém. "Venkov" píše, že jest tam 2000 dětí, ale to nebyly děti, pro které jest povinným konfirmační vyučování. V celém seniorátě jest dětí ve věku konfirmačním pouze 700, a v tomto počtu jsou již zahrnuty děti polské, německé a české. Tedy nemůže býti řeči o 2000 polských dětech, nýbrž jen o menším počtu.

Dále jsme slyšeli na vlastní uši jistého českého učitele, který se obrátil na evangelického pastora s těmito slovy: "Vyučujte děti náboženství v tom jazyku, kterým mluví doma, pak budou lépe rozuměti." Pastor ovšem mluví k dětem tak, jak mluví doma, a doma se mluví polsky. Ale když si rodiče přejí, aby se dítě učilo česky, pak pastor mluví česky. Jsme přesvědčeni, že my žijíce v Československé republice musíme znáti jazyk československý, rád se mu každý učí a nemáme žádné ošklivosti vůči československému jazyku, chraň Bůh! Tedy podle přání rodičů poskytuje se konfirmační vyučování v jazyku mateřském.

Ale škola nemá práva míchati se do toho, jak se to stalo na př. v některých školách českých, aby se po dětech rozesílaly letáky po domech, v nichž mají rodiče podepsati výzvu, že si přejí, aby jejich dítě se učilo ke konfirmaci v jazyce českém. Zdá se mi, že škola není k tomu povolána, aby posílala rodičům letáky a působila terorem na tyto děti a nepřímo ovšem i na rodiče.

Jděme dále. V jedné ze svých řečí dotkl se p. posl. Sladký věci evangelických shromáždění a mezi jiným řekl, že P. Heczko vydal polský kancionál, který popolštil tamější lid, a pan Sladký ještě řekl, že P. Heczko jest přistěhovalcem z Haliče.

Tedy věřte mi, to není pravda. P. Heczko se narodil v Lyžbicích, těsně vedle Třince, tedy na území československém, a proto není žádným přistěhovalcem, nýbrž rodilým Slezanem. Ale nedosti na tom. P. Heczko neměl důvodu popolšťovati lid, neboť když vcházíme do Komorní Lhotky - a prosil bych p. posl. Sladkého, když někdy si udělá výlet do Slezska, aby zašel do této Lhotky - vidíme nápis nad vchodem do školy: "Duchem postępujcie! R. 1827."

V této době P. Heczko vůbec ještě nebyl na světě, ale již byl polský nápis na škole. A dále z r. 1850 jest na lhoteckém evangelickém kostele nápis: "Błogosławieni, którzy słuchajš słowa bożego i tegoż strzegš". Račte si to rozvážiti: To bylo r. 1850, P. Heczko tedy ještě nebyl ve Lhotce, jak se zdá, bylo mu tehdy teprve 7 let. A potom ještě zajímavé jest to, že deska, která visí nad kostelní branou, byla ulita ve Frýdku a jest to divná věc, že i tam znali polský jazyk již tehdy r. 1850.

Tedy z toho jsou přirozené závěry, že P. Heczko především nebyl přistěhovalcem z Haliče, nýbrž byl rodilým Slezanem, a s druhé strany jest pravdou, že nepopolšťoval lidu, neboť tento lid eo ipso byl polský. To jsem chtěl poznamenati, aby se zjistil pravý stav věcí.

Dále se v našich úřadech úřaduje zase jen v jazyce českém. Podle ústavních zákonů má býti úřadování dvoujazyčné. V okrese těšínském jest více než 75% Poláků, v okrese fryštátském více než 40%, a zákon praví, že tam, kde jest více než 20% nějaké národnosti, má se úřadovati také ve druhém jazyce. A zde ve Slezsku se to nedělá, porušuje se zákon v neprospěch našeho lidu.

Dále u soudů a administrací nejsou úředníci Poláci. Často slyšíme na příklad takové mínění: Nemůžete míti úředníky Poláky, protože je nemáme. A to není pravda, poněvadž jsou někteří právníci, kteří by mohli úplně dobře u nás nastoupiti nějaký úřad, ale právě těm se toto právo odpírá. Na příklad nemáme ve Slezsku ani jediného notáře Poláka, a jeden z našich právníků jest nucen býti na Moravě jako notář mezi samými Němci a nemůže se dostati k nám do Slezska, poněvadž vždy jakési ohledy mluví proti němu.

Tedy i v tomto směru bylo by zapotřebí změny, aby se náš lid upokojil.

Ale hlavní boj odehrává se u nás mezi Poláky a Čechy v oboru obecného školství. Češi s plnou silou a urputností směřují k nejrychlejšímu zničení polských škol. Vidí totiž dokonale, že škola jest hlavní tepnou národního života, která oživuje společnost a když tato tepna se nařízne, uniká krev a život hasne. Víme o tom, že k tomuto účelu podali si svorně ruku všichni čeští činitelé v republice.

V souvislosti s tímto faktem jest existence našeho školství v značné míře ohrožena. Naše "Macierz szkolna", která v dobách rakouských bojovala hlavně proti německé školní politice ve Slezsku, musila se zřetelem na změněné poměry napnouti všechny síly, aby zachránila polské školství před nebezpečím se strany české. (Předsednictví převzal místopředseda Taub,)


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP