Pátek 3. prosince 1937

Slavná sněmovno! Chtěl bych se zde zmíniti o některých věcech, které nejsou jistě známé, protože tito pánové chovají je ve svých nejtajnějších tresorech. A mně se podařilo, protože je povinností člověka, který něco tvrdí, aby přinesl důkazy, zde přinésti několik fotografických snímků dopisů, které jsou vyměňovány mezi Vídní a Prahou, pochopitelně všecko "vertraulich", dvakrát podtrženo, a říkají nám velmi zajímavé věci. Tak na př. se najde Státní úřad statistický, který chce věděti, jak vlastně vypadá kapitálová účast tohoto Siemensova koncernu v Československu. To neodpoví Elektrotechna, neodpoví Československá silnoproudová společnost, to přijde dopis z Vídně, pochopitelně "vertraulich", adresovaný sem do Prahy "betrifft Statistisches Staatsamt Prag" a tam se těm pánům dává z Vídně rozum, jakým způsobem mají odpověděti pro účely vlády a ministra financí na dotazník Státního úřadu statistického. Stane se, když nějaký náš úřad od těchto pánů něco potřebuje, že se takový úředník splete, zapomene se a sdělí: "Nemohu vám dáti odpověď, musím se zeptati v Berlíně a ve Vídni". - Pak přijde "vertraulich" "Vorstand: Betrifft Selbständigkeit der ausländischen Gesellschaften" zvláštní rada z Vídně, která říká našim pánům, že to nesmějí dělati, že si vždycky musejí "unsere Entscheidungen einholen" z Vídně, že se musejí našim úřadům vymluvit, že materiál nemají po ruce, že pan přednosta zde není, že se musejí spojiti okamžitě s Vídní nebo Berlínem, a pak že teprve dostanou informaci, kterou našim kruhům mohou dáti.

Slavná sněmovno! Státní úřad statistický se zeptal, komu vlastně patří akciový kapitál tohoto koncernu v Československu. Načež z Vídně jim poradili, aby napsali, že "laut Protokoll zur Generalversammlung wurde der folgende in ausländischen Händen befindliche Aktienbesitz angemeldet", to jest nějakých 16.000 kousků, a nakonec aby jim řekli "es ist daher nicht bekannt, in welchen Händen sich dieselben am Stichtage befunden haben". To není pravda, protože zde je z tresoru Siemensova koncernu ofotografovaný seznam akcionářů a z toho můžete zjistiti, že veškerý tento akciový kapitál, až snad na nějakých 50 bezvýznamnějších "Pflichtaktien" pana dr Wenzela Schustra je vesměs v rukou zahraničních, a je v takových podivných rukou, jako na př. pana Theodora Liebiga, který má 15.500 kusů, ale on je nemá, poněvadž by musel býti ve fasi, má je "in Vertretung der BUB". Vezměte si bilanci Böhmische Unionbank, kde budete marně čísti, kde mají nějakou kapitálovou účast, snad BUB to neví, že pánové vykládají, že mají "in Vertretung" nějaké akcie pana direktora Viktora Ulbricha. To jsou všecko Strohmanni, kteří drží berlínský a vídeňský kapitál. Ale nejpodivnější z těchto Strohmannů je vrchní hastroš, který hraje velmi nedůstojnou roli. Je to pan dr Václav Bouček, který se velmi zasloužil o nostrifikaci velké řady cizáckých průmyslových podniků v naší republice, a tento pan dr Václav Bouček pro účely vlády, pro účely Statistického úřadu je tím pánem, který zde figuruje tím způsobem, že drží 16.750 akcií Siemensova koncernu. (Posl. dr Branžovský: Fatoval je?) Zde je otázka, zdali je fatoval. On je nefatoval, protože by byl blázen, když mu nepatří. Zde je snímek dopisu (ukazuje.) kanceláře dr Václava Boučka a dr Jaroslava Nebesáře, kterým děkuje p. dr Václav Bouček za "Legitimationskarte für die am 3. Mai in Müglitz staattfindende Vollversammlung, an welcher ich persönlich teilnehmen werde". Pan dr Václav Bouček dělá tuto službu říšskoněmeckému a vídeňskému koncernu za pouhých špinavých 6000 Kč, které jsou zde, prosím, zmíněny v jednom důvěrném dopise vyměněném mezi Vídní a Prahou, že tento palmární účet je příliš veliký a že se bude muset pro příště uvažovat eventuálně o zastoupení jiném. Na 15 minut stal se český advokát a umravňovatel našeho veřejného života Strohmannem, hastrošem a figurálním čsl. akcionářem podniku, který mu dal "jenom" 6000 Kč, aby příští rok podobná komedie se hrála, slavná sněmovno, znovu. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Upozorňuji pana ministra financí, že tento materiál byl z části, ne v originálech, před časem v ministerstvu financí, že ministerstvo financí pověřilo trestní referát jedné berní správy o vyšetření těchto věcí. Zůstalo to tam ležet, nikdo si toho nevšiml a příslušný referent, když ten člověk si pro to přišel a zjistil, že to tam je tak netknuté, řekl: "Odpusťte, my nemáme dost personálu, abychom všechny tyto věci mohli vyšetřovat". Já nejsem stoupencem žádného Tomáše Bati, je-li, pane ministře, dost času a dost úředníků na českého podnikatele a je-li možno mu tam poslati 20 účetních revisorů, snad by se také někdo mezi vašimi úředníky našel, kdo by se mohl podívati na tyto rejdy Siemensova koncernu.

Slavná sněmovno, myslím, že jsme v této věci státem skutečně ojedinělým, že jsme státem, který chodí po samých základech své bezpečnosti. Já se obávám, že po tomto mém projevu se nenajde v celém ministerstvu financí nikdo, kdo by projevil zájem o tento materiál a kdo by zakročil. Mně to, slavná sněmovno, bude hluboce líto. Já se jenom domnívám, že je ještě čas i po té fiskální stránce, pane ministře, a vy víte, že peníze potřebujeme, i po té stránce branné, abyste zakročil. Právo k tomu vám dávají zákony republiky a povinnost k tomu vám dává péče o její bezpečnost a ústava. (Potlesk poslanců Národní ligy.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Ešner. Dávám mu slovo.

Posl. Ešner: Slavná sněmovno!

Dějiny našeho národa, boj za svobodu, zeměpisná poloha našeho státu a jeho politická důležitost v Evropě, jakož i nynější mezinárodní situace je nám všem příkazem, utvářeti naše hospodářství tak. aby všechen lid v republice bez rozdílu národnosti cítil se býti spokojen a abychom se opravdu stali tak, jak zde bylo dnes mnohokrát řečeno, vzorem míru, klidu a pořádku, a to na všech úsecích našeho státního života. Jsme si plně vědomi, že úkol tento není lehký, ale máme povinnost všechny překážky, které se nám staví v cestu, překonávati a odstraňovati všude tam, kde se pro jeví. Stranickost a malé věci musí stranou tam, kde jde o zájem celku.

A tu si položme otázku, zdali postupujeme tímto způsobem. Buďme upřímní - jsme všichni na jedné lodi - a řekněme si, že v otázkách hospodářských máme ještě velmi mnoho doháněti. Bylo zde mluveno mnoho o úspornosti, ale jenom velmi málo se řeklo, kde má úspornost začínati a kde má končiti. Šetrnost je velmi krásná vlastnost, zejména u toho, kdo je pověřen úkolem říditi osudy národa a státu, ale tato šetrnost se musí projevovati u všech vrstev národa, má-li přinésti blaho národu, lidu a celku. Nezapírejme si, že u nás je nespravedlivě rozdělen důchod z práce a že vedle toho zatím co i v době hospodářské krise mnozí lidé ukládali slušný kapitál, miliony lidí v tomto státě trpěli nouzi a bídu. Naše politická demokracie a hospodářské rozvrstvení obyvatelstva našeho státu vyžaduje kategoricky, aby byla plánovitě a soustavně doplňována demokracií hospodářskou.

A tu když uvažujeme o věcech po této stránce, řeknu, že se v naší zemědělské politice projevuje velmi málo snah pro uskutečňování hospodářské demokracie. Byla sice po státním převratu provedena pozemková reforma, a nezapírejme si, že to je dílo dobré. Ale od té doby, t. j. plných 10 let, ustrnuli jsme v pravém slova smyslu na šablonovité zemědělské politice, stálém volání po autarkii a zvýšení cen bez ohledu na to, zdali to prospívá naší hospodářské struktuře a konec konců i zemědělství v pravém slova smyslu samému. Těm, kdož tuto politiku propagují i nadále, je nutno říci - a to řeknu nahlas - aby byli více upřímní, pravdomluvní a stateční, aby byla již jednou učiněna demarkační čára mezi politikou velkostatkářskou a skutečnou politikou, potřebnou v této době a nevyhnutelně nutnou pro náš hospodářský život a nejširší vrstvy zemědělského lidu. Rozumná politika cenová - ano, s tou souhlasíme. Ale musí býti dbáno především hospodářských potřeb u zemědělců sociálně a hospodářsky slabých, podpořiti je v jejich podnikání a risiku a chrániti je před chamtivostí silných hospodářských jednotek. Je nutno dát přednost v zemědělské politice zákonům, umožňujícím nesoběstačné nebo jen zdánlivě soběstačné usedlosti zemědělské rozšiřovat, a pak teprve starat se o výhodný odbyt případných přebytků. U nás je tomu právě naopak. Vzpomeňme jen vlád. nařízení č. 219 z r. 1936. My jsme varovali před vysokým rozpětím cen mezi žitem a pšenicí. Naše varování bylo marné a v důsledku toho za 2 roky byla rozšířena osevní plocha pšenice o 200.000 ha půdy a jediný druh obilí, kterého jsme dováželi průměrně ročně 40.000 vagonů, což umožňovalo nám kompensací zahraniční obchod, vzrostl během dvou let na přebytky ve výši 70.000 vagonů. Zahraničnímu obchodu byly způsobeny potíže a doma Obilní společnost činila si starost, kam s přebytky. Mám za to, že bylo samozřejmou povinností vlády, ale také orgánů Obilní společnosti, vypátrati vinníka těchto přebytků a jej pro nedodržení osevních předpisů stíhat. Pátrání takové nebylo by bývalo těžké. Jistě nerozšířili osevní plochu pšenice drobní zemědělci, kteří pro nedostatek půdy pěstují jen žito a oves, ani ti, kteří sice pšenici pěstují, ale pro nedostatek půdy jen pro spotřebu ve svých domácnostech, a konečně ani sedláci v chudších krajích i s větší výměrou půdy, neboť také zde je pšenice pěstována jen pro vlastní spotřebu. To všechno muselo býti zástupcům zemědělské výroby v Obilní společnosti i ve vládě dobře známo a přece finanční náklad k úhradě na odstranění přebytků pšeničních uložen byl všem zemědělcům a na všechny druhy obilí. Nebyl to náklad malý, neboť srážka z vykoupených cen za 1 q žita a 1 q ovsa 8 Kč způsobila, jak jsme také viděli, že později se rázem cena těchto produktů stala podvýrobní. A tu se táži, je-li spravedlivé, demokratické, ale také národohospodářské, aby vinou několika tisíc chamtivců, kteří nebudou míti nikdy dosti, byly takto zatěžovány statisíce již tak dosti v bídě postavených rodin. Je tohle nějaká morálka v demokracii, aby domkář v chudém okresu plánickém, sušickém, manětínském a jiných, který odprodává pět nebo deset centů ovsa, zaplatil 40 nebo 80 Kč na statkáře a velkostatkáře v krajích úrodných, kteří se rozšířením osevné plochy pšenice v předešlém roce obohatili? Je spravedlivé a demokratické, aby sedlák v těchto chudých krajích, který jistě nemá na růžích ustláno, musil ze svého skrovného příjmu dopláceti na statkáře a velkostatkáře do krajů úrodných? To že je řízené hospodářství k docílení většího důchodu pro malorolnický stav? Tato situace je neudržitelná a volá po nápravě, aby se již takovéto případy neopakovaly, neboť citované vládní nařízení dosud platí. Je povinností vlády, aby se při nejbližší příležitosti touto věcí zabývala.

Když jsem prohlížel letošního roku škody způsobené krupobitím v Kašperských horách, tázal jsem se jednoho rolníka hospodařícího na statku o výměře 22 ha půdy, kolik při normální úrodě prodá pšenice. Odpověděl, že pšenici vůbec neprodává a že je rád, když mu jí naroste tolik, aby ji nemusil kupovati pro vlastní spotřebu. Prodává prý jenom žito a oves, ale i také malé množství, protože krmivo je drahé a oves potřebuje na krmení. Uvažme, daří-li se takto sedláku s výměrou půdy 80 korců, oč hůře daří se domkáři s výměrou půdy 10 korců. Podle statistiky zemědělského ústavu účetnicko-spravovědného Československé republiky o peněžních příjmech z produkce obilní v korunách na 1 ha zemědělské půdy vidíme, že v zemi České u skupiny zemědělců do výměry 2 ha činí výnos 1409 Kč, u skupiny od 2 do 5 ha 1912 Kč, u skupiny od 5 do 20 ha 2260 Kč, u skupiny od 20 do 100 ha 2802 Kč a nad 100 ha 3055 Kč, a to v oblasti řepařské. V oblasti obilnářské jeví se stav tento: u skupiny zemědělců do výměry 2 ha 372 Kč, od 2 do 5 ha 670 Kč, od 5 do 20 ha 1033 Kč, u skupiny od 20 do 100 ha 1578 a nad 100 ha výměry 2053 Kč. Podobně je tomu podle této statistiky i na Moravě, na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Rozdíly důchodové po 1 ha mohou býti odůvodněny u velkostatků racionalisací práce se stroji a úrodnější půdou. Z toho je vidět, jakému účelu má sloužit obilní monopol a jak spravedlivý a hospodářsky odůvodněný je náš požadavek po odstupňování výkupní ceny obilí a odstranění vysokého rozpětí mezi cenou žita a pšenice. Jsem velmi rád, že je zde přítomen p. ministr zemědělství, a znovu zdůrazňuji, že tento náš požadavek je spravedlivý. Trváme na něm, neboť jde o zvýšení důchodu a životní úrovně domkářských a malých selských rodin.

Obilní monopol zdražil také krmiva o 100% - a bylo to zde již řečeno - a tím dostali se do velmi kritické situace producenti mléka, kteří se již delší dobu oprávněně domáhají zvýšení cen. Jde tu o množství malorolnických rodin zabývajících se mléčnou produkcí v okolí velkých měst; jejich hospodářství se stává den ke dni kritičtějším. Sami uznávají, že zvýšení cen nemůže nastat na úkor hubených mezd dělnických. Je třeba situaci producentů urychleně vyřešit a jde tu o to, jakým způsobem. Jsme všichni shodni v tom, že je nutno podrobit přísné objektivní revisi, zda vysoké režijní náklady od výroby k spotřebě, které činí 80 až 100%, jsou odůvodněny, a tu mám za to, že po této stránce nucená pasteurisace, mléčný fond, porolničení mlékáren neplní zcela dané jim poslání a že by byli namnoze zemědělci velmi překvapeni tím, co je příčinou ztrát a nedostatků v mléčném hospodaření. Podobná situace je v důsledku nepřístupných cen krmiva občas i na trhu dobytčím, kde ovšem je zdražovatelem režijních nákladů také stát a samosprávné korporace.

Je dále dlužno poděkovat panu ministru zemědělství, že se z jeho podnětu konala anketa v domě Zemědělské osvěty, jejímž účelem bylo jednání, jak zabránit vystěhovalectví z venkova do měst a jak odstranit nedostatek pracovních sil. A tu jsme zjistili, že naši zemědělští zaměstnavatelé byli na této anketě těžce obviněni nejen různými řečníky, nýbrž i p. ministrem zemědělství. Špatné bydlení, nedostatečné mzdy, dlouhá pracovní doba, nedostatečné pojištění úrazové, kolektivní smlouvy, to jsou stručně bolesti zemědělského a lesního dělnictva. Ovšem vina se tu přičítá nerentabilitě zemědělské výroby, což je nesprávné nebo, řekl bych, ne zcela správné. Byla doba, kdy, řekl bych, mělo zemědělství skvělou konjunkturu a přece tyto poměry zaměstnanců nebyly jiné anebo jistě ne o mnoho lepší, nežli jsou dnes.

Slavná sněmovno, ne každému zaměstnavateli daří se hospodářsky zle. Někteří při hospodářské krisi upláceli dluhy a přece si jejich zaměstnanci nijak zvlášť nestěžovali. (Posl. Rechcígl: Kolik platí vaše velkostatky dělníkům?) Ale jsou také zaměstnavatelé kapitálově silní, a přece dělnictvo žije tu v poměrech neuvěřitelných a nesnesitelných. (Posl. Rechcígl: Kolik platí váš velkostatek dělníkům?) Jistě lépe než chamtivci z agrární strany. (Posl. Rechcígl: Já ho mám v okrese, vím, kolik platí.) Znáte to velmi málo nebo to nechcete znát, pane kolego. Může-li pachtýř zemědělského dvora platiti 100.000 Kč pachtovného a nemá nouzi o pracovní síly, není ta situace tak zlá, jak se veřejnosti stále a stále předkládá.

Vážení pánové, to je otázka svědomí a touhy po zisku. A na nesvědomité a ziskulačné zaměstnavatele musí býti tvrdé zákonodárství o konání jejich povinností vůči zaměstnancům, kterého u nás, ne svojí vinou, postrádáme. Řekl jsem v úvodu, že je kategorickým příkazem vládních činitelů jako v jiných resortech, tak také v politice zemědělské uskutečňovati demokracii hospodářskou. Přes půl milionu drobných pachtýřů po celé desetiletí čeká toužebně na zákon o ochraně drobných pachtýřů. Vážení pánové, nejsou řídké případy, kdy drobný pachtýř musí z korce půdy platiti 600 až 800 Kč pachtovného. A tu právě vytýkáme, že všechny okolní státy, kde není agrárních stran, mají poměr pachtýře k vlastníku půdy upraven, jen u nás tomu tak není a až dosud stále marné jest naše volání.

Je dále třeba říci, že v našich venkovských obcích je problém příorků, z nichž vzniká množství sporů, a půjde-li to takhle dále, budou obce naprosto ožebračeny o svůj pozemkový majetek. Je nutno zachovati obcím neztenčené jmění majetkové prohlášením nezcizitelnosti tohoto majetku dlouhodobým užíváním a obecní pozemky přiorané nutno vrátiti do majetku obcím. Je nutno prováděti další pozemkovou reformu a doplniti tak nesoběstačné usedlosti na soběstačné. Je nutno novelisovati na venkově nešťastný zákon o plemenitbě hospodářského zvířectva. Máme podaný iniciativní návrh od r. 1935, který leží někde v šuplíku ad acta. Stejně leží odložen náš návrh na novelu zákona o podporách při živelních pohromách, aby podpory byly vypláceny těm, kterým je zákon účelem. Je nutno zříditi úvěrní ústav pro zemědělství, z něhož by byl umožněn dlouhodobý, snadno dosažitelný a levný úvěr. Je nutno uskutečniti pojištění osob samostatně hospodařících, které mohlo býti aktivováno již 10 let - a není zase naší vinou, že tomu tak není - a proti kterému se zase už poslední dobou, kdy se o něm jedná, dělá na venkově propagace.

A nyní, vážení pánové, ještě několik slov o hospodaření chmelném. Podle zákona č. 89/1934 byla chmelná plocha stabilisována na 11.000 ha. Přes to však bylo připuštěno zakládání nových chmelnic většími rolníky. Nyní podle zpráv tisku má býti tato plocha snížena o 3000 ha, což by znamenalo zrušení plné čtvrtiny chmelnic. Nevěříme, že k tomu dojde, ale kdyby přece jen byla plocha chmelnic snižována, varujeme před snížením u malých pěstitelů, kteří rozšíření plochy chmelné nezavinili. To zavinili pěstitelé velcí ještě před provedením zákazu volného výsadu chmelnic. Rozhodně však musí býti dbáno §u 18 zákona č. 89, kde je výslovně uvedeno, že se při úpravě chmelné plochy musí brát náležitý zřetel na potřebnou ochranu malých pěstitelů.

Zemědělské a lesní dělnictvo, domkáři a malorolníci jsou svou početností politicky a hospodářsky velmi důležitým činitelem v našem státě a je proto nutno věnovati jim také podle toho náležitou pozornost. Bohužel zájmům a potřebám těchto lidí věnuje se pozornost jenom venku na schůzích slovy, kdežto zde, v tomto domě, kde se slova mají měnit v činy, je tomu tak velmi málo. Včera zdůraznil zde p. posl. Dubický nutnost provésti volby do soc. pojišťovacích ústavů. Pan poslanec dobře ví, že soc. pojišťovací ústavy jsou demokratické a že v jejich představenstvech mají zaměstnavatelé třetinu zástupců, v dozorčích komisích dokonce 2/3 většinu. Pan posl. Dubický zná také velmi dobře upřímnou snahu ministerstva soc. péče a důvody, proč tento stav ve správě soc. pojišťovacích ústavů trvá. Ale nejen p. posl. Dubický, nýbrž celá strana agrární to dobře ví, a přece činí stále neprávem tuto výtku ministerstvu soc. péče. Víme, proč se tak děje. Poměry v našem zemědělství a v zemědělské politice si stále víc a více vynucují odstranění starého nedemokratického režimu zemědělských rad, zbytku z doby feudální šlechty, a nahrazení jeho novým režimem demokratickým, zemědělskými komorami. Jde tu prostě o změnu v zemědělské politice dosavadní, v níž se má projevit nový duch hospodářský i politický. A to je příčinou stálých výtek demokratickým soc. pojišťovacím ústavům a ministerstvu soc. péče. Starý režim zemědělských rad se chce udržet děj se co děj, dokud to půjde. Aby bylo jasno, o nic víc a o nic méně v tomto případě nejde, a proto se stále činí výtky. Drobní zemědělci a řekl bych celé zemědělství a celý náš hospodářský život potřebují změny, aby mohly býti uplatněny jejich zájmy, které jsou až dosud ve značné části opomíjeny. Pan ministr zemědělství a také vláda, bude-li takto postupovat, bude mít v nás soc. demokratech věrné a upřímné spolupracovníky. Nejen demokracie politická, nýbrž také demokracie hospodářská je nejlepším bezpečím míru a klidného vývoje našeho státního života. (Potlesk.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP