Čtvrtek 3. prosince 1936

Přítomni:

Místopředsedové: Mlčoch, Langr, Košek, Taub.

Zapisovatelé: Vávra, de Witte.

202 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády dr. Hodža; ministři dr. Czech, dr. Dérer, dr. Franke, dr. Kalfus, inž. Nečas, dr. Spina, dr. Zadina, Zajiček.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr. Říha; jeho zástupce Nebuška.

Místopředseda Langr zahájil schůzí v 9 hod. 17 min. dopol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

Sdělení předsednictva.

Dovolené

podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu obdrželi na dnešní den posl. Křemen, dr. Neuman.

Omluvil se

nemocí posl. dr. Stránský.

Vyloučeno z těsnopisecké zprávy.

Předsednictvo se usneslo podle §u 9, odst. 1, lit. m) jedn. řádu vyloučiti z těsnopisecké zprávy o včerejší 69. schůzi sněmovny projevy hrubě urážlivé z řečí posl. inž. Richter a Kundta a projevy hrubě urážlivé a ohrožující bezpečnost státu z řeči poslance dr. Köllnera.

Místopředseda Langr (zvoní): Přistoupíme k projednávání pořadu, na němž jest:

Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 640) státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1937 (tisk 685) a rozprava o prohlášení ministra financí, učiněném v 63. schůzi posl. sněmovny dne 16. října 1936.

Zpravodajem jest p. posl. Remeš.

Budeme pokračovati v podrobné rozpravě o státním rozpočtu na rok 1937, a to o druhé části, to jest o části kulturní a sociální, započaté ve včerejší schůzi sněmovny.

K této části přihlášeni jsou ještě řečníci: na straně "proti" pp. posl. Dölling, Čavojský, inž. Künzel, Klíma, inž. Peschka, Hodinová-Spurná, Wollner, Śliwka, dr. Jilly; na straně "pro" pp. posl. Uhlíř, dr. Hula, Topoli, Vaverka, dr. Lukáč, dr. inž. Tumlířová, Tymeš, Otáhal, Stejskal, Mrskošová, dr. Kugel, Michálek, Šmejcová, Jurnečková-Vorlová, Tykal.

Dávám slovo prvnímu řečníku, p. posl. Klímovi.

Posl. Klíma: Prožívá-li dnes Československo kritické okamžiky svého existenčního zápasu, je velmi nutné, aby byla věnována pozornost linii jeho kulturní politiky, aby dále kulturní a školská politika nebyla isolována od života, od potřeb doby, a aby konečně kulturním otázkám byl přiznán onen význam, který jim patří, aby kulturní politika, otázky kulturní a jejich význam nebyl degradován.

Je to tím nutnější, že v kulturní politice prožíváme neobyčejně vážné otázky. Je jasno, máme-li projednat otázky československé kulturní politiky, že není možno přejíti onu kulturní politiku, kterou v onom směru v kultuře provádí náš slavný soused, pan Hitler. Ta politika, kterou provádí na poli kultury hákový kříž, je příznačná. Hitlerovský fašismus jako brutální středověká diktatura nejreakčnějších a nejimperialističtějších elementů německého finančního kapitálu je nepřítelem německé a každé jiné kultury. Nade všechnu kulturu a civilisaci klade hitlerismus ozbrojenou pěst. Lid, i vlastní německý lid, je pro hákový kříž jen hnojivem historie. Ostatní národy, český, polský a j., jsou pro něj národy bezcenné, degenerované a impotentní a jsou jen předmětem jeho dobyvačných choutek.

Vyvolenému vůdci je nebezpečna tvořivá síla kulturních pracovníků. Proto je hákový kříž nepřítelem umění i vědy, nesnese jejich pohled do budoucnosti a jejich poznání do skutečnosti a má pro ně v duchu středověkého barbarství jen koncentrační tábory, a když nemůže spisovatele, tedy aspoň jejich knihy pálí na hranicích. Hitlerismus je odmítnutím myšlenky překonání válek a staví lidstvo před perspektivu věčného barbarského válčení. Nechce mír, válka je pro něj vypětím nejušlechtilejších mužských ctností. Meč národa pánů má dobýt celého světa. Hákový kříž buduje na barbarské myšlence vyvoleného národa "Herrenvolku" a na nesmyslném rasismu.

Je zapřísáhlým nepřítelem rovnosti mezi národy. Místo chleba krmí lid opiem antisemitismu. Vítězství hackenkrajce by bylo doslova vítězstvím temného středověku nad veškerou novodobou kulturou a světovým názorem soudobého lidstva. Pod ozbrojenou pěstí hackenkrajce má padnouti nejen vše, čeho dosahují na poli kultury národové Sovětského svazu, nýbrž vůbec vše, čeho se dosud lidstvo dopracovalo v kultuře a světovém názoru. Hákový kříž nepotřebuje kultury, jemu stačí propaganda.

Své tažení proti kultuře, proti demokracii, proti mírovým snahám a spolupráci mezi národy provádí hitlerism pod hesly boje proti bolševismu a kulturnímu bolševismu. Jsme svědky, že po norimberském sjezdu byla pány Beranem, Vraným, Kahánkem, Stříbrným a spol. rozpoutána pustá kampaň proti bolševismu a t. zv. kulturnímu bolševismu i u nás. "Duchaplnosti" hákového kříže o komunistickém moru a kulturním bolševismu přenášejí naší reakcionáři k nám. Štvou proti představitelům naší kulturní práce, proti rozdílení státních cen, proti svobodě umělecké tvorby, proti stykům umělců s lidem a proti stykům se Sovětským svazem.

Karel Ossietzky kdysi napsal o kulturním bolševismu: "Jde o pustošivé heslo, s nímž lehce zacházejí demagogové a zachránci pořádku, umělečtí a trestní soudcové. Chceme-li je však blíže vymeziti, tápeme v nejhustších tmách. Když pan dirigent Klemperer vezme jinak takt než pan dirigent Furtwängler, když nějaký malíř nanese do večerních červánků tón, jejž nelze v Pomořanech viděti ani za nejjasnějšího dne, když je někdo pro regulaci porodů, když si postaví dům s plochou střechou, pak je to právě tak kulturbolševismus, jako když se ve filmu ukazuje císařský řez. Kulturbolševismus provozuje herec Chaplin, a když fysik Einstein řekne, že princip stálé rychlosti světla může platiti jen tam, kde se neuplatňuje gravitace, pak je to rozhodně kulturbolševismus a osobní služba panu Stalinovi. Kulturbolševismus je demokratismus bratří Mannů, stejně jako hudební skladba od Hindemitha nebo Weilla. To všecko jsou placené nebo dobrovolné služby Moskvě. Skoro každý měšťácký list má svého nočního hlídače pro umění, který si stájovou lucernou svítí na umělecké poklady národa a hledá na nich otisky podezřelých prstů."

Ano, také u nás je tomu tak, obcházejí "noční hlídači sed stájovou lucernou", obchází pán Vraný, Kahánek a spol. se stájovou lucernou, svítí na poklady národa a hledají na nich otisky prstů.

Pod pláštíkem boje proti kulturnímu bolševismu vyniká jasně protidemokratická, fašistická duše našich českých hitlerčíků. Jako hákový kříž se vysmívají všem mírovým snahám a mírové práci. Jako Hitler jsou nepřáteli demokracie, pokroku a socialismu. Jako Hitler štvou proti Sovětskému svazu. Jako Hitler jsou nepřáteli veškeré naší kultury. Zfašizovaní čeští reakcionáři z agrární strany, z národního sjednocení a slovenské ľudové strany, "Venkov", "Národní listy", "Polední list", "Slovák", touto kampaní prohlašují, že jejich biblí je Hitlerův "Mein Kampf" a společným informačním orgánem "Völkischer Beobachter". Tak jako hitlerovci v Německu, neváhají naši reakcionáři prohlásiti za kulturního bolševika každého, kdo se postaví proti jejich podvodným a zrádným plánům. Kulturním bolševikem je pro ně autor "Jízdní hlídky", český vlastenec Frant. Langer, stejně jako člověk komunismu tak vzdálený, jako prof. F. X. Šalda. Dosáhl-li Hitler kdysi ve své protikomunistické štvanici rekordu, když označil za bolševika i Brünninga, naši reakcionáři dovedli tento rekord Hitlerův překonat a ve "Večeru", "Národních listech" a "Slováku" mohli jsme již čísti, že už i páter Šrámek je šiřitelem bolševismu pod pláštíkem katolicismu. Ano, kulturním bolševikem je pro naše reakcionáře kdekdo, každý, kdo se staví proti jejich plánům, nejenom S. K. Neumann, Laco Novomeský, profesor Nejedlý, nýbrž také František Langer, prof. Šalda, Karel Čapek, celé Národní divadlo a většina profesorů našich vysokých škol.

Jsme daleci toho, abychom kampaň proti kulturnímu bolševismu podceňovali. Víme sice, že za ní nestojí žádní kulturní pracovníci, ale že je řízena mocnou rukou českých kartelářů, finančních magnátů a vydatně podporována penězi hitlerovských propagačních centrál. Tažení proti kulturnímu bolševismu má dalekosáhlý politický smysl. Česká kultura je kulturou demokratického národa, který již ve středověku neváhal zvednouti prapor boje za náboženskou svobodu a který se plně vžil s demokratickou kulturou nového věku. T. zv. obrození českého národa dálo se pod vlivem velké revoluce francouzské a existence Československa je výsledkem oněch převratů započavších velkou říjnovou revolucí r. 1917. Bez vítězství francouzské revoluce nad středověkem nebylo by dnes českého národa a bez velké říjnové revoluce stěží by dnes existovalo Československo. A proto je česká kultura pokroková a lidová, je naprosto cizí středověkému hitlerovskému duchu a vidí v hitlerismu krajní nebezpečí pro národ a republiku.

Šéfové hitlerovské propagandy v Československu, páni Vraný, Kahánek, Sidor, Henlein, chtějí svým soustředěným útokem prováděným pod maskou boje proti bolševismu dosíci vítězství právě na kulturní frontě, chtějí zterorisovat, zastrašit armádu pracovníků kultury, aby neměli odvahy vystoupiti proti vpádu kulturního a potom politického barbarství, aby pak sjednocená prosincová fronta mohla provésti svůj boj o moc, nastolit reakční vládu a vehnat Československo do náručí hitlerismu. Proto chce kulturní hitlerismus u nás ovládnouti vysoké školy a školy střední. Diktuje u nás již v rozhlase. Chce dát národní školství a lidovou osvětovou práci v obcích pod kontrolu zbytkařů a nejhorších reakcionářů, a jak jsme mohli čísti, pořizuje si již, aby mohl terorisovati, nejen kartotéků učitelů, nýbrž kartotéků všech veřejně činných pracovníků v celé republice.

Útok prováděný proti naší kultuře pod rouškou boje proti bolševismu je útokem na demokracii, je útokem na republiku. Hitlerovská propaganda Göbbelsova i Vraného se snaží především vylíčiti sověty a bolševiky jako Huny XX. století. Pan Rosenberg dokonce nedávno objevil, že bolševismus znamená nejen politické zhroucení, nýbrž vůbec prý konec světa. A páni z "Venkova" měli 12. listopadu zjevení, objevili, že komunistická internacionála je centrem a představitelem království Satanova. Zatím však celý svět ví, že sověty jsou nositeli nedozírné kulturní práce, jako dosud neviděla historie. Sověty pozvedly ke kultuře sta milionovou masu dělníků a kolchozníků, odstranily monopol vzdělání a daly možnost nejvyššího vzdělání všemu lidu, pozvedly ke kulturnímu životu zaostalé národy odlehlých oblastí a vytvořily desítky nových kultur formou národních a obsahem socialistických nejen v Evropě, také na Sibiři a ve střední Asii, organisujíce tak přímo zázračný skok desítek národů přes řadu staletí.

Zatím co Hitler pálí knihy, sověty učinily knihu potřebnou pro nejširší vrstvy lidu a vytvořily hlad po knize, který příznačně kontrastuje s fysickým hladem a kulturní bídou, do níž Hitler uvrhl německý národ. Zatím co náklady časopisů v Německu klesají, rostou náklady sovětského tisku všech národů SSSR do obrovské výše. Zatím co hitlerismus zavírá poslední polské školy, budují sověty nové školy od finského zálivu až po Vladivostok, od Pamíru, čínské a turecké hranice až po Ledové moře, v jazycích všech národů, obývajících Sovětskou unii. Zatím co Hitler se bojí dáti vlastnímu lidu klasická díla německé literatury a zakazuje literární kritiku, vydávají sověty klasickou literaturu nejen ruskou, nýbrž také jiných národů. Ze 70 % analfabetů, jež mělo carské Rusko, stlačily sověty toto procento na 7 % a v rozsáhlých oblastech zlikvidovaly analfabetismus vůbec. Počet dětí ve školách vzrostl oproti carismu ze 7,800.000 na 28 mil. Počet studentů na universitách se zvýšil proti r. 1913 ze 125.000 na 529.000. Na technikách vzrostl počet studujících ze 48.000 na 844.000. Počet učitelů národních škol vzrostl ze 200.000 na 700.000. Náklad časopisů se zvýšil ze 2,700.000 exemplářů na 39 mil. exemplářů. Zatím co hitlerismus znamená smrt kultury a středověké barbarství, jsou sověty nejen největší sociální a hospodářskou, nýbrž i kulturní vymožeností lidstva. Hákovému kříži se nepodaří vylíčiti sověty jako Huny XX. století. Celý svět ví, že Huny tohoto století představuje barbarské hnutí hákového kříže.

Jaké jsou v takové době úkoly čsl. kulturní politiky? Čsl. kulturní politika musí vyvěrati z potřeb obrany republiky proti zahraničnímu a vnitřnímu fašismu. Jejím úkolem je, aby v dnešním zápase středověkých sil hitlerismu a války proti silám protifašistickým vytvořila mohutnou hráz proti hitlerovské propagandě a aby pod praporem lidové kultury dovedla semknout všechny kulturní pracovníky k obraně republiky proti zahraničnímu i domácímu fašismu. Kdyby byla vytvořena široká fronta kulturních pracovníků, jež by sahala od pražských, brněnských a bratislavských vysokých škol přes školy střední, odborné, měšťanské a národní až k tisícům dělníků, rolníků, příslušníků středních vrstev, kteří jsou členy místních osvětových komisí, od pražských umělců a pražských scén až po poslední ochotnické jeviště, jež by obchvacovala literaturu, umění, rozhlas, uplatňovala se ve veškerém tisku a sahala až k poslední vesnické knihovně, kdyby byla vytvořena široká fronta kultury, jež by si vzala za úkol ve smyslu obrany republiky proti zahraničnímu i domácímu fašismu nejdůrazněji propagovati hesla míru, nejtěsnějšího styku s kulturami našich spojenců - Sovětského svazu, Francie a Malé dohody - taková protifašistická fronta kultury, jež by dovedla odhalit nesmyslnost rasových protidemokratických teorií v plné nahotě, fronta kultury, která by byla doopravdy sociální a lidová, byl by to pro obranu Československa čin dalekosáhlého významu, se kterým by hákový kříž rozhodně musil počítat. Pro takovou kulturní politiku jsou dány všechny předpoklady. Bylo již řečeno, že naše kultura je svým obsahem pokroková a lidová. Československo - český národ a jiné národy státu - mají početné, obětavé a vyspělé kádry kulturních pracovníků. Rozhodující většina českých umělců, spisovatelů, básníků, umělců dramatických, výtvarných, rozhodující část vědeckých pracovníků, profesoři, učitelé, kulturní pracovníci vůbec, stojí poctivě na platformě protifašistického boje. Reakcionáři jsou řídkými výjimkami. 45.000 učitelů, 12.000 vysokoškolských a středoškolských profesorů, stovky uměleckých pracovníků, stotisícová masa členů osvětových, místních a okresních komisí, tato úhrnem 200tisícová armáda kultury by měla býti ihned mobilisována.

Přes tyto příznivé podmínky však takové skutečně cílevědomé, široké lidové kulturní politiky nemáme. Ministerstvo školství a nár. osvěty, jehož rozpočet tvoří hlavní materiální základnu naší kulturní politiky, by mohlo býti nejvýznamnějším činitelem v řízení kulturní práce. Dnešní řízení kulturní politiky je však kolísavé, defensivní, nepevné, takže nutně musí vzbuzovati dojem, jako kdyby zde vůbec žádné linie nebylo. To dobré, co se na kulturní frontě dělá, dělá se namnoze bez zásahu ministerstva školství a nár. osvěty, nebo přímo proti němu.

Co vytýkáme především oficielní kulturní politice? Především to, že nemá jednoznačné ideové náplně, jež by odpovídala dnešku, nemá průbojnosti, je defensivní. Zkušenost Sovětského svazu ukazuje, že myšlenka obrany nabude nesmírně na účinnosti, je-li spojena s vydatnou mírovou propagandou a s otevřeným vylíčením nebezpečí, jež hrozí. Co však bylo u nás učiněno pro myšlenku míru, kolektivní bezpečnosti, co bylo učiněno na školách, v rozhlase, ve filmu, na divadle? Ministerstvo mělo zajisté velmi mnoho možností, aby zasáhlo. Místo otevřeného vylíčení oněch nesmírných nebezpečí, jež Československu hrozí, provádí se u nás politika zbabělá a pštrosí. Nebezpečí jsou zastírána.

Co bylo učiněno na poli kulturního sblížení se Sovětským svazem? Nedávno jsme četli, že bilance kulturních styků je neuspokojivá. Co dělá ministerstvo? Má snad býti režim, který vládne na ruském gymnasiu v Praze, representovaný stále ještě panem Svetozarovem, propagací kulturních styků česko-sovětských? Co bylo učiněno pro opravdu široké kulturní styky s Francií, se státy Malé dohody? Jak se u nás čelí divošským rasovým předsudkům, výstřelkům šovinismu, antidemokratismu, jimiž se u nás hledí uchytit Hitlerova ideologie? Jsou snad Nikolauovy učebnice pomůckou demokratické výchovy našeho dorostu?

Positivní linie naší kulturní politiky předpokládá soustavný boj proti všem zjevům kulturní reakce a policajtování kultury. Je neudržitelné, aby okresní hejtmané komandovali okresní školní inspektory. Proti fašistickým živlům je nutno vystoupiti s veškerým důrazem. Žádáme očištění škol vysokých, středních i národních od reakčních živlů. Odstranění fašistických a reakčních profesorů z vysokých škol umožní, aby autonomie vysokých škol byla v plném rozsahu uchována. Musí býti učiněn konec skandální praxi a censuře v rozhlasu. Musí býti učiněn konec tomu, aby pro divadla platil bachovský zákon z r. 1850. Je třeba učiniti konec tomu, aby universitní profesoři museli předkládati texty svých přednášek dokonce v akademických spolcích policejní censuře. Protestujeme proti tomu, aby bylo školním dětem zakazováno cvičení v tělocvičných jednotách proletářských. Žádáme zákaz filmů s fašistickou tendencí a zákaz hitlerovských propagačních filmových žurnálů. Boj proti reakci znamená, že musí býti ukončen dnešní nemožný stav, kdy finanční magnáti @a la Baťa si mohou vymoci zabavení uměleckého díla.

Nepochopení dalekosáhlých úkolů naší kulturní politiky se projevuje v naprosto nedostatečné materiální basi, jež je jí dávána. Pan ministr školství dr. Franke loni v kulturním výboru sám uvedl, že k uspokojivému vybudování národního školství by bylo potřebí 1 miliardy Kč. Zmínil se, že na Slovensku chybí 10.000 učeben, na Podkarpatsku 1.200 učeben. Poměry v historických zemích jsou následkem katastrofální krise samosprávy podobně neutěšené. Přes zvýšení státního rozpočtu pamatuje se však na tento účel pouhými 11 mil. Kč; kdyby se školy vůbec neopotřebovávaly a kdyby se nezvyšoval počet dětí, byl by pan ministr dr. Franke se stavbou škol již za 100 let hotov.

Důrazně připomínáme v této souvislosti sociální i stavovské požadavky našeho učitelstva.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP