Čtvrtek 15. října 1936

Předseda (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci, zahájím proto rozpravu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji lhůtu řečnickou 30 minut. (Námitek nebylo.)

Námitek není. Navržená lhůta je schválena.

Přihlášeni jsou řečníci na straně "proti": pp. posl. Jaross, Šverma, Slušný a dr Neuwirth.

Dávám slovo p. posl. Jarossovi. (Předsednictví převzal místopředseda dr Markovič).

Posl. Jaross (maďarsky): Ctená posl. snemovňa!

Jestliže niekto náhodou zablúdi do tohoto parlamentu, tu nevdojak mu napadne, aké idylické pomery sú v tejto republike, kde snemovňa zákonodarstva môže sa zaoberať takýmto návrhom zákona, a kým na diaľnom západe Europy plamene občianskej vojny vypaľujú všetky hodnoty jedného štátu, kým otázka riešenia západoeuropského veľkého Locarna znekľudňuje vedúcich činiteľov veľmocí, kým problémy stredoeuropskej pánve Dunaja pálčivo pobádajú k ráznym činom a vnútropolitický život tohoto štátu rad radom vyhadzuje na povrch problémy, ktoré musia byť riešené - dotiaľ posl. snemovňa zabýva sa takýmito malichernými predlohami.

Poprechodíme-li pole verejného života a podívame-li sa na problémy administratívneho a sociálneho života, zastrmia nám pred očima celé legie neriešených problémov. Tážem sa, či ste uz v tejto republike vyriešili otázku ná rodnostnú, menšinovú, či ste už vyriešili otázku racionalizácie administratívy, či ste už vyriešili problémy sociálne, otázku nezamestnanosti, lebo veď vyriešenie otázky nezamestnanossti dnešným gentským systémom, ktorý viaže udeľovanie podpor nezamestnanosti na organizácie politických strán, nemožno pokladať za rozluštenie tejto otázky.

Prehliadneme-li tedy celý terén úradného života, tu nám musí nevdojak naapadnúť, koľko sa hovorilo v tomto štáte po dobu 18 rokov o slobode, koľko o demokracii, a koniec koncov snsnemovňa zákonodarstva nerobila dosiaľ nič iné, len obmedzovala slobodu. A dnes, v dobe obmedzenej slobody, v tomto roku prichádzajú na stôl zákonodarstva zákony, o kto rých v jedinej vete môžem vyriecť túto kritiku: všetko to je súmrak demokracie.

Zákonodarstvo republiky rieši otázky jednoducho tak, že najprostšie problémy života vhodí cestou zákona do kotla byrokracie, odkiaľ sa ony vracajú do života ako ideosynkrazia. Preštudujeme-li zovrubne túto osnovu zákona, musíme konštatovať, že sa ona zabýva v prvom rade s problémom, ktorý je vlastne prirodzenou samozrejmosťou. Vtesnáme-li prirodzenú samozrejmosť v paragrafy zákona a budeme-li ju chceť cez tieto paragrafy uskutočniť v živote, je celkom isté, že tento naprosto jednoduchý a každému jasný problém stane sa zmätočným.

Mohol by som povedať, že i na tomto poli zavládla dosiaľ akási právna neistota. Odstránenie tejto právnej neistoty a jej pozmenenie v právnu istotu zdalo by sa byť úkolom riešiteľným. Ale táto osnova zákona práve v tomto bode neprináša riešenie. Prápor štátu, znaky a symboly štátu sú pojmy tak vysokej mravnej hodnoty, ktoré si vyzadujú od každého úctu, a preto nepokladám za potrebné, aby sa o nich v cestezákonodarstva urobily opatrenia, ktoré sú súce k tomu, aby tieto symboly práve z toho ich piedestalu devalvovaly.

Prápor štátu je symbolickým znakom suverenity štátu. Je to hodnota, akou je funkcia prezidenta republiky, ktorú netreba znova a znova zákonodarne narysovať, lebo je to vec samamozrejmá. Ak chcem v zákone uložiť záväzok - ako to § 5 tejto osnovy proste v záväznnej forme predpisuje, po prípade závisle na rozhodnutí okresného náčelníka - že pri určitých slávnostných príležitostiiach musí každý občan ozdobiť svoj byt štátnym práporom, tu - ráčte dovoliť - vážne zasahujeme do práva súkromnéhmn o. Štátna myšlienka a úcta k štátnej myšlienke dochádza k výrazu vtedy, keď štátny občan vytýči pri nejakej sslávnosti štátny prápor. Avšak niet štátu dnes v Europe, kde by zákon donucoval štátneho občana, aby pri určitých príležitostiach vytýčil štátny prápor, lebo tým by zákon znehodnocoval výraz lojality a rešpektu voči štátu, a bola by ohrozená i morálna hodnota, keby oktrojom zákona bolo občannovi p rikazované, kedy má vytýčiť prápor.

Vieme veľmi dobre, že už i dosiaľ bolo dosť príležitostí k tomu, aby podriadené orgány správnych úradov veľmi široko vykladali zákony. V preveľa miestach utrpeli perzekúciu ľudia, keďže tu a tam, pri niektorej slávnosti neozdobili svoje domy prápormi. Tážem ssa, či bolo zároveň postarané o to, aby každý jednotlivý občan mal štátny prápor, ktorý by mohol vytýčiť, a tážem sa zároveň, či v tej istej dobe, kedy táto osnova nadobudne platnosti zákona, bude postarané o to, že jeho prevádzanie bude sa diať v takej forme, aby to za zachovania autority štátu nedalo podnet k represáliam.

Ctená posl. snemovňa! Osnova tohoto zákona musí byť dokonale čistá, priezračná a ssrozumiteľná, čo možno i v niekoľko paragrafoch rozriešiť. Osnova zákona je však veľmi nejasná a čo môžu jednotlivé nejassné textácie znamenať, na to poviem vám jeden prí lad. Je jeden paragraf, ktorý povedá, že administratívny úrad má možnosť zakázať použitie státneho práporu a štátneho znaku, ide-li o prípad zneuctenia. V minulosti, pred niekoľko rokmi, stalo sa v istom meste na Slovensku a uvádzam to len, aby som demonštroval, aký široký výklad zavládol v tejto otázke a ako je ťažké vytýčiť tuná určité smernice - že istý tamojší obchodník získal na pražskej dobytkárskej výstave prvu cenu s vykrmeným volom. Tento obchodník z vlasteneckého nadšenia ozdobil toto zviera farbami republiky a tak s ním tiahol po meste. Určitá časť obecens a prijímala to bez akéhokoľvek pohoršenia a pokladala to za prejav akejsi lojality, naproti tomu však iná časť obecenstva rozhorčene protestovala proti tomu, aby farby štátu boly v tejto forme devalvované a ukazované obecenstvu. Vec dostala sa pred súd a adminisistratívny úrad, súd i úrad lámaly si hlavu, čo si majú počať s obchodníkom. Napokon odsúdili ho podmienečne do väzby.

Zkrátka je tuná veľa možností, aby podľa rôznych výkladov zákona a pomocou nejasných definíníci obsažených v zákone dochádzalo k zásahom do životných osudov malého človeka.

Vo spojitosti s otázkou rovnošaty dovoľte mi konštatovať, že považujem za naprosto prirodzené, aby rovnošata ozbrojenej sily štátu, vojska a četníctva bola zákonom chránená, aby nemohlo dojsť k zneužitiu rovnošaty ozzbrojenej moci štátu. Prečítam-li niektoré ustanovenia tejto osnovy, tu sa ma nevdojak objavujú pred očima výnimkimky, kde zákon v určitých prípadochnechráni používaanie niektorých rovnošatov. Tak na pr. oblek duchovných nie je týmto zákonom chránený, ačkoľvek toto rúcho duchovných je zjav involvujúci v sebe moralitu a tedy muselo by byť štátom chránené, lebo práve kňazsské rúcho bolo v minulosti vo veľa prípadoch zneužité, čo malo i trestnoprávne následky.

Ctená snemovňa! Keď so svojej stránknky naprosto a úplne chápem, že štát požaduje rešpekt k práporu štátu, k odznaku štátu a k symbolom štátu, tu nech mi je dovolené nadhodiť otázku, ktorá v poslaneckej snemovni v tejto forme ešte nevyznela. Pripúšťam, že tieto moje slová budú azda predčasné, avšak mienim, že plním povinnosť voči svojmu vlastnému národu, jestliže sa o tom mienim. Prehlašujem vopred, že viem, že československá národná verejnosť ešte nedospela tam, aby pociťovala určitú lojalitu voči sebavedomiu iných národov. Máme na to docela eklatantný príklad, keď sme boli naprosto prekvapení chýrom v niektorých novinách, že v gremiu ministerského predsedníctva bude zriadený maďarský referát. Napriek tomu, že tento chýr bol druhého dňa dementovaný, preca istá prominentná osobnosť národa československého pokladala za vhodné podať innterpeláciu predsedovi vlády a pohnať ho k zodpovednosti, že vraj ako je to možné, že v ministerstvách chcú sa vzdať personality národa československého, keďže zamýšľajú zriadiť nemecký ci maďaský referát.

Je mi dokolnale jasné, že československá verejnosť sa dosiaľ ešte neprevychovala. Tvrdím i to, že dnešné školy a duch dnešnej výchovy nie sú súce na to, aby prevychovaly mentalitu obyvateľstva národnosti československej k tolerancii voči národným menšinám. Do mladej generácie treba vštiepiť úctu a rešpekt voči sebe navzájom, lebo len takto dospejeme k určitému dorozumeniu a ku svornej spolupráci.

Uviedol som všetko to len úvodom, lebo teraz prichádzam k problému, že sú štátne prápory, znaky a symboly, avšak rovnako tak majú i národy svoje farby a znaky, ktorých menšinové národy v Československu dosiaľ nemohly používať, lebo ich používanie bolo v každom jednotlivom prípade kvalifikované za provokáciu, a jestliže niektorý občan, ktorý sa priznáva k maďarskej alebo nemeckej národnosti, použil farby svojho národa, tu povedali o ňom, že robí provokáciu proti vzniku, jednotnosti a demokratickému zariadeniu československého štátu.

Ctená snemovňa! Musí prísť doba, kedy národ československý bude sa chovať voči národným farbám národov menšinových s práve takou úctou, akú prejavuje národná menšina voči práporu, znakom a symbolom štátu.

Ctená snemovňa! Ako som už prv povedal, úkolom tohoto zákona by bolo zmeniť právnu neistotu v právnu istotu. Situácia utvára sa v praxi tak, že strany mohly svojich práporov a svojich odznakov používať, a tiež nie. Niet zákona dnes, ktorý by precizoval to, čo by mohlo byť výlučnou a bezpochybnou smernicou pre administratívne úrady, či totiž strany môzu používať takých práporov a odznakov, ktoré vyhovujú duchu zákona zo dňa 30. apríla 1930, a totiž či môžu používať práporu, ktorý odpovedá myšlienke tej ktorej strany a ktorý zároveň neporušuje výsostné práva republiky Č eskoslovenskej, neporušuje demokratické zariadenia tejto republiky a neuráža sebavedomie ľudu republiky.

S tohoto miesta chcem pribiť, že áno, tento zákon poskytuje stranám možnosť, aby svojich práporov a svojich odznakov používaly. V praxi bolo tomu dosiaľ tak, že ak strana podala žiadosť u správneho úradu alebo i bez žiadosti používala nejaký prápor alebo odznak, tu prednosta správneho úradu, okresný náčelník alebo zemský úrad buď to hneď zakázal alebo proste mlčky povolil ich používanie.

Po tejto stránknke je nezbyne treba značne zdôrazniť, že týmnto zákonom sa neskracuje toto právo strán. Prejednáva-li túto osnovu zákona dnes poslanecká snemovňa, tu sa mi vidí, že je to podobné obrázku, ako keď niekto vybuduje veľký palác, zariadi ho vodovodom a ústredným kúrením, avšak ústredné kúrenie nefunguje v kazdom poschodí rovnako, a my preca debatujeme o tom, ktorý obraz na ktorú stenu máme povesiť, ktoré okná máme vyzdobiť kvetinamiami.

Ctená snemovňa! Keďže duch tejto osnovy zákona nesrovnáva sa s právami slobody a s tým výkladom slobody, ktorý zastupuje spojená strana, nemôžem ju odhlasovať.

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Udeľujem slovo ďalšiemu rečníkovi, ktorým je pán posl. Špaček.

Posl. Špaček: Vážení pánové!

Je málo chvalitebným zvykem naší sněmovny, že u věcí, které se pokládají za omnium communis opinio většiny této sněmovny, a to ne ve smyslu dočasné organisace vládních a oposičních stran, nýbrž ve smyslu státního prospěchu, nemluví obyčejně příslušníci dočasné odpovědné vládní koalice. Tak je tomu také v tomto případě. Ale poněvadž běží o osnovu zákona, pro niž jsme my všichni, kdož si přejeme, aby v této naší republice byl pořádek, kázeň, a aby byla respektována státní svrchovanost našeho národa, jmenovitě také pokud běží o zevní jeho symbol, a poněvadž si všichni přejeme, aby takový pořádek zde byl - i my, kteří jsme dočasně v oposici - proto jsem se přihlásil ke slovu na straně "pro" při projednávání této osnovy zákona. A mohu říci jménem našeho klubu, že tato osnova měla býti vlastně již dávno předmětem jednání sněmovny a že takový zákon měl býti vlastně již dávno vyhlášen ve Sbírce zákonů a nařízení. Myslím hned v prvním anebo v prvých letech republiky. Všude jinde, ve starých i nově zřízených nebo rozšířených státech všechna úcta pro symboly státní svrchovanosti, která se normuje teprve nyní tímto zákonem, pokládá se za samozřejmou, a všechna práva veřejné státní moci byla vyřízena již ve všech těchto státech dávno ústavními listinami, anebo, což je možno snad říci, ještě spíše faktickým vykonáváním státní moci, opatřením úřadů správních. My jsme u nás příliš zvykli na to, že zrovna věci, které se rozumějí samy sebou, musí býti učiněny předmětem jednání zákonodárných sborů. Je to demokracie až příliš úzkostlivá, se kterou nesouhlasíme.

Primitivní požadavek řádu státně organisovaného znamená pro jednotlivce právo na úctu k jeho osobnosti, jeho svobodě, k jeho cti. Dignitatis illaesae status je v řádném státě pro jednotlivce samozřejmostí, tím spíše musí býti tento dignitatis illaesae status samozřejmým předpokladem existence (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) veřejné korporace tak významné a tak prvotní, jako je stát, jako je u nás republika.

Litujeme tedy, že tato osnova zákonná nebyla učiněna skutkem již dávno, ale jsme rádi, že, třeba pozdě, přichází přece.

S povděkem vítáme zvláště ustanovení, že symboly státní, symboly naší státní svrchovanosti musí na celém státním území býti respektovány a že musí býti při všech veřejných manifestacích kterékoli podřadné organisace veřejné nebo soukromé postaveny na místo nejčestnější, že vlajka státu, symbol státní svrchovanosti, nemůže býti, jako dosud se velmi často stávalo, jmenovitě v krajích poněmčených a zmaďarštělých anebo při manifestacích protistátních stran, již dále po uzákonění tohoto zákona zlehčována a tím veřejně ostouzena nejenom čest, nýbrž prostý pojem slušnosti a respektu vůči státu a státní moci.

Ale přihlásil-li jsem se za řečníka k této osnově zákona, nebylo to jen proto, abych projevil zadostiučinění nad tím, že konečně dochází k pořádnému vyřízení, mám určité věcné námitky proti dosavadnímu vyřešení některých otázek státních symbolů nebo proti nedostatečnému a nesprávnému jejich dosavadnímu řešení. Týká se to jmenovitě ustanovení státních znaků praporových a vlajkových naší republiky, které se podle našeho přesvědčení stalo způsobem odporujícím částečně anebo dokonce úplně ustanovením základního zákona naší republiky, to jest ústavní listiny.

§ 5, odst. 2 ústavní listiny republiky Československé ustanovuje, že barvy republiky jsou barva bílá, červená a modrá. Stanoví tedy přesně pořadí těchto barev vedle sebe, za sebou, po případě od vrchu dolů, když se počítá od hrotu praporu po příp. vlajky. Toto seřadění barev bylo, promiňte mi vzpomínku, pojato do ústavní listiny na můj návrh při projednávání ústavní listiny v revolučním Národním shromáždění. Měl jsem při tom na zřeteli snahu, aby vlajkou a praporem republiky se stala bílo-červeno-modrá trikolora na rozdíl od fantastické t. zv. slovanské trikolory, která byla používána dokonce za Rakouska v našich zemích, bílo-modro-červená, která však byla vlastně oficielní barvou vlajky nebo praporu říše Ruské. Je třeba, aby zevnější znak každého svrchovaného státu byl co možná jiný než jsou dosavadní zevnější znaky všech jiných států, aby byl co možná jednoduchý, aby mohl býti v případě nouze pořízen způsobem snadným a aby byl co možná tradiční. Všem těmto účelům podle mého přesvědčení vyhovuje ustanovení ústavní listiny v §u 5, odst. 2, podle níž vlastně státní vlajka, státní prapor a korouhev republiky Československé má býti bílo-červeno-modrá trikolora. A také to odpovídá heraldickým předpokladům. Státní anebo vůbec jiný prapor, jestliže není tvořen ad hoc, jenom pro označení určité nově vznikající korporace nebo sdružení osob atd., státní prapor, čili národní ve smyslu mezinárodního práva, vlajka nebo korouhev musí složením svých barev odpovídati heraldickým pravidlům, musí se říditi barvami znaku, podle něhož jest konstruována. A poněvadž znakem naší republiky, jmenovitě nejužívanějším a nejjednodušším znakem, t. zv. malým, je bílý stříbrný lev v červeném poli se štítkem Slovenska na prsou, který zase představuje bílý t. zv. apoštolský kříž na třech modrých pahorcích v červeném poli, čili dvě barvy totožné základního znaku bílého lva v červeném poli, doplňuje se aspoň bílá a červená barva barvou modrou, která je vzata s náprsního štítu republiky, ze znaku slovenského.

§em 3 nařídila ústavní listina, že státní znak a vlajky ustanoví zákon. Podle mého a našeho přesvědčení měl se tento zákon, který byl skutečně vydán, říditi tímto kategorickým, kogentním předpisem ústavní listiny. Jak víte, nestalo se tak. Zákon čís. 252/1920 ustanovil za státní vlajku vlajku bílo-červenou, dosavadní vlajku země České, s klínem, resp. s rovnoramenným trojuhelníkem podle předpisu v příloze k zákonu ustanoveným a co do svých rozměrů přesně určeným. Tento zákon č. 252 z r. 1920 neustanovil však nic o praporu nebo korouhvi národní a státní vlajku ustanovil jako symbol státu v pravém slova smyslu, státních orgánů a státního majetku a zvláště také jako vlajku námořní používanou na lodích, jejichž domicilem, přístavem, je Praha podle oprávnění, která nám byla dána mírovou smlouvou, kdežto o praporu a korouhvi se vůbec nezmínil. Přijímáme a musíme přijímati toto ustanovení zákona, třebas podle našeho přesvědčení nesprávně provedlo ústavní listinu za daných fakt, ale podle našeho přesvědčení má zůstati státní vlajka vyhrazena pro používání státní moci tam, kde běží o representaci státní moci bezprostředně, kde běží o označení majetku státního a o oficielní rozlišení prostřednictvím vlajek od jiných národů a států v zahraničí.

Pro domácí účely musí zůstati podle našeho přesvědčení národní vlajka, národní prapor, národní korouhev v té formě, ve které ji ustanovila ústavní listina §em 5, odst. 2, t. j. bílo-červeno-modrá trikolora. Jak víte, v praxi se skoro vůbec nevyskytuje. Proč o té věci mluvím? Není to malichernost. Každý národ a každý stát má míti smysl pro řádné a dokonalé upravení symbolu své státní samostatnosti, které musí předcházeti respektu, úctě, které se má těšiti tento symbol státu a státní svrchovanosti po případě v cizině. Neměli jsme v této věci následkem těchto ustanovení štěstí. Naše státní vlajka, které se dnes právě používá také na prapor, a sice chybným výkladem zákona v ústavní listině, i zákona č. 252 z r. 1920, vládním nařízením, které bylo vydáno pod č. 512 r. 1920, t. zv. národní vlajka nebo národní prapor, kterého užívají hlavně soukromníci při slavnostních příležitostech, byla utvořena nešťastnou analogií podle státní vlajky ustanovené zákonem č. 252. Jste sami každé chvíle svědky prapodivné, neestetické podívané, při níž s veřejných i se soukromých budov, s veřejných budov nejen státních, nýbrž i jiných veřejných korporací, škol a ústavů, vlají prapory, t. j. látka natažená na žerdi, které jsou sestaveny na čisto libovolně co do výšky klínu nebo trojúhelníku modrého, bez ohledu na předpis zákona čís. 252 z roku 1920, takže ledakde tvoří tyto rovnoramenné trojúhelníky jazyk nebo klín příliš dlouhý, jinde zas jest to trojúhelník sploštělý, resp. velmi nízký, což všechno nepůsobí rozhodně dojmem povznášejícím.

Právě tak je tomu při užívání t. zv. korouhví, kdy je zavěšena praporová látka na rahně, které samo je upevněno na tyči kolmé, po př. vodorovné.

Byl bych býval v ústavně-právním výboru, kdyby mně k tomu byla dána příležitost, poukázal na tyto věci, a myslím, že by ani koalice nebyla odepřela souhlasu, aby tyto věci byly dány také do pořádku. Nečiním to samostatným iniciativním návrhem, nýbrž vznáším žádost k ministerstvu vnitra a k orgánům státní moci, kterým přísluší péče o tyto věci a které mají možnost, aby zjednaly nápravu zase vládním nařízením, aby v této věci udělaly konečně pořádek a nařídily, že státní vlajka doplňuje se pro používání soukromníky státním praporem čili národním praporem, kterým má býti bílo-modro-červená trikolora, a že tímto způsobem musí také býti sestavena t. zv. národní či státní korouhev.

Nejsou to malicherné věci. Všechny ostatní státy a národy mají je uspořádány ústavními zákony. Bylo také naším úmyslem učiniti to ústavní listinou. Musíme přihlížeti ke skutečnosti, jaká je, a snažiti se ji přiblížiti těm záměrům, ke kterým skutečně bylo hleděno při ústavní listině a jejichž konečným cílem je, aby naše státní znaky praporové, vlajkové byly jednoduché, aby byly estetické, aby je bylo možno lehce poříditi, aby se nemohl nikdo vymlouvati na to, že nezná rozměry toho klínu, nebo že neví, jak to sestaviti, zatím co má, a to se přihází velmi často - úmyslnou nevůli, úmyslně chce tento symbol naší státní samostatnosti udělat takovým způsobem, aby vypadal co nejnemožněji. V tomto smyslu vznášíme při projednávání této osnovy zákona žádost k ministerstvu, aby novým vládním nařízením přihlédlo k těmto našim návrhům a aby to případně učinilo při jednání o konečné úpravě naší státní hymny, neboť naše státní hymna není tím, čím by státní hymna měla býti. Cítíme všichni, že spíše vyjadřuje dualistickou konstituční formu nežli jednotu republiky Československé. Na Slovensku se její druhá část netěší popularitě, poněvadž se říká, že národní hymnou slovenskou není "Nad Tatrou sa blýská", nýbrž "Hej Slováci". Nepodařilo se vyřešiti tuto věc tak do jisté míry složitou, jako se to podařilo Jihoslovanům, poněvadž tam všechny tři hymny jsou v téže tónině, kdežto u nás jsou v tóninách různých, takže nemohou býti tímto způsobem kombinovány. Jestliže ústavně-právní výbor pamatuje na tyto věci, ať jde o representaci praporovou, vlajkovou, nebo o konečnou úpravu státní hymny, a vyzývá v resoluci, jež jistě bude přijata, vládu, aby v nejbližší době předložila k ústavnímu schválení zákon o státní hymně a jejím užívání, myslím, že je účelné, aby při té příležitosti snad ve formě vládního nařízení byla konečně a správně podle ústavní listiny upravena národní korouhev, státní prapor naší republiky vedle vlajky státní, jejíž čestné a státu důstojné používání se novým ustanovením této právě projednávané osnovy zákona pro budoucnost lépe než dosud zajišťuje.

Vítáme podněty, které vedly vládu k předložení tohoto návrhu zákona i v ostatních partiích, vítáme, že se projevuje snaha i v těchto zdánlivě podřadných věcech a ve skutečnosti velmi vážných zjednati pořádek; poukazujeme na to, jak mimořádně v těchto věcech citlivě reaguje na každou věc, která by mohla znamenati rozrušení tradice nebo neúctu ke státnímu symbolu, na př. veřejné mínění anglické, nebo i veřejné mínění nově nebo nedávno vzniklých států, jako tomu bylo ve Finsku, Estonsku a Lotyšsku, a připomínáme, že by bylo správné, abychom v této věci skutečně udělali pořádek také proto, poněvadž forma naší státní vlajky jest jistě dosti neobvyklá, máme jediní takový klín na naší státní vlajce kromě ostrova Kuby v Americe. Myslím, že uspořádání ve smyslu ústavní listiny bílá-červená-modrá trikolora pro národní státní prapor a korouhev by bylo velmi rozumné a účelné a ve smyslu tradice jiných států, že dosavadní chaos by byl odstraněn a dosavadní nesprávné používání zjednodušeno.

Všechno, co jsem řekl, má sloužiti jen vládním orgánům, jmenovitě ministerstvu vnitra za podnět, aby se o věci uvažovalo a aby také v tomto smyslu podle tekstu ústavní listiny, která nemůže býti měněna ani žádným zákonem a jasně předpisuje v §u 5, odst. 2, že barvy republiky jsou bílá, červená a modrá, byl zjednán definitivní pořádek. (Potlesk poslanců nár. sjednocení.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP