Středa 11. prosince 1935

Místopředseda Košek (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. Řičář. Uděluji mu slovo.

Posl. Řičář: Slavná sněmovno! K tomuto státnímu rozpočtu promluvila již ze strany, k níž kladu si za čest náležeti, řada řečníků, a tito moji kolegové z klubu promluvili ať již v příslušných výborech nebo zde v plenu způsobem věcným a seriosním ke všem rozpočtovým kapitolám a zaujali zřetelně a jasně stanovisko, které naše strana má ke všem dnešním tak ožehavým otázkám a problémům. Mně jako poslednímu řečníku z klubu, nezbývá jistě nic jiného, než abych k těmto cenným vývodům řečníků z klubu, kteří přede mnou mluvili, přičinil na jejich okraj několik poznámek a dále abych jako malorolník a vesničan promluvil o tom, co se dotýká našeho venkova a co přímo nebo i nepřímo souvisí s životem na naší čsl. vesnici.

Dámy a pánové, dovolte mi, abych se nejdříve několika slovy zmínil o jednom nejožehavějším problému, o jedné snad nejtěžší otázce hospodářské a sociální, a to o nezaměstnanosti. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) Nezaměstnanost, ať již dělníků či inteligence, je jistě nejstrašnější věcí v našem hospodářském a sociálním životě. Jsou to především mladí lidé, kteří po marných pokusech nalézti jakékoli zaměstnání chátrají fysicky a mravně. Tato skutečnost, že máme již tisíce mladých lidí, kteří ještě nevědí, co je to práce, jest strašlivá, a po stránce výchovné jejich budoucnost bude velikým otazníkem.

Nahlížím, že nezaměstnanost není jen otázkou nezaměstnaných, nýbrž také těch, kteří zaměstnání mají, že jest otázkou i našich zemědělců a živnostníků, zkrátka celého státu. Vím, že za daných poměrů nelze nezaměstnanost nadobro odstranit, ale domnívám se, že tady je nutno nejen práci pokud možno opatřovat, nýbrž že je také nutno práci, která tu je, spravedlivě rozděliti. Myslím, že to nepůjde jinak, než že se musí provésti přísná revise všech, a to jak nezaměstnaných, tak zaměstnaných. Z nezaměstnaných nutno vyloučiti všechny, kteří z jakýchkoli důvodů mezi nezaměstnané nepatří a kteří jsou vlastně největšími škůdci nezaměstnaných. A pokud mám na mysli revisi zaměstnaných všech oborů, tu se domnívám, že by měla ten účel, abychom pokud možno, pokud to vůbec jde, na minimum stlačili počet na jedné straně hladových po práci a po zaměstnání a na druhé straně počet přesycených. Obojí počet je u nás dosti značný. Jestliže v tramvajích zdejšího hlavního města se propaguje zásada "Mladí a zdraví, uvolněte místa starým a nemocným", tu domnívám se, že by bylo docela správné otočit toto heslo a s veškerou energií ke všem zaměstnancům ať veřejným nebo soukromým zvolat: Staří a nemocní, uvolněte místa mladým a zdravým! (Tak jest!)

Nyní o venkovských otázkách. My zemědělci právě tak jako stavy ostatní, ale mnohem dříve, octli jsme se v krisi, která spočívala v tom, že to, co jsme kupovali, bylo drahé, a to, co jsme prodávali, bylo laciné, tedy v úžasné disparitě cenové. Produkce naše, ať již rostlinná nebo živočišná, byla ztrátová. Třebaže zavedením obilního monopolu poměry v obilní produkci se zotavily, přece jenom v produkci živočišné jsme pořád pasivní a - jak račte znát, na produkci živočišné má největší zájem náš drobný a střední zemědělec. Za obilní monopol béřeme my lidovci takový podíl odpovědnosti, jaký nám podle naší moci a celkové politické váhy přísluší. (Výkřiky.) Tedy nic více a nic méně. Jako každá věc, tak i obilní monopol má své dobré i stinné stránky. Především vymanil naše zemědělce ze spekulace, z rukou spekulantů s cenami obilí, kteří ani nesili, ani nežali, ale před zavedením obilního monopolu určovali nám ceny. Určovali je ke škodě nás producentů a k žádnému prospěchu konsumentů. Dále obilní monopol nám zaručil pevné ceny, bylo to zde řečeno dostatečně kol. Rechcíglem a já plně akceptuji po této stránce jeho vývody. Dále byl nám zaručen odběr a až dosud obilní společnost odebrala od nás nabídnuté obilí, když odezírám od povinnosti odběru denaturovaného obilí nazpět od obilní společnosti.

A teď o těch stinných stránkách: Obilní monopol nám především zdražil krmiva, a jsou to drobní a střední zemědělci, kteří, jak již jsem řekl, kladou důraz na živočišnou produkci, jsou to mlékařící zemědělci, kteří byli tímto zdražením krmiv citelně poškozeni. Dále obilní monopol omezuje naši svobodu, a vědomí nezávislosti u venkovského člověka je skutečně veliké. Náš venkovský člověk se nerad vzdává svých práv ve prospěch druhého, ať to je třeba jeho soused, obec, stát a pod. Dokladem toho jsou mnohdy veliké spory na venkově, které naši lidé vedou mnohdy jen o pouhou mez.

Omezení osevu. Psalo se a mluvilo se již rok o tom, že je nutno v zájmu zemědělců samých, v zájmu toho, aby se udržel obilní monopol, aby osevní plocha, jmenovitě pšenice, byla omezena. Opakuji, že se o tom psalo a mluvilo a vy, vážené dámy a pánové, výsledek znáte: zvýšení osevu pšenice o 50%. Rád konstatuji, že to nebyli drobní a střední zemědělci, kteří rozšířili osev, nýbrž že to byly statky a velkostatky, které to udělaly, tedy ty vrstvy, které především mají největší prospěch z obilního monopolu. A jistě spravedlivé by bylo, když už se má plánovat a toto plánování se má dít za účelem, aby se udržel provoz monopolu, aby k tomuto plánování byli přinuceni především ti, kteří mají největší prospěch z toho zařízení. A proto považuji hranici 5 ha, od které se začíná plánovat, za velmi nízkou, a domnívám se, že by tato hranice měla být posunuta aspoň na 50 ha. Svůj názor podepírám také tím, že u statků a u velkostatků se vedou účetní knihy zemědělské, z kterýchžto knih je zřejmý osevní plán, a byla by tu snažší kontrola osevu než u drobných zemědělců, v jejichž podnicích pro charakter malého hospodářství to ani není možné. Dále u statků a velkostatků možno omezení osevu pšenice a ostatních obilnin nahraditi snáze než u drobných a středních náhradními plodinami.

Mluví se dále také o tom, že prý obilní společnost zamýšlí provésti zákaz mletí ve mzdě. Dovolil bych si upozorniti a varovati před tímto opatřením již napřed, neboť by to na našem venkově vyvolalo takovou bouři odporu, že by se o tom mnohým ani nezdálo. Považte, prosím, že ani Rakousko v dobách největší persekuce a největších válečných rekvisic nedovolilo si tento tradiční staletý styk mlynáře se zemědělcem přerušit.

Říkává se, že dluh jí z jedné mísy. Pravdivost tohoto přísloví, bohužel, pociťují v rodinách mnohých našich zemědělců. Příčiny zemědělské zadluženosti jsou mnohé. Zmíním se o některých. Především jsou to těžké hospodářské poměry, o kterých jsem mluvil. Dále to je t. zv. proces deflační. Příklad: Otec před 10 roky předával synovi chalupu v ceně 100.000 Kč. Poněvadž měl více dětí, udělal těmto dětem podíly a sobě učinil vhodný výměnek, dejme tomu v ceně a hodnotě 60.000 Kč. Nyní, ptejte se dnes, kolik stojí tato chalupa, která měla před 10 lety 100.000 Kč ceny. Myslím, že by za ni nedostal ani 50.000 Kč. Co to znamená? To znamená, že hospodář je dnes ve skutečnosti žebrákem.

Dále příčina zadluženosti je v různém neštěstí rodinném, mnohdy opakovaný pád dobytka, živelní pohromy atd. Jisto jest, že v takových případech nebude žádný spravedlivý člověk proti tomu, aby stát v tomto směru učinil vše, aby těmto nebohým, zadluženým pomohl tak, jak se vůbec pomoci může.

Další příčiny zadluženosti jsou: Vidíme leckde, že se mnohý zadlužil z úžasné lehkomyslnosti. Máme různé hospodářské školy, naši venkovští synkové absolvují různá učiliště a exkurse, kde se seznamují s novodobým hospodařením, s novými výzkumy. Je to správné, ale má to svůj háček v tom, že na těchto mnohých učilištích zapomněli selským synkům říci, aby si investice ve svých hospodářstvích provedli tenkráte, až na to budou mít. Proto také jsme svědky, že mnohá nejmodernější hospodářství s největšími vymoženostmi a taková zařízení bývají drahá - jsou dnes úplně prodlužena. Konečně příčinou zadluženosti je leckde nehospodárnost a rozmařilost. Zase se domnívám, že nebude nikoho, kdo by chtěl takovým nehospodářům, takovým rozmařilým lidem pomáhati, neboť víme, že kdybychom je desetkráte oddlužili, nikdy nic mít nebudou, a zdá se mi, že sám pan sen. Kroiher svého času napsal, že kdo jede v automobilu, nemůže v žádném případě žádati od toho, kdo za ním jde pěšky, aby na jeho jízdu přispěl. Jsem toho názoru, že při úvěrové pomoci státní bylo by užitečné hleděti, kolik osob na různých zadlužených hospodářstvích je existenčně závislých. Mám obavu, aby se tato státní úvěrová pomoc nedála jen ve prospěch statků a velkostatků a na úkor malých a středních. (Potlesk.) Říká se sice, slavná sněmovno, že venkov je jedna rodina, ale, jak máme smutné zkušenosti, toto heslo se mnohdy praktikovalo tak jako v mnohých rodinách, kde jsou dvoje děti, vlastní a nevlastní: když se dávají dary, tak při tom obdarování bývají zpravidla nevlastní děti ošizeny a mnohdy i bity. A proto neradi bychom byli, aby úlohu nevlastních dětí při státní úvěrové pomoci hráli drobní a střední zemědělci.

Naše zemědělské podnikání je jako málokteré jiné podnikání vydáno na pospas různým živelním pohromám, krupobití, požáru, pádu dobytka, přílišnému suchu nebo mokru atd. Je zde návrh s jedné strany, aby byla zřízena státní živelní pojišťovna, která by za přispění státu pojišťovala tato risika. Náš názor jest, že postižení potřebují především podporu a ne pojištění a že by bylo pouze nutno, aby dosavadní živelní fondy byly vybudovány tak - a náš klub také podává v tom směru svůj návrh - aby rozdílením podpor byla pověřena místní a okresní zemědělská společenstva, která, jak doufám, v dohledné době zřízena budou, a tím, myslím, by se docílilo spravedlivého a laciného rozdílení podpor. (Výborně!)

O zemědělských komorách bych naznačil, že za dalších předpokladů přijde to k projednávání v nejbližší době, ale jen chci zdůrazniti, že požadavek zemědělských komor je dávným požadavkem naší čsl. strany lidové.

Jedním z nejnaléhavějších požadavků našeho venkova jest novelisace zákona o plemenitbě hospodářských zvířat. Jako starosta obce a chovatel hospodářských zvířat mohu s klidným svědomím s tohoto místa prohlásiti, že 90% zemědělců malých a středních je pro novelisaci tohoto zákona. My též máme příslušný návrh připravený, proto se nebudu u toho dlouho zdržovati, ale pevně věřím, že tento zákon, který tolik zlé krve již na našich vesnicích vyvolal, bude novelisován tak, aby se stal skutečně zákonem, který má podporovat povznesení chovu hospodářských zvířat a ne, jak již jsem zde řekl, vyvolávati nespokojenost a nesváry, kterých, bohužel, na našem venkově je již dosti.

Chtěl bych promluviti něco o berní praxi. Berní praxí na venkově jsou postiženi nejvíce drobní a střední, ať již to jsou zemědělci nebo živnostníci, a to proto, poněvadž nemají znalostí daňových předpisů, které, jak ráčíte znát, nejsou nikterak jednoduché, a kteří nemají peněz na to, aby si vydržovali daňové poradce, kteří v tom, jak se říká, umějí "choditi". Proto tyto vrstvy nejvíce trpí daňovou praxí. Jsme si plně vědomi, že služba. finančních úřadů je služba těžká a konečně dělají snad to, co mají nařízeno shora. Loyálně doznávám, že máme ve finanční správě mnoho a mnoho úředníků, kteří jsou poctiví, svědomití, kteří snaží se poplatníkům pokud možno vyjíti vstříc, ale bohužel jako je všude koukol mezi pšenicí, tak je i zde; a musím zase konstatovati, že tady v tomto případě je toho koukole někdy až příliš, že bychom musili, jak my zemědělci říkáme, na to vzíti pořádný trier, aby se to vyčistilo.

Mám zde platební rozkaz berní správy z východních Čech. Nechci jmenovati, aby to nemělo osobní ráz. V jednom městečku ve východních Čechách je chudý, nemajetný dělník hrobařem, tedy povolání nikterak záviděníhodné, ale proto povolání jistě poctivé. A tento dělník má toto povolání jako jediné zaměstnání. V normálních dobách si přivydělával, ale dnes jsou doby těžké, dnes žije jen z toho výdělku a přijde nejvíce měsíčně na 200 Kč, opakuji, na 200 Kč měsíčně. A tento člověk, který má co dělat, aby, jak se říká, se udržel při minimální životní úrovni, dostává od berní správy už po 8 roků platební rozkaz - dávejte, prosím, pozor - na všeobecnou daň výdělkovou v částce 100 až 150 Kč. (Slyšte!) Dotčený přirozeně nezaplatil ani haléře, poněvadž nemá z čeho, všechny berní exekuce jsou bezúčinné, tento dělník byl sám na berní správě, aby to vysvětlil úředníkům, ale marně, platební rozkazy chodí dále a všeobecná daň výdělková tomuto hrobaři je dále předpisována. Nezdá se vám, slavná sněmovno, že v tomto případě jsou tady hrobaři dva a že ten druhý hrobař, a to hrobař důvěry, hrobař daňové morálky a víry ve spravedlnost státu je úředník, který je za toto jednání odpovědný? Tohle se děje dnes na našem venkově.

Na našem venkově máme drobné zemědělce, kteří mají 1 ha, ba ještě méně půdy. V normálních dobách se živili výnosem svého malého hospodářství, který doplňovali jakž takž příležitostným výdělkem, a nyní v době velké nezaměstnanosti jsou odkázáni pouze na výnos z toho trpasličího hospodářství, kterýžto výnos přirozeně není s to, aby jim zajistil minimální výživu. A bylo by jistě správné, když tito lidé platí daň domovní, pozemkovou a obratovou - nejsou to velké částky - a zasluhovali by spíše, aby byli podporováni, aby stát po dobu těchto - doufejme přechodných - těžkých poměrů jim tuto daň odepsal.

Před několika dny napsal "Venkov", že prý na našem venkově žijí miliony lidí, kteří jsou rádi, když mají maso jednou týdně. Já si dovolím k tomu poznamenati, že na našem venkově je tisíce a tisíce lidí, kteří jsou rádi, když mají maso jednou měsíčně. Zvláště hospodářská situace a postavení chudých horských tkalců v našich Orlických horách, v Podkrkonoší a na Českomoravské vysočině je přímo zoufalá. Takový tkadlec musí kolem sta metrů plátna - říkají tomu "kus" - přinésti a odnésti kolik hodin cesty a celá rodina jeho musí od časného rána do pozdní noci celý týden na tom "kusu" pracovat, musí dáti ze svého pšeničnou mouku na škrob, musí topit a svítit. A co dostane ta rodina za tuto celotýdenní práci? Dostane 45 Kč. A když jsem se těch lidí ptal, jsou-li spokojeni s touto žebráckou almužnou, řekli: Jen kdyby Pán Bůh dal a měli jsme tu práci stále. Uvádím to proto, abych zdůraznil, že sem by se měli jíti podívati všichni, kteří nemohou mnohdy vyjíti za měsíc s takovou sumou, jaká by těm lidem stačila neříkám na rok, ale na kolik roků.

Mluvil jsem již o berní praksi a chtěl bych k tomu ještě připomenouti, že jsou to také poplatky, které rušivě zasahují do finanční situace našeho venkova. Jsou to zvláště převodní poplatky - mluvili o nich mnozí řečníci - které se mnohdy podobají hotové konfiskaci. Prakse dokazuje, že právě ten zadlužený platí nejvíce, a to proto, že berní úřady vycházejí z názoru, že kdyby chalupa neměla tu cenu, že by na ní výměnek nebo knihovní dluh nemohl býti. Mladý hospodář, který se osamostatňuje a vstupuje do života, je při tomto vstupu přivítán platebním rozkazem, na kterém je taková cifra, že se mu z toho hlava zatočí. Musel by na to hospodařiti kolik let. Mimo to se mu bere energie, se kterou by vlastně mladí lidé měli samostatný život začínat. Později, když výměnkář umře, musí mladý hospodář platit znovu, neboť berní úřad se na to dívá tak, že se hospodář úmrtím výměnkáře obohatí.

Chci se zmíniti ještě o jedné dani, totiž o dani z masa. Zemědělec, který svého vepříka mnoho týdnů krmil a ošetřoval, musí zaplatit, chce-li si ho pro sebe zabíti a zkonsumovati. A aby se nedostal do konfliktu se zákonem, musí daň, jak račte věděti, zaplatiti předem a z místa, kde není poštovní úřad, musí častokráte jíti několik hodin cesty daň zaplatiti. Říkám to proto, že se domnívám, že by snad státním financím - které chci v každém směru respektovat - nevadilo, kdyby byla stanovena úprava těchto poplatků pokud možno snesitelně.

Hovoří i píše se o tom, že lidé utíkají z venkova, že na venkově není již té spokojenosti jako kdysi. Táži se, od kdy tomu tak je? Je to od doby, kdy byla na náš nezkažený venkov zavlečena pakultura velkoměstských periferií, od doby, kdy byl ve jménu pokroku vražen násilně klín mezi dva význačné kulturní pracovníky na venkově, mezi kněze a učitele. Učitel a kněz to byli, kteří již před řadou desítek let pracovali o povznesení české vesnice. Oni to byli před 100 lety - jak nám to krásně líčí Rais v "Zapadlých vlastencích" - kteří ve venkovských doškových chalupách udržovali poslední jiskru národního vědomí, kdy ostatní města a celý národ byl již takřka poněmčen. Z výchovy těchto kněží a učitelů venkovských vycházeli naši velikáni a národní pracovníci. Kněz a učitel na venkově v pozdější době zakládali pro venkovský lid čtenářské besedy, knihovny, snažili se, aby venkovský lid vymanili z rukou lichvářů zakládáním Raifeisenek, a mnohá Raifeisenka, která vzešla před takovými 30 lety, a mohu říci, že takřka každá, měla u své kolébky kněze a učitele.

Mluví se o tom, že na našem venkově, jak jsem již řekl, není to tak, jak bývalo. A zase se ptám, kdy byl náš venkov jedna rodina? Bylo to tenkráte, kdy všichni, ať bohatí nebo chudí, ať sedlák nebo chalupník, ať čeledín nebo podruh, jak se tehdy říkalo, se každou neděli s panem učitelem v čele, nelekejte se, shromáždili před oltářem v kostele. A má-li se zase navrátiti ten starý sousedský duch, musí se navrátiti do našich vesnic také ty ctnosti našich předků, a to poctivost a zbožnost; a pak se stane jistě i náš čsl. venkov, jak jsem již řekl dříve, pevným a zdravým základem našeho národa a státu, naší drahé republiky Československé. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Ešner. Dávám mu slovo.

Posl. Ešner: Slavná sněmovno! Ke kapitole zemědělství státního rozpočtu považuji za povinnost, abych řekl několik slov ne k vůli číslicím, které vyjadřují úhradu a spotřebu a které byly prozkoumány důkladně parlamentní a úspornou komisí, nýbrž k tomu, co spojuje život občanů se státním rozpočtem.

Mám tu na mysli především zemědělskou politiku a péči o hospodářsky slabé zemědělce, která se vyjadřuje v životě nejširších vrstev drobného venkovského lidu dnes nesnesitelnou bídou, a jehož nejnaléhavější hospodářské otázky musejí býti r. 1936 řešeny.

Vláda se sice snaží nahraditi ztrátu našeho exportu investičními pracemi a vnitřním trhem, snaží se zmírniti nezaměstnanost a zabezpečiti výživu lidu, což je hlavní podmínkou pořádku a klidu ve státě. Ale zdá se mně, že po dobu hospodářské krise trvající již několik let, zapomnělo se při řešení souboru otázek zemědělských na zvýšení péče o nejširší vrstvy drobného venkovského lidu, ba myslím, že bude mně dovoleno, když řeknu, že v tomto směru je naše dosavadní zemědělská politika krajně nedostatečná.

Co bychom si zapírali i při nejobjektivnějším posuzování, že dosavadní zemědělskou politikou se projevuje se strany ministerstva zemědělství a vlády snaha pomoci zemědělské výrobě jako celku, že však touto politikou zabezpečují se střední a velké hospodářské jednotky soběstačné a výdělečné podniky bez ohledu na to, že naše hospodářská struktura zemědělská a její velikostní rozvrstvení hospodářských jednotek v tomto podnikání vyžaduje něco jiného, a má-li dojíti ke skutečnému ozdravění hospodářských poměrů, musí býti zvýšena péče směrem dolů; avšak až dosud byl tento postup obrácený.

Mám dojem, že hlavní činitelé tohoto úseku státní politiky nejsou správně informováni o hospodářském rozvrstvení zemědělských hospodářství, neboť jinak by tu již dávno byl musel nastati obrat a zvýšená činnost zemědělské péče tam, kde je toho nejvyšší nutnost.

Především je nutno konstatovati, a řekl bych, nahlas konstatovati, že v republice je 50% zemědělců vyživujících se z části na půdě, z části pak v době konjunktury v průmyslu tam, kde půda jim pro malou výměru neposkytuje dostatek zaměstnání a tím i dostatek pro výživu rodin.

Vedle toho je nutno konstatovati, že přes 1/2 milionu lidí v republice pracuje námezdně ve větších hospodářských jednotkách. Nezaměstnanost způsobila, že ohromná většina domkářů a malorolníků byla - a to myslím, že dnes již můžeme spolehlivě říci - vyřazena trvale z práce v průmyslu, nemá však zabezpečeno žádné jiné zaměstnání. A tito lidé po mém soudu, jak to znám z praxe, potřebují zvláštní péče v souboru zákonů naší zemědělské politiky.

Obilní monopol zajistil rentabilitu produkce u zemědělců, jichž výměra půdy dostačuje k celoročnímu zaměstnání a k výživě jejich rodin, ale tato opatření nestačí tam, kde pro malou výměru půdy nenalézá zemědělec trvalé celoroční zaměstnání. A u těchto zemědělců nezvedneme kupní sílu zemědělskou politikou, jak je dělána až dosud, těmto lidem musí býti opatřena práce, aby tvořili hodnoty. Nemůže-li býti opatřena v továrnách a živnostech, pak jim musí býti dána práce náhradní. (Hlasy: Kde?) Na půdě. (Správně!) Nezapírejme si, že největšími investičními pracemi i při nejlepší vůli vlády nerozřešíme problém nezaměstnanosti a že budeme museti, chtěj nechtěj, ať se to komu líbí nebo ne, přebytek nezaměstnaných umístiti na půdě. (Hlasy: Správně! - Aspoň velkou část!) Avšak, slavná sněmovno, politické vlivy v zemědělské politice těch, jichž se bude druhá pozemková reforma dotýkat, jsou příliš velké a budou se snažiti zmařiti každý čin vlády, pokud se týče realisování ohlašované reagrarisace. Mluví se již o této otázce několik let, ale pořád se jen mluví, nic se však dosud neudělalo. Naopak v případech, kdy mohlo býti už přikročeno k rozparcelování některého statku pro neudržitelnost v důsledku špatného hospodaření anebo zadlužení podle platných zákonů o pozemkové reformě, muselo býti Státním pozemkovým úřadem od toho upuštěno ne z důvodů hospodářských, nýbrž z důvodů politických. (Posl. Rechcígl: Proč jste tedy své velkostatky nenabídli domkářům, proč jste je prodávali židům?) Pane kolego, to jsou také požadavky domovinářů, které zde tlumočím.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP