Čtvrtek 29. listopadu 1934

Tato přirozená organisace našich politických sil, která by zaručovala lepší expeditivnost naší demokracie, zdá se nám potřebná právě proto, abychom si demokracii, vzhledem k charakteru našeho národa, udrželi. V tomto smyslu musíte chápati naše stranicko-organisační snahy, o něž nyní jde, v žádném jiném. Myslím, že žádný nepředpojatý Čech a Slovák nebude v nich spatřovati vady. Přejeme si, aby se stala naše svoboda opravdu dobrým nástrojem zlepšení sociálního, kulturního a hospodářského života a svébytnosti našeho národa, a buďte ubezpečeni, že chceme jenom, aby tato naše snaha - třebaže snad nesdílíte s námi stejné názory na její správnost - stala se opravdovou a skutečnou službou naší vlasti. (Potlesk čsl. nár.-demokratických poslanců.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je pan posl. Prokeš.

Posl. Prokeš: Slavná sněmovno! Považuji za svoji povinnost, abych jako dlouholetý parlamentární zástupce velkého počtu pracujícího lidu na Ostravsku tlumočil s této tribuny stesky a přání obyvatelstva tohoto nejprůmyslovějšího kraje našeho státu. Domnívám se, že mohu důvodně předpokládati, že moje vývody budou doprovázeny souhlasem převážné většiny českého lidu ostravského kraje, protože vědom si vážnosti doby nesleduji zde nějaké zájmy stranické, nýbrž zakládám svoji řeč na pilířích tří slov, jež jsou: Demokratická republika, mír a práce.

My občané kraje ostravského stojíme věrně za naší republikou a jejím demokratickým zřízením, které zastáváme a hájíme jak ve státě, tak i v samosprávě pokud máme na ní pracovní účast. Musíme však žalovati na to, že jsou ještě na Ostravsku živlové, kteří nemají dostatek pochopení pro demokracii, jak nám ji representuje naše ústava. Jeden z prvních ústavních řádů, svoboda sdružování, je dělnictvu ne-li odpírána, tož alespoň silně omezována bujnou svévolí různých činitelů na dolech a závodech. Je známo, kam touto svou výtkou mířím, a očekávám, že ti na Ostravsku, jichž se výtka týká, nebudou nadále hluší k mým varovným slovům. Trpělivost dělnictva a zejména hornictva vůči všemu tomuto útisku a chytráckým pletichám je u konce, a já apeluji s tohoto místa na odpovědné činitele vlády, aby také u nás zjednali žádoucí respekt naší demokratické ústavě. Je to jejich povinností, a nedovedou-li oni zlomiti fašistickou zvůli materiálním nadbytkem zbujnělých elementů ve správě průmyslu, kteří dosud zůstali nedotčeni bídou krise, pak je povinností vlády, aby nepostačující a nevyhovující zákon o útisku nahradila zákonem novým, který vhodněji a rázněji bude čeliti pletichářské rafinovanosti větších i menších mandarinů ostravského velkoprůmyslu.

Ostravské obyvatelstvo a zejména jeho dělnické kruhy, které prošly peklem válečné doby a vřele jsou oddány myšlence míru, uznávají a oceňují všechno úsilí a všechny snahy vlády, které směřují k udržení míru. (Místopředseda Roudnický zvoní.) Je však jisté přísloví, které praví, že ani ten nejlepší nemůže žíti v míru, nechce-li tomu zlý soused. Řeknu otevřeně, co tím míním: Ani jako Čech, ani jako socialista nejsem nepřítelem Poláků. I když bolestně dotkly se mne různé zjevy a činy, namířené proti milým mně přátelům, s nimiž spojuje mne nejen stranická příslušnost, nýbrž i vzpomínka na dlouholetou přátelskou spolupráci na půdě býv. vídeňského parlamentu, zůstal jsem přece vždy oddán myšlence česko-polské shody, poněvadž vždy dovedl jsem rozlišovati věc pomíjející od věci mající význam a užitek trvalý. Avšak události, které v poslední době se sběhly v Mor. Ostravě a na Těšínsku a jichž dotkl se tu již také posl. soudr. Chobot, zapůsobily trapně na každého, kdo přál si slušného poměru Poláků k Čechům a kdo měl Polsku rád. I kdyby ve skutečnosti bylo se stalo, že by nějaký nekalý nebo aspoň neodpovědný živel na Těšínsku dotkl se citu Poláků, pak přece neměla by polská vláda zapomenouti, že vláda československá snažila se zajistiti početně velmi nepatrné polské menšině vše, nač má podle našich řádů nárok. (Tak jest!) Snad ještě nebyly splněny všechny touhy a požadavky Poláků, snad i naříkají, že nemají tu či onde ještě měšťanku, ale nechť nezapomínají, že jsou i české kraje, které na tom nejsou lépe. (Správně!) Jisto a nesporno je...

Místopředseda Roudnický (zvoní): Upozorňuji p. řečníka, že podle jednacího řádu není dovoleno řeč čísti.

Posl. Prokeš (pokračuje): Já nečtu, já se dívám do poznámek.

Vymezený čas mně nedovoluje vykresliti obraz detailní, ostatně nepravdy polského tisku úředně byly už uvedeny na pravou míru, ale nepochybuji, že i rozvážný a nepředpojatý Polák bude se mnou souhlasiti v tom, že nelze připustiti, aby úředník polského státu, nemaje od nás ani patřičného ověření, mohl vystupovati u nás tak, jak to činí pan generální konsul Malhomme. Pan Malhomme si ani nepočíná jako konsul, který už má své exequatur, pan Malhomme si počíná jako regent Těšínska a vykonává prerogativy, vyhrazené našemu státu. On diriguje poslance, on diriguje tisk, on obstarává materiální prostředky na vydávání novin a letáků, na agitaci a jiné. Jsou snad tyto věci neznámy vládě a povolaným činitelům? Dovedu chápati jistou shovívavost v mezinárodních věcech a dovedu také domysliti a uvážiti důsledky každého zásahu, avšak v tomto případě, kde se marně dovoláváme nejprimitivnějšího pojmu slušnosti u cizince, nemůže býti řeči o věci mezinárodní povahy (Tak jest!); vždyť každý stát musí míti tolik práva, kolik má jednotlivec, aby se bez okolků zhostil člověka, který sám nedovede projeviti dostatek taktu odchodem odtamtud, kde je hostem nevítaným a obtížným. (Výborně!) Chtěl bych věděti, snesla-li by to polská vláda, kdyby kdokoli choval se v Polsku tak, jak u nás se chová p. Malhomme. Volám po starém římském způsobu: stůjtež na stráži, páni ministři, aby neutrpěla škody res publika. Zásada: "Čel již od počátku věcem zlým!" byla opominuta.

Ostravský pracující lid byl těžce dotčen hospodářskou krisí a zejména těžce důsledky této hospodářské krise - nezaměstnaností. Budiž mi dovoleno porovnati nezaměstnanost ve Velké Praze s nezaměstnaností v okresích ostravsko-karvínského uhelného revíru a XIV. župy moravsko-slezské.

Praha, hlavní město republiky Československé, má podle posledního sčítání lidu 960.000 obyvatel. Podle článku v "Právu lidu" ze dne 17. listopadu 1934 uveřejněném měla Praha nejvyšší počet nezaměstnaných 22.000. Tato číslice jest již značně zmenšená, neboť pražská obec je střediskem celé republiky Československé, má stamilionové důchody ze zcentralisovaných průmyslových velkozávodů a velkobank se Živnobankou v čele.

A nyní srovnejme nezaměstnanost na severovýchodní Moravě a ve Slezsku. Dne 1. listopadu 1934 vykazovaly okresy tento stav nezaměstnaných: Mor. Ostrava 8.631, Frýdek 8.581, Místek 3.885, Fryštát 6.768, Český Těšín 3.488, Opava 7.150, Krnov 6.999, Frývaldov 5.095, Nový Jičín 7.424, Vsetín 9.910, Valašské Meziříčí, Hranice, Bílovec a Hlučín dohromady 9.220, je tedy v našem kraji úhrnem nezaměstnaných 73.946. Téměř 74.000 je v župě moravsko-slezské nezaměstnaných dělníků. To je nejstrašnější obraz bídy, která vznikla naprostou nezaměstnaností desetitisíců mužů, žen starých i mladých. A právě dělnická mládež je tu nejhůře postižena.

Nuže, pomoci je potřebí všude, ale zejména tam, kde je bídy nejvíce. Porovnání, které jsem tu přednesl, ukazuje na ni jasně. Pan předseda vlády sám také mluvil o potřebě pomoci. Čekám na ni a lituji, musím-li prohlásiti, že struna naší trpělivosti jest již napjatá do krajnosti. Mluví-li p. předseda vlády o regionalismu, pak tomu nechci rozuměti tak, že by se některému kraji pomohlo a jiné kraje za to úplně pomíjely. A tu mohu prohlásiti, že bez rozdílu politického přesvědčení v mysli ostravského obyvatelstva utvrdil se dojem, že vláda nevěnuje tomuto kraji té míry pozornosti a účelné podpory, jak toho tento kraj svým významem a svými obětmi pro stát zasluhuje. V čem tkví kořen nezaměstnanosti? Slovo samo napovídá, že v nedostatku zaměstnání, v nedostatku práce. Jsou-li průmyslové závody a živnostenské podniky pro nedostatek soukromých zadávek odkázány také na objednávky státu a protežuje-li stát při svých objednávkách určité kraje či určité závody a podniky, přispívá sám, pomáhaje k částečné nezaměstnanosti na straně jedné, protežované regionální zaměstnanosti na straně druhé, opomíjené. A takový případ je u nás na Ostravsku, nejprůmyslovějším kraji státu.

"Právo lidu" přineslo další zprávu, že v Plzni ve "Škodovce" bylo přijato znovu do práce 8.000 kovodělníků a Škodovka zaměstnává nyní 16.000 dělníků. "Právo lidu" dále uvádělo, že Škodovy závody v Plzni získaly asi za 240,000.000 Kč objednávek. Nepochybně, že tak všechny pražské velkozávody, Českomoravská-Kolben-Daněk, Ringhoffer a jiné; pražské bankovní koncerny získávají stamilionové zakázky a objednávky státní, najmě od ministerstva železnic a veř. prací. Ostravsko celé s vítkovickými, karvinskými, bohumínskými a třineckými závody stojí tu jako odstrkovaný pastorek vlády Československé republiky. Právem tedy ostravské dělnictvo si naříká, že nejen při zadávání státních prací vůbec, nýbrž i dokonce prací podnikaných v nejbližším okolí podniky ostravského průmyslu se přímo ignorují. Nemohu věřiti, že naše podniky, které dovedou vítěziti i ve světové soutěži, nedovedly by čeliti konkurenci domácí. Proto bude nutno prozkoumati, z jakých důvodů stát při zadávání dodávek tak málo na náš kraj pamatuje. Nechci nikoho chrániti, nedovolávám se pro nikoho blahovůle, nýbrž jde mi pouze o dělníky a o práci pro ně. Každá nespravedlnost vůči ostravským dělníkům mstí se těžce nejen na dělnících a příslušnících jejich rodin, nýbrž stejnou měrou také na těch, jejichž odběrateli dělnictvo jest. Nechci neuznati, že ministerstvo soc. péče přichází našemu kraji blahovolně vstříc, avšak musím zdůrazniti, že naši dělníci otužení těžkou prací netouží po podporách, nýbrž po práci a zaměstnání. (Tak jest!) A tu bych mohl opětně poukázati, jak málo veřejných prací bylo u nás doposud provedeno, zvláště z výnosu půjčky práce a že na celé Ostravsko, tomuto státu tak silně poplatné, bylo pamatováno méně než na leckterý okres nebo volební kraj. Dovolávám se toho, aby vláda uveřejnila také statistiku, kde a jakým nákladem podnikány byly v republice investice. Snad i to může býti cestou k nápravě zla, které za dnešního stavu věcí je zlem utajovaným.

A takových cest k nápravě je daleko více a vedou k cíli přímo. O nutnosti spravedlivějšího rozdělení státních zadávek jsem již mluvil. Zde připomínám ještě otázku kolonisace ve prospěch horníků. Vláda má po ruce jistě dosti půdy ze zabraných a nezaplacených zbytkových statků i z nerozdělené posud půdy zabrané, při čemž nepochybuji, že by i mnozí majitelé velkých statků poskytli půdu výměnou za pozemky, kterých má stát v různých krajích nadbytek, aniž by mu nesly nějaký užitek. Ale ani malých příležitostí nemá býti opomíjeno, vždyť z kapek roste déšť. Řada státních budov, zejména škol, je v takovém stavu, že tím je ohrožováno nejen zdraví žactva a učitelů, nýbrž i školská výchova ve svém celku. A takových kapek nalezne vláda tolik, že z nich lehce vytvoří déšť účinné pomoci. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

A na konec ještě budiž mi dovoleno, jen zcela letmo dotknouti se známé ožehavé bolesti - sanace samosprávy. Myslím, že po tom všem, co o této věci bylo již řečeno i napsáno tolikrát a na tolika stranách, stačí tato připomínka jako heslo. Dnes, kdy obec radí se o svých rozpočtech - a ze své zkušenosti jako starosta města Mor. Ostravy mohu vám potvrditi, že sestavování obecních rozpočtů za dnešních poměrů je prací, která jde nikoli jen na nervy, nýbrž nad nervy a nad sílu lidskou - je časové heslo toto obnoviti a vyvolati, protože samospráva, které bylo již odňato tolik pravomoci, aniž by jí za to bylo co dáno náhradou, je na pokraji finančního zhroucení. Buď jak buď - dnes urychlená sanace obcí je povinností státu, protože byly samosprávě odňaty všechny prostředky, kterými by jinak mohla provésti sanaci vlastní silou.

Slavná sněmovno! Doba je těžká a těžké jsou její bolesti, které postihují zejména třídu dělnickou. Ukázal-li jsem ve své řeči na to, jak těžce doléhala tato doba na Ostravsko - kraj to, jenž donedávna ještě byl považován pro bohatství svého průmyslu za kraj nejvyšší poplatnosti a který dnes postižen je nejvyšší nezaměstnaností - ukázal jsem tím také na bídu, jíž je pod tlakem poměrů všanc vydáno ostravské dělnictvo. Ostravský dělník zná všechny hospodářské svízele, v nichž je náš stát, ví, že není možno, aby jeho se krise nedotkla, ale žádá také právem, aby na jeho kraj, to jest i na něho, pamatováno bylo stejně jako na kraje jiné. O to žádá a v to i doufá. A doufám i já, že se již nebude opakovati, co se dosud dálo, aby na úkor ostravského dělnictva bylo obstaráváno zaměstnání pro kraje jiné.

Končím prohlášením, že ve shodě s názory svých voličů a krajanů budu hlasovati pro rozpočet v pevné naději, že stát ve svém hospodaření bude dbáti přání, která jsou podepřena nejenom potřebou místní, nýbrž i obecnou spravedlností. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Hynek. Dávám mu slovo.

Posl. Hynek: Slavná sněmovno! Rozprava o státním rozpočtu zůstává již po řadu let téměř jedinou příležitostí, kdy můžeme v tomto zákonodárném sboru vyjádřiti své názory na kulturní a školské otázky našeho demokratického státu. Od r. 1922, kdy byl vydán malý školský zákon, nezabývala se - s malou výjimkou zákona o školách pomocných r. 1927 - tato sněmovna jediným význačnějším legislativním opatřením v oboru kulturním a školském. (Slyšte!) Tato jistě chudá bilance nesvědčí o náležité péči, která je věnována školskému a kulturnímu zákonodárství, ačkoli na něm má spočívati zdravý rozvoj lidového vzdělání a kultury vůbec.

Příčinu tohoto nedostatku nemůžeme spatřovati v nedostatečné iniciativě naší školské správy, neboť ona naopak připravila řadu reformních návrhů. Připomínám jen reformu učitelského vzdělání, reformu školské správy, vydržování a zřizování škol, osnovu zákona o měšťanských školách újezdních. Naše školská správa snažila se a snaží se cestou administrativní aspoň částečně nahraditi hrubé nedostatky v legislativě školské. Ani důsledky hospodářského rozvratu a z toho vyplývající i nedostatky státní pokladny nejsou tu jedinou příčinou stagnace ve školském zákonodárství, neboť ani v letech konjunktury 1926 až 1929 za finančních přebytků ve státní pokladně nebylo tu legislativních školských aktiv. Nutno tu zdůrazniti, že některé reformní návrhy nevyžadují vůbec zvětšení finančních nákladů, ba jsou tu i dokonce takové, které znamenají úspory ve státní pokladně. Proto hlavní příčinu nedostatků ve školském zákonodárství musíme hledati v poměrech politických, v růstu politické reakce, se kterou ruku v ruce roste i reakce kulturní, brzdící jakýkoliv rozvoj na poli pokroku kulturního. Již za Marie Terezie byla škola prohlášena politikem a tímto politikem zůstala a zůstává, bohužel, i v demokratickém republikánském státě. Proto politické oslabování směrů upřímně pokrokových zatlačuje i pokrok kulturní a školský do defensivy, ve které je odsouzen brániti hodnotnější výsledky let popřevratových. Protidemokratická expanse v Evropě - a v našem sousedství zvláště - jen přiostřuje tuto posici a způsobuje u nás kulturní neklid a chaos i u některých politických směrů, které mají celkem dobrý kulturní program. V obavě o své mocenské posice ukládají si i tyto politické směry určitou reservu, jejich pokrokový kulturní program cestuje do archivu, leckdy se i zaň stydí.

Slýcháme tu, vážené dámy a pánové, velmi často rozhodná slova o věrnosti k demokracii. Jest u nás dosti těch, kteří demokracii hlásají, ale domnívám se, že už je méně těch, kteří chtějí propagovati skutečnou demokracii a podle této pravé demokracie také demokraticky žíti. Ukazuje na to i poměr ke kulturnímu pokroku vůbec, ač přece silná a zdravá demokracie může bezpečně spočívati jen na vzdělaném, uvědomělém a mravně silném lidu. (Výborně!) Bez uvědomělého lidu není demokracie. (Tak jest!) Proto ten, kdo odpírá rozvoji lidového vzdělání a výchovy, podlamuje samý základ demokracie, je proti demokracii. Jsou to právě nejvýznačnější představitelé našeho filosofického světa s presidentem Masarykem v čele, kteří ukazují, že hlavní příčinou hospodářského i politického rozvratu je krise mravní (Výborně!), a proto se dovolávají hlubšího vzdělání jakožto nejlepší opory mravní. (Posl. Sladký: To je jediná správná cesta!) Lituji proto - i když musím přiznati velké hospodářské, sociální a politické obtíže dnešní vlády - že pan předseda vlády ve svém posledním vládním prohlášení nenašel ani několik vět pro posouzení kulturních a mravních potřeb našeho demokratického státu (Tak jest!), aby tím posílil onu těžkou a obětavou práci, kterou dnes kulturní a výchovní pracovníci v tomto státě musejí konati. (Výborně!) A přece čím více je dnes drcen a popírán člověk, tím více se zdůrazňuje důležitost výchovy a hledají se cesty k dosažení výchovného cíle zcela v souhlase s kulturními ideály doby. Bylo-li ideálem antiky vychovati občana pro stát, vychovává středověk křesťana pro církev, nová doba postavila výchovným cílem vychovati v pravém slova smyslu člověka. (Výborně!) A právě tento humanitní cíl výchovný, razící si cestu od velké francouzské revoluce, způsobil onen obrodný kvas v našem kulturním dění ve světě a on také vyvolal ony zásahy do vnější a vnitřní organisace školské.

Nejdůležitějším činitelem ve škole, který celou svou osobností vytváří pravou dílnu lidskosti, je učitel. Ten má býti učencem, umělcem, soudcem, rádcem, přítelem, má býti vůdcem i hercem v jedné osobnosti. A k tomuto vpravdě heroickému povolání má mu postačiti vzdělání a výchova na nižší střední škole a na 4třídním učitelském ústavě. Byl zde již několikráte položen požadavek vysokoškolského vzdělání učitelstva národních škol. (Výborně! - Potlesk.) Žádný stav nepociťuje tak bolestně nedostatek svého předvzdělání, tak po větším a dokonalejším netouží jako učitelstvo národních škol.

Naše školská správa v poslední době připravila různé návrhy na reformu školského vzdělání, ale bezúspěšně. Je tu již po několik desetiletí volání naší pokrokové veřejnosti, ale i tento hlas zůstává hlasem volajícího na poušti. Již Karel Havlíček Borovský r. 1846 v "Pražských novinách" dovolával se vysokoškolského vzdělání učitelstva. A také dovozoval, že učiteli, který má z nás lidi utvořiti, musí se dostati takového vzdělání, jako má lékař, soudce, právník a kněz. A dnes téměř po sto letech nejsme v tomto samozřejmém požadavku o nic dále. Naše učitelské ústavy, zřizované na základě zákona z r. 1869, podávají sice všeobecné i odborné vzdělání učitelskému dorostu, oboje bohužel, nedokonalé. I při nejlepší snaze svých profesorů, kterou nutno oceniti, nemohou dáti více vzhledem k malému předvzdělání svých žáků, kteří přicházejí z měšťanek a ze středních škol. Proto znovu zde zdůrazňuji náš dávný požadavek po jednotném, všeobecném vzdělání učitelstva na úplné střední škole (Výborně!) a po odborném vzdělání na pedagogických akademiích, jakož i postupné rušení učitelských ústavů. (Výborně!) Odmítám jménem našeho poslaneckého klubu jakýkoliv pokus o reformu těchto ústavů a tím rovněž i návrhy o jejich rozšíření na 5 ročníků. Urychlené provedení našeho požadavku po vyšším vzdělání učitelstva vynucuje si také tato kritická doba, ve které se stává nadprodukce maturantů učitelských ústavů pro další vývoj našeho školství přímo hrozivou. 63 učitelských ústavů, z nichž je 54 státních, přímo chrlí ročně tisíce nových maturantů (Posl. Sladký: Čtyři tisíce učitelů bez místa!), kteří rozmnožují ony tisíce neumístěných z let minulých. Jaké jsou sociální poměry a kde je víra v poslední špetku spravedlnosti této několikatisícové armády mladé nezaměstnané inteligence, nebudu zde ani rozvádět. I několikaletá distance mezi odborným vzděláním a odbornou praxí nemůže být ku prospěchu školy, když na škole má působit učitel, který několik let od maturity nebyl zaměstnán ve své učitelské praxi. Ani výnos ministerstva školství o hospitantech nemůže tu dostatečně nahraditi ztráty tím vznikající, i když tento výnos jako částečné řešení upřímně vítáme.

Rušení učitelských ústavů jeví se dnes účelným nejen se stanoviska pedagogického, které je pro nás nejvýznamnější, a vzhledem k nadprodukci učitelského dorostu, jeví se účelným i se stanoviska finančního. Bylo již v úředních elaborátech, předložených svého času presidiu ministerské rady, ukázáno na to, že dnešní systém studia učitelského je velmi drahý. Kdyby se zřídily na zákonném podkladě státní pedagogické akademie, a to jen v takovém počtu, který by byl v souladu se skutečnou potřebou nového učitelského dorostu, ušetřila by státní pokladna po zrušení učitelských ústavů 10 mil. až 15 mil. Kč ročně. (Slyšte!) A při tom by se vykonal velký čin ve prospěch národní vzdělanosti. Je právě při tomto fiskálním hledisku pro nás politicky velmi poučné, že i tak stále zdůrazňovaný a v rozpočtu ministerstva školství v posledních letech neúprosně prováděný požadavek úspornosti kapituluje tu před vlivem politické a kulturní reakce.

Máme nadbytek státních a zvláště soukromých učitelských ústavů. Za tohoto stavu je opravdu již neudržitelná platnost §u 13 uherského zák. čl. XXXVIII/1868, který ještě dnes umožňuje soukromým a náboženským společnostem, aby zakládaly nové a nové, naprosto zbytečné učitelské ústavy, a nedává ani ministerstvu školství ani vládě dostatek možnosti, aby tomuto počínání vhodným způsobem zabránily. Toto již přežilé ustanovení platí ovšem jen na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, ale právě tam je jeho platnost nejvíce zbytečná a škodlivá. Že se ho opravdu zneužívá, je zřejmé z toho, že ještě v minulém školním roce byl na Slovensku zřízen nový církevní učitelský ústav v Banovicích. Proto považuji požadavek vyššího vzdělání učitelstva národních škol na pedagogických akademiích jak s hlediska pedagogického, sociálního, tak i finančního za zcela jasný. Nejasný zůstává jen politicky, t. j. v nepoměru sil politické reakce ke kulturnímu pokroku. Stojíme neochvějně na straně kulturního pokroku a budeme proto tento požadavek celou svou vahou důsledně a rozhodně prosazovati. (Výborně! Tak jest!)

Je trapnou skutečností pro každého přítele školství, že náš rozpočet téměř ničím nepamatuje na podporu pedagogického a didaktického výzkumnictví v oboru národních a středních škol. Nemáme ani státního ústavu pedagogického ani státní školské rady, ani poradního sboru při ministerstvu školství.

V poslední době je slyšeti stížnosti, že školské úřady, zvláště ministerstvo školství, nekonají ani takových porad s externími odbornými pracovníky, které nevyžadují žádného nákladu z peněz státních, neboť odborné organisace učitelské po př. profesorské samy jsou ochotny všecka vydání s nimi spojená uhraditi. Prosím proto velmi snažně pana ministra školství, aby v tomto směru učinil nápravu.

Při této příležitosti musím se s uznáním vysloviti o dobrovolné a často se značným finančním nákladem spojené činnosti učitelských a profesorských organisací, které vykonávají jen a jen k dobru našeho školství a lidového vzdělání veliký kus práce a velmi často nahrazují to, co by za normálních okolností bylo vlastně povinností státu resp. jeho školského a osvětového resortu. Poněvadž činnost odborových učitelských organisací je toho druhu, jak jsem se právě zmínil, musíme se diviti, že je důsledně odpírána jakákoli služební úleva nebo dovolená třeba jedinému činovníku Ústřední učitelské organisace, a to i v tom případě, kdy příslušná organisace je ochotna uhraditi do posledního haléře finanční náklad, který by mohl z takové úlevy vzniknouti pro státní nebo veřejnou pokladnu. Tímto nepochopitelně tvrdým a nemístným postupem se zabraňuje sociálně dobrému opatření, jímž by v tomto případě bylo poskytnutí místa jednomu z nezaměstnaných mladých lidí, a to na účet příslušné organisace a nikoliv na účet státní. Přimlouvám se, aby příslušní činitelé nastoupili v této věci jinou cestu než dosud.

V rámci reformních snah kladu tu zvláště důraz na výchovnou stránku národní školy. Víme, že v tomto směru působí tu také rodina a v neposlední řadě společnost, ale škola musí býti střediskem, odkud se šíří poznání mravních hodnot k vytvoření nového člověka. Tomuto výchovnému poslání musí se škola organicky přizpůsobiti a postaviti cíle výchovné nad úkoly naukové. Až dosud se soudilo, že vzdělání rozumové vede bezpečně k charakteru. Dnešní krise inteligence nás znovu přesvědčuje o tom, že mnohost vědění je málo platna, jestliže se zapomnělo na kulturu srdce a duše. (Výborně!)

Má-li národní škola plniti toto své výchovné poslání pro demokracii tak nezbytné, vystupuje tu další požadavek snížení počtu žactva na třídu. Při 60 dětech ve třídě stává se učitel spíše jen pasivním hlídačem šablonovité uniformity nežli aktivním vychovatelem různých individuálních vlastností žáků. Rapidní pokles populace v době hospodářské krise tento požadavek jen stupňuje a i po stránce nákladové umožňuje. Zároveň zdůrazňuji tu potřebu zavedení devítileté školní povinnosti, t. j. docházky školní do 15 let, kteréžto opatření při dnešní nezaměstnanosti a nedostatku práce pro mladistvé hochy a dívky je dobře uskutečnitelné.

Z téhož důvodu lituji, že státní finanční pomoc, kterou třebas ve skromné míře dostávaly v prvních dvou letech své existence pokračovací kursy pro odrostlou mládež, nyní úplně zanikla. A tak tyto kursy, které byly výnosem ministerstva školství z r. 1930 na základě malého školského zákona z r. 1922 zavedeny sice v počtu omezeném, ale přece potěšitelném, bez finanční pomoci státu zanikají. Úsporné důvody, které jsou toho příčinou, zdají se tu býti uplatněny příliš přísně a nevhodně. Žádám, aby ještě letos v rámci resortního rozpočtu byla pro ně nalezena alespoň nejnutnější finanční pomoc.

Již od r. 1924, tedy po celé jedno desetiletí se vyjednává o návrhu zákona o újezdních měšťanských školách. Toto desetileté jubileum je jen dalším příznačným dokladem nezájmu některých politických kruhů o hlubší vzdělání naší a zvláště venkovské mládeže. Bude to jednou poučná historie, až se prozkoumá, jaké překážky byly kladeny v cestu této nezbytné potřebě národního školství. Nelze odpustiti, že mnoho set, ba tisíců žáků ve věku od 11 do 14 let, zvláště dětí venkovských, nemůže býti přijato do měšťanských škol jen proto, že stále ještě nemáme zákona, který by spravedlivěji upravil povinnosti vydržovatelů měšťanských škol.

V obci mého bydliště Cerekvici u Hořic je měšťanská škola od r. 1921. Tato škola plní velmi účinně svoje kulturní poslání. O jejím významu a důležitosti svědčí, že letos do třech jejích kmenových tříd a 2 poboček chodí 195 dětí z 25 venkovských obcí. Z tohoto počtu žáků je 112 z rodin zemědělských, 32 venkovských živnostníků, 30 zemědělských dělníků a 21 z rodin úředníků a učitelů. Podle zákona z r. 1869, na základě něhož je tato škola jako všecky podobné zřízena, je jediným vydržovatelem věcných nákladů politická obec Cerekvice, ze které do této školy chodí 36 žáků, to jest 18˙5%, kdežto 159 žáků, t. j. 81˙5% je ze 24 obcí okolních. Obec Cerekvice má daňovou základnu 8.300 Kč, takže na úhradu rozpočteného věcného nákladu na tuto školu, který vyžaduje 27.000 Kč, bylo by nutno stanoviti přes 320% obecních přirážek, tedy více než připouští přirážkový limit. A kde zůstává úhrada věcného nákladu na školu obecnou, kde je úhrada pro vlastní zákonné plnění obce? Jediné tím, že několik okolních obcí lépe pochopilo význam vzdělání svého venkovského dorostu než některé kruhy zákonodárné a že tyto obce dobrovolně přispívají na rozpočtovou úhradu, může třeba skromně, ale přece existovati tato škola ku prospěchu svého venkovského prostředí, ovšem za velmi labilního předpokladu, že bude trvati toto dobrovolné pochopení okolních obcí, neboť naděje na pochopení zákonodárných sborů byla dosud marná. A takových případů měšťanských škol je řada. Jsou to školy, které mají 60, 70 až 80% žactva z nepřiškolených obcí, které nejsou dosud povinny vůbec přispívati na vydržování těchto škol. Existence takových měšťanských škol je za tohoto stavu velmi těžká, ač význam a obliba těchto našich lidových universit se strany občanstva stále stoupá, o čemž svědčí to, že do měšťanek chodí v Čechách 48%, t. j. téměř polovina všech dětí od 11 do 14 let věku. Účel a poslání těchto škol po 65 letech jejich existence není snad jasný už jen p. sen. Kroiherovi, soudě podle jeho názoru, proneseného nedávno v senátě. Proto znovu zdůrazňuji nutnost projednati návrh zákona o měšťanských školách újezdních a považuji jej za akt nejen kulturní, nýbrž i sociální spravedlnosti.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP