Pátek 4. listopadu 1932

Máme i k nynější vládě největší nedůvěru, odmítáme jí souhlas s vládním prohlášením a budeme proti němu hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Jelinek. Dávám mu slovo.

Posl. Jelinek (německy): Slavná sněmovno! Tak jako v novém kabinetu jsou jen nepatrné osobní změny, tak také se podle vládního prohlášení v podstatě nezměnili noví vůdcové státu. Prohlášení bylo by mohlo učiniti také ministerstvo Udržalovo. Poukazování na krisi, která, jak prohlásil nový předseda vlády, zvyšuje obavy o budoucnost, poukazování na nezaměstnanost, která při katastrofálním úpadku průmyslu a tím i obchodu a živností bude ještě větší, poukazování na obnovení nutné rovnováhy ve státním rozpočtu nestačí ke zlepšení neutěšených poměrů. Nestačí ani, prohlašuje-li vláda, že učiní všechna nutná opatření. To jest jen její povinností, my bychom však rádi zvěděli, co chce podniknouti, jak si představuje změnu, zlepšení situace.

Obyvatelstvo, které nekonečně trpí krisí, mělo by zajisté právo zvěděti, jakých prostředků vláda použije. Rádo by slyšelo konkretní návrhy, nikoliv jen vypočítávání známých, smutných zkušeností. Vládní prohlášení nebude moci vzbuditi u obyvatelstva naději ve zlepšení, odůvodněné vládními opatřeními, obyvatelstvo se jen dovídá, že vláda "bude se pilně obírati obtížnými problémy poruchy hospodářství a starati se o postupnou jeho úpravu" - to jest směnka na dlouhou dobu, její vyplacení po zmíněných slibech jest velmi pochybné.

Ačkoliv plně uznávám opětovné ujištění, že chce býti pilná, obávám se, že tato krásná ctnost nepostačí ke splnění velkých úkolů, očekávajících vládu, že nepostačí na převzatou velkou zodpovědnost. V této strašlivé situaci, kterou prožívá stát a národ, nepostačují ani nejkrásnější slova, aby zjednala nápravu. Nedostatek programu, nedostatek positivních návrhů jest spodním tonem vládního prohlášení, nemůže nikoho uspokojiti a nebude moci zbaviti tíhy, která ochromuje veškerou práci, veškerou radost z práce, chuť k práci v lidu ukrytou. O vládním programu německého říšského kancléře von Papena může si každý mysliti co chce, ale jednoho úspěchu dosáhl již potud, že se již mnoho tisíc lidí ochotných pracovati přihlásilo k provádění tak zvaných "příslušných prací", a chystají se vykonati mimořádné práce, které se mají provésti.

O velkých otázkách, které dnes stojí v popředí všeobecného jednání a které i pro Československo mají veliký význam, vládní prohlášení nemluví. Na přísad již dlouhou dobu ovládá veřejnou diskusi problém "střední Evropy". O této otázce diskutuje se na schůzích, sjezdech, vyrostla zde celá literatura, diplomati jednají o tomto problému za zavřenými dveřmi, ale kupředu se hnouti nechce. Ačkoliv jsou přesvědčeni, že pomoci může jen utvoření velkého hospodářského tělesa, spojení několika území postižených nynější krisí dosažení všemi žádaného cíle vázne jen proto, že se otázka projednává nikoliv s hlediska hospodářského, nýbrž politického. A přece přes všechny politické a diplomatické intriky střední Evropa vznikne v přirozených, abych tak řekl, přírodou vytýčených hranicích, vzniknouti musí, poněvadž konečně přece musí zvítěziti rozum, ale i veliká nouze. Tato skutečnost, že, ať již nyní nebo později, musí se opět utvořiti z politických a mocenských důvodů roztržené těleso, nejlépe svědčí o ohromných a těžkých následcích chyb mírových smluv, které - to třeba stále a stále zdůrazňovati - spáchali lidé, z nichž někteří neměli ani tušení o středoevropských poměrech, jiní nemyslíce na budoucnost, chtěli za všech okolností rozbíti staletý útvar. A v čele těchto obnovovatelů světa, kteří nás chtějí vésti do zaslíbené země, stál, jak známo, muž, který za krátko zemře, na paralysu a o němž president Masaryk na jednom místě pravil: "President posuzuje věci v Evropě jako obráceným dalekohledem" a na jiném místě nazývá "velkého muže dítětem v evropských otázkách." (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Uvážíme-li dále, že nyní jsme téměř se všemi našimi sousedy v bezesmluvním stavu a že nevidíme ani zvláštní námahy, aby došlo k nutné změně, musíme zajisté s velkým politováním konstatovati, že se této otázce, která má pro nás životní důležitost, nevěnuje nutná pozornost, že vývoj veškerého našeho hospodářství ještě po dlouhou dobu bude brzděn celními hranicemi, devisovými předpisy atd., na škodu celku.

Jak se nedalo ani jinak očekávati, mluví vláda velmi mnoho o šetření, také tuto frázi slyšeli jsme již v dřívějších prohlášeních a přece jsme dospěli k obrovskému schodku. Kdo by nesouhlasil s voláním po šetření? Nikdo více než poplatníci, kteří hynou pod břemenem dávek. Pokud jde o šetření, nechť stát předchází dobrým příkladem. Ale, jak se šetří, ukazují nám stavby ministerstev, vystavěné více než přepychově a rozhazovačsky, jejichž drahocenná zařízení ukazují nám závěrečné účty s překročeními, jdoucími do milionů, ukazuje nám pozemkový úřad, aféry zbytkových statkářů atd. Jak se šetří, ukázal bych ještě rád na jednom přísadu: v důvodových zprávách ministerstva veřejných prací na rok 1932 čteme, že bylo započato se stavbou vyslanecké budovy v Ankaře. Proč ze spousty odůvodnění vyjímám právě toto místo? Činím to proto, abych dokázal, že nešťastná prestižní politika, provozovaná od vzniku tohoto státu, která vytahala z kapes poplatníků miliony a miliardy, trvá i na dále a že se zdá býti držitelům moci důležitější v dalekých a nejvzdálenějších zemích, s nimiž nemáme stejně téměř žádných styků, skvělými budovami předstírati finanční stav státu, než starati se o blaho a zdar státních občanů.

Přikročíte k částečné úhradě schodku ve státním rozpočtu, ke snížení úřednických platů, k nejnespravedlivějšímu a nejnebezpečnějšímu opatření a neuvážili jste jeho sociální a hospodářské následky. Projeví se v pochopitelné ztrátě ochoty ku práci, v samozřejmém omezení domácnosti tolika a tolika tisíc rodin, které nezůstane bez vlivu na poplatný obchodní svět. Odejmete tím hospodářství 600 milionů, z nichž nebude moci pan ministr financí vybírati ani daň obratovou, ani výdělkovou, ani důchodovou. Ale přes to budete dále předpisovati daně, budete žádati, aby byly zaplaceny, a konečně po marných exekucích, které dnes provádíte již přímo strašlivě, lhostejno, zda tím zničíte existence, budete se musiti přesvědčiti, že docházející daně neodpovídají předepsaným.

Pan ministr financí musí přece býti informován o nynějším stavu obchodu, musí věděti, že nebylo horšího roku jako rok 1932, a musí býti připraven, že průmysl, obchod a živnosti roku 1933 budou musiti přiznávati daleko menší částky, že tedy bude moci vybírati daleko nižší daně. Co pak? Má vláda tajné záměry? Najde nějakou cestu z tohoto rozporu? Dnes se již proslýchá, že prý se zamýšlí zvýšiti daň z vína, piva a lihu, clo na kávu a čaj. Zda vedle těchto daní jest možný ještě nějaký zdroj příjmů, musíme přenechati svědomí vedoucích vrstev.

O národních poměrech, které jak dříve, tak také dnes jsou na překážku vnitřně-politickému vývoji, neřeklo vládní prohlášení ani slova. Od té doby, co prones, Švehla okřídlené heslo o rovných s rovnými, které však nemělo vůbec žádného praktického účinku a jež třeba posuzovati jen jako gesto, žádné vládní prohlášení nemluví již vůbec o tomto tematu. A i když je zamlčujete, asi jako kdyby neexistovalo, nebo jako byste je pokládali za bezvýznamné - tato otázka existuje a v žádné chvíli nebyly žaloby a stížnosti Němců v této republice oprávněnější než v nynější, poněvadž šovinismus na české straně v poslední době nabyl rozsahu, jejž lze těžko překonati. Ve všech směrech, ať již jde o užívání německého jazyka, o naše školy a úředníky, pozorujeme zostřený národní kurs, který připomíná prvá léta republiky. Jako kdyby se přes celý náš veřejný život rozlévala vlna, všude rozšiřujíc nesvár a záští. Tato vlna zachvátila také funkcionáře státu, jak o tom svědčí přelíčení s "Volkssportem" v Brně. O meritu sporu nechci mluviti. Chci jen zdůrazniti dva výroky veřejného žalobce, které svědčí jasně a nedvojsmyslně o smýšlení našich národních odpůrců. Pan státní zástupce mluvě o poměrech mezi Němci a Čechy prones, velký výrok: "Nikdy si nebudeme rozuměti." Jako kdyby to stálo v nějakém zákoně, s tak apodiktickou ostrostí bylo toto slovo proneseno. Zatím, co se na vedoucích místech aspoň platonicky snaží, aby se dospělo k vzájemnému životu obou národů obývajících tento stát a zatím, co jsem to vždy pokládal za možné, že snad na základě tak zvaného moravského vyrovnání najdeme nějaký podsad ke vzájemnému dorozumění, státní zástupce to prostě odmítá, pravděpodobně v souhlase se svými soukmenovci. Jmenovaný prones, ještě druhý výrok, volaje na obžalovaného: "Odejděte odtud a dejte pokoj." (Výkřiky poslanců něm. strany národní.) Tak prosté to přece jen není. Proti takovýmto výstřelkům státního úředníka stojí ještě přirozená moc národa, který odmítá takovéto výroky s nejhlubším rozhořčením.

Poukázal bych ještě rád na jednu episodu, k níž došlo letos na jaře zde ve sněmovně: Když kol. P. Fritscher činil jménem německých stran, nezastoupených ve vládě, prohlášení, v němž byly uvedeny naše stížnosti a přání, prohlásil následující řečník, posl. Dubický, svým známým siláckým a poněkud venkovským způsobem, že všechny tyto útoky jsou ovšem neodůvodněné a že takový byl asi smysl jeho slov - musíme děkovati Bohu, že smíme žíti v této republice. Tak může přece mluviti jen člověk, který nezná ani mírových smluv, ani zákonů o ochraně menšin, ani memoire III, jemuž se všechny tyto tak zvané mírové nástroje jeví jen jako cár papíru, který byl popsán několika krásnými slov pro cizinu. Ale pro nás mají tyto smlouvy a zákony nejvyšší význam a my nepřestaneme se vší rozhodností a vášnivostí hájiti hubených práv, která nám tam byla vymezena.

Dovolte mi ještě tato slova: Opakuji to, co jsem již častokráte řekl, začnu-li mluviti o stále ještě osudné činnosti Národních jednot, které zvláště u nás na Moravě mají velké slovo v otázkách škol. Nemohu vysloviti dosti svého podivení, že nynější pan ministr vnitra, který není tak úplně nevinný na vydání správní reformy a který podle svého smýšlení a svého života nejraději by spoji, veškerou vládní moc v rukou byrokracie, stále ještě věnuje sluchu jednotám, neboť jinak nebylo by bývalo možno, aby žádosti o zřízení škol a opatroven zůstávaly ležeti nevyřízeny u zemského úřadu po léta.

Na konec bych prohlásil: Ještě 14 takových let jako uplynulá, na něž nemusíte býti hrdí, poněvadž nevykazují velkých činů, ještě jeden takový 28. říjen jako letošní, který nám ukázal úplnou bezmocnost vašeho vládního umění, strašlivě zmatený stav, který jest velmi daleko vzdálen od finanční a hospodářské stability, kterou jste vždy zdůrazňovali, přivedou stát na pokraj záhuby. Jestliže toho chcete dosíci, stačí, budete-li jen pokračovati v dosavadních vládních metodách. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. dr Nosek.

Posl. dr Nosek: Slavná sněmovno! Dramatický spád politických událostí před nastoupením dnešní naší vlády dává nám tušiti zcela určitě a jasně, že zde šlo o něco více než jen o pouhou změnu kabinetu. Přehlédneme-li souhrn událostí před nastoupením nové vlády, musíme prohlásiti, že naše dnešní demokratická parlamentní vláda nynější majority státních nezbytností je vítězstvím mravní myšlenky, odpovědnosti i spravedlnosti.

Slavná sněmovno! V normálních dobách, kdy všechny poměry hospodářské i společenské jsou celkem vyrovnány, dávají se lidé zpravidla vésti rozumnými vůdci a také svým přirozeným zdravým rozumem a nebývají tak snadno vydáni různým nebezpečím radikálních hesel, jako toto nebezpečenství se ukazuje, když se dostavily mimořádné poměry a kdy lidé ztrácejí půdu pod nohama. V takových chvílích býváme svědky, že řada lidí upadne do určitého radikalismu. A při tom je nutno ukázat a zdůraznit, že to snad není jen zjevem nynější současnosti, nýbrž že se to mnohdy z psychologické jednotvárnosti ukazovalo v dobách dávno minulých. Máme tu zprávu u Thukydida po válce peloponnezské, jakým způsobem takový zvláštní politický radikalismus se uplatňoval, ovšem k nesmírné škodě celého národa.

V různých státech a také u nás vidíme podobné zjevy a nemůže nás to překvapiti jako něco docela nového, nezdravého a nezvyklého, ale záleží nesmírně na tom, abychom zaujali k tomu správný postoj.

Pozoruhodné při tom je, že tyto radikální směry zahrnují v sobě namnoze protichůdné elementy, a jen tak si můžeme vysvětliti, že ku př. u nás v poslední době spojují se na jedné straně zradikalisovaní majitelé zbytkových statků a na druhé straně někteří zradikalisovaní representanti státních zaměstnanců, při čemž vidíme na jedné straně prostou snahu, aby co nejvíce byla stlačena veřejná břemena, a na druhé straně, aby co nejvíce byly stupňovány platy.

Velectěné shromáždění, není možné, aby tyto dvě věci positivně daly se spojiti. A je zajímavé, že to, co spojuje tyto různorodé elementy, není positivní cíl, nýbrž negativní stanovisko vůči tomu všemu, co dnes zde máme před sebou - tedy negace.

A tu nutno zadívati se na kořen věci samé. Říšsko-německý jezuita Muckermann v jednom ze svých článků ze známé revue "Stimmen der Zeit", které vycházely v München-Gladbachu, psal o těch proudech, které jsou obdobné našim, ovšem vzhledem k těm říšsko-německým poměrům daleko radikálnější a více vyvinutější, jak to vidíme na zprávách, které z říše vycházejí o těch bolestných událostech, které se vyskytují při schůzích politických. Když někdo přichází s tím, že současné obtíže, ať jsou jakéhokoliv rázu, možno vyřešiti švihnutím nějakého kouzelného proutku nebo dosazením radikálního režimu, je možno mu dát otázku: Schon gut! Was werden wir aber am nächsten Morgen nach der Revolution tun? Co budeme dělat toho prvního rána po revoluci?

Dosadili jsme nový režim. Ale, ku podivu, poměry hospodářské se nezměnily, poměry sociální se nezměnily a všecky ty problémy, všecky ty obtíže, které musí míti každá koaliční demokratická vláda s naprostou určitostí a ve stejném rozsahu, ne-li vyšším, představí se také každému takovému novému režimu, i když byl před tím sebe radikálnější, a on bude museti se postaviti tváří v tvář vůči této chladné skutečnosti a přistoupiti k řešení těch věcí právě tak, jako to musel učiniti režim jeho předchozí.

A já bych si dovolil zde obdobnou otázku. Slavná sněmovno, je známo všeobecně, že byly chvíle, kdy k nastolení úřednické vlády nebo, jak jsme také říkali, odbornické vlády, u nás bylo tak daleko jako s hráze do rybníka. Já bych si dovolil říci: "Was würden wir am nächsten Morgen nach der Ernennung der Fachmännerregierung tun?", abych to obdobně řek, německy podle toho, co jsem citoval z Muckermanna: "Co bychom dělali to první ráno po dosazení odbornické vlády?" Všechny problémy hospodářské, jak je máme před sebou, všechny problémy sociální, jichž řešení se za žádných okolností nevyhneme, měli bychom úplně stejně před sebou. Naprosto by se na té věci nezměnilo nic a proto dosazení odpovědné demokratické parlamentní, většinou státních nezbytností nesené vlády je vítězství myšlenky sociální spravedlnosti, je vítězstvím myšlenky politické. Je pravda, ústavně i vláda odbornická je odpovědná, ale prakticky dovolil bych si tu otázku. Jestliže nezbytný požadavek dosažení rovnováhy rozpočtové přinutí parlament a jeho vládu, aby na všech stranách více nebo méně bolestným způsobem zasáhla do dosavadních poměrů, aby více nebo méně tíživým způsobem uložila každému na snesitelných břemenech, kolik jeho bedra poplatnická unésti mohou, je-li tu potřeba, aby zde nebo onde byly redukovány požitky plynoucí z veřejné nebo státní pokladny, pak je v tom více garancie, jestliže to provádí vláda parlamentní, poněvadž kontrola zúčastněných stran, které jsou representanty jednotlivých vrstev sociálních a hospodářských v národě, dává záruku, že se to stane s obětmi co možná nejmenšími, i když je to jinak nezbytné, a že to břímě obecné bude stejnoměrněji rozdělno. V tom je ten velký význam té justitia distributiva - té spravedlnosti, která dává každému, což jeho jest, dává mu tolik, kolik mu přináleží, po př. ukládá mu tolik, kolik on vzhledem k své objektivně posuzované schopnosti unésti může. Po této stránce je nesporno, že právě účast širokých vrstev parlamentních na odpovědném režimu vládním dává větší garancii stejnoměrnějšího rozdělení nezbytného onoho břemene, nežli tomu může býti za režimu, který konec konců se musí opírati o parlamentní většinu, ale také bezprostředně nevychází z toho odpovědného politického života a z té stranické organisace, která v dnešních poměrech je nositelem našeho celého veřejného snažení. S tohoto hlediska posuzováno, vyplývá naše snaha a ochota stranické spolupráce s každým, kdo se chce positivně postaviti ke každému hospodářskému a sociálnímu problému, právě s tohoto našeho názoru, a tu se domnívám, že čím širší je základna demokratické parlamentní odpovědnosti v demokracii, tím je to správnější a že by bylo nejen pro stát, nýbrž i pro ony státotvorné strany, které zůstaly v tomto dnešním většinovém útvaru mimo koaliční rámec, prospěšnější, kdyby nejen na vlastní pěst, nýbrž také v rámci odpovědné demokratické majority se snažily uplatňovati své vlastní názory, dopomáhati k platnosti spravedlnosti právě tak, jak to demokratická základna umožňuje.

Po těchto zásadních prohlášeních, pokud se týká principu demokratické vlády, považuji za svou povinnost dotknouti se, třeba jenom letmo - jinak to není ani dobře možno - některých zásadních věcí vytyčeného vládního programu.

Prvním hlavním úkolem dnešní parlamentní vlády je předložiti sněmovně k ústavnímu schválení vyrovnaný rozpočet. Ani v mladé demokracii, jako je naše, není potřebí teprve zdůrazňovati a vykládati, co to znamená vyrovnaný rozpočet. Jestliže v některém starším státě sem tam se stane, že se ukáže průběhem let někdy rozpočet pasivní, je-li to pouhý mimořádný zjev jednoho roku, který se ovšem vyskytl snad po delší době, nelze to bráti za věc neutěšenou. Jestliže dnes stojíme před fakty, jak je máme před sebou na zásadě účetních uzávěrek z r. 1930 a 1931, kde vidíme, že jsou to částky, jdoucí okrouhle do 2 až 2 1/2 miliardy Kč, které nebyly kryty rozpočtovými příjmy, tu jeden každý z nás, kdo jen trošinku chce se postaviti na positivní půdu a positivně posuzovati fakta, která má před sebou, musí si říci, že by to bylo prostě neodpovědné hospodaření, kdybychom se všemi silami, které jsou nám k disposici, nepřičinili, aby rozpočet příštího roku byl nejen formálně, nýbrž opravdu, materiálně, věcně do poslední položky naprosto pevně fundován, aby to byl rozpočet, který bude v opravdové věcné rovnováze. To není tak snadná věc. To, nač vládní prohlášení upozorňovalo, že zde budeme míti problém schodku asi 11/2 miliardy Kč, po případě 1700 mil. Kč, je problém velmi těžký a velmi svízelný. Ale není žádného jiného východiska, poněvadž na běžné potřeby si vypůjčovati, nehledíc ani k tomu, že té doby to není vůbec ani dobře možno po stránce peněžně technické, zkonsumovati, ne na něco investovati, je hospodářství prostě bankrotářské, a to nikdo, nikdo ze státotvorných stran tohoto státu za žádných okolností nebude chtíti. Je pochopitelno, že ty věci budou tíživé, že to nepůjde snadno a že tam bude řada položek, které by v normálním hospodářství, kdyby nebyly doby tak těžké, jako jsou, asi se nevyskytovaly.

A mám tu především na mysli velký, těžký problém současné hospodářské nezaměstnanosti, která, jak je pochopitelno, činí na státní pokladnu nejen v jiných státech, nýbrž také u nás nároky velmi značné, při čemž nám je jasno, že na tuto naprosto nezbytnou položku musí také příslušné úhrady býti opatřeny. Konstatuji jenom jedno. U nás přes to všechno, že se někdy o těch věcech mluvívá způsobem, který trochu nadsazuje, takových nejhorších sociálních zjevů přece jen jsme byli uchráněni. Takové pochody hladu nebo taková občanská guerilla, která v sousední říši pořád a pořád zuří, to u nás přece jenom - to musí býti velmi důrazně podškrtnuto - dosud se nevyskytlo, a proto musí býti předmětem a snahou všech lidí dobré vůle, aby také pro budoucnost něco takového nebylo přípustno, aby jednoduše těm věcem bylo zabráněno právě na tomto hospodářském poli. Takové věci se jenom tak docela zbytečně nevyvolávají, ani tenkráte, když obtíže hospodářské doléhají silně na široké vrstvy, poněvadž, dostane-li člověk nezaměstnaný aspoň tolik, co potřebuje k nejnutnější úhradě svých nejnutnějších životních potřeb, pak přece jen ve své většině nedá se tak snadno zlákati nějakými neuskutečnitelnými hesly. A tu jest opravdu mravní povinností moderního, sociálně orientovaného státu, aby on, jako societas perfecta, dokonalá společnost plnící všechny své úkoly, které mu náleží, societas perfecta, řádná, na vrcholu doby stojící společnost plnila také tento velký sociální úkol.

Ovšem, je nesporná věc, že i zde při spravedlivém jinak posuzování bude nutno také někde redukovati příslušné příspěvky. A tu zase může se státi, že tato trpká nezbytnost bude míti za následek určité mravní výchovné momenty. Já bych se vždycky varoval, abych nějakým způsobem chtě, generalisovati, když se vykládá, že tu a onde někdo raději bral podporu v nezaměstnanosti, než aby pracoval. Ale zůstane objektivním faktem přes všechno popírání, že takové věci se vyskytují, a jestliže tedy nebude možno jen tak beze všeho, lehce, jak to snad bylo dosud, dostávati odůvodněné podobné příspěvky, přivede to asi mnohého k lepšímu nazírání na lidskou pracovní povinnost, která snáze potom ve prospěch celku bude plněna. Vedle všech těch věcí nesmíme zapomínati, že vyrovnání rozpočtu politicky znamená pro nás především interně tolik, že můžeme zdůrazniti, že zatím co v jiných státech a územích střední Evropy, ať je to Bulharsko, Rumunsko, Rakousko, případně Jugoslavie, bylo až dosud nutno, zejména v poslední době, jen po částech vypláceti na př. požitky státních zaměstnanců nebo různým způsobem redukovati také různé platební povinnosti, které státy všeobecně mají, u nás přece jen až dosud všechny tyto povinnosti naprosto přesně byly plněny, a není správné, jestliže někdy takovým nespravedlivým způsobem se mluví o poměrech u nás, které po této stránce jsou stále ještě spořádanější než v některých státech sousedních. Po té stránce musí zůstati naší snahou, aby tato určitá přednost, kterou jsme si až dosud zachovali, zůstala zase naším čestným znakem i pro budoucnost, což ovšem není jinak možno, než když železnou rukou přijdeme k vyrovnanému rozpočtu.

Ještě bych tu chtě, zdůrazniti jeden moment, který se týká více mezinárodního významu vyrovnaného rozpočtu. Je obecně známo, že jedna konference za druhou zabývá se otázkou různých vyrovnání válečných a poválečných dluhů, že to všechno souvisí s těmi různými problémy odzbrojení většího nebo menšího s tempem rychlejším nebo méně rychlým, je také známo, že všechny tyto otázky nejsou docela bez souvislosti s tím stále se opakujícím voláním po revisi mírových smluv a toho všeho, při čemž přece nesmíme zapomínati, že stabilisování poměrů v Evropě má přece jen svůj zásad v mírových smlouvách, mnohdy tolik inkriminovaných. Jestliže by se ze všech středoevropských států přicházelo s tím, že všechny ty věci jsou hospodářsky nesnesitelné, že není možno plniti převzaté závazky, pak by různé hlasy, vedené ne docela upřímnou snahou, které volají po revisi smluv, po revisi hranic a přeskupení nynějších poměrů mocenských, byly jen posilovány tím, kdyby podobně zde vládlo takové hospodářství, které se nemůže vykázati vyrovnaným rozpočtem. A jestliže mezinárodní forum se snaží, aby zde pořádek jak mírovými smlouvami, tak velkými mezinárodními dohodami na ně se navazujícími zůstal zachován, aspoň od nás je možno celé evropské veřejnosti říci, že je zde jeden stát, který také byl účasten svým způsobem těžkého konfliktu světové války, který také nezůstal ušetřen těch těžkých stínů současné světové hospodářské krise, ale přece jen mě, tolik odvahy a síly mravní i hospodářské, že rozpočet svůj udržuje v rovnováze a že na zásadě dosažení rozpočtové rovnováhy dovede také přesně plniti závazky své vůči cizině, přesně plnit všechny závazky, které převzal do zahraničí, pak je to velkým posílením všech těch snah, které usilují o stabilisování poměrů na foru mezinárodním právě na zásadě velkých smluv, při čemž ovšem naše zájmy jsou také společně pokryty tím velkým zájmem rámcovým.

Ovšem v této chvíli nelze přehlédnouti holé, suché faktum - nemusí býti líbivé, ale je to faktum - že vyrovnání rozpočtu v Československé republice pro příští rok nemůže býti bez určité redukce platů státně-zaměstnaneckých... (Výkřiky komunistických poslanců.) Různé návrhy, kde se má určitým způsobem pomoci jinak, snad přinesou určitou úlevu, ale nejsou časově tak rychle dosažitelné, aby přinesly příslušné úlevy už v době nejkratší.

Po této stránce by snad neškodilo, kdybych tady učinil malou retrospektivu, pokud se týče celé této otázky vůbec. Už asi r. 1924, 1925, jak je obecně známo, tato myšlenka, upraviti požitky státně-zaměstnanecké také ještě poskytnutím 13. služného, začala se uplatňovat asi v ten způsob, že by se tento nový státní výdaj zaváděl jenom postupně, pozvolna, asi tak po 25% vždy na 2 léta, až by se ten zvýšený výdaj včlenil do celého našeho hospodářského dění a nenáhlým způsobem srost, s řádným výdajovým a také příjmovým hospodářstvím státním. Tady se nám však stala jedna zásadní chyba. Tuto otázku bylo možno považovat ne tak za otázku spravedlnosti, jako za otázku slušnosti, abychom řekli za otázku aekvity, ne justice. Aekvity proto, že jisté takovéto nadpráví veřejných zaměstnanců, speciálně státních, že totiž měli určité zaopatření pensijní, přestalo býti zvláštním stavovským privilegiem, poněvadž otázka pensí postupně byla, ne ještě úplně uspokojivým, nýbrž přece jen do jisté míry slušným způsobem řešena těmi jednotlivými zákony, které se právě týkaly také úpravy pensijních požitků zaměstnanců soukromých. A poněvadž se stalo obecným zvykem, a skoro právem v soukromém podnikání, že se poskytovalo ještě t. zv. 13. služné z titulu novoročného nebo nějak jinak označených vánočních dárků, byla zde na snadě myšlenka, pokud se týče zaměstnanectva veřejného, ať jsou to zaměstnanci státní anebo zaměstnanci korporací územní samosprávy, že by měli míti také něco podobného. Bohužel, z této otázky jsme udělali hodně volební šibolet. A tu se stalo, že po záříjových volbách 1929, kdy byly presentovány, jak to už někdy bývá, volební směnky, musila majorita sáhnouti k známému zvýšení požitků státně-zaměstnaneckých ve formě 13. služného, určitým způsobem modifikovaného, ačkoliv už tenkráte bylo úplně jasno, že se s tím přichází v době, která hospodářsky je k tomu velmi málo vhodná.

Bylo to u nás v době, kdy v sousední říši už se přicházelo s redukcí zásadních platů státně-zaměstnaneckých. A už tenkráte se u nás ozývaly hlasy, že asi nebude možno dlouho tuto věc udržet, že asi dojde zase k zpětné redukci tohoto 13. služného a možná že v dohledné době nezbude nic jiného, než také, aspoň částečně, sáhnouti na zásadní platy státně-zaměstnanecké.

Bohužel, tato věc stala se velmi akutní v době poměrně velmi krátké, a tu nutno upozorniti ještě také na to, že tato oběť, kterou státní zaměstnanci pro vyrovnání státního rozpočtu přinésti musejí, je naprosto nezbytná. Ale ona naproti tomu zajišťuje určitým způsobem jistotu platů zůstávajících, těch ponechaných, a také pravidelné jejich vyplácení. Po této stránce bylo již čestným privilegiem některých členů posl. sněmovny i senátu, že v době, kdy se zdvihala neuvážená agitace proti této otázce, měli odvahu jíti na konference státně-zaměstnanecké a předložiti tam otázku: Co si vyberou občané-státní zaměstnanci? Zachování formální, nominální hodnoty nebo risiko, že po případě může dojíti ve státní pokladně k takovým poměrům, že se po případě vyplatí jenom polovina nebo po případě nic? A tu uvážlivé živly státně-zaměstnanecké také měly odvahu na poctivou demokratickou otázku poctivě demokraticky odpověděti, že jim je jasné, že po té stránce jinak se pokračovat nedá. A kdyby se nebyly té věci zmocnily různé ještě elementy, pak by se tato otázka dala řešiti způsobem daleko prostším, jednodušším, než to bylo potřebí s doprovodem těch různých zjevů, kterých jsme byli smutnými svědky. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP