Úterý 27. května 1930

Místopředseda Roudnický (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. inž. Kallina. Uděluji mu slovo.

Posl. inž. Kallina (německy): Dámy a pánové. Zpravodajové o haagských a pařížských dohodách spatřují v těchto dohodách podepsaných 20. ledna 1930 v Haagu a 28. dubna 1930 v Paříži konečnou úpravu následků mírových diktátů po stránce finanční a hospodářské, konečné stanovení požadavků a závazků jednotlivých států. Zemřelý říšský ministr věcí zahraničních dr Streseman zjistil ve své poslední veliké řeči v Ženevě, že byl učiněn r. 1919 ve Versailles pokus sice s velkým gestem vítěze nadiktovati novou politickou Evropu, avšak, jak od té doby vývoj ukázal, že nebylo schopnosti vytvořiti základní podmínky a předpoklady pro přiměřený nový evropský hospodářský řád. Kdo se dnes nepředpojatě dívá nazpět na vývoj evropských politických a hospodářských poměrů, bude musit mně dáti přece za pravdu, že veškerá ta nesmyslná ustanoveni mírových diktátů, směřující ke zničení německého lidu, ve střední Evropě způsobila také všem ostatním národům těžkou škodu. Světové hospodářské vztahy až do té doby ještě správně nerozpoznané daly teprve po ohrožení a částečném zničení cenných kulturních statků poznati odpovědným držitelům moci, že pokračování na této cestě musilo by vésti k naprosté zkáze Evropy a k vítězství bolševictví. Jest však příznačné, že nenávistné tažení proti německému obyvatelstvu během světové války, opírající se o neobyčejně lživou propagandu, ještě stále neumožnilo ani do dnešního dne jednotlivým jasně myslícím vůdcům západních mocností, aby se úplně odvrátili od brutálních mocenských metod, zahájených v mírových diktátech. Jsou to právě duchové, které tehdy vyvolali a jichž se ani dodnes nemohou zbaviti. Důkazem pro to jest, jaké stanovisko zaujal anglický kancléř pokladu Snowden za nynějšího vyjednávání, ačkoliv r. 1923 odpověděl v anglické dolní sněmovně na otázku, co by asi bylo Německo učinilo jako vítěz světové války: "Nevím, ale mohu říci, co Německo učinilo, když před 50 lety porazilo Francii. Nevzalo žádnou francouzskou provincii, nezničilo francouzské statky; odňato ovšem dvě francouzské provincie, jež Francie držela toliko 200 let a které byly před tím po 800 let německé. Obyvatelstvo těchto provincií bylo z 90% německého původu a německého jazyka. Německo uložilo Francii náhradu 5 miliard a nikoli 132 miliardy. Nezničilo národní úvěr Francie. Ne vím, co by Německo učinilo nyní, ale vím jedno: nebylo by spojencům uložilo mír, který by byl býval brutálnější, nespravedlivější, bezectnější a vyzývavější, a který by byl vyvolal více trvalé nenávisti, než to učinili spojenci pod pláštíkem, že zastupují vyšší ideály než Němci." Mírové diktáty dýší právě jen francouzským duchem pomsty a očekávalo se od nich, že touto cestou jest možno trvale zabrániti vzestupu Německa. Vůči světové veřejnosti bylo toto počínání obroubeno zřízením Společnosti národů, která však ve skutečnosti byla vybudována jako svaz nově založených mocenských států, tedy jako svaz států, mající Francii umožniti záruku provádění pařížských předměstských diktátů. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.)

Obírám-li se ještě krátce Svazem národů, tak je to proto, že, jak známo, jako jedno z nejdůležitějších ustanovení mezi jinými v různých článcích Svazu národů jest opatření o odzbrojení. Čtyři ústřední mocnosti byly k tomuto odzbrojení přinuceny a ostatní státy se zavázaly, že po provedeném odzbrojení středních mocností přikročí k odzbrojení vlastnímu. Až do dnešního dne možno však pozorovati jen opak. Ústřední mocnosti byly odzbrojeny a to naprosto a úplně, na druhé straně však zbrojil celý svět a především státy, stojící pod vedením Francie, a to v takové míře, jak to bylo v době předválečné vůbec neznámé. Příznačné jest pro poměry, že právě zahraniční ministr onoho státu, který má nejčastěji slovo "mír" v ústech, který mluvil o odzbrojení nejhlasitěji, byl zvolen předsedou odzbrojovacího výboru a jako takový zajisté měl by světu předcházeti dobrým příkladem. Měl jsem již několikráte v této sněmovně příležitost dokázati, že právě ministr Beneš tomuto úkolu nevyhověl, nýbrž naopak, že pod jeho odpovědným vedením právě v tomto státě byly každoročně vynaloženy na zbrojení tisíce a tisíce milionů a že my dnes zde máme militarismus, který zastiňuje bývalý militarismus rakouskouherský. Všeobecně prokázalo již minulé desetiletí, že životní nutnosti národů jsou silnější než sebe rafinovaněji vymyšlená ustanovení diktátů. Na Německu požadované a na lži o vině na válce zbudované reparační požadavky vyvinuly se v tomto krátkém období takto: 22. června 1920 byl v Boulogni stanoven reparační dluh 269 miliardami zlatých marek. 25. ledna 1921 mluvilo se již jen o číslici 226 miliard. 27. dubna 1921 byl udán v Londýně reparační dluh číslicí 132 miliardy zlatých marek, 16. srpna 1924 byl na základě Dawesova plánu stanoven 50 miliardami zlatých marek a 20. ledna 1930 byl tento dluh stanoven okrouhle 36 miliardami. Toto porovnání samo dává poznati, jak šíleně byly přepjaté požadavky a ustanovení mírového diktátu a poslední haagská dohoda jest právě také jen etapou v tomto dalším vývoji ke zdravým hospodářským poměrům. Pro mne není proti názoru zpravodajovu Haag 1930 právě zakončením, nýbrž další etapou na cestě k návratu urovnaných evropských poměrů. Mám tudíž za nesprávné, mluví-li se o likvidaci světové války, neboť až dosud byla prováděna jen revise nejnemožnějších finančních ustanovení. Všechna ostatní očekávají ještě stále svého řešení.

V průběhu rozpravy o haagské a pařížské dohodě obírali se četní řečníci, zvláště kol. dr Pergler, otázkou, zda touto haagskou dohodou nebyla omezena státní suverenita, a poukazovali na to, že Benešem sledovaná politika začala konečně hned od prvopočátku porušením státní suverenity a to při uzavření smluv o ochraně menšin. Nemáme naprosto úmyslu, abychom si hráli na nějaké ochránce československé národní suverenity, přece bych však chtěl upozorniti na příslušné vývody dr Perglera proto, abych dokázal, že právě tyto smlouvy o ochraně menšin byly teprve výplodem přepjatých požadavků, které Československo kladlo západním mocnostem při svém založení, a to ve směr u připojení dalších nečeských jazykových území k tak zvanému českému národnímu státu. Západní mocnosti si nemohly právě tehdy ještě tak pohrávati se svědomím světa, jako je tomu již dnes, a požadovaly k uklidnění tak zvaného svědomí světa tehdy od států, které při zřízení své národní suverenity vybočily daleko za vlastní jazykové území, jak tomu bylo zvláště u Československa, které má jak známo jen 50% Čechů a 50% Nečechů, aby podepsaly tak zvané smlouvy o ochraně menšin, na jejichž podkladě bylo světové veřejnosti předstíráno, jakoby byl národní osud jinonárodních částí, nuceně do tohoto státu vtělených, zajištěn nyní na základě těchto ustanovení. To jest pravým důvodem, proč tyto státy musily podepsati tyto smlouvy o ochraně menšin. Víme všichni, že nebylo ani jedno z těchto podepsaných ustanovení v tomto státě splněno.

Haagské a pařížské vyjednávání ukázalo jen jeden vítaný výsledek a tím jest zrušení všech finančních závazků z tak zvané mírové smlouvy nebo lépe řečeno mírového diktátu pro Rakousko, které jest prozatím ještě stále nuceno udržovati vlastní samostatnost. Dlužno jen doufati, že brzy padne také ještě poslední pouto, zákaz připojení, a že 6 milionů Rakušanů může jako první použíti sebeurčovacího práva a uskutečniti návrat do lůna velké německé vlasti. Považuji to za jednu z největších chyb české zahraniční politiky, že ve službách francouzské politiky ještě stále se pokouší brzditi tento přirozený vývoj, místo aby v zájmu konsolidace střední Evropy pomáhala podporovati vývoj směřující k vytvoření větších hospodářských jednotek, než prvního stupně středoevropského svazu států myšleného na hospodářském základě, na jehož uskutečnění konečně přec vůbec závisí osud střední Evropy. Světová hospodářská tíseň se svými následky donutí v nedlouhé době všecky tyto státy, aby se rozhodly buď pro ponechání balkanisace jihovýchodní Evropy a tím otevřely brány dokořán hospodářskému chaosu, nebo aby hledaly připojení na velkou středoevropskou hospodářskou oblast, která jest jediná s to, aby úspěšně se podjala konkurenčního boje se severní Amerikou a aby působila proti konkurenci hrozící z východu, o níž bude možno mluviti již v málo letech.

V Rusku může vzniknouti, opírajíc se o milionový voj dělnických otroků a o bezpříkladné snížení životní míry při provádění známé "pětiletky", tak mohutná konkurence, že by pak rozkouskovaná střední Evropa, ponechávajíc svá sociální zařízení pro dělnictvo, nemohla zaručiti svému obyvatelstvu bytí člověka důstojné. Jest mimořádně litovati, že dnes se Francie a státy Malé dohody i s Polskem stále ještě kochají nadějí, že mohou tomuto vývoji brániti opírajíce se o svůj silně vybudovaný militarismus. Ani Briandovy panevropské plány nevycházejí z této hospodářské úvahy. Briand očekává od této Panevropy, že budou ustanovení mírových diktátů utvrzena na věčné časy, kdežto hospodářský svaz, jehož se já a stejně smýšlející domáháme, má za předpoklad mobilisaci všech sil národa, tedy nejprve dokončení díla osvobození národů a po vytvořeni národních států, tedy po vyřadění všech národnostních bojů, vytvoření svazu, který by umožňoval, aby každý jednotlivý národ obývající toto území vydal v pokojném závodění ze sebe nejvyšší výkony, aby se tato Střední Evropa stala opět střediskem kultury, aby bylo zajištěno blaho těchto národů, vybudována sociální zařízení, aby se tedy vpravdě pracovalo v úkolu lidskosti, hodném potu těch nejušlechtilejších.

Haag a Paříž jsou tudíž v mých očích jen malými etapami na cestě k tomuto evropanství, jak jsem naznačil. Nebezpečná úskalí na této cestě k tomuto cíli jsou však národnostní nenávist a pomstychtivost, jimiž jest bohužel část tak zvaných státníků doby poválečné ovládána více, než kdykoliv před tím. Jako náboženské války, jež po století uváděly Evropu v hrůzu a bídu, došly svého konce teprve tehdy, když svoboda náboženského vyznání, tedy sebeurčovací právo na poli náboženském, byla úplně provedena, tak také zmizí národnostní nenávist a spory teprve tehdy, až svaté přirozené právo sebeurčení na poli národněpolitickém bude přiznáno národům. Kdo tedy chce vpravdě viděti, jak vzniká konsolidace Evropy, kdo chce spolupůsobiti při mravní obrodě tohoto evropanství, kdo chce napomáhati, aby v Evropě zakotvil pravý mír, ten musí se přiznávati k tomuto naznačenému cíli a také býti hotov, aby se zbavil poválečné psychosy. Pokud poslední haagské a pařížské dohody mohou se považovati za etapy na této cestě, můžeme i my souhlasiti s jejich výsledkem.

Jest jen hodno politování, že ani zpravodaj ani ministr věcí zahraničních Beneš se ve svých dosavadních vývodech ani nedotkli byť i z daleka těchto myšlenkových pochodů, jež jsem vyjádřil, nýbrž projednávali řešení reparační otázky jedině se stanoviska státní prestiže. Zpravodaj dr Hnídek vidí jen číslice a staví se na stanovisko mně nesrozumitelné tvrdě, že Youngovým plánem, nyní v platnost vstupujícím, byla německá poplatná břemena snížena s 132 miliard na 36 miliard, že komercialisací reparačního dluhu byla tato otázka definitivně upravena a že se o této otázce nebude více mluviti. Platy Německa až do 1. září 1929 činí 76.1 miliardy nečítaje v to ohromné hodnoty, jež Německo ztratilo odnětím území a kolonií dříve říšskoněmeckých. Poplatnost uložená v Německu ještě na dvě pokolení v částce okrouhle 2 miliard ročně a skutečnost, že Německo čítá již dnes skoro 3 miliony nezaměstnaných, měly by býti vážnému národnímu hospodáři, muži, který chce spolupracovati na konsolidaci středoevropských poměrů, pohnutkou k přemýšlení. Česká zahraniční politika spokojuje se však se skutečností dnes ještě pro ni potěšitelnou, že hospodářství Německa jest zničeno, a spatřuje v tom záruku, že bude zabráněno, aby se německá národní síla znovu vyšvihla.

České zastoupení zažilo v Haagu a v Paříži jen těžkou porážku, a to jest naprosté odsouzení metod pozemkové reformy, kterou právě nelze přivésti v soulad se západoevropskými pojmy o vlastnictví. To dokazuje, že maďarští velkostatkáři dostanou nyní svoji půdu skorem dvakrát tolik než vlastní státní občané. Z vyjednávání v Haagu a v Paříži vyšlo vůbec najevo, že vliv států Malé dohody klesá, což očividně vyniká závazkem Československa, že musí po 37 let platiti 10 milionů říšských marek na vrub "osvobozovacího poplatku". Dějí se sice pokusy skvíti se před českou veřejností úspěchy, když se tvrdí, že československý zákon o pozemkové reformě byl plně respektován, že Československo platí na pozemkovou reformu pouze to, co jeho zákon stanoví, a československá veřejnost se utěšuje poukazem, že oba v život uvedené fondy A a B jsou dotovány platy Maďarska, Francie, Anglie a Italie. Přehlíží se vhodně, že Československo musí 37 ročními splátkami třem jmenovaným dohodovým zemím odváděti peníze, jež tyto státy částečně opět vkládají do těchto fondů, z nichž se kryje zvýšená cena za půdu zabavenou na základě československého pozemkového zákonodárství maďarským velkostatkářům v Československu. Dr Beneš doznal ve svém výkladu, že došlo při řešení této otázky pozemkové reformy k těžkým politickým komplikacím a diplomatickým bojům a dokonce byl ohrožen i vstup v platnost haagské dohody i celého Youngova plánu. Tato výpověď dr Beneše potvrzuje sama správnost mého tvrzení v rozpravě o Haagu 3. února t. r. o zřejmém neúspěchu v Haagu, neboť tehdy se stavěl dr Beneš na stanovisko, že jednání jest skončeno i stran Maďarska a že v Paříži má redakční výbor haagská usnesení jen formulovati. Ve skutečnosti se změnilo zasedáni pařížského redakčního výboru ve zdlouhavá jednání a dalo jasně seznati, že nemůže již býti řeči o jednotném vystupování dřívějších dohodových mocností. Stále zřejměji vystupovala protiva italsko-francouzská. Maďarsko se těšilo při všech svých požadavcích cílevědomé podpoře Italie, což také mělo za následek, že Italie učinila svůj podpis haagské smlouvy závislým na uspokojivém vyřízení maďarských požadavků stran pozemkové reformy.

Pokud jsem mohl seznati z tisku, obírali se včerejší zpravodajové sice částečně otázkou, jak mají býti kryty roční poplatky, splátky na osvobozovací dluh po 37 let po 80 milionech korun ročně, ale jen v tom směru, že prohlásili - zvláště vzpomínám výroku kol. dr Macka - že nynější úpravou reparační otázky bylo odvráceno nebezpečí, že bude ohrožena stabilita státního rozpočtu. Kol. dr Hnídek se opět vyjádřil v tom smyslu, že bylo by řešiti a načíti otázku, zda těchto 80 milionů korun dá se pojmouti do kapitoly 22 státního rozpočtu "Všeobecná správa státních pokladen", nebo zda bylo by je dlužno přiraziti ke všeobecnému státnímu dluhu a tam účtovati, umořovati a úročiti.

Pochybuji, že jest veřejnosti poslouženo těmito vývody. Myslím, že veřejnost právem očekávala, že se páni zpravodajové budou obírati otázkou, kterými prostředky budou tyto poplatky hrazeny. Neboť mluví-li se stále opět o konsolidaci, mluví-li se o tom, že výsledek jednání docílil uspokojivého výsledku, tak přec nelze již s ohledem na hospodářskou tíseň, v níž vězíme, pomýšleti na to, aby se na bedra poplatníků uvalilo nové daňové břemeno v částce 80 milionů, a bylo by vítané dověděti se, zda se páni zpravodajové sjednotili uvnitř stran vládní koalice v tom smyslu, aby zastávali, že za všech okolností jsou roční poplatky v částce 80 milionů hrazeny škrty v rámci státního rozpočtu. (Posl. dr Macek: To se přece stalo!) To se nestalo, poněvadž pan dr Hnídek prohlásil, že budou přiraženy ke státnímu dluhu; teprve až některý zpravodaj vystoupí a řekne: Tato částka 80 milionů bude na př. v budoucnosti hrazena snížením vojenského rozpočtu z 1400 na 1320 milionů Kč, pak teprve bude míti obyvatelstvo záruku, že se tato částka skutečně hradí z úspor.

Chtěl bych jen poukázati, že snad uvádí namnoze v omyl vůbec mluviti o odvrácení ohrožené stability rozpočtové, poněvadž jsem před několika měsíci mohl s tohoto místa dokázati, že tak zvaná stabilita státního rozpočtu pro rok 1930 byla jen uměle obyvatelstvu předstírána tím, že se nechala jednoduše z rozpočtu zmizeti jedna položka, a to nikoliv právě nejnepatrnější částka 337 milionů Kč, a sice jest to ona 45%ní částka dopravní daně převedené k investičním účelům státních drah. Po celý dřívější rok účtovala se dopravní daň v plném rozsahu rozpočtově jako příjem a až do minulého roku 22%ní převod státním drahám vykazoval se jako vydání. Letos jsme se museli po prvé dožíti, že dopravní daň nebyla zařaděna v plném rozsahu v částce 760 milionů Kč jako příjmová položka, nýbrž v částce snížené o 337 milionů, a také převod se více neprovedl na straně vydání, nýbrž otevřeme-li kapitolu "státní dráhy", najdeme tam jen jednoduše zapsaný převod částky 337.5 milionů z výnosu dopravní daně. Jen tímto úskokem bylo umožněno vůbec mluviti o stabilisaci rozpočtu, poněvadž při správném zařazení této částky do rozpočtu byli bychom se již dostali k státnímu rozpočtu vyšším u asi o 400 milionů. Obávám se, že úhrada 80 milionů osvobozovacího dluhu bude se opět díti podobným způsobem, takže obyvatelstvo bude dále žíti v omylu, že tato částka jest hrazena úsporami, kdežto ve skutečnosti bude dosažena zvýšením břemen.

Chtěl bych dále poukázati, že po celá léta, kdykoli jsme vyzvali zástupce ministerstva financí, aby vydali počet, proč se vlastně objevují mezi jednotlivými státními rozpočty a státní účetní uzávěrkou tak veliké rozdíly, a to rozdíly, jež často na straně příjmu činí 1.8 miliardy Kč, tu nám prohlásili, že se s ohledem na dosud neznámou výši osvobozovacího a reparačního dluhu musí vytvořiti určitý fond, že musí býti vytvořeny zálohy, aby pak byly po ruce přiměřené prostředky k úhradě tohoto reparačního dluhu, aby celé národní hospodářství se neocitlo v nebezpečí. Nuže, kde jsou tyto zálohy, které byly během let vytvořeny z těchto příjmových přebytků skorem 2 miliard ročně? Poukazovalo se však také po léta, zvláště v prvním pětiletí, stále na to, že otázku válečných půjček nelze ještě prozatím spravedlivě vyřešiti v zájmu majitelů válečných půjček, poněvadž hrozící veliká reparační břemena neumožňují tak velikou finanční transakci. Nyní se podle výroků pana ministra věcí zahraničních podařilo tato reparační břemena snížiti na málo procent částky, kterou prý očekával, zálohy se uvolnily a byl by nejvyšší čas, aby se vládní strany, a to jak německé, tak české vládní strany, zabývaly otázkou vypracovati nyní návrh, na základě kterého by mohlo býti umožněno dosíci spravedlivého řešení otázky válečných půjček. Tvrdím, že takovým spravedlivým řešením otázky válečných půjček by mohla býti překonána také i část hospodářské krise, v níž vězíme, jak tísně zemědělské tak i krise průmyslové.

V průběhu celé jednání v Paříži a v Haagu viděli čeští zástupci, kteří jinak vždy se zastávají nedotknutelnosti ustanovení mírových smluv, že jsou nejvíce ohroženi ve věci pozemkové reformy maďarským výkladem článku 250 trianonského mírového diktátu a snažili se, aby tento článek pozbyl platnosti. Nutno označiti přímo jako ironii osudu, že v tomto případě se opět maďarští zástupci energicky protivili tomuto úsilí po revisi. Dr Beneš utěšoval se na konec poukazem na to, že se netrvalo na zrušení tohoto článku již proto, aby se nemohlo zbytečně a neprávem mluviti o "revisi trianonského míru". Veřejnost uklidnil zjištěním, že i když se Maďarsko tohoto článku nezřeklo, že by bylo Maďarsko tohoto článku využilo proti Československu, podle jeho přesvědčení neprávem a že se tento článek nyní via facti stává bezcenným, tedy odumírá.

Z tohoto posledního výroku vidím také u dr Beneše pomalu uzrávající poznání, že se trvale nedá mluviti o nezměnitelnosti mírových diktátů, jak to vždy prohlašoval jako základ pro udržení mírového diktátu, poněvadž přece praktické potřeby dalšího světového vývoje vyřadily již každý diktát vítězů. Ani diktáty pařížských předměstí tomuto osudu neujdou a bylo by jen v zájmu evropských národů doufati, že válečná diplomacie, která je jak se zdá neschopná, aby se obeznámila s myšlenkovými pochody nových možností vývoje, byla vystřídána diplomacií skutečně evropsky myslící, která svůj základ hledá a nalézá nikoli v mrtvých pergamenech roku 1919, nýbrž v nevyčerpatelných silách národů, jejichž vývojové možnosti podporovati, jejichž šťastný osud vytvářeti, musilo by přece býti pravou úlohou státníků s širokým rozhledem.

My, sudetští Němci, jsme ochotni spolupracovati na základech takové politiky. Ale česká zahraniční politika vedená dr Benešem jest v ostrém rozporu s těmito názory, jak to přec dokazují závěrečná slova jeho velikého výkladu, v němž mluví o tom, že všecky velectěné dámy a pánové v této sněmovně mohou dáti svůj souhlas k těmto smlouvám, poněvadž tyto smlouvy znamenají likvidaci války a jak praví dále, prý také smíření a spolupráci, ale také potvrzení velikého díla národního a státního osvobození. Pánové! My 3 1/2 milionu sudetských Němců jsme v posledních 11 letech nepozorovali ničeho z takového díla osvobození, a jest to zcela podivná domněnka, aby od nás byl na základě těchto vývodů byť i jen požadován souhlas s haagskou a pařížskou dohodou vůbec.

Jest tudíž samozřejmé, že my, poněvadž zahraničně i vnitřně politický názor dr Beneše stojí v nejostřejším rozporu k názorům našim, které jsem zde vložil do svých vývodů, a poněvadž se také vnitřní politika v tomto státě přenáší přes skutečnost, že tento stát jest obýván četnými národy, jichž jest skorem 50% obyvatelstva, aniž bylo možno čítati je k českému národnímu kmeni, že my tuto dr Benešem zastávanou politiku odsuzujeme co nejostřeji a jsme proto také nuceni projednávané předlohy zamítnouti. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Myslivec. Uděluji mu slovo.

Posl. Myslivec: Vážená posl. sněmovno! Projednávané námi předlohy o ujednáních v Haagu a v Paříži jsou jednou z nejvýznačnějších událostí našeho státu od doby jeho znovuzřízení. Znamenají pro nás konečnou úpravu likvidace války a závazků z ní pro náš stát vyplynuvších.

Podstata závazků těch známa je u nás s dostatek. Byly již po konferenci haagské u nás náležitě prodebatovány zde v parlamentě i vtisku, dokonce i s jistou nervositou, která, myslím, nebyla na místě. Vždyť i s této tribuny padla ostrá, nezaslouženě ostrá slova kritiky našeho tisku, který se neprovinil ničím, než že žádal jasnou a přesnou informaci o rozsahu a výši našich finančních závazků, nač přece snad měla celá naše veřejnost a zvláště všichni poplatníci svaté právo. Je to, bohužel, jeden z těch nezdravých zjevů našeho veřejného života, že se při posuzování skoro všech důležitých otázek projevuje až příliš vyvinuté politické stranictví, jež jako býlí překáží vzejití a vzrůstu užitečné setby, totiž nazírání na věci a jich posuzování s hlediska národního a státního.

Jeden z buditelů a křisitelů našeho národa, pohřbených na Král. Vyšehradě, zanechal nám sice poučení: "Chceš-li vlasti blaho získat, přízeň doby nehledej", z čehož však nesmí býti odvozováno právo, každého vlasti upřímně sloužícího syna zahrnovati nevděkem nebo dokonce hanou. Na druhé straně však nesmí hned v každém projevu zdravé kritiky býti spatřováno odsuzování nebo kaceřování. Vdaném případě celá maše veřejnost sledovala jednání konference v Haagu a v Paříži s neobyčejným zájmem a byla té pevné víry i důvěry, že naši vyjednavači učiní vše lidsky možné, aby zájmy našeho státu obhájili co nejskvěleji. Páni zpravodajové vyslovili jim zde včera za to již slova uznání a díků, a já se nerozpakuji i za svou stranu, československou lidovou stranu, tak učiniti. S povděkem kvituji zde slova z exposé pana ministra: "Bylo skvělým vysvědčením našemu státu a celé Malé dohodě, že tuto etapu dovedla probojovati vítězně a při tom ke svým sousedům umírněně, slušně, loyálně a rozumně."

Právě vyslovené uznání nezbavuje nás však povinnosti, vysloviti se stejně upřímně o některých věcech, které se nás v celém jednání o východních reparacích poněkud nepříjemně dotkly. Již to označení je podezřelé. Východ, orient označován je v západní Evropě s jistou příhanou, která se blíží označení poměrů balkánských. Musíme se upřímně vysloviti o tom, co se nás v celém jednání o východních reparacích poněkud nepříjemně dotklo, musíme se o tom vysloviti otevřeně, poněvadž opačné jednání mohlo by býti právem označováno za politiku pštrosí, která se nechce podívati v tvář celé pravdě a skutečnosti.

Vážené Národní shromáždění, budu stručným v konstatování těch zjevů, které se nás nepříjemně dotkly, poněvadž o mnohých bylo promluveno jednak mým klubovním kolegou, panem Světlíkem v zahraničním výboru, jednak jinými řečníky většiny této sněmovny.

První fakt, který zaráží, je, že Maďarsko zaplatí na reparačních platech méně než Československo. Ten prostý fakt si vynucuje otázku: mají snad Maďaři menší vinu na světové válce? Dlouho paradovali a před Evropou se obhajovali známým listem hraběte Tiszy, na základě jehož chtěli dokazovati, že Maďarsko bylo proti vypovězení války, ale dnes je historicky zjištěno, že hrabě Tisza jenom tak dlouho byl proti vypovězení války, dokud ne měl zajištěno, že Německo přispěje Rakousko-Uhersku za všech okolností na pomoc. Jak mile však hrabě Tisza se o tom ubezpečil, ihned s celou energií naléhal na vypovězení války Srbsku. Maďaři zaplatí na reparacích tedy daleko méně než Československo, a Rakousku odpuštěno bylo všechno. Zase mne to opravňuje k otázce: Má snad Rakousko menší vinu na vypuknutí války světové, nežli my? Kdo to byl, vážené Národní shromáždění, jiný než starosta města Vídně, který r. 1914 v den, kdy byla nařízena mobilisace prvních 8 armádních sborů, mluvil na Okružní třídě vídeňské před budovou ministerstva vojenství a pronesl při tom slova: "Němci budou vládnouti od Severního moře až k perskému zálivu a dokáží světu, co zmůže německý meč a německý duch."

Vážené Národní shromáždění! To byla nálada německého obyvatelstva v Rakousku! Tak tlumočil smýšlení tohoto obyvatelstva vídeňský starosta! A nyní si s tím srovnejme skutečnost, že tomu Rakousku v Haagu bylo odpuštěno na reparacích všecko. Vzácná sněmovno, když si toto uvědomíme, pak už snadno pochopíme, proč, když se hrabě Bethlen, maďarský min. předseda, vrátil z Haagu a vstoupil do maďarské sněmovny, povstala celá sněmovna z úcty před úspěchem, jehož hrabě Bethlen v Haagu vydobyl. (Výkřiky.) Pak chápeme, že kancléř rakouský Schober, který podepsal v Haagu a za 10 minut seděl již v rychlíku a jel nazpět do své vlasti, když přijel na hranice Rakouska, vítán byl hudbou, spolky, celá trať od hranic až do Vídně byla jedna triumfální cesta rakouského kancléře Schobra a vítání ve Vídni samo bylo tak velkolepým, že málokdy tak někdo slavně ve Vídni byl tak uvítán.

Vážená poslanecká sněmovno! To je zjev, který nás při celém ujednání haagských a jich dodatku - pařížských úmluv bolí, poněvadž v tom bylo pro náš národ i pro náš stát ponížení. Nezávidíme, ale stydíme se. Kde je, slavná sněmovno, táži se, Zborov, kde je Doss Alto, kde je Péronne, kde jsou zásluhy synů našeho státu, kteří bojovali, krváceli, umírali, když na konferencích v Haagu i v Paříži nebyla tato veliká historická skutečnost náležitě zhodnocena? Dokonce v Haagu anglický pan ministr pokladu Snowden, když mu bylo připomenuto, že anglický vůdčí státník za války Lloyd George řekl Čechům: Toho vám Anglie nikdy nezapomene! - odpověděl: Já nejsem Lloyd George. Ale myslím snad, že pan Snowden je Angličan, že je gentleman, že nesdílí názory, které se ujaly v bolševickém Rusku, kde vláda neuznává žádných závazků dřívějších vlád. Ale dobře, vážené shromáždění, skutečnost ta se stala a bude dobře, když si to náš národ a representanti našeho státu budou pamatovati a když zejména vzpomenou slov básníka, který stejně jako prorokoval dosažení naší státní samostatnosti, varoval před přílišnou důvěřivostí, Svatopluka Čecha, když napsal právě dnes uvážení hodná slova: "Nevěřme nikomu na světě širém, nemáme jednoho přítele tam. Věřme jen sobě, své práci a píli, věřme jen svatému nadšení v nás, věřme jen vítězství slovanské sily, která si podepře krajní tu hráz!"


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP