Středa 19. února 1930

Slávna snemovňa! My, československí ľudovci na Slovensku, zastupujeme aktivistický, katolícky tábor na Slovensku. Sme vo vláde, lebo máme za to, že v nej najdeme obhájenie svojích národných a hospodárskych záujmov a očakavané rešpektovanie (uznanie) nášho náboženského stanoviska.

My s celej duše a z celého srdca sa oduševňujeme za svoju užšiu vlasť, za svoj národ a za svoj ľud, z ktorého sme vyšli, máme ale nekonečne radi aj tento štát: Československú republiku. V tejto republike chceme s božou pomocou zaistiť Slovensku tvrdou, poctivou, národnou a republikánskou službou trvalý, zdravý, nerušený a šťastlivý vývoj.

I menom svojím, i menom strany, ktorú mám česť zastupovať, prehlašujem, že hlasovať budeme pre rozpočet. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Pergler. Dávám mu slovo.

Posl. dr Pergler: Slavná sněmovno! Jistě není důležitějšího úkolu, který musí provésti zákonodárný sbor, než projednání a schválení státního rozpočtu.

Pan kol. dr Rosche už ukázal, za jakých okolností rozpočet tentokráte je projednáván. Myslím, že nebude na škodu, bude-li i s české strany konstatováno, že nezájem o rozpočet a způsob jeho projednávání začíná býti - nebo vlastně už je - hotovou ostudou. Já konečně chápu, když na př. někteří páni neradi poslouchají oposičního poslance. To je konečně přirozené: Slyšeti někdy trpké pravdy nebývá milá věc. Ale je velmi těžko pochopitelné, když, jak se to stalo včera, jinak obsahově skvělý referát zpravodaje rozpočtového výboru poslouchá snad 19 nebo 20 poslanců. Vlastně "poslouchá"? Poslouchá jich několik - a ti ostatní se ještě bavili.

Pan kol. dr Rosche řekl, jestli to půjde takto dále, že prý nás voličstvo pošle všechny k čertu. Já bych neřekl, že nás pošle všechny, myslím, že někteří by zůstali. Ale mám silný dojem, že mnozí i se svými stranami k čertu půjdou, půjde-li to takto dále, a ten dojem je vzbuzen řadou věcí, nejenom tím, co řekl pan kol. dr Rosche, nýbrž tím, co jsme viděli na př. včera na ohromné schůzi na Vinohradech, když situaci v tomto parlamentě jsme líčili a pověděli, jak to vypadá. A já bych byl vám, pánové, přál, abyste slyšeli ty výkřiky a poznámky československého člověka.

Ovšem, je jedna příčina, snad hlavní příčina, proč věci zde tak vypadají. Většina pánů, nebo alespoň značná část pánů zastupuje své strany, je sem vyslána na základě volebního řádu, který byl a je dosud vydáván za pokrokový, který je však hotovou kvintesencí reakce. Pánové neodpovídají voličstvu, nemají poměr vůči voličstvu, a je tedy přirozeno, že nechodí ani do zasedací síně, když už je všechno rozhodnuto ve výborech, v klubech atd. Ale i v jiné věci se jeví nezájem! Kolik z vás, pánové, mluvilo proti vázaným volebním listinám své doby? Máte již několik měsíců v rukou, alespoň některé kluby, náš návrh na změnu volebního řádu, ale až dosud se nám nedostalo o tom ani potvrzení a myslím, že nebyl ani čten. Tedy taková je situace a čekám konečně - abych byl upřímný, řeknu, že doufám - že alespoň v některých ohledech, nenastane-li změna v této sněmovně, proroctví pana kol. dr Rosche bude splněno; po té včerejší schůzi na Vinohradech nemám o tom ani nejmenší pochyby.

Jednati nebo mluviti o státním rozpočtu lze s několika hledisek. Pro oposici ovšem je zásadní otázka, aby zdůvodnila svou nedůvěru k danému režimu. Není vždy možno, zejména když je nepatrný počet oposičních poslanců, zdůvodňovati ve všech detailech, jde o zásadní stránku věci. Je ovšem možno i po stránce zásadní mluviti s několika hledisek.

Ale já jsem nadhodil v poslední své řeči, že budu nucen vrátiti se k otázkám zahraniční politiky. Naše zahraniční politika potřebuje rozboru, neříkám ani kritiky, potřebuje rozboru z několika důvodů, s několika hledisek. Potřebuje jí již také z toho důvodu, že po 10 roků u nás věčně se mluvilo jenom o úspěších, věčně se schvalovalo i nedávno po debatě o politickém exposé pana ministra zahraničních záležitostí, ale dnes vidíme něco jiného. Pan ministr nám řekl, že prý právnické these československé delegace byly přijaty, a my vidíme, že v Paříži Maďaři přicházejí s právnickým stanoviskem odlišným od československého. Tedy, jak vidíte, ani ta věc není odbyta! Právě proto je nutno, abychom udělali jistou bilanci naší zahraniční politiky, abychom řekli, proč nemůžeme míti důvěru k vládě, která, nejen jako celek tím, že má dr Beneše ve svém středu, nýbrž také jako koalice za politiku pana dr Beneše nese odpovědnost. Pánové, nezapomínejte, že je sice možno mluviti o té zahraniční politice kriticky, jako se stalo, ale když pro ni zvedáte ruce formálně, přejímáte ve skutečnosti za ni odpovědnost, a je úkolem té oposice, aby vám to bylo jasně řečeno.

Já ovšem budu mluviti s hlediska oposičního poslance státu věrného, který si na tu politiku stěžuje právě proto, že je přesvědčen, že státu škodí a že není rozumně vedena. S hlediska, je-li to na př. politika prozíravá, bylo-li moudré, jak nedávno mluvilo se o Haagu, nutno právě v této souvislosti udělati jistý přehled celé zahraniční politiky.

Hledal se nedávno u nás státník, který se osvědčil za války i po válce, a někteří pánové ho viděli v ministru zahraničních záležitostí. Myslím, že snaha najíti takovéhoto státníka neměla by býti omezena jen na dobu válečnou a poválečnou, poněvadž u nás vznikl v poslední době názor, že někteří pánové nikdy se nemýlili. Soudím, že by bylo dobře, když už takového státníka hledáme a mluvíme o otázce prozíravosti a důvěry ve vedení jeho politiky, podívati se také na prozíravost takového státníka před válkou. Proč se omezovati jen na dobu válečnou a poválečnou? A tu, pokud jde o pana zahraničního ministra, máme některé zajímavé dokumenty, které padají na váhu, uvažujeme-li o jeho prozíravosti, které mají svůj význam jmenovitě dnes, kdy pan zahraniční ministr snaží se konkurovati s Wellsem a předpovídá, jak Evropa bude vypadati za 50 roků. Tož podívejme se na jiné jeho proroctví.

V předválečné své knize pan dr Beneš psal o Rakousku - totiž ona byla věnována celá rakouskému problému, psána je francouzsky - a tam mezi jiným o problému rakouském říká: "Mluví se o rozkouskování Rakouska. Já tomu nevěřím. (Veselost.) Politické a hospodářské svazky, jež vzájemně spojují rakouské národy, jsou příliš silné, než aby k podobnému roztrhání mohlo dojíti. Všeobecné hlasovací právo a demokratisace Rakouska, zvláště pak Čechů, připraví půdu k utišení národnostních bojů."

Tedy když se mluví o prozíravosti, když se u nás tvoří nejen legenda o nepostradatelnosti, nýbrž dokonce o neomylnosti, je dobře tato proroctví připomenouti. Mne ovšem na této věci zajímá také jiná věc, ne s hlediska prozíravosti politické, že pan dr Beneš jako sociolog zapomenul na velmi důležitého činitele ve vývoji státu - na národnost jako činitele státotvorného - věc, kterou se zabývati musí každý sociolog, že zapomenul, že před válkou národnostní vývoj dovršen nebyl a že právě otázky národnostní nakonec nezbytně musely znamenati konec Rakouska a Uherska. Tedy nejen neprozíravost politická, nýbrž mně se tak zdá, že i po stránce vědecké ve svém oboru jako sociolog - či je snad p. ministr filosofem? ono je někdy těžko se v tom vyznati a klasifikovati jej - projevil určité nedostatky, zejména když také řada spisovatelů předpovídala, za jakých okolností konec Rakouska musí nastati. Tedy to je věc, řekl bych prozíravosti. Můžeme se mýliti, my, lidé smrtelní jsme často ochotni k omylu se přiznati. Pan ministr a jeho stoupenci trvají na neomylnosti. Jest tedy dobře přijíti s takovýmito dokumenty, ale je třeba přijíti i s jinými věcmi, zejména když se mluví, že prý naše kritika zahraniční politiky vznikla po válce následkem určitých osobních konfliktů, o kterých prozatím nemluvím, poněvadž jsou na starosti důležitější zásadní věci.

Já bych chtěl vzpomenouti, jak pan ministr v některých ohledech po stránce politické obratnosti osvědčil se i za války. A udělám to několika konkretními příklady. Zdá se mně vůbec, že ta moje dnešní řeč bude spíše vypravováním několika příkladů.

Uvedu tedy příklad veliké důležitosti a velice závažný příklad, který dokazuje, jak pan ministr zahraničí jako sekretář Národní rady r. 1918 nevhodnou a nedostatečnou stylisací určité smlouvy mohl nám prohrát Slovensko a Slovákům svobodu. Já totiž vzpomínám smlouvy, která byla uzavřena. . . (Posl. Hlinka: Dnes nechce dáť nič!) Já k tomu ještě přijdu, pane předsedo. Byla uzavřena smlouva krátce po uznání Národní rady Francií. Francie zavazuje se - prosím, já cituji z paměti, ale jsem si velice jist, můžete se podívati do dokumentů - že bude pečovati a starati se o obnovení českého státu v jeho historických hranicích. Že se velice dobře na episodu pamatuji, můžete posouditi podle toho, že si vzpomínám, jak na denní poradě s tehdejším profesorem, dnes presidentem Masarykem, když mně tu smlouvu předložil, ihned jsem poznamenal: "Ale tohleto je nemožné! To je opomenutí Slovenska, to může znamenati ohrožení celého našeho boje". A pan president, poněvadž viděl, že jsem rozhořčen - já byl rozhořčen - chtěl to odbýti očividně vtipem: "Řekneme, že se to týká říše Velkomoravské." Já na to odpověděl, ježto se nedalo o tom vůbec mluviti: "Kdyby nebylo jiného důvodu, není právní kontinuity" a odešel jsem, říkám, rozhořčen. Zde vidíte, že ani za války to nebylo všechno tak neomylné, jak někdy to u nás bývá líčeno.

A teď mohli bychom přejíti k situaci na mírové konferenci. Nebudu se o ní zmiňovati, poněvadž jsem o ní mluvil posledně, nebudu se vraceti k otázce liberačního poplatku, jak tomu říká pan ministr, a k závazkům, které tam byly převzaty, ale v této debatě je nutno mluviti nejen po stránce politické, nýbrž je také nutno zjišťovati určitá historická fakta. Kdybych říkal sám, jak situace vypadala, řeklo by se zase, že jsem veden motivy politickými, eventuelně osobními. Já vám tedy předložím úsudek o situaci na mírové konferenci nejen vedoucího amerického historika, ale také jeho spolupracovníka, kterým byl plukovník House, po dlouhou dobu nejdůvěrnější spolupracovník presidenta Wilsona. Je nutno to zdůrazniti, abyste viděli, že na mírovou konferenci přišli jsme jako uznaný hotový stát. House and Seymour ve své knize "What really happened a Paris" (co se ve skutečnosti stalo v Paříži) praví - je to velice zajímavé formulování: "Státníci mírové konference čelili faktu, ne teorii. Ač jasně uznávali nebezpečí spojené s rozpadnutím Rakousko-Uherska, rozhodnutí nebylo jejich věcí. Otázka byla rozhodnuta národnostmi umírající říše, které v posledních týdnech války ustavily vlastní vlády, pohrdavě odsunuvše tradice staletí. Rakousko-Uhersko jako politická jednotka rozpadlo se jako stará drožka a nejslavnostnější mírová konference nemohla je opětně dáti dohromady". (Slyšte!)

Dále pokračují oba autoři: "Když tedy mírová konference byla zahájena, říše Rakousko-Uherská byla věcí minulosti. Jeden žurnalistický kritik si stěžuje, že konference rozbila Rakousko vlastně na kousky, ale obvinění to ukazuje bohatství nevědomosti a ukazuje, že snadněji lze kritisovati než míti pravdu.

"Spojené Státy" - prosím všimněte si toho - "a Velká Britanie" - to praví člen mírové delegace americké - "by rády byly stvořily federaci dunajských národností, která bez zel, které vedly k pádu Habsburků, byla by umožnila hospodářskou integraci a zachovala politický pořádek tak nutný k pokoji a blahobytu jihovýchodní Evropy. Takový návrh" - pokračují tito členové - "by byl měl asi tolik vlivu jako tenorové solo ve strojírně. Národnosti o něm nechtěly ani slyšeti.

Mírová konference se tudíž ocitla v situaci správce habsburské pozůstalosti." (Hlasy: To vypadá trochu jinak, než ta legenda!) Docela jinak, pane kolego! "Dědicové byli všeobecně známi: Československo, nové, menší Rakousko, Polsko, Rumunsko, Jugoslavie, menší Maďarsko a Italie. Povinností konference bylo určení povahy rozdělení. To však bylo stanoveno v širokých obrysech, takže úkol mírotvorců spočíval prostě v určení podrobných hranic."

To jsou úsudky cizích historiků bez zájmu na naší politické situaci. Z mírové konference jsme si tedy samostatnost nepřinesli, nýbrž jenom daň za osvobození a aspoň na čas placení státních statků. Je zajímavo a bylo by skoro nutno, abychom věděl, jak to vypadalo v různých těch komisích na mírové konferenci. Velmi bych si přál, kdyby p. dr Kramář, bude-li mluviti v této debatě - a myslím, že mluviti bude - odložil tu svou noblesu, která zachází někdy až příliš daleko a škodí věci i jemu, a pověděl nám, jak došlo ke složení různých komisí, jak se to tam utvořilo a kdo vlastně nesl skutečně, a ne formálně, odpovědnost za celou řadu věcí, poněvadž vím od člena americké mírové konference - a proto si na to vzpomínám - že na př. daň za osvobození byla rozhodnuta původně v komisi hlasy anglických a francouzských zástupců proti nám, kdežto člen americký, známý finančník Lamont, byl původně proti dani za osvobození. Ještě když mi celou věc sděloval, řekl, že Anglie a Francie odůvodňovaly to tím, že konec konců naši vojáci bojovali prý po nějakou dobu proti Dohodě.

Zde máte ukázky, jak vlastně bylo rozhodnuto o naší samostatnosti.

Přicházím k jiné věci, zdánlivě staré a přece jen myslím, s novým faktem, aspoň faktem ne dostatečně známým.

Konstatuji prostě, že Těšínsko nebylo prohráno po konferenci mírové, že nám arbitráž ve věci Těšínska nadiktována nebyla, jak se to tu jednu dobu tvrdilo, nýbrž, že naše delegace předložila memoir, ve kterém sama arbitráž navrhla. (Slyšte!)

Já cituji anglický výtisk mírového memoiru čís. 4, kde se na str. 13 v souvislosti s těšínskou otázkou praví:

"Předkládají" - totiž Čechoslováci "tento problém spojencům, a je-li nutno, jejich tribunálu arbitrážnímu". Tak bylo prohráno Těšínsko a ne nadiktováním arbitráže. (Posl. dr Stránský: A plebiscit byl jistý?)

V tomto případě, jak věc byla líčena své doby ve stálém výboru, nebyla nadiktována arbitráž. Mám po ruce dokumenty, že tato arbitráž byla navrhována v mírovém memoiru předloženém naší delegací.

Pozemková reforma. Napřed byla naše pozemková reforma ohrožena nevhodnou stylisací určité partie mírových smluv. Přečtete si odst. 250 trianonské smlouvy a uvidíte, jak ledabyle v tom ohledu to bylo uděláno. Dnes se říká, že prý je pozemková reforma zachráněna. Není to tak zcela pravda. K této věci se budeme vraceti. Ale tak se u nás dělají úspěchy: napřed neschopností, neznalostí nebo ledabylostí se připraví těžká situace, pak se poněkud reparuje a řekne se, že je to úspěch. Fakt je, že na základě různých fondů Maďaři dostanou konec konců více než naši příslušníci a že následkem toho budeme platiti spojencům více liberačního poplatku, ačkoliv mohl býti snížen, budeme platiti nepřímo.

Ale bez ohledu na to, jako ukázku, jak bylo jednáno na mírové konferenci, chtěl bych vám uvésti - zase na základě dokumentů - jak celé to jednání vypadalo, jak pozemková reforma byla ohrožena zase ledabylou stylisací mírových smluv. Mě by na př. velmi zajímalo, slavná sněmovno, zdali této sněmovně nebo kterémukoli kompetentnímu čsl. tribunálu byly předloženy texty rozsudků smíšeného soudu v Haagu. Viděli vy jste je někde anebo byly předloženy některému výboru? A přece jsou tak ohromně důležité pro charakteristiku naší zahraniční politiky. Mám zde anglický text rozsudku č. 70 ve věci Pallaviciniho proti čsl. státu (ukazuje text). Zúmyslně vás upozorňuji, že v této věci nejste odkázáni na zahraniční ministerstvo, že si tyto věci můžete opatřiti jednoduše tím, že si o ně dopíšete. Až dosud se u nás myslilo, že pro tyto věci musí se jíti k zahraničnímu ministerstvu, že jsou to věci velmi tajné. Citoval bych vám z toho, jakou situaci přivodili naši zástupci na mírové konferenci. V tomto rozsudku se mezi jiným na str. 10 praví: "Čl. 239 a 3. odstavec čl. 250 smlouvy trianonské tvoří arbitrážní klausuli značného rozsahu, nečinící však žádných výhrad s ohledem na suverenitu nebo životní zájmy smluvních stran." To jest zcela obvyklá, běžná klausule v důležitých mezinárodních smlouvách. V tomto případě nebyla. Dále se pokračuje: "Rovněž nelze takovou výhradu předpokládati. Pravomoc smíšeného tribunálu není tudíž nijak omezena takovými úvahami." Kdyby tam byla bývala docela běžná klausule, nemusel pan zahraniční ministr dobývat nových úspěchů v Haagu v otázce pozemkové reformy. Nikdy ta věc by tam nebyla vůbec vznikla. Rozsudek praví dále: "Sleduje řízení meritorně, tento tribunál může podobně s výhodou zkoumati otázku, zdali maďarští příslušníci mohou žádati preferenční zacházení oproti čsl. příslušníkům, anebo jestli rovnocennost v zacházení tvoří mez jejich práv." Jinými slovy: Neměli-li maďarští příslušníci míti určitá privilegia a daleko větší práva než příslušníci českoslovenští. Jest otázka vzhledem k nešťastné stylisaci ustanovení mírových smluv, zdali nenastane situace, kdy klesneme na stát druhé a třetí třídy, kde cizí příslušníci mají daleko větší výhody než domácí, nenastane-li situace, kde v mezinárodním světě v tomto směru neocitneme se někde na úrovni nějaké černošské Haiti anebo Sant Dominga. (Hlasy: Čína!) Čína se toho už zbavuje a zbavila se toho také na naše útraty, poněvadž naši chtěli smlouvu na základě parity a nemají jí dodnes. O tom mají v zahraničním ministerstvu ode mne na tucty telegramů.

Máte jiné věci. Pozorujte na příklad, co se děje za hranicemi v otázce revise hranic. Každé chvíle setkáváte se s určitými projevy, které alespoň, pokud jde o zahraniční veřejnost, mohly by buditi dojem, že jsme ochotni přistoupiti na revisi hranic. Ve svém jednání v tomto ohledu některé ty interviewy byly dementovány, jiné ne, podle toho, byly-li kde uveřejněny. Pan ministr nepamatuje dostatečně, že mravně i podle zákona má jeho moc určité meze, když už tak někdy o této otázce revise hranic a dohodě se mluví - a v zahraničí se velmi mnoho o ní mluvilo, dám ukázky - měl by pamatovati na to, co lidé se zabezpečenými dnes historickými jmény několikráte řekli. Je dobře takové věci někdy zacitovati.

Bryce, o jehož autoritě jistě nikde nebude nejmenší pochyby, v posledním svém díle o mezinárodních otázkách právě se o tom zmiňuje a praví: "Vládcové států v jistém smyslu jsou zástupci a důvěrníci (trustu), jednající jménem lidu a nejsou oprávněni překročiti autoritu, kterou jim lid svěřil. Nemohou na příklad býti ženerosní s tím, co není jejich, jako jednotlivec může býti ženerosní se svým majetkem."

Bryce v téže knize cituje rozhovor s Gladstonem, jenž mu kdysi řekl: "Jako soukromník z důvodů štědrosti a liberálnosti mohu učiniti věci, jimž podobných nesmím se dopustiti jako ministr na útraty národa, protože nejsem si jist, že jednám v mezích autority, kterou mi občané svěřili. Chci-li jíti dále, je na mně, abych se poradil s parlamentem a dosáhl jeho zmocnění."

Myslím, že ani nejvřelejší stoupenci pana ministra nepoprou, že Gladstone byl veliký člověk a že snese srovnání s panem Eduardem Benešem. Ten Gladstone, když si nebyl jist se svou pravomocí, šel k parlamentu. Zeptejte se, kolikráte si pan ministr vyžádal informací nebo direktiv zahraničního výboru, který má zaručovati kontinuitu zahraničními politiky - ta je zaručována ne ministry, nýbrž výborem ve Francii a jinde. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) Zeptejte se, kolikráte se radil s odpovědnými zástupci tohoto parlamentu. Vždy a po každé jste byli stavěni před hotovou věc a budete stavěni na dále, dokud potrvá dnešní mocenský stav.

Je zajímavo, jaké je stanovisko pana ministra v té otázce revise hranic. Mám článek, který byl uveřejněn před časem - ale na jehož aktuálnosti nic se nemění - z "New York Times" z 11. listopadu 1923. Psala jej Anne Hare Mc Cormick a povídá v něm:

"Při urovnání těšínského pohraničního sporu s Polskem byl dr Beneš prudce napaden nacionalistickým tiskem vlastní země, protože překročil svou pravomoc ve svém kompromisu s Poláky. Jeho vysvětlení, že životní zájmy, jsouce zabezpečeny, pevné a stálé hranice a konec sporů jsou důležitější než několik mil více nebo méně území, nelíbilo se nacionalistické náladě a neskončilo všechny pohraniční spory mezi Poláky a Čechy, ale ukazuje to povahu jeho státnictví" - pan ministr za hranicemi byl chválen, poněvadž mu nezáleželo na několika těch mil - "a vysvětluje, proč úzkostliví diplomaté sousedních států jsou nakloněni věřiti jeho zahraniční politice a tuto obdivovati." Proč ne? Obdiv zahraniční politiky, která za hranicemi stále ustupuje, stále dělá koncese, která nikdy nikomu za hranicemi neřekne "ne." Je přirozeno, že za hranicemi takového zahraničního ministra si velmi přejí.

Za hranicemi vůbec, slavná sněmovno, bylo až příliš často uvažováno o některých projevech, jichž pravdivosti - a to zde výslovně konstatuji - nevěřím. Já nevěřím, že někteří naši ústavní činitelé mohli učiniti projevy, které jsou jim přisuzovány. Nevěřím, že je učinili, a uvádím-li je v této souvislosti, činím tak jen proto, abych ukázal, že naše zahraniční ministerstvo nedovedlo tyto výroky vysvětliti, uvésti na pravou míru a jmenovitě konstatovati, že takovým způsobem mluveno nebylo, protože mluveno býti nemohlo.

Uvedu příklady: Oskar Jászi, známý maďarský státník, dnes profesor na jedné z amerických universit, napsal ve "Foreign affairs", velkém sborníku věnovaném otázkám zahraniční politiky, v prosinci 1923: "President Masaryk z Československa na příklad nejosvícenější a nejhumánnější státník Evropy - řekl mi při několika příležitostech, a od té doby opakoval svůj výrok známému novináři budapeštskému, že kdyby v Maďarsku byla zřízena demokratická vláda, o jejíž loyálnosti a mírumilovnosti by nemohlo býti pochybností, československý národ by byl nakloněn spontánně podniknouti krok ve směru spravedlivější a rovnocennější znovuúpravy hranic." (Slyšte!)

Dámy a pánové! Tento výrok měl býti zahraničním ministerstvem ihned popřen, poněvadž není možno, aby byl učiněn ústavním činitelem a poněvadž není možno, abychom my nějakou domnělou nebo skutečnou demokracii v Maďarsku vykupovali slovenským územím. (Tak jest!)

Byly učiněny jiné velmi nešťastné projevy za hranicemi, projevy velmi nebezpečné a velmi škodlivé. Mám zde ty dokumenty vedle řady jiných věcí. Na příklad John Crane, tehdy americký sekretář pana presidenta, jemuž byla pod tímto titulem dělána reklama, uveřejnil v "Atlantic Monthly" v únoru 1924 článek, kde napsal mezi jiným: "Každý hledí toužebně vstříc dalekosáhlé revisi mírových smluv, ale spojenečtí vůdcové vědí, že dosud nepřišla doba k jednání v tomto znepokojujícím směru. Podrážděné, vybičované pocity, způsobené hroznou hysterií válečných zkušeností, musí napřed zmizet, aby nastala možnost spravedlivé, konstruktivní a společné práce." Člověk vydávající se za sekretáře pana presidenta, přicházející z Prahy, píše takto v jednom z nejodpovědnějších amerických měsíčníků. Domníváte se, velectění, že to neviděli na legacích v zahraničních ministerstvech, že si z toho nedělali docela nesprávné dedukce o stanovisku československého národa?

Pan Crane pravil v témže článku na jiném místě: "Ve východním Československu jest více než 600.000 Maďarů. Ze strategických důvodů železničních bylo nutno zahrnouti v novém Slovensku tři železniční centrální body na ryze maďarském území. Někdy, až pražská vláda provede svůj železniční program, tato 3 strategická centra, úmyslně vytvořená starým Maďarskem, ztratí svou životní důležitost, a dlužno doufati, že se pak nová úprava obyvatelstva octne na denním pořadu"; jinými slovy, pan Crane doporučoval zase revisi hranic na útraty Slovenska. To jsou ukázky některých našich úspěchů, o nichž se u nás mluví.

Pan zahraniční ministr nedovede stále zapomínati na své nešťastné děcko, kterému se říká ženevský protokol. Ti druzí pánové, MacDonald a Herriot, už se tak mnoho k němu nehlásí, ale pan zahraniční ministr, který se často k němu vrací, nemůže se smířiti s tím, že my jsme byli jedinou zemí, která tento protokol ratifikovala, a nemůže se smířiti s tím, že to ztroskotalo. Ještě tu a tam, ač poněkud stydlivě, mluví o tom jako o úspěchu.

Ve skutečnosti celá historie ženevského protokolu ukazuje několik věcí, ale hlavně neznalost světových poměrů se strany p. ministra zahraničí, poněvadž téměř každý laik věděl, že anglická dominia nikdy nepřistoupí na ratifikaci ženevského protokolu, poněvadž by jim to ukládalo závazky v Evropě, které by nechtěla plniti a jimiž by nechtěla býti vázána.

Mám zajímavou vzpomínku. Pokud vím, je pan kol. Moudrý členem tohoto Národního shromáždění - náhodou jej neznám osobně. Já si málokdy troufám na politické proroctví, ale tehdy, než protokol byl zamítnut, napsal jsem serii článků o té věci do plzeňského "Česského deníku" a upozornil jsem, že ratifikován nebude pro odpor anglických dominií - a "Český směr" p. kol. Moudrého řekl, že to psal nějaký ignorant, člověk, který tomu nerozumí. Do 2 měsíců byl protokol zamítnut. Byl nešťastný už také proto, že ukládal sankce, pro které mezinárodní život dosud není připraven. Vůbec otázka sankcí také p. ministru velmi mnoho unikala a neznal na př. zkušenost Ameriky, jak tam, když se jednalo o sankce proti jednotlivým státům, celá věc padla, poněvadž donucovací prostředky vůči státům znamenají válku. A tito pacifisté v Ženevě nedovedli chápati, že zatím co mluví o míru, připravují nové boje a nové války v ještě větším měřítku.

Je zajímavý vznik toho protokolu. Hlavním otcem protokolu je v Americe známý profesor kolumbijské university Shotwell, kterého lidé zrovna vážně nebéřou. Je zajímavé, že tento pán, než přijel do Ženevy a než získal pro své plány pány v Ženevě, přijel na konferenci do Williamstownu, kde mu to, co předložil, bylo tak rozcupováno, že odtamtud odcházel se slzami v očích. Velicí státníci v Ženevě pokládali to za projev veřejného mínění, ale celá Amerika se p. profesorovi smála. Pánové by měli pamatovati, co řekl velký anglický znalec mezinárodního práva T. G. Lawrence o tvoření mezinárodních institucí. Profesoři tohoto typu nechápou pravdivost jeho výroku v díle "Essay on The Evolution of Peace" (1884), když ukazuje, že nové mezinárodní instituce nelze tvořiti najednou, jako lze vyráběti zboží, nýbrž že rostou pozvolna podle okolností a příležitosti. Lawrence výslovně praví: "Dokud její potřeba není všeobecně pociťována, žádná komplikovaná mašinerie, vymyšlená filosofy v jejich pracovnách, nemá nejmenší naděje na přijetí nebo na úspěšné působení, kdyby přijata byla."

Jak vypadá ve skutečnosti ženevský protokol? Mluví se u nás ještě pořád, že prý Locarno bylo velikým úspěchem. Slavná sněmovno, kde je jaký úspěch? Německo Locarnem akceptuje úpravu hranic na svém západě snad po prvé od slavné smlouvy verdenské z r. 843; snad tam jest tato otázka definitivně urovnána. Ale na východě neakceptuje úpravu, naopak tam přijímá jen arbitráž, či jinými slovy, jasně prohlašovalo, že pokud jde o východní situaci, není spokojeno a definitivní akceptování mírových smluv odmítá. Mírové smlouvy - a přes to mají platnost mezinárodní - byly Německu ovšem vnuceny. Německo akceptovalo tyto smlouvy Locarnem, pokud jde o západní úpravu, nikoli však o východní; a to ohrožuje Polsko a i nás.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP