Středa 19. února 1930

A domníváte-li se, pánové, že je to můj osobní názor, já vám zase předložím citát - bohužel v dnešních poměrech člověk musí velmi často citovati, poněvadž jinak to nejde. O Locarnu praví Pearce Higgins v "International Law and Relations" na str. 114: "Ač Německo bylo připraveno přijmouti teritoriální status quo, vznikající z jeho západních hranic, nepřistoupilo na žádné podobné garancie na východě." (Slyšte!)

Tedy žádné garancie na východě a žádné akceptování úpravy pařížské, a při tom se u nás mluvilo o úspěchu. My jsme dostali papírovou arbitráž, která se osvědčuje v případech menší důležitosti, ale ještě nikdy se neosvědčila, když šlo o životní základní zájmy státu. Zde je několik ukázek.

Chtěl bych vám, slavná sněmovno, ukázati ještě některé jiné věci, na př., jak vypadá naše zastoupení za hranicemi. Jaký jest úkol zastoupení za hranicemi? Získávati přátele státu, hájiti jeho zájem obchodní a jiné. Je to velmi odpovědné postavení. Mne by na př. zajímalo, kdyby nám pan ministr jednou pověděl, co se dálo v anglosaských zemích proti maďarské propagandě. Když jsem posledně odjížděl z Ameriky a jednalo se mnou Sdružení pro mezinárodní politiku o přednáškách a řekl jsem jim, že mně nebude možno tam přednášeti, víte co mi řekli? "Vždyť sem příští rok přijíždí celá tlupa Maďarů a musí tu býti český člověk, který by přednášel s vašeho stanoviska." Táži se, kdo tam je s naší strany, aby čelil těm Maďarům? Nedávno tam byl člen maďarského nejvyššího soudu, člen smíšeného maďarského soudu a komise de Boer, který tam dělá smělou propagandu, poněvadž mu nikdo nemůže upříti schopnost a vzdělání. A co děláme my?

Poněvadž se dělá propaganda osobní, ale nikoliv propaganda státu, dochází velmi často k velmi nešťastným projevům se strany našich diplomatických zástupců. Já sáhnu k jednomu, a ten je tak trapný, že k němu sahám s jistým váháním, ale tento projev má svůj význam.

Americký spisovatel, který nese velmi libozvučné jméno, Isaac Marcossen, uveřejnil v "Saturday Evening Postu" velmi obšírný článek o Československu, doprovázený ilustracemi. "Saturday Evening Post" je časopis, který má 3 miliony, ne čtenářů, nýbrž předplatitelů. A tam mezi jiným sděluje pan Marcossen výrok pana Jana Masaryka, tehdy už diplomatického zástupce, který v podstatě zněl takto - já jsem to tehdy komentoval, a nemělo to zde zapadnouti: "Co chcete s těmi Slováky, když Slovák nezná rozdílu mezi automobilem a autonomií?" (Výkřiky.) Tak vypadá naše zahraniční propaganda v některých směrech! Snad to myslil p. Jan Masaryk, jak u něho často bývá, jako věc vtipu. Ale se žurnalisty se takovým způsobem nevtipkuje.

A máte jiné věci: naprostou neznalost diplomatických forem, naprosté nepřizpůsobení se poměrům v určitých zemích, na př. . . . (Posl. dr Stránský: Jaké máte důkazy?) Ale tož, pánové, o důkazech nepotřebujete pochybovati. (Posl. dr Stránský: Jak se ten váš Izák jmenuje?) Isaac Marcossen! Velmi známý, pane kolego, já vám to docela vyslabikuji: Marcossen. (Posl. dr Stránský: Tak Jan Masaryk nemluvil o Slovácích, vy jenom skandalisujete, pane doktore!) Pan Jan Masaryk si to měl vyříditi s americkým žurnalistou a ne se mou. (Posl. dr Stránský: Masaryk je Slovák a nemluvil takto o Slovácích!) No, já znám p. Jana Masaryka poněkud lépe než vy! (Hlasy: Znáte Stříbrného a ne Jana Masaryka!) Pane kolego, tento interview byl uveřejněn, jak já říkám.

Ale půjdeme dále. (Posl. Pik: Snad je to citát z "Příšerného Večerníka"?) - Ten vydávají v Hybernské 7. (Posl. dr Stránský: To je bývalý vyslanec a takové historky sem nosí!) Bývalý vyslanec, který se staral o svůj stát, vyslanec, kterému takovéto věci nemohl nikdo vytknouti. (Hlasy: Nechte Stříbrnému takové věci!) To je otázka našeho diplomatického zastoupení, pane kolego, o těchto otázkách je nutno mluviti. Neskandalisuje ten, který tyto věci přibíjí, nýbrž ten, který je tropí. (Výborně! - Potlesk.)

Uvedu vám jiný případ. (Čujme!) A budu zase jmenovati. Vyslancem v Americe byl p. Zdeněk Fierlinger, jinak docela hodný hoch, nemám naprosto žádného důvodu nějak na něj útočiti, tak jako neútočím na Jana Masaryka, já jsem prostě konstatoval určité věci. . . (Posl. dr Stránský: Jen skandalisujete!) Ano, jestli pravda je skandalisováním, tak budeme skandalisovati. Pan Fierlinger své doby dovedl napsati kritiku a odsouzení amerického senátu v českoamerickém listu - věc, kterou žádný diplomat si nesmí dovoliti, která je naprosto nepřípustná, o které americký zahraniční úřad věděl, a kdybychom měli politický význam pro Ameriku, tak podle mého přesvědčení by ten pán obdržel své průvodní listy zpět. Tak to vypadá za hranicemi.

Pánové nedovedli udělati řadu jiných věcí. Když je možno, aby pan zahraniční ministr sám poslal kabelogram k vítěznému výsledku voleb, jako to udělal, a nepochopil, že jásat nad výsledkem voleb nesmí zahraniční státník, ten že by mohl gratulovati k nastolení, pak se, pánové, nedivte, že také pánové na vyslaneckých posicích dělají takové chyby. (Posl. Stříbrný: To je jeho zvyk, on se vždy plete do vnitřní politiky!) To udělal právě Hooverovi; ten nedal kabelogram ani veřejnosti, byl uveřejněn konsulátem a teprve potom přibit námi jako netaktní, nemožná věc. Pánové nedovedou obhájiti stát, kde toho je třeba.

Ale uvedu zase jiný případ, když mluvíte o skandalisování. Své doby vypověděl Savinkov před sovětským soudem nemožné věci o presidentu Masarykovi, o dávání peněz, proti určitému postupu proti bolševickým vůdcům. Zde bylo řečeno, že prý Klecanda nemohl peníze vyúčtovati. Když jsem dostal do ruky otisk protokolu bolševických soudů, zjistil jsem, že tato episoda, uvedená Savinkovem před sovětským soudem, je podle něho kladena do doby, kdy Klecanda už 2 měsíce ležel ve svém hrobě v Omsku. Pánové nedovedli obhájiti ani presidenta, ani mrtvého revolučního hrdinu. A vy, kteří mluvíte o osobních důvodech, musíte mně dovoliti konstatovati, že jsem to musil býti já, který v americkém tisku obhájil presidenta, který zaujal vůči mně určité stanovisko, poněvadž mně šlo o ten stát, a z důvodů státních, z lásky k tomu státu mluvil jsem zde tak jako mluvím. Podobně jsem obhájil Beneše r. 1924 na konferenci ve Williamstownu. Mám svůj názor, ale tam náhodou ten Maďar nemluvil pravdu. Potom, že jsem osobní!

Ale jest řada jiných otázek, které souvisí s naší vnitřní politikou stranickou, ale mají svůj význam také s ohledem na naši mezinárodní posici. Na př. co se stalo při tvoření vlády? Největší slovenská strana byla z vlády vypuzena, kdežto Němci jsou ve vládě. Domníváte se, pánové, že to nemá svůj význam pro zahraničí? Domníváte se, že snad tyto věci nejsou za hranicemi pozorovány a že jinak se hledí na stát česko-německý a jinak na stát s čsl. národní vládou? To je přece vyložené. Já jsem prost jakékoli národnostní nenávisti. Kdo žil dlouho v cizině, snadno se jí zbaví, ačkoli si zachovává národní hrdost, kterou vy, tak zv. pokrokoví pánové, nazýváte nacionalismem. (Výborně! - Posl. Procházka: Pane doktore, to je subjektivní dojem!) To je zkušenost všech zahraničních Čechů a všech hraničářů, pane kolego, ti jsou také vřelejší ve svém národním cítění. (Posl. Procházka: Musil byste tam 30 let pracovat, jako já!) Já jsem působil za těžších okolností. Je samozřejmé, že jest jiné hledisko na zahraniční politiku u nás, než je hledisko našich lidí. Za dnešních okolností padá velmi na váhu, jsme-li pokládáni za spolehlivého spojence nebo ne. Myslíte, že ve Francii, jediném to spojenci z velmocí, který nám zbyl, nevidí, že státu věrní Slováci jsou odpuzováni, ale že ve vládě jsou Němci, jichž poměr vůči státu v nejlepším případě je jenom korektní?

Pánové, to má svůj význam za hranicemi, a vůbec celý ten problém slovenský není moudře řešen. (Posl. Hlinka: Čujme o tom probléme!) Znám ze zkušenosti velmi dobře Slováky. Se Slováky je možno vždy se dohodnouti, ale je nutno s nimi jednati čestně, sednouti si s nimi ke stolu, pohovořiti, podebatovati, a ne je tak velkopansky odbývati. (Výkřiky poslanců slovenské strany ľudové.) Já ukazuji na způsob, jakým je odbývána tak zv. pittsburská dohoda. (Výkřiky: Čujme o tom!) Já jsem v té věci byl apostrofován zde panem dr Hlinkou, některé listy měly strach, že povedu tažení proti jednotě. Buďte bez starosti, já jsem stál u kolébky tohoto státu, zatím co mnozí z vás, i zde v parlamentě se nacházející, byli v ústraní. A já bych neudělal nejmenší, co by mohlo tomu státu ublížiti. Ale šířiti zprávy o pittsburské dohodě, že je to falsum, je nevěcné, není to správné a neodpovídá to historické pravdě. Tyto věci je nutno pověděti. Pittsburská dohoda - o meritu se zmíním později - byla podepsána za okolností, při kterých jsem byl, já dokonce vidím, jak ten koncept byl přinesen, a já jsem před ním varoval (Posl. Hlinka: Kto ho písal?), já se pamatuji na tu scénu, že byl přinesen koncept, pan prof. Masaryk jej vzal v Elk Hall na lavici, tam udělal některé změny a pak podepsal. (Výkřiky: To je falsifikát!) Nikdo netvrdí, že ten text je falešný, ten text je správný. Kým byl podepsán? Námi všemi. Ale konstatuji výslovně znovu, že jsem tehdy měl určité námitky také proti washingtonské deklaraci. Viděl jsem v tom zasahování do práv národa. My za hranicemi jsme si vždycky ovšem představovali stát jako jistý druh federativního útvaru a námitek tehdy celkem proti tomu nebylo. Mně bylo to částí juristického stanoviska, že nemáme práva za hranicemi tyto věci dělati, (Posl. Hlinka: Národ doma!) ano národ doma, ale když bylo podepisováno, podepsali jsme. Ostatně celý text je autentický. Hledíte jej zeslabiti tvrzením, že jej podepsali také američtí občané. Ne všichni, kteří se podepsali, byli američtí občané. A proč najednou to rozlišování? Pak by neměly platnosti také dokumenty podepsané Štefánikem, poněvadž byl francouzským občanem. (Potlesk poslanců slovenské strany ľudové.) Či snad americké občanství je méně cenné než francouzské? Ostatně Slovenská liga ve svém memorandu z r. 1923 prohlašuje, že tento dokument byl znovu potvrzen 14. listopadu 1918. Abyste se pánové nedomnívali, že tyto věci říkám z důvodů politické oportunity, upozorňuji vás na jednu věc, že tyto věci jsem řekl již v knize, kterou tu mám (ukazuje). Byla napsána r. 1922 a publikována r. 1926. Co tam je, nikdy nebylo dementováno a nemůže býti dementováno, poněvadž, co říkám zde, zkontroloval jsem si s jiným podepisovatelem pittsburské dohody, který právě teď v republice je. Není to falsum, poněvadž někteří se dodatečně podepsali, jak se tvrdí. V prvé řadě ti lidé měli k tomu právo. Když podepíši dodatečně směnku, přejímám dodatečně závazek, ale nestává se z ní falsum.

Nebo se říká, že to bylo podepsáno ve svátek. (Výkřiky.) První přišel s tím pan dr Šrobár. On nezná americké zákonodárství, to se týká pouze smluv soukromých, ale nikoliv smluv takovéto povahy. (Posl. dr Stránský: Vy tři jste pro úpravu slovenské otázky na základě pittsburské dohody?) K tomu přijdu, pane kolego. Tomu se také nevyhnu. Řeknu vám své osobní stanovisko. Prozatím vykládám historická fakta. Věc hledí se zeslabiti tvrzením, že stanovy Slovenské ligy byly schváleny r. 1919. Pokládám zde za svoji povinnost zastati se velké slovenské revoluční organisace (Potlesk poslanců slovenské strany ľudové.), poněvadž tato organisace, vzniklá r. 1913, vykonala mnoho proti maďarisaci, posílala mnoho peněz, existovala za války, my jsme s ní spolupracovali. Amerika není stát policejní, nezná vůbec pojmu schvalování stanov. Dovedu si představiti, co se stalo. Nanejvýše to, že se dali inkorporovati. To je tak, jako zápis do obchodního rejstříku, aby odpovědnost jednotlivých členů byla omezena. Ale schvalování stanov v Americe není třeba, tohoto pojmu americké zákonodárství nezná.

Padla zde otázka a já ji zodpovím. Říkám však zase, že jen za sebe a za nikoho jiného. (Posl. dr Stránský: Já se ptal: Vy tři?) Já, pane kolego, odpovídám za sebe a myslím, že to musí stačiti, poněvadž jsme o této věci nemohli jednati. Já se nikdy ničemu nevyhýbám, a co jsem řekl, jsou politická fakta. Jde o historickou pravdu v těchto otázkách. Jde o to, aby nebyly tvořeny legendy a aby národ znal pravdu.

Tedy stanovisko vůči Slovensku. Věřím v naprostou jednotu státní. Já bych nevěřil právě v zájmu Slováků v autonomii legislativní. (Čujme!) Počkejte, až dopovím. Ale pojem autonomie legislativní by musil býti vymezen. O té věci je možno s bratry Slováky jistě upřímně jednati. Žádný Slovák nebude chtíti, aby na př. bylo jiné vojenství na Slovensku a jiné zde. Žádný Slovák nebude chtíti, poněvadž by to poškozovalo zájmy slovenských obchodníků, aby tam bylo jiné obchodní zákonodárství, řekněme na př. směnečné, poněvadž by škodili svým obchodníkům. Ty věci jsou otázkou dohody. Já jsem pro to, abychom mluvili o těchto otázkách, ne abychom to odbývali výmluvami.

Pánové, vy se dovedete dohodnouti s Němci, vy s nimi jednáte a nedovedete se dohodnouti s bratry Slováky. (Potlesk.) O těch otázkách je možno jednati. Tedy bylo by vždy možno si sednouti. Pánové, zde máte docela jasně precizováno stanovisko. Myslím, že jsem odpověděl i k vaší spokojenosti, pane kol. dr Stránský.

Tedy když mluvím o té slovanské politice: My ji neděláme vůbec, my ji neděláme ani uvnitř, ani jinak. Já bych chtěl k tomu dodati, co jsem řekl již dříve: Autonomie legislativní a správní jsou dvě různé věci. Pokládám na př. za chybu, že byla rušena kontinuita českých historických zemí. To jsem pokládal za chybu. Téhož názoru jsou i jiní čeští lidé, na př. prof. dr Boh. Baxa, který vyslovoval se pro autonomii správní. Myslíte, že se Slováky by se nedalo na základě autonomie správní jednati? Myslíte, že by to byla chyba? (Posl. dr Stránský: Dosud ne!) Pardon, já mám s nimi jiné zkušenosti. Tedy jednat by nesporně bylo možno a autonomie správní možná je a je v zájmu celého státu, poněvadž přílišná centralisace je vždy chybou. Přílišná centralisace škodí i dnes a je docela moudré, že Nejvyšší soud nalézá se v Brně. Pánové, my nesmíme napodobovati ve svém ústrojí správním přílišnou francouzskou centralisaci. Neslouží to ani Francii. My jsme měli zachovati jistou samosprávu zemí, práva samosprávy měla by býti co nejširší již k vůli výchově národa, poněvadž z těch samosprávných korporací by měli vycházeti poslanci a členové ministerské rady s určitými zkušenostmi a znalostmi. (Výkřiky.) Se Slováky se dá mluviti.

Ale je tu nutnost slovanské politiky. My ji neděláme ani v jiném ohledu. Celá naše zahraniční politika nedovedla najíti na př. vřelý poměr k Polákům. (Výkřiky posl. dr Stránského.) Nedovedla, pane kolego, naopak já jsem na to nedávno upozorňoval. (Posl. dr Stránský: A což pak ta věc s Těšínskem?) Pardon, to není nijak v rozporu, poněvadž tehdy se o tom dalo mluviti a nemusilo se ustupovati. Přátelství nezískáme věčným ustupováním, ale nepřátelství se získá nesprávnými interviewy. K Polákům musíme najíti dobrý poměr, poněvadž to jsou naši nejbližší sousedé. Naše politika to však nehledá. Ta se utápí ve fantasii o Panevropě. Že je nutno, aby byla pokud možno nejtěsnější součinnost s Francií, to je samozřejmé, ale ta závisí ve velké míře na našem poměru vůči Polákům a do značné míry na politice vnitřní.

Ta kapitola o politice vnitřní není daleko vyčerpána, ale vy můžete souhlasiti nebo nesouhlasiti. Já jsem vám snesl celou řadu fakt, která ukazují, proč není možno bez ohledu na jakékoliv jiné důvody, abychom šli jinak proti režimu, který neosvědčuje se v zahraniční politice, který doma přináší jen rozvrat a zmatek. (Potlesk.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP