Čtvrtek 1. prosince 1927

Posl. Kopasz: Rozpočet Československej republiky na r. 1928 je dôkazom utlačujúcej politiky proletariátu dnešnou vládnucou buržoáziou tohoto štátu. Minister financií dosiahol rovnováhy rozpočtu tým, že na položke válečných poškodencov opäť o 81/2 mil. Kč menej preliminuje, ako sa predošlého roku vo skutočnosti na týchto vyplatilo.

Zakiaľ iné ministerstvá, ako ministerstvo nár. obrany, ministerstvo vnútra, ministerstvo zahraničia prekročujú svoje rozpočty s roka na rok o ťažké miliony, zatiaľ ministerstvo soc. pečlivosti každý rok menej vydá na vál. poškodencov, ako je vo skutočnosti preliminované. Od r. 1919 do konca r. 1926 bolo pre vál. poškodencov preliminované 4.418,335.441 Kč, kdežto vo skutočnosti bolo vyplatené len 3.703,312.279 Kč, takto sa teda usporilo 715,023.162 Kč.

Podľa štatistiky, vydanej ministrom soc. pečlivosti, máme válečných poškodencov 917.535, pravda táto štatistika neodpovedá skutočnosti, lebo veď sú ešte tisíce invalidov. vdov, sirôt a prestárlych starých rodičov, ktorí následkom špatného publikovania ohľadom prihlášok nemali možnosť sa prihlásiť, takže keďby všetci boli v evidencii vedení, ktorí sú skutočne váleční poškodenci, dosiahol by tento počet vyše milion. Dôchodok vypláca sa ale len 492.582 poškodencom, takže 429.953 váleč. poškodencov je, ktorí vôbec podporu nedostávajú.

Na ministerstvo nár. obrany, tedy na militarizmus, za túto dobu vydalo sa 18 miliárd 541 milionov a na ruských kontrarevolucionárov 490 mil. Kč, vzdor tomu, že ani jeden halier nebol v rozpočtoch na týchto emigrantov preliminovaný. Teda sa nečudujme, prečo válečným poškodencom nevyplatil sa aspoň ten obnos, ktorý bol v rozpočte preliminovaný.

Dnešným vládnym činiteľom je ešte i tento obnos privysoký a preto volajú so všetkých strán po nových revíziách. Veď už minulého roku pri prejednávaní rozpočtu na rok 1927 minister financií dr Engliš dňa 14. októbra vo svojom expozé volal po nových prehliadkach válečných poškodencov. V Československu ešte nebola ani riadne vybudovaná soc. pečlivosť a už sa odbúrava. Je to ovšem pochopiteľné. Po skončení svetovej vojny ľud utrápený, rozhorčený ohrozoval moc kapitalizmu, meštiaci v strachu sľubovali vo svojej tlači, že to bola vojna posledná, že už ku žiadnej inej vojne nedôjde. Našly sa massy dôverčivých, ktoré týmto sľubom verily. Prečo sľubovali meštiaci, že už žiadnej vojny nebude? Ľud v zázemí trpel veľkú biedu a demoralizované armády valily sa z bojíšť do svojich domovov. V Rusku bola už vtedy celý rok vláda sovietov. Bolo nebezpečie, že západo-europský proletariát bude nasledovať príklad svojich ruských bratov a smetie všetkých vinníkov svetovej vojny, ako aj ich nástroje a vezme vládu sám do rúk. Preto sa meštiaci odhodlali k obetiam a ústupkom, aby získali času. Označili za pravých vinníkov vojny panovníkov, zbavili ich trónov a dokazovali, že oni jediní zapríčinili veľké vraždenie ľudstva a že meštiaci nenesú na vzniku a vedení vojny žiadnej viny. Naivné massy uverily tomuto tvrdeniu a spokojily sa tým, že panovníci niektorých štátov boli sosadení a ich rodiny vypovedané, za to ale bola im vymeraná mnohomilionová penzia. Dôvera pracujúceho ľudu je však zklamaná, lebo veril, že odstránením niekoľko osôb a rodín bude zaručený svetový mier. Pri tom zabudol na to, že nezáleží na forme vlády, ale na podstate vlády, že štát kapitalistický, či už má na svojom špici potentáta z božej milosti alebo prezidenta, voleného meštiackym parlamentom, zostáva v podstate tiež len tým útvarom a nemôže robiť žiadnu inú politiku než imperialistickú. Dnes vo väčšine štátov europských nemáme už korunovaných potentátov, osudy štátov a národov riadené sú výhradne a jedine meštiackymi diplomaty a po deviati rokoch od skončenia svetovej vojny vidíme, že opäť nastáva tá istá situácia ako r. 1914. Najlepším dôkazom toho je to horečné zbrojenie. Prezident Masaryk sa síce vyslovil, že v dohľadnej dobe vojny nebude, ale my tomu neveríme. Keby slová prezidenta Masaryka maly byť pravdivými, tak by rozpočet Československa musel celkom inak vypadať, a síce to, čo je preliminované na militarizmus, malo by sa dať pre válečných poškodencov a na sociálne ciele tohoto štátu. Vtedy by sme uverili v hlásanú mierumilovnosť. Čomu sme ale boli posledné roky svedkami, dokazuje, že sa stále zbrojí a válčí, veď bola už nová válka grécko-turecká, pri ktorej si navzájom rozbíjali hlavy proletári týchto dvoch štátov balkánskych na komando kapitalistov parížskych a londýnskych. Tiež sme videli spoločnú výpravu republikánskeho Francúzska a kráľovského Španielska proti Rifanom v Maroku. Súčasne s touto výpravou snažili sa kapitalistickí finančníci zaniesť Druzom v Syrii západo-europskú civilizáciu pomocou bômb, obrnených tankov a otravných plynov. Teraz počúvame najnovšie poplašne zprávy o vojne poľsko-litevskej. Môžeme teda veriť v trvalý mier? Veď i u nás sa stávajú na miesto škôl kasárne, na miesto sirotincov árešty.

Vo finančnom zákone na str. 214 čítame, že koľko kasárieň sa postavilo a koľko sa ich v budúcnosti postaviť má. Tiež tam čítame, že treba vybudovať skladištia pre drahocenný vojenský letecký materiál.

V republike máme podľa štatistiky ministra soc. pečlivosti 326.728 sirotkov, ale darmo hľadáme položku v rozpočte, ktorá by bola preliminovaná na sirotince a na útulne pre válečných poškodencov. Máme síce sirotinec, ale tento museli vybudovať váleční poškodenci zo svojich prostriedkov. Štát s týmto nemá nič spoločného. Sú síce tri štátne domovy v republike pre válečných poškodencov, a to v Pohoreliciach, v Kochanovciach a v Kovárcoch, ale v týchto chovanci musia na seba zarábať, ba zaiste z týchto má ešte štát i osoh.

Družina válečných poškodencov už v roku 1923 vydala pamätný spis, v ktorom dôtklive upozorňovala vládnych činiteľov na dôsledky, ktoré sa dnes už zjavujú. Žiadala v prvom rade postavenie štátnych sirotincov s poukazom, že pozdejšie budú musieť sa stavať nie sirotince, ale árešty. Minister spravedlnosti to v rozpočtovom výbore už i prezradil, že je viac zločinov páchané ako bolo predtým a sľubuje ďalšie stavby áreštov miesto škôl. Váleční poškodenci sú považovaní za zbytočný starý inventár, ktorý následkom neupotrebenia je vhodený do starého haraburdia. V Karlíne je t. zv. invalidovňa, ale pomaly z nej všetkých invalidov povyhadzujú a urobia prednosť starému vojenskému haraburdiu, kanónom, puškám a pištoľám.

Na ktorú stranu sa obrátime, všade sú váleční poškodenci odstrkovaní dnešným vládnucim režimom. V republike máme na pr. 43.000 trafičných licencií, a ačpráve je výnos, že tieto majú byť obsadené válečnými poškodencami, dnes v 10. roku trvania republiky majú váleční poškodenci v rukách 18.000 trafík a 25.000 je ešte v rukách starých držiteľov. Keď sa válečný poškodenec uchádza o pridelenie trafičnej licencie, tak prv, nežli jú dostane, musí sa zrieknuť svojej renty vopred, to je najnovšia metoda sporivosti. Keď žiada válečný poškodenec pôžičku na zariadenie dajakej živnosti, tak ho zatiaľ prehliadajú, zakiaľ ho neurobia zdravým alebo menej procentným práceschopnosti, takže následkom toho nemôže dostať pôžitky. Beda tomu invalidovi, ktorý zarobil o pár korún viac, ako predpisuje hranica príjmová, hneď ho vláčia po súdoch a musí obnos vrátiť, a keď ho nemá, tak mu predajú poslednú perinu moc razy pre pár korún.

Válečným poškodencom boly sľúbené tiež kinolicencie. Ale tieto kinolicencie dostávajú váleční poškodenci len v tých miestach, kde sa to už ani jednému súkromníkovi nevypláca.

Dôkazom toho, ako sa teraz s válečnými poškodenci zachádza, bol prípad v nedeľu v Bratislave. Váleční poškodenci si svolali verejný tábor ľudu, kde chceli manifestovať proti zhoršeniu zákona o válečných poškodencoch. Miestnosť bola zaistená v kine Urania, ktoré patrí jednému alebo dvom spoločníkom, lebo je to komanditná spoločnosť, ktorá má viac kinolicencií. Ale následkom toho, že o 10. hodine mala tam byť detská prednáška, prez to, že bola treskutá zima, týchto válečných poškodencov do miestnosti nepustili. Nielen že sa im licencia nepovolí, ale nemôžu sa ísť ani do tých miestností ohriať.

Medzinárodný sjazd válečných poškodencov už r. 1925 konštatoval podľa štatistiky dodanej Medzinárodným úradom práce, že v Československu je najhoršie postarané o válečných poškodencov. Vtedy bolo zaslané československej vláde medzinárodnou organizáciou válečných poškodencov memorandum ohľadom zaopatrovania týchže a vzdor tomu, že toto memorandum posielalo sa menovanou organizáciou každý rok, do dnes československá vláda neodpovedala menovanej organizácii. Konečne minister soc. pečlivosti odpovedal na výtky v rozpočtovom výbore, že sa československá vláda necíti byť viazaná odpovedať medzinárodnej organizácii válečných poškodencov, lebo je to čiste súkromná inštitúcia. Ináč povedané, ako prijde k tomu československá vláda, aby ona odpovedala svojím úradníkom, ktorých vydržiava za hranicami? Aby bolo každému jasné, pripomínam, že vedúci úradníci medzinárodnej organizácie válečných poškodencov sú súčasne úradníkmi Medzinárodného úradu práce a Československá republika na Spoločnosť národov prispieva každý rok niekoľko milionami korún; i v tomto rozpočte je na túto darobnú inštitúciu preliminované 51/2 mil. Kč. Minister soc. pečlivosti priznáva, že niektoré sadzby našich podpôr sú nižšie, kde ide o vysoké procento práceneschopnosti, ale nesmie sa zabudnúť, že u nás má válečný invalida nárok na podporu už od 20% práce neschopnosti, kdežto v Nemecku od 25% a v Rakúsku od 36%. To je síce pravda, ale pán minister soc. pečlivosti tiež dobre vie, že na pr. v Nemecku ten 25%ný a v Rakúsku 36%ný válečný invalida je klasifikovaný tou invaliditou, na ktorú u nás dostane len 15%. Tedy tam nie sú prehliadky k tomu, aby válečným poškodencom odoberaly tie už tak mizerné podpory, ale aby im pomohly, kdežto u nás je tomu naopak.

Ďalej hovoril, že sťažnosti jednotlivcov, ktoré často bývajú prednesené, málokedy sú sťažnosťami válečných poškodencov, ale len tých osôb, ktoré invaliditu neutrpely vo válke a nemajú nároku na podporu. Aby som vyvrátil vývody p. ministra soc. pečlivosti, poukážem aspoň na jeden prípad, že ako sa u nás praktikuje, kto je invalida a kto nie. Istý Ehrenfeld, obyvateľ komárňanský, bol vo svetovej vojne a tam mu nohy prechladly. Na prehliadke bol klasifikovaný nepatrným procentom, takže ani podpory nedostáva, ač následkom prechladnutia dnes už prišiel o obe nohy, lebo mu ich museli odrezať a len pomocou mechanického vozíka sa môže pohybovať, darmo sa odvoláva od úradu k úradu, v prehliadkových spisoch to nemá, že jemu budú musieť časom nohy odrezať a následkom toho je všade odmrštený s jeho žiadosťou o podporu, (Hlasy: Slepý válečný invalida nedostáva podpory!) Hej, ale ten rok po svetovej vojne oslepol následkom utrpenia na bojišti. To sú príklady, ako sa u nás robia prehliadky ohľadne válečných poškodencov.

Ďalej hovorí pán minister soc. pečlivosti o predĺžení zákona ohľadom prihlasovacej lehoty válečných poškodencov, že táto bola už dvakrát predĺžená a dnes ešte ďalej predlžovať lehotu by bolo ťažko, lebo veď od konca vojny že už uplynulo mnoho rokov a bo o by veľmi nesnadné zistiť ešte neschopnosť pracovnú. Že prihlasovacia lehota bola už dvarazy predĺžená, je pravda, ale i to musí uznať p. minister, že táto prihlasovacia lehota nebola nadostač publikovaná, ba môžeme povedať, že bola priamo sabotovaná od notárov a starostov, takže máme zistené, že lehota končila 31. decembrom a publikovaná bola 20. decembra. Toto sa dialo preto, lebo meštiacke časopisy stále štvaly a ešte i dnes štvú proti válečným poškodencom, že tieto berú veľké podpory od štátu a že za to sa musia platiť veľké dane. Na príklad senátor agrárnej strany Roháček už r. 923 podal interpeláciu na ministra soc. pečlivosti, v ktorej žiadal priamo, že by sa nevyplácaly válečným poškodencom podpory, lebo že títo prepíjajú, ukladajú do sporitelieň alebo že ich obracajú na prepych. Tiež "Ľudové Noviny", časopis posl. dr Jurigy, ktorý sa stále honosí tým, že on je zástancom chudoby, priniesol dňa 20. marca 1925 štvavý a potupný článok o válečných poškodencoch, v ktorom píše, že válečné vdovy za peniaze od štátu dostalé si vydržujú frajerov a sobášia sa pod vŕbami, ako že sa tiež nehanbia podvádzať mužov od poriadnych žien. Teda po takýchto štvaniciach sa nečudujeme, že je celá verejnosť mýlne informovaná ohľadom válečných poškodencov. Na miesto toho, aby poukázali na skutočnú príčinu, že prečo sú tak veľké dane, jednoducho vinu prevalia na válečných poškodencov. Že prečo nepovedia pravdu ľudu, to chápeme. Veď by museli odhaľovať sami seba. Museli by povedať, že peniaze potrebujú na zkrachované banky, na vrátenie válečných pôžičiek válečným zbohatlíkom, nemohli by odpísať dane fabrikantom a veľkostatkárom, keďže by na druhej strane nevymačkali posledný halier od drobného pracujúceho ľudu na militarizmus a na drahocenný letecký materiál. Keď to Juriga písal, tak už vtedy rátal na to, že bude odhlasovaná kongrua, z ktorej sa jemu a jeho kolegom o toľko viac dostane, o koľko sa menej vyplatí pre válečných poškodencov.

Že ako vypadajú tie podpory, ktoré toľko závidia, tak porovnám podpory vyplácané u nás v demokratickej slobodnej republike s podporami vyplácanými v porazenom Nemecku. Invalida 25- až 30%ný v Nemecku dostáva slobodný 72·80 Kč mesačne, prerátajúc ich valutu na naše peniaze. Ženatý so dvoma deťmi dostáva už 101·80 Kč mesačne. 50%ný invalida slobodný dostáva v Nemecku 160 Kč mesačne, ženatý so dvoma deťmi ale 217·40 Kč. 100%ný invalida slobodný dostáva v Nemecku 531·30 Kč, ženatý so dvoma deťmi ale 742·40 Kč. Mimo týchto penzií majú ale invalidi v Nemecku prídavok za zranenie, ktoré môže dosahovať mesačne 322 až 536·50 Kč, takže invalida 100%ný v Nemecku, ak mu bol priznaný plný príspevok za zranenie, obdrží mesačne na dôchodku 1278·90 Kč. V Československu obdrží 100%ný invalida 300 Kč i s drahotným prídavkom.

Válečná vdova zárobku schopná obdrží v Nemecku 145 Kč mesačne, vdova 50% zárobku neschopná 241 Kč mesačne, 60% zárobku neschopná 290 Kč mesačne. V Československu neobdrží válečná vdova, ktorá nie je uznaná aspoň 30% práce neschopnou a je bezdetná, ničoho! Vdova s jedným dieťaťom do 16 rokov dostáva 75 Kč a vdova aspoň so dvoma deťmi do 16 rokov dostáva 112·50 Kč mesačne.

Mimo týchto penzií u vdov jestvujú zvláštne príplatky miestne podľa tried, do ktorých je bydlisko válečného poškodenca zaradené a podľa toho, aká je drahota v tom meste.

Tedy, priatelia, ešte chcem poukázať na jedno, že starý rodič, ktorý v Nemecku ztratil, povedzme, jedného syna, obdrží mesačne 241·20 Kč, keď ztratil dvoch synov, 290·10 Kč, keď troch synov, 338·20 Kč. U nás či ztratil jedného, či ztratil hoci 6, dostane mesačne 50 Kč. Aj tu musia byť ešte dodržované všetky predpisy v §e 25.

Podľa tejto štatistiky môžete si porovnať ten krásny raj na pohľad tých sirotkov, vdov a invalidov. Keďže čsl. invalida dostane na výživu jedného dieťaťa 36 Kč ročne, na druhej strane výchovné na dieťa generála činí ročne 1800 Kč. Teda dieťa invalida, ktoré sa mu narodí, dostane od štátu do vankúša na jeho výživu denne 3 haliere, kdežto dieťa generála dostane denne 5 Kč.

Minulého roku, keď deputácia váleč. poškodencov vyhľadala poniektorých poslancov ohľadom informácie, tak posl. Dubický otvorene prehlásil, že čo by návrhy opozície boly seba lepšie a prajnejšie, nemôžu sa uskutočniť preto, lebo ich podala opozícia. Posl. Hlinka dokonca tak hovoril o váleč. poškodencoch ako o vyžieračoch republiky. Povedal, že čo vlastne ti váleč. poškodenci ešte chcú, a poukázal, že prišiel k nemu jeden invalida, ktorý má doma 4 voly a dostáva od štátu 700 Kč a mal strelené medzi prsty. Pravda že deputácia riekla, že vyzve všetky správy váleč. poškodencov, aby šli do Ružomberka k posl. Hlinkovi, aby ich zaopatril, aby nemuseli byť odkázaní na tú žobrotu a na to modlikanie od klubu ku klubu.

Teda takto vypadá vo skutočnosti pečlivosť o váleč. poškodencov v Československu. Keďže pán minister soc. pečlivosti otvorene prehlasuje, že je ťažko predĺžiť zákon o prihláškach, tak sa protiví jeho prehlásenie s jeho vlastnou stranou. Veď posl. Čuřík podal návrh minulého roku o predĺženie novej prihlasovacej lehoty. To isté urobil posl. Zajiček, ktorého návrh podpísali tiež terajší dvaja ministri, a to dr Spina a dr Mayr-Harting. Dnes už od toho utekajú, keď sú dnes vo vláde, a zabudli na to, čo robili, zakiaľ neboli vo vláde.

Preto znova podávame a opakujeme nami podané návrhy, aby bol predĺžený zákon o prihlasovacej lehote 12 mesiacov, aby bol odhlasovaný zákon o povinnom zamestnaní, aby bola stanovená jednotná príjmová hranica vo výške 18.000 Kč a aby si osvojila vláda nami podaný návrh o úplnom zaopatrení válečných poškodencov.

To sú tie najminimálnejšie požiadavky válečných poškodencov, za ktoré naša strana stála a bude stáť a za ktoré bude bojovať, dokiaľ sa neuskutočnia. (Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Kyncl. Uděluji mu slovo.

Posl. Kyncl: Slavná sněmovno! Především považuji za svou povinnost vděčně kvitovati, ze pan ministr obchodu zařadil do svého rozpočtu vyšší položky subvenční než loni. Tyto subvence jsou určeny jak pro průmysl, tak pro živnosti a obchod. Ačkoli naše strana je přesvědčená, že tato podpora nestačí na skutečné potřeby a opravdové zvelebování obchodu a živností, přece uznává dobrou snahu pana ministra obchodu a pokrok v tomto směru proti loňskému roku rád kvituji.

Zdá se mně, že bylo již řečeno v debatě rozpočtového výboru, že v žádném státě není tolik drobných živnostníků jako v Československé republice. Jedině snad v Rakousku. Potřebovali bychom, aby Státní statistický úřad se postaral o statistiku podnikatelů a obchodníků. Teprve potom by správně vynikla společenská struktura Československé republiky a otázka maloživnostenská. Teprve potom by mnohým bylo jasno, proč se živnostnictvo organisuje netoliko odborově, nýbrž i politicky ve své straně. Ačkoliv politika nemá spočívati toliko na moci, nýbrž především na mravnosti, přece politické organisování neprýští jen z pohnutek mravních, nýbrž hlavně z vědomí a cítění, že potřeby a zájmy toho či onoho stavu nejsou vůbec anebo velmi nedostatečně chráněny. Vznik a rozvoj naší strany plně potvrzují, že živnostnictvo je si vědomo, že jeho zájmy jsou zanedbávány a že se musí společně brániti proti ohrožení existencí. Kdybychom pak srovnali, jak stát pečuje ve svém rozpočtu o jednotlivé stavy, pokud jde o jejich zájmy hospodářské i kulturní, jistě by naše živnostenská veřejnost se nedivila, že živnostnictvo není spokojeno s tím, co z rozpočtu dostává. Nechci nikomu nic vyčítati, žádné vrstvě a třídě nezávidím, vyslovuji-li však pochybnosti o tom, že každý stav si hradí daněmi svými to, co stát mu věnuje na subvence a jeho školství, činím tak jedině z toho důvodu, abych prohlásil, že živnostnictvo odvádí berním úřadům mnohem více, nežli se mu poměrně vrací, a abych aspoň takto dovodil, že subvence ministerstva obchodu na zvelebení živností a obchodu považuji za malé splátky toho, co stát živnostnictvu dluží a na břemenech ukládá a abych podle svého názoru doznal, že tyto splátky na nynější potřeby naprosto nedostačují.

V naší veřejnosti ovšem může býti sporno a zdá se, že je sporno, zda stát má pečovati o živnostnictvo. I když uznám, že v rozpočtovém výboru se vyslovil pro živnostenskou péči též socialistický řečník, musím konstatovati, že na schůzích slyšíme pravý opak, ježto se chce pořád udržeti názor, že živnostnictvo jest odkázáno na vyhynutí. Jeho úkoly převezme prý velkovýroba. Jistá část československé veřejnosti si neuvědomila výstrahy západních autorit národohospodářských, které litují, že v Anglii a v Americe není společnost úměrně rozvrstvena a že tam není silného středního stavu. Buďme rádi, že toto rozčlenění máme u nás. Ono je zárukou zdravého vývoje sociálního, zabezpečuje sociální klid a překáží náhlým sociálním krisím. Hlásíme se hrdě a s úplným vědomím k zastáncům a ochráncům středního stavu, zvláštně živnostnictva, nechceme, aby republika byla zindustrialisována, jak se někde žádá, jako si nepřejeme, aby zase průmyslová výroba byla ve svém přirozeném vývoji, pokud nestává se nebezpečím pro živnostenský stav, oklešťována. Dávejme každému, co jeho jest, průmyslu, zemědělství i živnostnictvu, a hledejme v součinnosti a ve zdravých kompromisech těchto odvětví společné blaho národa.

Živnostnictvo ve svém obraném zápase za svou existenci podlehnouti nechce a hledá ochranu ve vlastních řadách a v tomto svém úsilí i u státu. Máme-li na milion živnostenských existencí, je stát povinen zrovna tak o ně pečovati, jako se stará o jiné vrstvy: hmotně, osvětově i zákonitými opatřeními. Tato péče vyplývá z důvodů státních a ze zájmů republiky.

Živnostnictvo na obranu proti velkovýrobě se organisuje a žádá zdokonalení svých škol. Po této stránce živnostenští pracovníci vykonali mnoho záslužné práce, a jestliže se dnes jenom tak zhola řekne, že všecko toto úsilí nepřineslo plody a ovoce jako přeorganisování, je to důkazem, že živnostnictvo doposud bylo až příliš odkázáno samo na sebe a že veřejnost a veřejné úřady založivše si ruce, přihlížely, jak živnostnictvo často bez rady zápasí za své bytí. Proto bychom si přáli, aby ministerstvo obchodu bylo v užším a stálém styku se živnostenskými a obchodnickými korporacemi. Představujeme si - to obzvláště zdůrazňujeme - styk demokratický. (Tak jest!) Tento styk předpokládá určité uspořádání úředníků v ministerstvu obchodu. Pochybuji, že nynější zařízení vyhovuje. Jestliže si vzpomenu, že po převratu, kdy jsme, začínali tvořiti ministerstva, ministerstvo obchodu zásluhou zkušených sil, známých v kruzích odborných svou činností již před válkou, patřilo do oněch ministerstev, která, hned od počátku nejlépe byla organisována a fungovala, jsem přesvědčen, že styk ministerstva obchodu se živnostenskými korporacemi za účelem zdravé a praktické organisace je i nyní možný. Záleží na tom, aby nebyl stroze byrokratický.

Kromě toho bych chtěl upozorniti, že velmi důležitým je také účelný rozvrh agendy a rozdělení ministerstva obchodu na sekce. Je otázka, jak jsou jednotlivé sekce a jednotlivé agendy vybaveny. Ministerstvo obchodu zrušilo, abych uvedl příklad, hotelový instruktorát. Zrušení nenarazilo v odborných kruzích na odpor, jelikož hotelový instruktorát nebyl dodatečně vybaven ani materiálně, ani mocí, jak si představovali hoteliéři, když volali po jeho zřízení. Mohlo se s jistým úsměvem říci, že máme instruktorát, ale nikoli hotely, kdežto jinde jsou hotely a nikoliv instruktoři. Jenom že my hotely chceme míti a potřebujeme jich. Jest rozhodně lépe míti v ministerstvu obchodu dobře vypravené oddělení, na př. pro turistický ruch, nežli vydávati na turistiku státní subvence a nestarati se, k jakému účelu bylo subvencí použito. (Tak jest!) Jenom tak se asi stává, že korporace, které mají pečovati o turistiku, budují hostince a tak řečené turistické jídelny. Na Štrbském Plese zřízena byla na př. turistická restaurace, která konkuruje s restaurací státní.

Zásadně nelze nic namítati proti tomu, že ministerstvo obchodu zesílilo svou dopravní agendu o oddělení turistické a oddělení lázeňského ruchu. Vím-li však, že máme dopravní resorty, že o lázně se stará propagační akce několika ministerstev, zrovna tak jako o ruch turistický - nezmiňuji-li se ani o spolkových korporacích - nemohu si vysvětliti toto tříštění a jeho účel. Není tady víc nežli dosti přeorganisace, která se výsledky rovná neorganisaci? Ti, kdož mají zájem na výsledcích ruchu turistického a lázeňského, t. j. živnostníci, vyslovují aspoň všeobecně názor, že tato nadprůměrná starost o turistiku a lázně musí býti hodně drahá a přece jest málo účinná. Snad by ministerstvo obchodu mohlo iniciativně zasáhnouti, aby péče o turistiku a lázně, dnes roztříštěná po úřadech státních a soukromých korporacích, byla organisována do jediného ústředí státem vedeného. Interesovaní živnostníci spatřují v takovém soustředění jenom nezbytný prospěch věci.

Za to ministerstvo obchodu zrušuje úvěr 50.000 Kč na obchodní zpravodajství. Myslím, že je to dobře, neboť se domnívám, že zpravodajská služba, týkající se hlavně a zvláště obchodu a hospodářství vůbec, náleží konsulátům a vyslanectvím, která jsou k tomu především určena. (Výkřiky posl. Jiráčka.) Naše zastupitelské úřady ani v nových státech, kde střeží a hájí československé zájmy politické, neměly by zapomínati, že Československá republika je státem vývozním.

Snad se zrušením úvěru na obchodní zpravodajství v ministerstvu obchod u nebudou někteří souhlasiti, aspoň nikoli ti, kteří si obrali, zdá se, za životní svůj úkol kritisovati naši zpravodajskou a propagační službu. Chci při této příležitosti upozorniti, že jsme k této službě, kritisujeme-li ji, trochu neupřímní. Mluví-li se o statisícových, ba dokonce o milionových položkách, které vyžaduje, jako bychom nevěděli, že téměř všechny státy na tuto činnost, která se stala po válce za nových poměrů nevyhnutelnou, vynakládají daleko více.

S touto službou, kterou tak obšírně vyložil v rozpočtovém výboru pan ministr zahraničních věcí, souvisí některé podniky. Mezi nimi jest akciová společnost Orbis a Prager Presse. Mnohdy čteme, jak tyto podniky jsou pasivní a jak zatěžují státní rozpočet. Právě v takových výtkách spatřuji neupřímnost. Doznejme zcela otevřeně, zda časopisu Prager Presse potřebujeme, zda jest vydávána v zájmu státním, v zájmu našeho průmyslu, výroby a finančnictví. Otázka, kdo ji vydává, může býti pro nás lhostejná. Ale lze konečně dojednati, kdo ji má vydávati. Dokud však se o tom neshodneme, mohou býti snad spory, řekněme si to poctivě a jasně, o to, kdo má hraditi schodky této a podobné propagační služby. Namlouvati veřejnosti, že jde o zakopané miliony, nazývám neupřímností, jelikož všichni vědí, že propagační a zpravodajská služba je pasivní a nemůže býti výdělečná. Když "Prager Presse" byla zakládána jako nutný podnik propagační, věděla celá veřejnost, že tento podnik bude pasivní a nemůže počítati s ročními zisky. Není tedy potřebí, abychom se nyní přetvařovali a stavěli se k ní tak, jako bychom byli očekávali, že časopis bude vynášeti. Nenamítáme nic proti diskusi o způsobu krytí deficitů propagačních podniků, jako je "Prager Presse", připomínám však, že německá vláda loňského roku koupila pro své účely denní časopisecký podnik, tuším, za 40 mil, marek.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP