Pátek 1. července 1927

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. dr Gagatko, dávám mu slovo.

Posl. dr Gagatko (rusky): Slavná sněmovno! Nezamýšlím se zabývati podrobnostmi projednávaného návrhu zákona, zvláště nezamýšlím se zabývati otázkou. jak dalece tento návrh zákona souhlasí se zájmy jiných národů, žijících v této republice. Tyto otázky již dostatečně objasnili zástupci oposičních stran.

Mým úkolem bude odpověděti na jiné otázky, a zvláště může-li tohoto návrhu zákona býti užito také i v poměru k autonomní Podkarpatské Rusi či nikoliv, i jak dalece on zajišťuje práva a zájmy tohoto samosprávného území?

Abych mohl odpověděti na tyto otázky, musím dříve připomenouti několika slovy podmínky, za nichž se připojila Podkarpatská Rus k Československé republice. Především musíme konstatovati, že Podkarpatská Rus octla se v hranicích Československé republiky nikoliv cestou válečného, nuceného obsazení, nýbrž na základě souhlasu, na základě tak zvaného dobrovolného souhlasu. Podmínky tohoto souhlasu jsou všeobecně známé. Jsou v ustanoveních mezinárodní mírové smlouvy saint-germainské a v ústavních zákonech Československé republiky.

Podle těchto ustanovení mírové smlouvy a podle našeho ústavního zákona ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n. (§ 3), zavázala se Československá republika: utvořiti z ruského území, ležícího jižně od Karpat, samosprávné území, uděliti tomuto území nejširší samosprávu ve všech národních a kulturních věcech a ve věcech místní správy, uvésti v život samosprávný sněm správy zákonodárného sboru ve všech autonomních věcech, postaviti v čelo tohoto samosprávného území guvernéra odpovědného samosprávného sněmu přijímati do státní služby v tomto území především místní rodáky.

Od té doby uplynulo plných 7 let a otázka naší autonomie nejen že se nepohnula s místa, naopak čím dále tím rozhodněji staví se vláda proti uskutečnění těchto práv.

Také otázka hranic nehnula se s místa. Místo aby upravila hranice na základě dobrovolné dohody mezi slovenským národem a karpatoruskými obyvateli, pokouší se vláda i tyto prozatímní hranice, určené v okupační době, posunouti na východ. Dočasné hranice, která vedla podél řeky Uže, dnes se nedbá, a čistě ruské obce ležící na levém břehu Uže, jako: Domanince, Perečín, Kamenice, Berezné atd., mají býti po stránce administrativní připojeny k veliké košické župě bez zřetele k tomu, že smíšená československá státní komise r. 1919 rozhodla, že hranice, národnostní hranice, jdou mnohem dále na západ a že okresy sninský, mezilaborský a jiné, nacházející se daleko na západ od nich, jsou po národnostní stránce nesporně čistě ruské a že tedy mají býti připojeny k autonomní Podkarpatské Rusi.

Čeho bylo tím dosaženo? Dosáhli toho, že dnes naše ruské obyvatelstvo, které se dobrovolně připojilo k Československé republice, jest proti své vůli rozděleno na dvě oddělené skupiny, na ty, kdož mají právo na autonomii a nacházejí se v tak zvané autonomní Podkarpatské Rusi, a na ty, kdož nemají práva na autonomii podle saint-germainské smlouvy, to jest na podkarpatské Rusíny na Slovensku. (Výkřiky posl. Kurťaka.)

V témže čase, kdy na Podkarpatské Rusi jest aspoň naděje, že kdysi dosáhneme této autonomie v kulturních a národnostních otázkách i v otázce místní samosprávy, na západní slovenské Rusi naše obyvatelstvo této naděje nemá. Jaké jsou tam poměry, o tom by lépe mohli vypravovati sami bratří Slováci, kteří prohlašujíce se za rusofily, slovanofily, bojí se ruského písmene tak dalece, že nepovolují ani ruských nápisů na školách, jako na př. v Lukově. (Výkřiky posl. Kurťaka.)

Jest to jeden z příkladů, které jako kámen leží na srdcích našeho národa, jenž hledá upřímné sblížení s českým národem, s Československou republikou. Náš národ věděl, že československý národ trpěl mnoho za své národní "já" a proto se nenadál, že by tento národ, který zkusil všechny slasti národního a politického útisku, nedodržel slova a mohl se odhodlati na takové pokusy s naším národem. (Výkřiky posl. Kurťaka.) Půjdeme-li dále a budeme-li zkoumati podmínky mírové smlouvy, uvidíme, že ani jediná z nich v doslovném slova smyslu nebyla splněna. Všechny tyto podmínky vykládají se úplně libovolně a pro nás jest vždy jen provisorium. Když r. 1919 byla u nás zavedena zemská správa, byl vydán jako provisorium tak zvaný Generální Statut. Bylo jím zřízeno direktorium se Žatkovičem v čele. (Výkřiky posl. Kurťaka.) Když se však i toto direktorium začalo zmiňovati o autonomních věcech, ihned šlo k čertu, a na místo prvního Generálního Statutu přišel druhý Generální Statut, podle něhož zástupcem země byl ustanoven guvernér a zemská správa měla býti pod kontrolou tak zv. guvernérské rady.

Avšak dosud, to jest po tolika letech, guvernérská rada ani nezačala existovati. Všichni zapomněli na možnost existence takového zřízení. Druhý Generální Statut zůstal kusem papíru, jehož vůbec nikdo nedbá. Místo autonomie nebo přiblížení ku provedení této autonomie bylo použito "z vyšších ohledů" snad z bázně před ruskou irredentou, nevím - nebo z nějakého jiného důvodu - starého rakouského hesla "divide et impera", hesla, které překáželo slovanským národům v jejich národním, kulturním a hospodářském rozvoji. Podkarpatská Rus dostala se - abych tak řekl - nikoliv svou vinou a nikoliv z vlastní vůle do okruhu zahraniční politiky. Nedomnívala se, že v Československé republice bude míti takovou úlohu v kombinacích zahraničních politiků, ačkoliv v době připojení k Československé republice mluvilo se o ní jako o "zlatém mostě" mezi ruským východem a západními Slovany. Umučená Podkarpatská Rus měla potřebí jen toho, aby se dostala z tohoto bídného stavu, v němž se octla následkem historických událostí a v němž strádala během skoro tisíciletí. Když se stala palčivou otázka připojení, všichni jsme věřili a všichni jsme byli přesvědčeni, že bratrští českoslovenští úředníci budou spravovati naši zemi bratrsky, jak toho vyžadují zájmy republiky a zájmy našeho obyvatelstva. Nepřipouštěli jsme si ani myšlenku, že by se ve slovanské, demokratické republice opakovala historie tvoření nových slovanských národů, jak tomu bylo do války v Bosně a Hercegovině, Haliči a v jiných slovanských územích.

Proč jsme si tuto myšlenku nepřipouštěli? Proto, poněvadž jsme byli jisti, že není v zájmu Československé republiky, aby se bála svých ruských druhů, kteří jí přátelsky, dobrovolně podali svou ruku. Stalo se jinak. Dnes naříkají naši bratři: "Vy jste nespolehliví, vy jste nedospělí pro autonomii, vy jste nebezpeční pro republiku", ale až do našeho připojení byli jsme dobří, důvěry hodní, byli jsme zralí a rozumní.

Tehdy jsme se považovali za zralé a týž pan Kramář, který nás dnes diskvalifikoval, při uzavření mírové smlouvy nezmínil se ani slovem o naší nedospělosti, o naší nedokonalosti. Tehdy se nestavěl proti autonomii Podkarpatské Rusi, neukazoval na to, že lid tam nedozrál k nějaké svobodě, nýbrž široce podepsal mírovou smlouvu a přiznal našemu lidu právo žíti jako samosprávné obyvatelstvo, užívati samosprávného života. (Výkřiky posl. Kurťaka.)

Teprve během času - počátek se stal již v r. 1919 za sociálně-demokratické vlády v Podkarpatské Rusi - ukázalo se toto obviňování na naši adresu o naší přitažlivosti k východu, o naší nebezpečnosti, o rusofilské propagandě na Podkarpatské Rusi. A ihned Podkarpatská Rus, která měla býti zlatým mostem mezi ruským východem a západními Slovany, proměnila se v propast, v čínskou zeď, která měla odděliti naši republiku od ruského východu.

Proč takový nežádaný obrat? Takový obrat musil nastati, neboť čím se měla odůvodniti další politika, další administrace této nešťastné země. S počátku byl v jazykových otázkách směr protiruský. Nadržovalo se Ukrajinstvu, přiváželi se učenci nebo méně učení z ciziny, z Vídně a z Berlína proto, aby zavedli u nás literární jazyk, neboť karpatoruský národ zůstal bez jazyka, bez písemnictví, bez historické minulosti. Přišli k nám tito učenci, kteří v Rakousku učili vlastenectví rozličné nespolehlivé národy, přišli a začali tvořiti nový jazyk, podobný ukrajinskému. Avšak i tento směr brzy se u nás ukázal škodlivým a nebezpečným.

Přišla třetí theorie, podle které se ani rusofilská orientace, ani ukrajinská nehodila pro Podkarpatskou Rus. Tato "rusínská" theorie zakládá se na tom, že karpatoruský národ po stránce národnostní a jazykové jest úplně novým, samostatným národem, který nemá nic společného ani s Velkorusy ani s těmi Malorusy, kteří se nazývají Ukrajinci. Karpatští "Rusíni" jsou prý nějakými Bílými Charváty, kteří se jen následkem historických událostí oddělili od československého národa. Dlužno je tedy získati pro svou kulturu, vytvořiti jim zvláštní literaturu, neboť oni jsou mnohem bližší Čechoslovákům než Rusům nebo Ukrajincům.

Tato theorie prováděla se dlouho a užívá se jí i dnes v životě našeho národa, ale nikdo se netáže, je-li náš národ spokojen s takovou theorií, souhlasí-li s ní i s tím, že jej stále znovu křtí a že mění jeho historický název "Podkarpatská Rus" v "Rusínsko" nebo "Podkarpatsko".

Vezměme školní otázku. Školní otázka jest velmi krásná věc. Naše obyvatelstvo mělo z ní radost a snažilo se, aby tato školní autonomie byla co nejdříve uskutečněna, neboť doufalo, že nalezne ve své škole to, co ztratilo, doufalo, že v ní najde svou lepší budoucnost. Avšak i po této stránce jsme se zklamali. Škola po uplynutí 7 let není dosud školou ruského národa. (Výkřiky posl. Kurťaka.) Jsou u nás desetitisíce dětí, které od 10 let nemají školy, vyrůstají jako divoši bez školy, bez učitele, bez znalosti písma. A když se obyvatelstvo obrací na školní úřady, (Výkřiky posl. Kurťaka.) dostává stereotypní odpověď: Není peněz, není prostředků. Učitelé se propouštějí pro nedostatek prostředků a zatím se budují za státní peníze nové školy, a to školy s českým vyučovacím jazykem. Znáti slovanský jazyk, (Výkřiky posl. Kurťaka.) znáti český jazyk není neštěstí. Pro náš národ jest užitečné uměti i česky, ale on musí znáti především svůj ruský jazyk a jiné jazyky mohou mu býti užitečné. Ale stojí-li to za to na účet desetitisíc negramotných dětí, které od války, od roku 1914 zůstávají negramotné jako divoši v lese, stavěti české školy, a to tam, kde již školy jsou? Domnívám se, pánové, že tento zjev nelze nazývati důkazem slovanské vzájemnosti. Je-li tolik českých dětí, že lze vystavěti pro ně školu, nenamítáme nic ani proti českým školám. Jen račte stavěti! Nic proti tomu nemůžeme namítati, - právo na svou školu má každý národ, jest to přirozené právo všech občanů, jehož jim vzíti nelze. Ale proto, aby na újmu cizí znalosti písma, cizího vyučování byly za účelem odnárodňování stavěny nové školy, aby byly stavěny pro nečeské, pro židovské, ruské a maďarské děti, to považuji za nerozumnou politiku a již rozhodně za neslovanskou. A zbytečně - myslím, že včera rozčiloval se zde jistý německý kolega, že se prý zde v Československé republice myslí o slovanském vlastenectví nebo o "slovanské vzájemnosti". Mluví se o tom, pánové, při nynějších neslovanských tendencích v této republice velice předčasně.

V církevních věcech jest také dosud úplná anarchie. Povstaly a udržují se kulturní a církevní boje, které naprosto nemohou přinésti našemu národu žádného rozhodného prospěchu ani po stránce kulturní ani hmotné. Nenašla-li vláda možnosti včas působiti proti této anarchii v církevních poměrech, v tomto případě měla ponechati církevní věci úplně samotnému obyvatelstvu a neužívati v takových případech trestních výprav. Místo aby vydávala desetitisíce na trestní výpravy proti pravoslavným, měla jen dáti tuto částku na stavbu kostelů, a otázka byla by bývala smírně rozřešena. Divíte se, pánové, že s této strany přistupuji k této otázce, ale musím říci, že dobytí jednoho kostela na Podkarpatské Rusi stálo 20.000 až 30.000 Kč. A za tyto peníze bylo by bývalo lze vystavěti chrám a otázka byla by bývala úplně rozhodnuta, klidně, smírně, nebylo naprosto potřebí podněcovati proti sobě obyvatelstvo a tak vytvářeti nemožné podmínky pro konsolidační práci. V četných případech nejen že se nepracuje proti této anarchii, nýbrž naopak úřední osoby tuto anarchii zavádějí.

Tak se u nás do dnešního dne neprovádí zákon o náboženských vyznáních a o svobodném přecházení z jednoho vyznání na druhé. Ve výtazích z matriky nenalézáte těchto přechodů přes to, že desítky tisíců takový přechod ohlásily. Naopak, najdete případy, že se tento zákon vykládá tak, že na hřbitově nelze pochovávati pravoslavné, neboť oni mají býti pohřbeni tam, kde jsou pohřbeni zločinci. To trpí okresní náčelníci, úřady a to způsobuje rozhořčení u obyvatelstva.

Není rozřešena otázka kobliny a rokoviny. Otázka kongruy byla rozřešena, ale spolu s tím otázka kobliny a rokoviny rozhodnuta nebyla. Popové vymáhají koblinu a rokovinu, neohlížejíce se na kongruu, cestou soudní a administrativní. To znamená, že v této otázce není žádného pořádku. Nežádáme, aby se ústřední vláda vměšovala do zvláštních karpatoruských otázek, nýbrž jest povinna poskytnouti autonomní Podkarpatské Rusi možnost, aby tyto věci vyřídila. Nechte naše lidi, aby si vyřešili tyto sporné otázky, jak chtějí, nechť oni sami mezi sebou o nich mluví, nechť sami rokují o těch otázkách a sami najdou možnost dohody.

Mezi podmínkami bylo také, že do státní služby budou přijímáni místní lidé. Říká se, že u nás nemáme kvalifikovaných lidí. Snad jest to pravda po některé stránce, ale chybou jest, že i kvalifikovaní nemohou dostati místa. (Posl. Kurťak [malorusky]: Absolvent theologie nemůže býti notářem v Hustu!) Takových případů jest mnoho, ale nechci uváděti jmen. Už ani nemluvím o tom, aby naši lidé byli přijímáni na místa viceguvernérů nebo županů, ačkoliv i na takové místo by se lidé našli, ale pánové, naši lidé se nepřijímají ani do takové služby, kde se musí psáti nikoliv perem, nýbrž koštětem. Ani zde, kde se píše koštětem, místní člověk prý nemá kvalifikaci.

Mluví se o tom, že náš národ jest nespolehlivým živlem. Vždyť i u nás jest mladé pokolení. Tyto mladé lidi vychovávají vaše školy, vaši učitelé. Nemůže-li váš režim vychovati loyální občany a nemohl-li za 7 let vychovati mladé pokolení, které by bylo loyálním, není to naše vina, nýbrž vaše. Jest to důkazem toho, že váš správní aparát na Podkarpatské Rusi není k ničemu způsobilý, neboť neposloužil ani našemu národu, ale ne posloužil ani republice. Mnozí tvrdí, že naši obyvatelé jsou samí komunisté a to jest jeden z důvodů pana referenta, jenž se postavil proti provedení našich autonomních práv.

Pánové! Do roku 1920 se u nás vůbec nemluvilo o komunismu. Naše obyvatelstvo do té doby, dokud se nepočaly pokusy vaší administrace, vůbec nezkoumalo, co to jest komunismus. (Výkřiky posl. Kurťaka.)

Předseda (zvoní): Pane posl. Kurťaku, žádám vás, abyste nerušil řečníka.

Posl. dr Gagatko (pokračuje). Kdyby volby do sněmovny byly bývaly rozepsány r. 1920, parlamentní zastupitelství nebylo by bývalo tak smutné pro vládu jako nyní. Ale volby byly u nás odloženy do té doby, dokud obyvatelstvo nedospěje. Obyvatelstvo dospělo a r. 1924 promluvilo s roztrpčením, ale již oposičně, poněvadž se mu zprotivily rozličné pokusy místní neschopné správy.

Nechci zevšeobecňovati, nechci, abych byl podezří.ván, že jsem předpojatý, a proto k charakteristice naší administrace uvedu výňatky z článku "Kde jsou meze služební horlivosti" z českého orgánu národní demokracie na Podkarpatské Rusi, kde se píše o kušnickém notáři. V jiné zemi takový úředník dostal by se ihned do péče státního zastupitelstva. Tomuto notáři říkají Jupiter, který panuje v Kušnici, "kde bůh vysoko a Praha daleko" a jak panuje, dovolím si jen krátce uvésti jeden případ:

"R. 1926 byl trestán jakýsi Dmetr Kanaloš z Lisičeva pro nějaký přestupek pokutou 50 Kč. Když pro úplnou nemajetnost nemohl notář pokuty na Dmetrovi vymoci, jednoduše strhl jeho bratru Kosťovi Kanalošovi 50 Kč z částky poukázané mu nemocenskou pokladnou (berehovskou) do Kušnice (notář je zároveň správcem poštovny). Tak musel dělník Kosťa zaplatiti 50 Kč a 5 Kč exekučních výloh za svého bratra, ač společného majetku nemají."

Druhý případ:

"Marie Kukalová z Kušnice měla dostat v létě od soudu 128 Kč, avšak nedostala od notáře nic. O tom případě prý též četníci vědí a zajímavé by bylo zvědět, jaký zákrok byl učiněn."

"Lejbovi Friedmanovi z Kušnice byla zabavena jediná kráva za léčení v nemocnici jeho plnoleté dcery vdané za Berkoviče. Poněvadž kráva je chromá, nemohla býti do jiného místa odvedena k prodeji - v kušnickém obvodu jest nebezpečno koupiti věc danou notářem do dražby: kupující byl by obyvatelstvem v nejlepším případě zbit a již 3 týdny se nachází v cizím chlévě. Kdo nemá peněz na nemocnici, má prý zdechnout doma jako pes."

"Mikula D. z Lisičeva byl léčen v nemocnici a pak bylo na něm vymáháno léčebné 1030 Kč. Týž je přes 30 r. stár, ženat a úplně nemajetný: bydlí se svojí rodinou u své matky. Když zaplatiti nemohl, zabavil kušnický notář jeho matce jedinou krávu. S nářkem dlužila se peníze, aby jí jediná kravka nebyla v dražbě prodána a zaplatila za plnoletého syna vymáhanou částku."

"Dělník Ilko St. z Lisičeva měl zaplatiti za léčení v berehovské nemocnici asi 700 Kč. Jeho chudobu mu potvrdila obec, poněvadž on i jeho otec jsou nemajetní - a jejich živitelem byl kůň, s kterým jezdili na výdělky. Notář zabavil jim tohoto koně, při čemž ihned odebral postroj (aby koně nemohl již zapřahati). Také oni se zadlužili, aby zachránili koně a zaplatili státu za nucené léčení."

"Obecní sluha v Lisičevě Ilko Pr. měl zaplatit léčebné asi 730 Kč mukačevské nemocnici za ženu a dítě. Co člověk nemajetný (kdyby byl jen poněkud zámožný, nesloužil by obci za několik set Kč, asi 500 ročního platu "bochtrem") zaplatiti nemohl - tu zabavil mu notář z jeho královského platu najednou 300 Kč a prý pohrozil, že když zbývající částku nezaplatí, tak mu dá do prodeje jeho domeček, který chudák "bochter" nemá ani na vlastním pozemku postavený."

Takových případů jest mnoho. O této věci píše "Spectator" v nár.-demokratickém časopise. Pánové, nedivte se, že jsou-li takoví Jupiterové na Podkarpatské Rusi, kde jest "Praha daleko a bůh vysoko", vychovalo se obyvatelstvo nikoliv v loyálním duchu k republice, ale, abych tak řekl, ve směru oposičním. Nedivte se, že obyvatelstvo nevěří tomu, že by správa Podkarpatské Rusi sloužila jeho zájmům, a nevěří proto, poněvadž každý den přináší opačné důkazy. Není tedy třeba diviti se, že si na Podkarpatské Rusi správa nezískala sympatií našeho obyvatelstva. Dlužno počítati s většími antipatiemi obyvatelstva, které mohou vésti jednoho krásného dne k nevítaným výsledkům. (Předseda zvoní.)

Již končím. Tyto moje vývody nechť jsou přijaty nikoliv jako žaloby proti českému národu. Má slova směřují na adresu těch, kdož mají vládu v rukou, proto, aby toto zlo bylo napraveno, aby se ve všeobecném zájmu pracovalo proti zlu, nejen v zájmu našeho obyvatelstva, nýbrž v zájmu samotné republiky.

A poněvadž se centralistická správa na Podkarpatské Rusi neosvědčila, žádá naše obyvatelstvo, aby co nejdříve byla uskutečněna autonomie, aby co nejdříve byla realisována jeho autonomní práva. Domnívám se, že na tom získá nejen naše obyvatelstvo, nýbrž i sama vláda, poněvadž ve všech drobnostech nebude padati odpovědnost na ústřední vládu. S tímto požadavkem, pánové, vystupuje naše obyvatelstvo solidárně.

Protesty proti porušování našich práv podepsaly nejen oposiční strany, nýbrž i strany, které sedí ve dnešní koalici, to jest Vološin a zástupci agrární strany. To znamená: Celý národ, nevyjímaje komunistů, nevyjímaje klerikálů a stran nacházejících se uprostřed, jednohlasně žádá: Co nejdříve proveďte autonomii, dejte nám práva, jež uděliti jste se zavázali v saint-germainské smlouvě a která jste si zajistili i ustanoveními ústavního zákona. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Včera pan zpravodaj zde pravil, že snahou vlády, jejím přáním bylo by vytvořiti podmínky pro vzrůst vnitřního vlastenectví, československého vlastenectví. Domnívám se, že by provedení našich autonomních práv snad přispělo k tomu, aby i na Podkarpatské Rusi byl dán počátek karpatoruskému vlastenectví, které v žádném případě neodporuje zájmům republiky. Bude-li u nás karpatoruské vlastenectví, pak se ukáže i vlastenectví československé.

Naše obyvatelstvo chová se spravedlivě ke svým přátelům a oceňuje jejich snahy, jejich dobrou vůli a zásluhy, a tedy i na ně spoléhá. Ono dovede oceniti i vaši náklonnost k němu.

Z příčin, které v této vysoké sněmovně vyložili zástupci centrální rady a všech karpatoruských stran bez výjimky v příslušném pamětním spise, budu hlasovati proti návrhu zákona. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Korláth. Dávám mu slovo.

Posl. dr Korláth (maďarsky): Dámy a pánovia! Keď sa hlásim k slovu ku tak zvanej reforme administratívy Československej republiky, o ktorej teraz v parlamente pojednávame, nečiním to preto, ako keby som chcel k reforme administratívy in merito prehovoriť; chcem prejaviť iba slávnostný protest v mene odvekého obyvateľstva a maďarstva Podkarpatskej Rusi proti jednaniu, ktorým vláda československá v referáte poslanca Kramářa šliape v maske reformy administratívy mierové smluvy, ktorým československý štát ďakuje svoju existenciu, a ústavný zákon, na ktorom ste si váš štát vybudovali.

My Maďari nikdy sme nerobili tajnosť z toho, že bez nášho vypočutia a proti našej vôli boli sme právom násilia porazení pletichami fatamorganatických právd, ligotajúcich sa v 14. bodoch Wilsonových, pričlenení k víťazom a boli sme československou vládou a vojskom, zanechavším svojích spolubojovníkov, pohanení a pošliapaní.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP