Pátek 11. června 1926

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Ke slovu přihlásil se pan posl. Buříval. Uděluji mu slovo.

Posl. Buříval: Vážení pánové a paní! S pocity velice stísněnými se ujímám slova v této debatě, neboť pociťuji, že boj o celní sazebník může přinésti nejvážnější politické důsledky. Cítíme všichni, že nejde pouze o cla. Ta jsou přípřeží jiné předlohy, která jistě je pro pokrok, pro kulturu velmi nebezpečná, je přípřeží kongruy. Zdá se mi, vážené dámy a pánové, že není vhodná doba pro řešení takových problémů. A pokud se týče cel, mám za to, že vhodnou dobou byl rok 1923. Tehdy jevily se známky deflační politiky. Ceny za potraviny počaly klesati v poměru 8 a půlkrát oproti době předválečné, ceny za průmyslové výrobky byly 11tinásobné. Tu byla, pánové, nejvhodnější chvíle domáhati se vyrovnání. Kdyby se to bylo tehdy učinilo, měl by zemědělec lacinější stroje a jiné hospodářské potřeby, disparita mezi zemědělskou a průmyslovou výrobou byla by odstraněna.

Je třeba odpověděti na otázku, kdo vlastně tomu zabránil, proč právě v tomto příhodném okamžiku r. 1923 k řešení této otázky nedošlo. Pánové na straně republikánské, kteří dělali politiku průmyslovou, kteří seděli v akciových společnostech různých průmyslových podniků, sami neměli zájmu, až tehdy, když pěstování cukrovky stalo se méně výnosným, a když za brambory tolik nestržili jako dříve a pod. Teprve od března t. r. slyšíme hlučné volání po pevných obilních clech, poněvadž výnos hospodaření není prý takový, aby uspokojil zemědělce. Výkonný výbor republikánské strany již v březnu, opíraje se o výsledek volební, usnáší se na tomto požadavku a, velevážení pánové, slyšíme a cítíme tehdy ostřejší postup těchto pánů, když prohlašují, že se tak stane i za cenu přesunu sil v koalici. Věděli jsme velmi dobře, co to znamená. Vyjednávalo se pilně s lidovci i s luďáky. Ministr zemědělství dr Hodža připravoval půdu. Jevily se také určité neshody v lůně republikánské strany. Tato koalice, s kterou nyní bojujeme, není tedy dílem okamžiku, byla připravována, program byl smluven, ale změna přece jen přišla rychle, neočekávaně.

Poněvadž počet příslušníků československých stran přece jen nestačil, musili býti přibráni němečtí a maďarští zástupci zemědělství a musili býti pro tuto myšlénku, pro tento předmět získáni. Chápeme, že práce nebyla snadná. Cenu, za kterou se to všechno stalo, neznáme. Snad se to v budoucnosti dovíme. Boj o cla započal vlastně resolucí Donátovou v senátě, žádající, aby cla byla 6- až 8násobně zvýšena. U nás v posl. sněmovně nebylo lze pokračovati v taktice, kterou celní koalice zahájila v senátě. Příliš jasně jsme vládě úřednické, která přišla po vládě koaliční, naznačili své stanovisko, že uzákonění pevných zemědělských cel nemůže se státi cestou nařizovací, a přinutili jsme ministerského předsedu k určitému prohlášení ve sněmovně, aby oznámil úmysl nové úřednické vlády. Vláda úřednická tak arciť učinila. Učinila tak, aby podle rčení obecného vlk se nažral a koza zůstala celá. Prohlášení vlády neuspokojilo ani nás, neuspokojilo ani těch, kteří usilovali o pevná cla. Mám dojem, že zejména ministr financí byl povinen, poněvadž mu v prvé řadě přísluší, aby se touto otázkou zabýval, aby se o tom jasně a určitě projevil. Zdá se podle všech okolností, že neměl doposud snad ani příležitosti, aby tak učinil. (Výkřiky.) Pokud jsem mohl z exposé, které učinil 25. května t. r. v rozpočtovém výboru, vycítiti, zdůraznil v otázce celní toto stanovisko, které ovšem, mám za to, je asi stanoviskem vlády, poněvadž předpokládám, že exposé každého ministra musí býti také schváleno šéfem kabinetu.

Ale stanovisko ministra financí, jak uslyšíme, nebylo asi vhod těm pánům, kteří se dnes nalézají v celní většině, a proto asi konečně také jest určitá opatrnost se strany těch, kteří jednali a jednají, aby jim to na konec nějakým, po jejich názoru, nešikovným způsobem pan ministr financí nezhatil. Neboť pan ministr financí prohlásil, že pro budoucnost nelze budovati státní finance na vypiatých celních příjmech, a vyslovil názor, že celý vývoj naší obchodní politiky, poněvadž jsme výrobním státem, bude dojista směřovati k postupnému odčinění obecné ochrany, neboť vysoké generální clo je překážkou vývozu. Generální clo umožňuje, že se u nás může vytvářeti cenová hladina a celá soustava hospodářských čísel proti světovým cenám vyšší, než by to bylo úměrné poměrům naší měny k měnám cizím. A dále praví pan ministr financí, že byl vysloven ten názor o clech ve chvíli, kdy se vede zápas o to, má-li býti naše cenová hladina agrárními cly ještě více zvýšena oproti cizině a světovým cenám, a kdy otázka nového celního tarifu, tedy také otázka revise celé naší celní politiky, stává se otázkou nad jiné zralou k brzkému řešení.

Tím řekl ministr dost o následcích naší celní politiky, která až doposud byla u nás sledována. Je zajímavo, proč u nás náš průmysl v této chvíli mlčí. Tento průmysl přehlíží, že zvýšení drahoty následkem zavedených cen povede, protože musí vésti, k novým mzdovým zápasům. Co znamená zvýšení cel v mluvě průmyslníků? Zdražení výrobních nákladů, snížení soutěživosti průmyslu na světovém trhu. Bylo zajímavo, že po prohlášení pana min. předsedy Černého promluvil i bývalý ministr obchodu inž. Dvořáček, a je zajímavým při tom, že tenkráte mluvil o clech a o důsledcích této celní politiky způsobem poněkud jiným, než mluvil v této debatě. Patrně tak učinil pod dojmem, že se mu snad podařilo, aby získána byla součinnost politické strany národně-demokratické, že se snažil, aby tyto důsledky, které jinak líčil své doby velmi černě, učinil světlejšími. Řeč jeho je tedy opakem toho, ale také toho, co své doby tvrdil dr Rašín. O tom zmínil se již kolega našeho klubu Knejzlík. Dr Rašín byl zásadně proti zemědělským clům. Byl si vědom toho, že clo na obilí, mouku, maso, dobytek atd. nelze zvýšiti, nemá-li býti způsobena bída lidu. Ohledně zemědělské renty pravil výslovně ve své knize národohospodářské toto: "U zemědělské renty nastává stoupání zvýšením ceny plodin, stane-li se tak uměle, totiž clem obilním v zemi, která není soběstačná, může to míti velmi zlé národohospodářské účinky." Dále pravil dr Rašín: "Jestliže však domácí produkce nestačí a je potřebí dovozu z ciziny, tu clo působí ke zvýšení cen domácího obilí aspoň na výši, která se rovná ceně cizího obilí v našem trhu zvětšeném o clo."

Oba tito lidé jistě s celou vážností dívali se na náš hospodářský vývoj, a vizte, jak jejich názory se mění, jak rychle se korigoval zejména pan bývalý ministr obchodu inž. Dvořáček.

V politice nerozhodují vždy věcné argumenty a citové věci. Tvrdou skutečností je, nepovoliti a neustoupiti zejména oposici. Celní většina je, jak vidíme, pevná. Cíl její se může vysloviti krátce, velmi krátce: cla agrárníkům a lidovcům kongruu. Zbývá otázka, čeho se dostane ostatním spojencům, to jest živnostníkům a národním demokratům? (Výkřiky posl. Zeminové.) Politika, kterou provádějí národní demokraté, je nyní protichůdná zásadám zemřelého dr Rašína a povede určitě k důsledkům, o kterých ve svém "Národním hospodářství" mluvil dr Rašín.

My, velevážení pánové a paní, cítíme, že dělnictvo státní a veřejné zaměstnanectvo bude na to vše, co se právě nyní chystá, velmi těžce dopláceti. Již dávno se těmto nejchudším třídám konfiskují revoluční výhody. Vzpomínám zákonů č. 394 a 286, pokud se týče státních a veřejných zaměstnanců. Tyto zákony zůstanou hluboko zapsány v myslích státních zaměstnanců, poněvadž jsou důkazem toho, že jim naše republika vzala výhody, které jim revoluce své doby dala. Chystá se nový zákon a praví se, že tímto novým zákonem má se dostati státním zaměstnancům odčinění všech křivd, které byly způsobeny zákony 394 a 286. Já tohoto názoru nesdílím, poněvadž vím, že určité výhody, kterých si zejména nejnižší kategorie zaměstnanecké získaly zákonem 541 z r. 1919, nevrátí se právě těmto nejubožejším a nejnižším státně-zaměstnaneckým kategoriím a že zejména poměry po stránce právní upraví se tak, aby prostě byly stále odvislými od podniků anebo od státní správy, aby znovu prožívaly to trpké otroctví a poddanství, které prožívaly za starého Rakouska. Úprava, která bude příště předmětem našeho jednání, připomíná mi tu starou osvědčenou za Rakouska taktiku, která byla sledována při každých úpravách, že totiž zaměstnancům se do jedné kapsy něco dalo, aby se z druhé kapsy jim opět něco vzalo. A také tato úprava, kterou budeme projednávati příštího týdne, má tuto tendenci, poněvadž hoví jedině a výhradně těm šťastnějším kategoriím úřednickým a méně hoví právě těm, kteří této sociální pomoci nejvíce potřebují.

Meritorně, vážení pánové a paní, nebudu se předlohou zabývati. To učinili povolanější, učinil tak zejména velmi šťastně člen našeho klubu kol. Knejzlíka učiní tak jistě po stránce všeobecné i kolega klubu posl. Tučný. Chci se jenom zmíniti o jiných, tento předmět provázejících zjevech. Celní většina nazývá boj náš proti clům zločinnou kampaní proti parlamentarismu. Lidé, kteří násilným postupem ve výborech v poslanecké sněmovně przní jednací řád, jichž heslem je moc, nadpráví, kteří tvrdě, neústupně stojí na tomto svém stanovisku, lidé, kteří se cynicky smějí, mluví-li se o hrozné bídě našeho dělnictva, malého živnostnictva, zřízenectva a malého úřednictva, osmělují se snížiti význam našeho odporu a veřejnosti namlouvají, že my, kteří se bráníme proti této zlomyslnosti, stavíme se prý proti činu hospodářské spravedlnosti. Nejlepším dokladem toho je včerejší jednání ve výboru rozpočtovém a rovněž ve výboru sociálně-politickém. Předseda výboru rozpočtového podlehl diktátu lidovců. Předloha návrhu na úpravu platu duchovenstva dostala se na program tohoto výboru proti všem zvyklostem. Až dosud bylo zvyklostí, že rozpočtový výbor jednal o předmětu teprve tehdy, když věc sama byla náležitým způsobem projednána v příslušném výboru. Soc.-politický výbor o návrhu nejednal. Paragrafu 24 bylo jistě v tomto případě námi použito, abychom nejen z toho důvodu, že postup se příčil jednacímu řádu, nýbrž i také z tradice rozpočtového výboru bránili se proti tomuto postupu. Rozpočtový výbor má povinnost po našem názoru jednati o úhradě. Jak se může jednati o finančním dosahu, když se neví, na čem se sociálně-politický výbor usnesl? Je samozřejmo, že jsme se postavili na odpor, a výkladem jednacího řádu podle našeho názoru snažili se přesvědčiti předsedu, aby naší zcela oprávněné žádosti vyhověl. Varovného našeho hlasu nebylo dbáno. Předloha, která odporuje i ústavní listině, která nemá předepsané náležitosti, pokud se týče úhrady, jak se o tom zmínil již kolega našeho klubu Knejzlík v duchu §u 41, přece jen stala se předmětem jednání výboru, ale konečně došla také z iniciativního výboru do plena poslanecké sněmovny. Mám za to, že již iniciativní výbor měl povinnost předlohu vrátiti, poněvadž odporovala ústavním předpisům. Neučinil tak, pánové. Čin tento není ozdobou našeho parlamentu, on zůstane černou skvrnou a my se budeme potkávat s tím také v budoucnosti. Celní většina tvrdě rozhodla, zapomínajíc při tom na stát, na finanční a hospodářský stav republiky, na vše. Dík poměrům politickým stojíme před úporným zápasem hospodářským. Na nás je, abychom dnes i příště čelili útokům na zbídačení spotřebitelů, které se touto osnovou chystá. Prohlašuji, jak jsme již prohlásili bezpočtukráte, že jestliže se bráníme, jestliže podnikáme tento boj, nečiníme tak ze zaujatosti, zejména ne proti drobnému zemědělci. Víme, že podmínky po 15. listopadu 1925 jsou změněny, že mocenské postavení zejména zástupců malých, chudých lidí je zcela jiné, než bylo dříve. Poměr síly je tento: Oproti bloku měšťanskému všech národností, čítajícímu 185 poslanců, stojí 115 poslanců socialistických a komunistických všech národností. Provedou-li pánové umíněně, co chtějí, ponesou i před dějinami odpovědnost. Nová většina pro cla, velevážení, zdá se nám, že nebude novou většinou, která by odhlasovala také státní rozpočet, a to mám na mysli při každém našem činu, poněvadž státní rozpočet je také něco, co se nedává vládě jako projev důvěry, státní rozpočet je něco, co dáváme sami sobě, poněvadž jsme občany tohoto státu.

Ale pánové nedbají toho, oni zlomyslně spalují mosty za sebou, nedbajíce, co potřebuje také budoucnost. Nám to není a nemůže býti lhostejno. Uzákonění návrhu na změnu celního sazebníku znamená pro nás však také, že tato většina postavila se nepřátelsky proti lidu. Bude slaviti vítězství nad chudými. Drahota, která již nyní se objevuje a bude určitě stoupati, přesvědčí lid, že jsme měli pravdu my, kteří jsme se bránili.

Slyšíme hlasy v této debatě zejména z řad malých drobných zemědělců, že je zle, že se jim špatně hospodaří, že půda nevynáší, že za dobytek nestrží tolik, kolik by měli, aby to odpovídalo námaze a práci, aby to bylo řádnou mzdou. Pánové ovšem uvykli si - ale nebyli to ovšem jen drobní zemědělci, ale zejména ti šťastnější, kteří nejvíce křičí - příliš na ta tučná leta a nezdá se jim býti náležité, aby snad v době poklesu konjunktury také spokojili se s menšími výdělky. Zapomínají, že celé vrstvy našich občanů trpí dnes daleko více, než trpí oni. Ten nejposlednější malý zemědělec má aspoň možnost, aby se najedl, aby ukájel hlad svůj vlastní i svých dítek, ale situace mezi dělnictvem je taková, že se nemůže najísti a že stísněně a se starostí dívá se budoucnosti vstříc.

Hospodářsky ubohým jest dělník, horník a nižší státní zaměstnanec. Velectění pánové, kdo si vezme práci a přesvědčí se o životě a způsobu života zejména textilních dělníků, jistě odejde kormutliv z takových krajů a táže se sám sebe, jak je to možné, aby dělník, který vydělává týdně 80, 90, 110 Kč, mohl vystačiti a uživiti svou rodinu, která čítá 5 až 6 členů. Tážeme se, jak je to možné, aby horník, který pracuje dnes ve dvou šichtách a dostává na konci týdne výdělek v částce 80 Kč, mohl uhájiti svoji existenci.

A nyní, velectění pánové, chystá se v důsledcích toho vašeho počinu nové zdražení, chystá se to, co bylo několikráte již zde po pravdě řečeno, nové zvýšení jeho rozpočtu domácího, který již beztak nestačí. Tato situace je přímo zoufalou a jistě nepovede k žádnému dobrému konci, neboť pochopitelně dělnictvo bude se zoufale domáhati, aby mzda byla zvýšena.

Ale my v této debatě jsme také svědky, že živnostnictvo účinně se domáhá, aby se stalo skutkem to, oč usilují naši páni agrárníci. (Výkřik: Jenom část živnostníků!) Ovšem, jenom část živnostníků. Byli jsme také svědky v rozpočtovém výboru, jak se zástupce živnostensko-středostavovské strany přímo dušoval, jak vřele cítí s dělnictvem, kterak dokazoval, že velká část živnostníků vyšla z dělnictva, že velká část živnostníků ještě cítí mravní povinnost, aby stála po boku svému dělnictvu, že živnostníci pracují s dělnictvem a že jistě znají nejspíše jeho potřeby. Velevážení pánové! My nevěříme tomuto ujišťování. Když může člověk, který má takové vřelé cítění se sociálním postavením chudých a slabých, potom zúčastniti se prací a hlasování pro předlohu, která přináší zhoršení životní úrovně, není možno věřiti takovému ubezpečování. Jsem přesvědčen, že budou málo vděčni těmto pánům právě ti nejslabší, nejchudší živnostníci, kteří pracují buďto sami anebo s jedním nebo dvěma dělníky u svého díla, řemeslníci jako krejčí a obuvníci, obchodníci uhlím a pod. Ti všichni jsou odkázáni na konsum, ti všichni pocítí důsledky toho zdražení, které již dnes jest patrné na trhu obilnin a poživatin. Ti všichni nemohou býti vděčni těm, kteří přispěli k tomu, že ke zdražování došlo.

Ale při celém projednávání této předlohy je zapotřebí, abychom si povšimli toho, co dělá vláda. Velevážení, vláda však mlčí, vláda nedělá v té věci vlastně nic. Neměli jsme možnosti slyšeti její hlas, zejména v tak důležitém výboru, jako je rozpočtový výbor. Byly zamítány všecky naše návrhy, kterými jsme usilovali o to, aby se dostavili jednotliví ministři a se svého resortního stanoviska nám řekli, jak se dívají na tyto předlohy. Vláda zůstává němá, ačkoliv jistě je oprávněna otázka, co říká tomuto postupu celní většiny a zdali s ním souhlasí. (Hlas: Má uloženo mlčení!) Má-li uloženo mlčení, pak ovšem myslím, že není správné, aby v tak rozhodné chvíli mlčela, nýbrž ona má použíti svého práva a přijíti sama do tohoto výboru, kde se o předmětu jedná, a říci své stanovisko. Je podezřelé, není-li na konec tento postup mezi celní většinou a vládou smluven. Zdá se, že smluven je. Ale může-li býti i smluven mezi všemi členy vlády, přes to není možno a myslitelno, aby na př. u takového předmětu, jako je změna celního sazebníku, nepromluvil ministr obchodu, jak se ta věc bude při uzavírání smluv mezistátních jeviti, aby při takové předloze, která jistě sníží životní úroveň občanů, nepromluvili lidé, kteří mají povinnost pečovati o zdraví našeho občana, aby nepromluvili lidé, kteří by jistě měli povinnost, aby zejména zkoušeli, je-li možno, aby mohl člověk, jemuž se tolik ujímá na prostředcích ke krytí domácího rozpočtu, se svým výdělkem vyjíti.

Já se táži, pánové: je myslitelno vůbec, aby se vláda chovala po celý čas těchto otázek pasivně? Kdo je odpověden za klid a pořádek ve státě? Kdo je odpověden za to, co může nastati tím, když dojde k zneklidnění také na venkově? Neměla vláda povinnost zúčastniti se jednání ve výborech a říci své jasné a určité stanovisko ať už k tomuto předmětu nebo ostatním, pokud nás dnes zaměstnávají a od kterých závisí další vývoj v našem státě?

Vedle celního sazebníku chystá se nové značné ztížení existence pracujícího chudého lidu zdražením cukru, zvýšením cen dělnických lístků a pod. Úřednická vláda je vláda obdivuhodně neutrální. Ona mlčí. Považuje za svou povinnost poslouchati, neboť se zdá, že je pouze výkonným výborem celní většiny. (Výborně!) Konečně ta věc se glosuje poněkud jinak. Včera kol. Adámek na přímý můj dotaz, proč vláda nic nečiní, pravil jako referent návrhu na změnu celního sazebníku, že prý vláda sabotuje rozpočtový výbor! (Veselost. - Zpravodaj posl. Adámek: Já to řekl poněkud jinak!) Vy jste to tak řekl a včera jste mi to znovu opakoval, že vláda sabotuje výbor! Promiňte, vážení pánové, kde to jsme? Vláda sabotuje výbor! Vláda má ve smyslu jednacího řádu, nehledě k těm ostatním povinnostem, povinnost přijíti, aby určité věci vysvětlila. My nevíme ani u jedné, ani u druhé osnovy, jaké je stanovisko vlády.

Nebylo jen demonstrací v páteční schůzi podávání našich návrhů, poněvadž se nám jednalo v prvé řadě o to, kdo vlastně je za vše odpovědným. Tážeme se také, proč neměl býti slyšán ministr zahraničních věcí, proč neměl býti slyšán ministr sociální péče, ministr zdravotnictví, obchodu, vnitra a pod.? (Hlas: Není tady!) Bylo by to vůbec v jiném státě možno? Pánové berou příliš velkou odpovědnost na sebe před dějinami! To není možné, aby něco takového mohlo býti trpěno.

Mluví se o tom, že změna sazebníku celního není takovým velikým nebezpečím pro náš lid. Připomínám, že z evropských států průmyslových máme u nás největší zatížení celní, kdežto na př. v Holandsku činí průměrně celní zatížení dováženého zboží 5% jeho hodnoty, ve Švýcarsku 7,5%, v Belgii 9%, v Rakousku 13%, činí u nás celých 16%.

Cla působí všude, o tom není sporu, jako zdražovatel cen všeho druhu, což padá zejména na váhu v době, kdy se jedná o to, jak uvésti v soulad hodnotu koruny s výší cenové hladiny, kdy jde o to, vyrovnati rozpětí mezi kursem měny, která je okrouhle proti předválečnému stavu znehodnocena 7krát, a výší cen, jež jsou jednou z hlavních příčin, proč se udržuje tento poměr mezi hodnotou koruny a výší cen.

O rozsahu a důsledcích návrhu Mašatova píše správně "České Slovo" dne 2. června t. r. toto: Nejvýznamnější je ovšem hospodářský důsledek podaného návrhu. V článku I stanoví se výše bojovných cel, a to v takovém rozsahu, že to nelze nazvati normální. Na 100 kg dovezeného zboží stanoví se cla: u pšenice 60 Kč, žita 50 Kč, ječmene 34 Kč, ovsa 48 Kč, kukuřice 32 Kč, bobů, hrachu, čočky 36 Kč, zeleniny pro kuchyňskou potřebu 20 Kč, brambor 10 Kč, volů 480 Kč, krav 300 Kč, u vepřového dobytka nad 120 kg 220 Kč, na maso čerstvé 240 Kč, máslo 350 Kč, sádlo 360 Kč, umělé máslo a margarin 210 Kč.

Ve II. článku se lehkomyslně odkrývá diktát celního boje se státy, s nimiž budeme v zájmu průmyslu nuceni uzavírati obchodní smlouvy, a ve čl. V stanoví se nejmenší výměra těchto bojovných cel. Podle tohoto ustanovení může býti nejmírnější clo: u pšenice 30 Kč, žita 38, ječmene 34, ovsa 36, kukuřice 22, mouky 70, u volů 360, býků 240, krav 210, mladého hovězího dobytka 126, telat 40, vepřového dobytka od 10 až 120 kg 84 Kč, přes 120 kg 110 Kč, u másla 210, u vepřového sádla 150.

Připustíme-li možnost, že vláda při sdělávání obchodních smluv použije opravdu onoho minima celního zatížení, bude to znamenati, že mouka bude ve velkém zdražena o 70 haléřů na 1 kg, hovězí maso o 1 Kč, vepřové rovněž o 1 Kč, máslo o Kč 2,10, sádlo o Kč 1,50 na 1 kg. To by bylo zdražení ve velkém. Je však otázkou, zdali v drobném prodeji - a to je právě to důležité - uplatní se opravdu jen přesná poměrnost. Po tisícerých předchozích zkušenostech tomu věřiti nelze a zdá se spíše, že na př. při mouce, která ve velkém bude zdražena o 70 h na 1 kg, zaplatíme v drobném obnos zaokrouhlený na 1 Kč. Při ostatních poživatinách bude se díti totéž.

Jaký následek přivodí toto drastické opatření na životní úroveň chudých konsumentů, o tom jistě nejlépe nás poučí budoucnost.

Velevážení pánové, prve jsem mluvil o tom, že úředník, který bude něco dobírati novou úpravou platovou, bude jistě z valné části překvapen tím, že právě tento chystaný zákon mu zase zhorší jeho příjmy v domácím rozpočtu. To je u úředníka. Daleko horší je to však u těch dělníků, kteří, jak jsem naznačil, nepracujíce po celý týden, mají malý výdělek. U těch to bude přímo katastrofální, a tu by se měl každý člověk, který poněkud jen cítí, velmi vážně zastaviti.

Jistě, jestliže se stavíme s takovým odporem proti předloze, máme k tomu všechny příčiny. Ale pánové se také starají, aby i jinakým způsobem drážděni byli ti, kteří pracují pro stát a kteří přinášejí největší oběti ve prospěch člověčenstva. Kdybychom dnes měli možnost - ačkoli ministr financí tuto možnost popírá - stanoviti si určitou cifru ohledně výnosu cel, pak bych chtěl ještě znáti stanovisko pana ministra financí, trvá-li na svém dalším plánu, který tak jasně a určitě vyjádřil ve svém exposé z 25. května t. r. Mám na mysli daň z cukru a z lihu. Naše stanovisko v tomto směru je jasné. My nemůžeme za žádných okolností se spřáteliti s myšlenkou, že by vedle těch enormních příjmů plynoucích do státní pokladny z tohoto zákona ještě někdo mohl pomýšleti na to, žádati na občanstvu nové zvýšení takové spotřební daně, jako je daň z cukru, a proto je jistě správné naše stanovisko, o kterém jsme nelenili uvědomiti ty, kteří se podobným úmyslem zanášejí. Z úst jiného ministra vyslechli jsme však téhož dne 25. května, že se chystá nový útok na další vrstvy občanstva tím, že osobní tarif má býti zvýšen o 22%. Je to v určité souvislosti s finančním plánem, který zamýšlí provésti pan ministr financí, že totiž má býti státní podnik, jako jsou železnice, osamostatněn, že jeho příjmy mají postačiti pro jeho vydání a že z těchto příjmů má pro příště platiti také všechny náklady personální i investiční. Při této příležitosti, kde jde o zvýšení o 22%, potkáváme se opětně s nepřátelstvím politické strany živnostensko-středostavovské, která snaží se přivésti železniční zaměstnance ještě do větší bídy, než v jaké dosud jsou. Ona nechce věřiti, že železniční zaměstnanci mají plné právo na výhody, které se jim dosud poskytují, ona nechápe, jak těžkou práci tito zaměstnanci vykonávají ve prospěch společnosti. Kdyby pánové byli ušlechtilejšími, nabídli by aspoň při řešení této otázky, aby státní správa železniční výhody, které až dosud od vzniku železnic poskytovaly všechny státní správy železniční, od zaměstnanců odkoupila. Člověk by to chápal, poněvadž je to živnostensko-obchodnická strana. Ale tak ušlechtilí tito pánové nejsou, oni útočí a snaží se násilným způsobem přiměti státní správu železniční, aby tyto výhody, tato vydržená práva zaměstnancům prostě vzala.

Prohlašujeme, že státní správa železniční poskytuje mimo výhody železničním zaměstnancům určité výhody také jiným vrstvám a osobám, a to dosti značné. Poskytuje tyto výhody celé řadě spolků a korporací, a jsou to právě ty korporace, které útočí. Jsou to výhody, kterých se dostává našim živnostem, obchodu a průmyslu. Tuto pravdu nemůže popříti ani "Reforma", orgán živnostenské strany středostavovské. A vždy víc a více dožadují se právě tyto kruhy vyšších výhod a obmýšlejí všelijakým způsobem získávati určitých slev na železnicích. Tyto úsluhy vyžadují od železničního etátu milionových obnosů. Stejně tomu tak je se slevami pro určité tělovýchovné a sportovní spolky. Státní správa železniční poskytuje určité výhody žákům i dělnickým vrstvám. Ale je nejzajímavější, že žádná z těchto vrstev nemůže se vykazovati takovým úspěchem jako právě příslušníci živnostensko-obchodnické strany. Dokáži, v jakém rozsahu a rozměru používají právě tito výhod.

Byli jsme dnes svědky zajímavé scény, kde vytýkali páni zástupcové živnostenské strany družstvům určité výhody, které se jim prý poskytují. Nuže, jak vypadají ty výhody, které jim skýtá státní správa železniční? Cena ročního lístku na trati československých státních drah je pouze o 385% dražší, než byla v míru. Platí tudíž majitel ročního lístku pouze čtyřikrát tolik, jako platili majitelé lístků před válkou. Že tyto výhody jsou daleko větší než za starého Rakouska, je patrno i z toho, že příjem z nich činil 4,7% všech příjmů osobních i dopravních, kdežto za starého Rakouska obnášel pouze 0,25%. Obchodní cestující požívají kromě výhod ročních lístků ještě dalších výhod tím, že zakupujíce lístky za půl leta, platí v prvém pololetí 65% a ve druhém pak 35% ceny lístků. Kromě toho neplatí obchodní cestující také daň z lístků podle zákona z r. 1925, ač zákonem přímo osvobozeni nejsou. Pro posouzení, jaká je láce těchto ročních lístků, jsou tyto případy: lístek pro ředitelství Praha-Jih-Brno stojí ve třetí třídě 2 tisíce korun. Jedna jízda z Prahy do Brna a zpět činí normálně 132 Kč. Jezdí-li tudíž cestující pouze jednou týdně do Brna, má lístek zaplacený již po 15 jízdách čili za 3 1/2 měsíce, zbývajících 8 1/2 měsíců jezdí zdarma. (Slyšte!) Jede-li z Prahy do Brna dvakrát týdně pravidelný zjev při návštěvě pražské bursy má lístek zaplacený již za 1 3/4 měsíce, takže více než 10 měsíců jezdí úplně zdarma. Takto počítaná sleva činí 70% normálního jízdného při jízdě jednou týdně, 85% při jízdě dvakrát týdně. To je také sleva, které používají dělníci pro zpáteční jízdenky, dělníci špatně placení, dělníci odkázaní pouze a jedině na svůj výdělek, kteří jezdí z určitého místa do práce.

Posoudíme-li to a srovnáme-li s těmi výhodami, které se poskytují železničním zaměstnancům, a to v míře velmi obmezené v poslední době, pak se to úplně vyrovná, dělá to stejné procento, 90%, jak pro tyto jízdní lístky, tak i pro ty režijní výhody železničním zaměstnancům.

Velevážení pánové! Ale těm pánům nezáleží na těchto prostředcích bojovných, oni přece tak učinili své doby, když neměli žádného jiného agitačního prostředku, než stále poukazovati na vysoké daně, stále útočiti na lichevní úřad a pod. Jim každý prostředek je vhodný, který se jim hodí do krámu, a marné jsou rozumné výklady, že jejich názor není správný. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Já, vážení pánové a dámy, chtěl bych ještě poukázati na výhody, které skýtá státní železniční správa zejména oněm kruhům, které si tak často stýskají na to, že se jim nevede tak dobře. Tak na př. žáci, synkové, dcerky našich rolníků velmi často jezdí z místa do místa, a tu lístek za celotýdenní jízdu činí pouhých 20 Kč. Tedy to jistě je, prosím, značná výhoda pro ty, kteří chodí do škol. Mohlo by se říci, že takových lístků v zájmu státní správy železniční, v zájmu její výnosnosti je třeba. Ano, uznáváme, ale nedává to příčinu k tomu, aby se vytýkalo těm, kteří mají na to právě takové právo, jako dnes se potkáváme u jiných zaměstnání, a já jsem pevně přesvědčen, že v častých případech továrníci-zaměstnavatelé svým dělníkům a úředníkům neprodávají za cenu prodejní, nýbrž prodávají za cenu výrobní, právě tak jako to činí odedávna od svého vzniku státní správa železniční.

Velevážení pánové! Boj náš ke změně celního sazebníku je dán naším programem. My jsme to jasně a určitě řekli ve svém programu, že socialistické hospodářství vyžaduje úměrnosti nejen výroby, ale také úměrnosti vzájemného zhodnocení práce všech oborů.

Rovněž sjezdová resoluce X. sjezdu v Brne praví, že první podmínkou v řádné organisaci výroby je, aby producent byl řádně odměněn za svoji práci, námahu i risiko. S touto zásadou šlo se i letos všude tam, kde jsme stanovisko naše k této otázce proklamovali. Jsme pro odměnu nejen dělníka, nejen živnostníka, nejen úředníka, koná-li užitečnou práci, ale jsme také i pro úměrnou odměnu těch, kteří ten svůj chléb vydělávají na tvrdé této půdě. Stanovisko jasné a určité. Nemůžeme však za žádných okolností souhlasiti, aby favorisování určité vrstvy dálo se na účet té druhé, ještě chudší vrstvy, těch, kteří nemají pražádných prostředků, aby důchod svůj mohli ihned náležitým způsobem zvýšiti a tím ubrániti se nebezpečí, které zejména spočívá v podvýživě. Proto jsme tak důsledně proti této osnově. Proto jsme ji také potírali všemi možnými prostředky.

Nejsme dětmi! Víme, jak nakonec tento zápas dopadne. Železná vůle většiny rozhodne a oposice provede pouze svoji povinnost, pokud možno měrou největší. Teprve budoucnost ukáže, kdo měl pravdu. Dej osud, aby se to přespříliš pronikavě neprojevilo a nepoškodilo to právě ty, kteří jsou nejchudší a nejubožší. Končím. (Výborně! - Potlesk poslanců čsl. strany socialistické.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP