Pátek 3. prosince 1920

Pánové! Zde jsme u věci, o níž jest potřebí se trochu šířeji zmíniti. Já nejprve chci poukázati na to, že kdybychom se spokojili se zákonem o zabrání bytů, jak se někteří pánové domýšlejí, pak není pochyby, že kdybychom zabrali všechny byty a každému dali jenom jednu místnost a nestáli ani na zásadě maxima 3-4 místností, že vlastní bytová mizerie tím odstraněna nebude. Nestaví se. V tom je jádro bytové mizerie. My v Praze potřebujeme, aby se stavělo v normální době ročně nejméně 3 tisíce bytů - dnes ovšem potřebujeme daleko více - a pak může u nás býti čeleno bytové mizerii. Zabíráním bytů může se pomoci jen několika jednotlivcům, ale massám, které jsou bez přístřeší, vůbec ne. Stavěti se musí. Proč se nestaví? Předně proto, že není úvěru. Co pomůže subvence, kterou dá ministerstvo sociální péče družstvům, obcím a soukromníkům, když stavebníci, i kdyby chtěli, neseženou úvěru stavebního a hypotekárního. To jest jedna důležitá okolnost, kterou musíme míti na zřeteli. Za druhé jest zde ohromná drahota staviva. Stavba je nyní 12kráte dražší než byla v míru. (Hlas: Ještě vícekrát dražší!) Jde to pořád nahoru, ale můžeme počítati, že minimálně 12 krát. To by nebylo ještě hlavní závadou. Hlavní závada je v tom, že když někdo začne stavěti, neví, za jakou cenu dostaví, a když dostane úvěr, v polovici stavby vidí, že jej vyčerpal, a musí toho nechati.

Také anarchie a obtíže při opatřování stavebních hmot padají na váhu. Nestačí jen státní subvence, zde je třeba široce založeného plánu stavebního, který musí býti dán od státu, poněvadž každá jiná korporace je k tomu slabou, bezmocnou. A tu myslím, že nekonaly minulé vlády svou povinnost vůči této ohromné otázce. Dívaly se na ni tak, že se dá řešiti pomocí nějakých darů. A to není pravda. Je třeba, aby se pojímala tato otázka hlouběji, nestačí, aby ministerstvo sociální péče bylo pouze úřadem k probírání aktů a přidělování určitých částek z té sumy, kterou zákon určuje k subvencování. Je třeba, aby zde byla korporace, ať státní nebo pod státním dozorem, která provede plánovitou organisaci stavebního ruchu, řekl bych organisaci celého stavebního průmyslu.

My máme postaviti v Praze k odstranění ohromné bytové kalamity, aby lid nezůstal na ulici, v nejkratší době 20 tisíc bytů. Vemte si všechny cihelny v Praze a okolí dohromady a uvidíte, že jejich výkonnost, kdyby i uhlí dostaly, nestačí na více než 3000 bytů vzhledem k tomu, že se vedle toho staví také něco jiného. Zde bude museti stát přímo stavěti cihelny, bude-li chtíti, aby se vyhovělo největším potřebám, kterých vyžaduje krise stavební. O tom není pochyby, že nemůžeme spolehnouti vzhledem k ohromnosti tohoto úkolu na to, že můžeme řešiti tuto otázku stavbami normálními. Budeme musiti utéci se ku stavbám pomocným, prozatímním, dřevěným. Ale ani na to není žádného plánu, i zde je úplná egyptská tma. Pak se nedivte, že celá dosavadní bytová péče nemá vlastně žádných výsledků.

To jest otázka, kterou bychom se měli co nejpečlivěji zabývati. Tato vláda přišla s plánem, který je ještě v zákulisní diskusi. Mají se zříditi nějací komisaři v jednotlivých obcích, kde jest největší bytová mizerie, kteří mají býti nadáni zvláštní pravomoci diktátorskou.

Hledíme-li na ty komisaře, vidíme, že je to opět jenom byrokratická figura, která má zabírat, donucovat, nakazovat atd. Ten úkol zdaleka nestačí na toto řešení. Ale tak, jak si to představují páni v poradním sboru pro otázky hospodářské, to teprve nejde dělat. Tam ti páni, kteří dostali projekt vlády k posouzení, prostě se usnesli na resoluci, ze které vyčítáme tolik, že se nemá dělat nic, že se to má ponechati přirozenému vývoji, že prý se takový nějaký aparát donucovací, nakazovací ani v míru, ani za války neosvědčil. Vážení pánové a dámy! Já se vás ptám, může-li někdo z vás tvrditi, že kalamitu bytovou, tu ohromnou krisi můžeme řešiti normálními prostředky? Kdyby se postavil proti mne nevím jaký odborník, nedokáže mně, jak bychom zabránili nejhorším následkům kalamity, když to ponecháme na té cestě, jak jsme to ponechávali. Nechceme-li přijíti do skutečného vážného nebezpečí sociálního, je přímo nezbytno, aby se zasáhlo ze státu způsobem organisovaným, ať se to líbí těm pánům, kteří sedí v poradním sboru pro otázky hospodářské, čili nic. Ti páni řekli, že se to neosvědčilo ani za míru, ani za války. Mně to připadá, jako kdyby byli zaspali 4 roky války. Každý ví, že válka netrvala by ani 1/2 roku, kdyby stát byl nenechal v každém koutě vyráběti šrapnely a kdyby byl nezavedl t. zv. vázané hospodářství. Jedině tím způsobem bylo možno vésti několik let válku. A když se mohly vyráběti šrapnely, aby se prodloužila válka, způsobem donucovacím, státní organisací, pak jsem toho mínění, že jsme také s to a můžeme podobným způsobem uvésti k rozmachu stavební průmysl, aby mohl vyhovět nejnutnějším potřebám.

Vážení pánové a dámy! Musím říci, že ministerstvo sociální péče doposud i v jiném ohledu pojímalo svůj úkol naprosto nedostatečně. Poukazuji, jak brzdilo a brzdí v souručenství s ministerstvem pro veřejné práce stavební ruch obecně prospěšných stavebních družstev. Je to opravdu bolestná kapitola a přál bych si, aby se příštím rokem neopakovala. Kdo prodělá život stavebních družstev v této době, ten může psát celé legendy utrpení. Když podá žádost o uznání obecné prospěšnosti, trvá to měsíce, nežli alespoň to dostane. Když si sežene zajištění úvěru u některé spořitelny nebo jiného ústavu, podá žádost o uznání státní subvence, o schválení projektu, trvá to třeba 6 měsíců nebo 3/4 roku; zatím spořitelna úvěr odmítne nebo úvěr nestačí, poněvadž stavba ze dvou milionů stoupne na 3 1/2. Tímto způsobem jest ochromena stavební činnost družstev i obcí a tohle přece nemusí býti. Zeptejte se obcí, ty mají tytéž zkušenosti. Vím dobře, že úředníci nejsou vinni, vždyť jich je tam málo a mnozí nejsou zapracováni, vím, že jest zde další vada, to je ta, že musí žádosti choditi do dvou ministerstev, čímž se vše zdržuje a komplikuje. Bylo by záhodno, aby se to soustředilo do jednoho úřadu, aby se to rychleji vyřizovalo. Dále je pro družstva Velké Prahy velkým martyriem, že musejí předkládat své projekty státní regulační komisi a když padne některé družstvo do rukou 3 byrokratických aparátů, dovedete si představiti, jak mu je a jak to dlouho trvá, nežli z těch rukou se vyplete. Přál bych si aby ministr sociální péče hleděl lépe vybudovati své kanceláře, aby tyto stížnosti odpadly, a aby ministerstvo veřejných prací vzdalo se součinnosti při tom a nerušilo a neprodlužovalo zbytečně vyřizování aktů. A když tak uvážíte jak jest u nás potřebí stavěti a teď si vzpomeneme, že posíláme naše dělnictvo, kterého potřebujeme ke stavbě bytů, do Francie na práci, tu opravdu musíme říci, že u nás není žádného řádného plánu.

Když jsem u této věci mimochodem poznamenávám: Jest potřeba učiniti výtku ministerstvu sociální péče, že dělníci, kteří byli posláni do Francie, jsou tam krajně nespokojeni. Zdá se mne, že ministerstvo sociální péče řádně věc neprojednalo, a dnes naši lidé, které jsme tam poslali, bydlí v barácích, ve vsích, naříkají si, že mají platy naprosto nedostatečné, nemohou býti živi a píšou sem do časopisů, že je republika tam prodala jako otroky. Já bych si přál, aby smlouvy, na základě kterých jsou dělníci tam posíláni, byly předloženy výboru sociálně-politickému, aby prozkoumal, jak se v té věci jednalo opatrně nebo neopatrně. Mohu se této věci jen dotknouti, poněvadž čas mi nezbývá, abych se mohl věcí šíře obírati.

Připomínám ještě dále, že pokud se týče bytové otázky, není to jen otázka týkající se bydlení, zdraví, morálky atd., nýbrž tato otázka souvisí také těsně s našimi všeobecně hospodářskými otázkami. Dnes stojíme před nebezpečím ochabnutí průmyslové výroby. Jak víte, v Americe nastalo zlevnění průmyslových výrobků a vlna ta se přenesla do Anglie, do Francie a do Německa. Trh světový nalézá se ve zcela jiné situaci než nedávno. Jedenkrát to s tou drahotou prasknouti musilo, o tom není pochyby. Ale dnes, kdy náš průmysl není s to vyráběti tak levně, aby mohl za hranicemi konkurovati, vzniklo z toho nebezpečí, že bude musiti celá řada továren, které jsou odkázány na vývoz, propouštěti lidi.

Vážení pánové a dámy! Nebezpečí může býti větší než myslíme a krise může trvati déle nežli si myslíme. Může trvati snad i léta. A jediná záchrana, která nás může od nebezpečí vznikajícího z nezaměstnanosti odvrátiti, jest prostě stavební ruch. Bude-li se stavěti, bude míti co dělati všechen průmysl a jest všechno nebezpečí zažehnáno. Tedy otázka stavebního ruchu jest nejen otázkou bytovou, ona jest také otázkou průmyslu, otázkou života dělnických vrstev, otázkou hospodářskou všeobecného zájmu.

Vážení pánové a dámy! Ke konci své řeči jen připomínám co by nám byla platna péče o děti, co by nám byly platny miliony, které dáváme na potírání nakažlivých epidemických nemocí, co by nám byly platny stavby sanatorií, kdyby poměry bytové měly zůstati tak jak jsou, kdyby bydlení mělo nadále býti nebezpečím pro zdraví a morálku všeho obyvatelstva?

Co by byly platny miliony pro nezaměstnané, kdybychom my sami svou nedbalostí nechali výrobu, kterou potřebujeme, upadnout, nechali ji přivést snad i do katastrofy. Nesmíme čekat na to s čím vláda přijde. Národní shromáždění musí míti samo iniciativu a musí přijíti s pořádnou myšlenkou. Musíme si přiznati, že strany samy mnoho v této věci zanedbaly, a mohli jsme zcela snadněji řešit krisi bytovou a hospodářskou než budeme ji moci řešiti dle dnešního stavu, kdy musíme od počátku všecko dělati. Jestliže lid, vážení pánové a dámy, ztrácí důvěru ve vládu i v Národní shromáždění já se mu nedivím. Ale opravdu museli bychom to pokládat za velké neštěstí kdyby snad lid ztratil důvěru v nás a měl si ji nahrazovat důvěrou v takové organisace, jako jsou u nás organisace "černé ruky". (Hlas: Ale dělají také práci!) Děkuji pěkně, ale neudělají ani jeden nový byt! Tisíce lidí bez přístřeší volá k nám, abychom vůči nim konali povinnost, a tu povinnost musíme vykonat nejen v zájmu jich, ale i v zájmu národa a státu, jehož nejcennější statky, zdraví, morálka a kultura jsou v nebezpečí. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda inž. Botto (zvoní): Slovo udeľujem pánu posl. Roscherovi.

Posl. Roscher (německy): Slavná sněmovno! Válka otřásla nejen naším národním hospodářstvím nejosudněji, nýbrž zasadila nejhlubší rány také duševnímu a manuelnímu dělnictvu. Jednak dá se odvoditi ze strašně špatných vyživovacích poměrů, že zdraví našich dělníků bylo rozrušeno, jednak to byly nelidské námahy válečné, které naše dělnictvo v poli a v zázemí muselo vytrpěti. A nikoli naposled řádila proti zdraví našich dělníků ona nezodpovědná loupeživá těžba, která na dělnících páchána byla v podnicích s válečnými dodávkami. Dělnictvo může dnes zdravotně poukázat na velké pole trosek, viděli jsme, že ženská práce za války v nelidském způsobu se rozmohla, že žen používalo se k pracím k nimž nejsou způsobilé svou silou tělesnou, vidíme náramnou bídu dětí, vidíme, že jsme nesmírný počet desetitisíců a statisíců lidí v nejlepším věku mužném válkou ztratili, vidíme, že se počet porodů zmenšil, že číslo úmrtí stouplo - krátce, na celé čáře vidíme strašný stav, do něhož pomoc vnésti musíme. Má-li přivoděno býti ozdravění těchto poměrů, je to jen tím možno, že bude provozována ve velkém slohu sociální politika a ochrana dělnictva. A dnes můžeme s radostí konstatovati, že dělnictvo skoro veskrze přišlo k poznání, jakou nesmírnou důležitost, jak nesmírný kulturní význam v každém státním útvaru, v každé společnosti zosobňuje, a že z tohoto poznání dělnictvo co den více nejnaléhavějším způsobem požaduje, aby zákonodárství o ochraně dělnictva na celé čáře ku předu se bralo.

Co dosud v tomto státě se stalo, je po našem mínění zcela nedostatečno. Přejeme si, aby více se stalo v oboru zákonodárství o ochraně dělnictva a aby se právům dělníků v tomto ohledu více než kdy jindy vyšlo vstříc. Dělnictvo není za žádných okolností ochotno, takový stav trvale snášeti, který staré dělníky, tyto staré veterány práce, kteří 40, 50 a 60 let v tvrdé robotě pracovali, nechal na stará kolena po případě žebrotou choditi, nebo na zmar přijíti. Dělnictvo stojí dnes na stanovisku, že pro staré dělníky nemá více býti žebroty a milosrdenství, nýbrž aby bylo slušné zaopatření, aby se neopakovalo, jako se stávalo za války a před válkou a po celá léta, že by staří dělníci po případě v silničním příkopě zemřeli, protože již dále nemohou, neb kde eventuelně sáhnou k sebevraždě, aby té bídě konec učinili. Ať nám nikdo nepřijde, také ne v tomto státě, že nemá úhrady pro zaopatření starých dělníků. Tuto nemožnost nám staré Rakousko neustále vypočítávalo. Přes to do války se pustilo, miliardy probouchalo, za války a dnes musí mnoho set milionů na podporu válečných poškozenců vydávati. Byli bychom obdrželi nejlepší a nejhezčí starobní zaopatření, kdyby každý dělník od 50. roku již byl mohl jíti do pense. Nepřipustíme již, aby starobní zaopatření déle bylo protahováno, a můžeme dnes již vznésti na ministerstvo pro sociální péči, na vládu a na stát požadavek a to v nejenergičtější formě, že starobní zaopatření co možno brzo v tomto státě musí býti uskutečněno.

Uvedu tu zároveň příklad, jak sobě představuje ministerstvo pro sociální péči starobní pojištění. Vydalo v létě výnos, dle něhož dělníci, kteří jsou přes 65 a 70 let staří, mají býti vyloučeni z podpory nezaměstnanecké, při čem se potom ani netáže, jsou-li tito dělníci ještě práce schopní, nebo jestli již nejsou, nýbrž krátce se praví ministerstvem sociální péče: poněvadž jsi dosáhl věku 65 let, nemáš již zapotřebí do továrny choditi, budeš vyloučen z práce a pro tebe teď platí, že si můžeš odpočinouti; nemáme starobního zaopatření a dotyčný dělník takovým počínáním ministerstva, které k ochraně dělnictva, které pro blaho lidu zřízeno bylo, vydává se na smrt hladem.

Myslím, že je to hanbou od ministerstva pro sociální péči, a kdyby ministerstvo na té cestě pokračovalo, pak ať provede změnu svého pojmenování, ať se pak nezve ministerstvem pro sociální péči, nýbrž ministerstvem proti sociální péči. Viděli jsme dále, že ministerstvo pro sociální péči vydalo výnos, podle něhož se s nezaměstnanci, kteří nemohli práci nalézti jako se zločinci zacházelo, jejich jména v obcích vyvěšena byla na veřejný odiv, a tím nezaměstnanci, kteří pomoci si nemohli, přímo snižováni bývali. Vidíme dále, že se poměry životní neustále zhoršovaly a že po čas platnosti zákona o péči nezaměstnanecké, od 10. prosince 1918 tento zákon neustále byl zhoršován, takže říci můžeme, že vůbec spořádaná péče nezaměstnanecká v tomto státě již neexistuje. A tomu také nařízení Stálého výboru, které 1. prosincem toho roku vešlo v platnost. Praví se sice, že mimo přednostu rodiny ještě dva členové rodiny podporu, plnou podporu bráti mohou, současně však vydalo ministerstvo výnos okresům, v němž praví, že pokud muž, hlava rodiny, je zaměstnán, příslušníci rodiny nárok na podporu nemají. To znamená tedy: máme dnes venku případy, kde dělník, hlava rodiny, 120, 100 K vydělá, nebo jen 80, ba pouze 60 K, kde je více členů rodiny a kde tito členové rodiny, také pokud se samostatně musí živiti, pouze proto, že hlava rodiny vydělává, podpory nedostávaj. Stojíme proto na stanovisku, že zde musí být nalezen jiný výklad ministerstvem pro sociální péči, jakož vůbec stojíme na stanovisku, že po ten čas, co nemáme ještě nového zákona nezaměstnaneckého jako v jiných státech aspoň starý zákon tak vybudován a doplněn býti musí, abychom mluviti mohli o skutečné péči nezaměstnanecké v tomto mezidobí, aby zákon tak byl upraven, aby nebyl pouze ve svém původním znění obnoven, nýbrž aby se také na toho času ustanovené sazby podpor, s ohledem na drahotu zaměstnancům povolily přiměřené přídavky.

S utvořením nového pojišťovacího zákona nezaměstnaneckého musí také současně utvořen být zákon o sprostředkování práce. Trh práce musí být organisován, ne jak tomu teď je, všeobecně, že se přenechává tato práce okresním sprostředkovatelnám práce, což vlastně netvoří organisaci sprostředkování práce a kde také prostředky k tomu účelu věnované naprosto jsou nepostačitelny: byloť v rozpočtu na rok 1921 pro sprostředkování práce všeobecně 650.000 K zařaděno!

Musím také dnes zmíniti se o zákonu který je již od července tohoto roku v platnosti, o zákonu na úpravu mzdových a pracovních podmínek domovských dělníků. Tento zákon, který jest již skoro 5 měsíců v platnosti, nevešel podnes ještě v účinnost. Dosud nebylo podniknuto jinak nic, nežli že byla v červenci svolána anketa pro textilní dělníky, a v posledním čase že byly zřízeny dva subkomitéty, ač máme v republice v některých oblastech desetitisíce domácích dělníků, kteří pod nátlakem svého postavení donuceni jsou pracovati za nejhorší odměnu a za nejhorších pracovních podmínek. Připomínám že máme velký počet domácích tkalců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, pletače a tenčíře, dělníky krajkářské výroby, rukavičkáře. Máme mnoho dělníků zaměstnáno v dřevním průmyslu jako domácí dělníky, máme kovodělníky v Mikulášovickém kraji, sklářské dělníky v kraji Senově-Kamenickém a v Borském, pak v Jablonci, Tannvaldě atd., všichni tito dělníci, domácí dělníci, potřebují nutně tohoto zákona, potřebují však i úpravu mzdových a pracovních podmínek; i žádáme dnes, aby ministerstvo pro sociální péči konečně tento zákon v platnost uvedlo, aby tento zákon skutečně ve všeobecnou působnost nastoupil.

A chtěl bych ještě o jiné věci pojednati, která je také smutnou kapitolou pro dotyčné dělníky, totiž pro úrazové rentovníky. Dřívější Národní shromáždění usneslo se jednou na tom, aby úrazovým rentovníkům jejich renty podle ztráty výdělečné schopnosti od 30 do 50% byly zvýšeny. Když uvážíte, že mzdy těchto rentovníků a obzvláště oněch, kteří před válkou těžký úraz utrpěli, tehdy 900 až 1500 K průměrem obnášely, takže 60% renta při 100procentní ztrátě výdělečné 540, činí nejvýše 900 K ročně, když vidíte dělnického mrzáka, válečníka, který na bitevním poli práce padl, který si s tímto příspěvkem nemůže opatřiti nezbytné k živobytí - žádáme a stojíme na stanovisku, že rentovní vyměřování musí býti upraveno zákonem, aby renty byly tak utvářeny, aby tito lidé, kteří ve službě práce neštěstím své výdělečné schopnosti pozbyli, také tak byly podpořeni a rentu takovou obdrželi, která jim umožní, aby mohli živu býti. Při této příležitosti urgujeme také dále, aby volby u úrazových pojišťoven konečně jednou byly vypsány, neboť není přece přípustno, aby sta a tisíce dělníků v německých oblastech u těchto ústavů bylo úplně bez práv. Co ministerstvo pro sociální pecí učinilo, že tři zástupci dělnictva byli jmenováni, s tím se nemůžeme spřáteliti. Odborová sdružení co taková nebyla ani o to dotázána. Při tomto jmenování nebyl vzat ohled nijak na číselný poměr německého dělnictva v dotyčných obvodech. Vyzýváme dnes ministerstvo pro sociální peci, aby konečně vypsalo volby, aby dostalo se také dělnictvu v německých oblastech náležitého zastoupení.

Další kapitolou, kde co nejdříve náprava zjednána býti musí, jsou naše živnostenské inspektoráty. Dnes zavládly takové poměry, že inspektoráty oborem úkolů, množstvím agend přetíženy jsou, že nejsou naprosto s to, aby tuto práci mohli zmoci, a že pro jejich vlastní činnost, kterou mají zastávati jako živnostenští inspektoři, vůbec žádného času nezbude, aby kontrolu podniků, dohled na podniky vykonávati mohli. Dnes jsou inspektorátní okresy příliš veliké, musí býti zmenšeny, počet úředníků musí býti zvětšen. Stojíme dále na stanovisku, aby také zřízeny byly speciální živnostenské inspektoráty, aby ženy jako takové společně byly vzdělávány za inspektorky, obzvláště pro ta povolání, kde většinou ženy co dělnice v úvahu přicházejí. Přichází se dnes velmi často, že živnostenské inspektoráty venku přetíženy jsou všemi možnými agendami, že živnostenští inspektoři musí seděti u psacího stroje, poněvadž ministerstvo pro sociální peci prostředky pro pomocnou sílu neposkytuje, a že následkem toho svůj veliký obor úkolů obyčejně nuceni jsou zanedbávati. Žádáme také dále, aby živnostenské inspektoráty vybaveny byly větší výkonnou mocí, než jak bylo dosavad.

A nyní chtěl bych ještě něco říci: V rozpočtu není o to postaráno ničím, jako se již děje v jiných státech, kde nyní po válce hledí v oboru zákonodárství dělnického úrazového pojišťování ze všech zemí zkušenosti snášeti a pro vlastní zemi zužitkovati, jako mezi jinými Německo, Norsko, Švédsko, také Italie učinily, totiž aby přiřaděni byli sociálně-političtí přidělenci jednotlivým vyslanectvům. V našem státě, v Československu, není v tom ohledu o nic postaráno, nýbrž je pouze o to dbáno, aby vojenští attaché nadále vyslanectvům byli přidělováni, aby mohli studovati, co zítra technika hromadného vraždění přinese, ale že nemají zapotřebí studovati, čeho třeba ve smyslu ochrany našeho dělnictva. (Místopředseda Buříval převzal předsednictví.) A tu míníme - byl také takový návrh učiněn - aby také odborovým sdružením přiměřené právo návrhu na obsazení takového úřadu bylo přiřčeno.

V krátkosti bych již jen o tom pojednal, že dnes ještě nemáme žádný zákon o dovolených, že také dělnictvo urguje zákon ten, aby také dělníkům povolovaly se také dovolené, neboť obdrží-li každý zaměstnanec, každý úředník, každý duševní dělník dovolenou, a když privilegovaný z třídy majetné dosud dovolenou dostával, aniž při tom v čase byl omezován, musí také právo a zákon existovat, aby také dělnictvo, jež celý rok pracuje bylo s to, dostati se na čas z tvrdé roboty práce ven.

Zároveň s tím urgujeme také dnes smírčí úřady při vybudování našeho námezdního tarifního smluvnictví. Živnostenské soudy jsou nepříslušny v tomto případě. Potřebujeme smírčích úřadů, nechceme-li ocitati se neustále před vypuknutím rozepří těžších následků uvnitř v hnutí dělnickém. Máme dnes množství zákonů které jsou rozptýleny, v nichž se žádný dělník nevyzná a spoustu nařízení. Musí konečně v tomto státu s tím býti započato, aby nastalo sloučení všech těchto zákonů o právu dělnickém, musí býti kodifikovány v knihu dělnického práva, jako dnes v Německu všeobecně provádějí.

Zmíním se jen krátce o tom, že ochrana mateřství a kojenců a ochrana zanedbaných dětí, hluchoněmých a tuberkulosních slepých atd. více než dosud musí býti pěstěna. Stojíme na stanovisku, že ministerstvo pro sociální péči jest jedním z nejdůležitějších úřadů v tomto státu, že toto ministerstvo nalezne největší podporu sociální demokracie. Přejeme si však za to, aby toto ministerstvo slepě takořka z fiskálních zájmů nešlapalo nohama její snahy a také dělníky účastnými učinilo oněch práv, čehož si od ministerstva pro sociální péči všeobecně přejeme. Míním, že musí v čele tohoto ministerstva státi muž, který má nejen dobrou vůli, nýbrž také sílu svou vůli prosaditi, a to není vždy tak snadné, neboť naráží velmi často na velké neporozumění. Totéž žádáme také od úředníků v tomto ministerstvu. Nerozhodují léta služební, nýbrž porozumění, sociální cítění úředníků, jimiž ministerstvo obsazeno býti musí.

Chci skončiti. Čeho v tomto státě potřebujeme, není militarismus, není zbrojení, není příprava ke hromadnému vraždění, nýbrž chceme-li býti moderním státem, kulturním státem, pak musíme dělati politiku míru, politiku přátelství se svými sousedními státy, politiku ochrany lidstva, jaká jedině je s to, aby přivodila ozdravění a hospodářské sesílení našeho dělnictva vůbec. (Potlesk německých poslanců.)

Místopředseda Buříval: Přerušuji jednání na půl hodiny.

(Schůze přerušena ve 4 hod. 35 min. odpol. - opět zahájena v 5 hod. 5 min. odpol.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Zahajuji opět schůzi. Uděluji slovo dalšímu řečníkovi p. kolegovi Drobnému.

Poslanec Drobný: Vážená sněmovno! Strana československých socialistů prohlásila již několikráte svými řečníky při této debatě rozpočtové, že bude hlasovati pro rozpočet. Zbývá mně tudíž jenom tolik, abych přinesl trochu kritiky k této části rozpočtu, námětů a vysvětlení, pokud se stanoviska naší strany považujeme za vhodno. Domnívám se, že rozpočet nám předkládaný jest jasným důkazem naprosté hospodářsko-sociální bezradnosti, která vznikala a vznikla proto, poněvadž nebylo u nás doposud dosti odvahy, abychom jasně a rychle rozřešili veliké společenské problémy které v dnešní době, zvláště po ukončení světové války se objevily nutnými.

Zmíním se hned o některých věcech z jednotlivých ministerstev. Ministerstvo zásobování bylo u nás zřízeno proto, aby odstranilo zásobovací krisi, která jako dědictví poválečné nám zůstala z bývalého státu. Bohužel domnívám se, že ministerstvo zásobování po této stránce neplnilo svůj úkol úplně, že si vzalo pouze tu snadnější část svého velikého úkolu hospodářského. Ministerstvo zásobování obhospodařovalo teprve věci, které byly vyrobeny a ponechávalo úplné libovůli pěstitelům jednotlivých zemědělských plodin, po případě i chovatelů hospodářského zvířectva, kolik a které plodiny, resp. kolik a které zvířectvo bude pěstovati a na veřejný trh dodávati. Já se domnívám, že zde ministerstvo zásobování mělo býti podobno takovému dobrému hospodáři, který hned na podzim udělá si přesný a jasný hospodářský plán, co bude pro příští rok pěstovati, na které pole bude dávati ozim, na které jařinu, které věnuje bramborám, které luštěninám, které pícninám, kolik kusů hospodářského zvířectva toho neb onoho druhu bude chovati a podobně. Ministerstvo zásobování po této stránce tuto velikou věc neplnilo. Proto se domnívám, že v této věci vězí tak často se opakující krise našeho veřejného zásobování, poněvadž ministerstvo zásobování nemělo vlastně žádnou ingerenci a žádnou iniciativu na tom, co a do jaké míry bylo u nás pěstováno. Já lituji toho, že první ministr zásobování dr. Vrbenský, který loňského roku přišel s návrhem v tom směru, že nebyl dostatečně podporován loňskými koaličními stranami a že nemohl svůj návrh v tom směru uplatniti. Dále se domnívám, že také i vlastní provozování a vlastní obhospodařování v menším, pokud ministerstvo zásobování je provádělo, nebylo prováděno dostatečným způsobem v zájmu řádného zásobování obyvatelstva. Na jedné straně jsme viděli, že provádění výkupu i rozdělování kontingentu bylo většinou ponecháno určitým zájmovým skupinám, které si roztřiďovaly kontingenty a prováděly výkup dle svých vlastních přání. Po této stránce jsme loňského roku ukázali na to, že jest naprosto nespravedlivé, aby výkup obilin anebo bramborů byl kontingentálně rozvržen v jednotlivých okresích a obcích stejně podle jednotlivých hektarů jak domkářům, tak rolníkům střední velikosti a tak velkostatkářům. Domkáři anebo malí zemědělci sami musili přece z mnohem menšího množství výměry pozemkové uživiti mnohem větší počet příslušníků rodiny, po případě i mnohem větší počet kusů hospodářského zvířectva než rolník na statcích střední velikosti, než-li na druhé straně velkostatkář.

Domníváme se, že v budoucnosti i po této stránce budou muset býti učiněny velké změny a jestliže dnes se již mluví o určitém novém organisování celého obhospodařovacího, zásobovacího systému, domnívám se, že bude potřebí, aby bylo více zaangažováno veřejných družstev do této zásobovací prakse a to nejen v zájmu družstev určitého stavu nebo určité politické strany a politického prostředí, nýbrž v zájmu družstev všech těch, které mají zájem na řádně prováděném zásobování našeho obyvatelstva. K tomu jest ovšem také nutno poukázat na to, že jestliže letošního roku ministerstvo zásobování mělo dostatečné právo a řekl bych i dostatek odvahy, aby trestalo dokonce i na hrdle ty, kteří podloudně z naší země dopravovali obilí nebo různé zemědělské plodiny do ciziny, že mělo mít dostatek odvahy k tomu, aby případně i na hrdle trestalo ty, kteří dokazatelně úmyslně poškozovali naše veřejné zásobování proto, že řádně nehospodařili, že nepěstovali to, čeho potřeboval náš stát k zásobování obyvatelstva a že tedy vůbec tím způsobem sabotovali naši československou republiku. (Výborně!)

Hospodářské rady, okresní hospodářské rady místní měly po této stránce vykonávat řádnou kontrolu, zvláště na velkostatky zabrané dle zákona o pozemkové reformě, kde snad z příčin individuelních velkostatkáři nebo nájemci velkostatků neměli nijakého vlastního osobního zájmu, aby hospodařili správně, aby po tu dobu, pokud tyto lidé velkostatky svoje nebo najmuté měli ve své správě, hospodařili tak, jak toho potřebovala společnost a celý stát, jak to kázal a vyžadoval zájem hospodářské soběstačnosti našeho státu.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP