Sobota 28. února 1920

Tehdy marně dovolávali se krajané naši ve smíšeném území zřízení škol, marně volali po náležitých budovách školních a marně domáhali se opatření školních pomůcek. Tehdy všecky jejich snahy vyzněly na prázdno a proto sešly se všecky děti v Duchcově, prohlásily školskou stávku a na náměstí manifestovaly pro zřízení české školy. A jakým způsobem bylo jim odpověděno? Tenkráte byli to němečtí policajti, kteří se šavlemi v ruce vrhli se v řady dětí, rozehnali je, a matky, které přivedly své děti do Duchcova, byly za vlasy vláčeny a odváděny do vězení. Tím vyvrcholil spor českých rodičů o českou školu. Jest samozřejmo, že tato křivda, která byla spáchána na všech příslušnících našeho národa, žijících v území smíšeném, musí býti co nejdříve odčiněna (Tak jest!) a to vládou naší republiky, a že tato náprava musí se státi právě v té chvíli, jakmile budou odhlasovány zákony ústavní, po jejichž schválení menšiny naše samozřejmě touží co nejvíce. Jest přece jisto, že menšiny musejí se opírati o zákon, který by jim vyhovoval, poněvadž výchova Němců jest zcela jinou, než-li způsob výchovy české. Němci od počátku ve školách učeni byli výbojnictví, kdežto povaha česká jest celkově mírná a pasivní, výsledek to všech těch utrpení, která český národ prožil po dobu své třistaleté poroby.

Bude tedy záležeti v prvé řadě na tom, jakým způsobem bude zákon, jenž má býti odhlasován, prováděn. My musíme žádati, aby vláda prováděla zákon tento do všech důsledků a aby při tom ukázala silnou ruku (Výborně!), neboť jedině tak může býti odčiněno velké příkoři, které český lid v krajích oněch tak trpce pociťoval. Náš lid musí názorně poznati, že přestal býti menšinou. Dnes se sice neustále opakuje, že čeští lidé nejsou nikde menšinami, nýbrž že jsou příslušníky vládnoucího národa; avšak to nestačí, neboť naši lidé musí viděti všude, že úřady, se kterými se stýkají, obsazeny jsou úředníky českými a nebo aspoň úředníky, kteří lidu a jazyku rozumí a kteří dovedou lid a jazyk jeho respektovati. Myslím, že ti úředníci, kteří v místa ta byli dosazeni, neukázali, jak jim jest český jazyk milý, tak, jak by to ukázati měli, poněvadž ve mnohých a mnohých případech i čeští okresní úředníci, když byli mezi sebou, mluvili německy, zvláště když v úřadě takovém bylo několik Němců. Sám slyšel jsem mluviti úředníky ty i na ulici německy. A když pak slyší to český člověk, samozřejmo, že necítí, že on v tomto státě stal se příslušníkem národa, který stát vybudoval, že stal se příslušníkem národa, který jest v tom státě vládnoucím.

Tedy my máme veliký zájem na tom, aby zákony ty byly co nejdříve odhlasovány, a to již z toho důvodu, poněvadž od zákonů těch čekáme celou řadu různých a různých věcí, které jsou pro nás nezbytný.

Co tedy žádáme hlavně? My žádáme, aby v úřadech státních byli lidé, kteří ovládají ve slově a v písmě jazyk většiny v tomto státě. Úředník musí se s lidem sžíti, musí tomu lidu rozuměti, a lid snáze pak v úředníku takovém nachází svoji morální oporu. Musíme dále trvati na tom, aby u úřadů autonomních byla čeština náležitě respektována. Dnes v území smíšeném naprosto se to ještě neděje, ani v takových obcích, kde české obyvatelstvo má třetinu, nebo ještě více zástupců v obecním zastupitelstvu. Návrhy, které čeští zástupci podávají v jazyce českém, nejsou projednávány, řeči, které tam pronášejí, nejsou vůbec protokolovány, a na základě toho ovšem i to nadšení, se kterým lidé naši šli do voleb, aby se uplatnil tam živel český, vyprchává, lidé jsou mrzutí a žádají, aby co možná nejdříve stala se náprava. Jest zde však potřebí, aby i soukromé podniky, které v těch místech jsou a které, jako na příklad Ústecko-Teplická dráha, mají veřejný provoz, byly co možná nejdříve postátněny. Právě Ústecko-Teplická dráha jest jako páteř v tom smíšeném kraji na severu, o kterou se německý živel opírá. Do posledního člověka dosud jsou tam Němci úředníci i zřízenci. A ačkoli nařízeno bylo, že jména stanic mají býti vyvolávána česky, děje se tak jen v ojedinělých případech, děje se tak velice málo. A čeští lidé, kteří po té dráze jezdí, najdou velice málo lidí, se kterými by se mohli domluviti.

Další požadavek, - a ne tak požadavek, nýbrž spíše přání, mají čeští lidé z území smíšeného, aby totiž přišla jim vstříc česká města, a pomohla jim k úředníkům jazyka českého znalým. Když totiž jde o přeložení některého německého úředníka z kraje smíšeného, úředníka, který neumí česky a není tedy na svém místě, poněvadž je tam veliká menšina česká, přicházejí obecní zastupitelstva českých měst a protestují proti tomu, aby úředníci tito přeloženi byli do jejich města. To je jistě nesprávné, neboť když opírati se budou tomu česká města, tedy území smíšené se nikdy těch lidí, kteří neovládají češtinu, nezbaví.

Konečně aby odpomohlo se tomu zlu, že všechny úřady v místech smíšených obsazovány jsou Němci česky neznajícími, musí býti vydáno nařízení, aby Němci v čase co možno nejkratším naučili se česky. (Tak jest!) Když bylo po převratu, a ukázalo se, že stát bude opravdu trvat na tom, aby ve všech úřadech se česky úřadovalo, tedy Němci učili se česky. Když však později, já bych tak řekl, toto přesvědčení ochablo, ochabli i Němci; dnes se již česky neučí, poněvadž věří, že češtiny nebudou potřebovati a že vystačí se svou němčinou.

Konečně ještě jedna věc, která jest hodně choulostivá, ale do které se musí také nějakým způsobem zasáhnouti. Jsou to vyučovací osnovy na německých školách. My jako učitelé velmi často přišli jsme do styku s českými dětmi, které chodily do německých škol a přešly pak do škol českých. Slyšeli jsme od nich, jakým způsobem v německých školách vyučovalo se na př. historii, a co slyšely tam o našich nejlepších a největších lidech. Když na př. takové děti české vypravovaly, že o Žižkovi jim bylo vykládáno, že to byl lupič, když jsme slyšeli, že celá husitská doba nazvána byla "Räuberei", když jsme slyšeli, že prý ta vojska husitská byla bandou žhářů a lupičů, tedy nedivili jsme se potom, že německé děti, které toto všechno slyšely, samozřejmě cítily nenávist vůči všemu českému, že rostla zde nenávist již mezi těmi malými dětmi a že německé dítě nevážilo si českého dítěte, naopak, že to vždycky byl u něho jen takový nenáviděný "bémak". (Místopředseda Udržal ujímá se předsednictví.)

Jak tato nenávist byla veliká, to možno dokumentovati právě tím případem, který se stal svého času v Hylvátech u Ustí nad Orlicí, kde učitel německý, který měl vlévati lásku do srdce dítěte, za to, že české dítě pozdravilo ho česky, plival mu do úst. Ten případ projednával se u soudu, je úplně zjištěn a ukazuje, jaký byl duševní obzor vychovatelů německých a jak mnoho musí býti ještě působeno k tomu, aby směr výchovy se změnil a aby němečtí učitelé již od počátku vychovávali německé děti v tom přesvědčení, že Čech i Němec mají jednu vlast a že v té vlasti do jisté míry musí býti přáteli.

Ale chceme-li se starati o německé školy, je nutno, aby také co nejdříve postaráno bylo o školy české.

Po převratu vzniklo mnoho českých škol, snad 400, snad i více, a ještě řada jich bude zřizována. A tu právě vidíme, že tam, kde měla se uplatniti snaha naše, aby co možná nejdříve postaráno bylo stejně o děti, které přešly do nových škol českých, aby zavedeno tam bylo povinné vyučování, aby tyto děti měly býti kde vyučovány - tu vidíme právě, že nestalo se všechno tak jak jsme očekávali a jak se státi mělo. V celé řadě obcí jsou sice školy povoleny, ale místnosti, které jim byly vykázány, naprosto nedostačují; děti, které chodí do těch škol, nemají školních pomůcek, nemají sešitů, nemají školních knih. Na mnohých místech není dostatek učitelů a tam, kde konečně učitelé jsou, buď nedostali svůj plat, anebo dostávají jen zálohu za své služné. Je jisto, že ten učitel, který šel do takového místa s nadšením, aby konal své poslání, když je dva nebo tři měsíce a dostává jen část svého služného v místech průmyslových, kde jest nesmírně draho, tedy že nadšení jeho ochabne. Tomu všemu může býti odpomoženo jen tím, jestliže při zemské školní radě bude zřízeno menšinové oddělení, které by se o školy tyto staralo, a aby tam byli dosazeni lidé, kteří školství menšinovému rozumí. Jsou to školy zemské a dnes vlastně není nikoho, kdo by se o ně náležitě staral. Zemská školní rada na to nemá dosti lidí, zemský výbor nemá dosti lidí, zkrátka jeden se vymlouvá na druhého a při tom školství české tím velice trpí. Tato věc musí býti co možná nejdříve rozřešena a musí býti postaráno o to, aby školy zřízené měly vše to, co nezbytně potřebují, a současně, aby tím byla zjednána nálada k tomu, aby i v místech, kde děti nebo rodičové čeští se školy dovolávají, byly co možná nejdříve české školy zřízeny.

To jsou věci, které my všichni v místech smíšených očekáváme od těchto zákonů, které mají být odhlasovány a my proto - mohu prohlásiti za svou stranu - hlasovati pro tento zákon budeme, a jsme si vědomi toho, jak jsem již řekl, že zákony tyto budou nám zárukou, že Čech a Slovák ve své vlasti najdou všude práva, aby domluvili se a mohli jednati u úřadu svým mateřským jazykem (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Udržal (zvoní): Ke slovu přichází člen N. S. prof. Koloušek. Prosím, aby se ujal slova.

Poslanec prof. Koloušek: Ve zprávě ústavního výboru i ve vládním odůvodnění ústavní listiny je prokazováno, že druhá sněmovna, senát totiž, nejen není zřízením zbytečným, nýbrž, že je zřízením nutným a prospěšným. Sněmovna, ať si je sebe lépe výrazem lidu svého, přece jenom má jisté nedokonalosti, mohou se v ní vyskytovati jisté ukvapenosti a je často nakloněna k nebezpečným pokusům, zejména v dobách pohnutých. A tu je přirozené, že je této lidové sněmovně na prospěch sněmovna druhá. Tím se nechce - a také já to tak nemíním - naprosto mluviti pro nějakou sněmovnu druhou, která by nebyla rovněž lidovou. Když někdo mluví o tom, že sněmovna poslanecká musí býti samojediná, jest to klam, že prý proto, poněvadž jest to výraz jediné vůle. Ale vždyť to není jediná vůle v té sněmovně, vždyť také do té sněmovny přijdou zástupci různých vrstev, zástupcové milionů, a jest tedy zcela dobře pochopitelno, když v takové sněmovně se projevuje jednotná vůle, že se může tato jednotná vůle projevit také ve sněmovnách dvou, z nichž druhá jest také zastupitelstvím lidu. Tedy s tohoto stanoviska nevím, jak může vůbec kdo mluviti se stanoviska demokratického proti druhé sněmovně. Nechápu také sociálně demokratické strany, že je proti senátu. Když ten senát jest také výrazem lidu, proč by musili proti němu mluviti? Ale tu jest ovšem na druhé straně zbytečnou jistě věcí, kdyby ta sněmovna druhá měla býti jenom touž sněmovnou, jako první, kdyby to byla jenom dvojnásobná sněmovna první. Základy pro obě sněmovny musejí býti přece takové, aby ta sněmovna první i druhá vycházely sice obě dvě ze suverénního a opravdového usnesení a opravdové vůle lidu, ale aby každá přece měla jiný původ a aby zde byl jakýsi korektiv, neboť ta sněmovna druhá, senát, má býti korektivem pro sněmovnu poslanců, anebo naopak, jak kdo chce, může býti zase sněmovna poslanců korektivem pro senát.

Tedy toto stanovisko zaujímá ovšem zrovna také naše strana národně demokratická a strany demokratické vůbec. A já právě říkám, že jest mi nepochopitelno, proč a čím takováto sněmovna úplně demokratická by měla býti v rozporu také i se sociálně demokratickým ideálem, jak to zde pravil poslanec Burian, který řekl, že právě oni strašně mnoho slevili se socialistického programu, když přivolili k senátu. Což jest to nějaké vzdání se socialistických zásad? Copak jest tím vyloučeno, ze by ta sněmovna druhá, ten senát, když ta první sněmovna jest socialistická, nemusil býti také socialistický? Nejspíše, že by asi také byl a bude! Jestliže skutečně vyjde z hlasování pro první sněmovnu socialistická většina, - já netvrdím a nemyslím, že vyjde, ale vyšla-li by - pak zároveň, poněvadž senát může býti složen také na základě téhož nefalšovaného mínění celého lidu, - ovšem jiným způsobem, to hned podotýkám, - nepochopuji, proč by v té druhé sněmovně nemohla býti také socialistická většina.

Ale jiná věc tu jest. My jsme viděli, že i v této sněmovně, která skutečně byla vybrána ne náhodou, nýbrž ze zkušených parlamentárníků, z mužů vědy, spisovatelů a bůh ví jak vynikajících lidí, - byla tu elita národa - se přece stalo, jak to ani není jinak možno v lidském díle, že vytvořila díla a zákony, které nebyly dokonalé, které byly nejen málo dokonalé, nýbrž přímo vadné, a že musily ty zákony jíti tak jako od učitele, který dostal špatný úkol od žáka, zpět, aby jej ten žák opravil. Myslím tedy, že takováto oprava druhou sněmovnou nebude na škodu a nemusí se těch případů vyskytovat tolik, aby musil president nebo presidentova kancelář hledati ty chyby a nemožnosti, které v těch zákonech jsou. (Místopředseda dr. Hajn ujímá se předsednictví.)

Když však důvody vládního návrhu a ústavního výboru uznávají nutnost 2 sněmoven, nebo aspoň jejich prospěšnost, není pochopitelno, že přece se přiklonily k tomu, že vlastně udělaly sněmovny dvě - pořád nechci říci: úplně, - ale téměř stejné. Ovšem problém, udělat ty sněmovny různého původu, je dosti těžký, to připouštím. Není to věc zcela snadná a já nesouhlasím s návrhy mnohých, také i svých druhů z vlastní strany, že by se to mělo díti na příklad na základě nějakého odbornického složení. Zde tedy ovšem bylo nutno hledat a takovéto hledání bylo by vedlo k cíli, a já se divím, že ačkoliv jak referent o vládním návrhu i referent ústavního výboru uvádějí ty vzory, že pak je naprosto pominuli a žádného důsledku z toho nedělali. Nechci jíti ke vzorům, které jsou v monarchistických zemích, aby se nepodezřívalo, nechci jíti ani k takovému vzoru monarchistické země, která je jistě všude uznávána za vrchol svobody, totiž k Anglii, vezmu jen republikánské země, země republik osvědčených, tedy těch tří republik, které jsou nám před válkou známy - ty nové nemůžeme ještě počítat - Spojených států, Francie a Švýcarska. Ve všech těchto republikách mají druhé sněmovny, ale tyto sněmovny nejsou nikterak stejně složeny a nikterak se sobě nepodobají. Na příklad ve Spojených státech jest kongres složen ze sněmovny poslanecké a senátu. Sněmovna poslanecká volí se všeobecně volebním právem - a tu se stal panu referentovi lapsus - při senátu, ačkoliv to dříve povídal, tvrdí, jako by byl senát ve Spojených státech vyšel ze všeobecného práva. Tomu není tak. To si odporuje se samou zprávou zpravodajovou, neboť tam ve Spojených státech vysílá každý stát dva poslance. Prosím, to jsou takové různosti, které pochopíte z toho, že jsou to na jedné straně stát Rhode Island a Texas. Rhode Island, který není ani tak velký, jako bývalé Slezko, a Texas, který jest větší než Rakousko-Uherská monarchie. To jest podle rozsahu. Ovšem Rhode Island má mnoho obyvatel, zde však rozdíl v obyvatelstvu není tak velký. Za to však Nové Mexiko, které má 100.000 obyvatel, a stát New York, který má 10 milionů obyvatel, oba tyto páry států, jak Rhode Island, tak Texas, jak Nové Mexiko, tak Nový York - vysílají po dvou senátorech do senátu. Nemůže se tedy tvrditi, že vznikl senát v Americe ze všeobecného volebního práva. Ovšem, tento příklad nemůžeme v republice Československé napodobit, ježto nemáme svůj stát složený z konfederačních států. Já tvrdím, že ten princip by se zcela dobře osvědčil, kdybychom byli konfederačním státem, pak bychom to mohli zavésti podle vzoru amerického.

Když to nejde podle vzoru amerického, mohli bychom to udělati podle vzoru francouzského. A francouzský vzor jest takový, že skutečně jest úplně demokratický a nikterak nemůže se mu vytýkati něco, čeho by nebylo možno na naše poměry užíti. Jest zvláštní, že ani vládní osnova, ani referent o senátu se o těchto věcech nezmiňují, ačkoliv mluví obšírněji o tom, jak jest složen senát Spojených Států, poněvadž se ví, že ten senát se na nás nehodí, tak nemluví o tom, jak jest složen senát francouzský. Tam totiž sněmovna poslanecká, ve Francii, se volí všeobecným hlasovacím právem, teď ovšem poměrně dříve ale to bylo tak, že se volilo po okresích, okresy měly stejný počet obyvatelů a počet poslanců se řídil podle sčítání od 5 tet do 5 let a musil se vždy měniti. Senát naproti tomu jest složen tím způsobem, že se do něho volí z obcí a departementních rad za zastupitelstva. Já myslím, kdyby se byl volil tento vzor, že by nebyl ani proti mysli socialistických stran, vždyť socialisté mají v obcích - ve velké části obcí - většinu, byli by dostali také senát takový podle své vůle a podle svého přání a byl by složen ten senát přece jen jinak a nebyl by paskvilem na senát, poněvadž tento senát, jak se nám předkládá, jest vlastně jen trochu málo pozměněná sněmovna poslanecká. Když se již senát tedy tímto způsobem dělal, tak se přece mělo aspoň k tomu hleděti, aby tento senát přece se aspoň více lišil od té sněmovny poslanecké, než nyní.

Zde se vytýkalo dru Kramářovi, myslím, že neprávem, snad se zkroutila jeho slova, zrovna to byl poslanec Burian, že mluvil s despektem o 21, 45 a 60letých. Já jsem jeho řeč poslouchal a nic takového jsem neslyšel, potom jsem ji ovšem v Národních Listech nečetl, ale když se řeklo panu Burianovi, aby to z Národních Listů přečetl, tak to nečetl, ač je tu měl před sebou. Divím se tedy, jakým způsobem mohl pořád na tom svém tvrzení trvati. Nechci dělati nikomu advokáta, každý se bude hájiti sám, já jen upozorňuji, že jsem v tom neviděl pohrdlivého významu, jak to bylo zde vykládáno. Já chci jen na to upozorniti, že v tom bylo něco jiného a sice to, že sice povoluje se hodně vysoké právo passivní do senátu, a to jsem rozuměl v tom smyslu, že ti 45letí tam budou prostě odkomandování ze strany, která bude míti určitý počet kandidátů, některé, kteří budou míti méně, než 45 let - a druhé, - kteří budou míti více než 45 let, a strana, která bude míti možnost disponovati svými vázanými kandidátními listinami, dá si ty 45leté na tu listinu senátu - a ty do 45 let dá na listinu pro sněmovnu poslaneckou. A tak se vyhoví snadno tomu požadavku toho vysokého věku pro pasivní právo. To právě měl pan dr. Kramář na mysli, to řekl, že není vůbec žádný ústupek pro senát, když stanoví se zde právo 45letých pro schopnost, býti volenu do senátu, a pak podotkl, že 45letí mohou býti hloupější, než ti do 45 let. To já tvrdím také a myslím, že by toho ani pan Burian nepopřel, nejen pro socialisty, nýbrž pro nás a zrovna tak pro všechny lidi, tedy v tom není jistě žádného rozdílu.

Já tedy pravím, jestli jest do senátu někdo již volen se 45 lety nebo 35 lety, že mi to je naprosto lhostejné. Já bych připustil i to, aby tam byli voleni se 30 lety. Snad aby se pak neřeklo, že by se to nemohlo jmenovati senát, když by tam přišli fešáci ještě 30 letí. Ale jinak myslím, že kdo do 30 let nenabyl rozumu, po 30 letech ho moc nenabude. Rovněž ne té zkušenosti. Ale jinak tomu jest s aktivním právem. Tu jest ten rozdíl a tu já právě tvrdím, že zde je ten náš požadavek vyššího věku úplně odůvodněn a sice ne snad, že bychom pro něj byli všude vůbec, ale z toho jednoduchého důvodu, když už jsou dvě sněmovny, aby se něčím lišily. A to nikdo nepopře, že od 30 let jsou lidé zkušenější, když ne moudřejší. Jsem toho náhledu, že může býti do 30 let člověk velmi moudrý, a byli i geniální lidé, jako náš Mácha a Alexandr Veliký; tomu nebylo mnoho přes 30 let. Kristus také umřel prý ve 33 letech. Ale zde může býti velmi moudrý člověk do 30 let, ale zkušenosti má opravdu člověk takový, teprve opravdu až od 30 let, možná, že i někdy později. Do 30 let není té zkušenosti nazbyt. Když se jedná o to, diferencovati ty sněmovny, jest v pořádku, stanoviti ten věk 30 let. A já také nevím, proč by se měla některá politická strana tomu požadavku vzpírati. Vždyť to není pro žádnou stranu šito.

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP